Příjezd do nemocnice byl rychlý. Přivezli ji na operační stůl, kde ji lékaři okamžitě uvedli do anestezie. Bylo jasné, že operace bude složitá a dlouhá, protože zranění jejího palce bylo rozsáhlé a její úraz velmi vážný. Lékaři se soustředili na to, aby zachránili, co se dalo, obnovili funkčnost Natáliina pravého palce a minimalizovali trvalé následky pro její ruku.
Operace trvala víc než pět hodin, během kterých chirurgové prováděli komplexní zákrok. Rozřízli jí úplně celý palec, aby se dostali k rozdrcené kosti. Úlomky poskládali na své místo a zafixovali. Sešili a plasticky upravili všechny poškozené struktury. Po operaci ránu zase pečlivě zašili a na ni nanesli silnou a tlustou vrstvu obvazů. Zraněnou ruku znehybnili obrovskou sádrovou dlahou.
Po několika hodinách anestezie se Natálie pomalu začala probouzet. Její mysl byla zmatená, jako by ji něco táhlo zpět z temné hlubiny. Byla unavená a ospalá, bolelo ji celé tělo. Cítila se, jako by se probudila z nějakého děsivého snu, ale okamžitě vnímala, že něco je velmi, velmi špatně. Když otevřela své veliké tmavé oči, ucítila drtivý tlak na pravý palec.
„Co když se to nikdy nezlepší? Nikdy už nebudu moct hrát.“ Ruka jí nepředstavitelně bolela a pocit bezmocnosti jí sebral veškerou energii.
Operující lékař se posadil u její postele, usmál se na ni a pokoušel se ji uklidnit: „Dobrá zpráva je, že operace probíhala kupodivu velmi dobře a bez větších komplikací. Ale měli jsme opravdu co dělat, ten prstík jste si skoro utrhla! Je přeražený minimálně na pěti místech. K amputaci chyběl jen krůček. Máte komplikovanou tříštivou nitrokloubní zlomeninu s posunem úlomků a vykloubením, zdevastovaný kloub, utrhnutou šlachu a zničené, úplně roztržené vazy. Jeden kousek kosti byl úplně přetočený ve spirále, poškodil nervy i cévy a skoro vám prorazil kůži, ale palec jsme vám nakonec zase poskládali. Byl jako puzzle. Máte odlomenou a roztříštěnou celou kloubní hlavici. Teď je všechno zpevněné dvěma kovovými šrouby a šesti Kirschnerovými dráty. Vazy a šlachu jsme posešívali a udělali plastiku. Uvnitř máte dvaadvacet stehů, dalších sedmnáct na operační ráně. Budete dostávat oxykodon na bolest, souběžně přejdeme na diklofenak. I když je to velmi těžké zranění a palec už nikdy nebude jako dřív, s rehabilitací byste snad časem měla získat obstojnou funkci ruky zpět. Bude to ale hodně dlouhý proces. Budete úplně muset omezit veškeré pohyby ruky na několik následujících měsíců. Takže na harmoniku teď bohužel nadlouho zapomeňte. Ale to nemusí znamenat, že je konec. Věřte mi, naději máte.“
Eliška si přisedla u její postele, držela ji za ruku a snažila se ji povzbudit: „Neboj, Naty. To zvládneš. Ty si všechno vybojuješ zpátky, věříme ti. Nezůstaneš takto. Jsme s tebou.“
Nikola seděla v nemocničním pokoji o kousek dál na židli, dívala se na kamarádku s povzbudivým pohledem: „Přežiješ to, Naty. Jsi mnohem silnější, než si myslíš. Pořád máš nás a všechno, co ti dává sílu. Nic není ztraceno.“
Natáliin obličej byl bledý s jemně zpoceným čelem a v koutku úst se rýsoval náznak bolesti, který se jí zarýval hluboko do tváře. Měla na sobě jednoduché, pro ni trochu větší nemocniční pyžamo, jednolité modré barvy. Připadalo jí až příliš fádní.
