Bylo teplé odpoledne. Polovina května. Slunce se pomalu sklánělo k západu, zlatavé paprsky pronikaly skrze listoví a na cestičkách vytvářely mozaiku světla a stínů. Natálie seděla seděla na lavičce v Lužáneckém parku a čekala na Matouše. Na sobě měla světlou plísovanou sukni a jemnou halenku se vzorem drobných květů.
S dlaněmi složenými na klíně a pohledem upřeným na kolemjdoucí se snažila uklidnit myšlenky. Celé dny ji trápila nejistota ohledně blížící se další operace a napětí z Matoušova vyčerpání. „Pánbožko, ať to všecko zvládnem,“ opakovala si v duchu.
Najednou však její pohled zabloudil k lavičce na druhé straně parku. Očima se zarazila na známé siluetě. Nikola. Seděla tam, nakloněná k nějakému mladému muži. Zaostřila a vzápětí ji zaplavila lavina šoku – byl to Jakub Doležal.
Něco jí říkal, gestikuloval rukama a ona se smála. Jejich rozhovor vypadal velmi uvolněně, dokonce až intimně.
Natálii cosi v hrudi sevřelo. Nevěděla, co si má myslet. „Proč se s ním baví?“ zamýšlela se. „Ví snad něco, co já ne? Nebo jí na mě už nezáleží?“
Její obličej ztuhl, dech se jí zrychlil. Myšlenky se na ni valily jedna za druhou. „Nikola přece musí vědět, jak těžké pro mě bylo přenést se přes to s koncertem. Ví, jak mě to ublížilo. Proč by trávila čas s někým, kdo mě tak ranil?“
Slzy se jí začaly drát do očí, ale rychle zamrkala a odvrátila pohled. Zvedla se z lavičky, popadla věci a rozhodla se, že tam už nezůstane ani minutu. „Toto je moc,“ pomyslela si. „To je zrada!“
Rychlými kroky zamířila z parku pryč a její mysl se dál zmítala v rozporuplných pocitech. „Možná to není tak, jak to vypadá. Možná je to jen náhoda. Ale proč by zrovna teď seděli spolu?“
Zastavila se na okamžik na cestě, zhluboka se nadechla a otřela si dlaní tvář. Věděla, že musí vypadat klidná před Matoušem. „Ale jak se mám tvářit, že se nic neděje, když mi Nikola právě bodla kudlu do zad?“ ptala se sama sebe.
Kráčela ulicí, nohy jako by ji samy vedly pryč od parku. I když byl vzduch příjemně teplý, jí byla zima. Cítila se, jako by ji svíral ledový obruč. Když jí zazvonil telefon, jen otupěle sáhla do kabelky a podívala se na displej. Matouš.
„Ano?“ zvedla hovor s třesoucím se hlasem.
„Natynko, co se stalo? Čekám u lavičky, kde jsi?“ Jeho hlas byl jemný, ale i v něm bylo znát znepokojení.
„Promiň,“ odpověděla ochraptěně. „Nešlo to… Už jdu pryč.“
„Jdeš pryč?“ zopakoval překvapeně. „Co se děje? Kde jsi teď? Můžu tě najít?“
„Ano… Na cestě z parku,“ zašeptala.
„Dobře, zůstaň tam. Hned jsem u tebe.“
Přitáhla si kabelku blíž k tělu a čekala. Třásla se po celém těle. Když se o pár minut později objevil, jeho obličej byl plný starostí.
„Co se stalo?“ zeptal se hned, jak k ní došel. Pohladil ji po rameni, ale ona ucouvla.
