Bylo teplé květnové odpoledne. Slunce se pomalu sklánělo k západu, zlatavé paprsky pronikaly skrze listoví a na cestičkách vytvářely mozaiku světla a stínů. Natálie seděla seděla na lavičce pod rozkvetlým stromem v Lužáneckém parku a čekala na Matouše. Na sobě měla světlou plisovanou sukni a jemnou halenku se vzorem drobných květů.
S dlaněmi složenými na klíně a pohledem upřeným na kolemjdoucí se snažila uklidnit myšlenky. Celé dny ji trápila nejistota ohledně blížící se další operace a napětí z Matoušova vyčerpání. „Snad to všechno zvládneme,“ opakovala si v duchu.
Najednou však její pohled zabloudil k lavičce na druhé straně parku. Očima se zarazila na známé siluetě. Nikola. Seděla tam, nakloněná k nějakému mladému muži. Natáliin zrak se zaostřil a vzápětí ji zaplavila vlna šoku – byl to Jakub Doležal.
Jakub jí něco říkal, gestikuloval rukama, a Nikola se tiše smála. Jejich rozhovor vypadal uvolněně, dokonce až intimně.
Natálii sevřelo cosi v hrudi. Nevěděla, co si má myslet. Proč se Nikola baví s Jakubem? zamyslela se. Ví snad něco, co já nevím? Nebo jí na tom nezáleží?
Její obličej ztuhl, dech se jí zrychlil. Myšlenky se na ni valily jedna za druhou. „Nikola přece musí vědět, jak těžké pro mě bylo přenést se přes to s koncertem. Ví, že mě to zlomilo. Proč by trávila čas s někým, kdo mě tak ranil?“
Slzy se jí začaly drát do očí, ale rychle zamrkala a odvrátila pohled. Zvedla se z lavičky, popadla kabelku a rozhodla se, že tam už nezůstane ani minutu. „Tohle je moc,“ pomyslela si. „Je to zrada.“
Rychlými kroky zamířila z parku pryč a její mysl se dál zmítala v rozporuplných pocitech. Možná to není tak, jak to vypadá. Možná je to jen náhoda. Ale proč by zrovna teď seděli spolu?
Zastavila se na okamžik na cestě, zhluboka se nadechla a otřela si dlaní tvář. Věděla, že musí vypadat klidná před Matoušem. „Ale jak se mám tvářit, že se nic neděje, když mám pocit, že mi Nikola právě bodla kudlu do zad?“ ptala se sama sebe.
Kráčela ulicí, nohy jako by ji samy vedly pryč od parku.I když byl vzduch příjemně teplý, jí byla zima. Cítila se, jako by ji svíral ledový obruč. Když jí zazvonil telefon, jen otupěle sáhla do kabelky a podívala se na displej. Matouš.
„Ano?“ zvedla hovor s třesoucím se hlasem.
„Natynko, co se stalo? Čekám u lavičky, kde jsi?“ Matoušův hlas byl jemný, ale i v něm bylo znát znepokojení.
„Promiň,“ odpověděla ochraptěně. „Nešlo to… Já už jsem na cestě pryč.“
„Na cestě pryč?“ Matouš zněl překvapeně. „Co se děje? Kde jsi teď? Můžu tě najít?“
„Ano… Jsem na cestě z parku,“ zašeptala.
„Dobře, zůstaň tam. Hned jsem u tebe.“
Natálie si přitáhla kabelku blíž k tělu a čekala. Třásla se po celém těle. Když se o pár minut později Matouš objevil, jeho obličej byl plný starostí.
„Co se stalo?“ zeptal se hned, jak k ní došel. Pohladil ji po rameni, ale Natálie ucouvla.
