Natálie vešla domů. Sníh už dávno roztál a podvečerní předjarní slunce prosvítalo do obývacího pokoje, kde její rodiče seděli. Byla unavená, ale evidentně šťastná, s příjemným úsměvem na tváři.
„Tak jak bylo, Natálko? Jak jste se měli u Matouše tety?“ zeptá se Marika zvědavě.
Natálie se usmívá a její oči se rozzáří: „Bylo to skvělé, maminko. Opravdu skvělé. Matouše teta Milada z Hradiště je úžasná ženská. Tak vřelá a otevřená. A její dcera Anna, jeho sestřenice… taky skvělá holka. Opravdu si rozumíme. A její manžel Marwan je… no, je tak vtipný, chytrý a laskavý.“
František sedící na gauči zvedne obočí a jeho výraz je trochu znepokojený: „Natálko? Matouše rodina, toto všicko… myslím, že bys měla byt opatrnější. Víme, jak to chodi.“
Natálie stále nadšená ze setkání, pokojně odpoví: „Tati, vím, že vás trápí, že Matouš mě nemohl vzít přímo k sobě domů a ani přijít s nikým ze svojich sem k nám. Ale tam u tety Milady to bylo vážně jiné. Byli úplně v pohodě. Opravdu. Oni jsou na mě hodní, vážně. Ani Matouš neměl žádný strach, sám byl rád, že mě tam vzal. A teta Milada je tak inačí od jeho matky… chápete, jak to myslím? Ona mě přivítala úplně jak rodinu.“
Marika seděla s hlavou mírně skloněnou, ale dívala se na Natálii pozorně: „A Matouš… ten se choval jak? K tobě?“
V Natáliiných očích se mísila úleva a vděčnost: „Byl úžasný. Bylo vidět, jak se tam cítil dobře, že mě tam vzal, že má opravdu rád svou tetu i svou sestřenici a jejího muže. A já jsem konečně mohla vidět, jaké to je, mít v jeho rodině někoho, kdo tě skutečně přijme. Ano, Matouš se sice nikdy neodvážil ukázat mě mamce a taťkovi, protože ví, že by to bylo těžké. Ale teta Milada je jiná… ta má tak velké srdce.“
František dceru pozorně sleduje a poslouchá. Pak se zeptá s nádechem opatrné skepse: „A co ten Marwan? Co je to vlastně za chlapa? Co s nim ten Matouš má?“
„Marwan je… ten pán mě osobně velmi příjemně překvapil,“ odpoví Natálie klidně a potom odhodlaně pokračuje: „Syřan, lékař, velmi moudrý a zbožný, ale také silně proti jejich režimu. Ve své zemi zažil těžký časy a teď je tu, v Česku. S Matoušem si velmi dobře rozumí, hovoří spolu o všem možném. Mají spolu hodiny a hodiny takové ty jejich intelektuální debaty. Já jsem si s ním taky dlouho povídala. Má tak otevřené srdce. A dávno už není žádný cizinec. Váží si své rodiny a tradic, to je to, co mě na něm tak okouzlilo. A vůbec… to, jak přijímají jeden druhého v té rodině… to bylo… tak krásné. Teta Milada, Anna, i Marwan, všichni jsou tak otevření a nestranní. A to je pro mě strašně moc důležité.“
Marika se dotkne dcery, v jejích očích je soucit a zároveň i trochu zklamání, že situace není tak jednoduchá: „Takže… tam všicko bylo úplně v klidu, fakt vůbec žádné nervy?“ Pak si otře rukou čelo, jako by se snažila vstřebat všechny nové informace.
Natálie se usmívala, trochu zamyšlená, ale spokojená.
