Les dýchá vlhkým ránem pod příkrovem mlh
a rosné krajky třpytí se na stvolech trav,
než průzor slunce rozveselí nižný luh
a z mlžných slatin vynoří se duše stav.
Mám rád les tichý, klidný, vyrovnaný tak,
že neruší nic v duši myšlenek mých tok,
jenž do končin tajemných směřuje jak vlak,
co z ptačí písně zahvízdal pár šťastných slok.
Tam lidí přítomnost jen hospod nosí hluk,
žen svůdná pohlednost se sotva vytříbí
a mužů výstřednost zženštilý tvoří pluk,
tam žvásty hlupáků mi věru nechybí.
Prý světem zhrzen jsem a neznám lásky hlad,
změť cizích nářků jako z hlubin lidských běd
mně k sluchu doléhá a zlý z nich čiší chlad,
to úsměv nasadím a v lese zmizím hned.
Hlasité předčítání