Její pravá ruka byla v naprosté nehybnosti. Natálie ji cítila, i když s ní vůbec nemohla pohnout. Byla obalena snad všemi druhy lékařského materiálu – tlustými obvazy a rozměrnou sádrovou dlahou, která ji znehybňovala v naprosto nepohodlné pozici. Byla tak velká a těžká, že Natálie cítila každý gram její hmotnosti. Jako by měla na té ruce nějaký těžký balvan, který jí ztěžoval jakýkoli pohyb. A pak přišel ten pocit – ten palec.
Ta bolest byla přímo nepopsatelná. I když už byla po operaci a anestetika působila, ta krutá bolest byla tam, neustále přítomná, jako hluboký bodavý tlak, který se nedal nijak úplně blokovat. Bylo to, jako kdyby jí někdo do palce vrážel ostrý klín, který se snažil roztrhnout každou její nervovou buňku.
Natálie se pokusila pohnout zbývajícími prsty, ale ruka zůstala ve stejné, nehybné pozici. Cítila, jak zraněné vazy, šlachy a kosti stále pulsovaly v její dlani, ale samotný palec byl jako ochrnutý. Byla to kombinace paralýzy, krutých bolestí a silného nepohodlí, která se rozlévala po celé její pravé ruce. Měla pocit, že ta ruka snad ani není její, ale zároveň si byla vědoma, že všechno ji to bude ještě dlouho provázet. Nevyhnutelně a zcela reálně. V hlavě jí běžely myšlenky: „Co teď? Co když je moje ruka už navždy zničená?“
Neúspěšně se pokusila přitáhnout si ruku k tělu, jak jí obvazy tlačily a připomínaly jí bolestivý zážitek pádu. „Kdy se to všechno vrátí do normálu? Kdy zase budu moct držet harmoniku?“ Ta myšlenka jí obíhala hlavou znovu a znovu, zatímco ta ukrutná bolest v palci neustále narůstala.
Viděla nad sebou jen bílý strop nemocničního pokoje. Slyšela šeptání. Tři siluety. Zněly jako Eliška, Nikola a nějaký lékař. Vnímala, že je stále v nemocnici, ale přitom se nemohla skoro na nic soustředit.
Eliška nervózně stála u její postele. Rukama si pořád upravovala vlasy, jako by to byl její způsob, jak si ulevit od vlastního strachu. Nikdy se s ničím podobným nesetkala.
Nikola si stoupla vedle Elišky, v očích měla soucit, ale zároveň i obavy o zraněnou kamarádku, jako by sama cítila nejistotu, co teď bude následovat. Nevyřkla ani slovo.
Když se Natálie pokusila promluvit, její hlas byl chraplavý, slabý, tichý a zoufalý. Pootevřela rty a jen zašeptala: „Bolí… strašně to bolí…“
Eliška rychle přistoupila k ní, jemně ji pohladila po čele a s maximální opatrností podložila její pravou ruku a rozdrcený palec polštářem a dekou. „Už je to lepší, Naty? Byla jsi v narkóze, teď už budeš v pohodě. Jen se snaž trochu spát a zbytečně se nestresuj.“
„Nemůžu pohnout … s palcem …“ hlesla Natálie, stále vyčerpaná.
Eliška se pokusila kamarádku povzbudit: „Musíš si odpočinout, dobře? Lékaři ti dávají nejlepší péči. Budeš zpátky na nohou, než se naděješ. Nic není ztraceno.“
Všichni, kdo se kolem Natálie pohybovali, se snažili zachovat klid. Ale pod povrchem stále doutnala nejistota – jak dlouho bude trvat, než se její zranění zahojí a jaký bude mít dopad na její život a hudební kariéru.
Celé tělo měla bolavé z naraženin a odřenin, zpomalené únavou a ospalostí. Ale ruka, ta byla jiná. Palec mačkal drtivý tlak. Byl jako v jednom ohni. Byla to ta nejhorší bolest, jakou kdy zažila. Cukalo jí v něm tak intenzivně, až se jí z toho točila hlava. Bolest v palci byla pro ni tak silný vjem, že se jí sevřel žaludek a přišlo jí na zvracení. I zbývající prsty byly ztuhlé a každý pokus pohnout s nimi následoval záchvat další bolesti v palci. Kdykoli se snažila pohnout rukou, nešlo to. Jen cítila ten nepřestávající tlak. To pro ni bylo hrozivé.