„Viděla jsem Nikolu,“ začala rozechvělým hlasem. „Nikolu… s Jakubem Doležalem.“
Matouš na okamžik ztuhl. „Cože? Co tím myslíš?“
„Seděli spolu na lavičce,“ vyhrkla Natálie. „Smáli se, bavili se, jako kdyby bylo všechno úplně normální. Jako kdyby vůbec nešlo o to, co se stalo. Jako kdyby to, co mi udělali, bylo v pořádku!“
„Počkej,“ pokusil se Matouš uklidnit situaci. „Možná to není tak, jak to vypadá. Nemáme všechny informace.“
„Informace?“ Natálie na něj vyvalila oči, plné bolesti a vzteku. „Jaké informace ještě potřebuješ? Jakub mě připravil o šanci vystoupit. A teď vidím svoji kamarádku, jak se s ním směje. Po tom všem, Maťo!“
Matouš ji chytil za obě ruce a objal: „Natynko, já vím, jak tě to muselo zasáhnout. A chápu, že to moc bolí. Ale nemůžeš dělat ukvapené závěry. Nikola je tvoje kamarádka. Možná má pro tohle setkání nějaký důvod.“
„Jaký důvod by mohla mít?“ vybuchla Natálie. „Pověz mi jeden jediný důvod, proč by seděla s někým, kdo mi tolik ublížil. Já žádný nevidím!“
Slzy se jí rozkutálely po tváři. „Vždycky jsem věřila, že aspoň ona stojí při mně. A teď? Jak mám věřit komukoli, když mě i Nikola takhle zradí?“
Matouš ji tiše objal, ještě pevněji. „Natynko, tohle všechno je hrozně těžké, ale nemůžeš na to být sama. Musíš si to s Nikolou vyjasnit. Nejdřív si poslechni, co ti na to řekne. Možná ti to pomůže. A já budu s tebou, kdykoli budeš potřebovat.“
Natálie zůstala v jeho objetí, její vzlyky postupně slábly. „Nechápu to, Maťo. Prostě tomu nerozumím.“
„Já vím,“ zašeptal jí do vlasů. „Ale najdeme způsob, jak to zvládnout. Slibuju.“
Potom, ruku v ruce, odešli domů. Natálie vešla do rodinného domu, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně zády. Na chodbě bylo ticho, jen z kuchyně slyšela tlumené hlasy svých rodičů. Sundala si kabelku z ramene a bez většího zájmu ji položila na botník.
Marika vykoukla ze dveří kuchyně. „Natálko? Ty už jsi doma?“ zeptala se s úsměvem, ale ten rychle pohasl, když uviděla dceřin zarudlý obličej a unavené oči. „Co se stalo?“
„Nic,“ odpověděla Natálie rozechvělým hlasem. „Jsem jen unavená.“
„Tak dojdi sem,“ zavolal na ni František ze svého obvyklého místa u stolu.
„Čhajori, uvařím ti čaj,“ dodala Marika
Natálie neochotně zamířila do kuchyně. František jí přisunul židli a posadil si ji vedle sebe. Marika se zvedla a začala chystat konvici s vodou.
„Povídej,“ pobídl ji František jemně a pohladil ji po ruce. „Co tě tak rozhodilo?“
Natálie chvíli mlčela, zírala na ubrus na stole, a pak to z ní vyšlo. „Viděla jsem Nikolu… s Doležalem.“
František se zarazil: „S tím, co ti vyfouknul ten koncert?“
„Ano,“ přikývla Natálie a z jejího hlasu zazníval vztek i smutek. „Seděli spolu na lavičce, bavili se, smáli se… Jako kdyby se nic nestalo.“
Marika svraštila čelo. „To snad né. To je od ní škarede.“
„Myslela jsem, že je moje kamarádka,“ pokračovala Natálie. „Ale jak jí teď mám věřit?“
„Kamarádka?“ vyprskl František a praštil svým hrníkem o stůl, až to cinklo. „Jaka kamarádka? To se nerobi. však! S někým takym se bavit, po tom všickem, co se stalo? Já bych jí to vytmavil, to ti řikám!“
„Tati, prosím,“ vzdychla Natálie.
„Já len řikám, že to není správne,“ pokračoval František. „Ta holka by měla stat při tobě, ne při tom… no, víš, jak to myslim.“
„Fero,“ ozvala se Marika káravě, „nech ju teraz byt. Chuďato. Dikh, má toho dost.“
„Já nevím,“ posteskla si Natálie tiše. „Už nevím, komu můžu věřit.“
„Ale nám věřit můžeš,“ řekl František pevně a stiskl jí ruku. „My jsme tady pro tebe. Vždycky.“
Marika postavila před Natálii hrnek čaje a František se ji pokusil rozveselit historkami ze svého mládí.
Natálie se na něj unaveně usmála. „Díky, tati.“ Seděla s nimi u stolu a těšila se z jejich podpory, i když v její hrudi stále tížil balvan bolesti a zklamání.
