Bylo smutné ráno někdy ke konci měsíce září. Bylo ještě docela teplo, ale už bylo cítit, že se podzim začíná vkrádat do všeho okolo, a nebe se zdálo těžké a unavené. Vlahý déšť, jenž začal jemně, pomalu sílil, jakoby měl potřebu zaplavit celý svět kolem. Kapičky pleskaly o okna, o střechy domů, o zem, která pohlcovala jejich dusnou vlhkost. Po ulicích se vinula šedá mlha, která zahalovala vše v mlžný opar. Svět kolem ztrácel barvy, jak se slunce schovávalo za hustou clonu mraků. Vzduch byl nasáklý vlhkem, těžký a tísnivý. Každý krok na mokrém chodníku zněl tupě a smutně. Z dálky bylo slyšet jen šumění deště, které tlumilo všechny ostatní zvuky. Ticho mezi kapkami bylo jako prázdnota, kterou nelze zaplnit. Ulice byly opuštěné, a ti, kteří ještě venku zůstali, kráčeli rychlým krokem, skrývajíce své tváře pod deštníky, v naději, že se schovají před tou nenáviděnou vlhkostí, která pohlcovala vše, na co se dotkla.
Natálie seděla na své posteli zabalená do peřiny, protahovala si prsty na bolavé ruce, kterou držela zvednutou nad úrovní srdce, byť dlaha byla těžká a celé to bylo pro ni vysilující. „Každý den jsem víc a víc nervózní, že to už nikdy nebude jako dřív. I když se všichni snaží, není to zkrátka to samé. Vždycky jsem byla ta, co drží všechny pohromadě, ale teď? Jen sleduju, jak mi život uníká mezi prsty. Kdy už to konečně skončí?“ přemýšlela si potichu sama pro sebe.
Její matka Marika pomalu přišla za ní: „Tak jak to jde dneska, Natálko?“
Natálie si povzdechla a chytila se za dlahu na bolavé ruce: „Pořád to bolí…ale už je to trochu lepší. Teda, aspoň někdy,“ zasmála se, ale ne moc vesele.
Marika se posadila vedle ní a jemně jí pohladila vlasy: „Vim, že to není snadne, ale musíš vydržet. To bude chtět čas, než se uzdravíš.“
Natálie se zkoušela usmát, ale bolest v očích je stále vidět: „Asi jo… ale jde to fakt strašně pomalu. Každý den se mi zdá, že je to pořád stejně špatné. Nemůžu dělat nic, co mě baví.“
Marika zkoušela dceru povzbudit, i když sama byla tím vším trochu znepokojená: „Ale to zvládneš, Natálko. Nebudeš navždy takto. Pamatuješ, jak jsi dycky stávala, když jsi spadla? Však teď je to to samé … len to chce trochu víc čas. Musíme byt silní.“
Natálie ji tichým hlasem přerušila: „Ale co když už nebudu tak silná, mami? Co když… co když už nikdy nezahraju na harmoniku …“ řekla a rychle se snažila potlačit tichý vzlyk, ale slzy se jí zachytávaly na dlouhých černých řasách, než se skutálely po tvářích.
Marika se na ni ohlédla s vážným, ale soucitným pohledem: „Není to navždycky, moja, věř mi. Dyť už teďka ti je líp, než když jsme tě přinesli ze špitálu. A toto není konec, to jenom začátek cesty.“
Někdy po obědě přišel do jejího pokoje i David. V ruce držel nějakou krabičku: „Hele, ségra, mám novou hru na PlayStation. Můžeme si ju zahrát, jen… teda, jestli se ti chce.“
„Myslíš, že bych s tebou vážně mohla hrát? V tomto stavu teď? Jen jednou rukou?“ ušklíbla se Natálie a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
David se také pousmál: „No… aha … asi to nebyl úplně nejlepší nápad, co? Ale mám lepší nápad, třeba ti pustim pár písniček.“
Natálie se zamračila, ale ne příliš, a hned se pak lehce usmála: „To zní líp… trochu mi to připomíná, co jsme dělali, když jsme byli mladší, že? Díky, brácho.“
David se usmál a plácl ji lehce po rameni: „No jasně!“
Odpoledne zazvonil telefon. Volal třídní učitel Koudelka z konzervatoře, protože Natálie stále nemohla přijít do školy: „Ahoj, Natálie, jak se cítíš? Mám pro tebe pár věcí, které bys mohla udělat, když se teď nemůžeš účastnit hodin přímo.“
Natálie si znovu opatrně sedla na postel, držela telefon v levé ruce: „Dobrý den, pane profesore. Jo, trochu to bolí, ale… pomalu se zlepšuju. Copak mi posíláte?“
Koudelka mluvil klidně a bylo jasné, že mu na ní záleží: „Posílám ti několik úkolů z češtiny. Pokud ti to nebude dělat problémy, zkus se na to podívat. Není to tvoje silná stránka, co si budeme povídat, tak abys nevyšla ze cviku. Samozřejmě, nic není nutné vypracovat hned, pokud ti to bude dělat potíže. Zatím je u tebe všechno v pořádku, doufám?“
Natálie si s povzdechem, nervózně prohrábla vlasy: „Jo, v pohodě, akorát fakt vůbec nemůžu psát. Jsem moc ráda, že jste na mě mysleli. Omlouvám se, že nestíhám, ale psaní je teď… no, hodně složitý.“
Učitel s porozuměním odpověděl: „To vůbec nevadí. Všechno počká. Hlavně se uzdrav. Pokud chceš nějaké úkoly po e-mailu, klidně ti je pošlu a můžeme to třeba všechno nějak sladit, až se vrátíš.“
Později odpoledne se u Natálie zastavila i kamarádka Eliška. Posadila se vedle Natálie na pohovce a prohlížely si nějaké fotky na telefonu. „Už se cítíš aspoň trochu líp?“ zeptala se.