“Na stupnici od 1 do 10, kde 1 je téměř žádná bolest a 10 je nejsilnější, co si lze představit, jak moc vás to bolí?” ptal se ošetřující lékař.
“Devět …” zněla její zoufalá odpověď.
Jak účinky anestetik pomalu vyprchávaly a Natáliin palec přicházel k sobě, bolest začala nabírat na intenzitě i konkrétnější formě. Čím déle byla vzhůru, tím jasněji a konkrétněji začala pociťovat každý kousek své zraněné ruky. Ačkoliv ta nejhorší cukavá a bodavá bolest byla lokalizována především v samotném palci, rozlévala se nezadržitelně i do zápěstí a celé ruky.
Její zmrzačený prst byl celý jako živý. Cítila, jak se jakoby každý nerv vzbouřil a křičel na ni svou vlastní neúprosnou bolestí. Byla to pulzující bolest, která chvílemi vypadala, že chce proniknout vzhůru až do jejího mozku. Jakmile jí účinky anestezie úplně opustily, v palci jí škubalo a ostře bodalo. Musela zhluboka dýchat a pokusit se najít nějaký bod ve stěně nemocničního pokoje. Prsty a zápěstí byly ochablé, ale stále v nich probíhaly vlny bolesti, jak se krev vracela zpět do zraněného místa. Nemohla myslet na nic jiného. Ta bolest se nedala zvládat.
„Bože, to je strašné…,“ proběhlo jí hlavou. Nemohla to kontrolovat, nemohla nic změnit. Přesto věděla, že musí zůstat silná. Cítila v každém vláknu nervů, jak její zranění stále žije. Palec, zafixovaný v těžkém obvazu, byl v podstatě celý na maděru. Každý malý pokus o pohyb byl jako rána do otevřeného nervu, jak ji obvazy tlačily do drátů v rozdrcené kosti. Osvědčené léky proti bolesti sice už trochu působily, ale ne úplně. Ten pocit byl nesnesitelný. Bylo to, jako kdyby jí do toho prstu někdo opakovaně zatloukal hřebíky. Na chvíli se zdálo, že bolest přehlušuje všechny ostatní vjemy z okolí.
Eliška byla velmi znepokojená, když viděla svou nejlepší kamarádku tak trpět a marně, bezmocně se snažit pohybovat prsty zraněné ruky. Nikola, i když vypadala klidněji, byla také viditelně otřesená. Obě dívky se okamžitě přiblížily k Natálii, aby jí poskytly co největší podporu. Bylo jasné, že to bude obrovská výzva. Zatímco Eliška ji utěšovala slovy, že všechno bude v pořádku, Nikola se držela zpátky, aby nezahlcovala její pozornost.
„To bude v pořádku, Naty, jenom se snaž trochu usnout,“ říkala Eliška, zatímco ji hladila po čele. „Nemysli na to. Teď už jsi v dobrých rukou.“
Natálie chtěla odpovědět, ale bolest jí to nedovolila. Cítila, jak se jí z úst vydralo jen zašeptání. „Bolí… hodně…“
Nikola, která teď stála u postele, vydechla a opatrně položila Natálii ruku na rameno. „Bude to už lepší. Ještě trochu vydrž, jsme tu s tebou,“ řekla tichým, podporujícím hlasem, ale v očích měla stále strach.
Někdo však musel informovat i její rodiče. Jedna z dívek se ujala tohoto úkolu, protože věděla, že to bude nejhorší část celé situace – jejich pohledy, jejich strach a starosti. Ani Eliška, ani Nikola s nimi nikdy předtím nepromluvily víc než jednu větu. Netušily, jak zareagují.
Právě Nikola se mezitím ujala této nelehké úlohy, zatímco Eliška zůstala u postele. Její výraz byl nervózní, ale zároveň rozhodný. Věděla, že Natálie potřebuje, aby její rodiče byli informováni co nejdříve. Po chvíli nervózního přešlapování na místě se konečně rozhodla.
Musela všechny své obavy přetavit do zprávy, která bude pro Polhošovi těžká, ale naprosto nezbytná. Bála se, že jim budou úraz dcery vyčítat. Věděla, že takový telefonát by měl přijít od někoho, kdo je schopný zůstat v klidu. A i když se třásla, věděla, že to je její úkol. Předpokládala, že matka bude asi nejspíš doma a telefon nebude mít daleko od sebe. Zhluboka se nadechla, aby v sobě nabrala odvahu, a vzala do ruky svůj mobil.
