Když Polhošovi přijeli do nemocnice, Eliška a Nikola zůstaly na chvíli v čekárně. Přemýšleli o všech těch událostech, které se za posledních pár hodin staly. I pro ně to byla emocionálně vyčerpávající zkušenost. Strach o kamarádku, vděčnost, že její operace probíhla úspěšně a teď i zodpovědnost, aby její rodina měla všechny potřebné informace a všichni věděli, že je o ni dobře postaráno.
Eliška byla viditelně unavená, ale stále se snažila být silná. Byla to právě ona, kdo Natálii uklidňoval, když Marika a František nemohli přijít do nemocnice okamžitě. A Nikola? Byla to ona, kdo informoval rodiče, kdo pomohl koordinovat vše mezi lékaři, rodinou a přáteli. Z jejího výrazu bylo jasné, že i ona potřebuje chvíli klidu.
Nikola byla v podobném emocionálním rozpoložení jako Eliška. I když měla sklon se zaměřovat na konkrétní věci a konkrétní úkoly, ani ona nebyla vůči celé situaci imunní. I ona se bála o kamarádku. Bála se, jak to všechno zvládne. I ona byla ráda, že operace probíhala dobře, ale bylo to pro ni všechno příliš velké a intenzivní, než co si kdy dokázala představit.
„Když to vezmeš zpětně, opravdu nevíš, co máš dělat, dokud se něco fakt nesemele,“ začala Eliška, když si sedla na lavici v nemocniční čekárně a dívala se na hodinky.
Nikola přikývla, zavřela oči a přitiskla si čelo k dlaním. „Jo… bylo to vážně hrozný. Nikdy jsem neviděla Naty v takovým stavu. A když jsem viděla, jak leží, jak jí ten doktor držel ruku a říkal, že to bude dlouhý, že na to bude potřebovat spoustu trpělivosti…“ Pak se na moment odmlčela. „Doufám, že se na to nějak nezasekne. Potřebuje hodně podpory. A není to jen o tom, jestli to zvládne fyzicky. Psychicky to bude mnohem těžší.“
„Vím, že to bude těžký. Ale má svoji rodinu a nás, svoje přátele,“ odpověděla Eliška. „A taky víme, jak silná je. O nic se nebojím. Dáme to.“
„Jo, taky jsem o tom přesvědčená,“ řekla Nikola, zvedla oči a podívala se na Elišku s jistým klidem v očích. „Ale i my si potřebujeme taky odpočinout, že?“
„Jo, máš pravdu,“ odpověděla Eliška, na tváři jí přebíhal náznak úsměvu. „Už si to vlastně nepamatuju, kdy jsem naposledy pořádně spala. Ale je to pro Naty, tak co.“
„Vím, že je to pro ni. Ale já jsem stejně vyčerpaná,“ přiznala Nikola a podívala se na hodinky. „Budu ráda, když už to skončí a my budeme moct být trochu v klidu.“
Eliška a Nikola se rozhodly, že bude nejlepší, když půjdou domů a odpočinou si. Měly za sebou náročný den a i když věděly, že budou muset zítra znovu přijít, bylo čas vydechnout a vrátit se ke svým běžným povinnostem.
Než odešly, ještě se na chvíli zastavily u sestřičky na recepci, aby si ověřily, jestli vše probíhá podle plánu a jestli není ještě něco, co by měly vědět. Sestřička jim vysvětlila, že Natálie bude nějaký čas spát a že se probudí až po několika hodinách. Lékaři doporučovali, aby rodina přišla až ráno, kdy by měla být schopná více komunikovat a její stav bude stabilnější.
„Tak jo, asi je čas jít,“ řekla Eliška a podívala se na Nikolu, která se rozhlížela po nemocnici, jako by se jí nechtělo odcházet. „Ale zítra přijdeme dřív, jo?“
„Určitě. Musíme se o ni postarat, rodiče nebudou pořád u ní,“ odpověděla Nikola.
Obě dívky si vyměnily pohledy, jak se navzájem snažily udržet optimismus, i když věděly, že před nimi bude ještě dlouhá cesta. S tichým povzdechem vyrazily ven z nemocnice. Byla už tma, ale každá z nich byla rozhodnutá udělat vše pro to, aby Natálie věděla, že má stále kolem sebe podporu, dokonce i tehdy, když rodiče budou doma.
