Natálie ležela na nemocničním lůžku a smutně sledovala, jak se sluneční světlo opírá o bílou zeď. Uběhly jen dva dny od operace, ale ty byly pro ni nekonečné. Palec na pravé ruce, celý zabalený do tlustého obvazu, cukal a pulsoval bolestí. I přes léky to bylo nesnesitelné.
Dveře na pokoj se otevřely a dovnitř vstoupila sestra. Žena nižší, ale statné postavy s přívětivým úsměvem se už od prvního dne snažila o přátelský vztah. „Dobré ráno, krásná slečno,“ řekla a přitáhla k lůžku vozík s nástroji na převaz. „Dneska si poprvé prohlédneme, jak se vám hojí ten prstík.“
Natálie přikývla, ale její obličej prozrazoval směs nervozity a očekávání. Věděla, že přijde zase ta krutá bolest a bála se, co pod obvazem uvidí. Byl to však první krok k úplnému uzdravení.
Sestra připravila dezinfekci, sterilní nástroje a rukavice. Opatrně si sedla na židli vedle jejího lůžka. „Nebojte se, budu postupovat opatrně. Kdyby to moc bolelo, dejte mi vědět,“ uklidňovala ji.
Do pokoje mezitím vstoupil i operatér, Dr. Pavlíček. Měl na sobě bílý plášť a na nose brýle, které vždy posunul o kousek výš, když se soustředil.
„Tak jak se dnes cítíte?“ zeptal se a jeho hlas byl klidný, jako kdyby jí dodával odvahu.
„Bolí to,“ přiznala tiše. „Ale… snažím se vydržet.“
„To je dobře,“ přikývl lékař. „Bolest je nepříjemná, ale je známkou toho, že tělo reaguje. A teď se podíváme, jak to vypadá.“
Sestra začala pomalu odstraňovat první vrstvu obvazu. Každý pohyb byl pečlivý, aby se vyhnula zbytečnému tření. Natálie cítila, jak jí jemně tahá za kůži, a občas sebou nepatrně cukla, když sestra narazila na citlivější místo.
„Jste statečná,“ pochválila ji sestra.
Pod obvazem se začínal odhalovat podklad ze sterilní gázy, kryjící operační ránu. Dr. Pavlíček přistoupil blíž, nasadil si rukavice a připravil dezinfekční roztok. „Teď to trochu štípne,“ varoval.
Když sestra odlepila poslední krytí, Natálie odvrátila pohled. Nechtěla vidět, co jí po tom všem z palce zbylo, ale Pavlíček ji povzbudil: „Nebojte, je to lepší, než si myslíte.“
Pohled na palec byl znepokojivý. Kůže byla červená a do obvazů místy prosakovala krev. Kloub, na kterém operace proběhla, byl úplně nehybný, opuchlý k nepoznání a celý pokrytý drobnými stehy. Dr. Pavlíček se sklonil blíž a opatrně začal kontrolovat každý detail.
„Tak zatím dobrý,“ konstatoval po chvíli. „Šroub je venku bez komplikací a artrodéza taky nevypadá nejhůř. Tak velký otok je v této fázi normální, stejně jako citlivost a bolestivost. Budeme pravidelně kontrolovat hojení, ale zatím to vypadá, že jste na dobré cestě.“
Natálie se na něj nejistě podívala. „A budu… moct zas někdy hrat?“
Lékař si sundal rukavice a podíval se na ni: „Hybnost v základním kloubu se bude obnovovat jen hodně pomalu. Počítejte s tím, že to bude trvat měsíce, než vůbec budete schopná ten palec plnohodnotně používat. Ale znovu hrát – to zvládneme společně až pak. Pokud budete trpělivě a pilně rehabilitovat.“
Natálie přikývla, ale v očích měla slzy. Dr. Pavlíček ji povzbudil. „Je to dlouhá cesta, ale cíl není mimo dosah. Uvidíte, že to zvládnete. S vaší odvahou a nasazením.“
Sestra jí začala znovu obvazovat palec. Obvaz musel být tlustý a pevný, aby stabilizoval celou její ruku. Jakmile byla hotová, usmála se na Natálii. „Hotovo. Další převaz bude zase za dva dni. Do té doby ručičku co nejvíc šetřete.“
Natálie se unaveně opřela zpět do polštářů. Její rodina vešla dovnitř.
František ji s úsměvem poplácal po rameni. „Vidíš? Dochtoři řikaj, že to bude dobre. My to zvládnem, Natálo.“
Marika ji pohladila po vlasech. „Odpočívej, zlatečko. Na všicko maš čas.“
David jí donesl mp3 přehrávač a Vanesa jí předala bonboniéru se slovy: „Budu tě zas krmit jako miminko. A navlíkat ti ponožky. A vázat šnurky na botách.“
Objevil se i Matouš s omluvou a další kyticí. Na usmířenou. Všichni se snažili dodat jí sílu, i když sami cítili úzkost.
