Ve svém pokoji na kolejích ležel Matouš zklamaně ve své posteli a pokoušel se všechno vstřebat. Nešlo to. Posadil se a zhluboka si povzdychl. Cítil v sobě zmatek a napětí, ale věděl, že nemůže jen tak nechat všechno bez reakce. Otevřel kontakty, našel číslo tety Milady a stiskl tlačítko pro hovor. Srdce mu bilo rychleji, když čekal na to, až se ozve.
„Ahoj, teti,“ řekl s úlevou, když se ozval její hlas. „Chtěl jsem ti jenom říct, že … že mamka má zase svoje řeči. Mě to opravdu moc netěší, ale… jsem rád, že jsme se sešli, že jsi tam byla i ty. A že ty a Marwan se chováte k Anně tak, jak se chováte.“
„Matouši, já rozumím, že to není jednoduché, ale musíme být trpěliví,“ odpověděla Milada klidným, moudrým hlasem, který Matouš znal. „Tvoje maminka nikdy nevidí věci jinak než černobíle. Však to víš. Jenže není to nikdy všechno tak jednoznačné. Marwan je hodný člověk a Anna je dospělá, ví, co dělá.“
Matouš zavřel oči a přikývl. „Já vím. Jenže mamka je teď tak… uzavřená. Jak mám vysvětlit, s kým jsem? Chápu, ale tohle všechno je… příliš těžké.“
„Neboj se, Matouši, ona to nakonec pochopí. Možná to nebude hned, ale ty musíš být silný. Pro sebe i pro Natálii.“
Matouš se usmál, i když ho to stálo veškeré úsilí. „Díky, teti. Jsem rád, že mám tebe, že mám aspoň někoho, kdo mě podporuje.“
„Vždycky tu budu pro tebe.“ odpověděla Milada. „Teď se mějte rádi. To je to nejdůležitější.“
Matouš zavěsil a chvíli jen seděl. Stále se rozhlížel po svém pokoji, kde se válely knihy a zápisky. Jeho mysl byla pořád vtažená do rozhovoru s matkou. Než stačil ulehčit napětí v prstech, již znovu vzal mobil. Věděl, že musí zavolat Marwanovi a Anně. Oběma. Oni byli přece ti, kdo toto všechno už zažili. Potřeboval od nich nějaké konkrétní, praktické rady. I když věděl, že není jisté, jestli ho uklidní, aspoň měl naději.
Zvedl telefon, našel Marwanovo číslo a stiskl tlačítko pro hovor.
„Ahoj, Marwane,“ začal Matouš, když se spojili. „Musím ti říct, že mamka… to je zase na dlouho. Cítím, že je to hrozně těžké. Ona to nikdy nepochopí. Jak jsi to zvládal ty? Jak jste to zvládali s Aničkou?“
Marwan na druhé straně chvíli mlčel, jakoby si sestavoval v hlavě věty, než odpověděl. „Vím velmi dobře, co cítíš, Matouši. Když jsem poprvé potkal Annu, Milada mě sice přijala, ale tvoji rodiče mě viděli jako… cizince. Někoho, kdo sem nepatří. A taky měli předsudky. Zvlášť tvoje máma. Tvoje máma, žel, asi těžko uvidí, že já nejsem ten, koho by měla považovat za hrozbu.“
Matouš si povzdychl, vzpomínal na matku, na její zuřivost. „Ale jak se s tím dá žít? Jaks dokázal přežít, když tě někdo takhle nenávidí?“
„Musíš to přijmout,“ odpověděl Marwan klidně, jakoby to bylo jednoduché. „Není to snadné, ale nakonec jde o to, co máš ve své duši. A to, co my s Annou máme, to je silnější než jakékoli předsudky. Věř tomu, že se to ustálí. To chce čas. Jsem muslim a dobře vím, že Bůh to vždycky zařídí tak, jak je to nejlepší. Ono samo o sobě nestačí jen věřit v Boha. Hodně důležité je i věřit Bohu. Že věci zařídí tak, jak je nejlepší pro nás všechny.“
Matouš cítil, že mu trochu spadl kámen ze srdce, ale stále ho tížila nejistota. „Tak tedy tvoje víra? Co když ani ta opravdu nestačí?“
„Víra není jen o tom, co ti říká okolí. Co přijmeš z prostředí a naučíš se z tradic. Je to o tom, co máš v sobě. Musíš ji mít v sobě. Uvnitř. V srci. Jen taková víra ti dává sílu. Věř tomu, že všechno má svůj smysl. A že tvoje a Natáliino místo tu v Božím plánu existuje, jak i moje a Annino. I když nikdo kromě Boha, a pak taky tebe, to nevidí,“ dodal Marwan s tichým, ale silným přesvědčením.
