Oba se po chvíli zamysleli nad tím, co všechno prožili a co je ještě čeká. Po chvíli ticha Matouš promluvil a jeho hlas zněl trochu vážněji než obvykle: „Víš, Natynko, přemýšlím, že bych měl znovu zajít za tvou rodinou. Mluvit s nimi o všem a napřímo. Pochopit všechny ty střípky, co mi zatím unikají…“
Natálie ho podrážděně přerušila „Dobré. Ale co by se tím jako mělo změnit? Dojdeš k nám, hodinku budete povídat o rasismu a identitě. A pak co? Tvůj otec přestane pít a být pasivní? Tvoje matka rasistka se najednou začne chovat normálně? Bože, vždyť my řešíme nás! A ne nějaký podělaný esej!“
„Natynko, to není tak jednoduché…“ zamračí se Matouš.
„Ne, Maťo, opravdu to je jednoduché!“ spustí prudce Natálie. „Jenže ty furt jenom řešíš, přemýšlíš, analyzuješ, hledáš hlubší smysl… ale co doopravdy děláš? Když dojde na konkrétní věci, kdy ses proti ní opravdu postavil? Jak se potom můžu v běžném životě spolehnout na tebe?! Že až dojde na něco škaredé, fakt uděláš něco a nebudeš enom teoretizovat?!“
I Matouš zvedne hlas: „To není fér! Já se snažím věci pochopit, chci, aby dávaly smysl! Nemůžu se jen tak postavit a křičet, že se mi něco nelíbí!“
„Ne, to rozhodně! Radši to budeš rozebírat celé týdny a nakonec o tom napíšeš článek! A já co mezitím?! Mám čekat, až si to poskládáš v palici?!“ ušklíbne se Natálie ironicky.
Matouš se frustrovaně zeptá: „A co bys po mně vlastně chtěla?“
Natálie se upřeně zadívá na Matouše: „Jistotu, že až se něco stane, nebudeš jen mlčet a přemýšlet, co se děje a co by bylo nejlepší! Že nebudu sama v tom! A že když se rozhodneš něco změnit aj to změníš a nebudeš enom filozofovat o tom!“
Mezi nimi zavládlo napjaté ticho. Matouš se odvrátil. Natálie sevřela ruce v pěst.
Matouš najednou prudce vstal: „Tak co teda chceš, abych udělal?! Mám se s mámou pokaždé zhádat? Mám tátu profackovat, aby se konečně postavil sám za sebe? To by ti stačilo?!“
„Mně by enom stačilo, že bys to nedělal pro mě, ale že to chceš aj ty sám! A né, že tě do toho někdo tlačí!“ odpověděla hořce.
„A co když nevím, jak na to? Co když… jsem prostě takový?“ vzlykne dotčeně bezradný Matouš. Potichu, ale napjatě.
Natálie se zamračí, ale její hlas už není tak ostrý, spíš rezignovaný: „Já nevím, Maťo. Možná nestačí!“
Nastalo ticho. On sevřel rty, zhluboka se nadechl a pak jen přikývl. Neřekl už nic. Ona si rychle posbírala věci a kvapně odešla. Dveře za ní práskly o poznání hlasitěji, než bylo nutné. A on zůstal ve svém pokoji na kolejích najednou úplně sám.
„Nikdy jsem nebyl muž činu. Ona potřebuje někoho silnějšího, kdo se umí postavit věcem čelem. Můžu se takovým stát? Nebo mě jednou nechá za sebou, pokud budu váhat příliš dlouho?“ přemýšlel.
Přemítala i Natálie: „Možná je to vše, co od něj teď můžu chtít. Možná mu musím dát čas, stejně jako jsem ho musela dát i sobě. Ale mám na něj čekat? Nebo mám jít dál bez něho?“
O několik těžkých dní později seděla sama na lavičce v parku, zabalená do kabátu a dívala se smutně do dálky. Matouš si k ní přisedl. Chvíli jen mlčel.
„Natynko? Měl jsem čas přemýšlet… a ne, neboj, tentokrát to není teorie,“ řekl opatrně tiše.
„A k čemus došel?“ pohlédla na něj v uraženém očekávání.
„Že máš pravdu,“ povzdechl si. „Že někdy až moc váhám. A příliš teoretizuju. Ale taky že se nemůžu změnit jen tak ze dne na den. Potřebuju čas.“
Přikývla, ale nepřestávala ho sledovat: „Tak dobře. Ale chcu vidět, že se snažíš. I kdyby to bylo pomalu.“
„Nebudu dělat velká prohlášení. Ale… až budeš něco potřebovat, zkusím přestat jen přemýšlet a prostě něco udělám,“ odpověděl s úsměvem.