Natálie se snažila usmívat, ale bylo jasné, že stále není úplně ve formě: „Trochu… Ale pořád nic moc. I teď, když jen sedím, tak mě ruka dost bolí. A když si vzpomenu, že to budu mít ještě nějaký čas, tak… nevím, co s tím.“
Eliška odložila telefon na stůl: „Vím, že to je teď těžké. Ale fakt se mi líbí, jak se držíš. Neboj, to nebude trvat věčně.“
Natálie si nervózně promnula prsty na zdravé ruce: „Já vím, ale… nechci být furt doma a každý den jenom sedět a koukat na filmy. Chci taky něco dělat. Ale nemůžu nic. Ani… třeba zkoušet něco s tou harmonikou.“ Zadívala se smutně se slzami v očích na svůj nástroj odložený v koutě pokoje.
Eliška vstala a přecházela k oknu, načež se otočila: „Nebo zkus něco úplně jiného! Já nevím, co by tě bavilo. Tak si něco vymysli. Něco, co ti bude dělat radost, i když to zatím nebude harmonika.“
Natálie si tiše povzdechla: „Eli… já vím, že to teď se mnou není jednoduchý. Že pořád jen fňukám nebo stěžuju. Ale ty… ty jsi tam v nemocnici byla u mě celou dobu. Už od začátku.“
Eliška se překvapeně otočila od okna, „Naty, to přece…“
Natálie rychle pokračovala: „Ne, počkej, nech mě to doříct. Prostě… já vím, spousta lidí něco řekne, ale pak nic. Ale ty? Tys prostě byla u mě. Přineslas mi knížky, i když víš, že je skoro nikdy nedočtu. Smála ses na mě, když jsem neměla náladu. Fakt si toho hrozně moc vážím. A nejen toho, ale že jsi první a nejlepší moje kamoška. Ty a pak Nikča. Už od začátku.“
Eliška se usmála a přešla zpátky k pohovce: „Naty, prosím tě, to je přece samozřejmost. Jsi moje kamarádka. A navíc, ty bys pro mě udělala to samé.“
Natálie rychle vstala a pospíchala ke skříni: „Počkej, něco pro tebe mám.“
„Cože? Ale já nic nechci…“ řekla Eliška překvapeně.
