Sníh nenapadl žádný, jenom holomráz
zem ránem svírá v mlžných kleštích zas a zas,
než za dne sluncem pookřeje říční hráz,
v níž zdravý rozum dávno bolem ztratilas.
Ven úzkou chodbou klinického ústavu
na řeku hledíš bez jediné myšlenky,
jen úzkost máš, jež přivádí tě do stavu,
v němž bez vědomí ulevíš si do plenky.
Čas dávno ukradl ti všechny radosti,
když za pomoc ti lidé zjevovali vděk,
ty’s v dlaních schraňovala jejich bolesti,
než ruce ochromil ti pokročilý věk.
Tak příliš mnoho z léčitelství chtěla’s znát,
bys v nemoci všem lidem mohla pomáhat,
víc, nežli tvoje bytost mohla zpracovat,
až dostihl tě šedých buněk krutý kat.
Hlasité předčítání