Natálie vešla domů. Sníh už dávno roztál a podvečerní slunce prosvítalo do obývacího pokoje, kde její rodiče seděli. Byla unavená, ale evidentně šťastná, s příjemným úsměvem na tváři.
„Tak jak, Natálko? Jak bylo u Maťa tety?“ zeptá se Marika zvědavě.
Natálie se usmívá a její oči se rozzáří: „Skvělé, maminko. Opravdu skvělé. Teta Milada z Hradiště je úžasná ženská. Tak vřelá a otevřená. A její dcera Anna, jeho sestřenice… též moc fajn, výborná holka. Opravdu si rozumíme. A její manžel Marwan je… no, tak vtipný, chytrý a laskavý.“
František sedící na gauči zvedne obočí a jeho výraz je trochu znepokojený: „Natálko? Maťa rodina, toto všicko… myslím, že bys měla byt trocha opatrnější. Znaš, jak to chodi.“
Natálie stále nadšená ze setkání, pokojně odpoví: „Tati, vím, že vás trápí, že Maťo mě nemohl vzít přímo k sobě dom a ani přijít s nikým ze svojich sem k nám. Ale tam u Milady to bylo vážně iné. Jsou úplně v pohodě. Opravdu. Oni jsou na mě hodní, vážně. Ani Maťo neměl žádný strach, sám byl rád, že mě tam vzal. A teta je tak inačí od jeho mamky… chápete, jak to myslím? Ona mě přivítala jak rodinu.“
Marika seděla s hlavou mírně skloněnou, ale dívala se na Natálii pozorně: „A Maťo… ten se choval jak? K tebe?“
V Natáliiných očích se mísila úleva a vděčnost: „Byl úžasný. Bylo vidět, jak se tam cíti dobře, že mě tam vzal, že má opravdu rád svoju tetu i sestřenicu a jej muže. A já jsem konečně mohla vidět, jaké to je, mít v jeho rodině někoho, kdo tě skutečně přijme. Ano, Maťo se sice nikdy neodvážil ukázat mě mamce a taťkovi. Ví, že by to bylo těžké. Ale teta je iná… ta má tak velké srdce.“
František dceru pozorně sleduje a poslouchá. Pak se zeptá s nádechem opatrné skepse: „Hej a ten Marwan? Co je on vlastně za chlap? Co s nim ten Maťo má?“
„Marwan je… ten pán mě osobně velmi příjemně překvapil,“ odpoví Natálie klidně a potom odhodlaně pokračuje: „Ze Sýrie, lékař, tolik moc moudrý a zbožný, ale také proti jejich režimu. Ve své zemi zažil těžký časy a teď je tu, v Česku. S Maťem si velmi dobře rozumí, povídají spolu o všem možném. Mají spolu hodiny a hodiny takové ty jejich učené debaty. Já jsem si s ním taky dlouho povídala. Má tak otevřené srdce. A dávno už není žádný cizinec. Váží si svoju rodinu a tradice, to mě na něm tak okouzlilo. A vůbec… to, jak přijímají jeden druhého v té rodině… to bylo… tak krásné. Teta Milada, Anna i Marwan, všeci jsou tak otevření. A to je pro mě důležité strašně moc.“
Marika se dotkne dcery, v jejích očích je soucit a zároveň i trochu zklamání, že situace není tak jednoduchá: „Takže… tam všicko bylo úplně v klidu, fakt vůbec žádne nervy?“ Pak si otře rukou čelo, jako by se snažila vstřebat všechny nové informace.
Natálie zavrtí hlavou. Usmívá se, trochu zamyšlená, ale spokojená.