Opatrně se usmála: „To by bylo fajn.“
Chvíli jen seděli. Matouš si promnul ruce, jako by chtěl něco dodat, ale nakonec mlčel. Ani Natálie už nic neříkala. Tentokrát už jejich mlčení nebylo tak napjaté. Nicméně oba věděli, že všechno ještě zdaleka není vyřešené.
Věděl, že potřebuje někoho, kdo se za ni vždycky postaví. Opravdově a rozhodně. Už nechtěl jen analyzovat situaci a hloubat nad ideálními řešeními. Ona od něj nečekala zázraky. Jen důkaz spolehlivosti. Ani ne ve velkých věcech, ale hlavně v těch malých, každodenních. Že se nebude muset bát, že ho ztratí ve chvíli, kdy ho bude nejvíc potřebovat po svém boku.
Při dalším setkání už byla konkrétnější: „Maťo, říkals, že tvoje teta, sestřenice … a její manžel … co když bych poznala je? Byla bych tak ráda, kdybych je mohla poznat. A moc bych ti za to byla vděčná. Tvoje rodina není jak moje, to rozumím, ale… chcu je poznat. Teta je určitě hodně moudrá. A Anička… no, ta má přece za muže toho doktora ze Sýrie. Možná by to bylo taky zajímavé i pro tebe, pro nějaký ten intelektuální rozhovor. Jeho zkušenosti jsou určitě zase úplně jiné než ty naše.“
Na chvíli ztichl, jeho výraz byl zamyšlený. „To zní vážně hodně dobře. Teta je opravdu skvělá ženská, ačkoli nikdy nebyla tolik zapojená do těch filozofických diskusí jako já. Spíš je praktický typ. Ale její pohledy jsou hluboké, určitě by měla co nabídnout. A Anička… no, ta má spoustu příběhů, zvlášť když mluví o svém Marwanovi. On je opravdu zajímavý člověk. A i když jsem nikdy neměl šanci s ním pořádně a déle promluvit, možná právě teď přišel ten čas.“
Natálie se usmála. Spatřila, že Matoušovi to opravdu leží na srdci: „Takže bys je rád seznámil i se mnou?“
Přikývl. „Ano, myslím, že je opravdu na čase. A nejen to, myslím, že bychom měli i společně diskutovat o těch věcech, co nás oba trápí. Ty jsi součástí mojí cesty, naší cesty, Natynko, stejně jako oni. A pokud máš zájem dozvědět se víc o mých blízkých, rád bych ti je představil.“
Natálie se na něj podívala s úsměvem. „Dobře, tak jdeme na to. Tvoje rodina mě zajímá a jsem ráda, že mě do ní pouštíš. I když to není přímo máma a táta.“
Matouš vzal svůj mobilní telefon a nervózně se podíval na hodiny. Bylo už pozdě, ale věděl, že pokud se nechce vyhnout dalšímu odkládání, musí tetě zavolat právě teď. To, že by tetě mohl představit i Natálii a splnit jí sen poznat jeho blízké, ho lákalo ještě více.
Dál tiše seděla na lavičce. Byla připravená poslouchat, co Matouš řekne, ale zároveň se trochu obávala, jak se situace vyvine. Neznala Miladu, ale tušila, že je důležitou postavou v jeho životě. Byla zvědavá, jaký na ni teta udělá první dojem.
Matouš zavolal. Telefon zvonil jen chvíli, než se ozval Miladin hlas.
„Ahoj, teti,“ řekl trochu nervózně, ale pokusil se to zamaskovat. „Jak se máš?“
„Ahoj, Matúšku,“ odpověděla Milada srdečně, ale její hlas byl zvědavý. „Já dobře. Co nové u tebe?“
„Vlastně bych měl na tebe takový dotaz, nebo spíš prosbu“ začal opatrně. „Mám v plánu zajet o víkendu do Hradiště. A napadlo mě, jestli bychom mohli přijet i s Natálií. Rád bych ti ji představil …“
Milada byla chvíli ticho, než se její hlas opět ozval. „No, to je, pravda, trochu nečekané,“ řekla s nádechem překvapení. „Mám už něco v plánu. Přijedou mi na víkend Anička s Marwanem. Jedou na návštěvu, až z Teplic… Takže bychom to asi museli nějak celé překopat.“
Vycítil příležitost a trochu zatlačil. „Teti, to by bylo skvělé, pokud bychom to nějak sladili. Možná je to šance na malé rodinné setkání, které by mohlo být zajímavé pro všechny. A myslím, že i Naty je někdo, koho byste rádi poznali.“
Milada váhala. Bylo to na ni až neobvykle náhlé. Měla však otevřené srdce a chtěla, aby i on našel smysluplné vztahy, ať už to znamenalo jakýkoli kompromis. Nakonec s povzdechem řekla. „No dobré, pokud to tedy pro vás dva nebude problém… Můžeme to zkusit. Anička s Marwanem už jsou přece dost velicí na to, aby si uvědomili, že aj širší rodina je důležitá. A já jsem zvědavá, jak sa s tím popasujete vy.“
Matoušovi se ulevilo. „Díky, teti. Opravdu si toho moc vážím.“
Natálie celý rozhovor tiše poslouchala. Konečně se zase usmívala.