Matouš na chvíli zmlkl, vnímal každé Marwanovo slovo. „Děkuju. Mám pocit, že se to nezlepší, ale taky vím, že musím bojovat. Jsem rád, že mám tebe, Marwane.“
„Ať už se stane cokoli, stojíme s Aničkou při vás,“ dodal Marwan.
Když Matouš zavěsil, ještě chvíli seděl a přemýšlel, než opět vzal telefon a zavolal i sestřenici. Hlas na druhé straně se ozval hned.
„Ahoj, Matouši,“ řekla Anna s jemným, ale odhodlaným tónem. „Co se děje?“
„Ahoj, Aničko,“ začal Matouš. „Mám pocit, že to bude horší, než jsem čekal. Mamka mě zase seřvala, a je to… no, prostě blbý. Hele jak jste to zvládali vy? Jak to všechno fungovalo u vás, když tě vyštvala?“
„Matouši, to nebylo nikdy snadné. Ale my jsme se nevzdali. Marwan to měl u nás složité a já taky. S tvojí mamkou. Museli jsme krok po kroku. Uvědom si, že ona nikdy nepochopí, jak to cítíme. Ať jí to zkusíme vysvětlit jakkoli, její pohled na svět zůstane omezený. Není to ani o nás, ani o vás, ale o ní.“
„Já vím, ale když to neustále slyšíš pořád dokola, tak se to už nedá ignorovat,“ řekl Matouš. „Cítím, že to má na nás větší vliv, než bych chtěl.“
„Že to teď bolí, ještě neznamená, že to je navždy. Uvědom si, že je to její boj. Ne náš. Ani váš. Musíte se … musíme se chránit, ale zároveň se neuzavírat. Když vydržíš dělat to, co je správné, časem se to spraví. My s Marwanem jsme to zvládli, i když to na začátku vypadalo jako konec světa.“
V Matoušovi při těch slovech trochu povolilo napětí: „Já vím. Děkuju, Aničko. Pomohlas mi víc, než si myslíš. Hlavně… vím, že mě posiluje, když vím, že v tom nejsme sami.“
„Nikdy nejste,“ odpověděla Anna tiše. „I když to teď vypadá špatně, máme jeden druhého. A i když to trvá dlouho, vy to zvládnete. I ty a Natálie, tak jako kdysi já s Marwanem.“
Matouš se usmál, i když spíše hořce. „Díky, Aničko. Ať už to dopadne jakkoli, jedeme dál. Společně.“
„Společně,“ odpověděla Anna a hovor skončil.
Matouš se opřel o stůl, chvíli zíral do prázdna, ale něco v něm se zklidnilo. Věděl, že to nebude mít jednoduché, ale díky Anně a Marwanovi byl odhodlanější čelit tomu, co přijde.
Ve starém, trochu zaprášeném obývacím pokoji ošumtělého rodinného domu v Lednici, kde se ve vzduchu mísil zápach cigaret a piva, seděli toho rána Miloš a Danuše. Na konferenčním stolku v obýváku stála před Milošem poloprázdná lahev rumu, po jejímž zbytku už párkrát sáhl, ale zatím se ani nerozhodl, zda si může v manželčině přítomnosti znovu ulít. Televizor běžel potichu, vysílali nějaký sportovní přenos, ale Miloš ho vnímal jen periferně. Zíral na obrazovku a občas si utřel čelo od potu, jako by to pomáhalo zahnat to vnitřní napětí.
Danuše postávala poblíž, s oběma nohama pevně na podlaze a rukama v bok. Ve tváři měla výraz, který říkal: „Tohle ještě neskončilo.“ Byla oblečená v tmavém kostýmku, její vysoké boty na podpatcích zvučně odrážely každý její energický krok, jak přecházela po místnosti sem a tam. Nervózně se přitom vracela ke svému mobilnímu telefonu.