„Viděla jsem Nikolu,“ začala rozechvělým hlasem. „Nikolu… s Jakubem Doležalem!“
Matouš na okamžik ztuhl. „Cože? Co tím myslíš?“
„Seděli spolu na lavičce,“ vyhrkla Natálie. „Smáli se, bavili se, jako kdyby bylo všecko úplně normální! Jako kdyby vůbec nešlo o to, co se stalo. Jako by to, co mi udělal, bylo v pořádku!“
„Počkej,“ pokusil se Matouš uklidnit situaci. „Možná to není tak, jak to vypadá. Nemáme všechny informace.“
„Informace?“ Natálie na něj vyvalila oči, plné bolesti a vzteku. „Jaké informace eště potřebuješ?! On mi vzal šanci vystoupit! A teď vidím svoji kamarádku, jak se s ním směje! Po tom všem, Maťo!“
Chytil ji za obě ruce a objal: „Natynko, já vím, jak tě to muselo zasáhnout. A chápu, že to moc bolí. Ale nemůžeš dělat ukvapené závěry. Možná má pro to setkání nějaký důvod.“
„Jaký důvod by mohla mít?!“ vybuchla. „Pověz mi jeden jediný důvod, proč by seděla s někým, kdo mi tolik ublížil! Já žádný nevidím!“
Slzy se jí rozkutálely po tváři. „Vždycky jsem věřila, že aspoň ona stojí při mně! A teď? Jak mám věřit komukoli, když mě i Nikola zradí?“
Matouš ji tiše objal, ještě pevněji. „Natynko, tohle všechno je hrozně těžké, ale nemůžeš na to být sama. Musíš si to s Niky vyjasnit. Nejdřív si poslechni, co ti na to řekne. Možná ti to pomůže. A já budu s tebou, kdykoli budeš potřebovat.“
Zůstala v jeho objetí, její vzlyky postupně slábly. „Nechápu to, Maťo. Prostě nerozumím!“
„Já vím,“ zašeptal jí do vlasů. „Ale najdeme způsob, jak to zvládnout. Slibuju.“
Potom, ruku v ruce, odešli domů.
Natálie vešla, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně zády. Na chodbě bylo ticho, jen z kuchyně slyšela tlumené hlasy rodičů. Sundala si kabelku z ramene a bez většího zájmu ji položila na botník.
Marika vykoukla ze dveří kuchyně. „Natálko? Už jsi doma?“ zeptala se s úsměvem, ale ten rychle pohasl, když uviděla dceřin zarudlý obličej a unavené oči. „Co se stálo?“
„Nic,“ odpověděla rozechvělým hlasem. „Jsem jen unavená.“
„Tak dojdi sem,“ zavolal na ni František ze svého obvyklého místa u stolu.
„Čhajori, uvařím ti neco,“ dodala Marika.
Natálie neochotně zamířila do kuchyně. František jí přisunul židli a posadil si ji vedle sebe. Marika se zvedla a začala chystat konvici s vodou.
„Povídej, květinko,“ pobídl ji František jemně a pohladil ji po ruce. „Co tě tak rozhodilo?“
Chvíli mlčela, zírala na ubrus na stole, a pak to z ní vyšlo. „Viděla jsem Nikolu… s Doležalem.“
František se zarazil: „S tym, co ti vyfouk ten koncert?“
„Ahá,“ přikývla a z jejího hlasu zazníval vztek i smutek. „Seděli spolu na lavičce, bavili se, smáli se… Jako když nic!“
Marika svraštila čelo. „To snad né! To je od ni škarede!“
„Myslela jsem, že je moje kamoška,“ pokračovala Natálie. „Ale jak jí teď mám věřit?“
„Kamoška?!“ vyprskl František a praštil svým hrníkem o stůl, až to cinklo. „Že kamoška?! To se nerobi, však! S někým takym se bavit, po tom všickem, co se stálo? Já bych jí to vytmavil, to ti řikám!“
„Tati, prosím,“ vzdychla Natálie.
„Já len řikám, že to neni správne,“ pokračoval. „Ta holka by měla stat při tebě, né při tom… no, víš, jak to myslim.“
„Fero,“ ozvala se Marika káravě, „nech ju teraz byt. Chuďato. Dikh, ma toho dosť.“
„Já nevím,“ posteskla si Natálie tiše. „Už nevím, komu můžu věřit.“
„Nám možeš,“ řekl František pevně a stiskl jí ruku. „My jsme tu pro tebe. Dycky.“
Marika postavila před dceru hrnek čaje a František se ji pokusil rozveselit historkami ze svého mládí.
Natálie se na něj unaveně usmála. „Díky, tati.“ Seděla s nimi u stolu a těšila se z jejich podpory, i když v její hrudi stále tížil balvan bolesti a zklamání.
