Ono odpoledne na přelomu února a března se venku sníh na chodnících rozpouštěl ve špinavé slizké břečce. Natálie vdechovala mrazivý vzduch. Chlad či změny teplot nesvědčily její ruce. Palec ji pak vždycky víc bolel. Ve zkušebně na konzervatoři to ale dnes mělo být jiné. Tady, ve své oblíbené malé místnosti s tlumeným světlem a hromadou hudebních nástrojů, se cítila trochu lépe – přestože byla její pravá ruka stále slabá a citlivá. S každým pohybem palce jí připomínala, že do úplného uzdravení má ještě daleko.
Seděla na tvrdé židli, akordeon na kolenou, ve své oblíbené šedé mikině s kapucí, která jí zahřívala i v zimním chladu. Na sobě měla tmavé džíny a hnědé kozačky, které vypadaly už o něco opotřebovanější než dřív. Kolem krku měla šedý šál, který jí trochu zakrýval krk, ale víc to bylo pro její komfort, než kvůli stylu. Vlasy měla stažené do nízkého copu, který jí ležel na ramenou. Celkem rutinní výjev, i když rutina u ní nikdy nevypadala úplně tak, jako u jiných lidí. Všechno teď neslo stopy jejího zranění, jejího úsilí a její vděčnosti, že se vrací zpět k tomu, co miluje.
Učitel, pan Koudelka, stál vedle ní. Byl to starší zkušený muzikant, muž kolem šedesátky, s šedivými vlasy a bystrým okem detailisty, vždy plným pozornosti. Věděl, že její návrat k hudbě bude pomalejší, ale zůstával trpělivý. Dnes ale zaznamenával něco víc než obvykle – Natálie hrála dnes poprvé od úrazu. Věděl, že to, co se děje, je pro ni víc než jen návrat do starých kolejí. Bylo to hledání a znovuobnovení něčeho, co kdysi bylo samozřejmé, ale co teď vyžadovalo veškerou její koncentraci a sílu.
„Pokusíme se o změnu držení,“ řekl Koudelka klidně, ale s jistotou. „Pokud tě palec bolí, je důležité pracovat s ním jinak. Musíme najít způsob, jak ulevit tlaku a zátěži na tvou ruku během hraní.“
Natálie se zhluboka nadechla a začala pomalu měnit pozici ruky, jak jí učitel ukazoval. Držení nástroje jí zpočátku připadalo velmi nepřirozené. Změna znamenala, že místo původního úchopu musela palec posunout tak, aby nenesl žádnou tíhu.
„Takto by to mělo jít lépe,“ dodal Koudelka, když se podíval na její ruku. „S tímto úchopem nebudeš mít tak silný tlak na palec. Ten by sice měl být v pohybu, ale musíš se vyhnout přílišné zátěži.“
Natálie se soustředila. Při každém malém pohybu si uvědomovala, jak křečovitě drží akordeon a jak její pravý palec zůstává pořád ztuhlý, i když se pokusila o uvolnění. Začala pomalu hrát, ale zvuk byl křečovitý, nesehraný. Pokaždé, když se dotkla pravým palcem klávesy, bolest ji znovu silně udeřila. Snažila se to ignorovat, ale bylo to tak těžké.
„Ještě trochu uvolnit zápěstí,“ řekl učitel. „Nesnaž se tlačit. Důležité je, aby ses do toho nástroje neopírala silou – musíš mu dát prostor, aby hrál s tebou.“
Natálie si vzdychla, když přenášela tlak na levou ruku. Uvědomila si, jak moc jí chybí ta volnost, ta lehkost, která byla dřív součástí každé melodie, kterou hrála. Dříve mohla hrát celé hodiny bez bolesti. Teď však každý tón byl výzvou, každý úder do klávesy jí připomínal její limity. Byla to frustrující, pomalá práce, ale věděla, že to musí zvládnout. Že je potřeba si touto cestou projít, aby se dostala zpátky.
Učitel na ni koukal pozorně, jak se snaží, jak její prsty s námahou skáčou po klávesách. Rozhodně ne tak ladně jako dřív. Koudelka věděl, že všechno tohle bude ještě dlouhý proces. Ale také věděl, že je na dobré cestě. Její odhodlání bylo silné, i když byla vidět únava v jejích očích. A to ho povzbudilo.