„Hergot co s tím chceš asi tak dělat, Danušo?!“ Milošovův výkřik byl na pokus hrubý, ale bez opravdové síly. Věděl, že manželce nikdy nedokáže naservírovat vše, co by opravdu chtěl. Oči měl zasmušilé, poslední zbytky zšedivělých světlých vlasů vyčesané dozadu, ale čelo zvrásněné a rysy tváře rozpadlé ani ne tak věkem, jako spíš alkoholem. „Tož se mu zalíbila cigánka a chce s ňou být. Neskáču z toho radostí, to určitě ne. Ale vždyť ten kluk je dospělý. Jeho volba. Blbá, ale jeho. Nemůžeš ho přece pořád držet pod kontrolou… “
„Mildo, mlč, nikdo se tě na nic neptá. To už není jen o něm. Nechápeš, co se děje? My máme naši rodinu! A on místo toho, aby ji ctil, tak táhne za Miladou a Ančou a tu rodinu ničí spolu s nimi. A zaplétá se čím dál víc i s tou cikánkou. A teď do toho ještě ten Marwan! To už není jen nějaký jeho problém. To už je hrozba! Matouš nás do svých problémů vtahuje, jak oni do těch svých stahují jeho. Jako do černé díry.“
„Ale… Kdo je to vůbec ten Marwan, co na něm vidíte? I on i Anča. I ty. Já Arabáče taky moc nemusím, to rozhodně ne, ale nevím o něm nic konkrétního, co by mě tak příšerně znepokojovalo. Prý je to normální chlap snad. A údajně i doktor,“ přemítal opatrně Miloš.
„Normální? Ty, Mildo, věříš, že je snad některý z těch fanatiků normální?“ Danuše se rozhlédla kolem sebe, jakoby hledala nějakou podporu v té prázdnotě. Když promluvila znovu, její hlas byl napjatý, jako by se každou chvíli měl přetrhnout. „Jéžiši … Mildo! Vždyť je to Arabáč ze Sýrie, jak uřezávají ty hlavy. Mohamedán. Kriminálník. Terorista a vrah!“
Miloš na chvíli zůstal zticha, chvíli přemýšlel. Věděl, že Danuše nikdy nezmění názor a že proti ní nemá šanci. Přesto v něm hlodala pochybnost, která ho tížila. „Já neříkám, že je ideální, ale… víš, jaký je náš Mates. On je tak tvrdohlavý. A možná to je pro něj i nějaká hra. Třeba si zkouší, jaké to bude, když chvíli půjde proti nám. Dospívá. Osamostatňuje se.“s
„Tak pro něj je hra stýkat se s fanatikem? Součást dospívání? A co pro nás? A co pro nás všechny? On jde proti své vlastní rodině! O co mu jde, že ničí svoje rodiče? A proč si nemůže najít nějakou solidní slušnou holku, jako všichni… Chce snad být zajímavý tím, že chodí s cikánkou? Takhle se přece jenom ztrapňuje.“
Danuše po těch slovech ztuhla, znovu popadla telefon a zaťala zuby: „Uvidíš. Jestli to myslí vážně, pak ať si za nimi táhne, ale já ho podporovat nebudu.“
Miloš se zvedl z pohovky, nalil si konečně trochu rumu a otočil se k Danuši. „Proč to vlastně všechno tak řešíš, Danuško? Z jakého důvodu? Vykašli se na to už projednou.“
„To je snad jasné, Mildo, ty důvody!“ vyštěkla Danuše, z očí jí šlehaly blesky. „Tobě to snad nedochází? Je to kvůli té cikánské couře, potom kvůli mé podrazácké sestře a tomu jejímu nevychovanému spratkovi! A kvůli tomu… teroristovi, kterého si ten její rozpustilý fracek přivedl domů. A hlavně … já to přece řeším jako máma, z lásky pro našeho Matouška, kvůli jeho budoucnosti, kterou si tímhle úspěšně likviduje. A teď to je snad všechno! Já ho tak nenechám! Ale tobě, Mildo, je to všechno jedno. Tobě bylo vždycky všechno fuk. I on ti byl lhostejný. Nemáš ho snad rád? Tak se chovej aspoň jednou jako jeho otec!“
Miloš na ni bezmocně pohlédl s očima mírně opilýma a smutnýma: „Dobrá, Danuško, ale co s tím jako mám dělat? Když naňho budeš pořád tlačit, tak …“
Danuše pochopila, že jej vlastně přemohla. Její tvář se zpevnila v dalším monologu. Byla přesvědčena o své pravdě a nesnášela to všechno, co se dělo kolem jejího syna a rodiny.
„Mildo, to bys měl vědět sám,“ řekla tvrdě, s pohledem, který jako by vyměřoval každé slovo, „až si tím úspěšně zlikviduje celý další život, budeš to jen a jen ty, kdo ponese vinu, že ses za mě nepostavil. Moje vina to nebude! To tys nikdy nedokázal jednat!“
Miloš zůstal stát, dál se neopíral o stolík v obýváku, ale díval se na ni, jako by právě dostal šanci na chvíli zapřemýšlet. Ale přesto i dál zůstával v pozici, kdy ztrácel i veškerou zbývající odvahu postavit se manželce.