Druhý den nervózně přecházela po cestě v Lužáneckém parku, očima kroužila po okolí, zatímco čekala na Elišku. Slunce bylo už vysoko a i když jeho paprsky hřály, cítila uvnitř sebe jen chlad a vztek.
Eliška se blížila k místu schůzky. Měla na sobě jednoduchou bílou halenku a džíny, v ruce batoh a její výraz byl nejistý. Když ji uviděla, pokusila se o úsměv, ale ten se ztratil, jakmile si všimla jejího vážného výrazu.
„Ahoj,“ začala Eliška nejistě.
„Ahoj,“ odpověděla Natálie chladně a bez emocí. „Dík, žes přišla. Sama.“
Obě se posadily na lavičku pod stromy. Chvíli bylo ticho, přerušované jen šuměním listí a občasnými hlasy kolemjdoucích.
„Tak co se děje?“ zeptala se Eliška opatrně.
Natálie chvíli mlčky hleděla do země. Pak zvedla oči a její pohled byl plný bolesti a zmatení. „Viděla jsem Nikolu s Doležalem! A ty mi teď povíš všecko, Eliško. Všecko, co víš!“
Eliška ztuhla, ale věděla, že se tomu nemůže vyhnout. „Dobrá tedy,“ řekla tiše. „Ale prosím tě, slib mi, že mě vyslechneš až do konce, než něco řekneš.“
Natálie jen kývla. Její pohled zůstal tvrdý.
Eliška se nadechla a začala: „Nikola mi pověděla, že se o ni Jakub začal zajímat. Pozval ji na večeři do vinárny a od té doby se občas vídají. Ona ho ale nebere vážně, Naty. Říkala, že ho vnímá spíš jako někoho, kdo momentálně hledá útěchu. Víš, on má problémy se svým otcem. Prý zařídil, aby šel na ten koncert místo tebe. Jeho otec…“
Natálie zvedla ruku, aby ji přerušila. „Počkej! Cože?“
Eliška sklopila pohled. „Údajně zatlačil na Fuchse a na Říhovou, aby Jakub dostal tvoje místo. Bylo to od něj nespravedlivé a nechutné, já vím. Ale Nikola to zjistila až později. I Jakub. A když ti to neřekla, tak jen proto, že nevěděla jak.“
Natálie si zakryla obličej rukama. „Takže jsem to věděla správně! Celé to bylo podraz!“
„Ano,“ přiznala Eliška a pokračovala. „A to není všechno. Doležal starší spoluvlastní i tu vinárnu, kam tě nepustili. A má i tu reklamku, kde s Adamem pracujeme.“
Natálie se prudce nadechla. „Vy jste o tom věděli?!“
Eliška zavrtěla hlavou. „Já to zjistila teprve nedávno. Od Niky. A já o tom pověděla Adamovi. Ten byl taky překvapený. Opravdu jsme to nevěděli, Naty.“
Natálie zvedla oči k Elišce, ale její pohled byl plný nedůvěry. „To ti jako mám věřit, Eli?! Po tom všem… Co když jsi to věděla dřív a jen jsi mlčela, že ti to pasovalo! Pasovalo vám všeckým! Na mě nesejde, však! Že jo?!“
Eliška překvapeně zalapala po dechu: „Naty, to přece není pravda! Vždycky jsem stála při tobě! Ano, měla jsem ti to říct hned, ale bála jsem se, že ti tím ublížím ještě víc.“
„A co když už ti nevěřím, ha?“ zašeptala a její hlas se zlomil. „Každý něco skrýváte, něco zatajujete! Co když i ty děláš to?!“
Eliška ztěžka polkla, na chvíli zavládlo ticho, ve kterém se zdálo, že čas se zastavil. Poté udělala krok blíž: „Naty, prosím, podívej se na mě,“ řekla pevně, ale jemně. „Věř mi, že jsem tě nikdy nechtěla zradit. Měla jsem ti říct pravdu dřív, to přiznávám. Ale nikdy bych proti tobě nešla! A nikdy bych nechtěla být součástí ničeho, co ti ubližuje.“
Natálie se na ni dívala, oči plné slz. Bylo těžké rozlišit, jestli se v nich mísil vztek, smutek nebo zoufalství. „Já nevím, Eli. Prostě už nevím, komu můžu věřit!“
„Věř mi,“ zopakovala Eliška naléhavě. „Věř mi, Naty! Vím, že to teď vypadá hrozně, ale já tě mám ráda. A kdybys mi dovolila, dokážu ti, že jsem na tvojí straně.“
Natálie mlčela a pak pomalu přikývla. „To se ještě uvidí!“
Eliška neodpověděla. Cítila, že tohle byla ta největší zkouška jejich přátelství a že bude muset tvrdě pracovat, aby si její důvěru znovu získala.
