Bylo brzké dubnové odpoledne, slunce se nesměle prodíralo skrze zašedlá okna zkušebny konzervatoře, zalité zlatavým světlem, které dopadalo na Natálii uprostřed místnosti. Na klíně měla svůj akordeon, jeho měch se pohyboval rytmicky jako dech, a vzduch byl prosycen hlubokými, melancholickými tóny romských melodií.
Byla oblečená do pohodlného svetru a volných kalhot, které jí umožňovaly snadný pohyb. Její dlouhé černé vlasy byly svázány do pevného copu, ale několik pramínků se jí uvolnilo a lepilo na zpocené čelo. Její tvář byla napjatá soustředěním, ale v očích se zračila nervozita. Na pravé ruce měla ortézu, která jí poskytovala oporu a mírnila bolesti z delšího hraní.
Každý tón, který vyloudila, byl plný vášně, ale i skryté bolesti. Její prsty běhaly po klávesách s jistotou, dokud nepřišly na řadu rychlé pasáže. Tehdy se její pravý palec zadrhával. Každý pohyb byl pomalejší, než by chtěla a v její tváři se objevoval výraz frustrace.
„Ještě jednou,“ zašeptala si pro sebe, přičemž rychle protřepala pravou ruku, aby zmírnila pocit napětí. Tlak při rychlých pasážích stále způsoboval ostré bodání, které se šířilo až do zápěstí.
Začala znovu. První tóny byly jisté, akordeon reagoval na její pohyby, jako by byl součástí jejího těla. Ale jak se blížila ke složitější části, prsty na pravé ruce se znovu zadrhly. Zastavila se, položila akordeon na kolena a zhluboka vydechla.
„Proč to nejde?“ zamumlala, její hlas byl naplněný zoufalstvím. Cítila, jak se jí v očích hromadí slzy, ale rychle si je rukávem otřela. „Musím to zvládnout. Je to jediná možnost.“
Dveře zkušebny se tiše otevřely a dovnitř vstoupil učitel Koudelka. Jeho prošedivělé vlasy byly lehce rozcuchané a jeho věčně sklouzávající brýle se mu teď posunuly až na špičku nosu. Měl na sobě jednoduchý tmavě modrý svetr a manšestrové kalhoty, které podtrhovaly jeho neformální, ale autoritativní vzhled.
„Natálie,“ oslovil ji tiše, jakmile si všiml její unavené tváře. „Jak dlouho už dneska cvičíš?“
„Jen dvě hodiny,“ odpověděla provinile.
Koudelka se posadil na židli vedle ni a chvíli ji mlčky pozoroval. „Ty máš ještě ortézu?“ zeptal se a ukázal na její pravou ruku.
Přikývla a pokusila se o nejistý úsměv. „Jen pro jistotu. Aby to nebylo horší.“
„A je to horší?“ zeptal se přímo, jeho pronikavý pohled neuhnul ani na okamžik.
Na chvíli zaváhala, ale nakonec přikývla. „Bolí to, když hraju rychlejší pasáže. Celkem dost. Nevím, či se to do toho koncertu zlepší.“
Koudelka si sundal brýle a začal je pomalu otírat kapesníkem – jeho obvyklý rituál, když přemýšlel. „Natálie,“ začal klidným hlasem, „musíš se šetřit. Pokud budeš cvičit přes bolest, můžeš si to ještě zhoršit. A co když to potom nevydržíš ani na ročníkový koncert?“
„Ale já nemám čas na šetření,“ vyhrkla Natálie. „Koncert je za míň jak měsíc. Tak strašně bych si přála, abych na něm mohla vystoupit! Pokud nezvládnu cvičit, tak mě možná ani nepustí na pódium. Když jim ukážu, že to zvládnu, bude všecko v pořádku.“
„A co když to nezvládneš právě proto, že se přepínáš?“ zeptal se Koudelka. „Musíš si to rozdělit. Hraj kratší úseky, zaměř se na techniku a ne na rychlost. Tvoje ruka potřebuje čas. Máš kontrolu u lékaře teď někdy, že ano?“
Přikývla. „Ano, příští týden. Ale bojím se trochu, snad mi neřekne, že mám úplně přestat hrát.“
Koudelka se naklonil blíž, jeho hlas byl tichý, ale pevný. „Podívej. Netajím, že jsi moje oblíbená studentka. Odjakživa. Víš, že to myslím smrtelně vážně, když říkám, že máš charizma a talent. Ale talent není jen o tvrdé práci. Je i o tom vědět, kdy přestat, kdy dát svému tělu čas. Pokud teď nepolevíš, co když si ublížíš natolik, že už nebudeš moct hrát vůbec?“
Sklopila oči a cítila, jak jí po tváři stéká slza. Rychle ji otřela rukávem. „Já jen… nechci, aby všichni mysleli, že jsem to vzdala! Chci ukázat, že na to furt mám! Že nejsem ta, co hrá akorát lidovky a už nic jiného nezvládá!“
„Nikdo si to nemyslí,“ odpověděl Koudelka a jeho hlas zněl mírně. „A pokud ano, tak je to jejich problém, ne tvůj. Musíš hrát pro sebe. Ne pro ně. Teď si dej pauzu a zaměř se na to, co můžeš zlepšit bez přepínání.“
Když se Natálie zvedla a začala se balit, cítila se rozpolcená. Na jednu stranu věděla, že má Koudelka pravdu. Na druhou stranu jí každá minuta bez cvičení připadala jako ztracená šance.
