Příjezd do nemocnice byl rychlý, ale pro Natálii to byl další moment, kdy se musela podřídit tomu všemu, co se s ní děje. Přivezli ji na operační stůl, kde ji lékaři okamžitě uvedli do anestezie. Bylo jasné, že operace bude složitá a dlouhá, protože rozsah zranění jejího palce byl devastující a její úraz velmi vážný – komplikovaná tříštivá nitrokloubní zlomenina s posunem úlomků a vykloubením, utrhnutá šlacha a zničené, úplně roztržené vazy. Lékaři se soustředili na to, aby zachránili, co se dalo, obnovili funkčnost Natáliina pravého palce a minimalizovali trvalé následky pro její ruku.
Operace trvala přibližně tři hodiny, během kterých chirurgové prováděli komplexní zákrok. Rozřízli jí celý palec, aby se dostali k roztřštěné kosti, přeražené celkem na pěti místech. Úlomky poskládali na své místo a stabilizovali pomocí šesti drátů. Vazy a šlachy byly sešity a plasticky upraveny. Zničený kloub byl stabilizován dvěma šrouby. Po operaci byla rána zase pečlivě zašita a na ni nanesena silná a tlustá vrstva obvazů. Zraněnou ruku fixovala obrovská sádrová dlaha od předloktí až po konec palce, aby zajišťovala stabilitu.
Lékaři po operaci konstatovali, že i když Natáliino zranění bylo velmi vážné, operace probíhala poměrně úspěšně. Palec už sice nikdy nebude jako předtím, ale časem a díky rehabilitacím by měl dosáhnout relativně uspokojivé funkčnosti, pokud bude i sama pacientka pečlivá a trpělivá.
Po několika hodinách anestezie se Natálie pomalu začala probouzet. Její mysl byla zmatená, jako by ji něco táhlo zpět z hluboké, temné vody. Teprve až se pokusila otevřít oči, vše kolem ní se začalo pomalu formovat zpátky do reality. Byla unavená a ospalá, bolelo ji celé tělo. Cítila se, jako by se probudila z nějakého děsivého snu, ale okamžitě vnímala, že něco je velmi, velmi špatně.
Cítila se jako v mlze. Byla ospalá a její bolavá ruka byla neuvěřitelně těžká. Když otevřela své veliké tmavé oči, ucítila drtivý tlak na palec pravé ruky. Jakmile si uvědomila, co všechno se stalo, její mysl ihned zaplavily otázky o tom, co všechno ztratí a o co všechno přijde.
Natálie v mysli všechno zpracovávala: „Nikdy už nebudu moct hrát. Co když se to nikdy nezlepší?“ Ruka jí nepředstavitelně bolela i v klidu a pocit bezmocnosti jí sebral veškerou energii.
Operující lékař se posadil u její postele, usmál se na ni a pokoušel se ji uklidnit: „Dobrá zpráva je, že operace probíhala velmi dobře. Měli jsme co dělat, ten prstík jste si skoro utrhla. Jeden kousek kosti byl úplně přetočený, až vám téměř prorazil kůži, ale váš palec jsme nakonec zase poskládali zpátky. Byl jako puzzle. Měla jste odlomenou a roztříštěnou celou kloubní hlavici. Teď je všechno zpevněné šrouby a dráty. Vazy a šlachu jsme sešili a plasticky upravili, takže i když je to velmi těžké zranění, s rehabilitací byste snad časem měla získat obstojnou funkci ruky zpět. Bude to ale hodně dlouhý proces. Možná budete úplně muset omezit veškeré pohyby ruky na několik následujících měsíců. Takže na harmoniku teď bohužel nadlouho zapomeňte. Ale to nemusí znamenat, že s hraním je konec. Věřte mi.“
Eliška si přisedla u její postele, držela ji za ruku a snažila se ji povzbudit: „Neboj, Naty. To zvládneš. A že i když to bude dlouhý proces, jsme tu pro tebe, ne…? Ty si všechno vybojuješ zpátky, věříme ti. Nezůstaneš takto. Jsme tu teď s tebou.“
Nikola seděla v nemocničním pokoji o kousek dál na židli, dívala se na kamarádku s povzbudivým pohledem: „Přežiješ to, Naty. Ruka je pro tebe důležitá, ale ty jsi mnohem silnější, než si myslíš. Pořád máš nás, pořád máš všechno, co ti dává sílu. Nic není ztraceno.“
I když zatím nebylo jasné, jak dlouho to celé bude trvat, dívky si byly jisté, že díky trpělivosti, vůli a podpoře se Natálie krok po kroku dokáže vrátit zpět do normálního života.