V podvečer se Natálie a Matouš setkali v jejich oblíbené čajovně. Ona, oblečená v lehké bílé halence a sukni, s vlasy spletenými do volného copu, měla napjatý výraz. On si všiml, že její úsměv, jindy tolik jasný, dnes pohasínal.
„Co se děje, lásko?“ zeptal se jemně, přičemž jí stiskl ruku.
Natálie se na něj podívala a její oči byly plné bolesti. „Maťo… připadám si tak zrazená. Myslela jsem, že aspoň Elišce můžu věřit. Že je to opravdová kamarádka. A teď… nevím. Něco uvnitř mi říkalo, že mi něco tají. A měla jsem pravdu!“
Matouš ji pozorně poslouchal, s očima plnýma pochopení. „Co ti řekla?“
„Že věděla o starém Doležalovi, o tom, jak ovlivnil výběr na koncert. A že vinárna, kam nás nepustili, taky patří i jemu. A že dělají v jejich reklamce. To všecko věděla a řekla mi až teď! Jak jí mám věřit?“ její hlas se zlomil a on ji rychle přitáhl k sobě.
„Natynko, rozumím, jak se cítíš,“ zašeptal, hladil ji po vlasech, „a je v pořádku, že teď pochybuješ. Ale můžeš věřit mně. Mně vždycky.“
Ona se mu vděčně podívala do očí. „Já vím. Ty jsi jediný.“
Pevně ji objal. „Společně to zvládneme. Nikdo tě nezradí, když budu stát po tvém boku.“
Později toho večera seděla s rodiči v kuchyni. Stůl byl pokrytý talíři od večeře a Vanesa si v obýváku tiše hrála s pastelkami. František se zadumaně opíral o lokty, zatímco Marika stírala stůl.
„Mami, tati,“ začala tiše. „Musím vám něco říct.“
Oba zpozorněli. „Co, čhajori?“ zeptala se Marika a odložila utěrku.
Natálie jim vylíčila vše – od Eliščina přiznání až po své pocity. Když skončila, zavládlo ticho.
„Šmejdi podrazácký,“ zamručel František a v očích se mu zaleskla zlost. „Jak si někdo može dovolit takto tě klamat?! A ta Nikola… Taká dobrá kamoška!“
„Sem věděla, že nejsou moc spolehlíve,“ přisadila si Marika. „Měla jsem z nich dycky ne moc dobry pocit.“
Vanesa, která mezitím přiběhla z obýváku, dodala dětsky upřímně: „Já bych jim taky nevěřila! Jsme rodina a jen rodina tebe nikdy nepodrazí.“
David, který seděl opodál, zamručel: „To naštve. Nikdy bych nečekal, že by tě zrovna ony dvě …“
Natálie kývla. „Chápu, že už se nemůžu spoléhat na nikoho mimo rodinu.“
Následující den se rozhodla Nikolu zcela ignorovat. Když ji zahlédla, pokusila se promluvit, ale Natálie prošla kolem ní bez jediného pohledu.
S Eliškou mluvila jen chladně a odměřeně. Odpovědi byly strohé, rozhovory krátké. Eliška cítila, že ji ztrácí, a že každé její slovo spíš prohlubuje propast mezi nimi.
„Eli, musíme něco udělat,“ začala Nikola a posadila se naproti ní.