Jakmile vyšly z nemocnice, vzaly si věci a zamířily k zastávce autobusu. Ulice byly klidné, ale vzduch chladný, jako ticho po bouři, kdy všechno bylo na chvíli zase v pořádku.
„Zítra to zvládneme, Eli, že jo?“ řekla Nikola, když nastupovaly do autobusu.
„Určitě,“ odpověděla Eliška a usmála se. „A zítra už budeme mít pro Naty snad i nějaký dobrý zprávy.“
Obě se tedy i se svými bicykly vydaly domů.
Na druhý den se Natálie pomalu probouzela a její první vjemy byly rozmazané a matné. Oči měla těžké, hlava se jí pořád trochu točila, ale ještě víc než to jí zaměstnávala silná bolest v pravé ruce. Pomalu, téměř mechanicky, ji zvedla a prohlédla si ji od úrazu poprvé pořádně. Co uviděla, ji šokovalo.
Bílé obvazy a hrubá, neforemná sádrová dlaha ostře kontrastovaly s přirozeně tmavším odstínem pokožky její ruky. Pokrývaly celou její pravou ruku od horní části předloktí až úplně po konec palce jako vrstva těžkého, pečlivě naformovaného materiálu, který měl ruku stabilizovat. Kolem palce, který byl naprosto nehybný, byla ruka pečlivě obvázaná, ale vzhledem k tomu, že byla i silně oteklá, vypadala jako balon. Operovaný rozdrcený palec byl zafačovaný jako bambule, v místech kolem něj byl obvaz tak silný, že ruka vypadala nepřirozeně velká, jako by se z ní stávalo cosi neznámého. Pod vším tím krytím měl nepravidelný tvar, přičemž byl zcela bezvládný a jeho roztříštěné kosti byly uvnitř pospojované pomocí několika drátů a šroubů. Celá ruka byla silně oteklá, ostatní prsty, i když nebyly zlomené, byly bolestivě napjaté a na dotek citlivé, jak se pod modřinami a otoky snažily srovnat s traumatem. Každý pokus o pohyb ruky jí způsoboval silnou bolest. Na první pohled bylo jasné, že takové zranění nebude jen tak na pár dní.
Bolest se pomalu rozlévala z palce do zápěstí a ruky a stále silně cukala. Bylo to jako neustálý tlak, který se nedařilo mírnit ani léky. Kdykoli Natálie zkusila pohnout rukou nebo se jen pokusila lehnout na postel v jiné poloze, bolest se projevila ještě intenzivněji.
Když se Natálie trochu vzpamatovala, vstoupili do pokoje její rodiče. Oba měli ve tváři obavy, ale jejich přítomnost ji trochu uklidnila.
Marika se k ní naklonila, pohladila ji po vlasech a jemně řekla: „Natálko, jak ti je?“
„Bolí to, mami,“ odpověděla Natálie tiše. „Ale jsem v pořádku. Jen je to dost… bolestivý. Ta ruka, mami, ta ruka… vypadá úplně jinak. Mám to jak balon.“
František, který stál vedle postele, přistoupil k ní a podíval se na její obvázanou ruku. „Natálo … Je to těžký, holka. Ale ty jsi silná. Všecko zvládneš, zase budeš hrat, uvidíš,“ řekl, ale jeho hlas zněl zlehka napjatě. Byl si vědom, že tohle bude dlouhá a bolestná cesta.
David a Vanesa přišli chvíli po rodičích. David se tvářil zamyšleně, ale neztrácel naději. Vanesa byla tišší a přistoupila k Natálii s obavami. „Neboj, my tu budem pořád,“ řekla a jemně ji objala, i když se moc bála, aby jí ještě víc neublížila.
Kamarádky Eliška a Nikola dorazily asi hodinu po rodině. Obě byly nervózní a unavené z dlouhé noci, ale jakmile vstoupily do pokoje a uviděly Natálii, okamžitě se přiblížily. Eliška se usmála, ale v jejích očích bylo hodně znepokojení. „Jak se cítíš, Naty?“ zeptala se s obavami.