Nervózně a se strachem vytočila číslo a napjatě čekala, až se ozve tón. Po několika chvílích se ozval rozpoznatelný hlas.
„Polhošova Marika, dobry den …“ ozvalo se z telefonu.
Nikola předtím už párkrát při pokusu o volání přerušila hovor z nervozity, ale teď zůstala naprosto klidná: „Dobrý den, paní Polhošová,“ začala odhodlaně. „Tady Nikola Klímová, Natálčina kamarádka a spolužačka. Bohužel mám pro vás špatnou zprávu. Naty se během našeho výletu přihodil úraz. Spadla na kole a ošklivě si zranila ruku. Bylo to vážné, ale byla okamžitě převezena do nemocnice a teď už je i po operaci. Těžké zranění palce. V tuto chvíli je stabilizovaná, ale přijeďte za ní, prosím, co nejdřív.“
Na druhé straně telefonní linky nastalo dlouhé ticho. Marika zjevně nebyla schopná ihned zareagovat.
„Haló? Paní Polhošová?“ Nikola se zeptala tiše, aby se ujistila, že Marika pořád poslouchá.
„Áno, tu jsem…,“ odpověděla Marika po chvíli, její hlas byl roztřesený, zřetelně se v něm ozývalo, jak je vyděšená a rozrušená. „Kolik moc je to vážne?“
„No je to docela dost vážné,“ odpověděla Nikola, snažila se mluvit co nejklidněji. „Operace probíhala dobře, ale Naty teď potřebuje klid a vaši přítomnost. Není to nic, co by se nedalo zvládnout, ale určitě byste za ní měli přijet co nejdříve.“
Marika na chvíli zmlkla. Nikola slyšela, jak se Natáliině matce zrychlil dech a jak zaplakala. „Děkuji, žes mi zavolála, Nikolko. Jak jí je?“
„Naty je teď po operaci. Po probuzení měla hodně silné bolesti, ale už dostala léky. Zatím je v pořádku, i když je dost unavená. Má to obvázané a v dlaze. Bude ji to ještě nějaký čas asi strašně bolet, ale je stabilizovaná,“ vysvětlovala Nikola a hledala slova, která by Mariku uklidnila.
„Moc děkuju, Niky,“ řekla Marika tiše. „To je hrozne … Hneď přijedem, chcu ju hneď vidět.“
„Samozřejmě,“ přikývla Nikola. „My jsme teď tady u ní. Určitě se bude cítit lépe, až vás uvidí.“
„Děkuju ti moc, Nikolko,“ zopakovala plačící Marika. „Ach Bože! … Co se ji stálo?“
„Prostě spadla na kole, paní Polhošová. Ta cesta byla trochu nerovná, Naty nedokázala zabrzdit ani zpomalit a pak spadla přímo na obrubník. Ale jinak je v pořádku, nic jiného se jí nestalo, kromě té ruky má jen pár modřin a drobných oděrek,“ odpověděla Nikola.
„Děkuju za všicko. Musíme byt silni pro Natálku,“ řekla Marika, její hlas teď zněl pevněji, ale stále rozrušeně. „Budeme hneď na cestě. Díky, že se o ňu tak staráte.“
„Není zač, paní Polhošová. Šťastnou cestu. Určitě vše dobře dopadne,“ řekla Nikola s úsměvem, i když ho nemohla Marika vidět. Věděla, že Natáliina matka se teď musí cítit opravdu zoufale, ale je také vděčná.
Ať už to pro její rodiče v té chvíli znamenalo cokoliv, okamžitě vyrazili na cestu do nemocnice. Byli v šoku, ale věděli, že pokud budou se svou dcerou, nebude tam tak sama. A to bylo všechno, o čem v té chvíli přemýšleli.
Jakmile Nikola hovor ukončila, otočila se k Elišce a tiše jí oznámila: „Už to ví. Za chvíli budou na cestě. Připravme se i my.“
Eliška přikývla a obě se podívaly na svou kamarádku, která, i přes bolest, už vypadala trochu klidněji, když věděla, že její rodiče jsou už na cestě.