„Myslíš, že to nevím?“ odpověděla Eliška a povzdechla si. „Naty mi dala jasně najevo, že už mi nevěří.“
„Možná bychom jí měly říct úplně vše,“ navrhla Nikola. „Včetně všeho, o čem jsem mluvila s Jakubem.“
Eliška zavrtěla hlavou. „To ji jen rozčílí víc. Potřebujeme jí nějak ukázat, že jsme na její straně.“
Nikola souhlasila, i když věděla, že to nebude jednoduché.
Seděly ještě chvíli na lavičce v Lužáneckém parku. Slunce pomalu zapadalo, a vzduch byl prosycen vůní jarních květů.
„Co teď?“ prolomila ticho Nikola, její hlas byl unavený, ale plný obav. „Naty se mi úplně vyhýbá. Cítím, že jsem všechno zkazila.“
Eliška si povzdechla a otočila se k ní. „Nejsi v tom sama. Mně se sotva podívala do očí. Pořád je vůči mě odtažitá. Nevím, co udělat, aby to bylo lepší.“
Nikola pokrčila rameny. „Já jen… chápu, proč je naštvaná. Kdybych byla na jejím místě, asi bych to taky brala jako zradu. Po tom všem, čím si prošla…“ Sklopila pohled, její hlas byl tišší. „Já vím. Ale musím to aspoň zkusit. Nechci, aby mě dál nenáviděla. Možná bych jí mohla říct i to, co mi Jakub pověděl – o jeho pocitech viny a o tom, že chce věci napravit.“
Eliška zaváhala. „Nevím, jestli to bude dobrý nápad, aspoň ne hned. Jestli se dozví, že Jakub chce něco napravovat, možná by to mohlo spíš otevřít staré rány. A co se týče Doležalů…“ Eliška se odmlčela a přemýšlela. „Nebude to jednoduché. Ta věc s vinárnou pro ni byla obrovská rána. Možná by bylo lepší na tohle téma zatím vůbec nezabíhat.“
Nikola si povzdechla. „Tak co navrhuješ?“
Eliška pokrčila rameny. „Myslím, že bychom měly začít tím nejzákladnějším – omluvou. Upřímnou a osobní. Každá zvlášť. A možná, jestli nám dovolí, jí můžeme říct, že chceme být zase součástí jejího života, ale respektujeme, jestli potřebuje prostor.“
Nikola se zamračila. „A co když nás odmítne? Co když mě už nikdy nechce vidět?“
Eliška jí položila ruku na rameno. „Pak to bude její rozhodnutí. Ale budeme vědět, že jsme udělaly maximum. Je to jen na ní, Niky.“
Chvíli obě mlčely. Pak Nikola přikývla, i když v jejích očích byla stále patrná nejistota. „Dobře. Začnu omluvou. Jestli mě vůbec bude chtít poslouchat.“
Eliška se slabě usmála. „Jsem ráda, že to zkusíš. A jestli bude chtít slyšet i mě, jsem připravená. Ale myslím, že to bude chtít čas.“
„Čas,“ zopakovala Nikola tiše a zadívala se do dálky. „Snad nám ho dá.“
Eliška začala také více přemýšlet o hodnotách, které sdílí a nesdílí s Adamem. Konflikt před vinárnou ji zasáhl hlouběji, než si sama připouštěla. Neustále si přehrávala, jak reagoval, když se situace vyhrotila. Přestože tu nepříjemnou zkušenost nijak neobhajoval, jeho chladná a odtažitá reakce ji zklamala.
„Je to všechno úplně špatně,“ začala. „Naty si myslí, že jsem ji zradila. A přitom já jen nevěděla, co říct. Všechno je tak komplikované.“
Adam se opřel o židli a zamyšleně si Elišku prohlížel. „Podívej, Eli,“ začal opatrně. „Já chápu, že ti na ní záleží. Ale přiznejme si to – je to všechno trochu… citlivé. Všechno to kolem menšin, rozdílných mentalit … Neříkám, že je špatná. Ale je tak jiná! Chápeš mě?“
Eliška se na něj zamračila. „Adame, tohle není o žádných stereotypech.“
„Jen říkám,“ pokračoval Adam klidně, „že já bych se asi držel od všeho trošku dál. Neříkám, že na tom nezáleží, ale někdy je prostě lepší nechat to být. Hlavně teď, když jsme oba ve FutureWave.“
Eliška si povzdechla: „Ty to nechápeš. Já jen chci, aby věděla, že jsem na její straně.“
„A já zase chci, aby sis uvědomila, že práce v té firmě je pro nás jedinečná šance,“ odpověděl trochu důrazněji. „Nemůžeme si dovolit zbytečně vyvolávat problémy. Chápeš, co tím myslím?“
Zavrtěla hlavou: „Přátelé jsou víc než práce, Adame. A já nechci mlčet, když je něco špatně.“
Chvíli si ji měřil a pak povzdechl: „Dobře, jak myslíš. Ale snaž se na to dívat i z druhé strany. Někdy je prostě lepší nehasit, co tě nepálí.“
„Myslela jsem, že mě pochopíš, Adame. Ale asi jsem se mýlila,“ odpověděla zklamaně.