František několik sekund mlčí. Potom řekne klidným hlasem: „Ked se ti to líbilo, tak na tom asi něco bude. Buď jak buď, ide o to, že se mezi nima ty sama musiš cítit dobre. Ale…jenže co dál s Matoušem, co bude s tou jeho trefenou matkou a jak se to všicko celé vymrví…“
„Ak to Matouš zvládne,“ povzdechne si Marika a pevně se zadívá na dceru, „bude to len dobře. No furt si myslím, že vám oběma nezbýva než se modlit a prosit Pánbíčka a věřit, že vám to vydrží… a že ro bude lepší než doteď. Není to jednoduche a člověk nikdy nevi na čom je.“
„Vím, že to není jednoduché,“ směje se Natálie i když cítí ve svém srdci smutek, „ale bylo to tak hezké. A moc to pro mě znamenalo. Cítím, že si nás váží aspoň někdo z nich. A to mi zatím stačí.“
František se po chvíli mlčení podívá na Mariku a pak zpět na Natálii: „No, asi to už dáva nějaky smysl… aj kde furt budu trocha skeptik. No ked se tak cítiš dobře, tím lepši.“
„Život není pohádka, Natálko. Pamatuj, cos tam zažila, a co se ti libílo. Dycky musiš vedět, co je pro teba najlepši,“ řekne Marika se smutným úsměvem.
Natálie vytáhne z kapsy mobil, kde má několik fotografií z víkendu u tety Milady a ukazuje je nadšeně rodičům: „Tak tady je Matouš, to je jeho teta, ta Milada, tady zase Anička a Marwan… a tady je ještě pár fotek… aby jste věděli, jak jsme se tam měli.“
František si mlčky prohlíží fotky, pak si oddechne a s úsměvem se podívá zpět na dceru: „No dobre… asi to byla dobrá zkušenost. Ti přeju, ať to všicko dobře dopadne. Ale ten jahně, co vám pekl ten arabský doktor, téda ten vypada fakt super. Ten bych dal taky.“
Marika se usměje: „Aj ja taky se těším na to, co bude dál, Natálko. Dycky budeme s tebou.“
„Děkuju, mami, tati.“ dodá Natálie s úsměvem a klidem v očích.
Na druhý den naplánovaly kamarádky setkání v oblíbené kavárně. Eliška a Nikola byly také zvědavé, jak proběhl víkend v Hradišti. Místnost byla útulná, ozýval se příjemný šum hovorů a šálky, které tiše cinkaly na stolech. Na stěnách visely obrazy od místních umělců.
Natálie vešla do kavárny v kabátu, který ladil s jejími tmavými, mírně zvlněnými, dlouhými vlasy. V očích měla ještě stále ten lesk z příjemného setkání u Matoušovy rodiny, a její tvář se rozzářila při pohledu na kamarádky.
Eliška vstala a zamává na ni. Své blond vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí jemě kolem obličeje. Měla na sobě černý kabát a džíny, na krku modrý šátek.
„Ahoj, Naty! Jak bylo? Povídej, co nového?“ zajiskřily Eliščiny modré oči.
Nikola s rukama překříženýma na stole se opřela o lokty, její světle hnědé vlasy jí spadly do očí. Na sobě měla zelený pletený svetr a černé kalhoty, na nohou pohodlné tenisky. Trochu zaraženě se na Natálii podívala a čekala na její reakci: „Jo, jo, jak bylo u té Matoušovy rodiny? Jsme zvědavé!“
Natálie se klidně usmívá, jak si vybavuje detaily z víkendu. Oči jí září vděčností a nadšením, když usedá ke stolu, a trochu se přitom zasměje, jak si vzpomene na Matoušovu tetičku Miladu a celkovou atmosféru setkání.
„Bylo to… fakt skvělé,“ usmívala se nadšeně. „Víte, jak jsem vám vždycky říkala, že Matoušova matka je… no, trochu nekompromisní, že? No, tak jsme se vydali za tou druhou částí jeho rodiny. Za jeho tetou Miladou. A víte co? To bylo úplně jiné.“
Eliška se trochu zamračí, ale její zvědavost převažuje. Dívá se na Natálii, jak ji její nadšení uchvátilo, a skládá ruce na stole. Oči se jí zalesknou ve chvíli, kdy Natálie zmiňuje Matoušovu rodinu: „Fakt? Teta Milada? Ta musí být nějaká moc hodná, když ji i Matouš pustil až k tobě, no ne?“
Natálie přikývne a tvář jí spokojeně září: „Přesně! Teta Milada je…úplně jiná než Matoušova matka. Byla hrozně vřelá. U ní jsem i já měla pocit, že tam patřím. A nejen ona, ale její dcera Anička… byla jsem s ní fakt ráda, jako bychom se znaly už dlouho. A její manžel Marwan, ten je taky úplně skvělý.“
Nikola zvedne nedůvěřivě obočí, její výraz se trochu změnil, jak ji informace o Marwanovi zaujaly. Trochu se nakloní dopředu a začne si hrát s okrajem hrnku: „Počkej, to zní fakt zajímavě. Marwan? To je nějaký cizinec? Jaký je?“
Natálie se s úsměvem a nadšením rozvypráví, její oči se lesknou, když si vzpomene na Marwana, na jeho klid a moudrost: „Je to lékař, pochází ze Sýrie, utekl před režimem. Je strašně chytrý a laskavý. A navíc… má úplně jiný pohled na svět. Jako v tom dobrém slova smyslu. Jako někdo, kdo si prošel peklem, ale stále má tu otevřenou, vřelou povahu. Fakt mě moc příjemně překvapil.“
Eliška opatrně přikývne, její modré oči vyzařují trochu skepse a nedůvěry, ale na chvíli se jí na tváři objeví úsměv. „A Matouš… jak se k tomu všemu staví? Bylo vidět, že je rád, že se zase setkal s tetinou rodinou? A že jim přivedl i tebe?“ Eliška se zasměje, protože ví, že Matouš bývá občas trochu váhavý.