Danuše naopak chtěla věci řešit. Zvedla telefon. Jako první byla na řadě její sestra. Zasáhla ji vlna nervozity. Věděla, že Milada bude reagovat na její slova zcela jinak a klást neporovnatelně větší odpor než její manžel. Tlak v jejím hrudníku rostl stejně jako její hněv. Měla v hlavě příval emocí a už je nedokázala zadržet.
„Milado, to jsem já. Můžeme si promluvit?“ začne napjatě.
Na druhé straně se ozve klidný, ale vřelý hlas její sestry. Vždy působil vyrovnaně a laskavě. Zatímco v Danušině obýváku teď panoval nepořádek a tíživé ticho, Milada byla stále příkladem ženské jemnosti a laskavosti, vytvářející útulný domov. Toho umění, které si Danuše nikdy neosvojila. A přesto teď cítila, že nemá jinou možnost, než se sestrou mluvit. S Miladou, tou útlou, světlovlasou ženou s jemnými rysy, které nikdy nezestárnou, s hlasem hovořícím s takovou dávkou lidskosti, kterou Danuše postrádala.
Miladin hlas jí odpověděl, mírně, ale pevně: „Dano, co se, prosím tě, děje? Už dlouho jsme si nevolaly. Tak o co jde tak najednou?“
Danuše cítí, jak její srdce začíná rychleji bít. Cítí na sobě její skrytou kritiku. Zvolí ostrý, chladný tón, který jí má dát dojem převahy: „Byl u tebe Matouš, že? A s tou… s tou svojí holkou. Slyšela jsem o tom. Co to má jako znamenat? Co si tím dokazuješ? Kradeš mi syna potom, cos mi vyfoukla barák a poštvala proti mně rodiče? To už nemáš žádnou soudnost, Milado? Jaks to tomu klukovi mohla dovolit? Jak můžeš přijmout do rodiny někoho takového, jako je ta holka?“
Milada si na druhém konci povzdechne, ale její hlas zůstává klidný: „Dani, Matouš je přece už dospělý člověk. A já jsem jen ráda, že se k nám chová, jako by u nás mohl najít domov. A Natálie… je pro něj důležitá. A pro mě je také důležité, že jsou spolu šťastní. Každý má právo na svou vlastní cestu, i když ji nevidíme stejně.“
Danuše vybuchne: „Tys na to opravdu zapomněla? Jak ti to může být jedno? Tady se hraje o všechno, co nás v rodině vždycky drželo pohromadě! To je přece… neuvěřitelné! Jakoby ti nestačilo to s tím Arabem! Jaks to mohla dopustit? Dovolit, aby ti unesl dceru? Vždyť to není normální, Milado! Vždyť nám to rozkládá celou rodinu! Rozkládá ji ta tvá naivita a podělaný humanizmus!“ Z jejího hlasu byla v každém slovu cítit zuřivost a rozhořčení.
Milada se na okamžik odmlčela. Bylo zřejmé, že byla otřesená tímto Danušiným výlevem. Nešlo o to, že by jí nebylo chování její sestry odporné, že by se za něj nestyděla, že by jí nebylo líto, jak mluví o jejím zeťovi a její jediné dceři. Nevybouchne však. Jako sociální pracovnice je zvyklá naslouchat těm, kteří procházejí životní krizí a přistupovat k nim s pochopením, ne s odsudky.