Seděla na pohovce, nohy schoulené pod sebe, zatímco on chystal čaj. Atmosféra byla napjatá.
„Adame,“ pokračovala opatrně, „přemýšlela jsem hodně i o nás… Máš pocit, že je to pořád jak dřív?“
Adam, který právě pokládal šálky na stolek, se zarazil. „Co tím myslíš? Že jako nejsme v pohodě?“
„Já nevím,“ odpověděla a trochu si povzdechla. „Jen mám pocit, že se naše názory liší víc, než jsem si myslela. To s Naty mě vážně dost zasáhlo. A měla jsem pocit, že tebe… ne až tolik.“
Sedl si naproti ní a chvíli mlčel. „Eli, chápu, že to pro tebe bylo nepříjemné, ale nemohli jsme to změnit. Jasně, bylo to špatné, ale i to se v životě stává. Nemůžeme si to brát tolik osobně.“
„A právě to mě mrzí,“ řekla Eliška, v hlase náznak smutku. „Ty to bereš jen jako fakt, ale já… já mám pocit, že se musíme snažit něco zlepšit. Ona je moje kamarádka. Záleží mi na ní. A vidím, že to, co se jí stalo, není jen náhoda. Je to celospolečenský problém.“
Promnul si znuděně čelo a odpověděl mírně podrážděným tónem: „Eli, já tě chápu, ale nemůžeme řešit každou bolístku světa. Jasně, je mi jí líto. Akorát já prostě věřím, že když člověk dělá to, co má, maká na sobě, tak to vždycky nakonec nějak zvládne. To je realita. A my přece nemůžeme změnit celý systém, anebo jo? To chceš?“
Zklamaně se na něj podívala: „To není o změně celého systému, Adame. Je to o tom, že stojíš za těmi, na kterých ti záleží. O tom, že se aspoň snažíš. A někdy mám pocit, že ti na tom prostě nezáleží.“
„To není pravda,“ řekl pomalu. „Záleží mi na tobě! A i proto si myslím, že to všechno řešíš až moc. A teď mám i pocit, že se mě i snažíš měnit.“
„Možná,“ přiznala Eliška a sklopila pohled. „Ale ne proto, že bych tě neměla ráda. Spíš proto, že si nejsem jistá, jestli ty a já opravdu chceme totéž.“
„A to řešíš zrovna teď?“ opáčil a jeho hlas byl unavený. „Vždyť jsme měli plán – naše práce, společná budoucnost. Vždycky jsme byli na stejné vlně. A teď najednou…?“
„Teď najednou vidím, že některé věci možná přehlížím,“ přerušila ho Eliška. „Nechci tě měnit. Ale chci být s někým, kdo chápe, co je pro mě důležité.“
Na chvíli zavládlo napjaté ticho. Adam se podíval na Elišku, jako by ji viděl poprvé. „Takže co? To znamená, že si nejsme dost podobní, abychom byli spolu?“
Zavrtěla hlavou, oči plné slz. „To jsem neřekla. Jen… potřebuji si to vše promyslet.“ Potom se zvedla k odchodu.
Vstal hleděl z okna ven na potemnělou ulici. „Tak jo,“ řekl nakonec. „Promysli si to. Já tě miluju, Eli. Ale jestli ti tohle nestačí, tak už fakt nevím, co ještě chceš.“
Neodpověděla. Věděla, že tahle konverzace nebyla konečná, ale cítila, že něco důležitého se mezi nimi zlomilo.