Natálie druhý den nervózně přecházela po cestě v Lužáneckém parku, očima kroužila po okolí, zatímco čekala na Elišku. Slunce bylo už vysoko a i když jeho paprsky hřály, cítila uvnitř sebe jen chlad a vztek.
Eliška se blížila k místu schůzky. Měla na sobě jednoduchou bílou halenku a džíny, v ruce kabelku a její výraz byl nejistý. Když uviděla Natálii, pokusila se o úsměv, ale ten se ztratil, jakmile si všimla Natáliina vážného výrazu.
„Ahoj,“ začala Eliška nejistě.
„Ahoj,“ odpověděla Natálie chladně a bez emocí. „Díky, žes přišla. Sama.“
Obě se posadily na lavičku pod rozkvetlou kaštanovou alejí. Chvíli bylo ticho, přerušované jen šuměním listí a občasnými hlasy kolemjdoucích.
„Tak co se děje?“ zeptala se Eliška opatrně.
Natálie chvíli mlčky hleděla do země. Pak zvedla oči a její pohled byl plný bolesti a zmatení. „Viděla jsem Nikolu s Doležalem. A ty mi teď povíš všecko, Eliško. Všecko, co víš.“
Eliška ztuhla, ale věděla, že se tomu nemůže vyhnout. „Dobře,“ řekla tiše. „Ale prosím tě, slib mi, že mě vyslechneš do konce, než něco řekneš.“
Natálie jen kývla, její pohled zůstal tvrdý.
Eliška se nadechla a začala: „Nikola mi pověděla, že se Jakub začal o ni zajímat. Pozval ji na večeři do vinárny a od té doby se občas vídají. Ona ho ale nebere vážně, Naty. Říkala, že ho vnímá spíš jako někoho, kdo momentálně hledá útěchu. Víš, Jakub má problémy se svým otcem. Prý zařídil, aby šel na ten koncert místo tebe. Roman Doležal…“
Natálie zvedla ruku, aby ji přerušila. „Počkej. Cože?“
Eliška sklopila pohled. „Jakubův otec údajně zatlačil na ředitele konzervatoře a vedoucí sekce, aby Jakub dostal tvoje místo. Bylo to od něj nespravedlivé a nechutné, já vím. Ale Nikola to zjistila až později. I Jakub. A když ti to neřekla, tak jen proto, že nevěděla jak.“
Natálie si zakryla obličej rukama. „Takže jsem to věděla správně! Celé to bylo podraz!“
„Ano,“ přiznala Eliška a pokračovala. „Ale to není všechno. Roman Doležal vlastní i tu vinárnu, kam tě nepustili. A taky tu reklamní agenturu, kde pracujeme s Adamem.“
Natálie se prudce nadechla. „A vy jste o tom věděli?“
Eliška zavrtěla hlavou. „Já to zjistila teprve nedávno. Od Niky. A já o tom pověděla Adamovi. Ten byl taky překvapený. Opravdu jsme to nevěděli, Naty.“
Natálie zvedla oči k Elišce, ale její pohled byl plný nedůvěry. „Jak ti mám věřit, Eli? Po tom všem… Jak mám vědět, že i ty nejsi součástí toho všeho, co mi ubližuje? Možnás to věděla dřív a jen jsi mlčela, protože ti to pasovalo.“
Eliška překvapeně zalapala po dechu: „Naty, to přece není pravda. Vždycky jsem stála při tobě. Ano, měla jsem ti to říct hned, ale bála jsem se, že ti tím ublížím ještě víc.“
„A co když už ti nevěřím?“ zašeptala Natálie, její hlas se zlomil. „Všichni kolem mě něco skrývají, něco zatajují. Co když to děláš i ty?“
Eliška ztěžka polkla, na chvíli zavládlo ticho, ve kterém se zdálo, že čas se zastavil. Poté udělala krok blíž k Natálii a chytila ji za obě ruce.