„Danuše,“ pokračovala klidně, „Marwan je člověk, který se ke mně chová s respektem a laskavostí. A vždycky se tak choval. I k Aničce, samozřejmě. Ať už má jakoukoli víru nebo původ, to neznamená, že je automaticky špatný. A navíc, on teď bere Matouše jako svého mladšího bratra. Matouš si na něm váží jeho hodnot, jeho cti a oddanosti. Jistým způsobem ho obdivuje. A Marwana skutečně není těžké mít ráda. On je charakter, který se opravdu nevidí každý den. A pokud jde o Natálii… Milé děvče. To, že je Romka, přece není důvod k tomu, abychom ji automaticky nepřijímali.“
„Ty máš pořád plná ústa nějakých hodnot a milování bližního svého, ale tohle všechno je přece proti naší tradici, proti tomu, co jsme vždycky zastávali, Milado!“ burácela Danuše. „Matouš do naší slušné rodiny přivádí… cikánku! A ty, biřmovaná katolička, jsi přijala za zetě nějakého mohamedána? Potenciálního teroristu? Jak ti to může být jedno, Milado? Jak můžeš tvrdit, že je všechno v pořádku?“
Milada se zarazí, cítí, jak se jí zadrhává dech a odpovídá s tichým smutkem: „Já tě chápu, Danuško. Vím, že to vidíš jinak. Ale já, jako křesťanka, mám v sobě hlubokou víru v to, že každý člověk má právo a šanci ukázat, jaký skutečně je. A to s Natálií a Marwanem… to není moje volba, to je volba Matouše a Aničky. Jsou dospělí. Já jim nebudu říkat, co mají a co nemají dělat. Možná bys měla přestat tolik každého odsuzovat. Víš, jak je psáno v Písmu. Kdo jsi bez viny … Začni radši naslouchat tomu, co se ti říká.“
Danušiny prsty křečovitě svíraly telefon, jako by to byla poslední věc, která jí bránila v úplném zhroucení. Byla zaskočena, že Milada je tak klidná, že její slova nezní jako obviňování. A přesto, něco v jejím tónu ji stále zraňovalo. S veškerou tvrdostí, kterou v sobě dokázala najít, sestře odsekla: „V pořádku, Milado. Jen si pamatuj, že až se ti všechno zhroutí, už za tebou nikdy nepřijedu. Až tě ta tvoji nová rodina zklame, nikdo tě už nebude litovat. Barákem se udus.“
„Já si myslím, že nakonec litovat budeš ty. Ale to nevadí. Každý máme svou cestu,“ odpověděla Milada tiše, ale pevně.
Danuše se rozhodla přitvrdit, aby donutila sestru vidět věci tak, jak je vidí ona. Ostře a vyčítavě se do sestry obula: „Ty to vůbec nechápeš, že? Co jsi to za matku, když vidíš, jak nějaká cikánská štěnice vysává moje dítě! Krade mi syna, Milado! Tak jako tobě ten Arabáč ukradl dceru! Tobě to tehdy bylo fuk. Ale mě rozhodně ne, ani tehdy, ani teď. To přece nemůžu přehlížet! Ty jen tak sedíš a koukáš, jak se ti celá rodina rozpadá před očima. Matouš je ztracený. Anča je odepsaná. A všechna ta pakáž – váš Marwan, Matoušova cikánka… to je tvoje vina, že tomu tak nečinně přihlížíš! Ty jsi zničila život našim dětem! Naši rodiče se obrací v hrobě!“
Danuše byla odhodlaná, i kdyby to znamenalo, že ve vzteku přerazí všechny mosty mezi nimi. „Jak můžeš být pořád tak slepá?!“ zaječela zuřivě na sestru. „A že Matouš přijal Marwana jako bratra, to je jenom další důkaz, že s ním ten chlap manipuluje! Vždyť mu vymývá mozek! Co je to jiného, Milado? Co si vůbec myslíš? To přece není žádné bratrství, to je čistá manipulace náboženského fanatika! Islámského extremisty! Kdoví jaké cíle sleduje! A všechno to jenom pomalu rozežírá naši rodinu, kterou jsme budovali a na kterou jsme se vždycky mohli spolehnout. A ty se teď díváš, jak se to všechno rozpadá! A místo abys před tím našeho Matýska chránila, tak ho v tom ještě podporuješ!“
Danuše v záchvatu hněvu a frustrace i přesto věděla, že se vydává na cestu, kterou už sama nejspíš nezastaví. „Ty máš v sobě pořád nějaký ten humanismus, že? Zatímco ta pakáž z nás všech ostatních slušných lidí dělá své otroky, abychom tu nakonec zůstali sedět s prázdnýma rukama. Ty si vůbec neuvědomuješ, jakou škodu rodině působíš, že je podporuješ!“
Milada na druhém konci telefonu se opět odmlčela. S každým Danušiným slovem, které bylo jako ostré otrávené šípy, cítila ve svém srdci smutek. Netoužila se se sestrou hádat, ale zároveň vnímala, že pokud teď nezareaguje, Danuše přejde všechny meze a jejich vztah se navždy změní.