Natálie zvedne s úsměvem trochu obočí a pak na chvíli přemýšlí, jak to říct: „Jo, to bylo fakt znát. Bylo vidět, jak je rád, že mě vzal mezi ně. Aspoň tuto část rodiny. A Matouš… je vždycky tak stydlivý, když se jedná o jeho city, však víte… ale u tety Milady, Aničky a Marwana byl v pohodě. Fakt jsme si dobře povídali. A já jsem ráda, že jsem je mohla poznat.“
Nikola se opatrně pousměje: „To je pravda… ale upřímně, trošku mě zaráží, že Matouš váš vztah stále před rodiči tak nějak skrývá, i když o tom vědí. Já bych to asi nevydržela. Když někoho miluješ, tak bys to měl přece ukázat. Ale… asi to taky nemá vždycky jednoduché.“ Podívá se na Natálii, jako by se ptala na její názor.
Natálie se tiše a s klidem usměje: „Chápu jeho situaci. Matouš to má s vlastní rodinou složité. A i když to není snadné, myslím, že se k tomu dostaneme. Teď se mu to možná zdá jednodušší u tety. Já to beru. A možná… no, třeba se to pomalu změní i s mamkou.“
Eliška přikyvuje, její tón je naopak podporující: „Vím, že to nemáte jednoduché, Naty, ale aspoň jsi s ním, aspoň vidíš, jak je ti oporou, a to je důležité. Třeba to bude časem i pro jeho rodiče snadnější…“
Nikola si povzdechne a její výraz zůstává trochu vážný. Podívá se na Elišku a potom se zase zaměří na Natálii: „Jo, ono se to nějak vyřeší. Jak říká Eli, čas všechno ukáže. Ale pokud toto byl pozitivní moment, tak si toho važ a raduj se z okamžiku. Kdo ví, kam se to bude vyvíjet.“
Natálie se pousměje, její pohled těká sem a tam k oběma kamarádkám: „Díky, holky. Máte pravdu. Jsem ráda, že to takto dopadlo. A těším se, jak to všechno bude dál. Snad se Matouš bude rozhodovat správně. Ale teď mám pocit, že jsme na správné cestě.“
Eliška si znovu upraví vlasy a pak se podívá na obě kamarádky: „A to je to hlavní, Naty. Držím vám palce! A nezapomeň, že jsme tady, když budeš potřebovat něco probrat.“
Nikola přikývne: „Jo, přesně. Ať už to bude, jak to bude. My s tebou zůstanem.“
„Díky, holky. Jsem ráda, že vás mám,“ rozplývá se Natálie, ale pak si všimne, že její kamarádky jsou trochu zamyšlené, jako by je něco trápilo. Eliška si v ústech pohrává s koncem svého šálku. Nikola, která je obvykle tichá, se dívá na stůl a hledá správná slova. S mírným úsměvem se proto zeptá: „Hele, co je? Jsem nějaká ukecaná, že? Ale vy jste nějaký zaražený. Něco se děje?“
Eliška si povzdechne a na moment se na kamarádku podívá, než se skloní, jakoby hledala slova: „Naty… trochu jsem pár věcí okolo vás dvou probrala i s Adamem. S ním se vždycky o všem hezky mluví… Něco mu pořád nesedí, jakoby nefandil takovým smíšeným vztahům. Diví se, že jste ještě vůbec spolu. On by prý do něčeho takového nikdy nešel. Ale i on sám je poslední dobou trochu divný.“
Nikola přimhouří oči a pak se trochu nervózně podívá na Elišku. Poklepává prstem na okraj hrnku, jakoby si přála taky něco říct: „Jo… my s Lukášem jsme to naopak neřešili vůbec… není na to. Nebyla na to ani nálada. Poslední dobou se nechce bavit vůbec o ničem.“
Natálie sleduje kamarádky, cítí, že se něco skrývá: „Hele, já vím, že to není vždycky jednoduché, ty vztahy. Pokud chceš, Eli, můžeš mi říct víc, co o tom Adam říkal. Je to trochu… náročné. A Niky… pokud máš nějaké obavy nebo cokoliv, vždycky to spolu můžeme probrat.“