„Naty, prosím, podívej se na mě,“ řekla pevně, ale jemně. „Věř mi, že jsem tě nikdy nechtěla zradit. Měla jsem ti říct pravdu dřív, to přiznávám. Ale nikdy bych proti tobě nešla. A nikdy bych nechtěla být součástí něčeho, co ti ubližuje.“
Natálie se na ni dívala, oči plné slz. Bylo těžké rozlišit, jestli se v nich mísil vztek, smutek nebo zoufalství. „Já nevím, Eli. Prostě už nevím, komu můžu věřit.“
„Věř mi,“ zopakovala Eliška naléhavě. „Věř mi, Naty. Vím, že to teď vypadá hrozně, ale já tě mám ráda. A kdybys mi dovolila, dokážu ti, že jsem na tvojí straně.“
Natálie mlčela a pak pomalu přikývla. „To se ještě uvidí.“
Eliška neodpověděla. Cítila, že tohle byla ta největší zkouška jejich přátelství a že bude muset tvrdě pracovat, aby si Natáliinu důvěru znovu získala.
V podvečer se Natálie a Matouš setkali v jejich oblíbené čajovně. Natálie, oblečená v lehké bílé halence a sukni, s vlasy spletenými do volného copu, měla napjatý výraz. Matouš si všiml, že její úsměv, jindy tolik jasný, dnes pohasínal.
„Co se děje, lásko?“ zeptal se jemně, přičemž jí stiskl ruku.
Natálie se na něj podívala a její oči byly plné bolesti. „Matouši… připadám si tak zrazená. Myslela jsem, že aspoň Elišce můžu věřit. Že je to opravdová kamarádka. A teď… nevím. Něco mi říkalo, že mi něco tají a měla jsem pravdu.“
Matouš ji pozorně poslouchal, jeho oči plné pochopení. „Co ti řekla?“
„Že věděla o Jakubově otci, o tom, jak ovlivnil výběr na koncert. A že vinárna, kam mě odmítli pustit, taky patří jejich rodině. A že pracují v jejich reklamní agentuře. Tohle všechno věděla a řekla mi to až teď. Jak jí pak mám věřit?“ její hlas se zlomil a Matouš ji rychle přitáhl k sobě.
„Natynko, rozumím, jak se cítíš,“ zašeptal, hladil ji po vlasech, „a je v pořádku, že teď pochybuješ. Ale můžeš věřit mně. Mně vždycky.“
Natálie se mu vděčně podívala do očí. „Já vím. Ty jsi jediný, komu ještě můžu věřit.“
Matouš ji pevně objal. „Společně to zvládneme. Nikdo tě nezradí, když budu stát po tvém boku.“
Později toho večera seděla Natálie s rodiči v kuchyni. Stůl byl pokrytý talíři od večeře a Vanesa si v obýváku tiše hrála s pastelkami. František se zadumaně opíral o lokty, zatímco Marika stírala stůl.
„Mami, tati,“ začala Natálie tiše. „Musím vám něco říct.“
Oba zpozorněli. „Co, čhajori?“ zeptala se Marika a odložila utěrku.
Natálie jim vylíčila vše – od Eliščina přiznání až po své pocity zrady. Když skončila, zavládlo ticho.
„Šmejdi,“ zamručel František a v očích se mu zaleskla zlost. „Jak si někdo může dovolit takhle tě klamat? A ta Nikola… Taková dobrá kamoška.“
„Sem věděla, že ty holky nejsou úplně spolehlive,“ přisadila si Marika. „Měla jsem z té Nikoly dycky nepřijemny pocit.“
Vanesa, která mezitím přiběhla z obýváku, dodala dětsky upřímně: „Já bych jim taky nevěřila! Jsme rodina a jen rodina na tebe nikdy nezapomene.“
David, který seděl opodál, zamručel: „To naštve. Nikdy bych nečekal, že by tě zrovna ony dvě podrazily.“
Natálie kývla. „Chápu, že už se nemůžu spoléhat na nikoho mimo rodinu.“
Následující den se Natálie rozhodla Nikolu zcela odignorovat. Když ji zahlédla na chodbě, pokusila se promluvit, ale Natálie prošla kolem ní bez jediného pohledu.
S Eliškou mluvila jen chladně a odměřeně. Odpovědi byly strohé, rozhovory krátké. Eliška cítila, že ji ztrácí, a že každé její slovo spíš prohlubuje propast mezi nimi.
Nikola přišla za Eliškou do kavárny: „Eliško, musíme něco udělat,“ začala Nikola a posadila se naproti.