„Dano, tohle už není o Matoušovi, nebo o Marwanovi,“ řekla tichým, ale pevným hlasem. „To ty se, milá sestřičko, bojíš, že se všechno zhroutí tobě. A obviňuješ mě, že k tomu přispívám. Ale já ti přece nemůžu přikázat, jak máš vidět svět. Ani Matoušovi. Matouš je dospělý člověk a má právo rozhodovat se podle svého. Na to nemáš nejmenší právo ani jako jeho matka, to si pamatuj. A to, že se přátelí s někým, kdo ti není sympatický, neznamená, že ho musel někdo zmanipulovat. Víš, jaký je rozdíl mezi tebou a muslimy? Zatímco oni ty naše tradiční hodnoty opravdu žijí, ty se jimi jen oháníš a bereš si je za modlu. Za zlaté tele.“
Danuše stále zůstává přesvědčena o své pravdě. Cítí vzrůstající úzkost a vztek. Rozhodne se konflikt eskalovat ještě víc, i když ví, že tím možná zničí poslední šance na smíření se svou sestrou.
„Ani jako jeho matka? A kdo potom může, když ne já?“ zaskuhrala Danuše, aby pak chladně a agresivně pokračovala ve svých útocích. „Ty se na to díváš z výšky, jak nějaký sociální pracovník, který si myslí, že všechno má vždycky pod kontrolou, že?“ V jejím hlase byla jedovatá ironie. „Jenže tohle není žádný terapeutický klub, Milado. To je rodinný život. A ty mi teď říkáš, že jsem to já, kdo má problém? Když syn přijme takového člověka za bratra? Když se zamiluje do takové holky? Nechceš si přiznat, že tohle je začátek Matoušova konce? A ty se uprostřed toho díváš na toto celé jak nějaký nezúčastněný pozorovatel? To ti na něm vůbec nezáleží, že nechceš zasáhnout? To ti vůbec nezáleží ani na mně?“
Milada věděla, že pokud Danuše zavěsí, možná už nebude cesty zpět.
„Já tě nenutím, abys to přijímala,“ řekla Milada klidným, téměř bolestným hlasem. „Ale nechci, abys mě obviňovala za to, co dělá Matouš ze své vlastní vůle. On se rozhodl. A já ho budu podporovat, jak nejlépe umím, protože v jeho rozhodnutí nevidím problém. Jestli to znamená, že mě nebudeš moci pochopit, nebo nic z toho nebudeš chtít vidět, tak je to cena, kterou jsem ochotna podstoupit. Ale to není moje, to je jeho volba.“
Danuše na to, co uslyšela, sice reagovala, ale její slova už přecházela do ledové lhostejnosti. S chladnou ironií, jako by to bylo všechno zbytečné, trvala na svém: „Dobře, Milado. Když si myslíš, že tohle je správně, tak to nech tak. Mně to je jedno. Jen se nediv, až se vám všechno zhroutí. Pak už bude pozdě. Já tě varovala.“
Pak Danuše zavěsila. Na druhé straně se ozvalo hrobové ticho, které v Miladině srdci zůstalo jako ruina toho, co ještě před chvílí bylo zbytkem rodinného vztahu. Milada zůstala klidně stát, i když cítila, jak mezi nimi rostla zeď neporozumění. Věděla, že Danuše nikdy nepochopí. Ta se změnit nechce. A ona sama na tom už nemůže nic změnit.
Milada potichu usedla do svého křesla, telefon stále v rukou, i když Danuše už dávno zavěsila. Její prsty se lehce otíraly o chladný plast přístroje, jako by to bylo jediné spojení s realitou, která ji právě zasáhla. V obývacím pokoji, kde trávala většinu času, panovalo klidné a pohodové ticho jako symbol stability. Jemně voněla levandule z malého květináče na okně, světlo se tiše odráželo od bílé stěny a teplý zlatý odstín, jenž vcházel z venku, dodával místnosti jakýsi jemný nádech útulnosti. Bylo to místo, kde vždycky nacházela klid. Ale teď, jak seděla smířená v křesle, něco v ní bylo přeci jen zničené.
„Proč?“ Napadlo ji znovu, zatímco její oči neviděly nic jiného než prázdno před sebou. „Proč se Danuše nikdy nesnažila pochopit? Proč se držela své úzkoprsé představy o světě a odmítala se podívat na věci z jiné perspektivy?“ Milada vzdychla a podívala se na své ruce. Byly jemné, jako vždy, ale teď ji připadaly těžké, jakoby nesly celou tíhu této hádky. Srdce jí bilo pomalu a klidně, ale pod povrchem cítila prázdnotu. „Co jsem měla dělat? Jak jí to vysvětlit, když ona nechce chápat?“
Milada si nemohla pomoct. Ve svém vnitřním světě byla čím dál zmatenější. Jak mohla být její sestra, coby matka, která měla mít tolik lásky a ochoty chránit, tak slepá a nevidět, že svým vlastním jednáním působí skutečný problém ona sama?