Natálie vytáhala ze skříně starý přívěsek s malou notou a trochu s obtížemi ho uchopila levou, zdravou rukou: „To mi koupila mamka v Michalovciach na jarmoku. Když jsem nastupovala k nám do školy. Říkala, že když budu mít muziku v srdíčku, nikdy nebudu sama. A já vím, že ty mě nikdy nenecháš samotnou. Tak bych chtěla, abys to měla ty.“
Eliška si vzala přívěsek, chvíli na něj hleděla a pak se usmála na kamarádku: „To je… to je nádherný. Ale jsi si jistá?“
„Jo. Protože díky tobě nejsem sama,“ přikývla Natálie. „A chci, abys věděla, že to, co pro mě děláš, pro mě znamená víc, než umím říct.“
Eliška ji jemně objala a řekla „Naty, ty jsi tak hrozná citlivka. Ale víš co? To je na tobě to nejhezčí.“
Chvíli jen seděly vedle sebe v tichu, dokud Natálie s úsměvem neřekla: „Ale knížky mi už prosím nenos. Fakt je nikdy nedočtu.“
„Dobře, dobře,“ rozesmála se Eliška. „Příště vezmu časopis. Nebo lízátka.“
To bylo naposledy, co některá z kamarádek přišla k ní domů. Natálie následujících pár dní hodně přemýšlela. Sedávala sama na pohovce s nohama na stole, zachumlaná do starého, pohodlného svetru, který ji aspoň trochu hřál, jak jí bylo pořád zima od bolestí. Dívala se na svou zraněnou ruku, na obrovský obvaz a dlahu: „Je to pořád skoro stejné. Každý den to bolí. Sice už to není tak strašné jako na začátku. Už jsem s trochou úsilí schopná udělat pár malých věcí, jako si třeba vyťukat na mobilu krátkou zprávu nebo si zubama otevřít pití. Ale pořád je to tak těžký… a bolí to. Stehy budou za pár dní venku… a co dál? Co tydráty, co mi tam pořád zůstávají? Co když se to nezahojí tak, jak má? Co když už nikdy nebudu moct pořádně hrát na harmoniku… cítím se, jako bych přišla o část sebe.“
Mezitím uplynuly skoro dva týdny od okamžiku jejího úrazu. Byla teď zase v nemocnici. Jenže dnes to neměl být jen rutinní převaz a čištění ran. Přišel den vybírání stehů. I když to znamenalo pokrok, stejně se jí v žaludku mísila nervozita s bolestí. Čekala na sestřičku, až jí konečně přijde stehy vytáhnout. Uvědomovala si, že to asi bude celkem dost bolet. Při každém pohybu ruky jí píchalo v zápěstí i v palci, i když už ne tak intenzivně jako na začátku, ale pořád ji to limitovalo v každodenním životě. Ta neustálá těžkost, jak s rukou manipulovat, ji obtěžovala. A k tomu ta masivní dlaha skoro až po loket. Stále jí zavazela při každodenních činnostech. Na některé pohyby ruky si musela dávat pozor, jiné prostě nezvládala vůbec. Doma zatím nedokázala udělat prakticky vůbec nic.
Natálie sedí na nemocničním lůžku, ve volné světlemodré halence, trochu větší, než by potřebovala, takže ji při pohybu sklouzává z ramen. Zbytek jejího oblečení tvoří volné tepláky a starý svetr, do kterého se zachumlala. Dívá se do zrcadla před sebou, kde se zračí její vlastní obličej. Její výrazné tmavé oči jsou lehce podlité, pohled vyčerpaný, ale vyzařuje i nějaký ten záblesk naděje, že to snad bude za chvíli aspoň o něco málo lepší. Dlouhé, lehce zvlněné tmavé vlasy, které si nedávno znovu začala rozčesávat, jí spadají na ramena a po stranách obličeje. Jsou trochu zamotané, ale není to tím, že by se o sebe nechtěla starat. Prostě na to teď nenachází sílu.
Nervózně si prohlíží svou zraněnou pravou ruku, stále visící v šátku, zafačovaná tím obrovským obvazem a sádrovou dlahou až po konec palce. Ten je stále skrytý pod mnoha vrstvami obvazů a vypadá jako obří balon. Když se podívá na ruku, uvědomí si, jak je tlustá a těžká. Nezvládá s ní udělat prakticky nic. Ten pohled ji zároveň děsí a dráždí – pořád ještě nezvykla na to, že nemá ruku plně pod kontrolou.
Sestřička vstupuje do místnosti a usmívá se na ni: „Ahoj, Natálie, dneska vytáhneme ty stehy. Jak se cítíš?“
Natálie se zkouší usmát, ale i tak je na jejím obličeji to napětí znát: „Dobrý den … No, pořád to docela bolí… když s rukou hýbu. Když se dotknu prsty nebo se snažím něco uchopit… ale dneska? No, dneska je ten den, že? Přemýšlím, jak moc to bude bolet…“
Sestra s empatickým úsměvem se nakloní k ní: „Neboj, to bude rychlé. Možná to bude trochu citlivé, ale jinak to půjde hladce. Jak se cítíš celkově?“
Natálie si nervózně začne žmoulat prsty levé ruky: „No… pořád mi všechno připadá… tak těžké. Pořád mám pocit, jako bych tu ruku měla někde jinde. A i když je to už lepší, pořád to bolí. Je to lepší, ale zas ne o tolik. Prostě… někdy mám pocit, že se to snad nikdy nezpraví.“
Sestra odpoví s povzbudivým tónem: „To je normální. I když to teď bolí, každý den je to lepší. A víš co? Tvůj palec se teď bude hojit mnohem rychleji, budeš na tom brzy líp, uvidíš.“
Natálie cítí, jak se její obavy zmenšují, ale stále to nemůže úplně přemoci: „No… třeba, já jen… chci, aby to bylo zas jako dřív.“
Sestra pomalu začne odstraňovat obvaz a odhalovat chirurgickou ránu na palci. Natálie cítí, jak se něco v její ruce uvolňuje, ale stále to bolí jako hrom.