„Myslíš, že to nevím?“ odpověděla Eliška a povzdechla si. „Naty mi dala jasně najevo, že už mi nevěří.“
„Možná bychom jí měly říct úplně všechno,“ navrhla Nikola. „Včetně toho, o čem jsem mluvila s Jakubem.“
Eliška zavrtěla hlavou. „To ji jen rozčílí víc. Potřebujeme jí nějak ukázat, že jsme na její straně.“
Nikola souhlasila, i když věděla, že to nebude jednoduché.
Seděly ještě chvíli na lavičce v Lužáneckém parku. Slunce pomalu zapadalo, a vzduch byl prosycen vůní jarních květů.
„Co teď?“ prolomila ticho Nikola, její hlas byl unavený, ale plný obav. „Naty se mi úplně vyhýbá. Cítím, že jsem všechno zkazila.“
Eliška si povzdechla a otočila se k ní. „Nejsi v tom sama. Mně se sotva podívala do očí. Pořád je vůči mě odtažitá. Nevím, co udělat, aby to bylo lepší.“
Nikola pokrčila rameny. „Já jen… chápu, proč je naštvaná. Kdybych byla na jejím místě, asi bych to taky brala jako zradu. Po tom všem, čím si prošla…“ Sklopila pohled, její hlas byl tišší. „Já vím. Ale musím to aspoň zkusit. Nechci, aby mě dál nenáviděla. Možná bych jí mohla říct i to, co mi Jakub řekl – o jeho pocitech viny a o tom, že chce věci napravit.“
Eliška zaváhala. „Nevím, jestli to bude dobrý nápad, aspoň ne hned. Jestli se dozví, že Jakub chce něco napravovat, možná by to mohlo spíš otevřít staré rány. A co se týče Doležalových…“ Eliška se odmlčela a přemýšlela. „Není to jednoduché. Ta věc s vinárnou pro ni byla obrovská rána. Možná by bylo lepší na tohle téma zatím vůbec nezabíhat.“
Nikola si povzdechla. „Tak co navrhuješ?“
Eliška pokrčila rameny. „Myslím, že bychom měly začít tím nejzákladnějším – omluvou. Upřímnou a osobní. Každá zvlášť. A možná, jestli nám dovolí, jí můžeme říct, že chceme být zase součástí jejího života, ale respektujeme, jestli potřebuje prostor.“
Nikola se zamračila. „A co když nás odmítne? Co když mě už nikdy nechce vidět?“
Eliška jí položila ruku na rameno. „Pak to bude její rozhodnutí. Ale budeme vědět, že jsme udělaly maximum. Je to jen na ní, Niky.“
Chvíli obě mlčely. Pak Nikola přikývla, i když v jejích očích byla stále patrná nejistota. „Dobře. Začnu omluvou. Jestli mě vůbec bude chtít poslouchat.“
Eliška se slabě usmála. „Jsem ráda, že to zkusíš. A jestli bude chtít slyšet i mě, jsem připravená. Ale myslím, že to bude chtít čas.“
„Čas,“ zopakovala Nikola tiše a zadívala se do dálky. „Snad nám ho dá.“
Eliška začala po konfliktu před vinárnou a krizi s Natálií více přemýšlet o hodnotách, které sdílí a nesdílí s Adamem. Situace ji zasáhla hlouběji, než si sama připouštěla, a neustále uvažovala, jak Adam reagoval, když se situace vyhrotila. Přestože Adam Natáliinu nepříjemnou zkušenost nijak neobhajoval, jeho chladná a odtažitá reakce Elišku zklamala.
„Je to všechno úplně špatně,“ začala. „Natálie si myslí, že jsem ji zradila. A přitom já jen nevěděla, co říct. Všechno je tak komplikované.“
Adam se opřel o židli a zamyšleně si Elišku prohlížel. „Podívej, Eli,“ začal opatrně. „Já chápu, že ti na ní záleží. Ale přiznejme si to – je to všechno trochu… citlivé. Všechno to kolem menšin, rozdílných mentalit … Chápeš mě.“
Eliška se na něj zamračila. „Adame, tohle není o žádných stereotypech.“
„Já jen říkám,“ pokračoval Adam klidně, „že já bych se asi držel od všeho trošku dál. Neříkám, že na tom nezáleží, ale někdy je prostě lepší nechat věci být. Hlavně teď, když jsme ve FutureWave.“
Eliška si povzdechla. „Ty to nechápeš. Já jen chci, aby věděla, že jsem na její straně.“
„A já chci, aby sis uvědomila, že práce v té firmě je pro nás jedinečná šance,“ odpověděl Adam trochu důrazněji. „Nemůžeme si dovolit zbytečně vyvolávat problémy. Chápeš, co tím myslím?“
Eliška zavrtěla hlavou. „Tohle je víc než práce, Adame. To je o lidech. A já nebudu mlčet, když je tohle celé špatně.“
Adam si ji chvíli měřil, pak povzdechl. „Dobře, jak chceš. Ale snaž se na to dívat i z druhé strany. Někdy je prostě lepší nehasit, co tě nepálí.“
Eliška zklamaně odpověděla. „Myslela jsem, že mě pochopíš, Adame. Ale asi jsem se mýlila.“
Eliška seděla na pohovce, nohy schoulené pod sebe, zatímco Adam chystal čaj. Atmosféra byla napjatá.