Natálie pocítila něco mezi úlevou a smířením. Věděla, že jejich přítomnost ji uklidní, že ji podrží. Těšila se na to, že uvidí jejich tváře a budou jí opět držet za ruku. „Za chvíli tady budou…“ pomyslela si. To jí dalo trochu síly, aby všechno vydržela. I když ji ruka ještě pořád naprosto příšerně bolela, Natálie věděla, že s blízkými po boku to zvládne zase o něco lépe.
Natáliino kolo bylo po pádu značně poškozené. Dostalo pořádnou ránu. Přední kolo bylo ohnuté. I když rám vypadal v pořádku, brzdy byly mimo provoz. Řetěz byl spadlý a vidlice předního kola, která byla zřejmě nejslabší částí rámu, byla lehce ohnutá. Během transportu do nemocnice, kdy byly obě zbývající cyklistky velmi vystresované, nebyly schopny se plně věnovat ani jeho pořádnému zajištění. Odvezl ho při jedné z návštěv její otec. Na jeho další opravu však Polhošovi neměli za dané situace peníze a tak zůstalo pohozené doma ve sklepě.
Eliška a Nikola se rozhodly svoje bicykly bezpečně zaparkovat na nejbližším možném místě u lavičky, aby dál neohrožovaly provoz. Poté si je odvezly k nemocnici a pak domů.
Bylo odpoledne, když Polhošovi konečně dorazili do nemocnice. Jejich nervozita byla doslova hmatatelná, jak se kousek po kousku blížili k oddělení, kde byla hospitalizována jejich dcera. Přestože bylo evidentní, že jsou vyděšení, jejich chování naznačovalo, že pro Natálii budou silnou oporou.
Když se nahrnuli do nemocnice, napětí se dalo krájet. Personál nemocnice od nich udržoval nápadný distanc a jeden ze zřízenců dokonce trochu zakoulel očima a nelibě se ušklíbl. I Eliška s Nikolou si navzájem vyměnily pohledy a raději na sebe ani nepřitahovaly pozornost.
Natáliina matka Marika Polhošová byla nevysoká, v bocích trochu plnější, ale jinak stále spíše štíhlá, snědá žena s vlasy ebenové barvy svázanými do jednoduchého drdolu. V uších měla velké zlaté náušnice. Její velké oči, tmavé a plné obav, byly červené, jak se marně pokoušela skrývat slzy. Na sobě měla světlé tričko a tmavomodré tepláky. I když její vzhled naznačoval, že je zasažena šokem, její chování zůstávalo pevné a rozhodné. Nesla si tašku přes rameno a chvátala vpřed, jakmile vešla do nemocnice.
„Moc děkuju, žes mi zavolála, Niky. Jak je Natálce?“ pronesla hlasitě přes půl místnosti ihned, jak vstoupila do čekárny. V její otázce se odrážel hluboký strach, ale i touha vědět, jak je na tom její dcera.
„Je v pořádku, paní Polhošová. Operace proběhla dobře, ale má stále velké bolesti. Přijeli jste včas. Je ráda, že vás uvidí,“ odpověděla tiše, ale srozumitelně Nikola.
Za ní vstoupil i František Polhoš, Natáliin otec, středně vysoký, zavalitější ramenatý muž. Měl krátce střižené černošedé vlasy, kulatou zlatavě snědou tvář, ostré, větrem ošlehané rysy a hustý černý knír. Jeho výraz byl tak trochu přísný, ale odrážel i jeho vlídnou lásku k rodině. Na sobě měl levnou šedou teplákovku s několika skvrnami červenohnědé barvy na natírání. Jeho hluboké černé oči mluvily za vše – byly napjaté, zračil se v nich zmatek a zoufalství, jak se bál o svou dceru.
Když vešel do místnosti, podíval se na Nikolu a Elišku. „Jak to bylo? Co se stálo?“ zeptal se hlasitě a trochu vyčítavě. Jeho hlas byl trochu rozechvělý a přísně naléhavý, ale dokázal se ovládnout. Doufal, že jeho dcera je teď v těch nejlepších rukou. Nezlobil se na nikoho, akorát chtěl vědět o jejím úrazu co nejvíc.