„Tak moc bych si přála, abychom si rozuměly,“ pomyslela si tiše. „Ale ona není připravena změnit názor. Nikdy nebude.“ S těžkostí v duši se rozhodla, že už na nic nečeká. Tento rozhovor byl možná poslední kapkou. Nevěděla, co dál, ale cítila, že nemá smysl se už více snažit. A přesto v ní stále bublala jakási nevyřčená lítost. Nešlo o to, že by Milada ztratila svou víru v rodinu, ale spíše o to, že se Danuše uzavřela před skutečností. Naštěstí, i když se její vztah se sestrou hroutil, Milada věděla, že může vždy počítat s Matoušem. A jeho láska, jak se s Natálií vzájemně podporovali, byla pro ni nějakým světlem v téhle temné chvíli. Tak jako i Anna a Marwan.
Danuše stála u okna, pevně ve svém hněvu. Světlo se pomalu vytrácelo a zanechávalo pokoj v pološeru, které dokonale odráželo její vnitřek. Srdce jí stále bušilo rychleji než normálně. Byla znechucená, vyčerpaná. To, co právě prožila, bylo jako náraz. Podívala se do zrcadla a uviděla samu sebe – rudé tváře, zpocené čelo a oči, které se ještě stále nezklidnily. Její pohled byl tvrdý, rozzuřený. „Jak může být Milada tak naivní?“ pomyslela si.
Na stole v jejím obýváku panoval chaos – prázdné hrnky, noviny rozházené po stole, nedopitá flaška rumu po Milošovi, který chrápal vedle na kanapi, jakoby se ho nic netýkalo. Pro Danuši byl ten nepořádek synonymem osobního neúspěchu a rodinného chaosu. Když zavřela oči, pořád slyšela slova své sestry, která ji ještě více popuzovala. „Matouš je dospělý, Dano. Má právo si vybrat svou cestu. To není tvoje rozhodnutí.“ Ta dvě slova – má právo – ji popuzovala víc než cokoliv jiného. Kdo tomu děcku dává právo přitahovat do její rodiny toho, koho ona nechce a narušovat její světonázor? Jak může Milada, která by měla být také pilířem rodinné stability, tak slepě podporovat ty vetřelce, kteří jejich rodinu ničí?
„Co se to stalo s mojí rodinou?“ Danuše se cítila, jako by jí něco uniklo. Kdysi to bylo jiné. Všechno bylo pevné. Národní tradice, rodinné hodnoty … A teď Milada všechno bourala a zpochybňovala. Místo skutečnou matkou, raději byla jen nějakým vzdáleným pozorovatelem, který neměl odvahu rázně zakročit a nastavit nepřekročitelné limity.
Zatnula zuby. Nechtěla, aby tohle všechno zůstalo bez odezvy. Cítila, jak se v ní vaří zlost. Byla přesvědčena, že má pravdu. A Milada si klidně dál nečinně sedí a říká, že je vše v pořádku? To nemohla pochopit. „Vždyť to je začátek konce!“ pomyslela si zoufale.
„Nikdy ji nepochopím,“ řekla si. „Nikdy nebudu rozumět tomu, proč nic nedělá. Ale pokud se Matouš rozhodne jít touhle cestou, pak bude muset jít proti mně. „Ať si ten její milovaný Arabáč vezme co chce, ale svého syna mu nedám. Ani nenechám, aby zničil i zbytek rodiny. A nedovolím to ani té cikánce.“
Matouš ležel na posteli v chaotickém pokoji na kolejích. Kolem něj se válely otevřené knihy, zápisky a na stole ležel otřískaný hrníček, v němž zbyl jen drobný pruh zaschlého čaje, co už dávno ztratil svou původní vůni. Srdce měl těžké, jako by v něm něco hrozivě tísnilo a nutilo ho zůstat v místnosti, i když věděl, že východ je přímo před ním. Ne však únik. A to byl problém.
Ležel na zádech, jednou rukou si prohrábl vlasy a zíral do stropu, který mu připadal až příliš blízko. Bílá omítka byla na několika místech rozpraskaná, ale dala by se zpravit. Ne tak ten pocit v něm… ten byl všudypřítomný, těžký, pohlcující. Jakoby se celá jeho existence, ta neustálá touha po klidu, po harmonii, rozpadala pod náporem vnějších tlaků. Na jedné straně máma a táta, na druhé teta Milada, Marwan a Anna … a pak samozřejmě Natálie, ta byla pro jeho srdce úplně vším.