Natálie se na ně vděčně podívala. „Děkuju,“ zašeptala. I přes bolest a nejistotu cítila, že není sama.
Třetí den po operaci už opouštěla nemocnici. Oblečená do široké světlé halenky a dlouhé sukně, snažila se působit klidně, ale její tvář prozrazovala velkou bolest a únavu. Pravá ruka jí bezvládně visela v šátku, stále zabalená do tlustého obvazu a zafixovaná dlahou. Pro její bolavý palec byl každý sebemenší otřes jako přiskřípnutí do dveří. Matouš jí opatrně pomáhal do auta, zatímco František odnesl její tašku.
Marika otevřela zadní dveře auta a jemně ji povzbudila: „Opatrně, zlatečko. Už to bude dobre, uvídiš.“
Vanesa seděla vedle ní a pevně svírala plyšáka, kterého Natálii přinesl Matouš.
Když dorazili do Oslavan, Marika ihned připravila oběd, František s Matoušem nachystali pohodlný polštář na pohovku, aby si Natálie mohla hned odpočinout. David se postaral o teplý čaj. Jakmile Natálii usadili na pohovku, obklopila ji celá rodina.
„A jsme doma,“ řekl František povzbudivě. „Teraz už len klid a žádne nervy.“
„Všici tě budem rozmazlovat,“ dodala Marika. „Na všicko máš čas dosť.“
Matouš seděl vedle ní a držel ji za zdravou ruku. „Teď už se budeš jen uzdravovat.“
Natálie kývla, ale v očích měla slzy. „Já… nevím, co bych si bez vás počala.“
Milada stála v kuchyni svého domu v Uherském Hradišti, ruce opřené o kuchyňskou linku. Nemohla přestat myslet na ten anonymní dopis a Danušino možné zapojení. Rozhodla se už nečekat. Popadla telefon a vytočila číslo své sestry.
„Ano?“ ozvala se Danuše chladně, jakoby hovor čekala.
„Musíme si vážně promluvit,“ začala bez obalu.
„Co ode mě ještě chceš?“ odvětila Danuše ledově klidně, ale její tón nesl známky podráždění.
„Mluvila jsem s Matúškem,“ začala Milada pevně. „Řekl mi o všem. O tom dopise. A že tě viděli v Brně. Dano, co to má znamenat?“
„Chceš to na mě zase hodit že? Abych opět byla já ta špatná! Jako to děláš celý svůj život!“ odpověděla ostře.
„Přestaň s tím, Dano!“ zvýšila hlas Milada. „Zašlo to až moc daleko, nemyslíš? Zničíš život i vlastnímu synovi?!“
„A kdo mi celé ty roky házel klacky pod nohy?“ zasmála se Danuše hořce. „Komu rodiče vše odpouštěli? Ty jsi ta, co všechno pokazila a které vše procházelo, Milado. Já musela být vždycky dokonalá! A co jsem za to dostala? Nic!“
„Co mi mělo procházet?“ nechápala Milada. „To, že jsme zůstaly s Aničkou úplně samy? Že jsem musela dochovat rodiče, zatímco ty ses na ně vykašlala? To si vážně myslíš, že bylo něco extra?“
„Rodiče tě zbožňovali i přesto, žes jim přivedla do baráku nemanželského parchanta,“ odsekla Danuše. „A já? Já se spořádaně vdala, vystudovala těžší vysokou než ty a na rozdíl od tebe vedla příkladný a spořádaný život! Ale koho rodiče milovali víc? Tebe! Tebe, která jsi jenom sociální pracovnice! Tebe, která sis nechala namontovat děcko a nikdy sis ani nedokázala udržet chlapa! Já jsem s manželem postavila dům a porodila syna a i ten má dneska vysokou! Já na rozdíl od tebe dřela a musela se snažit, abych si vůbec vydobyla jejich pozornost a uznání!“
„Pozornost? Uznání? A co ty pozemky, co ti odkázali? Ty ti byly málo?“ odpověděla Milada ostře. „Já jsem tu s rodiči byla, když umírali. Starala jsem se o ně do posledního dechu, převracela je, měnila jim plenky, zatímco ty ses na nás všechny vykašlala. Tobě šlo vždycky jen o to, co kdo dostane a co kdo má.“
„Ty mi jako budeš něco vyčítat?“ opáčila Danuše a hlas jí přeskakoval vztekem. „Tys to dělala jen kvůli jejich baráku! A pak ten Ančin Marwan! Hned jsem už od začátku věděla, že přinese rodině jen samé problémy. A měla jsem pravdu! Teď se kvůli němu okolo nás všech točí policajti a tajní!“
„Marwan je dobrý člověk!“ křikla Milada. „To vědí všichni, až na tebe! A teď ses rozhodla jít i po Natálii! Protože Matúšek ju má rád?! To ti vážně nevadí, že tím rozvracíš svoju vlastní rodinu?“
