Natálie ležela na nemocničním lůžku a smutně sledovala, jak se sluneční světlo opírá o bílou zeď pokoje. Uběhlo jen pár dní od operace, ale ty dny byly pro ni nekonečné. Palec na pravé ruce, celý zabalený do tlustého obvazu, pulsoval bolestí. I přes léky to bylo nesnesitelné.
Dveře na pokoj se otevřely a dovnitř vstoupila sestra. Žena nižší, ale statné postavy s přívětivým úsměvem se už od prvního dne snažila o přátelský vztah. „Dobré ráno, krásná slečno,“ řekla a přitáhla k lůžku vozík s nástroji na převaz. „Dneska si poprvé prohlédneme, jak se vám hojí ten prstík.“
Natálie přikývla, ale její obličej prozrazoval směs nervozity a očekávání. Věděla, že přijde zase ta krutá bolest a bála se, co pod obvazem uvidí. Byl to však první krok k úplnému uzdravení.
Sestra připravila dezinfekci, sterilní nástroje a rukavice. Opatrně si sedla na židli vedle jejího lůžka. „Nebojte se, budu postupovat pomalu a opatrně. Kdyby to moc bolelo, dejte mi vědět,“ uklidňovala ji.
Do pokoje mezitím vstoupil i operatér, Dr. Pavlíček. Měl na sobě bílý plášť a na nose brýle, které vždy posunul o kousek výš, když se soustředil.
„Tak jak se dnes cítíte?“ zeptal se a jeho hlas byl klidný, jako kdyby jí dodával odvahu.
„Bolí to,“ přiznala tiše. „Ale… snažím se vydržet.“
„To je dobře,“ přikývl lékař. „Bolest je nepříjemná, ale je to známka toho, že tělo reaguje. A teď se podíváme, jak to vypadá.“
Sestra začala pomalu odstraňovat první vrstvu obvazu. Každý pohyb byl pečlivý a trpělivý, aby se vyhnula zbytečnému tření. Natálie cítila, jak jí jemně tahá za kůži, a občas sebou nepatrně cukla, když sestra narazila na citlivější místo.
„Jste statečná,“ pochválila ji sestra.
Pod obvazem se začínal odhalovat podklad ze sterilních gázy, kryjící operační ránu. Dr. Pavlíček přistoupil blíž, nasadil si rukavice a připravil dezinfekční roztok. „Teď to trochu štípne,“ varoval.
Když sestra odlepila poslední krytí, Natálie odvrátila pohled. Nechtěla vidět, co jí po tom všem zbylo z palce, ale Pavlíček ji povzbudil: „Nebojte se, je to lepší, než si myslíte.“
Pohled na palec byl znepokojivý. Kůže byla červená a do obvazů místy prosakovala krev. Kloub, na kterém operace proběhla, byl úplně nehybný, silně opuchlý a celý pokrytý drobnými stehy. Dr. Pavlíček se sklonil blíž a opatrně začal kontrolovat každý detail.
„Tak zatím dobrý,“ konstatoval po chvíli. „Šroub je venku bez komplikací a plastika kloubu taky nevypadá nejhůř. Tak velký otok je v této fázi normální, stejně jako citlivost a bolestivost. Budeme pravidelně kontrolovat hojení, ale zatím to vypadá, že jste na dobré cestě.“
Natálie se na něj nejistě podívala. „A co hybnost? Budu… teda moct zas někdy hrát?“
Lékař si sundal rukavice a podíval se na ni: „Hybnost se bude obnovovat jen hodně pomalu. Počítejte s tím, že to bude trvat měsíce, než vůbec budete schopná ten palec plnohodnotně používat. Ale znovu hrát – to zvládneme společně až pak. Pokud budete trpělivá a budete spolupracovat na rehabilitacích.“
Natálie přikývla, ale v očích měla slzy. Dr. Pavlíček ji povzbudil. „Je to dlouhá cesta, ale cíl není nedosažitelný. Uvidíte, že to zvládnete. S vaší odvahou.“
Sestra začala znovu obvazovat Natáliin palec. Obvaz musel být tlustý a pevný, aby stabilizoval celou její ruku. Jakmile byla hotová, usmála se na Natálii. „Hotovo. Další převaz bude zase za pár dní. Do té doby ručičku co nejvíc šetřete.“
Natálie se unaveně opřela zpět do polštářů. Její rodina vešla dovnitř.
František ji s úsměvem poplácal po rameni. „Vidíš? Dochtoři řikaj, že to bude dobre. My to zvládnem, Natálo.“
Marika ji pohladila po vlasech. „Odpočívej, zlatečko. Na všicko maš čas.“
David jí donesl mp3 přehrávač a Vanesa jí předala bonboniéru se slovy: „Budu tě zas krmit jako miminko.“
Objevil se i Matouš s omluvou a další kyticí. Na usmířenou. Všichni se snažili dodat jí sílu, i když sami cítili úzkost.
