Propast mlčení, smutek,
zběsilá prázdnota osamění,
zlověstné ticho těhotné
sedlinou spoutané lásky.
Odešlas za mrazivého večera,
bledá pocitem zemdlenosti,
letmý pozdrav rozvířil tříšť
slz tuhnoucích ve tmě.
Ledová bouře neustala,
dokud neobestřela mé srdce
pustinou bolestné úzkosti,
krunýřem bezradné nejistoty.
Čas plyne pomalu a vlekle
nocí plnou vzpomínek
na tvé horké doteky,
na tvé oči vášnivě přivřené.
Milovali jsme se v pokoji
plném modravého světla
z elektrického výboje napětí
běsnícího mezi nebem a zemí.
Cítím vzdálený tep srdce
tvé spontánní smyslnosti
v přívalu něžných útoků
do hlubin mé vznětlivosti.
Má mysl je vyčerpána
zjitřenou představivostí,
slyším tvé volání,
tak tiché, tak nepravděpodobné…
Zsinalý touhou,
ruce studené a prázdné,
křičím do oken svou naději.
Co je na tobě vlastně skutečného?
Hlasité předčítání