„No, jak asi?“ odpověděla Natálie s lehkým, ironickým úsměvem, který skrýval víc, než se dalo říct. „Mám tu ruku jak z jiného světa. Cítím to každým pohybem. Bolí to, holky. A bolí to víc, než bych si kdy dokázala představit.“
Nikola si sedla na kraj postele a pohladila ji po vlasech. „My víme, Naty. Bude to těžké, ale zvládneš to. A my tě v tom podržíme,“ řekla s klidným tónem, i když si samozřejmě nebyla jistá, jak rychle se kamarádka uzdraví.
„Doufám, že to nebude dlouho trvat,“ řekla Natálie s těžkým povzdechem. „Ale budu bojovat. Sice na kolo nemůžu vůbec, na harmoniku můžu pár týdnů úplně zapomenout, ale… prostě… musím se dostat zpátky.“
Eliška ji zlehka pohladila po hlavě. „Budeš silná, Naty. A toto všechno bude jednoho dne jen vzpomínka. Fandíme ti …“
Kamarádky u ní dlouho nezůstaly. Obě věděly, že Natálie potřebuje klid a že mají své další osobní povinnosti. Eliška se ještě ujistila, že Natálie má u sebe telefon, a že se mohou kdykoli ozvat, aby jí dodaly podporu.
V průběhu dne Natálie stále pociťovala bolest, i když léky proti bolesti už trochu ztlumily její intenzitu. Dlaha byla těžká, otoky ustupovaly jen velmi pomalu a pořád si musela zvykat na svou nehybnou, těžkou a bolavou ruku.
Marika a František Polhošovi zůstali s dcerou ještě chvíli, dokud se neujistili, že bolest trochu polevila díky lékům a že bude mít potřebný klid. Chtěli, aby Natálie mohla odpočívat a rozhodli se proto, že se vrátí domů.
David a Vanesa se jen těžko loučili se sestrou, ale věděli, že jejich přítomnost by ji mohla více zatěžovat, takže odešli po několika hodinách s tím, že zůstávají na příjmu, kdyby potřebovala jakoukoli pomoc. Rodina Polhošových odjela přibližně ve čtyři odpoledne.
Po jejich odjezdu zůstala Natálie v nemocnici sama, ale stále cítila velkou úlevu, že má kolem sebe rodinu, která se o ni postará. I když bolest nemizela, ona věděla, že ji sice čeká náročné období, ale zároveň měla pocit, že není na všechno sama.
Po dvou dnech hospitalizace byl naplánován první převaz a revize ran. Natálie byla nervózní, ale když ji sestra na to připravovala, pokoušela se zůstat klidná. Byla to chvíle, kdy se všechno, co předtím znala a co ji dělalo šťastnou, zdálo tak nepředstavitelně daleko. Ležela na nemocničním lůžku, její ruka celá obvázaná tou obrovskou bandáží. Každý pohyb ji připomínal, jak bolestivé a strašlivé to všechno bylo a jak její tělo už nikdy nebude stejné.
Sestřička se k ní přiblížila s jemným úsměvem, ale Natálie v jejím pohledu viděla, že je připravená na to, co bude následovat. „Nebojte se, zvládneme to,“ řekla sestřička klidně, i když její hlas zněl trochu nejistě. Natálie ale cítila, jak se k ní opět vkrádá strach.
Když jí začala sundávat první vrstvu obvazů, Natálie cítila, jak její tělo okamžitě reaguje na bolest. Byla to bolest, která jí projížděla celou rukou, jako by se její nervy v každém prstu a v oblasti zápěstí probouzely z něčeho, co připomínalo otupění.
Když jí sestřička sundávala další a další vrstvy obvazů a postupně odhalovala její pravou ruku, Natálie cítila, jak jí srdce v hrudi poskočilo. Její ruka byla stále silně oteklá, s kůží na prstech trochu zčervenalou, jakoby se vzpírala tomu, co s ní udělali.