Natálie se na ně vděčně podívala. „Děkuju vám,“ zašeptala. I přes bolest a nejistotu cítila, že není sama.
Třetí den po operaci Natálie opouštěla nemocnici. Oblečená do široké světlé halenky a dlouhé sukně, snažila se působit klidně, ale její tvář prozrazovala velkou bolest a únavu. Pravá ruka jí bezvládně visela v šátku, stále obvázaná do tlustého obvazu a zafixovaná dlahou. Pro její bolavý palec byl každý sebemenší otřes jako rána kladivem. Matouš jí opatrně pomáhal do auta, zatímco František odnesl její tašku.
Marika otevřela zadní dveře auta a jemně ji povzbudila: „Opatrně, zlatečko. Už to bude dobre, uvidíš.“
Vanesa seděla vedle ní a pevně svírala plyšáka, kterého Natálii přinesl Matouš.
Když dorazili do Oslavan, Marika ihned připravila oběd, František s Matoušem nachystali pohodlný polštář na pohovku, aby si Natálie mohla hned odpočinout, a David se postaral o teplý čaj. Jakmile Natálii všichni usadili na pohovku, obklopila ji rodina.
„Tak, zpátky doma,“ řekl František povzbudivě. „A teraz už len klid a žádne stresy.“
„Všicky tě budem rozmazlovat,“ dodala Marika. „Na všicko máš čas dosť.“
Matouš seděl vedle Natálie a držel ji za zdravou ruku. „Tady je tvé místo. Teď už se budeš jen uzdravovat.“
Natálie kývla, ale v očích měla slzy. „Děkuju… Já… nevím, co bych si bez vás počala.“
Milada stála stála v kuchyni svého domu v Uherském Hradišti, ruce opřené o kuchyňskou linku. Nemohla přestat myslet na ten anonymní dopis a Danušino možném zapojení. Rozhodla se už nečekat. Popadla telefon a vytočila číslo své sestry.
„Ano?“ ozvala se Danuše chladně, jakoby hovor čekala.
„To jsem já, Milada,“ začala bez obalu. „Musíme si vážně promluvit.“
„Co ode mě ještě chceš?“ řekla Danuše s ledovým klidem, ale její tón už nesl známky podráždění.
„Mluvila jsem s Matoušem,“ začala Milada pevně. „Říkal mi o tom dopise. O anonymu. A že tě viděli na konzervatoři. Danuše, co to má znamenat?“
„Chceš to na mě zase hodit že? Abych opět byla já ta špatná! Jako to děláš celý život!“ odpověděla Danuše ostře.
„Přestaň s tím, Dano!“ zvýšila hlas Milada. „Zašlo to až moc daleko, nemyslíš? Otravuješ život i vlastnímu synovi?!“
„Nenávistí?“ zasmála se Danuše hořce. „A kdo mi tady celé roky házel klacky pod nohy? Kdo byl ten, komu rodiče všechno odpouštěli? Ty jsi ta, co všechno pokazila a které všechno procházelo, Milado. Já jsem byla ta, která musela být vždycky ta dokonalá. A co jsem za to dostala? Nic!“
„Co mi mělo procházet?“ nechápala Milada. „To, že jsem zůstala s Aničkou úplně sama? Že jsem musela dochovat rodiče, zatímco ty ses na ně vykašlala? To si vážně myslíš, že bylo něco extra?“
„Rodiče tě zbožňovali, i když jsi jim přivedla do baráku nemanželského parchanta,“ odsekla Danuše. „A já? Já se spořádaně vdala, vystudovala těžší vysokou než ty a na rozdíl od tebe vedla příkladný a spořádaný život! Ale koho rodiče milovali víc? Tebe! Tebe, která jsi jenom sociální pracovnice! Tebe, která sis nechala namontovat děcko a nikdy sis ani nedokázala udržet chlapa! Já jsem s manželem postavila dům a porodila syna, který má dneska vysokou. Já byla ta, která dřela a musela se snažit, abych vůbec získala jejich pozornost a uznání!“
„Pozornost? Uznání? A co ty pozemky, co ti odkázali? To ti bylo málo?“ odpověděla Milada ostře. „Já jsem tu s rodiči byla, když umírali. Starala jsem se o ně do posledního dechu, převracela je, měnila jim plíny, zatímco ty ses na nás všechny vykašlala. Tobě šlo vždycky jen o to, co kdo dostane a co kdo má.“
„Ty mi budeš něco vyčítat?“ opáčila Danuše a hlas jí přeskakoval vztekem. „Tys to dělala, jen abys dostala barák! A pak ten Ančin Marwan! Když jsem ho poprvé viděla, hned jsem věděla, že přinese rodině jen samé problémy. A měla jsem pravdu! Teď se okolo nás všech točí policajti a tajní!“