„Adame,“ pokračovala Eliška opatrně, „přemýšlela jsem hodně i o nás… Máš pocit, že to, co sdílíme, je pořád stejné jako dřív?“
Adam, který právě pokládal šálky na stolek, se zarazil. „Co tím myslíš? Že snad nejsme v pohodě?“
„Já nevím,“ odpověděla a trochu si povzdechla. „Jen mám pocit, že se naše pohledy na svět liší víc, než jsem si myslela. To, co se stalo s Naty, mě vážně dost zasáhlo. A měla jsem pocit, že tebe… ne tolik.“
Adam si sedl naproti ní a chvíli mlčel. „Eli, chápu, že to pro tebe bylo nepříjemné, ale nemohli jsme to změnit. Jasně, bylo to špatné, ale i to se v životě stává. Nemůžeme si to brát tolik osobně.“
„A právě to mě mrzí,“ řekla Eliška, v hlase náznak smutku. „Ty to bereš jen jako fakt, ale já… já mám pocit, že se musíme snažit něco zlepšit. Ona je moje kamarádka, záleží mi na ní. A vidím, že to, co se jí stalo, není jen náhoda. Je to společenský problém.“
Adam si promnul čelo a odpověděl mírně podrážděným tónem: „Eli, já tě chápu, ale nemůžeme řešit každou bolístku světa. Jasně, je mi Naty líto. Ale já prostě věřím, že když člověk dělá to, co má a maká na sobě, tak to vždycky nakonec nějak zvládne. To je realita. A my přece nemůžeme změnit celý systém, anebo jo?“
Eliška se na něj zklamaně podívala. „To není o změně celého systému, Adame. Je to o tom, že stojíš za těmi, na kterých ti záleží. O tom, že se aspoň snažíš. A někdy mám pocit, že ti na tom prostě nezáleží.“
Adam ztuhl. „To není pravda,“ řekl pomalu. „Záleží mi na tobě. A i proto si prostě myslím, že to všechno až moc řešíš. A teď mám i pocit, že se mě snažíš měnit.“
„Možná,“ přiznala Eliška a sklopila pohled. „Ale ne proto, že bych tě neměla ráda. Spíš proto, že si nejsem jistá, jestli ty a já opravdu chceme totéž.“
„A tohle chceš řešit zrovna teď?“ opáčil Adam, jeho hlas byl unavený. „Vždyť jsme měli plán – naše práce, společná budoucnost. Vždycky jsme byli na stejné vlně. A teď najednou…?“
„Teď najednou vidím, že některé věci možná přehlížím,“ přerušila ho Eliška. „Nechci tě měnit, Adame. Ale chci být s někým, kdo chápe, co je pro mě důležité.“
Na chvíli zavládlo napjaté ticho. Adam se podíval na Elišku, jako by ji viděl poprvé. „Takže co? To znamená, že si nejsme dost podobní na to, abychom spolu byli?“
Eliška zavrtěla hlavou, oči plné slz. „To jsem neřekla. Jen… potřebuji si to všechno promyslet.“ Potom se zvedla k odchodu.
Adam si povzdechl, vstal hleděl z okna ven na potemnělou ulici. „Tak jo,“ řekl nakonec. „Promysli si to. Já tě miluju, Eli. Ale jestli ti tohle nestačí, tak už fakt nevím, co ještě chceš.“
Eliška neodpověděla. Věděla, že tahle konverzace nebyla konečná, ale cítila, že něco důležitého se mezi nimi zlomilo. Přemýšlela, jestli rozdíly v jejich hodnotách nejsou větší překážkou, než si kdy byla ochotná připustit.