„Rodinu? Tak ty mi tu budeš kázat o rodině?“ zasmála se Danuše trpce. „Vlastní syn se ke mně otočil zády! A proč? Kvůli cikánce! Kvůli tobě a tvému zeťovi. Celé roky jsi proti mně štvala rodiče a teď mi bereš i syna!“
„Nikdo ti nic a nikoho nebere, Dano, uvědom si to,“ odpověděla důrazně. „To si děláš sama. Matouš tě ve svém životě chtěl, ale tys ho od sebe odstrčila! Tím, že mu rozbiješ vztah, si ho nezískáš.“
„Nepotřebuju žádné rady od tebe,“ vyštěkla Danuše. „Tys mě vždycky akorát podrážela. Já vím, co dělám! Nehodlám poslouchat tvá kázání o morálce. A přestaň mě vydírat!“
„Tebe už nejde zachránit,“ povzdechla si Milada. „Až Matúšek jednou přijde na to, cos mu udělala, ztratíš ho nadobro. A ne proto, že by ho někdo poštval proti tobě, ale proto, že ťa pozná takovú, jaká jsi doopravdy. A toho sa ty bojíš nejvíc.“
„Bojím se jen toho, že mé jediné dítě dopadne zle,“ odpověděla Danuše tiše, ale vztek v jejím hlase nezmizel. „Tebe, Milado, poslouchat nehodlám. Nejsem žádný tvůj dementní klient. Jsem dost chytrá na to, abych si poradila sama.“
Chtěla ještě něco dodat, ale sestra ji předběhla a zavěsila. Milada roztřeseně zírala na zhaslý displej. Byla rozčarovaná, když si uvědomila, že její sestra už možná není schopná ani sebereflexe a tím spíš ani změny.
Matouš v noci přijel do svého malého pokoje v Brně na kolejích. Zavolal Marwanovi a Anně, aby se poradil o situaci doma.
„Nemůžu tomu uvěřit, Marwane. Moje vlastní matka… Ona to přiznala. Napsala ten anonym. Ale důkaz nemám,“ vypravil ze sebe s rozechvělým hlasem.
„Brácho, věř mi, chápu, jak tě to muselo ranit. Ale tohle není jen o tobě a o ní. Tvoje matka… je zaslepená. Myslí si, že jedná správně, ale její představy o tom, co je správné, jsou pomýlené.“ odpověděl Marwan klidně, ale pevně.
„Podívej na ni. Vidíš, nejde jen o to něco jako správné nekriticky zastávat, nebo něco naopak popírat a rozporovat. Sám musíš najít něco, čemu můžeš opravdu věřit a stavět na tom dál. A hlavně, ať už tě tvá cesta povede kamkoli, stejně nakonec dospěješ k poznání, že tím jediným pevným základem a středobodem nemůže být nic, než Bůh a Jeho Zákon. To je jediná pravda, ze které poměřuješ vše ostatní. Jen na ní se nakonec potkáme úplně všichni i přes naše protichůdné názory,“ pokračoval obecněji a následně změnil téma, aby toho na Matouše nebylo najednou až příliš.
„A co Naty? Jak se má po té operaci?“ zeptal se starostlivě.
Matouš odpověděl: „Je statečná, ale… znáš ji. Bojí se, že selže. Má pořád bolesti a ruku má teď úplně nehybnou. Ale věříme, že se to zlepší.“
Marwan na chvíli ztichl, než promluvil.
„Brácho, já mám kontakty tady v lázních. Pokud bude potřeba, zařídím pro ni fyzioterapii na nejvyšší úrovni. Lázně jsou tu špička. Udělám pro vás vše, co bude v mých silách. A nebudete muset platit vůbec nic. Vybavím to.“
„To by bylo skvělý, Marwane. Fakt díky,“ odpověděl Matouš s vděčností, i když v jeho hlase stále zůstával stín tíhy vlastní rodinné situace.
Po bezpočtu zdlouhavých otravných výslechů a nekonečných tajných šetření Policie ČR případ Dr. Marwana Salameha po formální stránce definitivně uzavřela. Její oficiální stanovisko bylo jednoznačné: „Nebyl zjištěn žádný trestný čin.“
V nemocnici se zpráva rozšířila rychle. Marwan právě dokončoval ranní směnu, když se o tom dozvěděl od primáře Holuba.
„Pane kolego,“ řekl se sotva znatelným úsměvem primář, když se zastavil u jeho ordinace, „mám pro vás dobrou zprávu. Policie vás definitivně očistila. Oficiálně. Je konec.“
Marwan se na chvíli zarazil, jako by zprávu dosud nemohl plně zpracovat. Pak si rukou promnul čelo a tiše vydechl: „Děkuji, pane primáři.“ V očích měl úlevu i hněv.