Měla teď zavřené oči, její obličej byl bledý s jemně zpoceným čelem a v koutku úst se rýsoval náznak bolesti, který se jí zarýval hluboko do tváře. Měla na sobě pro ni trochu větší nemocniční pyžamo, jednolité modré barvy, která ji odlišovala od všeho ostatního kolem. Bylo to standardní nemocniční pyžamo. Měla ho oblečené už při příjmu na operační sál – jednoduché, ale teď jí připadalo až příliš fádní v kontrastu s tím, co všechno zažila.
Její pravá ruka byla v naprosté nehybnosti. Natálie ji cítila, i když s ní vůbec nemohla pohnout. Byla obalena snad všemi druhy lékařského materiálu – velkými obvazy a těžkou sádrovou dlahou, která vypadala, jako by jí celou ruku fixovala v naprosto nepohodlné pozici. Byla tak velká a těžká, že Natálie cítila každý gram její hmotnosti. Bylo to, jako by měla na ruce nějaký těžký kámen, který jí ztěžoval jakýkoli pohyb. A pak přišel ten pocit – palec… Ach, ten palec.
Bolest v jejím pravém palci byla přímo nepopsatelná. I když byla už po operaci a anestetika stále působila, ta krutá bolest byla tam, neustále přítomná, jako hluboký bodavý tlak, který se nedal nijak úplně blokovat. Bylo to, jako kdyby jí někdo do palce vrážel ostrý klín, který se snažil roztrhnout každou její nervovou buňku.
Natálie se pokusila pohnout zbývajícími prsty, ale ruka zůstala ve stejné, nehybné pozici. Cítila, jak zraněné vazy a kosti stále pulsovaly v její dlani, ale samotný palec byl přitom jako ochrnutý. Ačkoliv se stále probouzela z anestézie, v hlavě jí běžely myšlenky: „Co teď? Co teď, když je moje ruka už navždy zničená?“
Znovu zavřela oči a neúspěšně se pokusila přitáhnout si ruku k tělu, jak jí obvazy tlačily a připomínaly jí bolestivý zážitek pádu. „Kdy se to všechno vrátí do normálu? Kdy zase budu moct držet harmoniku?“ Ta myšlenka jí obíhala hlavou znovu a znovu, zatímco ta ukrutná bolest v palci neustále narůstala.
Když se její výrazné černohnědé oči opět konečně úplně otevřely, viděla nad sebou jen bílý strop nemocničního pokoje. Slyšela šeptání. Tři siluety. Zněly jako Eliška, Nikola a nějaký lékař. Vnímala, že je stále v nemocnici, ale přitom se s ní svět točil, takže se skoro nemohla na nic soustředit. Na chvíli úplně ztratila pojem o čase.
Eliška stála u její postele a vypadala nervózně, ale její přítomnost byla jistá. Rukama si pořád upravovala vlasy, jako by to byl její způsob, jak si ulevit od vlastního strachu. Nikdy se s ničím podobným nesetkala.
Nikola se postavila vedle Elišky, v očích měla soucit, ale zároveň i obavy o zraněnou kamarádku, jako by sama cítila nejistotu, co teď bude následovat. Stála, nevyřkla ani slovo, ale její pohled byl jasný – byla tam pro ni.