Eliška si lehce povzdychne, ale její výraz je smíšený – trochu smutný a trochu rozzlobený: „Včera jsme se s Adamem bavili o tobě a Matoušovi. A víš, co mi řekl? Vlastně řekl, že si nemyslí, že to s Matoušem a s tebou nakonec dopadne dobře. Že to není jen o tom, že tvoje rodina bude přijímat jeho. Mluvil o tom, že jsou i nějaké hlubší věci, které nelze jen tak překonat… že mezi vámi dvěma to nikdy nebude snadné, že ty mentality jsou tak moc odlišné, že se to bude jen víc a víc komplikovat …“
Nikola přikývne a podívá se na Elišku. Její výraz je vděčný za možnost se vypovídat, ale zároveň stále trochu vážný. Poté se podívá na Natálii: „Lukáš se v poslední době… hodně změnil. Na začátku byl hrozně podporující, to je pravda. Ale teď, když už jsme spolu nějaký ten měsíc, tolik ochladl. A já jsem si pořád jistá, že to není tím, že by mě neměl rád, ale prostě… mám pocit, že se mezi námi něco změnilo. Možná jsem se na něj až moc navázala. A já… nevím, jestli se mi to ještě vůbec líbí. To mě znejisťuje. Už to není jako dřív. Cítím se trochu víc… sama, víc než bych chtěla. Něco mi na něm… na jeho postoji k nám oběma… vadí. On sice říká, že mě má pořád rád. Ale že s námi nikdy nic neplánoval. Tak nevím, co to znamená.“
Natálie mlčky poslouchá kamarádky a jejich obavy ji trochu zneklidňují: „Já to chápu, holky. A vím, že Adam není úplně příznivec takového vztahu. Ale je to moje rozhodnutí a já… já vím, že to nebude jednoduché. I já vím, že přijdou těžké chvíle. Ale víte co? Nic není úplně dokonalé. Ale já jsem přesvědčená, že to zvládneme.“
Eliška si povzdechne: „To jo, máš pravdu. Já jen… nechci, abys pak byla zklamaná, víš?“
Nikola přikývne: „Ať už to dopadne jakkoli, aspoň máme jednu druhou. A to je všechno, co v tuhle chvíli potřebujeme.“
Natálie pohledem přeskakuje mezi Eliškou a Nikolou. Jejich slova jí dávají hodně na přemýšlení. Poté se soucitně usměje a trochu se nakloní směrem k nim, přičemž se jí do očí vtírá jemný výraz podpory:„Niky, to, co se děje u vás je vlastně dost podobné tomu, co se děje mezi Matoušem a jeho rodinou. Něco je skrýváno, nebo… něco zůstává nedopovězené. Ale víš, co? To, že teď o těch věcech mluvíme, je samo o sobě dobře. Když se o těch obavách mluví, když se věci řeší… pak to nebude trvat dlouho a vyleze to na povrch. I Matouš se nakonec musí rozhodnout, co s tím chce dělat.“
Eliška se zhluboka nadechne, její modré oči se teď upírají na Natálii. Na chvíli je ticho, než zase promluví: „Máš pravdu, Naty. A je skvělé, že si to uvědomuješ. Možná musíme všechny trochu víc věřit tomu, co cítíme. Někdy stačí jen být trpělivý. Vyjasní se to časem. Všechno. Matouš to s rodinou možná má těžší, ale jestli se to mezi vámi dvěma neustále posouvá lepším směrem, pak to bude určitě správně.“
I Nikola je nyní už klidnější, usměje se a podívá se na Elišku i na Natálii a její pohled má v sobě víc optimismu: „Třeba to nakonec všechno nějak zapadne, tak, jak to má být. Třeba jen potřebujeme víc času.“
„Jo, já taky věřím, že je to jen otázka času, než se všechno vyjasní. Ale teď… teď si prostě užívám, že mám kolem sebe vás a vaši podporu. To je, myslím, to nejdůležitější,“ ujišťuje Natálie.