Později toho dne sdílel tuto novinu i s Annou. Rozplakala se úlevou, stále zesláblá po nedávných zdravotních komplikacích. „Alhamdu lilláh! Konečně, chvála Bohu,“ zašeptala a objala ho. „Konečně tě nechají na pokoji.“
Držel ji, ale jeho myšlenky se ubíraly jiným směrem. Cítil hořkost. „Ale za jakou cenu? Sáhli mi na tebe, na naši rodinu. Prohráli, ale platíme za to my. Že jsem nevinný, už jsem stejně věděl i bez nich.“
Anna ho pohladila po tváři. „Marwane, důležité je, že jsi teď volný. Inšalláh, až naše děťátko přijde na svět, bude už po všem.“
„Inšalláh,“ odpověděl Marwan. „Toto není pěkná zkušenost. Pro mě, pro tebe, pro nikoho. To by se nemělo stávat nikomu.“
Vedení nemocnice se rozhodlo vydat krátké a stručné prohlášení na podporu svého zaměstnance: „Jsme rádi, že byl náš kolega Dr. Marwan Salameh očištěn. Jeho přínos pro naši nemocnici i pacienty zůstává neocenitelný.“
Někteří zaměstnanci a pacienti cítili úlevu. Jiní dávno tušili, že situace byla od začátku zbytečně nafouknutá. A někteří stále tiše přemítali, zda za celou věcí opravdu nemohlo být i něco víc.
Anna ihned všechno sdělila Matoušovi a ten zavolal Natálii: „Je to za námi, Natynko! Marwan je oficiálně očištěn!“
„To je skvělá zpráva,“ zavýskla nadšeně. „Měli bychom to oslavit!“
„Měli,“ přitakal Matouš, ale v jeho hlase byl patrný stín pochybnosti. „Jen si nejsem jistý, že je opravdu konec. Někdo za tím vším stál. A ten někdo stále uniká.“
Únik informací o případu Dr. Salameha do médií tajné služby velmi rozlítil. Kanceláře protiteroristického oddělení naplnila napjatá atmosféra. Šéf oddělení, plk. Radim Hrabec, svolal mimořádnou poradu. Na stole ležela kopie Chalupova článku, který teď obíhal všude po internetu a vzbuzoval vášně.
„Hele tohle je jakože fakt průser, kluci,“ pronesl Hrabec nevybíravě a zíral na shromážděné agenty. „Chlapi, kdo z vás to pustil ven?!“ Odpovědí mu bylo ticho. „Zjistěte, kdo to udělal. A rychle.“
Následné interní šetření nepřineslo jednoznačný výsledek – potenciální únik snad od jednoho z řadových pracovníků přidělených k případu. Zřejmě měl kontakt s novinářskými kruhy. Důkazy chyběly.
Mezitím vyšetřovatelé pokračovali v analýze všech shromážděných informací. Z výpovědí Dr. Salameha, jeho rodiny a známých, ze záznamů o jeho pohybu, z jeho bankovních transakcí i z dokumentů rakouských bezpečnostních složek vyplynulo, že Marwan byl opravdu pouze vojenským lékařem. Nebyl nalezen žádný důkaz o jeho spojení s čímkoli extremistickým.
„Musíme brát v potaz, že tento muž opravdu zachraňoval životy na všech stranách konfliktu,“ poznamenal během jedné z porad mladší analytik s tlustými brýlemi. „Neexistuje žádné reálné opodstatnění, abychom ho nadále vyšetřovali.“
Po pečlivé analýze tajná služba uzavřela případ s následujícím rozhodnutím: „Neexistují dostatečné důvody k dalšímu vyšetřování Dr. Salameha. Jeho spis bude uložen jako uzavřený případ bez zjištění trestné činnosti.“
Z důvodu úniku informací a mediálního zájmu se tajné služby rozhodly nekomentovat případ veřejně. Zákon jim to umožňoval. A tak oficiálně nic ani nepotvrdily, ale ani nevyvrátily. Byla zahájena opatření k prevenci dalších úniků informací, což zahrnovalo i nákladná školení o informační bezpečnosti a nutnosti zpřísnit kritéria pro přístup k citlivým materiálům.
Když byl Marwan svým právním zástupcem oficiálně informován o definitivním uzavření případu, pocítil úlevu, ale také rozhořčení. „Zničili mi pověst. A teď jen tiše odejdou, jako by se nic nestalo,“ postěžoval si ženě.