Když se Natálie pokusila promluvit, její hlas byl chraplavý, slabý, tichý a zoufalý. Pootevřela rty a jen zašeptala: „Bolí… strašně to bolí…“
Eliška rychle přistoupila k ní, jemně ji pohladila po čele a s maximální opatrností podložila její pravou ruku, tu, na které měla palec, zápěstí i předloktí stále znehybnělé, polštářem a dekou. „Už je to lepší, Naty? Byla jsi v narkóze, teď už budeš v pohodě. Jen se snaž trochu spát a nebuď zbytečně nervózní.“
„Nemůžu pohnout … s palcem …“ hlesla Natálie, stále vyčerpaná.
Eliška se pokusila kamarádku povzbudit, i když věděla, že ji čeká dlouhá cesta k uzdravení: „Musíš si odpočinout, dobře? Lékaři ti dávají nejlepší péči. Budeš zpátky na nohou, než se naděješ. Nic není ztraceno.“
Všichni, kdo se kolem Natálie pohybovali, se snažili zachovat klid. Ale pod povrchem stále doutnala nejistota – jak dlouho bude trvat, než se její zranění zahojí a jaký bude mít dopad na její život a hudební kariéru.
Během těchto prvních hodin po probuzení z narkózy byla pro ni bolest naprosto ochromující. Byla to kombinace paralýzy, krutých bolestí a silného nepohodlí, která se rozlévala po celé její pravé ruce. Měla pocit, že ta ruka snad ani není její, jako by byla zahalena v nějakém tlustém, těžkém kabátě, který ji tlačil, ale zároveň si byla vědoma, že všechno to ji bude ještě dlouho provázet. Nevyhnutelně a zcela reálně. Ruka se zdála jako v jiné dimenzi — zcela mimo její kontrolu.
Celé tělo měla bolavé z naraženin a odřenin, zpomalené únavou a ospalostí. Ale ruka, ta byla jiná. Palec mačkal drtivý tlak. Byl jako v jednom ohni. Byla to ta nejhorší bolest, jakou Natálie kdy zažila, přesto, že účinky anestezie ještě úplně nepominuly. Cukalo jí v něm tak intenzivně, až se jí z toho točila hlava. Bolest v palci byla pro ni tak silný vjem, že se jí z toho sevřel žaludek a přišlo jí na zvracení. I zbývaící prsty byly ztuhlé a každý pokus pohnout s nimi následoval záchvat další bolesti v palci. Kdykoli se snažila pohnout rukou, nic se nestalo. Jen cítila ten nepřestávající tlak. Tyto okamžité následky pro ni byly hrozivé.
“Na stupnici od 1 do 10, kde 1 je téměř žádná bolest a 10 je nejsilnější, co si lze představit, jak moc vás to bolí?” ptal se ošetřující lékař.
“Devět …” zněla její zoufalá odpověď.
Jak účinky anestetik pomalu vyprchávaly a Natáliin palec přicházel k sobě, bolest začala nabírat na intenzitě i konkrétnější formě. Čím déle byla vzhůru, tím jasněji a konkrétněji začala pociťovat každý kousek své zraněné ruky. Ačkoliv ta nejhorší cukavá a bodavá bolest byla lokalizována především v samotném palci, rozlévala se nezadržitelně i do zápěstí a celé ruky.
Její zmrzačený pravý palec byl celý jako živý. Cítila, jak se jakoby každý nerv vzbouřil a křičel na ni svou vlastní neúprosnou bolestí. Byla to pulzující bolest, která chvílemi vypadala, že chce proniknout vzhůru až do jejího mozku. Jakmile jí účinky anestezie úplně opustily, bolest se stala přímo ostrá a bodavá. Byla to bolest, která ji přinutila zhluboka dýchat a pokusit se najít nějaký bod ve stěně nemocničního pokoje, kam by ji přenesla. Prsty a zápěstí byly ochablé, ale stále v nich probíhaly vlny bolesti, jak se krev vracela zpět do zraněného místa. Nemohla myslet na nic jiného. Ta bolest se nedala zvládat. Byla jako těžká železná koule, kterou vám někdo přivázal řetězem k ruce a teď ji máte nést, ale zároveň cítíte její váhu na celém prstu, na každém kousku kosti.
„Bože, to je strašné…,“ proběhlo Natálii hlavou. Nemohla to kontrolovat, nemohla nic změnit. Přesto věděla, že musí zůstat silná.