„Takto vypadá… moje ruka,“ řekla potichu, jakoby to ani nemohla pochopit. Palec byl obvázaný, měl kolem sebe obrovskou vrstvu materiálu, která ho chránila a stabilizovala. Natálie byla zasažena hlavně tím, jak nepřirozeně teď její palec vypadal. Na první pohled bylo jasné, že se těžko bude moci vrátit ke své obvyklé každodenní aktivitě, tím spíš k harmonice, na kterou tolik ráda hrávala.
„Je to hodně oteklý,“ poznamenala sestra, když ji zkontrolovala. „Ale to je normální, ruka se musí vzpamatovat. Držte se, léky máte předepsané.“
Každá smyčka obvazů působila Natálii neskutečnou bolest, když ji sestra odmotávala a tkanina narážela na dráty. Nejhorší bylo sundat jemnou gázu z roztříštěného palce, která přischla na operační ránu. Jako by jí na ten prst dupnul slon.
Sestřička začala opatrně odlepovat gázu, která se přilepila k ráně. Hned jak se dotkla její pokožky, Natálie to pocítila jako ostré trhání, bolestivé a nárazové. Cítila, jak gáza drží na jejích poraněných tkáních. Všechno ji bolelo. Každý centimetr té zraněné oblasti byl jako v plamenech. Vzpomněla si na okamžik pádu. Na to, jak byl její prst zkroucený do nepřirozeného úhlu, jak celý její palec i ruka byly neovladatelné. Zároveň s bolestí, která jí pulzovala v palci, začala Natálie vnímat i závratě, jak ji skoro opouštělo vědomí.
Jak sestřička pokračovala, gáza zůstávala přilepená k ráně, na místech, kde jí krev zasychala a tkáně se slily s materiálem. V každém pohybu ucítila, jak se jí v ráně trhá kůže. Byla to bolest, která by ji téměř paralyzovala, kdyby ona sama nebyla tak silná, že ji musela snášet. Nešlo to vydržet bez toho, aby nevyrazila tichý sten. Ačkoliv se snažila nevydat ani hlásku, slzy jí samy vytékaly z jejích velikých tmavých očí a tekly po sametových tvářích jako neovladatelné proudy.
Když se sestra dostala k drátům a šroubům, Natálie nemohla zabránit tomu, aby nezaplakala. Úlomky kosti byly jimi doslova přišpendleny na své místo. I když se šrouby nacházely uvnitř kloubu, jejich přítomnost Natálie stále vnímala jako bolestivý tlak. Zatímco sestra kontrolovala, zda jsou dráty stále na místě, Natálie cítila ostrý tlak v oblasti palce, jak se ruka zdravotnice jemně hýbala a přetahovala kolem nich.
„Auuu…! To… to bolí,“ vydechla Natálie a zoufale sevřela zuby, když sestra čistila ránu kolem drátů trčících ven. Věděla, že se to musí udělat, ale ta bolest byla naprosto nesnesitelná. Bylo to, jako kdyby jí ruka byla ještě víc roztahována, vytažena z nějaké špatně zhojené struktury. Cítila každý pohyb, každý dotek jako zraňující.
„S-s-snažte se být opatrná…“ řekla, i když věděla, že to není možné. „Proboha, to… to je neuvěřitelné… Jak to bude vypadat, až to bude všechno v pořádku?“ Natálie nemohla skrýt znechucení a zároveň strach. Po chvíli začala pociťovat i něco jako studený pocit na místě rány, když sestra začala šetrně čistit i samotné operační místo, kde byly kosti spojeny. Tam bylo mnoho stehů šitých do kůže a podkožní vrstvy. Každý tah a dotek na těchto místech byl jako proděravět nerv. Natálie měla pocit, že je jí někdo škrábe přímo až na kost.
Pak podívala znovu. Její palec, který byl nyní obnažený, svíral s rukou nezdravý úhel. Měl stržený nehet a byl celý jedna obrovská modřina, nestvůrně nafouknutý otokem, kůže napjatá k prasknutí, trčely z něho všechny ty dráty a táhla se přes něj dlouhá rána sešitá množstvím stehů. Spousta stehů, šest drátů, které procházely skrz kosti, a někde uvnitř i šrouby držící pohromadě i zbytek palce. I ostatní prsty byly trochu opuchlé a bolestivé, ale kromě pár oděrek a modřin bez viditelného zranění. Cítila, jak jí teď srdce buší ještě víc. Bylo to opravdu těžké.