Když vyšla ven, vítr ji ovanul do tváře. Na okamžik se zastavila a zahleděla se na oblohu. Před sebou měla tu kontrolu u lékaře, koncert za měsíc a tíživý pocit, že čas neúprosně utíká. Ruka ji hodně bolela, ale její odhodlání bylo silné. Možná až příliš.
Později odpoledne se slunce už pomalu sklánělo k obzoru a osvětlení v zasedací místnosti konzervatoře postupně ztrácelo svůj teplý odstín. Místnost to byla strohá, s dlouhým dřevěným stolem a řadou židlí. Na stěnách visely portréty slavných absolventů a zakladatelů konzervatoře, jejich pohledy jako by přísně dohlížely na každé slovo, které tu padne. Dlouhý dřevěný stůl obklopovala řada židlí. Na nich sedělo několik členů vedení, v čele Jaromír Fuchs, ředitel konzervatoře, starší muž s ostře řezanými rysy. Právě si pročítal seznam navrhovaných účinkujících pro nadcházející ročníkový koncert. Předložili mu ho vyučující jednotlivých oborů.
Koudelka seděl na jedné straně stolu, jeho rozcuchané prošedivělé vlasy, svetr a manšestrové kalhoty kontrastovaly s formálními obleky většiny ostatních. V ruce držel složku s poznámkami a partiturami svých studentů a jeho obvyklý klidný výraz byl teď o něco napjatější, byť zůstával klidný. Ředitel konzervatoře právě přerušil ticho svým formálním hlasem, jak předčítal zatím schválený soupis účinkujících na nadcházejícím ročníkovém koncertu. Pak zvedl hlavu a podíval se přímo na Koudelku.
„Pane kolego,“ začal ředitel, „vyberete i vy letos akordeonisty pro ročníkový koncert? Místo je pouze pro jednoho hlavního účinkujícího a jednoho náhradníka. Kdo z vašich studentů to bude?“
Koudelka se narovnal na židli a podíval se přímo na ředitele. „Hlavní účinkující, kterou navrhuji, je Natálie Polhošová.“
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Několik členů vedení na sebe vrhlo překvapené pohledy. Jedna z pedagožek, zástupkyně Blanka Říhová, žena středního věku s melírem na vlasech, si sundala brýle a položila je na stůl.