Její ruka byla těžká, necitlivá, ztuhlá a naprosto nehybná. Ale zároveň cítila v každém vláknu nervů, jak její zranění stále žije. Palec, zafixovaný v těžkém obvazu, byl v podstatě celý rozbitý. Každý malý pokus o pohyb byl jako rána do otevřeného nervu, jak jí obvazy tlačily do drátů a šroubů v rozdrcené kosti. Osvědčené léky proti bolesti sice už trochu působily, ale ne úplně. Ten pocit byl nesnesitelný. Bylo to, jako kdyby jí do toho prstu někdo opakovaně zatloukal hřebíky. Na chvíli se zdálo, že bolest přehlušuje všechny ostatní vjemy z okolí.
Eliška byla velmi znepokojená, když viděla svou nejlepší kamarádku probouzet se z narkózy, trpět a marně, bezmocně se snažit pohybovat zraněnou rukou. Nikola byla, i když vypadala klidněji, viditelně otřesená. Obě dívky se okamžitě přiblížily k Natálii, aby jí poskytly co největší podporu. Bylo jasné, že pro ni to bude obrovská výzva, a zatímco Eliška ji utěšovala slovy, že všechno bude v pořádku, Nikola se držela zpátky, aby nezahlcovala její pozornost.
„To bude v pořádku, Naty, jenom se snaž trochu usnout, nebude to trvat dlouho,“ říkala Eliška, zatímco ji hladila po čele. „Příliš se nesnaž myslet na to všechno. Teď už jsi v dobrých rukou.“
Natálie chtěla odpovědět, ale bolest jí to nedovolila. Cítila, jak se jí z úst vydralo jen zašeptání. „Bolí to… hodně…“
Nikola, která teď stála u postele, vydechla a opatrně položila Natálii ruku na rameno. „Bylo to strašné, ale už to bude lepší. Musíš jen trochu vydržet, a my tu budeme pro tebe,“ řekla tichým, podporujícím hlasem, ale v očích měla stále strach.
Zatímco se dívky snažily udržet Natálii v klidu, někdo musel informovat i její rodiče. Jedna z nich se ujala tohoto úkolu, protože věděla, že to bude nejhorší část celé situace – pohledy jejích rodičů, jejich strach a starostlivost. Ani Eliška, ani Nikola s nimi nikdy předtím nepromluvily víc, než jednu větu. Netušily, jak zareagují.
Právě Nikola byla ta, kdo se mezitím ujala této nelehké úlohy. Její výraz byl nervózní, ale zároveň rozhodný. Věděla, že Natálie potřebuje, aby její rodiče byli informováni co nejdříve. Zatímco Eliška zůstala u postele, Nikola se rozhodla, že to bude právě ona. Po chvíli nervózního přešlapování na místě se konečně rozhodla.
Nikola musela všechny své obavy přetavit do zprávy, která bude pro Polhošovi těžká, ale naprosto nezbytná. Bála se, že si budou vyčítat, že se jejich Natálka zranila. Věděla, že takový telefonát by měl přijít od někoho, kdo je schopný zůstat v klidu. A i když se třásla, věděla, že to je její úkol. Předpokládala, že matka bude asi nejspíš doma a telefon nebude mít daleko od sebe. Zhluboka se nadechla, aby v sobě nabrala odvahu, a vzala do ruky svůj mobil.
Vytočila číslo a napjatě čekala, až se ozve tón. Po několika chvílích přišel tichý, ale rozpoznatelný hlas.Telefonát probíhal ve spěchu, s nervozitou v hlase, která odhalovala její strach.
„Polhošova Marika, dobrý den …“ ozvalo se z telefonu.
Nikola předtím už párkrát při pokusu o volání přerušila hovor z nervozity, ale teď zůstala naprosto klidná: „Dobrý den, paní Polhošová,“ začala nervózně, ale odhodlaně. „Tady Nikola, Natálčina kamarádka a spolužačka. Bohužel mám pro vás špatnou zprávu. Naty se během našeho výletu přihodil úraz. Spadla na kole a ošklivě si zranila ruku. Bylo to vážné, ale byla okamžitě převezena do nemocnice a teď už je po operaci. Těžké zranění palce. V tuto chvíli je stabilizovaná, ale přijeďte za ní, prosím, co nejdřív.“
Na druhé straně telefonní linky nastalo ticho. Marika zjevně nebyla schopná ihned zareagovat.