Po jejím odchodu zůstal sám ve svém bytě. Bylo mu smutno, ale jeho pragmatická povaha mu bránila projevit víc emocí. Místo toho si sedl k notebooku a začal pracovat, i když věděl, že se nemůže soustředit.
Eliška mezitím bloudila ulicemi Brna. Přemýšlela o všech těch věcech, které ji na Adamovi tolik rozčilovaly. Nechtěla ho ztratit, ale zároveň si kladla otázku, jestli je láska dostatečným pojítkem, když chybí hlubší porozumění. Uvědomila si, že musí situaci řešit. A to rychle. Rozhodla se zavolat Natálii, i když věděla, že jejich vztah je nyní křehký.
Stiskla tlačítko na svém telefonu a čekala. Po několika zazvoněních se ozval známý hlas, trochu unavený, ale stále přátelský.
„Eli?“ řekla. „Děje se něco?“
Eliška chvíli váhala. „Chtěla bych s tebou mluvit,“ začala. „O nás… o tom, co se stalo. A taky o mně a Adamovi. Potřebuju tvůj názor.“
„Ještě nejsem připravená,“ opáčila Natálie, „Ale pokud je to vážné, můžeme se sejít. Jen… dej mi chvilku, abych si to promyslela.“
Eliška to respektovala: „Rozumím. Dej mi vědět, až budeš chtít.“ Poté se rozhodla zavolat Nikole. Ta byla vždy pragmatik a její realistický pohled jí teď mohl pomoci.
„Ahoj, Niky,“ řekla, když hovor přijala. „Máš chvilku? Potřebuju se poradit.“
Nikola přikývla. „Samozřejmě. O co jde?“
Eliška jí popsala své obavy ohledně Adama a jejich rozdílných hodnot. Nikola si ji vyslechla pozorně.
„Eliško, já tě chápu,“ odpověděla upřímně. „Ale musíš se ptát, jestli je to něco, co se dá změnit, nebo jestli jsi ochotná s tím žít. On je fajn kluk, ale má svůj pohled na svět. A ty máš ten svůj. Pokud ho chceš přesvědčit, musíš být trpělivá. Ale pokud máš pocit, že se pohybujete v opačných směrech, musíš to zvážit.“
Uvědomila si, že kamarádka má pravdu. Rozhodla se, že si s přítelem otevřeně promluví. Pozvala ho do jejich oblíbené kavárny. Když přišel, byl klidný, ale v jeho očích bylo vidět napětí.
„O čems to chtěla mluvit?“ zeptal se, když si sedli.
„O nás,“ začala vážně. „O tom, co nás rozděluje. A o tom, jestli jsme schopni ty rozdíly překonat.“
„Já vím, že mám své mouchy, Eli. Ale snažím se. Jen prostě nechápu, proč neustále musíme řešit věci mimo nás. Tví přátelé, tvé názory, to všechno chápu, ale někdy mám pocit, že je to víc o nich a o tobě než o nás,“ hájil se.
Ona se na něj podívala a řekla: „Adame, já tě miluju, ale nemůžu ignorovat věci, které jsou pro mě důležité. A nechci se vzdát někoho ze svých přátel jen proto, že má jinou barvu pleti. To je pro mě nepřijatelné.“
Chvíli mlčel, než přikývl. „Asi máš pravdu. Možná jsem byl moc tvrdý. Ale chci být s tebou, Eli. A pokud to znamená, že se musím naučit vidět věci jinak, tak to udělám. A rád.“
Cítila, že je ochoten na sobě pracovat. Ale také věděla, že to nebude jednoduché. Byla odhodlaná mu dát šanci.
Snažila se být realistická. Měla svou práci ráda – hraní a kreativní nápady ji naplňovaly. Ale jakmile zjistila, kdo firmu vlastní, začala se cítit rozporuplně. Doležalovy aktivity byly v rozporu s jejími hodnotami. Zároveň se ale bála, že pokud by dala výpověď, přišla by o slibně rozjetou kariéru.