„Marwan je dobrý člověk!“ vyštěkla Milada. „To vědí všichni, až na tebe! A teď ses rozhodla jít i po Natálii! Protože Matouš ji má rád! To ti vážně nevadí, že tím ničíš i rodinu?“
„Rodinu? Tak ty mi tu budeš kázat o rodině?“ zasmála se Danuše trpce. „Vlastní syn se ke mně otočil zády! A proč? Kvůli té cikánce! Kvůli tobě a tvému zeťovi. Celé roky jsi proti mně štvala rodiče a teď mi bereš i syna!“
„Nikdo ti nic a nikoho nebere, Dano, uvědom si to,“ odpověděla Milada důrazně. „To si děláš sama. Matouš tě ve svém životě chtěl, ale tys ho od sebe odstrčila! Tím, že mu zničíš vztah, si ho nezískáš.“
„Nepotřebuju žádné rady od tebe,“ vyštěkla Danuše. „Tys mě vždycky akorát podrážela. Já vím, co dělám, a nehodlám poslouchat tvá kázání o morálce. A přestaň mě vydírat!“
„Tebe už nejde zachránit,“ povzdechla si Milada. „Až Matúšek jednou přijde na to, cos mu udělala, ztratíš ho nadobro. A ne proto, že by ho někdo poštval proti tobě, ale proto, že tě pozná takovou, jaká jsi doopravdy. A toho se ty bojíš nejvíc.“
„Bojím se jen toho, že Matouš dopadne zle,“ odpověděla Danuše tiše, ale vztek v jejím hlase nezmizel. „Tebe, Milado, poslouchat nehodlám. Nejsem žádný tvůj dementní klient. Jsem dost chytrá na to, abych si poradila sama.“
Milada chtěla ještě něco dodat, ale Danuše ji předběhla a zavěsila. Milada roztřeseně zírala na zhaslý displej. Byla rozčarovaná, když si uvědomila, že její sestra už možná není schopná ani sebereflexe a tím spíš ani změny.
Matouš přijel do svého malého pokoje v Brně na kolejích, zatímco za oknem se rozprostírala tichá noc. Zavolal Marwanovi a Anně, aby se poradil o situaci doma.
„Nemůžu tomu uvěřit, Marwane. Moje vlastní matka… Ona to přiznala. Napsala ten anonymní dopis. Ale důkaz nemám. To je neuvěřitelný,“ vypravil ze sebe s rozechvělým hlasem.
„Brácho, věř mi, chápu, jak tě to muselo ranit. Ale tohle není o tobě. Tvoje matka… je zaslepená. Ona si myslí, že jedná správně, ale její představy o tom, co je správné, jsou pomýlené.“ odpověděl Marwan klidně, ale pevně.
„Ono nejde jen o to něco jako správné nekriticky zastávat, nebo něco ustavičně popírat a rozporovat. Sám musíš najít něco, čemu můžeš opravdu věřit a stavět na tom. A hlavně, ať už tě tvá cesta povede kamkoli, stejně nakonec dospěješ k poznání, že tím pevným základem nemůže být nic, než Bůh a Jeho Zákon. To je jediná pravda, ze které poměřuješ vše ostatní. Jen na ní se nakonec potkáme úplně všichni, i přes naše protichůdné názory,“ pokračoval obecněji a následně změnil téma, aby toho na Matouše nebylo příliš.
„A co Naty? Jak se cítí po té operaci?“ zeptal se starostlivě.
Matouš odpověděl: „Je statečná, ale… znáš ji. Bojí se, že selže. Má pořád bolesti a ruku má teď úplně nehybnou. Ale věříme, že se to zlepší.“
Marwan na chvíli ztichl, než promluvil.
„Brácho, já mám kontakty tady v teplických lázních. Pokud bude potřeba, zařídím pro ni fyzioterapii na nejvyšší úrovni. Lázně jsou tu špička. Udělám pro vás vše, co bude v mých silách. Nebudete muset platit vůbec nic. Vybavím to.“
„To by bylo skvělý, Marwane. Fakt díky,“ odpověděl Matouš s vděčností, i když v jeho hlase stále zůstával stín tíhy vlastní rodinné situace.
Po bezpočtu zdlouhavých otravných výslechů a nekonečných tajných šetření Policie ČR případ Dr. Marwana Salameha po formální stránce definitivně uzavřela. Její oficiální stanovisko bylo jednoznačné: „Nebyl zjištěn žádný trestný čin.“
V nemocnici v Teplicích se zpráva rozšířila rychle. Marwan právě dokončoval ranní směnu, když se o tom dozvěděl od primáře Holuba.