Natálie nahlas vzdychne a zavře oči: „To vždycky tak bolí… nechci to už cítit!“
Sestra soucitně, ale rozhodně odpoví: „Je to teď nutné. Trochu to zabolí, ale hned se to zlepší. Vydrž ještě chviličku. Není to nic, co bychom nezvládli.“
Natálie těká pohledem po místnosti, v duchu si říká, že to asi nebude nic příjemného a že už to che mít za sebou: „Tak dobře.“ Skoro si olizuje rty, snaží se být odvážná, ale bojí se: „Dobře… pojďme na to. Doufám, že to nebude moc bolet.“
Sestra začíná opatrně odstraňovat první steh. Když se ho pokouší vytáhnout, Natálie cítí, jak se jí zvedají chloupky na šíji a jak každý pohyb sestry vyvolává ostrou bolest, která se šíří přímo do celého jejího palce, nafouknutého otokem tolik, jakoby měl každou chvíli prasknout. Je to bolestivý tah, na který není připravená. Už jen ta první nit jí nažene slzy do očí. Cítí, jak se jí do prstu zařezává bolest jako nůž.
Sestra ji povzbuzuje: „Tak to máme první za sebou. Už to bude jenom lepší.“
Natálie se vyhýbá pohledu na svou ruku, rty se jí stahují bolestí: „Au… to fakt bolí… nemyslela jsem, že to bude… až tak hrozný…“
Sestra se snaží být jemná pokud to jde, ale i přesto, že ví, že to není příjemné, je připravená pokračovat: „To je normální. Ten palec je dost poškozený a s těmi dráty… Ty první stehy jsou obvykle nejbolestivější. Pojďme na to raději rychleji, jo?“
Natálii se tvář se zkřiví bolestí, ale ona se snaží v sobě najít sílu: „Jo… pokračujte… už to… nezdržujte… to je fakt… síla…“
Sestra pokračuje v tahání dalších a dalších stehů. Každý tah způsobuje silnou bolest. Ty poslední, které drží samotnou operační ránu pohromadě, jsou snad nejhorší. Natálie cítí bolestivý tlak a dráždění ve všech vrstvách kůže a nepříjemný tah a pnutí, jak sestra přitahuje niť a vytahuje ji z rány. Je to velmi nepříjemné, ale bolest už není nesnesitelná.
„Dobrý, není to až tak hrozné… ale stejně je to… dost nepříjemné.“ kostatuje Natálie s povzdechem.
Sestra ji jemně a s úsměvem povzbuzuje: „Určitě to zvládáš dobře, bude to mít rychlý konec. Ještě tři stehy a budeme hotovi.“
Když sestra přejde k dalšímu stehu, Natálie pomalu uznává, že už to není tak strašné. Ale stále cítí napětí, v palci jí cuká a trochu brní v ruce. Cítí píchání a tahání, ale bolest přeci jen není tak drásající, jako na začátku. Je spíše jako velmi silný, ostrý a nepříjemný tlak na ránu. Když je poslední steh venku, Natálie pocítí úlevu. Celkem jich v palci měla po operaci čtrnáct.
Sestra najednou s pohledem, který ji snaží uklidnit spokojeně prohlásí: „Hotovo! Teď ti jen ránu ještě vyčistíme, promažeme, převážeme a vše bude v pořádku. Už to bude snad jen lepší.“
Natálie se nervózně zeptá: „A co ty dráty? Budou v ruce pořád, že?“
„Ano, ty tam máš pořád. Budou v ruce ještě nějaký měsíc, dokud ti kost pořádně nesroste. Kosti jsou rozdrcené na několik úlomků, takže to ještě potrvá.“ vysvětluje jí sestra, zatímco dokončuje čištění rány.
Natálie se na svou ruku opět podívala, nyní už bez obav z toho, co teď bude následovat. Rána byla čistá, na kůži několik hrubých jizev. Palec byl sice pořád zdrátovaný, nehybný, neforemně křivý a nafouknutý, jak těžký otok stále přetrvával, ale zdál se snad bez větších komplikací. Ruka jí pulzovala bolestí. Stále měla pocit, že jí srdce bije až v prstech. Cítila, že rána je teď ještě citlivější než předtím, ale doufala ve zlepšení. Povzdechla si a s úlevou řekla: „To bylo… strašný… Tak tohle máme za sebou… ale palec mám pořád jak balon.“
Sestra se soucitným úsměvem: „To se časem spraví. Hlavně, že teď jsou stehy pryč. Dráty teda ještě nějaký čas zůstanou, ale do týdne to už bude s palečkem snesitelné. A zbytek se spraví postupně.“
Natálie seděla na nemocniční posteli, ruce na klíně, unavená, vyčerpaná z bolesti, která jí doslova protékala rukama. Zlepšení bylo patrné, ale přece jen zůstávala napjatá. Tvář měla bledou, ale byla rozhodnutá bojovat dál.