„To je fakt… hrozný,“ zašeptala. „Kdybych věděla, že je to až tak vážný, nikdy bych to nedala.“ I když měla přítomnost sester a lékařů uklidňující účinek, stále jí to nedalo spát. Jak dlouho to bude trvat? Kdy se vrátí k normálu?
„T-to je fakt… divný. Není to normální… Proč to vypadá… jak něco, co patří do jinýho člověka?“ říkala Natálie v šoku. V tu chvíli se jí udělalo na chvíli špatně a musela zavřít oči. Vnímala, jak se jí ruka opravdu změnila, jak přišla o svou původní podobu. Byla unavená, vyčerpaná, ale bolest ji stále zcela pohlcovala.
Natálie uvědomovala, že bolest začínala být přeci jen snesitelnější díky analgetikům. Byla to bolest, která ji pohlcovala, ale ve chvílích, kdy sestra pokládala zpátky nové obvazy, se jí na chvíli ulevilo. Jak se ruka znovu zahalovala do vrstev obvazového materiálu a sádrové fixace, si Natálie přesto nebyla jistá, jestli ji někdy vůbec přestane bolet. Myslela na to, jaký bude její návrat k normálnímu životu a čím vším ještě bude muset projít, než se zase vrátí ke své harmonice.
Když za ní přišla na návštěvu její rodina, její nálada nebyla vůbec optimistická. Byla stále v nemocničním pyžamu, vypadala unaveně a bledě, s kruhy pod očima. Její půvabná tvář přirozeně nesla známky bolesti a stresu, strachu a bezmoci, ale stále se snažila být silná. Záblesky její obvyklé energie byly až někde hluboko uvnitř. Byla to jiná verze Natálie, než na jakou byli všichni zvyklí.
„Nejhorší na tom všem je, že prostě nemůžu nic dělat, nic tou rukou nechytím, nic neudržím, dokonce i programy na televizi musím přepínat levou,“ řekla jim. „Nechci, aby se všechno kolem mě zastavilo jen kvůli jednomu úrazu.“
Ale i přes svou frustraci se snažila být optimistická. Byla silná a věděla, že pokud se nezhroutí, dokáže to zvládnout.
Během celého pobytu v nemocnici měla Natálie na sobě to stejné nemocniční modré pyžamo. Bylo to jednoduché, standardní oblečení nemocničního zařízení, které na ni působilo téměř až příliš velkým dojmem nemocnosti. Bylo jasné, že byla mimo, z toho všeho, co se jí stalo, ale přesto se snažila vypadat co nejlépe, jak jí to síly dovolovaly. Pyžamo bylo volné, s krátkými rukávy, aby se dala kontrolovat její zraněná ruka, patřily k němu i krátké kalhoty, které jí spíše padaly než seděly správně. V tomto pyžamu vypadala Natálie ještě mladší a drobnější, než ve skutečnosti byla. V jejích velikých očích se zračila všechna ta únava a bolest.
Ani spánek jí v těch dnech nepřinášel úplnou úlevu. Budila se bolestí. Stále měla pocit, že její tělo je na pokraji vyčerpání. I přes všechny okolnosti se ale držela, neměla v sobě ani náznak paniky, i když ji bolesti občas skutečně srážely k zemi. Natálie se snažila udržet si normální postoj, i když to bylo těžké, protože bolest byla téměř všudypřítomná. Ruka s obvazem a sádrovou dlahou zůstávala dominantním prvkem jejího vzhledu. Měla pocit, že je jako z kamene. Když se na ni podívala, viděla ruku cizí, která jí ani nepřipadala jako její vlastní.
Otoky na zbývajících prstech už sice pomalu ustupovaly, ale stále jí dodávaly pocit, že ruka byla úplně jiná než předtím. Na palci měla obrovský obvaz, široký téměř jako celé její předloktí, rovněž pečlivě zafixované v sádrové dlaze. Byla těžká a samozřejmě nezbytná, ale přesto měla Natálie pocit, že si vůbec neuvědomuje, co všechno se změnilo.