„Haló? Paní Polhošová?“ Nikola se zeptala tiše, aby se ujistila, že Marika pořád poslouchá.
„Ano, tu jsem…,“ odpověděla Marika po chvíli, její hlas byl roztřesený, zřetelně se v něm ozývalo, jak je vyděšená a rozrušená. „Kolik moc je to vážné?“
„Dost, paní Polhošová, je to docela dost vážné,“ odpověděla Nikola, snažila se mluvit co nejklidněji. „Operace probíhla dobře, ale Naty teď potřebuje klid a vaši přítomnost. Není to nic, co by se nedalo zvládnout, ale určitě byste za ní měli přijet co nejdříve.“
Marika na chvíli zmlkla. Nikola slyšela, jak se Natáliině matce zrychlil dech a zaplakala. „Děkuji, žes mi zavolala, Niky. Jak je jí?“
„Naty je teď po operaci. Po probuzení měla hodně silné bolesti, ale už dostala léky. Zatím je v pořádku, i když dost unavená. Má to obvázané a zafixované. Bude ji to ještě nějaký čas asi hodně bolet, ale je stabilizovaná,“ vysvětlovala Nikola a hledala slova, která by Mariku uklidnila. „Pokud přijedete, uvidíte, že to zvládne. Všichni jsme tu pro ni.“
„Moc děkuju, Niky,“ řekla Marika tiše. „To je hrozné … Hned přijedeme, chcu ji hneď vidět.“
„Samozřejmě,“ přikývla Nikola. „My jsme teď tady s ní. Určitě se bude cítit lépe, až vás uvidí.“
„Děkuju ti moc, Nikolko,“ zopakovala plačící Marika. „Ach Bože … Co se jí stalo?“
„Prostě spadla na kole, paní Polhošová. Ta cesta byla trochu nerovná, Naty nedokázala zabrzdit ani zpomalit a pak spadla přímo na obrubník. Bylo to hodně bolestivé. Ale jinak je v pořádku, nic jiného se jí nestalo, kromě té ruky, má jen pár modřin a drobných oděrek,“ odpověděla Nikola.
„Děkuju za všecko. Musíme byt silní pro Natálku,“ řekla Marika, její hlas teď zněl pevným, ale stále vnímavým tónem. „Budeme hneď na cestě. Díky, že se o ni tak staráte.“
„Není zač, paní Polhošová. Šťastnou cestu. Určitě vše dobře dopadne,“ řekla Nikola s úsměvem, i když ho nemohla Marika vidět. Věděla, že Natáliina máma se teď musí cítit opravdu zoufale, ale je také vděčná.
Ať už to pro Natáliiny rodiče v té chvíli znamenalo cokoliv, okamžitě vyrazili na cestu do nemocnice. Byli v šoku, ale věděli, že pokud budou se svou dcerou, nebude tam tak sama. A to bylo všechno, o čem v té chvíli přemýšleli.
Jakmile Nikola hovor ukončila, otočila se k Elišce a tiše jí oznámila: „Už to ví. Za chvíli budou na cestě. Připravme se i my.“
Eliška přikývla a obě se podívaly na svou kamarádku, která, i přes bolest, už vypadala trochu klidněji, když věděla, že její rodiče jsou už na cestě.
Natálie pocítila něco mezi úlevou a smířením. Věděla, že jejich přítomnost ji uklidní, že ji podrží. Těšila se na to, že uvidí jejich tváře a budou jí opět držet za ruku. „Za chvíli tady budou…“ pomyslela si. To jí dalo trochu síly, aby to všechno vydržela. I když její ruka ještě pořád naprosto příšerně bolela, Natálie věděla, že s blízkými po boku to zvládne zase o něco lépe.
Po nehodě potřebovaly dívky samozřejmě vyřešit i svá kola.