Po odchodu Elišky Adam zůstal sám ve svém bytě. Bylo mu smutno, ale jeho pragmatická povaha mu bránila projevit víc emocí. Místo toho si sedl k notebooku a začal pracovat, i když věděl, že se nemůže soustředit.
Eliška mezitím bloudila ulicemi Brna. Přemýšlela o svém vztahu, o všech těch věcech, které ji na Adamovi tolik rozčilovaly. Nechtěla ho ztratit, ale zároveň si kladla otázku, jestli je láska dostatečným pojítkem, když chybí hlubší porozumění. Uvědomila si, že musí situaci řešit. A to rychle. Rozhodla se zavolat Natálii, i když věděla, že jejich vztah je nyní křehký.
Stiskla tlačítko na svém telefonu a čekala. Po několika zazvoněních se ozval známý hlas, trochu unavený, ale stále přátelský.
„Eliško?“ řekla Natálie. „Děje se něco?“
Eliška chvíli váhala. „Chtěla bych s tebou mluvit,“ začala. „O nás… o tom, co se stalo. A taky o mně a Adamovi. Potřebuju tvůj názor.“
„Eli,“ povzdechla si Natálie, „ještě nejsem připravená. Ale pokud je to vážné, můžeme se sejít. Jen… dej mi chvíli, abych si to promyslela.“
Eliška to respektovala. „Rozumím. Dej mi vědět, až budeš chtít.“
Eliška se poté rozhodla zavolat Nikole. Nikola byla vždy pragmatická a její realistický pohled jí teď mohl pomoci.
„Ahoj, Niky,“ řekla, když hovor přijala. „Máš chvilku? Potřebuju se poradit.“
Nikola přikývla. „Samozřejmě. O co jde?“
Eliška jí popsala své obavy ohledně Adama a jejich rozdílných hodnot. Nikola si ji vyslechla pozorně, než odpověděla.
„Eliško, já tě chápu,“ řekla upřímně. „Ale musíš se ptát, jestli je to něco, co se dá změnit, nebo jestli jsi ochotná s tím žít. Adam je fajn kluk, ale má svůj pohled na svět. A ty máš ten svůj. Pokud ho chceš přesvědčit, musíš být trpělivá. Ale pokud máš pocit, že se pohybujete v opačných směrech, musíš to zvážit.“
Eliška si uvědomila, že Nikola má pravdu. Rozhodla se, že si s Adamem otevřeně promluví. Pozvala Adama do jejich oblíbené kavárny. Když přišel, byl klidný, ale v jeho očích bylo vidět napětí.
„O čem jsi to chtěla mluvit?“ zeptal se, když si sedli.
„O nás,“ začala Eliška vážně. „O tom, co nás rozděluje. A o tom, jestli jsme schopni ty rozdíly překonat.“
Adam si povzdechl. „Já vím, že mám své mouchy, Eli. Ale snažím se. Jen prostě nechápu, proč musíme řešit věci, které jsou mimo nás. Tvoji přátelé, tvoje názory, to všechno chápu, ale někdy mám pocit, že je to víc o nich než o nás.“
Eliška se na něj podívala a řekla: „Adame, já tě miluju, ale nemůžu ignorovat věci, které jsou pro mě důležité. A nechci se vzdát svých přátel jen proto, že mají jinou barvu pleti. To je pro mě nepřijatelné.“
Adam chvíli mlčel, než přikývl. „Asi máš pravdu. Možná jsem byl moc tvrdý. Ale chci být s tebou, Eli. A pokud to znamená, že se musím naučit vidět věci jinak, tak to udělám.“
Eliška cítila, že Adam je ochoten na sobě pracovat. Ale také věděla, že to nebude jednoduché. Byla odhodlaná mu dát šanci.
Snažila se být realistická. Měla svou práci ráda – psaní textů a kreativní nápady ji naplňovaly. Ale jakmile zjistila, kdo firmu vlastní, začala se cítit rozporuplně. Doležalovy aktivity byly rozporu s jejími hodnotami. Zároveň se ale bála, že pokud by dala výpověď, přišla by o slibně rozjetou kariéru.