O několik dní později nakupovali Marwan a Anna v jednom teplickém supermarketu zeleninu. Marwan chtěl péct halál maso, které před pár dny nakoupil. Najednou se k nim obrátila pozornost jednoho ze zákazníků. Starší muž s rozzlobeným pohledem ukázal na Annu prstem a zasyčel: „Táhni odkud si přišla! Jak dlouho nás ještě chcete vraždit!“
Anna, se širokým světlým šátkem na vlasech, který nosila na znamení své nové víry, vytřeštila oči hrůzou, zatímco Marwan, v decentní šedé košili, se na muže otočil, ironicky se usmál a zůstal nehnutě stát: „Milý pane, ona je Češka, víte to?“
„To je on! Ten doktor terorista! Toho jsem onehdá viděl v novinách!“ spustil na Marwana důchodce.
„Pokud máte problém, můžete si ho vyřešit se mnou přímo,“ řekl Marwan klidně, ale v jeho hlase byla slyšet frustrace.
„Vy jste ostuda! Jak vás tu vůbec můžou nechat? Takový jako vy by měli automaticky vyhostit!“ halekal stařík na celou prodejnu.
Anna ucítila, jak jí srdce buší o hrudní kost. Jemně se dotkla manželovy paže. „Pojďme pryč,“ zašeptala.
Marwan na chvíli zaváhal, ale pak přikývl. „Nemá smysl diskutovat se zabedněnými.“
Ten večer seděla Anna doma na pohovce. Hladila své rostoucí bříško, kde už cítila pohyby jejich dítěte. Její muž se opodál modlil. Potom zvedl dlaně k nebesům a tiše prosil Boha. Po modlitbě klidně vstal.
„Aničko, takhle už to dál nejde,“ řekl najednou pokojně, ale s rozhodností.
„Co máš na mysli? Modlil ses, aby ses rozhodl?“ zeptala se, ale už tušila odpověď.
„Ano. Isticháru. Prosil jsem Alláha o vnuknutí. A přišlo. Ten děda v obchodě. Hned jak se dítě narodí a získá české občanství, jedeme pryč. Co nejdál. Už hledám nabídky v zahraničí. Katar, Emiráty, Saúdská Arábie. Tady už nemáme budoucnost. Nechtějí nás tu. Každý den je to horší.“
Anna se na něj podívala, její oči se zaleskly slzami. „Ale tady je můj domov. Má rodina. Naši přátelé.“
„Já vím, lásko,“ konejšil ji manžel. „Už jsem se rozhodl. Nemá smysl se tu dál trápit a snažit se smísit nesmísitelné. Nechat je ubližovat nám. Musíme myslet na bezpečí našeho dítěte. Tady nás pořád budou pronásledovat. Ale tam? Tam na tebe nikdo nebude plivat a urážet tě kvůli hidžábu. A na každém rohu máš mešitu. Nemusíš se ani starat, jaké maso koupíš. A nakonec, s jejich platy můžeš zajistit děťátku i lepší budoucnost.“
Anna sklopila hlavu. Měla pocit, jako by jí někdo vyrval i s kořeny, ale zároveň věděla, že Marwan má pravdu. „Pokud to bude pro nás všecky nejlepší, půjdu s tebou. Kamkoli, inšalláh. Jen… bude to pro mě těžké.“
„To asi bude. Ale ty jsi silná, Aničko. Společně to zvládneme, s pomocí Boží. Tam, za hranicemi, můžu pracovat jako lékař taky. A budeme mít klid. Najdeš si nové přátele. I rodina může za námi a my za nimi. Vždyť je to časově asi tolik hodin, jako odsud do Hradiště, akorát letadlem,“ smál se Marwan, aby ji povzbudil.
Pak se dlouze objímali, zatímco jejich mysl byla plná obav i nadějí.
Marwan usedl za počítač a napsal email novináři Chalupovi. Přímo ho vyzval k rozhovoru o svém případu, názorech a zkušenostech.
Chalupa vycítil senzaci a obratem odpověděl. „Zajímavé, doktore. Povězte mi více. Ale doufám, že rozumíte, že novinařina je o příbězích. Bude to hodně tvrdé.“
Marwan mu stručně sdělil, že je ochoten mluvit, ale pouze v případě, že článek bude autentický, objektivní, vyvážený a schválený jím samotným. Chalupa slíbil, že se o to pokusí.
Bylo pozdní odpoledne, když novinář dorazil. Marwan se s ním sešel ve své ordinaci. Novinář měl na sobě lehce pomačkané tvídové sako, v ruce poznámkový blok a diktafon. Jeho oči byly ostré, jako by neustále registrovaly další senzace.
„Dobrý den, doktore,“ pozdravil s falešnou srdečností, která Marwanovi neunikla. Přesto vstal a podal mu ruku.
„Pane Chalupo, dobrý den,“ odpověděl neutrálně, snažil se držet profesionální odstup.