„Nehoda na kole. Cesta byla trochu hrbolatá, Naty nezvládla brzdit a spadla. Ruka je teď po operaci, ale hodně ji bolí,“ odpověděla Eliška klidně, ale bylo vidět, že ji docela znepokojilo, jak impulzivně Natáliin otec zareagoval.
„To je hrozné… ach Bože moj … Neměli jsme ju ani púščat …“ přitiskl si František dlaň na čelo, když si představoval svou dceru, jak se zranila. „A jak to s ňou vypada teďkom?“
„Zatím docela dobře. Utrpěla sice těžkou zlomeninu, ale operace byla úspěšná. Teď už je stabilní, ale bude potřebovat čas,“ odpověděla Nikola, a její slova působila uklidňujícím dojmem, ale František neustále pohlížel na ně na obě, netrpělivý a znepokojený.
S rodiči přišel i David Polhoš, Natáliin mladší bratr, středně vysoký, štíhlý až hubený, s krátkými černými nagelovanými vlasy. Na sobě měl modrobílý dres a ruce držel v kapsách. Byl viditelně nervózní, ale snažil se zůstat v klidu. Oči měl stále upřené na dveře nemocničního pokoje, jak čekal, že se za chvíli ukáže jeho sestra.
„Kdy ju uvidíme my?“ zeptal se David okamžitě, jakmile zaregistroval, že rodiče už v místnosti jsou.
„Připravte se na to, že bude spát, ale budete mít možnost ji vidět. Držte se. Dáme vám vědět, jakmile bude připravená,“ uklidnila ho okolo jdoucí zdravotní sestra ve službě. Bylo jasné, že David sice dělal, že je klidný, ale i on zažíval příval emocí.
Nejmladší členka rodiny, Vanesa Polhošová, Natáliina sestra, měla dlouhé hnědočerné vlasy vyčesané do culíků. Byla skoro o dvě hlavy menší než její bratr, ale její oči byly stejně velké jako u její matky a sestry – a nyní plné strachu. Na sobě měla růžovou halenku, béžové kalhoty a tenisky. Když přišla s rodinou, její pohled okamžitě hledal starší sestru.
„Mamko, kdy uvidíme Natálku? Jak jí je?“ zeptala se tiše a její hlas se třásl, jak byla vystrašená.
„Brzo, zlatečko, už brzo,“ odpověděla Marika, její hlas se podlomil v pláč, ale snažila se být silná.
Když přišel ošetřující lékař, aby rodinu seznámil s průběhem operace, vypadalo to, že situace už bude pod kontrolou. Bylo zřejmé, že rodina byla pod tlakem, ale zároveň velice vděčná za ošetření jejich dcery a sestry.
„Dobrý den, paní Polhošová, pane Polhoši. Jak už vám bylo řečeno, operace proběhla úspěšně. Vaše dcera měla opravdu hodně ošklivou a těžkou zlomeninu palce pravé ruky. Operace zahrnovala jak opravu kosti a kloubu šrouby a dráty, tak sešití šlachy, ošetření měkkých tkání a plastiku vazů,“ vysvětloval lékař klidným, ale profesionálním tónem. „V tuto chvíli je stabilizována, dostala oxykodon proti bolestem. Samozřejmě, že bude potřebovat nějaký čas, aby se dostala zpět do formy. Nějaké dotazy?“
Marika se podívala na Františka a pak zpátky na lékaře.
„Kolik to bude trvat? To léčeni? A bude eště hrat?“ zeptal se napjatě František.
„Vzhledem k tomu, o jak těžký úraz šlo, potřebuje minimálně tři až čtyři měsíce, než se její ruka dostatečně uzdraví. Pak teprve přijde intenzivní rehabilitace. Ale jak říkám, vše zatím probíhá podle plánu a pokud budete dodržovat lékařské pokyny, uzdraví se a bude se moci v nějaké formě vrátit i k harmonice. Doufejme.“
František přikývl, stále s jistým napětím, ale už se trochu uklidnil. „Děkujeme moc, pane dochtore. Hlavně jsme radi, že to zvládla.“
Jakmile Marika, František, David a Vanesa vstoupili do pokoje, kde Natálie ležela, okamžitě je pohled na jejich dceru uklidnil.