Adam zaujal k FutureWave odlišný přístup. Byl nadšený z úspěchu, který ve firmě zažíval. Na rozdíl od Elišky nebyl ochoten vše zpochybňovat jen kvůli tomu, kdo firmu vlastní. „Chceš odejít jen proto, že firma patří Doležalovi? To je směšné. Většina lidí vůbec neví, kdo za jakou firmou stojí, Eliško. Takový je dneska svět.“ argumentoval.
Eliška se Adama snažila přesvědčit, že nemůže pracovat pro někoho, kdo zjevně zneužívá svou moc. Adam naopak trval na tom, že je důležité oddělit práci od osobních názorů.
„Eli, ty to bereš až moc osobně,“ řekl jí jednou večer. „My nemůžeme změnit svět tím, že odejdeme z jedné firmy.“
„Možná ne,“ odpověděla Eliška, „ale můžeme rozhodnout, pro koho chceme pracovat. Já prostě nemůžu dál podporovat někoho, kdo ubližuje mým přátelům.“ Eliška uvažovala, že dá ve FutureWave výpověď.
Adam se naopak rozhodl ve FutureWave zůstat, což přidalo další napětí do jejich vztahu. „Budu si dávat pozor,“ slíbil jí. „A jestli se něco stane, co by už nešlo překousnout, tak odejdu.“
Sluneční paprsky dopadaly do minimalisticky zařízené kanceláře FutureWave. Eliška stála u svého pracovního stolu a sbírala odvahu. V ruce pevně svírala složku s výpovědí. Vzpomněla si na všechno, co se za poslední týdny stalo – na nefér situaci s Natálií, na zjištění, kdo stojí za firmou, a na stále chladnější atmosféru mezi ní a Adamem. Dnes byl ten den. Uhladila si bílé kalhoty a béžovou halenku, která ladila s jejími jemnými lodičkami a zamířila k prosklené kanceláři vedoucího oddělení. Muž kolem padesátky s upraveným plnovousem, seděl za stolem s notebookem otevřeným před sebou. Zrovna telefonoval, ale když uviděl Elišku, rychle hovor ukončil a kývl na ni.
„Eliško, co pro vás můžu udělat?“ zeptal se s úsměvem, který byl víc profesionální než osobní.
Eliška se nadechla a položila složku s výpovědí na stůl.
Vedoucí se zamračil. „Výpověď? To mě mrzí, Eliško. Nechcete mi říct důvod?“
Eliška váhala. „Myslím, že se hodnotově rozcházím s vedením firmy. A to mě nahlodává. Nejsem si jistá, jestli tu chci dál pracovat.“
Vedoucí se na ni dlouze zadíval. „To chápu. Ale nerad bych vás ztratil. Jste talentovaná a váš tým vás potřebuje. Nechcete si vzít pár dní na rozmyšlenou? Možná byste mohla pracovat jen na věcech, které vám budou bližší. Stejně jste placená jen od projektu, vzhledem k vašemu studiu.“
Eliška váhala. „Co tím myslíte?“
„Co třeba něco, co by mělo skutečný přesah? Třeba kampaň na podporu mladých talentů?“
Eliška si poprvé nebyla jistá. „Děkuji… Ale potřebuji čas.“
Adam na ni už čekal u stolu. Jakmile ji uviděl, zhluboka si povzdechl. „Tak co? Podalas to?“
Eliška zavrtěla hlavou. „Dali mi čas na rozmyšlenou.“
Adam se opřel o židli. „A to je dobře. Víš, Eli, když odejdeš, nic se nezmění. Jen přenecháš místo někomu, kdo nebude řešit vůbec žádnou etiku. Ale když tu zůstaneš, možná i něco ovlivníš.“
„Já nevím…“ váhala Eliška.
Adam ji chytil za ruku. „Myslíš, že je správné utéct, místo abys bojovala za to, čemu věříš?“
Eliška se na něj podívala. „Takže bych měla zůstat? Po tom všem, co se stalo? S tím vším, co vím?“
„Říkám, že když to uděláš, nebudeš už mít šanci tady cokoli změnit.“
Eliška zavřela oči, chvíli mlčela a pak přikývla. „Dobře. Tak teda zůstanu. Snad toho ovlivním víc takto. A odejít můžu vždycky.“
Cítila úlevu, ale i tíhu nejistoty. Bylo to správné rozhodnutí? Možná.
Hlasité předčítání