Sedli ke stolu, kde už byla připravená káva a sklenice vody. Chalupa spustil diktafon a otevřel svůj poznámkový blok. „Takže, chcete veřejně promluvit o své situaci. Co vás k tomu vedlo?“
Marwan si promnul ruce. Přemýšlel, jak začít. „Chci, aby lidé v této republice konečně pochopili pravdu. Byl jsem lživě označen za radikála a extremistu. Za někoho, kdo podporuje terorismus. A to vše úplně rutinně, na základě zcela falešných a vykonstruovaných obvinění. Už nemohu dál mlčet.“
Chalupovo pero zapisovalo rychle každé slovo. „To je pochopitelné,“ řekl. „Ale co byste vzkázal těm, kteří si myslí, že vaše působení během syrské války je minimálně podezřelé? Byla to přece doba chaosu a vy jste působil uprostřed toho všeho.“
Marwan se zhluboka nadechl: „Byl jsem vojenským lékařem. Přímo uprostřed bojů. Pracoval jsem v bunkru bez stabilního zdroje světla, vody a elektřiny. Mým jediným cílem bylo zachraňovat životy. Operoval jsem vojáky, civilisty, ženy, děti – každého, kdo potřeboval pomoc. Nezajímalo mě, kdo stál na čí straně.“
„Ale jak vysvětlíte své vazby na FSA?“ zeptal se Chalupa přímo, jeho oči se leskly zájmem o kontroverzi.
Marwan se na něj podíval přímo: „Povstat proti diktatuře třeba i se zbraní je legitimní lidské právo podle všech konvencí. FSA byla v té době jedinou organizací, která mi umožnila pracovat v oblasti, odkud pocházím a kde jsem mohl coby lékař pomoci nejvíce lidem. Nešlo o politiku, šlo o medicínu a lidskost. O pomoc lidem v nouzi Když okolo sebe vidíte i kojence umírat na banální nemoci a zranění, která by mohla být snadno ošetřena a léčena, neptáte se na politiku. Prostě jednáte.“
„Dobrá… A jste teda islamista?“ položil Chalupa otázku přímo na tělo.
„Jsem pevně věřící muslim a stojím si za tím, že i politika se musí řídit jasnými mravními hodnotami, aby nebyla pokrytecká a bezobsažná. Mým morálním hodnotám mne naučila moje islámská víra. Požaduji, aby každý měl právo na svůj politický názor a nebyl kvůli němu nijak omezován na svobodě a cti. Aby každý měl nárok na ochranu svého života, zdraví, důstojnosti, osobního světonázoru. Aby nikdo žádné zemi a žádnému národu nezasahoval do toho, jak má žít a jakými zákony se má řídit. Ani cizí státní velmoci, ani mezinárodní lobby, ani nadnárodní korporace. Jen jejich svědomí. Tomuto mne naučil islám. A pokud už jen to ze mne dělá islamistu, prosím, poslužte si. Pak jsem islamista a jsem na to jaksepatří hrdý.“
„Ale chtěli jste zavádět právo šarí’a, zahrnující útlak žen a tvrdé represe třeba ateistů či homosexuálů, nebo se mýlím?“ nešetřil Marwana Chalupa.
„Jako dítě a středoškolák jsem se učil Korán nazpamněť. Poslouchal jsem řadu našich učenců. Naučili mne, že nejvyšší hodnotou šarí’y, islámského Zákona, Božího Zákona, je spravedlnost a prosazování dobra pro všechny. To je to, co chce Svým Zákonem i Bůh. A tento Zákon je ve svém celku i ve svých detailech dokonalý tak, jak je dokonalý Bůh, stejně jako jsou lidské zákony tolik omylné, kolik omylní jsou lidé, co je vymýšlejí. A my v Sýrii chtěli co nejvíc dobra a spravedlnosti pro všechny bez rozdílu.“ vysvětloval trpělivě Marwan.
„Jak moc radikální nebo umírněný muslim tedy jste?“ ptal se dál Chalupa.
„Nemám ty termíny rád, protože implikují soud druhé nebo třetí strany o mně beze mě. Jsem muslim. Tečka. Snažím se být takový, jaký jako muslim mám být. Modlím se pětkrát denně, postím se v Ramadánu, věřím, že nic kromě Boha nemá právo na uctívání a že Muhammed je skutečným poslem Jediného Pravého Boha. A k lidem se chovám tak, jak si přeji, aby se oni chovali ke mně. Jsem podle vás radikál nebo umírněný? To posuďte sám.“ kontroval Marwan.