Po odstranění všech stehů jí teď bylo mnohem lépe. I když bolesti měla pořád velké, byly opravdu o dost snesitelnější – a to byl výrazný pokrok. Ale stále si musela dávat pozor na každý pohyb. Byla stále omezena. Zejména jí vadila nemožnost psát delší dobu na telefonu nebo dělat drobné práce v domácnosti, protože s rukou v takovém stavu to prostě nedokázala. Zůstávala jí jen silná frustrace z omezených možností. I když se těšila na návrat do školy a na běžný život, nebyla si ještě jistá, jak se bude cítit, až se vrátí mezi ostatní. Zda bude schopná normálně fungovat. Doma to bylo o poznání lepší, ale stále jiné, než před zraněním.
V tichosti pozorovala svou znovu tlustě obvázanou ruku ve velké sádrové dlaze a říkala si pro sebe: „Je to pořád těžký. Bolí mě to, pořád to cítím. I když už míň, ale je to pořád na nic. Nikdy bych neřekla, že se budu takhle cítit, i když to je už lepší. Ale doufám, že to bude rychlejší. A možná už i normálnější.“
Po převazu odjela Natálie z nemocnice autobusem domů a přemítala o dnešním dni i své dosavadní léčbě: „Jsem ráda, že už mám ty stehy pryč, ale sakra, že to bolelo! Jako výstřel přímo do palce. A to neříkám jen tak – doslova jsem cítila, jak mi dráty v palci zaskřípaly. To bylo fakt šílený. Myslela jsem, že to bude horší, ale ten tah… jak mi sestra trhala ty stehy, bolelo to víc, než jsem čekala. Bylo to, jak kdyby mě někdo prudce zatahal za prst. Tak moc, že jsem měla pocit, že mi snad prasknou všechny kosti. Ale… aspoň už mám první krok za sebou. Dobrý je, že se ruka konečně léčí, to je důležitý. Stejně mám strach, co přijde dál. Co ty dráty? Co když se něco zlomí znova? Ale už je to aspoň trochu lepší. Už můžu svobodněji dýchat. I když je to pořád jenom ten palec, pořád se s tím musím nějak srovnat. Hlavně nemůžu pořádně hýbat rukou. Každý pohyb mi přijde jako neuvěřitelný omezení. A já jsem zvyklá být rychlá, cvičit, pořád něco dělat… Možná je to jen to, že na chvíli vím, že všechno, co jsem prožila, začíná mít smysl. I když… jak dlouho ještě zůstanu doma? Jak dlouho budu mít ruku pořád v dlaze? A jak to všechno změní? Už je to skoro dva týdny… Můj palec je pořád jako balon, pořád neskutečně těžký a chromý. Ten pocit, když jsem si poprvé prohlížela svou ruku, mi pořád zůstává v hlavě. Bylo to, jako by ta ruka vůbec nebyla moje. Možná to je tím, že mi ten palec ještě nějak nepřijde zpátky. Pořád to není normální. Ještě měsíc s těmi dráty v ruce. Ještě si asi počkám, než začnu přemýšlet, jak to bude s cvičením a hraním, s harmonikou… Ale hlavně… mám teď už nějakou sílu v sobě. Teď víc než kdy jindy chci cítit, že se z toho dostanu. Musím jít dál. Možná už teď nebudu stejná. Možná mě to změní… ale nikdy nebudu ta, co to vzdá.“
Autobus byl přetížený, jak do něj přistupovali lidé v různých fázích pracovního dne, ale pro Natálii to teď všechno bylo vedlejší. Seděla na sedadle u okna a ruka ji bolela, ale zároveň cítila, že už udělala první krok k návratu do normálního života. Stále měla ten obrovský obvaz a sádrovou dlahu. Palec, ač pořád děsivě oteklý, už nebyl v tak šíleném stavu jako před dvěma týdny. Poprvé po všech těch dnech si uvědomila, že toto nebude navždy.
V autobusu si jí někdo všiml. To jí připomenulo, jak je vlastně jiná. Byla zvyklá být středem pozornosti, ale teď, s tou bolavou rukou, jí to připadalo trochu divné. Přemýšlela, jestli vypadá tak křehce, jak se cítí, nebo jestli spíš vypadá jako někdo, kdo už má za sebou něco, co by mnoho jiných lidí položilo.
Když autobus zastavil, vystoupila na své zastávce a pomalu se vydala směrem k domovu. Šla ztěžka, protože šátek, držící její zraněnou ruku v obrovském obvazu, se houpal s každým krokem a to vždycky trochu zabolelo. Pomalu kráčela po chodníku a přitom měla pocit, že se svět kolem ní trochu zrychlil. Jak to všechno vlastně stihne? Co až se vrátí do školy? Netušila, ale věděla, že už konečně urazila nějaký kus cesty vpřed.