„Přesně tak, Natálie. V klidu. Postupem času se to samo rozjede,“ řekl, když viděl, že se trochu uvolnila. „Pamatuj, jde o každý detail. Pomalu, ale jistě se vrátíš do své staré formy.“
Natálie kývla, ale v jejích vzpomínkách se vynořil obraz, jak to bývávalo kdysi. Jak byl akordeon prodloužením jejího těla, nástrojem, který její prsty ovládaly bez přemýšlení. Teď to bylo jiné. Každý pohyb byl pečlivě zvažován. Ale i přes bolest, která ji stále provázela, věděla, že se vrátí zpátky. Možná to už nikdy nebude jako dřív, ale ona se přizpůsobí. Ona to zvládne.
„Už brzy to půjde,“ pomyslela si s odhodláním a znovu se soustředila na klávesy, na zvuk, který teď byl sice nesouvislý a trhavý, ale přece jen začínal nějak znít.
Pomalu znovu uvolnila pravou ruku, ale už po několika minutách hraní se jí začal palec znovu nepříjemně ozývat. Ještě nedokázala zůstat v pohybu dostatečně dlouho, aby si zvykla na nový úchop a stisky. Měla pocit, že její palec, stále bolestivý a slabý, začíná ztrácet sílu. Cítila, jak se její prsty poddávají nástroji, ale ten příjemný pocit volnosti, kdy se každý tón zdál být na dosah, jí chyběl.
„Promiňte, už to nějak nedávám,“ řekla tiše, když ztuhla a pokládala akordeon na zem. Její pravá ruka byla křečovitě napjatá, jakoby jí chyběla poslední kapka síly, aby pokračovala.
Koudelka, který pozoroval každý její pohyb, se zamyslel. Na rozdíl od mnoha jiných učitelů, kteří by zřejmě hned přistoupili k naléhání, věděl, že klid a trpělivost jsou přesně to, co jeho studentka teď potřebuje nejvíc.
Naklonil se trochu blíž a promluvil klidným, soucitným tónem: „To je v pořádku. Je to normální. Nikdo nečeká, že se všechno najednou vrátí zpátky. Každý prst se musí učit znovu pracovat, a to, co teď prožíváš, je součástí procesu. A tvůj palec to opravdu neměl a nemá jednoduché.“
Natálie se zadívala na svou pravou ruku: „Myslela jsem, že to bude rychlejší. Když mi sundali sádru, myslela jsem, že už se vše vrátí, že budu moci začít znovu… Ale není to tak. Bolí mě to, cítím, jak se to všecko pomalu zlepšuje, ale nemůžu hrat, jak bych chtěla.“
„Není to vůbec nic neobvyklého,“ ujistil ji učitel. „Každý proces uzdravení má své etapy. Možná budeš muset hrát trochu jinak, jiný úchop, jiný stisk, jiné hmaty. Ale podívejme se na to takto – který prst je ten nejdůležitější pro hru na akordeon?“
Natálie se zamyslela a trochu se uchechtla. Ta otázka byla pro ni trochu zvláštní. „No, asi pravý palec, ne?“
Koudelka se usmál, přikývl a mírně přehodil tón. „To je právě ono. Mnozí si myslí, že palec je nejdůležitější, protože ten nese zátěž. Ale ve skutečnosti, pro plynulý a správný zvuk, jsou všechny prsty důležité – a především druhý prst pravé ruky, tedy ukazováček. To je ten, který často vykonává většinu práce při tlačení na klávesy. A i když to teď může vypadat, že jsi ve složité situaci, pravda je, že můžeš využít zbylé prsty k nahrazení práce palce na klávesách. Tímto způsobem se vyhneš většímu tlaku na palec a zároveň máš šanci na udržení melodické linie. Všechno bude fungovat.“
„Takže to není tak špatné, jak to vypadá?“ zeptala se Natálie, stále trochu zklamaná, ale zároveň už získávala nový úhel pohledu.