„Tak co?“ zeptala se ho s nádechem satisfakce i zvědavosti. „Tak má to smysl, setkat se s tvou rodinou?“
Matouš přikývl. „Myslím, že ano. A že to bude víc, než jen setkání s mou rodinou. Bude to takové… rodinné spojení. Moje teta, moje sestřenice, jejich pohledy na svět, to všechno. A taky Marwan … Manžel Aničky. S ním bude rozhodně zajímavá beseda.“
Natálie se na něj podívala s úsměvem. „Těším se na ně moc! A na tu tvoju tetu, na tu nejvíc.“
Matouš se usmál a vzal ji za ruku. „Bude to dobré, věř mi.“ ujišťoval ji, ale spíše než ji vlastně sám sebe.
Bylo chladné sobotní ráno, když Matouš zastavil v Uherském Hradišti před rodinným domkem své tety. Kolem se rozprostíraly malé, pečlivě udržované zahrádky, jejichž okraje lemovaly drobné květiny a stromy svědčící o Miladině lásce k přírodě. Vzduch byl po ránu svěží a trochu vlhký a na malých chodníčcích se třpytily kapky rosy. Matouš byl hodně nervózní, i když se snažil nedat to najevo. Představit Natálii své širší rodině, zejména po zkušenostech s matkou, pro něj znamenalo nový pokus o vytvoření mostu mezi jejich světy. Doufal, že u tety najde alespoň trochu toho, co mu doma chybělo – porozumění a přijetí.
Natálie seděla vedle něj. Její obličej byl soustředěný a tichý, ale její oči prozrazovaly určitou nervozitu. Byla oblečená v tmavém kabátu, pod nímž měla jednoduché černé šaty, které zvýrazňovaly její eleganci. Na nohou měla boty na podpatku, které její nevysoké postavě dodávaly pár centimetrů navíc. Její hrdý postoj prozrazoval, že je připravená na cokoliv. Vlasy měla stažené do jednoduchého copu a kolem krku se jí leskl stříbrný medailonek. Dala jí ho matka. Pro štěstí. Byla to pro ni součást rodinné identity. I když se cítila trochu mimo svůj svět, věřila, že tento krok ji víc přiblíží k Matoušovi.
„Pojď, Natynko, ať to máme za sebou,“ řekl, když se podíval na její ruku na jeho stehně. Byla to její malá podpora v napjatém okamžiku.
„Taky se těším. A zároveň i trochu bojím,“ odpověděla tiše. Její hlas zněl klidně, ale oči prozrazovaly, že skrývá nervozitu.
Matouš jí otevřel dveře a oba se vydali ke vchodu. Než stačili zazvonit, už se ve dveřích objevil Miladin obrys. Teta byla středně vysoká hubená žena, obarvená na světle blond, s jemnými rysy, které vyzařovaly vřelost. Její tvář a držení těla prozrazovaly na její věk neuvěřitelně mladistvou svěžest a energii. Měla na sobě dlouhý tmavě modrý svetr, který jí padl s přirozenou elegancí, na krku drobný zlatý křížek a v rukou držela hrníček s čajem. Působila velmi přívětivě a zároveň důstojně, s pocitem, že svět kolem může být s trochou lásky vždycky lepší.
„Ahoj, Matúšku,“ pozdravila ho Milada obejmutím a širokým úsměvem a hned spiklenecky mrkla na Natálii. „A ty musíš být určitě Natálie. Vítej! Pojďte dál, děcka!“
Natálie ji pozdravila a podala jí ruku. Na palci byly vidět ošklivé jizvy. Stále se jí ruka trochu třásla a palec nebyl dobře pohyblivý, ale Milada si toho, aspoň to tak vypadalo, nevšimla. Natálie cítila ve tváři trochu studu, když si uvědomila, že si toho teta může všimnout. „Děkuji,“ řekla s jemným úsměvem, přičemž její oči zůstaly trochu vyhýbavé. „Moc ráda vás poznávám,“ řekla a podala jí s úsměvem kytici květin, kterou pro ni cestou koupili.