Její tmavé vlasy, byly stále krásné a dlouhé, ale vzhledem k jejímu úrazu už byly trochu neuspořádané, měla je po operaci trochu zmuchlané, jak pořád ležela na nemocničním lůžku. Ale i tak byla stále velmi půvabná. V jejím vzhledu bylo něco křehkého, něco, co odráželo její čistou duši. I když byla zraněná, stále měla svůj jakýsi vnitřní klid. Oči měla teď trochu smutné, ale jinak to byla někde hluboko uvnitř stále tatáž dívka, kterou všichni znali – usměvavá a energická, i když nyní zraněná.
I když se snažila mluvit s rodiči, přáteli a kamarády, v očích měla stále bolest. Každý pohyb ruky, každý pohled na obvaz, každý náznak, že musí s rukou pohybovat, jí způsoboval pocit vnitřní nervozity a obav. „Pane Bože, dej, ať je to co nejrychleji za mnou,“ modlila se pro sebe.
Ale zároveň nebyla úplně beznadějná. Když mluvila s rodinou, s Eliškou nebo Nikolou, i když to bylo přes bolesti, pokusila se o optimistický tón. Neztrácela naději, že i když teď není v nejlepší formě, může se z toho dostat – i když nevěděla, jak dlouho to bude trvat.
Kdykoli když přijeli její rodiče, bylo to pro ni obrovské ulehčení. Marika se k ní okamžitě přitiskla a Natálie si mohla konečně opřít hlavu o její rameno, což ji uklidnilo. Byla to útěcha, kterou tolik potřebovala. František se na ni díval s takovým vážným, ale láskyplným výrazem, jaký měl vždy, ale i jeho oči byly plné obav.
Sourozenci David a Vanesa, kteří s nimi pravidelně jezdili, byli na tom podobně. Bratr jí do nemocnice přinášel nějaké drobnosti, zatímco její sestra se na ni dívala svýma velkými očima, jako by stále vůbec nechápala, co se vlastně stalo. I tak jí hladila po vlasech a Natálie se pokusila usmát.
Natálie zůstala v nemocnici celkem pět dní, jak bylo původně plánováno. Potřebovala stabilizaci a intenzivní sledování po operaci, zejména kvůli extrémnímu zranění a silným bolestem. Bolest se postupně trochu mírnila díky analgetikům, ale neustupovala nikdy úplně, zejména když se Natálie pokusila pohnout rukou nebo se s ní trochu hýbat. I s léky byla bolest silná a intenzivní, ale už ne nepřekonatelná. Natálie věděla, že její návrat k normálnímu životu bude dlouhý, protože i po propuštění z nemocnice musela ruku šetřit a podle lékařů ji čekaly dlouhé týdny naprostého klidu.
Jednoho krásného, slunečného zářijového rána měla být konečně propuštěna do domácího léčení. Slunce se už vyhouplo na obzor, ale atmosféra byla stále svěží, když Natálie opustila nemocniční oddělení. Sádrová dlaha, která jí fixovala pravou ruku, pořád sahala přes předloktí až po konec palce. Zabandážovaný palec byl obrovský, jako jakýsi neforemný balon obalený v tlusté vrstvě obvazů a dlah, které mu dávaly nepřirozený tvar, což činilo jakýkoli dotek nebo pohyb ruky téměř nesnesitelným. Zbytek prstů měl volný pohyb. Ruku si držela na závěsu, jak ji doporučovali lékaři, aby se předešlo dalším otokům a zbytečnému namáhání zraněné končetiny.
Její vlasy byly trochu neupravené a lehce chaotické, protože ji za těch pár dní nenechali vyměnit ani polštář, ani peřinu. Na sobě měla své obyčejné oblečení, které si mohla přivézt z domova: volné džíny a jednoduché zelené tričko, které na sobě měla téměř jako uniformu. Ale stále to nebyla ta Natálie, kterou si kamarádi pamatovali. Její tvář byla bledá, s kruhy pod očima, jak se nemocniční nespavost podepsala na jejím vzhledu. Ale její velké tmavé oči stále zůstávaly vděčné a plné odhodlání.