„Pane Koudelko,“ řekla klidně, avšak s povýšeneckým úsměvem a náznakem nesouhlasu, „Polhošová? Je prý sice docela talentovaná, ale potýká se s následky vážného úrazu. A její současný repertoár… no … nezlobte se, není to přece jen až příliš nestandardní pro tak slavnostní příležitost?“
Koudelka se nenechal vyvést z míry: „Nestandardní? Možná. Jenže to děvče má fakt neuvěřitelný talent. To prostě musíte vidět! I přes svůj úraz se nevzdala. Pracuje usilovněji než většina mých studentů. navíc s obrovskými obtížemi. Její technika se možná ještě nevrátila na úroveň před úrazem, ale její cit, její hudební projev … to nelze ignorovat!“
„Pane Koudelko,“ vstoupil do toho ředitel znovu a pomalu, „mohu vědět, proč jste vybral právě ji, s ohledem na její momentální zdravotní stav?“
Koudelka se narovnal na židli a přikývl. „Ano, pane řediteli, jsem si vědom, že její zdravotní stav může vzbuzovat otázky. Natálie utrpěla vážné zranění ruky, ale pracuje na sobě s neuvěřitelným odhodláním. Už teď je schopná hrát na velmi vysoké úrovni, přestože některé technické prvky ještě zcela nezvládá. Její výkon však kompenzuje nesmírná hudební citlivost a jedinečný výraz. Takový talent vidím u studentů jednou, maximálně dvakrát za život.“
Zástupkyně Říhová si odkašlala. „Pane Koudelko, chápu. Ale není riziko, že by na koncertu selhala? Co když se její stav zhorší nebo vystoupení nezvládne?“
„To riziko existuje,“ připustil Koudelka. „Ale věřím, že pokud jí dáme prostor, ukáže, čeho je schopná. Má pevné nervy a vystoupení bere jako výzvu, ne překážku. Právě teď potřebuje naši podporu, ne pochybnosti. Zatím jste ji na ročníkovém koncertě ještě nikdy nepodpořili. A je to už podruhé, co ji navrhuji jako hlavní účinkující.“
Ředitel se zamračil a složil ruce na prsou. „Pane Koudelko, vaše slova o talentu chápu. Ale je třeba si uvědomit, že ročníkový koncert je reprezentativní událost konzervatoře. Publikum očekává klasický repertoár – Chopina, Bacha, pro akordeonisty řekněme i Piazzollu. Polhošová teď hraje vlastně jen romskou lidovou hudbu. To je sice zajímavé, ale musíme zachovat určitý standard. Opravdu si myslíte, že takový žánr zapadá do koncepce koncertu?“
„Rozumím těmto obavám, pane řediteli. Ale Natáliin současný zdravotní stav jí prostě neumožňuje hrát technicky nejnáročnější skladby.“ oponoval Koudelka pevně a nenechal se vyvést z míry. „Romská hudba splňuje standardy, jen není tím, co bychom tu běžně předváděli. Navíc ta, kterou vybrala, je emotivní, autentická a publikum osloví právě svou upřímností. Tato hudba má hluboké kořeny a je i zrcadlem její vlastní identity. Neměli bychom ji odmítnout. Je tak charizmatická, dokáže se spojit s publikem způsobem, jaký jsem u jiného studenta nikdy neviděl. Její umělecký výkon je tak autentický a opravdový. Právě to je něco, co bychom měli podporovat. Pokud bychom ji nutili do klasického repertoáru, jen bychom ji odradili. Nebo i ublížili. A já bych si neodpustil, kdybychom přišli o takovou perlu jen proto, že jsme zůstali úzkoprsí a nebyli ochotni vyjít jí vstříc! Zatím nikdy jste jí nedali příležitost zazářit. Tak to udělejte teď. Prosím!“
Zástupkyně ředitele si povzdechla. „Rozumím, ale obávám se, jak na to bude reagovat publikum. Konzervatoř má pověst, kterou musíme chránit. Kde máme záruku, že její výkon bude na dostatečné úrovni? Pokud by selhala, mohlo by to poškodit naši pověst. A musíme si být jistí, že i její repertoár odpovídá úrovni studenta třetího ročníku konzervatoře.“
„A právě proto by měla vystoupit,“ pokračoval Koudelka. „Pokud chceme být moderní institucí, která podporuje nejen technickou zdatnost, ale i skutečný umělecký výraz, musíme dát prostor i těm, kteří přinášejí něco nového. Navíc, v programu už je dostatek klasických skladeb. Jedna netradiční položka ho obohatí. A nepoškodí.“
V místnosti zavládlo napjaté ticho. Ředitel si dlouze povzdechl a opřel se v křesle. „Pane Koudelko, vážíme si vašeho úsudku. Ale myslím, že bychom měli být hodně opatrní. Navrhuji, abychom její jméno ponechali na seznamu s otazníkem. Počkáme, jak se situace vyvine. Pokud bude její výkon na předkoncertní zkoušce dostatečně přesvědčivý, zařadíme ji do programu.“
Koudelka chtěl nejprve protestovat, ale nakonec jen přikývl. „Rozumím, pane řediteli.“
Ředitel si opřel bradu o ruku a chvíli mlčky přemýšlel. „A co náhradník?“ zeptal se.