Milada jí úsměv opětovala, její oči byly plné zvědavosti, ale zároveň i jemného porozumění. „Pojďte dovnitř! Jistě máte hlad a žízeň. Dejte si kávu, čaj, nebo co byste si přáli!“ pobídla je a krokem ustoupila, aby mohli vejít.
Obývací pokoj byl útulný, s nábytkem, který vypadal jako z dávno zaniklého světa, ale přitom svědčil o životní moudrosti, kterou Milada za ta léta práce s umírajícími v hospicu nashromáždila. Na stole se skvěly čerstvé květiny a na stěnách visely různé obrazy, většinou abstraktní a hodně barevné, které prozrazovaly tetin vkus a osobní příběhy. Vzduch byl svěží, voněl po čaji a pečlivě udržovaném domácím prostředí.
„Tak co, Matúšku, jak sa máš ty?“ pokračovala Milada, když si sedli u stolu. Zatímco Matouš začal vyprávět, Natálie měla možnost si všimnout, jak teta reaguje, když se její oči zaměřily na ni. Cítila na sobě její pohledy. Teta ale nic neřekla a jen se na ni usmála. Natálie se uvolnila a pochopila, že ji přijímá takovou, jaká je.
„Co děláte, jak sa máte? Jak sa vám líbí u nás na Slovácku?“ zajímala se Milada.
„Líbí se mi tu, je to úplně inačí než v Brně. Všecko je tu klidnější, už jsem si zvykla na ten jiný rytmus,“ odpověděla Natálie. Její hlas byl klidný a její pohled už nebyl tak vyhýbavý. S každou minutou se cítila víc uvolněná.
„To je dobře,“ řekla Milada s úsměvem a začala nabízet čaj. „Matúšek sa tu cítí jak doma. Věřím, že aj ty budeš mít stejný pocit, až sa tu víc zabydlíš.“
Zatímco Matouš a Milada pokračovali v rozhovoru, Natálie si sedla k oknu, odkud bylo vidět do zahrady. Cítila se tu příjemně a zároveň si mohla držet bezpečný odstup.
Ticho, příjemné, ale zároveň lehce napjaté, přerušoval jen jemný šum venku a hlas tety, jak u čaje mluvila s Matoušem o jejich rodinných záležitostech. Vše vypadalo poklidně a Natálie si uvědomila, že ačkoliv to místo bylo nové a neznámé, mohla tu třeba jednou pocítit sounáležitost i s Matoušovou rodinou. Pozorně sledovala, jak mezi ním a jeho tetou vzniká jakási subtilní, neformální dohoda, že se možná pustí do něčeho, o čem spolu už dlouho nemluvili.
A právě tehdy Matouš otevřel téma, které měl na srdci: „Moc si vážím, že jste mě pozvali, teti. I když… no, už jsem ti to říkal. U nás doma to nebylo jednoduché.“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl náznak smutku.
Milada naproti němu pozorně naslouchala. Její oči byly plné empatie, ale zároveň se v nich zračila i její vlastní bolest, pramenící z nevyřešených vztahů se sestrou. Podívala se na Natálii, která seděla u okna vedle Matouše a všechno jen tiše pozorovala.
„U vás to teda neprošlo, kdyžs mamce řekl, že jste spolu?“ zeptala se ho teta jemně. Její tón byl plný zvědavosti, ale i soucitu. Cítila, že to pro Matouše musí být hodně obtížné se o tom znovu bavit.