František několik sekund mlčí. Potom řekne klidným hlasem: „Ked se ti to líbilo, tak na tom asi něco bude. Buď jak buď, ide o to, že se mezi nima ty sama musiš cítit dobre. Aľe… co dál s Maťem, s tou jeho trefenou matkou a jak se to všicko cele vymrví…“
„Ak to Maťo dá,“ povzdechne si Marika a pevně se zadívá na dceru, „bude to len dobre. No furt si myslím, že vám oběma nezbýva než se hódně moc modlit a moc moc prosíkat Pánbožka a verit, že vám to vydrží… a že bude lepší jak doteraz. Není to ľahke a člověk nikdy nevi na čom je.“
„Vím, že to není lehké,“ směje se Natálie i když cítí ve svém srdci smutek, „ale bylo to tak hezké. A moc to pro mě znamenalo. Cítím, že si nás váží aspoň někdo z nich. A to mi stačí zatím.“
František se po chvíli mlčení podívá na Mariku a pak zpět na Natálii: „No, asi to už dáva ňáky smysl… aj ked furt budu trocha skeptik. No ked se cítiš dobře s nima, tým lepši.“
„Život není pohádka, Natálko. Pamatuj, cos tam zažila a co se ti libílo. Dycky musiš vedět, co je pro teba najlepši,“ řekne Marika se smutným úsměvem.
Natálie vytáhne z kapsy mobil, kde má několik fotografií z víkendu a ukazuje je nadšeně rodičům: „Tak tady je Maťo, to je jeho teta, ta Milada, tady zase Anička a Marwan… a tady je eště pár fotek… abyste věděli, jak jsme se tam měli.“
František si mlčky prohlíží fotky, pak si oddechne a s úsměvem se podívá zpět na dceru: „No dobre… asi to byla dobra skusenosť. Ti přeju, ať to všicko dobře dopadne. A ten jahně, jak vám pekl ten arabský dochtor … jój … vyzera fákt super. Bych dal taky.“
Marika se usměje: „Aj ja taky se těším na to, co bude dál, Natálko. Dycky budeme s tebou.“
„Že, Fero,“ podívá se na manžela a ten s širokým úsměvem přikývne.
„Děkuju!“ dodá Natálie s radostí v očích.
Na druhý den naplánovaly kamarádky setkání v oblíbené kavárně. Eliška a Nikola už byly hodně zvědavé, jak proběhl víkend v Hradišti. Místnost byla útulná, ozýval se příjemný šum hovorů a šálky, které tiše cinkaly na stolech. Na stěnách visely obrazy od místních umělců.
Natálie vešla do kavárny v kabátu, který ladil s jejími tmavými, mírně zvlněnými, dlouhými vlasy. V očích měla ještě stále ten lesk z příjemného setkání u Matoušovy rodiny, a její tvář se rozzářila při pohledu na kamarádky.
Eliška vstala a zamává na ni. Vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí jemně kolem obličeje. Měla na sobě černý kabát a džíny, na krku modrý šátek.
„Ahoj, Naty! Jak bylo? Povídej, co nového?“ zajiskřily Eliščiny modré oči.
Nikola s rukama překříženýma na stole se opřela o lokty a vlasy jí spadly do očí. Na sobě měla zelený pletený svetr a černé kalhoty, na nohou pohodlné tenisky. Trochu zaraženě se na Natálii podívala a čekala na její reakci: „Jo, jo, jak bylo? Jsme zvědavé!“
Natálie se klidně usmívá, jak si vybavuje detaily z víkendu. Oči jí září vděčností a nadšením, když usedá ke stolu, a trochu se přitom zasměje, jak si vzpomene na Miladu i celkovou atmosféru setkání.