„Jakub Doležal. Velmi schopný, jeho technika je skvělá a jeho výkon bude jistě kvalitní, pokud by Natálie nemohla vystoupit. Navíc hrál i loni a nezklamal,“ odpověděl Koudelka.
Ředitel znovu přikývl. „Dobrá, tak tady s výběrem naprosto a bezvýhradně souhlasím. Dohodneme se takto. Upozorňuji vás, že pokud se Polhošová na koncertu objeví, musíme být stoprocentně přesvědčeni, že dostojí koncertnímu standardu.“
Pak vedení schůzi ukončilo. Koudelka opustil zasedací místnost s těžkým srdcem. Na jedné straně byl rád, že Natálii vedení úplně neodmítlo, ale mrzelo ho, že se k ní přistupovalo s takovou opatrností. Věděl, že musí udělat vše, aby na zkoušce byla v co nejlepší formě.
Když kráčel chodbou zpět do své kanceláře, v hlavě se mu mísily starosti s odhodláním. „Udělám, co bude v mých silách,“ pomyslel si. „Ona má talent. Zaslouží si šanci. A já ji v tom podpořím.“
O zákulisí rozhodnutí jí však nic neřekl. Nechtěl ji zatěžovat pochybnostmi vedení. Chtěl, aby se soustředila jen na to, co uměla nejlépe.
Natálie tou dobou seděla na jedné z laviček u hlavní aleje Lužáneckého parku, její batoh opřený vedle ní. Stromy se začínaly zelenat a svěží jarní vzduch byl prosycen vůní květin a hlínou po dešti. Na sobě měla tmavou mikinu.
Vedle ní seděla Eliška v zelené šusťákovce a džínách, její dlouhé blond vlasy se jemně pohupovaly ve větru. Nikola, zabalená do pastelově růžového kabátku, se opírala o opěradlo lavičky a pozorovala okolní ruch – děti a pejskaře, co se procházeli kolem.
„Tak co, Naty?“ prolomila ticho Eliška, zvedla nohy na lavičku a objala je rukama. „Už víš, jestli tě letos konečně vyberou na ten ročníkový koncert?“
Natálie si povzdechla a zahleděla se na chodník před sebou, kde se ve větru posouvaly drobné lístky. „Nevím,“ řekla tiše. „Každý den cvičím, co to jde, ale ruka mě pořád zlobí. Bolest už není tak strašná, ale omezuje mě. Navíc… nejsem si jistá, jestli se jim můj repertoár bude líbit.“
„Proč by ne?“ zeptala se Nikola, která si narovnala vlasy z obličeje a zvědavě na ni pohlédla. „To, co teďka hraješ, je tak nádherné. Když jsem tě slyšela naposledy, úplně mě to dojalo.“
„Jo, ale není to Chopin,“ ušklíbla se Natálie s hořkostí v hlase. „Na naší škole chcou jen klasiku. Něco, co zapadne do jejich představ o dokonalosti. A já… nejsem dokonalá. Teď už ne. Pokud jsem někdy byla.“
Eliška naklonila hlavu a podívala se na ni zamyšleně. „Myslíš, že to fakt tak vnímají? Nebo si to myslíš jen ty?“
„Nevím,“ přiznala Natálie. „Cítím, že si o mně myslí, že už nikdy nebudu jak dřív.“
„A kdy se rozhodnou?“ zeptala se Eliška a natáhla se pro spadlý list, který jí vítr přivál k nohám.
„Nevím,“ odpověděla Natálie. „Ale asi brzo. Už teď mám pocit, že mi utíká čas.“
Eliška se na ni povzbudivě usmála. „Tak kdyby tě fakt nechtěli, tak už by ti to asi dávno řekli. Hele, já mám jinou otázku – co když s tím naopak prorazíš? Co když jim ukážeš, že i romský repertoár má místo na konzervatoři? Vždyť právě to tě dělá jinou. Originální.“
Natálie na ni pohlédla a poprvé za celou dobu se slabě usmála. „To by bylo hezké! Ale bojím se, že to nezvládnu. Bolí mě ruka. Nemám moc čas. A co když udělám na koncertě chybu?“
„Koudelka tě má rád,“ řekla Nikola jemně. „Ví, co v tobě je.“
Chvíli bylo ticho, během kterého se Eliška zahleděla na kvetoucí keře opodál. Nikola, která dosud mlčela, se nadechla a sklopila oči.