Když vešla domů, byl to trochu jiný pocit než před týdnem. Ten klid a ticho byly tak silné, že zněly skoro jako kontrast k tomu, co prožila. Její rodiče už ji čekají. František, její otec, se zvedne od stolu a přijde k ní, ale když dceru vidí, tvář mu ztvrdne v něčem, co je téměř zklamáním.
„Natálko, je to už lepší? Bolí tě to eště tak moc?“ zeptal se František dcery rozrušeně, ale opatrně. Snažil se udržet klid.
Natálie si povzdechla, usmála se unaveně, v jejích velkých očích se stále zračila bolest: „No… trochu jo. Ty stehy nebyly nic příjemného. Ale… přece jen už to je lepší než předtím. Bude to na dýl. Ale dneska to aspoň byl krok vpřed. Aspoň už nemám tu ránu tak šílenou jako před dvěma týdny.“
„To je dobře, že to zvládáš. Jak dlouho ještě budeš doma, jak to vypadá?“ dodala Marika s jemným úsměvem, ale v očích měla starost.
Natálie se mírně zamračila, když přemýšlela o škole, ale snažila se udržet klid: „Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že to ještě chvíli potrvá. Nejspíš asi tak pár týdnů. A ještě mi zbývá nějaký čas na to, než mi začne ruka opravdu fungovat. Takže… nějak to přežiju.“
„To je fajn,“ dodal František v tom tónu, který naznačoval, že je rád, že je dcera doma, ale zároveň se obával, co to všechno bude pro ni znamenat: „Už to bude lepší. Hlavně nezapomeň odpočívat, víš, jak to s takovýma úrazama bývá… Nemůžeš nic namáhat. Jak se cítíš celkově?“
Natálie se s povzdechem, usmála na rodiče: „Tak nějak zvláštně. Není to jako dřív. Asi už nikdy to nebude jako dřív. Ale mám aspoň pocit, že to jde správným směrem.“
Během večera se objevila Vanesa. Ještě stále jí nebylo jasné, co se všechno změnilo, ale přitahovala ji sestřina odolnost. Když viděla, jak její sestra sedí v obýváku s rukou opřenou na polštáři, na pohled už se nezdála tak křehká.
Vanesa přišla k Natálii a dívala se na její ruku: „Jak to vypadá? Je ti aspoň trochu líp?“
Natálie si povzdechla a podívala se na zafačovanou ruku: „Trochu líp… ale ten palec pořád strašně bolí a já si na něj pořád zvykám. Cítím se nějak… bezmocně. Není to jako dřív. Ale aspoň už můžu trochu trochu žít. Dochází mi, co všechno jsem dřív brala za samozřejmost.“
Vanesa ve svých očích skrývala úlevu, ale zároveň i znepokojení: „To bude dobrý, Naty. Ty vždycky všecko zvládneš. Budeš mít palec zase úplně v pořádku.“
Natálie se usmála. Cítila v srdci vděk i hněv nad tím, jak moc jí to vše změní: „Jo. Doufám, že to bude tak snadné, jak říkáš.“
Dům Polhošových byl ten večer tichý, ale bylo cítit, že v něm stále něco rezonuje. Cítili to všichni.
Už to bylo měsíc, co se Natálii stal úraz. Brno na počátku října je městem, které se pomalu loučí s teplými dny léta, ale ještě nenechává za sebou zlatavé sluneční paprsky. Chladný vítr, procházející mezi starými ulicemi, nese do vzduchu svěží podzimní vůni. Stromy v parku se začínají zbarvovat do oranžových, červených a zlatých odstínů, jakoby město bylo na chvíli ponořeno do teplých tónů staré malby. Náměstí Svobody je o něco klidnější než obvykle. Lidé, oblečení do lehkých bund a svetrů, spěchají za svými záležitostmi. Zatímco davy směřují k tramvajím a kavárnám, venkovní stoly už pomalu pokrývá jemná rosa, jak se ráno pomalu mění v den. Ve vzduchu je slyšet cinkání skleniček a šustění listí pod nohama. Občas někdo zabloudí do jednoho z historických dvorků, kde se skrývají malé galerie, restaurace nebo knihkupectví.