„Pane kolego,“ řekl se sotva znatelným úsměvem primář, když se zastavil u jeho ordinace, „mám pro vás dobrou zprávu. Policie vás definitivně očistila. Oficiálně. Je konec.“
Marwan se na chvíli zarazil, jako by zprávu nemohl plně zpracovat. Pak si rukou promnul čelo a tiše vydechl: „Děkuji, pane primáři.“ V očích měl úlevu i hněv.
Později toho dne sdílel tuto novinu i s Annou. Rozplakala se úlevou, stále zesláblá po nedávných zdravotních komplikacích. „Konečně, chvála Bohu,“ zašeptala a objala ho. „Konečně tě nechají na pokoji.“
Marwan ji držel, ale jeho myšlenky se ubíraly jiným směrem. Cítil hořkost. „Ale za jakou cenu? Sáhli na tebe, na naši rodinu. Prohráli, ale platíme za to my. Že jsem nevinný, už jsem stejně věděl i bez nich.“
Anna ho pohladila po tváři. „Marwane, důležité je, že jsi teď volný. Dá-li Bůh, budeme mít už po všem, až naše děťátko přijde na svět.“
„Inšalláh,“ odpověděl Marwan. „Ale toto není pěkná zkušenost. Pro mě, pro tebe, pro všechny. Tohle by se nemělo stávat nikomu.“
Vedení nemocnice se rozhodlo vydat krátké a stručné prohlášení na podporu svého zaměstnance: „Jsme rádi, že byl náš kolega Dr. Marwan Salameh očištěn. Jeho přínos pro naši nemocnici i pacienty zůstává neocenitelný.“
Někteří zaměstnanci a pacienti cítili úlevu. Jiní tušili, že situace byla od začátku zbytečně nafouknutá. A někteří tiše přemítali, zda za celou věcí opravdu nemohlo být i něco víc.
Anna ihned všechno sdělila Matoušovi a ten zavolal Natálii: „Je to za námi, Natynko. Marwan je oficiálně očištěn!“
„To je skvělá zpráva,“ odpověděla Natálie. „Měli bychom to oslavit!“
„Měli,“ přitakal Matouš, ale v jeho hlase byl patrný stín pochybnosti. „Ale nejsem si jistý, že je opravdu konec. Někdo za tím vším stál. A ten někdo stále uniká.“
Únik informací o případu Dr. Salameha do médií tajné služby velmi rozlítil. Kanceláře protiteroristického oddělení se naplnily napjatou atmosférou. Vedoucí oddělení, plk. Jiří Hrabec, svolal mimořádnou poradu. Na stole ležela kopie Chalupova článku, který teď obíhal všude po internetu a vzbuzoval vášně.
„Tohle je průser, chlapi,“ pronesl Hrabec nevybíravě a zíral na shromážděné důstojníky. „Kdo z vás to pustil ven?!“ Odpovědí mu bylo ticho. „Najděte toho, kdo to udělal. A rychle.“
Následné interní šetření nepřineslo jednoznačný výsledek – potenciální únik snad od jednoho z řadových pracovníků přidělených k případu. Zřejmě měl kontakt s novinářskými kruhy. Důkazy ale chyběly.
Mezitím vyšetřovatelé tajné služby pokračovali v analýze všech shromážděných informací. Z výpovědí Dr. Salameha, jeho rodiny a známých, ze záznamů o jeho pohybu i z dokumentů rakouských bezpečnostních složek vyplynulo, že Marwan byl opravdu pouze vojenským lékařem. Nebyl nalezen žádný důkaz o jeho spojení s extremisty.
„Musíme brát v potaz, že tento muž zachraňoval životy na obou stranách konfliktu,“ poznamenal během jedné z porad mladší analytik. „Neexistuje žádné reálné opodstatnění pro to, abychom ho nadále vyšetřovali.“
Po pečlivé analýze tajná služba uzavřela případ s následujícím rozhodnutím:
1. Bylo rozhodnuto, že neexistují dostatečné důvody k dalšímu vyšetřování Dr. Salameha. Jeho spis bude uložen jako uzavřený případ bez zjištění trestné činnosti.
2. Z důvodu úniku informací a mediálního zájmu se tajné služby rozhodly nekomentovat případ veřejně. Zákon jim to umožňoval. A tak oficiálně nic ani nepotvrdily, ale ani nevyvrátily.
3. Byla zahájena opatření k prevenci dalších úniků informací, což zahrnovalo i nákladná školení o informační bezpečnosti a nutnosti omezit přístup k citlivým materiálům.