On zaujal k FutureWave zcela odlišný přístup. Byl nadšený z úspěchu, který ve firmě zažíval. Na rozdíl od ní nebyl ochoten vše zpochybňovat jen kvůli tomu, kdo firmu vlastní. „Chceš odejít jen proto, že firma patří Doležalovi? To je směšné! Vždyť většina lidí vůbec neví, kdo za jakou firmou stojí, Elinko. Takový je dneska svět.“ argumentoval.
Trval na tom, že je důležité oddělit práci od osobních názorů. „Ty to bereš až moc osobně,“ řekl jí jednou večer. „Nemůžeme změnit svět tím, že odejdeme z jedné firmy.“
„Možná ne,“ odpověděla mu, „ale můžem se rozhodnout, pro koho chcem pracovat. Já prostě nemůžu dál podporovat někoho, kdo zneužívá moc a ubližuje mým přátelům.“
Uvažovala, že podá výpověď. Adam se naopak rozhodl ve FutureWave zůstat, což přidalo další napětí do jejich vztahu. „Dám pozor,“ slíbil jí. „A jestli se něco stane, co by už nešlo překousnout, tak odejdu.“
Sluneční paprsky dopadaly do minimalisticky zařízené kanceláře FutureWave. V ní stála Eliška a sbírala odvahu. V ruce pevně svírala složku s výpovědí. Vzpomněla si na vše, co se za poslední týdny stalo – na incident s Natálií, na zjištění, kdo stojí za firmou, na rostoucí napětí mezi ní a Adamem. Dnes byl ten den. Uhladila si bílé kalhoty a béžovou halenku, která ladila s jejími jemnými lodičkami a zamířila k prosklené kanceláři vedoucího oddělení. Muž kolem padesátky s upraveným plnovousem, seděl za stolem s notebookem otevřeným před sebou. Zrovna telefonoval, ale když uviděl Elišku, rychle hovor ukončil a kývl na ni.
„Eliško, co pro vás můžu udělat?“ zeptal se s úsměvem, který byl víc profesionální než osobní.
Nadechla se a položila složku s výpovědí na stůl.
Vedoucí se zamračil. „Výpověď? To mě mrzí, Eliško. Nesdělíte mi důvod?“
„Myslím, že se hodnotově rozcházím s vedením firmy. A to mě nahlodává. Nejsem si jistá, jestli tu chci dál pracovat,“ váhala.
Vedoucí se na ni dlouze zadíval. „To chápu. Ale nerad bych vás ztratil. Jste talentovaná a náš tým vás potřebuje. Nechcete si vzít pár dní na rozmyšlenou? Možná byste mohla pracovat jen na věcech, které vám budou bližší. Vyberte si něco jiného. Stejně jste placená jen od projektu, vzhledem k vašemu studiu.“
„Co tím myslíte?“ znejistila.
„Třeba něco, co by mělo skutečný přesah? Třeba kampaň zelené transformace? Boj proti klimatickým změnám?“
„Děkuji… Ale potřebuji čas,“ odvětila.
Adam na ni už čekal u stolu. Jakmile ji uviděl, zhluboka si povzdechl. „Tak co? Podalas to?“
„Dali mi čas na rozmyšlenou,“ zavrtěla hlavou.
Adam se spokojeně opřel o židli. „A to je dobře. Víš, Eli, když odejdeš, nic nezměníš. Jen přenecháš místo někomu, kdo žádnou etiku nebude řešit vůbec. Když tu zůstaneš, možná zevnitř i něco ovlivníš.“
„Já nevím…“ nemohla se rozhodnout.
Chytil ji za ruku: „Myslíš, že je správné utéct z boje?“
„Takže bych měla zůstat?“ podívala se na něj bezradně, „i po tom všem, co se stalo? S tím vším, co vím?“
„Říkám, že když zdrhneš, nebudeš už mít šanci cokoli tu změnit.“
Zavřela oči, chvíli mlčela a pak přikývla: „Dobře. Tak teda zůstávám. Snad toho ovlivním víc takto. A odejít můžu nakonec vždycky.“
Cítila úlevu, ale i tíhu nejistoty. Bylo to správné rozhodnutí? Možná.
Hlasité předčítání