„Co když operujete a přijde čas modlitby? To všeho necháte a modlíte se? Nebo co když by půst omezoval váš výkon a úsudek, vždyť při něm nejíte a ani nepijete? Nemyslíte si, že tím ohrožujete pacienty na jejich zdraví a možná i na životech?“
„Modlitbou uctívám Jediného Boha. On je Dokonalý a mou modlitbu nepotřebuje. Pacient potřebuje mou pomoc. A já ji beru jen jako jinou formu uctívání Boha, protože to je účel mého bytí. Proto Bůh počká a já se pomodlím, až odoperuju. Ale pacient? Ten by počkat nemohl. A co se půstu týče, myslíte si, že mě pár hodin bez jídla a pití nějak negativně ovlivní? Po úspěšném působení jako vojenský lékař? Když nám v Sýrii svištěly kulky nad hlavami, když jsme byli celé dny v krytu pod umělým světlem z generátoru a padaly na nás granáty a bomby, celé dny jsme nespali, nejedli, pili jen sotva, špinavou smradlavou vodu a po kapkách … a taky jsme se museli rychle rozhodovat, stanovovat diagnózy a operovat. Šlo o životy. A během té doby jsem si prakticky odzkoušel, že trocha hladu a žízně paradoxně zostřuje smysly. Je to o tom, jak jsme stavění. Když organizmus cítí, že začíná jít do tuhého, funguje na plné obrátky. To říkám jako doktor s plnou znalostí fyziologie. A co je proti tomu pár hodin půstu v teplé ordinaci v Česku, že?“
Chalupa jen mlčky pokýval hlavou a stále psal poznámky. „A co váš příchod do Česka? Někteří by mohli namítnout, že jste utekl, abyste se možná vyhnul zodpovědnosti za něco, co jste tam napáchal.“
„Přišel jsem do této země zcela legálně. Nezapomeňte, moje žena je Češka. Česko mi dalo příležitost pokračovat v mém povolání a začít nový život. Jsem za to této republice nesmírně vděčný. Je jako můj druhý domov, protože je to domov její rodiny. Ale teď vidím, jak snadno může být tento pocit domova a tento vděk zpochybněn nenávistí a pomluvami,“ odpověděl Marwan klidně, i když v jeho hlase byla cítit dávka zahořklosti.
„A co váš život zde v naší vlasti, jakou máme my, obyvatelé této země, záruku, že nezneužijete naší pohostinnosti a dobré vůle a budete dodržovat naše zákony a zvyklosti? Myslím nejen paragrafy v zákoníku, ale i naše nepsaná pravidla slušnosti, a ctít naše hodnoty?“ zpovídal ho dál Chalupa.
„Žiju tu už pár let. Moji pacienti a kolegové mne dávno dobře znají a mají ve mne důvěru. Ptejte se jich. Pokud pochybujete o mně, nemáte přece nejmenší důvod nevěřit jim. Jsou to Češi, nemuslimové, vaši vlastní lidé.“ odpověděl Marwan s poklidem.
Chalupa si ho chvíli prohlížel. „Dobře, pane doktore. Dám vám tedy prostor, abyste mohl svůj příběh představit. Ale musím vás upozornit, že jakmile tento rozhovor vyjde, přijdou reakce. A zdaleka ne všechny budou příznivé.“
Marwan se usmál, ale jeho úsměv byl bez humoru. „To chápu. Ale pokud mohu ukázat alespoň část pravdy, stojí mi to za to.“
„Máte ještě něco konkrétního, co chcete, aby tam zaznělo?“ zeptal se Chalupa a naklonil se blíž.
„Ano,“ odpověděl Marwan pevně. „Že i v diktatuře, ve válce, v chaosu, se dá chovat jako člověk. A že nenávist živená smyšlenými, falešnými příběhy, ničí nejen ty, na které je namířena, ale i celou společnost. Nejen mne a mou rodinu, ale i vás ostatní. Konkrétně každého jednoho z vás. A vaši krásnou zemi taky. Nás všechny jako celek.“
Rozhovor pokračoval ještě další hodinu. Chalupa se snažil stále více tlačit na kontroverze, které by mohly přitáhnout čtenáře, ale Marwan se nenechal se k ničemu vyprovokovat. Když Chalupa odcházel, slíbil, že mu článek před zveřejněním pošle.
Marwan zůstal v ordinaci a zhluboka si oddechl. Věděl, že udělal správnou věc, ale stejně tak si uvědomoval, že je to jen malá bitva v mnohem širší válce.
O pár dní později, poté, co byl obsah rozhovoru autorizován, vyšel v nejčtenějším českém bulváru článek s názvem: „Dr. Salameh: Jsem islamista a jsem na to hrdý.“ Stal se jedním z nejčtenějších článků webového portálu a novinářská hvězda Libora Chalupy stoupala do nebes.
„Měl jsem po něm chtít i autorizaci titulku,“ zasmál se hořce Marwan.
Matouš ten den čekal na Jakuba a Adama nedaleko budovy FutureWave. Měl pevný pohled, ale jeho obličej vyzařoval napětí. Jakub dorazil první a opatrně usedl v kavárně naproti němu. Vzápětí se objevil i Adam.