Když byl Marwan svým právním zástupcem informován o uzavření případu, pocítil úlevu, ale také rozhořčení. „Zničili mi pověst. A teď jen tiše odejdou, jako by se nic nestalo,“ pronesl hořce k Aničce.
O několik dní později nakupovali Marwan a Anna v supermarketu v Teplicích zeleninu. Marwan chtěl péct halal maso, které před pár dny nakoupil. Najednou se k nim obrátila pozornost jednoho ze zákazníků. Starší muž s rozzlobeným pohledem ukázal na Marwana prstem a zasyčel: „To je on! Ten doktor terorista! Toho jsem onehdy viděl v novinách!“
Anna, s rozměrným světlým šátkem na vlasech, který nosila na znamení své nové víry, vytřeštila oči hrůzou, zatímco Marwan, v decentní šedé košili, zůstal stát nehnutě. Jeho tvář byla bez výrazu. „Vážený pane, pokud máte nějaký problém, můžete si ho vyřešit se mnou přímo,“ řekl klidně, ale v jeho hlase byla slyšet frustrace.
„Vy jste ostuda! Jak vás tu vůbec můžou nechat pracovat? Takový jako vy by měli automaticky vyhostit!“ halekal důchodce na celou prodejnu.
Anna ucítila, jak jí srdce buší o hrudní kost. Jemně se dotkla Marwanovy paže. „Pojďme pryč,“ zašeptala.
Marwan na chvíli zaváhal, ale pak přikývl. „Nemá smysl diskutovat se zabedněnými.“
Ten večer seděla Anna doma na pohovce. Hladila své rostoucí bříško, kde cítila pohyby jejich dítěte. Marwan se opodál modlil. Potom zvedl dlaně k nebesům a tiše prosil Boha.
„Aničko, takhle už to dál nejde,“ řekl najednou klidně, ale s rozhodností.
„Co myslíš?“ zeptala se, i když už tušila odpověď.
„Prosil jsem Boha o vnuknutí. A přišlo. Ten děda v obchodě. Jakmile se dítě narodí a získá české občanství, odjedeme pryč. Někam daleko. Už jsem začal hledat nabídky v zahraničí. Katar, Emiráty, Saúdská Arábie. Tady už nemáme budoucnost. Nechtějí nás tu. Každý den je to horší.“
Anna se na něj podívala, její oči se zaleskly slzami. „Ale tady je můj domov. Naši přátelé. Má rodina.“
„Já vím, lásko,“ konejšil ji manžel. „Ale už jsem se rozhodl. Nemá smysl se tu dál trápit a snažit se smísit nesmísitelné, když nás tu nechtějí. Musíme myslet na bezpečí našeho dítěte. Tady nás pořád budou pronásledovat. Nikdo na tebe nebude plivat a urážet tě za tvůj hidžáb. A na každém rohu je mešita. Nemusíš se starat, jaké maso koupíš. A nakonec, s jejich platy můžeš zajistit děťátku lepší budoucnost.“
Anna sklopila hlavu. Měla pocit, jako by jí někdo vyrval i s kořeny, ale zároveň věděla, že Marwan má pravdu. „Pokud to bude nejlepší pro nás všechny, půjdu s tebou. Jen… bude to těžké.“
„Ano, to bude. Ale ty jsi silná, Aničko. Společně to zvládneme, s pomocí Boží. Tam, za hranicemi, můžu pracovat jako lékař taky. A budeme mít klid. Najdeš si nové přátele. I rodina může za námi a mi za nimi, vždyť necestuješ o tolik déle než do Hradiště, akorát letadlem,“ zasmál se Marwan, aby ji povzbudil.
Objali se. Drželi se za ruce, zatímco jejich mysl byla plná obav i nadějí.
Marwan sedl za počítač a napsal email novináři Chalupovi, v němž ho přímo vyzval k rozhovoru o svém případu, názorech a zkušenostech.
Chalupa vycítil senzaci a obratem odpověděl. „Zajímavé, doktore Salamehu. Povězte mi více. Ale doufám, že rozumíte, že novinařina je o příbězích. Bude to hodně tvrdé.“
Marwan mu stručně sdělil, že je ochoten mluvit, ale pouze v případě, že článek bude autentický, vyvážený a schválený jím samotným. Chalupa slíbil, že se pokusí.
Bylo pozdní odpoledne, když Chalupa dorazil. Marwan se s ním sešel ve své ordinaci. Novinář měl na sobě lehce pomačkané tvídové sako, v ruce poznámkový blok a diktafon. Jeho oči byly ostré, jako by neustále hledaly další senzace.
„Dobrý den, doktore,“ pozdravil s falešnou srdečností, která Marwanovi neunikla. Přesto vstal a podal mu ruku.