Eliška a Nikola se obě usmějí a souhlasně přikývnou. Je jasné, že jejich přátelství je pevné, i když jejich vztahy s lidmi kolem nich mohou být někdy složitější.
Matouš mezitím seděl u stolu ve svém pokoji na kolejích, zíral do prázdna a pokoušel se soustředit na filozofické texty, které měl rozpracované. Byl tak ponořený do svých myšlenek, že si ani nevšiml, jak rychle uplynul čas. Když se mu ale na mobilu rozsvítilo matčino číslo, byl nepříjemně překvapen. Obyčejně se ozývala jen kvůli zkouškám, až když už se blížil konec semestru, ale poslední dobou volávala čím dál častěji, přičemž její dotazy nebyly nikdy příliš laskavé. Matouš měl důvod tušit, že ani dnes tomu nebude jinak.
„Matouši,“ ozval se její hlas, když telefon zvedl. Měl pocit, že mluví trochu jiným tónem než obvykle. „Tak jakpak ses měl o víkendu? Doufám, že v tom Brně nevymýšlíš žádné hlouposti a dáváš si už konečně pozor na lidi, s nimiž se stýkáš.“
Matouš se trochu zarazil, ale odpověděl pomalu a upřímně. „Byl jsem na návštěvě. U tety Milady. I s Natálií. A přijela tam i Anička s Marwanem. A brali ji úpně v pohodě. Všichni tři. Tam jsme konečně byli za normální lidi. Aspoň někde,“ ušklíbl se sarkasticky, ale to Danuše nemohla vidět.
Na druhé straně telefonu nastalo naprosté ticho, které se na chvíli protáhlo. Potom Danuše prudce vyjela: „Cože?“ její hlas zněl ledově. „Ta tvoje bláznivá tetička, co už léta kuje pikle proti zbytku rodiny? Proti nám? Ta, která nás zavrhla? Která zavrhla mě? A ty se u ní cítíš jako doma po tom všem, jak ublížila tvé vlastní matce? Co tohle má znamenat?“
Matouš se zachvěl, ale zůstal pevný. „Teta mi vždycky rozuměla, mami. Nikdy mě nesoudila, neponižovala. Možná tobě se některé její pohledy nelíbí, možná jste mezi sebou rozhádané, ale pro mě je teta pořád důležitá.“
„Ty jí pořád věříš, té samé prolhané ženské, co se k nám obrátila zády? A ty její ohavné výmysly… Že ti není hanba!“ Danušin hlas byl čím dál ostřejší a vzteklejší, jak mluvila o Miladě, jako by s ní byla v otevřené válce.
„Mami, tohle není fér! Milada mě osobně nikdy nezklamala. Netahej mě do toho, co máte vy dvě mezi sebou. To je vaše věc. A to, že jsme tam byli s Naty, to ti asi taky vadí, co?“ odpověděl Matouš, už trochu naštvaný. „Já tě nechápu. Ty pořád jenom hledáš něco, co bys mohla kritizovat a shazovat, ale nikdy nevidíš, jak se věci doopravdy mají. Natálie je fajn, je to jenom člověk, obyčejná hodná holka. Taková, jakou jsem si já vybral. A pokud ti to vadí, já s tím nic nenadělám.“
Danuše byla, jako když do ní vrazí blesk: „Ty jsi úplně ztratil rozum, ne?“ vykřikla. „Ta tvoje Natálie – to je přece nehorázná křivda! Vždyť to je všechno špatně! Kdybys věděl, nebo si aspoň dal říct, co je to za chamraď, ti cikáni! Chceš, aby tvoje děti vyrůstaly jako v nějaké džungli, s takovou matkou? A teď mi ještě začneš obhajovat i nějakého Arabáče, toho Marwana?! To je neuvěřitelné! Ať se ti to líbí nebo ne, oni nejsou ten svět!“
„Mami, zadrž to je přehnané. Vždyť Marwan není žádný zločinec! On je prostě člověk jako každý jiný. A je to skvělý chlap! Proč nemůžeš akceptovat, že je normální, že máme jen různé pohledy na věci?“ Matouš se snažil zůstat nad věcí, ale cítil, jak ho naplňuje vztek.