Natálie seděla v pokoji a přemítala: „Možná jsem měla napsat první… Ale kdyby chtěly, už by přijely.“ Pohladila látku na zaprášeném měchu akordeonu a přejela po něm prstem zdravé ruky. „Asi už mě tolik nepotřebují. Už jim nejsem zajímavá, když nehraju,“ zašeptala si pro sebe, aby vzápětí sama sebe uklidňovala: „Možná toho prostě mají moc. Možná jsou někde s klukama.“
Vzduch byl chladný, ale příjemně svěží. Slunce se ještě občas objevilo mezi mraky a zalilo město zlatavým světlem. Bylo to podzimní ticho s nádechem nostalgie, kdy město nechává minulost a současnost tančit v tichém rytmu. Ulice, obklopené budovami s příběhy, se teď v ranní mlze ukazují v tak trochu tajemném světle, jako by i samotné město obléknulo nový kabát, aby se připravilo na nadcházející zimu.
Eliška šla s Nikolou po chodbě konzervatoře a zamyšleně poznamenala: „Víš, že jsme už fakt dlouho nezašly za Naty?“
Nikola pokrčila rameny: „Jo… ale co bychom tam dělaly? Stejně za pár dní přijde do školy. To budeme co chvíli jezdit až do Oslavan? Nohy má zdravé, ty v sádře nemá. Může i ona za námi.“
Eliška chvíli mlčela a pak tiše řekla „Nevím. Možná máš pravdu.“
„Navíc nevím, jestli bych se chtěla potkávat s její rodinou. Jako ona je v pohodě, ale v nemocnici na mě oni nepůsobili zrovna příjemně,“ dodala Nikola.
„To je fakt. Nemuseli po nás vyjíždět. Za to všechno, co pro Naty děláme, vždyť nikoho jiného kromě nás ve škole nemá. Nakonec, máš pravdu, my nejsme charita a Naty má telefon. Kdyby chtěla, taky se může ozvat,“ uzavřela Eliška.
Natálie ten den opět seděla v ordinaci lékaře. Místnost byla malá, vybavená jen základním nábytkem: stolem, několika židlemi a pár regály s lékařskými potřebami. Uběhly víc než čtyři týdny od její operace a ona stále měla na své pravé ruce ten obrovský obvaz a dlahu, i když ona už si na ni pomalu zvykla.
Palec měla pořád oteklý a vzhledem k tomu, že kosti pořád nesrůstaly podle očekávání, lékaři se rozhodli dráty ještě nějaký čas ponechat namístě. Bolest byla stále výrazná, ale Natálie už se s ní naučila žít. Jenže stále to nebylo jako dřív.
Byla oblečená v pohodlném volném tričku a v džínech, které jí byly trochu volné. Vlasy si dnes nechala rozpuštěné, i když už byly trochu delší a začínaly jí spadat do obličeje. Její obličej, obyčejně zlatavě snědý, byl stále trochu bledý a její jemné rysy stále trochu strhané. Měla sluneční brýle, protože začínalo být patrné, že její krásné tmavé oči si od minulého měsíce ještě nestihly odpočinout. Pravou ruku měla stále v tom obrovkém obvazu, zavěšenou na šátku.
Když ji lékař pozval do ordinace, pomalu vstala a přesunula se k vyšetřovacímu stolu.
Lékař si prohlíží výsledky jejího rentgenu. S klidným a odborným tónem praví: „Kosti v palci nesrůstají tak rychle a tak dobře, jak bychom si přáli. Máme tu nějaké neideální oblasti, ale stále je naděje, že to zůstane stabilní a nemusíme to znovu řezat. Měli bychom to udržet ještě nějaký čas v klidu. Dráty zůstanou na místě, než dojde k lepšímu srůstu. Můžeme počítat s tím, že to ještě pár týdnů potrvá.“
Natálie sklopí své velké oči, cítí, jak jí hrudník sevře další dávka frustrace a zklamání, ale nechce ukázat žádné další známky slabosti: „Takže… ještě to nebude… v pohodě?“
Lékař pokrčí rameny, ale stále se snaží nedávat falešné naděje: „Bude to trvat. Kosti se nespojují tak hladce, jak bychom si přáli. Zůstává to zpevněné díky těm drátům, ale palec potřebuje víc času. Možná ještě další měsíc nebo i déle. Bude to ještě nějakou dobu bolet, ale s tím už se dá žít.“
Natálii se zatřese ruka, když se jí rozdrcený palec trochu pohne v obvazu, snaží se ovládnout pocit zklamání, ale ne úplně se jí to daří: „Takže… mám ještě měsíc nebo víc s tou těžkou dlahou? Jak to mám vydržet?“
Lékař jí soucitně, ale věcně odpoví: „Budu upřímný. Je to těžké. Vím, že to není jednoduché. Ale je to jediné řešení. Pokud bys to neudržela v klidu, mohlo by to trvat ještě mnohem déle nebo by se to nemuselo dobře zahojit vůbec. Takto je to nejlepší způsob, jak to nechat dobře srůst.“
Po návštěvě lékaře Natálie vyšla z ordinace a vrátila se zpět do čekárny za rodiči. František a Marika vypadali trochu napjatě, jak Natálie přicházela se sklopeným pohledem.