Matouš si povzdechl a opřel se o židli. „Mamka a taťka… ani nevěděli, jak to uchopit. Ani dřív nebylo všechno úplně v pohodě, ale tohle… to nechtějí přijmout vůbec.“
Milada se naklonila trochu blíž, jakoby chtěla Matouše povzbudit, aby mluvil dál. „Co konkrétně se stalo? Nechceš mi to říct?“
Dal si chvíli na rozmyšlenou, než pokračoval. „Jakmile jsem jim řekl o Natálii, že s ní chci být, ať je jaká chce… prostě, pro ně to byl šok. Rovnou řekli, že to není možné … víš, jak to je. Začali mi vyčítat všechno možné. Že tohle není správné, že je to… těžké pro rodinu. A pak… nechtěli ani slyšet o tom, že bych je s ní seznámil.“
Milada tiše pokývala hlavou. „To musí být strašně těžké, Matúšku,“ řekla tiše. „Když tě rodiče odmítají kvůli něčemu, co cítíš, že je pro tebe správné, musí to ukrutně bolet. Ale… taková je někdy realita. I pro mě to bylo těžké, když jsem sa sama musela Daně postavit kvůli Aničce a Marwanovi. Ale to je zase jiný typ bolesti…“
Zamyslel se a zvedl oči směrem k Miladě. „Já vím. Ale oni vlastně nic nepochopili. I když jsem se snažil. Jako by měli nějaký pevný obraz toho, jak má vypadat správná rodina a ona do něj nezapadá. Když jsem jim navíc řekl, že je tak silná, tak chytrá a navíc i hodná. Myslím, že pro ně toto je ještě těžší než samo to, že je Romka. Oni nemohou, nedokážou, nechtějí pochopit, že i romská holka může být inteligentní, šikovná a talentovaná.“
Milada si povzdechla a zamyslela se. „Taky jsem si tím prošla. Když Anna přivedla Marwana… no, vždyť sám víš, jaké to bylo. My dvě, já a tvoja mamka, jsme sa nikdy na ničem moc neshodly, to je pravda. Ale myslím, že je důležité, aby člověk, když už je dospělý, šel za svým srdcem, ať už to znamená cokoli. A z toho, co říkáš, to vypadá, že v Natálce našels někoho, kdo ti opravdu rozumí. To je snad hlavní, ne?“
„Máš pravdu,“ přikývl Matouš. „Ale bylo to těžké, musím říct. Nemohli přijmout, že… že já a oni máme jiný pohled na to, co je správné. Bylo to, jako bychom žili každý v jiném světě. Oni ve svém uzavřeném pohledu … a já… já se snažím najít cestu ven z toho všeho.“
Natálie poslouchala. Bezděčně přitiskla ruku na stůl a jemně si ji promnula. V její tváři byl výraz soucitu, ale i porozumění. Po chvíli ticha se rozhodla přidat svou vlastní myšlenku i ona.
„Víš, Maťo,“ řekla tiše, „já si tě moc vážím. Chápu, co pro tebe znamená, žes přišel sem. A jsem ti vděčná, že mi dáváš šanci, i když to není vždycky lehké. No jedno vím určitě – to, co teď máme, je upřímné a to je nejdůležitější. Ať už to tvoji přijmou, nebo ne, toto je přece naše cesta.“
Milada se usmála a podívala se na ni. „Vidím, že jste si už našli správnou cestu. A to je to nejdůležitější, Matúšku. Věřím, že vše, co děláš, má smysl. A pokud vás rodiče nechcou přijmout … Nenechte si sebrat to, co máte mezi sebou a teď hlavně jděte dál. Bez ohledu na nich.“
Matouš se usmál, tentokrát s úlevou. „Děkuju, teti. A děkuju, že tak jsi otevřená, že nás přijímáš. To pro mě hodně znamená.“
Znovu nastalo ticho, ale tentokrát bylo pohodlnější. Milada položila hrníček s čajem na stůl a pohlédla na Natálii. Pozorovala ji s respektem a zájmem, načež se zeptala: „A jak přijali Matúška tvoji rodiče, Natálko?“
Natálie se trochu napřímila, její oči se na okamžik sklonily, než odpověděla. Vzpomínky na setkání s rodinou byly stále čerstvé.
„Moc jednoduché to taky nebylo,“ začala opatrně. „Maťo … pro moju rodinu to byla novinka. I když ho taťka a mamka přijali, nebylo to lehké. Moji mají svůj styl života. A to, že jsem si našla někoho, kdo je jiný, no taky to museli natrávit.“
„A jak se vlastně stavěli k tomu, že Matúšek není Rom?“ zeptala se Milada zvědavě a v jejím hlase byl upřímný zájem. Nikoho a nic nesoudila.
Natálie si povzdechla a podívala se na Matouše, jak sedí vedle ní a s jemným úsměvem ji pozoruje.
„Můj taťka je dělník. A má svůj pohled na svět,“ řekla Natálie. „Ani on, ani mamka nejsou proti Maťovi osobně. Nemají nic proti, že jsem s bílým klukem, jen je to všecko cizí pro ně. Táta sice umí být tvrdý, ale nikdy by neřekl něco přímo proti mně nebo Maťovi. Jen má strach, že se to s ním nepovede. Moc mu nevěří, že se nepoddá mamce. A moja mamka, ta to zase bere spíš tak, že to bude až moc těžký život pro nás a nechce, abysme trpěli. Všecko je pro ně moc… jiný, složitý svět, kterému tak úplně nerozumí.“
„A jak přijali Matúška?“ zajímalo Miladu.