„Bylo to… fakt skvělé,“ usmívala se nadšeně. „Víte, jak jsem vám vždycky říkala, že Matouše matka je… no, trochu nekompromisní, že? No, tak jsme se vydali za tou druhou částí jeho rodiny. Za jeho tetou. A víte co? To bylo úplně iné!“
Eliška se trochu zamračí, ale její zvědavost převažuje. Dívá se na Natálii, jak ji její nadšení uchvátilo, a skládá ruce na stole. Oči se jí zalesknou ve chvíli, kdy Natálie zmiňuje Matoušovu rodinu: „Fakt? Ta musí být nějaká moc hodná, když ji i Matouš pustil až k tobě, no ne?“
Natálie přikývne a tvář jí spokojeně září: „Přesně! Teta je…úplně jiná než Matouše matka. Byla hrozně vřelá. U ní jsem i já měla pocit, že tam patřím. A nejen ona, ale její dcera Anička… byla jsem s ní fakt ráda, jako bychom se znaly už dlouho. A její manžel Marwan, ten je taky úplně skvělý.“
Nikola zvedne nedůvěřivě obočí. Její výraz se citelně změnil. Byla zaskočená. Trochu se nakloní dopředu a začne si hrát s okrajem hrnku: „Počkej … Marwan? Nějaký cizinec? Jaký je?“
Natálie se s úsměvem a nadšením rozvypráví, její oči se lesknou, když si vzpomene na Marwana, na jeho klid a moudrost: „Je to doktor, ze Sýrie, muslim, utekl před režimem. Je strašně chytrý a tolik laskavý! A navíc… má úplně jiný pohled na svět. Jako v tom dobrém smyslu slova. Jako někdo, kdo si prošel peklem, ale stále má tu otevřenou, vřelou povahu. Fakt moc příjemně mě překvapil.“
Eliška opatrně přikývne, ale její oči také vyzařují jistou skepsi a nedůvěru. „A Matouš… jak se k tomu všemu staví? Bylo vidět, že je rád, že se zase setkal s tetinou rodinou? A že jim přivedl i tebe?“ Eliška se zasměje, protože ví, že bývá občas trochu váhavý.
Natálie zvedne s úsměvem trochu obočí a pak na chvíli přemýšlí, jak to říct: „Jo, to bylo fakt znát. Bylo vidět, jak je rád, že mě vzal mezi ně. Aspoň tuto část rodiny. A Maťo… je vždycky tak stydlivý, když se jedná o jeho city, však víte… ale u tety Milady, Aničky a Marwana byl v pohodě. Fakt jsme dobře povídali. A já jsem tak ráda, že jsem je mohla poznat!“
Nikola se opatrně pousměje: „Jo… ale upřímně, trošku mě zaráží, že tě Matouš stále před rodiči tak nějak skrývá, i když o vás už vědí. Já bych to asi nevydržela. Když někoho miluješ, tak bys to měla přece ukázat. Ale… asi to taky nemá zrovna jednoduché.“ Podívá se na Natálii, jako by se ptala na její názor.
Natálie se tiše a s klidem usměje: „Chápu jeho situaci. Maťo to má s vlastní rodinou fakt složité! Snad se k tomu časem dostaneme taky. Teď se mu to možná zdá jednodušší u tety. Já to beru. A možná… no, třeba se to pomalu změní i s jeho mamkou.“
Eliška přikyvuje, její tón je naopak podporující: „Vím, že to nemáte jednoduché, Naty, ale aspoň jsi s ním, aspoň je ti oporou. A to je důležité. Třeba to bude časem i pro jeho rodiče snadnější…“
Nikola si povzdechne a její výraz zůstává trochu vážný. Podívá se na Elišku a potom se zase zaměří na Natálii: „Jo, jak říká Eli, čas všechno ukáže. Ale pokud toto byl pozitivní moment, tak si toho važ a raduj se z okamžiku. Kdo ví, jak se to vyvine.“
Natálie se pousměje, její pohled těká sem a tam k oběma kamarádkám: „Díky, holky. Máte pravdu. Jsem ráda, že to takto dopadlo. A těším se, jak to všechno bude dál. Snad se Maťo bude rozhodovat správně. Ale teď mám pocit, že jsme na správné cestě.“
Eliška si znovu upraví vlasy a pak se podívá na obě kamarádky: „A to je to hlavní, Naty. Držím vám palce! A nezapomeň, že jsme tady, když budeš potřebovat něco probrat.“
Nikola přikývne: „Jo, přesně. Ať už to bude, jak to bude. My s tebou zůstanem.“
„Díky, holky! Jsem ráda, že vás mám,“ rozplývá se Natálie, ale pak si všimne, že její kamarádky jsou trochu zamyšlené, jako by je něco trápilo. Eliška si v ústech pohrává s koncem svého šálku. Nikola, která je obvykle tichá, se dívá na stůl a hledá správná slova. S mírným úsměvem se proto zeptá: „Hej, co je? Jsem nějaká ukecaná, že? Ale vy jste nějaký zaražený! Něco se děje?“