„Holky,“ začala tiše, „asi jsem se rozešla s Lukášem.“
Obě se na ni překvapeně podívaly.
„Cože?“ vyhrkla Eliška.
„Kdy?“ zeptala se Natálie a posunula se blíž k Nikole, aby ji konejšivě objala a pohladila.
„No, vlastně včera,“ odpověděla Nikola, přičemž se snažila udržet neutrální výraz, ale její hlas byl plný emocí. „Už to dlouho nám to neklapalo. Pořád mi připadal tak… chladný. Nikdy jsem nevěděla, co si myslí, co cítí. Tak jsem se ho napřímo zeptala, jestli mu na nás ještě vůbec záleží, jestli mě má rád, nebo už ho nebavím. A jen pokrčil rameny.“
„To je fakt hrozný,“ zamumlala Natálie a hladila ji po rameni.
Eliška si povzdechla. „Taks to ukončila?“
Nikola přikývla. „Jo. Už jsem nemohla dál čekat, až se něco změní. Pořád jsem měla pocit, že jsem ve vztahu sama.“
„Aspoň jsi to uzavřela,“ poznamenala Eliška. „A co ty, Naty? S Matoušem?“
Natálie se trochu začervenala a rychle sklopila oči. „On je skvělý. Hodně mi pomáhá. Povídáme o všem možném, hodně mě povzbuzuje. Ale… já stoprocentně nevím, jestli se to mezi námi pohne i dál. Na něco ještě vážnější.“
Eliška se na ni pobaveně podívala. „Podle toho, jak se usmíváš, když o něm mluvíš, bych řekla, že asi jo.“
„Možná,“ přiznala Natálie s úsměvem. „Je to úplně jiný než s kýmkoliv předtím! On mě fakt chápe. Ale… je připravený dál?“
Nikola pokrčila rameny. „Možná to není jen o něm. Možná se spíš ptáš, zda jsi připravená ty.“
Natálie chvíli mlčela, pak si povzdechla. „Možná. No teď se musím soustředit na ten koncert. Až tohle zvládnu, budu mít prostor přemýšlet o ostatním.“
Eliška kývla. „Takže nejdřív hudba, pak láska. Dobře, Naty. Ale víš co? My ti budeme držet palce na oboje.“
Nikola přikývla. „A jestli vedení rozhodne proti tobě, půjdeme tam klidně s transparentama.“
Natálie se rozesmála a s ní i obě její kamarádky.
Odpoledne pomalu přecházelo do večera, ale Lužánecký park byl stále plný života. Lidé venčili psy, děti se honily po trávě a po obloze se míhaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Natálie dál seděla na lavičce se svými kamarádkami. Její batoh ležel vedle ní, popruh nedbale přehozený přes opěradlo lavičky.
Z dálky se k nim blížil Matouš, jeho postava byla okamžitě rozpoznatelná díky lehce uvolněné chůzi a staré bundě, kterou často nosil. Když se přiblížil, Eliška šťouchla Nikolu loktem a s úsměvem zašeptala: „To je ON.“
Nikola se také usmála, ale mlčela. Všimly si toho obě – Matoušovy oči se okamžitě zaměřily na Natálii a jeho úsměv byl o něco širší, než by se dalo považovat jen za přátelský.
„Ahoj,“ pozdravil je, zatímco si prohrábl své krátké světlé vlasy.
„Ahoj, Matouši,“ odpověděly Eliška s Nikolou téměř současně, přičemž Eliška nenápadně pokývla směrem k Natálii a přitom se tiše uchechtla.
Natálie se usmála, postavila se a upravila si popruh batohu. „Už je čas?“ zeptala se, trochu nervózně.
Matouš přikývl, jeho oči se na chvíli setkaly s jejími. „Autobus jede za hodinu. Pokud vyrazíme hned teď, máme ještě spoustu času.“
Eliška se zvedla jako první, objala Natálii a s úsměvem jí pošeptala do ucha: „Drž se. A nezapomeň nám říct, jak to pokračuje. S koncertem… i s ním.“
Natálie zrudla a odtáhla se, dívajíc se na ni s přimhouřenýma očima. „Eli!“ zašeptala varovně, ale koutky jejích rtů se zvedly do potlačovaného úsměvu. Potom objala Nikolu ještě o něco pevněji.