„Pane Chalupo, dobrý den,“ odpověděl neutrálně, snažil se udržet si profesionální odstup.
Usadili se ke stolu, kde už byla připravená káva a sklenice vody. Chalupa spustil diktafon a otevřel svůj poznámkový blok. „Takže, doktore, chcete veřejně promluvit o své situaci. Co vás k tomu vedlo?“
Marwan si promnul ruce. Přemýšlel, jak začít. „Chci, aby lidé v této republice konečně pochopili pravdu. Byl jsem lživě označen za radikála a extremistu. Za někoho, kdo podporuje terorismus. A to vše na základě zcela falešných a vykonstruovaných obvinění. Už nemohu dál mlčet.“
Chalupovo pero zapisovalo rychle každé slovo. „To je pochopitelné,“ řekl. „Ale co byste vzkázal těm, kteří si myslí, že vaše působení během syrské války je minimálně podezřelé? Byla to přece doba chaosu a vy jste působil uprostřed toho všeho.“
Marwan se zhluboka nadechl: „Byl jsem vojenským lékařem. Mým jediným cílem bylo zachraňovat životy. Operoval jsem vojáky, civilisty, ženy, děti – každého, kdo potřeboval pomoc. Nezajímalo mě, kdo na které straně stál.“
„Ale jak vysvětlíte své vazby na Free Syrian Army?“ zeptal se Chalupa přímo, jeho oči se leskly zájmem o kontroverzi.
Marwan se na něj podíval přímo: „Povstat proti diktatuře třeba i se zbraní je legitimní lidské právo podle všech konvencí. FSA byla v té době jedinou organizací, která mi umožnila pracovat v oblasti, odkud pocházím a kde jsem mohl coby lékař pomoci nejvíce lidem. Nešlo o politiku, šlo o medicínu a lidskost. O pomoc lidem v nouzi Když okolo sebe vidíte děti umírat na banální nemoci a zranění, která by mohla být snadno ošetřena a léčena, neptáte se na politiku. Prostě jednáte.“
„Dobrá tedy … Jste islamista?“ položil Chalupa otázku přímo na tělo.
„Jsem pevně věřící muslim a stojím si za tím, že i politika se musí řídit jasnými mravními hodnotami, aby nebyla pokrytecká. Mým morálním hodnotám mne naučila moje víra. Požaduji, aby každý měl právo na svůj názor a nebyl kvůli němu nijak omezován na svobodě a důstojnosti. Aby každý měl nárok na ochranu svého života, zdraví, důstojnosti, osobního světonázoru. Aby nikdo žádné zemi a žádnému národu nezasahoval do toho, jak má žít a čím se má řídit. Ani cizí státní velmoci, ani nadnárodní korporace. Jen svědomí. Tomuto mne naučil islám. A pokud už jen to ze mne dělá islamistu, prosím, poslužte si. Pak jsem islamista a jsem na to jaksepatří hrdý.“
„Ale chtěli jste zavádět právo šarí’a, nebo se mýlím?“ nešetřil Marwana Chalupa.
„Jako dítě a student jsem se učil Korán nazpamněť. Poslouchal jsem řadu našich učenců. Naučili mne, že nejvyšší hodnotou šarí’y, islámského zákona, je spravedlnost a prosazování dobra pro všechny. To je to, co chce Svým Zákonem i Bůh. A tento Zákon je dokonalý tolik, jako je dokonalý Bůh, stejně jako jsou lidské zákony tolik omylné, kolik omylní jsou lidé, co je vymýšlejí. A my v Sýrii chtěli co nejvíc dobra a spravedlnosti pro všechny bez rozdílu.“ vysvětloval trpělivě Marwan.
„Jak moc radikální nebo umírněný muslim tedy jste?“ zeptal se Chalupa dál.
„Nemám ty termíny rád, protože implikují soud druhé nebo třetí strany, která o tom rozhodne. Jsem muslim. Tečka. Snažím se být takový, jaký jako muslim mám být. Modlím se pětkrát denně, postím se v Ramadánu, věřím, že nic kromě Boha nemá právo na uctívání a že Muhammed je skutečným poslem Jediného Pravého Boha. A k lidem se chovám tak, jak si přeji, aby se oni chovali ke mně. Jsem podle vás radikál nebo umírněný?“ kontroval Marwan.