Eliška si povzdechne a na moment se na kamarádku podívá, než se skloní, jakoby hledala slova: „Naty… trochu jsem se o vás dvou bavila i s Adamem. S ním se dá vždycky všechno hezky probrat … Něco mu pořád nesedí, on nefandí takovým smíšeným vztahům. Diví se, že jste ještě vůbec spolu. On by prý do něčeho takového nikdy ani nešel.“
Nikola přimhouří oči a pak se trochu nervózně podívá na Elišku. Poklepává prstem na okraj hrnku, jakoby si přála taky něco říct: „Jo… my s Lukášem jsme to naopak neřešili vůbec… není na to. Nebyla na to ani nálada. Poslední dobou se nechce bavit vůbec o ničem.“
Natálie sleduje kamarádky, cítí, že se něco skrývá: „No, já vím, že to není vždycky jednoduché, ty vztahy. Pokud chceš, Eli, můžeš mi říct víc, co Adam říkal? Je to trochu… náročné. A Niky… jestli máš nějaké obavy nebo něco, jsem tu pro tebe.“
Eliška si lehce povzdychne, ale její výraz je smíšený – trochu smutný a trochu rozzlobený: „Víš, co mi řekl? Vlastně řekl, že si nemyslí, že to s Matoušem a s tebou nakonec dopadne dobře. Že to není jen o tom, že tvoje rodina bude přijímat jeho. Mluvil o tom, že jsou i nějaké hlubší věci, které nelze jen tak překonat… že mezi vámi dvěma to nikdy neklapne, že ty mentality jsou tak moc odlišné, že se to bude jen víc a víc komplikovat …“
Nikola přikývne a podívá se na Elišku. Její výraz je vděčný za možnost se vypovídat, ale zároveň stále trochu vážný. Poté se podívá na Natálii: „Lukáš se v poslední době… hodně změnil. Na začátku byl hrozně podporující, to je pravda. Ale teď, když už jsme spolu nějaký ten měsíc, tolik ochladl. A já jsem si pořád jistá, že to není tím, že by mě neměl rád, ale prostě… mám pocit, že se mezi námi něco změnilo. Možná jsem se na něj až moc navázala. A já… nevím, jestli se mi to ještě vůbec líbí. To mě znejisťuje. Už to není jako dřív. Cítím se… sama, víc než bych chtěla. Něco mi na něm… na jeho postoji k nám oběma… vadí. On sice říká, že mě má pořád rád. Ale že s námi nikdy nic neplánoval. Tak nevím, co to znamená.“
Natálie mlčky poslouchá kamarádky a jejich obavy ji trochu zneklidňují: „Já to chápu, holky. A vím, že Adam není úplně příznivec vztahu jako je náš. No je to moje rozhodnutí a já… já vím, že to nebude jednoduché. I já vím, že přijdou těžké chvíle. Ale víte co? Nic není úplně dokonalé. Ale jsem přesvědčená, že to zvládnem!“
Eliška si povzdechne: „To jo, máš pravdu. Já jen… nechci, abys pak byla zklamaná, víš?“
Nikola přikývne: „Ať už to dopadne jakkoli, aspoň máme jedna druhou. A to je všechno, co v tuhle chvíli potřebujem.“
Natálie pohledem přeskakuje mezi Eliškou a Nikolou. Jejich slova jí dávají hodně na přemýšlení. Poté se soucitně usměje a trochu se nakloní směrem k nim, přičemž se jí do očí vtírá jemný výraz podpory:„Niky, to, co se děje u vás je vlastně dost podobné tomu, co se děje mezi Maťem a jeho rodinou. Něco se skrývá… něco zůstává nedořečené. Ale víš, co? To, že teď o tom mluvíme, je samo o sobě dobře! Když se o těch obavách mluví, když se věci řeší… pak to nebude trvat dlouho a vyleze to na povrch. I Maťo se nakonec musí rozhodnout, co s tím.“
Eliška se zhluboka nadechne, její modré oči se teď upírají na Natálii. Na chvíli je ticho, než zase promluví: „Máš pravdu, Naty. A je skvělé, že si to uvědomuješ. Možná musíme všechny trochu víc věřit tomu, co cítíme. Tak jako ty. Vyjasní se to časem. Všechno. Matouš to s rodinou možná má těžší, ale jestli se to mezi vámi dvěma neustále posouvá lepším směrem, pak to bude určitě správně.“
I Nikola je nyní už klidnější, usměje se a podívá se na Elišku i na Natálii a její pohled má v sobě víc optimismu: „Třeba to nakonec všecko nějak klapne, tak, jak to má být. Třeba jen potřebujeme víc času.“
„Jo, já taky věřím, že je to jen otázka času, než se všecko ujasní. Ale teď… teď si prostě užívejme naše kamarádství, ne?“ ujišťuje Natálie.