„Byli k němu hodně milí, to jo,“ pokračovala. „Jen si neumí představit, že náš vztah vydrží a vyvine se v něco trvalejší. Ví, že Maťo je moc hodný, ale oni hlavně nevěří, že bude mít sílu překonat rodinu. A že mezi námi najde místo.“
Milada pozorně naslouchala s hlubokým zamyšlením. „Rozumím. Danuše a Miloš, to je pro tebe těžké sousto, že? A nejen pro tebe.“ Z jejích slov zaznívalo porozumění. Byla si dobře vědoma, co jsou Matoušovi rodiče zač a jak složitý vztah mezi nimi a Natálií asi vznikl, aniž by se kdy vůbec osobně potkali.
„Ano, je to těžké,“ přikývl Matouš, v jeho hlase bylo cítit zklamání. „Máma nikdy nepochopila, proč jsem si vybral právě Natynku. Nikdy mi nedala ani šanci to vysvětlit. Pro ni je všechno, co je mimo její svět, něco… špatného. A táta je… prostě takový, jaký je. Nechápou.“
Milada si povzdechla. „Myslela jsem si to. Oba je znám roky… Moc dobře vím, jak to u vás doma funguje. A nevěřím, že se to někdy změní. Tohle mezi vámi dvěma musí být pro ně totálně jiná planeta.“
Natálie si všimla, že i v Matoušových očích se odráží to samé zklamání jako v Miladiných. Doufala, že alespoň Milada bude ochotná uznat jejich vztah.
„Teto, ale to přece neznamená, že to vzdáme,“ řekla s mírným úsměvem. „Už jsme se rozhodli. I když to máme složité, máme jeden druhého a to je to, na čem záleží.“
Milada se usmála: „Jsem ráda, že to tak vnímáte. Matúšku, Natálko, aj když to nebude jednoduché, věřím, že jdete správně. Ne vždycky to bude snadné, ale máte svoju lásku a to je nejdůležitější. A já budu stát za váma, vždyť jste teď rodina. A rodina je přece všecko.“
Oba se na ni vděčně podívali. Byl to pro ně důležitý moment.
Milada se na chvíli odmlčela, její oči se ztrácely ve vzpomínkách, které byly stále živé. Vzduch v místnosti jakoby ztěžkl, když začala mluvit o minulosti. O Danušině rozhodnutí, které navždy změnilo celou rodinu.
„Bylo to… těžké,“ začala pomalu. „Když si Anička přivedla Marwana… a já jsem to věděla, věděla jsem, že to bude zlomový moment. A Dana? Ona to nikdy nepochopila. Všecko sa změnilo v okamžiku, když zjistila, že její jediná neteř si vzala muže, kerý je Arab, Syřan, navíc silně věřící muslim, a…“ Milada se na okamžik odmlčela, jako by hledala slova, která by to popsala správně. „A že v Sýrii zažil na vlastní kůži všecko to utrpení a peklo války. Dana ho viděla jen jako… hrozbu. Jako ztělesněné zlo, které odmítala strpět ve své rodině. A protože on byl v jejích očích něco úplně cizí, něco, co si neuměla představit… úplně nás odsoudila. Vlastně … dá se říct … vymazala nás z rodiny.“
Matouš cítil, jak se mu sevřelo srdce. Danuše, jeho matka, byla vždy tak přísná, ale tohle… Poslouchat to znova bylo ještě těžší než předtím. Bylo to tolik osobní. Anička bylo tetino jediné dítě. Milada ji jakožto svobodná matka vychovávala úplně sama. A pak se ta dívka rozhodla pro někoho, koho jeho vlastní matka považovala za nepřítele. A to byla pro Miladu nepřekonatelná rána. Od její vlastní sestry.
„Dana … Přišla k nám, když se Anička s Marwanem vrátili po svatební cestě, a hned začala… křičet. Všechno to, co jsem si myslela, že by snad ani nedokázala říct, vypustila z úst. Když jsem je oba viděla, jak jsou šťastní, že Marwan byl od první chvíle pro Aničku ten pravý, věděla jsem, že bych ji stejně nikdy nedonutila, aby ho vyměnila. Já jsem to prostě přijala. Marwana jsem přijala jako vlastního syna. A nebylo těžké si ho oblíbit. Ale Danuše? Ona prostě nechtěla chápat, že je to celé jen o lásce. Pro ni to byla… vlastizrada.“
Natálie tiše naslouchala Miladě. I ona cítila tu tíhu, kterou s sebou teta nesla, když její sestra Danuše nemohla pochopit Aniččinu volbu. „Proč to muselo být tak těžké?“ vrtalo jí hlavou.