„Nepřeháním a nejsem zaslepená, Matouši! To ty jsi! A není to jenom ten Ančin Marwan, nebo ta tvá Natálie. Je to to, jak klackovitě se chováš, jak si okamžitě zamiluješ každou pitomost, co ti někdo naservíruje! To je přece úplně absurdní! Že si dovolíš bránit tuhle sebranku zpackaných životů! Jako bys ani neměl rozum!“
Matoušovi se sevřel žaludek. „A co já? Proč mě nikdy nepochopíš? Proč nevidíš, že taky existuju? Jenom mě pořád kritizuješ! Teta Milada mi dala víc než ty, víc než kdokoliv v rodině. A Marwan? To je pro mě chlap s pevnými principy. Drží si svou čest a důstojnost. Žádný zločinec. To, že někdo má jinou barvu pleti nebo jinou víru, přece neznamená, že je automaticky špatný.“
„Ty vůbec nechápeš, o čem mluvíš! Jsi ztracený případ! Vymyli ti mozek. A až se někdo z těch, kterým teď tolik věříš, ukáže v celé své skutečné podobě, budeš hořce litovat! Za mnou pak už nechoď!“ vyštěkla Danuše, její hlas zněl jako vyhrožování, plné nenávisti.
„Mami, já neměním názor. Tohle je můj život a já budu rozhodovat, koho si k sobě pustím. Nechci žít ve strachu z toho, co si o mě myslíš,“ odpověděl Matouš s veškerou razancí, kterou v sobě měl. „Nech mě už konečně žít podle svého. Jsem dospělý.“
„Dobře,“ řekla Danuše, po dlouhé chvíli ticha a její hlas byl plný zloby. „Jenom nezapomeň, že až se ti všechno zhroutí, už nikdo nebude stát za tebou. Ani já, ani táta. A ani ti tvoji ‚přátelé‘. A až budeš potřebovat pomoc, zústaneš úplně sám.“
Matouš věděl, že musí zachovat ledový klid. „Já ustojím i tohle,“ řekl tiše, a bez dalších slov zavěsil.
Zůstal chvíli sedět, přemýšlel o rozhovoru, který právě skončil. Věděl, že jeho vztah s matkou je čím dál složitější. Věděl, že jeho matka určité věci nikdy nepochopí, ale důležité bylo, že on sám vnímal, co je správné. Jejich cesty začínají více a více lišit, přestože pro něj pořád byla jeho máma. O to víc to bolelo – pomyslel si na Natálii, jak ji podporoval v těžkých chvílích, jak vnímal její sílu i křehkost. S ní se cítil silný, i když sám pořád bojoval s vlastním neutěšeným vztahem k domovu a k matce.
Vzpomněl si i na Marwana. Jeho přítomnost v rodině Matoušovi hodně pomohla. Když ho poprvé blíže potkal, Marwan mu otevřel nový pohled na svět – jeho klid, jeho schopnost rozumět rozdílům a přistupovat k životu s respektem, i když se vše kolem něj zdálo tak odlišné, na Matouše udělaly obrovský dojem. Marwanova filozofie a přístup k životu, kde se v jeden celek spojovalo náboženství, kultura a tolerance, v něm probudily něco, co nikdy nepoznal – hlubší úctu k lidem, kteří pocházejí z jiného prostředí než on sám. A Anna, jeho sestřenice, byla pro něj už dávno příkladem v tom, jak se dá mít silné kořeny a přitom přijímat a obdivovat různé kultury, odlišné národy a životní styly.
Teta Milada byla už dlouho jeho oporou, jeho vrbou, která mu dávala to, co Danuše nikdy nemohla. Byla to právě ona, kdo mu otevřel srdce pro lásku, která nepozná hranice. A teď, když viděl, jak se i s Natálií čím dál víc sbližují s lidmi, které matka odmítala, cítil, že právě tady našel něco víc než jen rodinné pouto.
Hlasité předčítání