Eliška a Nikola se obě usmějí a souhlasně přikývnou. Je jasné, že jejich přátelství je pořád pevné, i když vztahy mohou být někdy složitější.
Matouš mezitím seděl u stolu ve svém pokoji na kolejích, zíral do prázdna a pokoušel se soustředit na filozofické texty, které měl rozpracované. Byl tak ponořený do svých myšlenek, že si ani nevšiml, jak rychle uplynul čas. Když se mu ale na mobilu rozsvítilo matčino číslo, byl nepříjemně překvapen. Obyčejně se ozývala jen kvůli zkouškám, až když už se blížil konec semestru, ale poslední dobou volávala čím dál častěji.
„Matouši,“ ozval se její hlas, když telefon zvedl. Měl pocit, že mluví trochu jiným tónem než obvykle. „Tak jakpak ses měl o víkendu? Doufám, že v tom Brně nevymýšlíš žádné hlouposti a dáváš si už konečně pozor na lidi, s nimiž se stýkáš.“
Matouš se trochu zarazil, ale nakonec odpověděl pomalu a upřímně. „Byl jsem na návštěvě. U tety. I s Naty. A přijela tam i Anička s Marwanem. A brali ji úpně v pohodě. Všichni tři. Tam jsme konečně byli za normální lidi. Aspoň někde,“ ušklíbl se sarkasticky, ale to Danuše nemohla vidět.
Na druhé straně telefonu nastalo naprosté ticho, které se na chvíli protáhlo. Potom Danuše prudce vyjela: „Cože?!“ její hlas zněl ledově. „Ta tvoje bláznivá tetička, co už léta kuje pikle proti zbytku rodiny? Proti nám? Ta, která nás zavrhla? Která zavrhla mě? A ty se u ní cítíš jako doma po tom všem, jak ublížila tvé vlastní matce? Co tohle má znamenat?“
Matouš se zachvěl, ale zůstal pevný. „Teta mi vždycky rozuměla, mami. Nikdy mě nesoudila, neponižovala. Možná tobě se některé její pohledy nelíbí, možná jste vy dvě mezi sebou rozhádané, ale pro mě je pořád důležitá.“
„Ty jí pořád věříš, té prolhané ženské, co se k nám obrátila zády? Že ti není hanba!“ Danušin hlas byl čím dál ostřejší a vzteklejší, jak mluvila o sestře, jako by s ní byla v otevřené válce.