„A nezapomeň, jsme na tvojí straně. Kdyby tě vedení přehlédlo, slibujeme, že se za tebe postavíme,“ řekla Nikola.
„Díky,“ odpověděla Natálie. „Mám vás ráda.“ Cítila, že jim zase může opravdu důvěřovat.
Když se otočila k Matoušovi, Eliška si znovu šťouchla Nikolu a obě se usmívaly tak široce, že to nešlo přehlédnout. Matouš na ně vrhl nechápavý pohled, ale pak se jen uvolněně usmál a nabídl Natálii své rámě: „Půjdeme?“
Cestou parkem šli vedle sebe, jejich kroky byly klidné, ani jeden nespěchal. Pověsil batoh na jedno rameno a druhou rukou držel popruh na Natáliině batohu, aby jí odlehčil.
„Jak se máš, Natynko?“ zeptal se, jeho hlas byl tichý, ale zaujatý.
„Dneska to bylo fajn,“ odpověděla, ale v jejím hlase byla slyšet únava. Po chvíli dodala: „Holky se pořád ptají na ten koncert. Ročníkový. Jako kdybych ho už měla jistý, ale já nevím, jestli mě vyberou. A ani nevím, či bych to zvládla, i kdyby ano.“
Zpomalil a podíval se na ni. „Proč bys to nezvládla?“
„Bolí mě ruka,“ přiznala. „A když mám cvičit delší dobu, tak… nevím, je to jako by mě to ubíjelo víc psychicky jak fyzicky. Bojím se, že už nejsem dost dobrá.“
Matouš se na chvíli zastavil, aby přiměl Natálii udělat totéž. „Natynko,“ řekl, jeho hlas měkký, ale pevný. „Ty jsi mnohem lepší, než si myslíš. A i kdybys udělala chybu, nikdo nemůže říct, že nejsi dobrá. Vědí, čím sis prošla. A já vím, že v tom, co hraješ, je něco, co nikdo jiný nemá. Možná tě nevyberou, ale to není proto, že bys na to neměla. A jestli tě vyberou, ukážeš jim, jak jsi skvělá.“
Jak se na něj zadívala, chvíli zapomněla na vše ostatní. „Děkuju,“ řekla tiše a její hlas se zachvěl.
Usmál se a uchopil ji za paži. „Já ti věřím. Ty to zvládneš.“
Natálie se usmála, objala ho a sklopila oči. Uvnitř cítila směs nervozity a radosti.
Když dorazili na zastávku, měli ještě asi dvacet minut čas. Sedli si na lavičku vedle sebe, Jeho batoh ležel na zemi a její na jejích nohou. Zatímco se kolem nich míhaly davy lidí, oni dva byli ztraceni v rozhovoru o všem, co je napadlo.
Když autobus přijel, on se postavil a pomohl jí s batohem. „Zvládneš to,“ řekl znovu, tentokrát s úsměvem, který byl plný tichého povzbuzení.
„Děkuju,“ odpověděla a dlouze a pevně ho znovu objala. On se mírně zarazil, ale pak ji objal zpět.
„Až dorazíš, napiš mi,“ řekl, když ho konečně pustila.
„Jasně,“ slíbila, nastoupila do autobusu a usadila se u okna.
Zůstal stát na zastávce, dokud autobus nezmizel z dohledu. Jeho pohled byl zamyšlený, ale zároveň plný klidu. Věděl, že mezi nimi vzniká něco hlubšího a že má smysl zůstat na této cestě.
Slunce prosvítalo velkými okny konzervatoře, jeho paprsky se odrážely od dlaždic a zanechávaly v učebnách zlatavé odlesky. Vzduch byl naplněn očekáváním. Dnes měl Koudelka oznámit, kdo bude letos reprezentovat jejich obor na ročníkovém koncertu.
Natálie seděla v zadní řadě malé zkušebny spolu s ostatními studenty hry na akordeon. Měla na sobě jednoduché černé kalhoty a světle modrou halenku, své dlouhé černé vlasy zapletené do copu, který jí padal přes rameno. Na první pohled působila klidně, ale její ruce, pevně sevřené v klíně, prozrazovaly napětí.