„A co vlastně řekla, když to všecko vyšlo najevo?“ zeptala se opatrně.
„Bylo to strašné,“ pokračovala Milada, „ona je prostě úplně zavrhla. Nadávala jim. Řekla, že už s Aničkou nechce mít nic společného, že už nikdy nebude moci být její tetou a ona její neteří, když si vybrala takového chlapa. To bylo jako… jako když ju ztrácím. Moja sestra. Zničila poslední zbytky našich vztahů v okamžiku, kdy se rozhodla toto neakceptovat. A já se jí snažila vysvětlit, že láska je nejsilnější, ale ona to prostě nepochopila. Anebo spíš nechtěla.“
Milada na chvíli zavřela oči, jako by se snažila smířit s těmi vzpomínkami. V jejím hlase byl slyšet smutek, ale i jakási neochvějná síla. „Aničce to samozřejmě neskutečně ublížilo. S Marwanem byli šťastní, ale Dana je vyštvala. A já jsem tam tehdy stála s Marwanem u dveří, věděli jsme, že musíme podporovat Aničku, ale zároveň že Dana mě už nikdy nevezme zpět.“
„A tak se to všechno rozpadlo…“ dokončil Matouš smutně. Věděl, že vztahy v jeho rodině byly rozbité, ale nikdy neměl možnost zjistit, jak hluboko tato bolest zasáhla jeho tetu a sestřenici. Danuše pak už nikdy neviděla ani svou sestru, ani svou neteř. A Milada s Aničkou už nikdy neviděli Danuši.
„Přesně,“ odpověděla Milada tiše, „a co je nejhorší, Dana tomu všemu pořád věří. I po tolika letech je přesvědčená, že Anička udělala strašlivou, osudovou chybu. A nikdy se to nezlepší. Mezi námi to už nikdy nebude jako dřív.“
Matouš chvíli mlčel, pak řekl: „Takže už se s mamkou nikdy nebudete schopné ani sejít? Jako kdysi?“ V jeho hlase byl pocit ztráty, jaký dříve neznal.
„To nevím,“ odpověděla Milada. „Ale nikdy neříkej nikdy. Dana je tvrdohlavá, ale aj ona sa može změnit. Třeba. Doufám v to, ale nechávám to na ní. Modlím sa za ňu každý den. Co jsem mohla udělat, to jsem aj udělala.“
Natálie se soucitně podívala na Matouše a jemně ho chytila za ruku. Byla si jistá, že teď mají jeden druhého. A to ani jeho nenávistná matka nemohla nikdy zcela zničit.
Zanedlouho se před Miladiným domem objevilo další auto, stříbrné, trochu starší model, ale stále dobře udržované. Dozněl tichý zvuk motoru, dveře se otevřely a první, kdo vystoupil, byla Anna.
Na první pohled působila uvolněně a pohodově. Měla středně vysokou postavu, kulatou tvář, plnější tvary a vytvářela dojem, že se neustále usmívá. Její světle hnědé vlasy, jindy zlehka překryté šátkem, nyní padaly v mikádu volně kolem jejího obličeje a občas jí je rozfoukal vítr. Měla na sobě jednoduchý, ale elegantní dlouhý svetrový kabát a k tomu dlouhou šedou sukni, která jí dodávala domácký, přívětivý vzhled. Když vystoupila, s lehkým a přirozeným úsměvem se podívala na Matouše a Natálii. „Ahoj, Matouši! Jsem moc ráda, že tě zase vidím,“ řekla vřele a objala ho. Její oči byly plné laskavosti, její přívětivý úsměv působil jako okamžitý most mezi nimi potom, co se rozdělili. „A ty jsi Natálie, že? Těší mě. Mám pocit, že to bude skvělé setkání!“
Natálie se usmála a cítila, jak jí Anna okamžitě přirostla k srdci. Byla to žena, která na ni sálala vřelostí i přes to, že se zjevně nikdy předtím nesetkaly. Rozhovory mezi nimi plynuly přirozeně, jakoby se znaly dlouho. Anna byla otevřená, její slova klidná a přátelská, což Natálii umožnilo se úplně uvolnit a zapomenout na nervozitu. Anna jí vyprávěla o své rodině, o tom, jak si užívají společné chvíle s Marwanem a jak jí v posledních letech pomohla i její nová víra, kterou s manželem začala sdílet.