„A co když operujete a přijde čas modlitby? To všeho necháte a modlíte se? Nebo co když by půst omezoval váš výkon a úsudek díky hladu a žízni, vždyť při něm nejíte a ani nepijete? Nemyslíte si, že tím ohrožujete pacienty na jejich zdraví a možná i životech?“
„Modlitbou uctívám Jediného Boha. On je Dokonalý a mou modlitbu nepotřebuje. Pacient potřebuje mou pomoc. Proto Bůh počká a já se pomodlím, až odoperuju. Ale pacient, ten by počkat nemohl. A co se půstu týče, myslíte si, že mě pár hodin bez jídla a pití nějak negativně ovlivní? Po tom všem, jak jsem úspěšně působil jako vojenský lékař? Když nám v Sýrii svištěly kulky nad hlavami, když jsme byli celé dny v krytu pod umělým světlem z generátoru a padaly na nás granáty a bomby, celé dny jsme nespali … a taky jsme se museli rychle rozhodovat, stanovovat diagnózy a operovat. Šlo o životy. A během té doby jsem si prakticky odzkoušel, že trocha hladu a žízně paradoxně zostřuje smysly. Je to o tom, jak jsme stavění. Když organizmus cítí, že začíná jít do tuhého, funguje na plné obrátky. To říkám jako doktor s plnou znalostí fyziologie. A co je proti tomu pár hodin půstu v teplé ordinaci v Česku, že?“
Chalupa jen mlčky pokýval hlavou a stále psal poznámky. „A co váš příchod do Česka? Někteří by mohli namítnout, že jste sem utekl, abyste se možná vyhnul zodpovědnosti za něco, co jste tam napáchal.“
„Přišel jsem do této země zcela legálně. Nezapomeňte, moje žena je Češka. Česko mi dalo příležitost pokračovat v mém povolání a začít nový život. Jsem za to této republice nesmírně vděčný. Je jako můj druhý domov, protože je to domov její rodiny. Ale teď vidím, jak snadno může být tento pocit domova a tento vděk zpochybněný nenávistí a pomluvami,“ odpověděl Marwan klidně, i když v jeho hlase byla cítit dávka zahořklosti.
„A co váš život zde v naší vlasti, jakou máme my, obyvatelé této země, záruku, že nezneužijete naší pohostinnosti a dobré vůle a budete dodržovat naše zákony a zvyky, myslím nejen ty paragrafy v zákoníku, ale i naše nepsaná pravidla slušnosti a ctít naše hodnoty?“ zpovídal ho dál Chalupa.
„Žiju tu už pár let. Moji pacienti a kolegové mne dávno dobře znají a mají ve mne důvěru. Ptejte se jich. Pokud nevěříte přímo mně, nemáte nejmenší důvod nevěřit jim.“ odpověděl Marwan s poklidem.
Chalupa si ho chvíli prohlížel. „Dobře, pane doktore. Dám vám tedy prostor, abyste mohl svůj příběh představit. Ale musím vás upozornit, že jakmile tento rozhovor vyjde, přijdou reakce. A zdaleka ne všechny budou příznivé.“
Marwan se usmál, ale jeho úsměv byl bez humoru. „To chápu. Ale pokud mohu ukázat alespoň část pravdy, stojí mi to za to.“
„Máte ještě něco konkrétního, co chcete, aby tam zaznělo?“ zeptal se Chalupa a naklonil se blíž.
„Ano,“ odpověděl Marwan pevně. „Že i v diktatuře, ve válce, v chaosu, se dá chovat jako člověk. A že nenávist živená smyšlenými, falešnými příběhy, ničí nejen ty, na které je zaměřená, ale celou společnost. Nejen mne a mou rodinu, ale i vás ostatní. Nás všechny jako celek.“
Rozhovor pokračoval ještě další hodinu. Chalupa se snažil stále více tlačit na kontroverze, které by mohly přitáhnout čtenáře, ale Marwan se nenechal se k ničemu vyprovokovat. Když Chalupa odcházel, slíbil, že mu článek pošle ke kontrole před zveřejněním.
Marwan zůstal v ordinaci a zhluboka si oddechl. Věděl, že udělal správnou věc, ale stejně tak si uvědomoval, že je to jen malá bitva v mnohem širší válce.
O pár dní později, poté, co byl obsah rozhovoru autorizován, vyšel v nejčtenějším českém bulváru článek s názvem: „Dr. Salameh: Jsem islamista a jsem na to hrdý.“ Stal se jedním z nejčtenějších článků webového portálu a novinářská hvězda Libora Chalupy stoupala do nebes.
„Měl jsem chtít i autorizaci titulku,“ zasmál se hořce Marwan.
Matouš ten den čekal na Jakuba a Adama nedaleko budovy FutureWave. Měl pevný pohled, ale jeho obličej vyzařoval napětí. Jakub dorazil první a sedl si v kavárně naproti němu. Vzápětí se objevil i Adam.