Její pravá ruka se jí zdála téměř cizí. Když se podívala na tu obrovskou bambulovitou bandáž na palci, na tlusté vrstvy obvazů a sádry, připadala si jak v jiném světě. Ruka v závěsu byla těžká a i přes silné léky se bolest vracela s každým pohybem. Připomínala jí, že celá tato situace není jen nějaký zlý sen. I když jí léky bolest zmírňovaly, ve chvílích, kdy ji popadla nepozornost, nebo když s její rukou někdo pohyboval, bolest se okamžitě vracela.
Když přišli rodiče, bylo to pro Natálii obrovské ulehčení. Marika, její matka, měla na sobě lehký tmavý pléd, který jí zakrýval ramena. Její vlasy, pečlivě upravené, dnes vypadaly jako zjemnělé od svěžího vánku, který jí občas hrál s prameny. František, její otec, stál vedle ní v tmavé košili. Jeho rysy byly tvrdší než obvykle, ale v jeho očích bylo vidět, jak se o svou dceru bojí.
„Jak to jde, lásko?“ zeptala se Marika, jakmile ji uviděla stát na chodbě nemocnice s rukou v šátku. „Bolí to moc?“
„Trochu,“ odpověděla Natálie a pokusila se usmát, ale její rty se jen slabě zkroutily. „Ještě to chvílu potrva, ale doma to bude lepši, že jo?“ Pokusila se držet optimismus, i když v hlavě už cítila obavy z dlouhého uzdravování.
David, její mladší bratr, přijel v černých džínách a tričku s vtipným potiskem, které si vybral v obchodě, když jednou šel se sestrou na nákupy. Trochu se tak snažil rozveselit atmosféru, ale při pohledu na sestru, která se tak těžce pohybovala, zůstal tišší, než obvykle. „Hele, sestra hrdinka, že jo?“ prohodil v naději, že tím odlehčí atmosféru.
Vanesa, Natálina mladší sestra, byla oblečená v růžové halence a džínech, s černými vlasy spletenými do dvou copánků. Když se podívala na Natálii, její tvář byla plná starostí a znepokojení. „Nebude to bolet pořád, Naty, že ne?“ zeptala se nesměle, jak se na ni podívala svýma velkýma očima, přemýšlejícími nad tím, jak moc to musí být náročné. Natálie se jí jemně usmála a pohladila po vlasech, „Bude to lepší, věř mi.“
Jakmile Natálie dorazila domů, všichni jí pomáhali, aby si pohodlně sedla na pohovku. I když se fyzicky cítila slabá a stále měla problém s bolestí, doma to na ni mělo uklidňující účinek. Pomalu se uvelebila na pohovce a zhluboka se nadechla. Vzduch doma jí připomněl, že život jde dál, i když jejímu tělu ještě bude chvíli trvat, než se zotaví.
Každý malý pohyb rukou jí připomínal, že vše bude trvat hodně dlouho. Dokonce i změna polohy jí někdy způsobovala bolest, ale stále měla v hlavě jasnou perspektivu. Po čtrnácti dnech jí měli vytáhnout stehy, ale dráty v palci a sádrová dlaha zůstanou ještě několik týdnů. Pohyb bude velmi omezený a každý dotek – každý převaz – bude stále provázen bolestí.
Natálie věděla, že její cesta k plnému uzdravení jistě nebude krátká. Ruka v závěsu, její zraněný palec, bolest, a do toho ještě všechno, co na ni čekalo doma – školní povinnosti, její oblíbený akordeon, který teď nemohla ani udržet – to všechno znamenalo, že nebude snadné vrátit se zpátky do normálního života. Ale alespoň už byla doma. A to byl první krok na její cestě k uzdravení.
Týden po návratu domů se Natálie stále potýkala s bolestmi, které jí komplikovaly každodenní život. Ačkoli se její stav fyzicky mírně zlepšil, každý pohyb ruky jí stále bolel, přičemž i menší doteky nebo tlak na zraněnou ruku byly téměř nesnesitelné. Palec bolel hlavně při jakékoli manipulaci s obvazy, při pokusu o lehký pohyb prsty nebo při pokusu o sezení s rukou v určité poloze.