Za chvíli se z kuchyně ozvaly kroky a na prahu se objevil Marwan Salameh s širokým úsměvem a balíčkem kávy s kardamomem. Dárkem pro Miladu. Jako by čas na okamžik zpomalil. Marwan měl na sobě tmavý oblek, který podtrhoval jeho impozantní, ale klidnou přítomnost. Byl vyšší, pevnější atletické postavy, s podlouhlou tváří, lehce zahnutým nosem a pěstěným tmavým plnovousem. Měl na sobě slušivou tmavou košili. Jeho vlasy byly krátké, jemně zvlněné a obličej zvýrazňovaly tmavé oči, které vyzařovaly klidnou, ale zároveň hlubokou a pronikavou sílu. Jak se podíval na Matouše, v jeho očích zajiskřilo cosi jako výzva, něco, co mu říkalo, že mezi nimi probíhá jednak jakýsi intelektuální duel, ale i hluboký respekt.
„Buď zdráv, Matouši. Dobrý den, Natálie,“ řekl Marwan a přistoupil k nim. Potom Matoušovi pevně stiskl ruku. Jeho úsměv byl vřelý, ale bylo mezi nimi cítit jakési ticho. Když se jejich pohledy setkaly, bylo to jako okamžitý vzájemný odhad sil. Jako si o sobě utvářejí dva odvážní muži, kteří vědí, že mezi nimi padne i něco více než jen běžné pozdravy.
„Rád vás poznávám,“ dodal Marwan k Natálii, přiložil si pravou ruku k srdci a zdvihl obočí, jakoby věděl, že tohle setkání bude víc než jen obyčejná návštěva.
Matouš se usmál: „Moc se těším na naši diskusi.“ Jeho hlas byl klidný, ale pod ním se skrýval neodolatelný zájem o toho, kdo před ním stál.
Anna se usmála a podívala se na Marwana. „Pojďte, pojďme se posadit. Marwan je skvělý kuchař, takže bude fajn, když se k nám připojí s jídlem.“
„Skvělé,“ řekl Matouš, když se všichni přesunuli do obývacího pokoje, kde už bylo připraveno drobné pohoštění. Marwan si sedl vedle Matouše a okamžitě začali mluvit o literatuře a filozofii.
„Jsem zvědavý, jak se ti povede, Matouši,“ řekl Marwan s tichým soutěživým úsměvem, když si urovnával ubrus před sebou. „Povídej, četl jsi někdy něco třeba od al-Ghazálího nebo Ibn Rušda?“
Matouš se usmál. „Al-Ghazálí… Ibn Rušd … ano, jich pohledy na poznání a víru. Skvělí myslitelé. Ale víš, kdo mě teď poslední dobou fascinuje? Fanon a jeho pohled na násilí v kolonialismu. To má zvláštní paralelu i s některými současnými problémy, které vidím kolem sebe.“
Marwan se nad tím zamyslel a na chvíli sklonil hlavu. „Hmm. Souhlasím, Fanon má skutečně hluboký pohled na lidskou psychiku, na to, jak nás historie formuje. Ale nezapomeňme, že každý člověk se rodí ve své přirozenosti, jak ho Bůh stvořil, a stěžejní účel jeho bytí je, aby byl Jeho služebník, protože nic nemá právo na uctívání, jen On Jediný. Jen před ním skláněj svůj hřbet. Ale nakonec bývá stejně produktem své doby. Stane se výslednicí okolností, v nichž strávil svůj život. My, jako muslimové, máme své vlastní filozofické a náboženské tradice, které nám ukazují cestu.“
Marwan mluvil téměř bezchybně velmi vysokou a kultivovanou češtinou, jména muslimských myslitelů však vyslovoval v čisté arabštině a u některých náročnějších českých slov či písmen přeci jen jasně prosvítal jeho cizí přízvuk. Přesně natolik, aby jeho věty pro Matouše zněly dostatečně autenticky jako hlas opravdového Araba.
Matouš přikývl, jejich pohledy zůstaly propojené v tichém porozumění. „To je pravda. A v tom je ten paradox, že nejen evropská kultura formuje naše pohledy, ale i to, co pochází z jiných částí světa, nám může otevřít oči k novým možnostem.“
Diskuse mezi nimi se ještě víc rozproudila. Ti dva se našli.
Hlasité předčítání