„Chci vás požádat o pomoc,“ začal Matouš, když se usadili. „Moje matka mě nenávidí za to, že jsem s Naty. Podle všeho je za tím anonymem, co mi přišel. A možná má prsty i v kampani proti Marwanovi.“
Jakub zavrtěl hlavou. „Hele, to už je ale dost vážné obvinění. No asi umí být sakra dost nebezpečná. Viděl jsem ji a mluvil jsem s ní. Snažila se mě zatáhnout do čehokoli proti Natálii.“
Adam přikývl, stále mírně rezervovaný. „Dobrá. A co chceš, abychom udělali?“
„Chci důkazy. Zjistěte cokoli o jejích aktivitách. Vy jste s ní byli v kontaktu, přemýšlejte, vzpomínejte, třeba vám něco řekla. Nějaký náznak. Já ji znám. Nikdy neřekne nic přímo.“
Oba souhlasili, motivováni vlastními důvody – Adam chtěl dokázat Elišce svou proměnu a Jakub cítil niternou potřebu zapůsobit na Nikolu. Věděli, že to nebude jednoduché. Danuše byla vychytralá a pravděpodobně měla vše do detailů pečlivě promyšleno.
„Myslíš, že se dozvíme vůbec něco?“ zeptal se Jakub skepticky, když s Adamem odcházeli z kavárny.
„Nevím,“ odpověděl Adam, „ale za pokus to stojí. Pokud je pravda, co říká, tak na něco kápnem. A navíc, Eliška má pravdu. Nemůžeme nechat takové cvoky jako Vaculíkovou ničit lidi kolem nás.“
Adam se rozhodl promluvit si se zástupkyní Říhovou, protože s Danuší opakovaně jednala. Předstíral, že ho také zajímá její názor na Natálii. Věděl, že Danuše mohla zanechat nějakou stopu. Zástupkyně si nejprve dávala pozor na slova, ale Adam postupně vycítil, že by mohla být ochotná se svěřit.
„Ta žena,“ začala Říhová, když si myslela, že mluví důvěrně, „mi připadala dost urputná. Vykládala, že chce ochránit svého syna před… no, jak to říct… jakýmsi špatným vlivem.“
Adam zvedl obočí. „Špatným vlivem? A myslela tím Natálii?“
Říhová přikývla. „Myslela jsem si, že jen přehání. Ale když pak začala mluvit o Polhošové a o tom, jak prý ‚zneužívá konzervatoř‘… Nevím, to už mi nesedělo. To už bylo hodně přes čáru.“
„Řekla něco konkrétního?“ zeptal se Adam, snažil se skrýt svůj zájem.
„Jen takové narážky, nikdy nic přímo. Ale měla jsem pocit, že snad o něčem ví. O něčem hodně nepříjemném.“
Adam jí poděkoval a odcházel s lehkým znepokojením. Konkrétní důkazy zatím chyběly.
Jakub se rozhodl znovu oslovit svého otce. Věděl, že Danuše se ho už snažila skontaktovat. Doufal, že by mohl něco zjistit i od něj.
„Tati,“ začal Jakub při večeři, „pamatuješ na tu podivnou ženskou, co nás oslovila po koncertu?“
Roman si ho chvíli prohlížel a pak přikývl. „Jo, Vaculíková. Není to matka toho Matouše, co chodí s Polhošovou, jaks říkal? Proč se ptáš, Kubíku?“
„Nepřijde ti trochu divné, co chtěla?“ zeptal se Jakub opatrně.
Roman se zamyslel. „Působila hodně zvláštně. Nějak moc se zajímala o Polhošovou a o Koudelku.“
„Řekla něco konkrétního?“ naléhal Jakub.
„Ne. Nic přímo,“ odpověděl Roman, ale pak se zamračil. „Ale zdála se mně jak posedlá. Jako by chtěla za každou cenu najít něco, co by je poškodilo. Vytáhnout na ně nějakou špínu.“
Jakub si tuto informaci uložil do paměti. Když o tom přemýšlel, začínalo mu docházet, že Danuše je možná nebezpečnější, než si původně myslel. O několik dní později se všichni znovu sešli, aby Matoušovi sdělili, co zjistili. Matouš, unavený z neustálého stresu, je pozorně poslouchal.
„Zástupkyně,“ začal Adam, „potvrdila, že tvoje matka se vyptávala na Natálii. A Doležal, že se kromě ní hodně zajímala i o Koudelku.“
Jakub přikývl. „Mám pocit, že hledala něco, čím by je zdiskreditovala. Pokud má v plánu ještě něco horšího, musíme to zastavit.“
„Ale jak?“ zeptal se Matouš. „Nemáme důkazy, jen samá potvrzená podezření.“
Adam se zamyslel: „Musíme ji chytit při činu. Monitorovat, s kým komunikuje a co podniká.“
Hlasité předčítání