V duchu se mu stále vracela matčina hrubá slova, její výčitky, její zuřivost. Už několik hodin mu zněla v hlavě. I když si je snažil odracionalizovat, její slova byla pořád silná a nesmazatelná. „On není ten pravý kamarád pro tebe, on nemůže být tvoje rodina,“ říkala o Marwanovi. „Zničí ti život,“ říkala o Natálii. V jeho hlavě se to pořád opakovalo, každý tón, každé slovo. A zároveň si Matouš uvědomoval, že tohle není jen boj o ty, které má rád, ale i o všechno, co představovali. O toleranci, porozumění a třeba i lásku, která dalece přesahuje meze toho, co si matka ve své omezenosti dovedla představit.
V místnosti, kde bylo příliš ticho, aby se tu cítil v bezpečí, zíral Matouš s těžkým pohledem na strop, hledal nějaký smysl v těch vlnách bolesti, které ho zaplavovaly. „Co mám dělat? Jak to všechno zvládnout?“ pomyslel si v duchu. Snažil se udržet klid, věděl, že nesmí podlehnout. Přesto se mu sevřelo hrdlo, když vzpomněl na slova tety Milady. „Být silný. Pro sebe, pro Natálii.“ Ale jak? Jak může být silný, když se celý svět, jak ho znal, obrací v trosky?
Za oknem se stmívalo. Měsíční světlo prosvítalo do pokoje, kreslilo na stěně podivné stíny, které se Matoušovi zdály téměř živé, jako by se celá místnost snažila o něco, co nedokázal pochopit. Obličej měl nyní více než kdy jindy vyčerpaný, oči unavené a na čele se mu krabatily jemné vrásky z dlouhého přemýšlení. Ruce měl studené, ale v hrudníku stále pálil ten zvláštní pocit, že nic nepůjde jen tak zpravit.
Zavřel oči a vzpomněl si na telefonát s Marwanem. Věděl, že i on to musel mít těžké. Když se poprvé setkal s Annou, jejich vztah byl okolím nepochopen a odsuzován. Tolik moc si přál být tak silný jako byl kdysi Marwan. „Víra přece není o tom, co ti říká okolí, ale o tom, co máš uvnitř,“ zněl v jeho hlavě Marwanův klidný, přesvědčivý hlas. Matouš mu věřil, věděl, že tohle je cesta, kterou by měl jít. Věřit v něco mnohem hlubšího než ve zjednodušené názory ostatních.
A pak to přišlo. Zázrak. Natálie. Její přítomnost v jeho životě byla jako světlo v temném tunelu. Její nepoddajný duch, její neochvějná víra následovat své srdce, intuici a to, co je správné, mu dodávala sílu. „Nechci to vzdát,“ řekla mu tolikrát. A Matouš to věděl. Natálie byla ta, která nikdy neuhýbala. I když se ocitli v těžkých chvílích, když se zdálo, že všechno je proti nim, nikdy se nevzdala. V jejích očích zářila touha po lepším světě, po pochopení, po soucitu. Matouš jí tolik vděčil za to, jak přirozeně mu ukazovala jiný způsob pohledu na věci, než který mu diktovala matka a který on rozporoval filozofickými teoriemi.
„Společně. Nezůstáváme sami,“ vzpomněl si na poslední slova sestřenice Anny. Ta věta se Matoušovi vryla do mysli. Věděl, že to tak je. I když se nyní vše zdálo být temné a složité, věděl, že tu jsou lidé, kteří mu pomohou a kvůli kterým se nemá vzdát. Milada, Marwan, Anna, Natálie… to byli lidé, kteří se spřipojili v boji za to, co bylo správné. A Matouš byl připraven pokračovat v tom boji s nimi, ať už to bude jakkoli těžké.
Zvedl se z postele, vyšel k oknu a díval se ven, jak noc pomalu přikrývala město. Venku bylo ticho, ale bylo nyní jiné, než to, které cítil v sobě. Ticho, které ho sevřelo, ale zároveň vybízelo aby šel svou cestu dál. A tak stál, opřený o okno, ruce složené na parapetu, oči upřené na nebe plné hvězd. Přemýšlel o všem, co se děje v jeho rodině, o tom, jak se vše změnilo a o tom, jak to všechno zvládnout.
„Nechci to vzdát,“ zašeptal si pro sebe.
Hlasité předčítání