Fyzicky se cítila o něco lépe než před týdnem, ale stále měla velmi omezené možnosti. Pravá ruka byla téměř nepoužitelná. I když mohla hýbat ostatními prsty, palec byl v podstatě stále paralyzován a jakýkoli pokus o jeho pohyb byl nesmírně bolestivý.
I když už byla několik dní bez horeček a její stav se stabilizoval, otevřené rány po operaci byly stále viditelné, i když už se hojily. Pořád však značně omezovaly její běžnou činnost, a tak se i to, co dřív bylo samozřejmé, jako třeba psaní nebo přidržení si něčeho, stalo neproveditlné.
Psychicky to bylo ještě složitější. Natálie, která byla před úrazem plná energie a ambicí, teď musela čelit nejen bolesti, ale i frustraci z toho, jak moc je závislá na druhých. Připadalo jí to, jakoby byla úplně vyřazena ze života, a to včetně věcí, které ji bavily – harmonika, kolo, běžné školní povinnosti. Ta ztráta soběstačnosti ji hodně deprimovala.
Na začátku dne trávila většinu času v posteli nebo na pohovce, kde si snažila odpočinout, pokud bylo potřeba. Většinou sledovala filmy, což jí umožnilo alespoň nějakým způsobem unikat z reality. S přibývajícím dnem se ale cítila stále více mentálně unavená. Kreativní činnosti, na které byla tak zvyklá, jako například cvičení či improvizování melodií na harmoniku, jí byly odepřeny. Chybělo jí to, i když doufala, že se k tomu snad později vrátí.
Mnohé běžné činnosti jí způsobovaly velké obtíže. S obvazem a dlahou na ruce nemohla skoro nic. I s jídlem to bylo těžké – jíst lžící bylo téměř nemožné. Oblékat se také bylo složité a hrozně nepohodlné, protože jednou rukou nedokázala zapnout ani zip, ani knoflíky. Nedokázala si zavázat tkaničky na botách. Uklízení a jiné domácí práce ji vůbec nebavily, protože byla omezena na jednu ruku, a i tak byla velmi unavená. Nedokázala pořádně ani stisknout klikou u dveří nebo otočit klíčem v zámku, natož cokoli jiného.
Marika byla celý týden v režimu neustálé péče o dceru. Uvědomovala si, jak je to pro Natálii těžké a snažila se jí ulehčit život, jak to jen šlo. David jí ráno nosil teplý čaj. Vanesa se, jak to dělají mladší sourozenci, snažila být co nejvíc nápomocná – pomáhala s drobnostmi, jako s podáváním a krájením jídla nebo přípravou postele. Byla samozřejmě opatrná při dotycích, protože se bála, že by Natálii ještě víc ublížila.
František měl sám velké obavy. Když byl doma, snažil se být co nejvíce trpělivý. Snažil se dceru uklidňovat, že se její ruka zlepší a zase začne hrát. Přesto ve chvílích, kdy ji viděl truchlivější, bylo jasné, že se i on potýká s pocitem bezmoci.
Eliška i Nikola za Natálií nechodily každý den, ale přicházely pravidelně, i když sporadicky. Nejen že přinášely kreativní zábavu v podobě novinek ze školy, ale i morální podporu. Eliška ji rozveselovala svými příběhy o Adamovi a o tom, jak zkouší nové věci. Nikola začala více otevřeně sdílet, kdo je její přítel Lukáš. Nebo to možná spíše dělala zcela nezištně, aby Natálii přivedla na trochu jiné myšlenky.
Konzervatoř reagovala vstřícně. Natálie dostala individuální plán, podle kterého mohla zůstat doma a plnit úkoly přes internet. Ty těžší, jako psaní esejí nebo testy, byly odloženy na dobu, až se vrátí a bude moci psát. Přesto se cítila odříznutá od kolektivu. Bylo těžké se soustředit na úkoly, protože často měla problém vůbec udržet pozornost. Stále ji napadalo: „Jak to budu zvládat, až se vrátím?“
Psychicky, ač se těšila na pomoc kamarádek a rodiny, bylo pro ni těžké vnímat, že svůj starý život nebude mít ještě dlouho zpět. Ruka ji bolela a zároveň ji trápila frustrace, že není schopná se vrátit k tomu, co ji vždy tolik naplňovalo.
Hlasité předčítání