Nedaleko ní seděl Jakub Doležal, štíhlý vysoký mladík, hezoun a suverén s precizně učesanými tmavohnědými vlasy a bílou značkovou košilí s lehce vyhrnutými rukávy. Jeho výraz byl sebevědomý až pyšný, ale mírná křeč v koutcích úst naznačovala, že i on cítí napětí.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Koudelka s brýlemi sklouzávajícími z nosu a charakteristickým tmavým svetrem, který nosil téměř každý den. Jeho pohled byl zamyšlený, ale přesto v sobě měl jistou přísnost. Postavil se před studenty, ruce založil za zády, a chvíli je přejížděl pohledem, jako by si je znovu prohlížel.
„Děkuji, že jste všichni tady,“ začal hlubokým a autoritativním hlasem. „Jsem si jist, že každý z vás dobře ví, proč jsme dnes tu. Teď oznámím, kdo z nás bude vystupovat na letošním ročníkovém koncertu.“
Místnost ztichla. Koudelka si upravil brýle a pokračoval: „Po dlouhém zvažování a přihlédnutí ke všem okolnostem jsem se rozhodl takto: Hlavní vystupující za naši sekci bude…“
Natálie zadržela dech. Její srdce bilo jako na poplach.
„…Natálie Polhošová.“
Na chvíli se zdálo, že se čas zastavil. Uvědomila si, že ji tělo téměř neposlouchá – dech jí uvízl v hrdle a oči se jí zalily slzami. Rychle sklopila pohled, aby si toho nikdo nevšiml.
Koudelka se usmál a dodal: „A jako náhradník bude připraven Jakub Doležal.“
Jakub na okamžik strnul. Jeho tvář si zachovala klidný výraz, ale jeho oči ztratily jiskru. Mírně přikývl, jako by to přijal, ale jeho sevřené rty naznačovaly něco úplně jiného.
Natálie se zhluboka nadechla, aby zahnala slzy, a tiše řekla: „Děkuju Vám mnohokrát, pane profesore.“ Její hlas byl jemný, ale odhodlaný. Cítila, jak se jí ulevilo – po všech těch obavách, bolestech a pochybnostech jí konečně dali šanci. A Koudelka ji přímo vybral za hlavní účinkující!
Jakub se narovnal, založil si ruce na hrudi a s jemným úsměvem, který působil trochu nuceně, řekl: „Děkuju. Budu připraven, když bude třeba.“
Koudelka na něj krátce kývl a pokračoval: „Jakube, vím, že jsi vynikající hráč. Vaše výkony byly těžko srovnatelné. Ale musel jsem přihlédnout nejen k technické stránce, ale i k tomu, co hudba dokáže sdělit. A Natálie má v sobě něco, co se nevidí často.“
Jakub jen přikývl, ale uvnitř cítil ostré bodnutí. Cvičil tvrdě celý rok, připravoval se na to, že letos nastane jeho chvíle. Tak jako i loni. A teď ho předběhla spolužačka, která ještě před pár měsíci nemohla vůbec hrát.
Když bylo rozhodnutí oznámeno, místnost se začala pomalu vyprazdňovat.
Natálie vyšla na chodbu a na chvíli se zastavila. Byla šťastná, ale zároveň trochu cítila vinu, protože věděla, jak moc chtěl Jakub vystoupit. Ten mezitím vyšel ven, držel si odstup a beze slova mířil opačným směrem.
Když se za ním ohlédla, uviděla ho, jak s rukama v kapsách rychle odchází chodbou pryč. V jeho pohybu bylo znát zklamání, i když ho skrýval.
„Jakube!“ zavolala na něj, ale on jen mávl rukou a pokračoval dál.
Natálie si povzdechla. Chtěla mu něco říct, ale nevěděla jak.
Na konci chodby ji zastavil Koudelka, jeho tvář byla vážná, ale vlídná. „Natálie, vím, že to pro něj nebylo snadné. Ale věř mi, tohle rozhodnutí nebylo jen o technice. Máš v sobě něco výjimečného. Teď je na tobě, abys jim to konečně ukázala. Jakub byl loni. Teď se jen prostřídáte.“
Přikývla a slabě se usmála. „Děkuju, pane profesore! Slibuju, že vás nezklamu!“
Jakub se mezitím vzdálil chodbou, jeho kroky byly rychlé a ráznější, než obvykle. Ale někde hluboko v něm rostla veliká hořkost.