Natáliino bylo, bohužel, značně poškozené. Dostalo pořádnou ránu. Přední kolo bylo ohnuté, a i když rám kola vypadal nepoškozeně, brzdy byly mimo provoz. Řetěz byl spadlý a vidlice předního kola, která byla zřejmě nejslabší částí rámu, byla lehce ohnutá. Během transportu do nemocnice, kdy byly obě zbývající cyklistky velmi vystresované, nebyly schopny se plně věnovat ani jeho pořádnému zajištění. Odvezl ho při jedné z návštěv její otec. Na jeho další opravu však Polhošovi neměli za dané situace peníze a tak zůstalo pohozené doma ve sklepě.
Eliška a Nikola se rozhodly svoje bicykly bezpečně zaparkovat na nejbližším možném místě u lavičky, aby dál neohrožovaly provoz a poté si je odvezly k nemocnici a pak domů.
Bylo odpoledne, když se rodina Polhošových konečně dorazila do nemocnice. Jejich nervozita byla doslova hmatatelná, jak se kousek po kousku blížili k oddělení, kde byla hospitalizována jejich dcera. Přestože bylo evidentní, že jsou vyděšení, všechno v jejich vzhledu a chování naznačovalo, že pro Natálii budou silnou oporou.
Když se Polhošovi nahrnuli do nemocnice, personál poodstoupil a jeden ze zřízenců trochu zakoulel očima. Napětí se dalo krájet a tak ani Eliška s Nikolou na sebe raději nepřitahovaly pozornost.
Marika Polhošová, 41 let, Natáliina matka, byla nevysoká, v bocích plnější, ale jinak stále spíše štíhlá, snědá žena s vlasy ebenové barvy svázanými do jednoduchého drdolu. V uších měla velké zlaté náušnice. Její velké oči, tmavé a plné obav, byly zčervenalé, jak se pokoušela skrývat slzy. Na sobě měla světlé tričko a tmavomodré tepláky. I když její vzhled naznačoval, že je zasažena šokem, její chování zůstávalo pevné a rozhodné. Nesla si tašku přes rameno a chvátala vpřed, jakmile vešla do nemocnice.
„Moc děkuju, žes mi zavolala, Niky. Jak je Natálce?“ pronesla hlasitě přes půl místnosti ihned, jak vstoupila do čekárny. V její otázce se odrážel hluboký strach, ale i touha vědět, jak je na tom její dcera.
„Je v pořádku, paní Polhošová. Operace probíhla dobře, ale má stále velké bolesti. Přijela jste včas. Je ráda, že vás uvidí,“ odpověděla tiše, ale srozumitelně Nikola.
Marika věděla, že její Natálka potřebuje nejen lékařskou péči, ale i rodinnou podporu.
Za ní vstoupil i František Polhoš, 46 let, Natáliin otec, středně vysoký, zavalitější ramenatý muž. Měl krátce střižené černošedé vlasy, kulatou zlatavě snědou tvář, ale ostré, větrem ošlehané rysy a hustý černý knír. Jeho výraz byl tak trochu přísný, ale odrážel i vlídnou lásku k rodině. Na sobě měl lacinou šedou teplákovku s několika skvrnami červenohnědé barvy na natírání. Jeho hluboké černé oči mluvily za vše – byly napjaté, zračil se v nich zmatek a zoufalost, jak se bál o svou dceru.
Když vešel do místnosti, podíval se na Nikolu a Elišku. „Jak to bylo? Co se stalo?“ zeptal se hlasitě a trochu vyčítavě. Jeho hlas byl trochu rozechvělý a přísně naléhavý, ale dokázal se ovládnout. Věděl, že jeho dcera je teď v těch nejlepších rukou. Nezlobil se na nikoho, akorát chtěl vědět co nejvíc o jejím úrazu.
„Nehoda na kole. Cesta byla trochu hrbolatá, Naty nezvládla brzdit a spadla. Ruka je teď po operaci, ale stále ji hodně bolí,“ odpověděla Eliška klidně, ale bylo vidět, že ji docela znepokojilo, jak impulzivně Natáliin otec zareagoval.