„Mami, tohle není fér! Teta mě osobně nikdy nezklamala. Netahej mě do toho, co máte vy dvě mezi sebou. To je vaše věc. A to, že jsme tam byli s Natynkou, to ti asi taky vadí, co?“ odpověděl Matouš, už trochu naštvaný. „Já tě nechápu. Ty pořád jenom hledáš něco, co bys mohla kritizovat a shazovat, ale nikdy nevidíš, jak se věci doopravdy mají. Naty je fajn, je to jenom obyčejná hodná holka. Taková, jakou jsem si já vybral. A pokud ti vadí, já s tím nic nenadělám.“
Do Danuše jako když vrazí blesk: „Ty jsi úplně ztratil rozum, ne?!“ vykřikla. „To je přece nehorázná křivda! Vždyť to je všechno špatně! Kdybys jen věděl, nebo si aspoň dal říct, co je to za chamraď, ti cikáni! Chceš, aby tvoje děti vyrůstaly jako v nějaké džungli, s takovou matkou? A teď mi ještě začneš obhajovat i toho Arabáče?! To je neuvěřitelné! Ať se ti to líbí nebo ne, oni nejsou naši, nejsou jako my!“
Snažil se zůstat nad věcí, ale cítil, jak ho naplňuje vztek: „Mami, zadrž, to je přehnané. Vždyť Marwan není žádný zločinec! Jen člověk jako každý jiný. A skvělý chlap! Proč nemůžeš akceptovat, že je normální, že máme jen různé pohledy na věci?“
„Nepřeháním a nejsem zaslepená, Matouši! To ty jsi! A není to jenom ten Ančin Marwan, nebo ta tvá holka. Je to to, jak klackovitě se chováš, jak si okamžitě zamiluješ každou pitomost, co se ti naservíruje! To je přece úplně absurdní! Že si dovolíš bránit tuhle sebranku zpackaných existencí! Máš vůbec rozum?! Je mi z tebe zle!“
Matoušovi se sevřel žaludek. „A co já? Proč mě nikdy nepochopíš? Proč nevidíš, že taky existuju? Jenom pořád kritizuješ! Teta a Anička mi daly víc než ty, víc než kdokoliv v rodině. A Marwan? To je pro mě chlap s pevnými principy. Drží si svou čest a důstojnost. Žádný zločinec. No a co, že někdo má jinou barvu pleti nebo jinou víru.“
„Ty vůbec nechápeš, o čem mluvíš! Jsi ztracený případ! Vymyli ti mozek. A až se někdo z těch, kterým teď tolik věříš, ukáže v celé své skutečné podobě, budeš hořce litovat! Za mnou pak už nechoď!“ vyhrkla Danuše.
„Mami, já neměním názor. Toto je můj život a já budu rozhodovat, koho si k sobě pustím. Nechci žít ve strachu z toho, co si o mě myslíš,“ odpověděl s veškerou razancí, kterou v sobě měl. „Nech mě už konečně žít podle svého. Jsem dospělý!“
„Dobře,“ řekla Danuše, po dlouhé chvíli ticha a její hlas byl plný zloby. „Jenom nezapomeň, že až se ti všechno zhroutí, už nikdo nebude stát za tebou. Ani já, ani táta. A ani ti tvoji ‚přátelé‘. A až budeš potřebovat pomoc, k nám se už nevracej.“
Věděl, že musí zachovat ledový klid. „Já ustojím i tohle,“ řekl tiše, a bez dalších slov zavěsil.
Zůstal chvíli sedět, přemýšlel o rozhovoru, který právě skončil. Věděl, že jeho vztah s matkou je čím dál složitější. Jejich cesty začínaly více a více lišit, přestože ona pro něj pořád byla jeho máma. O to víc to bolelo – pomyslel na Natálii, jak ji podporoval v těžkých chvílích, jak vnímal její sílu i křehkost. S ní se cítil silný, i když sám pořád bojoval s vlastním neutěšeným vztahem k domovu a k matce.
Vzpomněl si i na Marwana. Jeho přítomnost v rodině mu hodně pomohla. Když ho poprvé blíže potkal, Marwan mu otevřel nový pohled na svět – jeho klid, jeho schopnost rozumět rozdílům a přistupovat k životu s respektem, i když se vše kolem něj zdálo tak odlišné, na Matouše udělaly obrovský dojem. Marwanova filozofie a přístup k životu, kde se v jeden celek spojovalo náboženství, věda, kultura a tolerance, v něm probudily něco, co nikdy nepoznal – hlubší úctu k lidem, kteří pocházejí z jiného prostředí než on sám. A Anna, jeho sestřenice, byla pro něj už dávno příkladem v tom, jak se dá mít silné kořeny a přitom přijímat a obdivovat odlišné národy a životní styly.
Milada byla už dlouho jeho oporou, jeho vrbou, která mu dávala to, co matka nikdy nemohla. Byla to právě ona, kdo mu otevřel srdce pro lásku, která nepozná hranice. A teď, když viděl, jak se i s Natálií čím dál víc sbližují s lidmi, které jeho matka nemohla ani cítit, pochopil, že právě tady našel něco víc než jen rodinné pouto.
Hlasité předčítání