Jarní slunce prosvítalo mezi větvemi stromů před konzervatoří a Natálie, stále ještě v euforii, rychlými kroky vyběhla ven. Její akordeonový batoh poskakoval na zádech, ale vůbec si toho nevšímala. Byla plná nadšení, jako by se v ní všechno napětí z posledních týdnů rozpustilo.
Když se zastavila u květinového záhonu, vytáhla mobil a chvíli ho držela v ruce. Její prsty se třásly, jak hledala v seznamu kontaktů jméno, které opakovala nejvíce. „Matouš,“ zašeptala sama pro sebe a pousmála se.
Věděla, že je to právě on, komu to chce říct jako prvnímu. Vždycky ji podporoval. I ve chvílích, kdy si sama nevěřila. A teď – teď mu konečně mohla oznámit tu fantastickou zprávu.
Matouš mezitím seděl v tiché knihovně na fakultě. Jeho šedomodré oči se soustředěně upíraly na obrazovku notebooku, před sebou měl rozepsaný úvod své bakalářské práce. Okolo něj leželo pár knih o postkoloniálních filozofiích a několik popsaných papírů.
Když jeho mobil na stole zavibroval, byl překvapen. Když na displeji uviděl jméno „Natálie,“ jeho unavený výraz se okamžitě rozzářil. Bez váhání hovor přijal.
„Ahoj, Natynko,“ pozdravil, jeho hlas byl tichý, ale srdečný. „Co se děje?“
„Maťulko!“ vykřikla Natálie tak hlasitě, až se Matouš podíval kolem, jestli neruší ostatní studenty. „Já to mám! Vybrali mě! Budu hrát na ročníkovém koncertu!“
Matouš se usmál od ucha k uchu, jeho únava ihned zmizela. „To je úžasný, Natynko! Gratuluju! Věděl jsem, že to dokážeš.“
„Já tomu furt nemůžu uvěřit,“ pokračovala nadšeně, její hlas byl rozechvělý radostí. „Měla jsem takový strach, že zase vyberou Jakuba! Ale Koudelka mi věřil! Řekl, že mám něco, co se vidí jednou za život! Chápeš to?! Řekl to o mně!“
Zasmál se. „Samozřejmě, že řekl. Protože je to pravda. Ty jsi výjimečná, Natynko. Vždyckys byla.“
Na chvíli zmlkla, její dech byl stále zrychlený z toho, jak rychle mluvila. „Víš, jsi první člověk, komu to říkám,“ přiznala tiše, ale v jejím hlase bylo cítit štěstí.
Matoušovy oči se na okamžik zaleskly. „To mě moc těší, Natynko,“ odpověděl s dojetím. „Ale popravdě, ani bych si to nenechal ujít. Tohle je tvoje chvíle. A jsem tak rád, že ji se mnou sdílíš.“
Natálie se zastavila u lavičky poblíž záhonu a posadila se. „Maťo, já nevím, co bych dělala, kdyby mě nevybrali. Ale teď mám pocit, že zvládnu cokoli! Všecko!“
„To je ono,“ odpověděl. „Tohle je ta energie, co v sobě máš. A věř mi, že kdyby to nevyšlo teď, tak příště určitě. Ale víš co? Já věděl, že to vyjde. Protože ty to máš v sobě.“
„Děkuju,“ odpověděla, její hlas byl plný emocí. „Ty mi vždycky věříš.“
„Vždycky,“ řekl měkce. „A co plánuješ teď? Už jsi cvičila dneska?“
Natálie se usmála. „Jo, cvičila. Ale dneska už si dávám pauzu. Myslím, že si chci chvíli užít ten pocit, že jsem to dokázala!“
„Správně,“ zasmál se Matouš. „Máš to zasloužené. Co kdybychom to oslavili? Nějaký čaj nebo kafe, až budeš mít čas?“
„Dobře,“ odpověděla a její srdce se trochu zrychlilo. „Zavolám ti, až skončím ve škole. A děkuju, Maťko. Fakt moc!“
„Není za co,“ odpověděl, jeho hlas byl klidný, ale upřímný. „Já děkuju tobě, že jsi mi to řekla první.“
Natálie zavěsila a usmála se, její tvář byla plná naděje. Věděla, že v něm má někoho, kdo jí věří bez ohledu na cokoli.
Hlasité předčítání