„Chci vás požádat o pomoc,“ začal Matouš, když se usadili. „Moje matka mě nenávidí za to, že jsem s Naty. Podle všeho je za tím anonymním dopisem, co mi přišel. A možná má prsty i v kampani proti Marwanovi.“
Jakub zavrtěl hlavou. „Hele, to už je dost vážné obvinění. Ale asi umí být nebezpečná. Viděl jsem ji a mluvil jsem s ní. Snažila se mě zatáhnout do čehokoli proti Natálii.“
Adam přikývl, stále mírně rezervovaný. „Dobrá. A co chceš, abychom s tím udělali?“
„Chci důkazy. Zjistěte cokoli o jejích aktivitách. Vy jste s ní byli v kontaktu, přemýšlejte, vzpomínejte, třeba vám něco řekla. Já ji znám. Nikdy neřekne nic přímo.“
Oba souhlasili, motivováni vlastními důvody – Adam chtěl dokázat Elišce svou proměnu a Jakub cítil niternou potřebu ulehčit svému svědomí a zapůsobit na Nikolu. Věděli, že to nebude jednoduché. Danuše byla vychytralá a pravděpodobně měla vše pečlivě promyšlené do detailů.
„Myslíš, že se vůbec něco dozvíme?“ zeptal se Jakub skepticky, když s Adamem odcházeli z kavárny.
„Nevím,“ odpověděl Adam, „ale za pokus to stojí. Pokud je pravda, co říká Matouš, na něco kápnem. A navíc, Eliška má pravdu. Nemůžeme nechat takové cvoky jako Větrníková ničit lidi kolem nás.“
Adam se rozhodl promluvit si s vedoucí sekce konzervatoře, protože s Danuší jednala už dříve. Předstíral, že ho také zajímá její názor na Natálii. Věděl, že Danuše mohla zanechat nějakou stopu. Vedoucí si nejprve dávala pozor na slova, ale Adam postupně vycítil, že by mohla být ochotná se svěřit.
„Ta žena,“ začala vedoucí, když si myslela, že mluví důvěrně, „mi připadala dost urputná. Vykládala, že chce ochránit svého syna před… no, jak to říct… jakýmsi špatným vlivem.“
Adam zvedl obočí. „Špatným vlivem? A myslela tím Natálii?“
Vedoucí přikývla. „Myslela jsem si, že jen přehání. Ale když pak začala mluvit o Polhošových a o tom, jak prý ‚zneužívají konzervatoř‘… Nevím, to už mi nesedělo. To už bylo hodně přes čáru.“
„Řekla něco konkrétního?“ zeptal se Adam, snažil se skrýt svůj zájem.
„Jen takové narážky, nikdy nic přímo. Ale měla jsem pocit, že snad o něčem ví. O něčem hodně nepříjemném.“
Adam jí poděkoval a odcházel s lehkým znepokojením. Konkrétní důkazy zatím chyběly.
Jakub se rozhodl znovu oslovit svého otce. Věděl, že Danuše se s ním už snažila skontaktovat. Doufal, že by mohl něco zjistit od něj.
„Tati,“ začal Jakub při večeři, „pamatuješ na tu podivnou ženskou, co nás oslovila po koncertu?“
Roman si ho chvíli prohlížel a pak přikývl. „Jo, Větrníková. Není to matka toho Matouše, co chodí s Polhošovou, jaks říkal? Proč se ptáš, Kubíku?“
„Nepřijde ti trochu divné, co chtěla?“ zeptal se Jakub opatrně.
Roman se zamyslel. „Působila hodně zvláštně. Nějak moc se zajímala o Polhošovou a o Koudelku.“
„Řekla něco konkrétního?“ naléhal Jakub.
„Ne. Nic přímo,“ odpověděl Roman, ale pak se zamračil. „Ale zdála se mně jak posedlá. Jako by chtěla za každou cenu najít něco, co by je poškodilo, vytáhnout na ně nějakou špínu.“
Jakub si tuto informaci uložil do paměti. Když o tom přemýšlel, začínalo mu docházet, že Danuše je možná mnohem nebezpečnější, než si původně myslel.O několik dní později se Adam a Jakub znovu sešli s Matoušem, aby mu sdělili, co zjistili. Matouš, unavený z neustálého stresu, je pozorně poslouchal.
„Vedoucí sekce,“ začal Adam, „potvrdila, že tvoje matka se jí vyptávala na Natálii. A Doležal, že se kromě ní hodně zajímala i o Koudelku.“
Jakub přikývl. „Mám pocit, že hledala něco, čím by je zdiskreditovala. Pokud má v plánu ještě něco horšího, musíme to zastavit.“
„Ale jak?“ zeptal se Matouš. „Nemáme důkazy, jen samá potvrzená podezření.“
Adam se zamyslel: „Musíme ji chytit při činu. Monitorovat, s kým komunikuje a jaké kroky podniká.“
Hlasité předčítání