Natálie měla oči zavřené, na čele bouli přelepenou náplastí, pod níž byla vidět temně zelená dezinfekce, na ruce a palci obrovskou sádrovou dlahu s gigantickou skrumáží obvazů. I přes to všechno se její obličej jevil klidný a její dlouhé černé řasy jí dodávaly skoro zasněný výraz. Když ale ucítila přítomnost své rodiny, hned otevřela oči, trochu se přisunula k nim, kolik jí to bandáž dovolila a i přes těžkosti se na ně usmála.
„Mami… tati…“ zašeptala a její hlas byl slabý, ale v něm se skrývala obrovská úleva. „Díky, že jste tu … jsem tak ráda …“
„Natálko, jak je?“ zeptal se David, když se k ní sklonil a vzal ji za volnou, zdravou ruku.
„Bolí to,“ odpověděla Natálie upřímně, „ale jsem tak ráda, že vás vidím. Už to určitě bude enom lepší.“
Všichni stáli kolem ní. Drželi ji za ruku, hladili a přitom ji ujišťovali, že všechno zvládnou společně. Bylo to uplakané, ale vřelé setkání – přes bolest cítila všechnu tu lásku a podporu, kterou jí její rodina teď potřebovala dát.
Marika si tiše povzdechla a přitiskla si ruku k srdci. „Všicko bude v pořádku, miláčik. Jsi silna.“
Polhošovi zůstali v nemocnici asi dvě hodiny. Během té doby strávili nějaký čas u dcery, mluvili s lékaři, vyjasnili si detaily jejího zdravotního stavu a ujistili se, že všechno probíhá, jak má. Bylo jasné, že Natálie bude na zotavení potřebovat pár dní v nemocnici.
Byl už podvečer, když se nakonec rozhodli odjet. Marika, která byla od počátku velmi nervózní, konečně začínala cítit úlevu, že je vše pod kontrolou. Ještě jednou se podívala na svou zraněnou dceru a rozhodla se, že je čas, aby rodina odjela a nechala ji odpočívat.
„Mami, tati, neodcházejte ještě,“ poprosila Natálie slabým hlasem, když viděla, že se její rodiče zvedají. Její oči byly už klidnější, ale pořád byla moc unavená. „Prosím, zůstaňte eště chvíli.“
Marika si sedla zpátky k dceři, vzala ji za ruku a pohladila ji po vlasech. „Zlatečko, musíme doma. Ale slibuju ti, že se zas vratíme zítra. Lež, oddychni, neboj, zase budem všicky spolu, miláčik.“
„Tak jo,“ odpověděla Natálie, přestože ji ruka stále hodně bolela a oči měla těžké. „Už budu v pohodě.“
David a Vanesa se sklonili k sestře a každý ji pohladil po zdravé ruce. „Budeš brzo zase ok, Naty. Dobře se vyspi,“ řekl David, když mu oči byly stále plné obav, ale teď už i úlevy. Vanesa k ní tiše přistoupila a dala jí polibek na čelo. „Moc tě milujem. Drž se.“
I František, který byl celý čas tichý, nakonec promluvil. „Dáme ti teď pokoj, ale sme tu, dycky tu budem.“
Podíval se na lékaře a pak se ho zeptal: „Než bude spat, možete jí eště dat trochu léky na bolest?“
Lékař přikývl. „Samozřejmě. Ráno si promluvíme o dalším postupu a o rehabilitacích. Teď je nejdůležitější, aby si už odpočinula.“
Marika se pomalu zvedla, povzdechla si a podívala se na své děti. „Tak ideme doma, zítra ráno už bude všicko lepši.“
Rodina se tedy rozloučila a opustila nemocnici krátce po páté hodině večerní. František otevřel dveře jejich staršího auta, David a Vanesa nastoupili a Marika ještě naposledy pohlédla na nemocnici. Když se auto rozjelo, Marika si tiše povzdechla a řekla: „Doufam, že všicko bude fakt v pořádku.“
František chytil svou ženu něžně za ruku a pokusil se ji uklidnit: „Bude v pohodě. Jsme silni, zvládnem to spolu.“
Hlasité předčítání