„Rozhodně to není taková katastrofa,“ odpověděl Koudelka. „Pamatuj si, že každý nástroj má svoje specifické požadavky. Akordeon ti dává flexibilitu. I kdyby už tvoje pravá ruka nikdy nebyla tak silná jako dřív, pořád máš celý repertoár možností, jak s nástrojem pracovat. Třeba i tím, že se zaměříš více na basy a techniku levé ruky a pravou nebudeš přetěžovat.“
„To je pravda,“ přemýšlela nahlas. „Nejdůležitější není jen ten palec, že? Musím se soustředit i na jiné detaily. Nemusím hrát, jak jsem hrála.“
„Přesně tak,“ řekl Koudelka a úsměv v jeho očích byl plný podpory. „Nikdy nezapomínej, že hudba je o celkovém vnímání a vyjádření. Tvoje cesta zpět ke hře bude jiná, ale to neznamená, že nebude krásná. I když hraješ jinak, nic není ztraceno. Když se soustředíš na to, jak můžeš pracovat se svým tělem, s nástrojem, i s bolestí, dostaneš se na místo, kde budeš schopná hrát plynule a silně – možná bude forma jiná, ale určitě stejně silná.“
„Dobře,“ řekla pomalu, „zkusím to znovu. Pomalinku. Možná to bude trvat, ale to zvládnu.“
Koudelka přikývl, „To je ta správná cesta, Natálie. A hlavně – pamatuj, že každý pokrok, i ten nejmenší, je velké vítězství.“
Potom se postavil, trochu se prošel po místnosti, podíval se z okna a potom i na ni: „Budeme muset upravit některé techniky. Zaměříme se více na levou, basovou ruku a techniku, protože pravá bude ještě dlouho potřebovat odlehčení. S tím tvým palcem to nebude jednoduché, ale teď se soustřeďme na jemnější techniku hraní, abys předešla dalšímu přetěžování. Možná budeme muset změnit i část repertoáru, zvolit skladby, které nebudou vyžadovat tolik síly v pravačce. Místo toho se zaměříme na melodie, které ti umožní vyjádřit se i jinak. Uvidíš, že když se soustředíš na detaily, nejen na sílu, můžeš objevit nové způsoby, jak hrát.“
Bylo vidět, že Koudelkovi na Natálii záleží a že do ní pořád vkládá nesmírné naděje.
„Také nezapomínej na měch. Měch je základní součástí akordeonu. Zpočátku budeš muset více vnímat pohyb měchu levou rukou, když to nejde pravou. Pokud zůstaneme u jemného, plynulého pohybu měchu, budeš mít větší kontrolu nad zvukem a zároveň se vyhneš zbytečnému napětí v těle. Měch by měl pracovat v harmonii s tvými prsty, ne na sílu. Zkus se soustředit na to, aby pohyby měchu byly rovnoměrné a plynulé, bez námahy. Důležitý bude i rytmus, jak pohybuješ měchem, protože ten ti pomůže udržet rovnováhu ve hře i při omezené síle pravé ruky,“ pokračoval učitel s dalšími radami.
Natálie se zhluboka nadechla, zvedla akordeon a začala znovu. Pomalu, ale s vědomím, že tohle je jen začátek. A tentokrát se soustředila i na každý jemný pohyb levé ruky, jak jí učitel poradil, přičemž pravá si stále nacházela svou cestu zpět, i když pomaleji. Každý tón byl teď pečlivější, každý pohyb přesnějším záměrem. A ona věděla, že to zvládne. Pomalu, ale jistě.
Cítila, jak ji každé zklamání a každé omezení při hraní tíží více než fyzická bolest. Byla zvyklá na to, že její hudba plynula přirozeně, že prsty reagovaly automaticky, že každý pohyb byl součástí jejího těla. Teď se každá melodie stala výzvou, každá fráze vyžadovala maximální soustředění a přemýšlení. Každý tón, který dříve vyšel s lehkostí, teď zněl trhaně, jakoby se její prsty musely všechny pohyby naučit zcela znova. Cítila frustraci a zklamání – byla to ta největší překážka, které čelila. Nešlo jen o fyzickou bolest, ale i o ztrátu pocitu volnosti, kterou dříve při hraní měla. Bylo to, jako by se musela od začátku učit, jak znovu tvořit se svým nástrojem jediný celek. I když byla trpělivá a věděla, že se věci budou pomalu zlepšovat, psychická zátěž to byla obrovská. Každý den, kdy se pokoušela znovu najít svou hudbu, byl jako krok vpřed, ale zároveň i neustálý návrat k tomu, co jí chybělo. Bylo to mnohem víc než jeden stále bolestivý prst – bylo to hledání způsobu, jak znovu najít samu sebe jako hudebnici.