„To je hrozné… Bože můj … Neměli jsme ju vůbec pouštět …“ přitiskl si František dlaň na čelo, když si představoval svou dceru, jak se zranila. „A jak to s ní vypada teďkom?“
„Zatím docela dobře. Utrpěla sice těžkou zlomeninu, ale operace byla úspěšná. Teď už je stabilní, ale na uzdravení bude potřebovat čas,“ odpověděla Nikola, a její slova působila uklidňujícím dojmem, ale František neustále pohlížel na na ně na obě, netrpělivý a znepokojený.
S rodiči přišel i David Polhoš, 15 let, Natáliin bratr, jen o málo vyšší než ona, štíhlý až hubený, s krátkými černými nagelovanými vlasy. Na sobě měl modrobílý dres a džíny, ruce držel v kapsách. Byl viditelně nervózní, ale snažil se zůstat vklidu. Oči měl stále upřené na dveře nemocničního pokoje, jak čekal, že se za chvíli ukáže jeho sestra.
„Kdy ju uvidíme my?“ zeptal se David okamžitě, jakmile zaregistroval, že rodiče už v místnosti jsou.
„Připravte se na to, že bude spát, ale budete mít možnost ji vidět. Držte se. Dáme vám vědět, jakmile bude připravená,“ uklidnila ho okolo jdoucí zdravotní sestra ve službě. Bylo jasné, že David sice dělal, že je klidný, ale i on zažíval příval emocí.
Nejmladší členka rodiny, Vanesa Polhošová, 10 let, Natáliina sestra, měla dlouhé hnědočerné vlasy vyčesané do culíků. Byla skoro o dvě hlavy menší než její bratr, ale její oči byly stejně velké jako u její matky a sestry – a nyní plné strachu. Na sobě měla růžovou halenku, béžové kalhoty a tenisky. Když přišla s rodinou, její pohled okamžitě hledal starší sestru.
„Maminko, kdy uvidíme Natálku? Jak jí je?“ zeptala se tiše a její hlas se třásl, jak byla vystrašená.
„Brzo, zlatíčko, už brzo,“ odpověděla Marika, její hlas se podlomil, ale snažila se být silná.
Když přišel ošetřující lékař, aby rodinu seznámil s průběhem operace, vypadalo to, že situace už bude pod kontrolou. Bylo zřejmé, že rodina byla nervózní, ale zároveň velice vděčná za ošetření jejich dcery a sestry.
„Dobrý den, paní Polhošová, pane Polhoši. Jak už vám bylo řečeno, operace probíhla úspěšně. Vaše dcera měla opravdu hodně ošklivou a těžkou zlomeninu palce pravé ruky. Operace zahrnovala jak opravu kosti a kloubu, tak sešití šlachy a plastiku vazů,“ vysvětloval lékař klidným, ale profesionálním tónem. „V tuto chvíli je stabilizována. Samozřejmě, že bude potřebovat nějaký čas, aby se dostala zpět do formy. Máte nějaké dotazy?“
Marika se podívala na Františka a pak zpátky na lékaře.
„Kolik to bude trvat? To léčení? A bude zase hrat?“ zeptal se František.
„Vzhledem k tomu, že šlo o tak těžký úraz, potřebuje minimálně dva až tři měsíce, než se její ruka dostatečně uzdraví. Pak teprve přijde rehabilitace. Ale jak říkám, vše zatím probíhá podle plánu a pokud budete dodržovat lékařské pokyny, uzdraví se a bude se moci vrátit i k harmonice. Snad.“
František přikývl, stále s jistým napětím, ale tentokrát se už trochu uklidnil. „Děkujeme moc, pane dochtore. Hlavně jsme rádi, že to zvládla.“
Jakmile Marika, František, David a Vanesa vstoupili do pokoje, kde Natálie ležela, okamžitě je pohled na jejich Natálku uklidnil.