František k ní přistoupil, snažil se být klidný, ale v jeho hlase bylo slyšet znepokojení: „Tak co? Jak to dopadlo, holčičko?“
Natálie si povzdechla, cítila, jak jí do očí stoupají slzy, ale snažila se je zadržet: „No… furt to není ideální. Dráty budou muset zůstat ještě další skoro měsíc. Kosti se nespojují tak rychle. Musím to ještě pár týdnů vydržet… s tou dlahou. Bolí to, tati.“
I Marika k ní pomalu přistoupila, objala ji kolem ramen, pokoušela se ji povzbudit, ale je vidět, že i ona je vystrašená a unavená z celého procesu: „To zvládneš, Natálko. Necháme tě odpočívat. A ty dráty… však to není navždy. Vydrž to, prosím. Jsme tu s tebou.“
Ve městě Natálie potkala své kamarádky Elišku a Nikolu. Obě se přistihly, jak jsou trochu nervózní, protože netušily, co se bude dít.
Po chvilce ticha, když Natálii obejme, se Eliška zeptá: „Jak se cítíš?“
Natálie se pousměje, ale v očích má stín smutku: „Líp, když vás vidím.“
Nikola trochu rozpačitě vstoupí do rozhovoru: „Víš, že jsme na tebe myslely. Jen… škola, osobní věci a všechno, no…“
Natálie přikývne: „Jo, já vím. Chápu. Jen mi asi chybělo normálně si popovídat.“
Eliška jí rychle skočí do řeči: „No tak teď jsme tady! A víš co? Pojďme někam sednout, třeba na kafe. Ve městě je to fajn, ne?“
Nikola se přidá: „Jo, venku je krásně, aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“
Natálie chvíli váhá, ale pak se usměje: „Jo, to zní dobře.“
V kavárně se Eliška obrátí k Natálii: „A jak to s tebou vypadá? Je to lepší? Jak dlouho ještě?“
Natálie vzdychne a usměje se na Elišku. V jejích výrazných očích je stále ten stejný smutek, ale také jistá síla: „Ne… pořád to není dobré. Dráty budou muset zůstat ještě skoro měsíc. Kosti se nespojují tak, jak bychom chtěli. A musím furt mít tu těžkou dlahu… Zvládnu to, ale je to… dost náročný.“
I Nikola se přiblíží, lehce se nakloní a pohladí ji po rameni, s povzbudivým úsměvem: „To bude v pohodě, Naty. Zvládneš to, stejně jako všechno ostatní. Musíš se teď šetřit, ale už to pomalu začíná jít správným směrem, ne?“
„Jo, vím. Jen… teď je to těžké. Všechno kolem mě je jinak. Ale díky, holky,“ pousměje se Natálie vděčně, ale i tak má unavený a smutný výraz.
Cesta domů je klidná, ale Natálie stále cítila tíhu, nejen ruky, ale i mysli. Bolest byla zase trochu menší než před týdnem. Akorát obvazy a dlahy jí připomínaly, že cesta k uzdravení ještě není zdaleka u konce. A i když byla obklopena rodinou a přáteli, pořád cítila zátěž, na kterou byla vpodstatě úplně sama.
Cestou v autobuse se dívala z okna, sledovala, jak si pohledy lidí všímají její zraněné ruky a vduchu přemítala: „Dnes je to už měsíc od nehody. Nikdy by mě nenapadlo, že to všechno ještě potrvá tak dlouho. Na začátku jsem si říkala, že to bude jen pár týdnů a všechno bude zase v pořádku. Ale teď… teď to vypadá, že to bude ještě dlouhá cesta. Každý den se probouzím a pořád to bolí. Ne jako na začátku, ale stále je to tady. Každý pohyb, který udělám, mi připomene, že se něco změnilo. A když se podívám na tu ruku, palec je pořád jako nějaká koule v obvazu. Cítím, jak se mi chce plakat. Už si připadám trochu ztracená z toho, co všechno nemůžu. Bojím se, že už nikdy nebudu hrát tak, jako dřív, že to všechno zůstane navždy jinak. Rukou hýbu, ale každý pohyb, každý dotek, to všechno mi připomíná, že to není správně. Chci se uzdravit, chci to mít za sebou, ale cítím, že to teď není jen o těle. Je to i o tom, jak se s tím vyrovnám v hlavě. Je těžké přijmout, že se všechno zpomalí, že nebudu moct dělat všechno, co bych chtěla. Někdy mám pocit, že se do toho svého starého života nevrátím, ale musím. Musím to vydržet, protože jinak to nikdy nebude… jako dřív.“
Hlasité předčítání