Natálie měla oči zavřené, na ruce a palci obrovskou sádrovou dlahu a obvaz. I přes to všechno se její obličej jevil klidný, až skoro zasněný. S tou fixaxí se jí v posteli jen těžko pohybovalo. Když ale ucítila přítomnost své rodiny, hned otevřela oči, trochu se přisunula k nim a i přes těžkosti se na ně usmála.
„Mami… tati…“ zašeptala a její hlas byl slabý, ale v něm se skrývala obrovská úleva. „Díky, že jste tu … jsem tak ráda …“
„Sestřičko, jak je?“ zeptal se David, když se k ní sklonil a vzal ji za volnou, zdravou ruku.
„Bolí to,“ odpověděla Natálie upřímně, „ale jsem tak ráda, že vás vidím. Už to určitě bude jenom lepší.“
Všichni stáli kolem ní. Drželi ji za ruku, hladili a přitom ji ujišťovali, že všechno zvládnou společně. Bylo to tiché, ale vřelé setkání – přes bolest byla cítit všechna ta láska a podpora, kterou jí její rodina teď potřebovala dát.
Marika si tiše povzdechla a přitiskla si ruku k srdci. „Všecko bude v pořádku, miláčku. Jsi silná.“
Polhošovi zůstali v nemocnici asi dvě hodiny. Během té doby strávili nějaký čas u Natálie, mluvili s lékaři, vyjasnili si detaily zdravotního stavu a ujistili se, že všechno probíhá, jak má. Bylo jasné, že Natálie bude potřebovat dalších pár dní v nemocnici na zotavení a stabilizaci.
Byl už podvečer, když se nakonec rozhodli odjet. Marika, která byla odpočátku velmi nervózní, konečně začínala cítit úlevu, že je všechno pod kontrolou. Ještě jednou se podívala na svou zraněnou dceru a rozhodla se, že je čas, aby rodina odjela a nechala ji odpočívat.
„Mami, tati, neodcházejte ještě,“ poprosila Natálie slabým hlasem, když viděla, že se její rodiče zvedají. Její oči byly už klidnější, ale pořád byla moc unavená. „Prosím, zůstaňte tu ještě chvíli.“
Marika si sedla zpátky k Natálii, vzala ji za ruku a pohladila ji po vlasech. „Zlatíčko, musíme doma. Ale slibujeme ti, že se zítra zase vratíme. Lež, odpočívej, neboj, zase budeme všicky spolu, miláčku.“
„Tak jo,“ odpověděla Natálie, přestože ji ruka stále hodně bolela a oči měla těžké. „Už budu v pohodě.“
David a Vanesa se sklonili k sestře a každý ji pohladil po zdravé ruce. „Budeš brzo zase v pohodě, Naty. Dobře se vyspi,“ řekl David, když mu oči byly stále plné obav, ale teď už i úlevy. Vanesa k ní přistoupila tiše a dala jí polibek na čelo. „Moc tě milujeme. Drž se.“
I František, který byl celý čas tichý, nakonec promluvil. „Dáme ti teď pokoj, ale jsme tady, vždycky tu budem.“
Podíval se na lékaře a pak se ho zeptal: „Než bude spat, můžete jí ještě dat trochu léky na bolest?“
Lékař přikývl. „Samozřejmě. Ráno si promluvíme o dalším postupu a o rehabilitacích. Teď je nejdůležitější, aby si už odpočinula.“
Marika se pomalu zvedla, povzdechla si a podívala se na své děti. „Tak ideme domů, zítra ráno už bude všecko lepší.“
Rodina se tedy rozloučila a opustila nemocnici krátce po páté hodině večerní. František otevřel dveře jejich staršího auta, David a Vanesa nastoupili a Marika ještě naposledy pohlédla na nemocnici. Když se auto rozjelo, Marika si tiše povzdechla a řekla: „Doufám, že všecko bude fakt v pořádku.“
František chytil svou ženu za ruku a pokusil se ji uklidnit: „Bude to vpohodě, uvidíš. Jsme silní, zvládneme to spolu.“
A tak Polhošovi odjeli, vědomi si, že cesta před nimi bude náročná, ale s jistotou, že jejich dcera i celá jejich rodina, má sílu čelit tomu, co přijde.
Hlasité předčítání