Noc se ten den pomalu snášela na malý dům na okraji Oslavan. Místnost byla teplá, vzduch prosycený vůní vařeného jídla a tepla. Kolem stolu seděli všichni členové rodiny. Uprostřed stolu byla zapálená svíčka, světlo v místnosti bylo příjemně tlumené, ale přitom ostré, jak to bývá za zimních večerů.
František seděl naproti Natálii. Měl na sobě špinavé pracovní kalhoty a před chvílí odložil tmavou, jednoduchou bundu. Jeho rysy byly hrubé, ale jeho pohled laskavý. Občas se podíval na dceru s náznakem obav. „Takže ten Maťo… Si mi řikala, že je z Lednice, či?“ zeptal se, když na něj spustil tichý pohled plný zvědavosti. Jeho husté tlusté obočí se nadzvedlo, jak se snažil vypátrat odpovědi.
Marika seděla vedle něj, na sobě měla dlouhý pletený svetr, ve vlasech nějaké stopy po dnešní práci v domácnosti. Ač obyčejně s laskavým výrazem, teď v jejích očích bylo cosi nedůvěřivého. Ruce měla položené na klíně, ale nervózně si pohrávala s okrajem své sukně. Když František položil otázku, hledala i ona v Natáliiných očích odpověď. „A kto su jeho mama a tata? Co oni robijou? Všicko to je furt tak nějak… tajémne.“
Natálie si nervózně pohrávala se svými dlouhými tmavými vlasy a seděla trochu napjatě, ale stále s úsměvem, i když to trochu vypadalo, že se ocitá v těžké situaci. Na pravém palci měla pořád ortézu a když rukou pohybovala, zůstávalo to v její gestikulaci patrné. Oblečená byla do elegantního, ale pohodlného svetru a černých kalhot. V očích měla něco, co ukazovalo na snahu vybalancovat očekávání rodiny a své vlastní pocity.
„Jo, jeho rodiče bydlí v Lednici. Nic zvláštního. Nikdy o nich nemluvil nijak víc. A mám pocit, že… no, že to není nic, co bych já sama měla nějak víc rozebírat,“ odpověděla, ale v jejím hlasu bylo patrné napětí, jak se snažila vyhnout přímé odpovědi.
David seděl vedle Vanesy, dlaněmi si zakrýval oči, jak se tvářil jako někdo, kdo je unavený, ale zvědavý. „A ta jeho teta a sestřenice, víme aspoň o nich něco víc? Co to je, more, za rodina, že o nich vůbec nic nevíš?“ otázka mu vypadla téměř nepozorovaně. Zájem o Matouše v jeho očích byl jasný, ale zároveň i on byl plný pochybností.
Vanesa, s vlasy staženými do dvou copánků, se naklonila přes stůl. „A jak vypadají? Třebars jeho máma? A mají rádi zvířata? A co auto, jaké mají auto?“ ptala se s nadšením, v očích měla dětskou zvědavost.
„Hm, a hlavně co robijou a jaký su to lidi?“ vyzvídal dál František. „Je to snad nějaka nóbl famíľia aľebo co? Mam z toho hodně divnej pocit, že my o nich nevíme nic, ale on k nám přišel a ví o nas všicko. Tobě se to zdá fér? S námi se seznámil, tak by sme přece měli něco znat aj my o něm. Chcel bych, abys nám o něm řekla víc, Natálko. Možno si ten Maťo něco skováva, nějaké nepekne tajemstvi. Nebo se nás snad boji? … Nebo se snad stydi za nás?“ řekl František s nádechem zklamání, když se jeho pohled setkal s Maričiným.
„Fero, ja též myslím, že neco skrýva. Ked přišel, vypadal v pohodě, ale doteďko o jeho rodině nic,“ rozmýšlela jeho žena a dodala: „Teda, co to je? Když chceš byt někym, měl by tě přece představit aj svojej rodině. To je snad normálne! Jak to, že ty o nich nic neviš? Proč jsme vlastně nikdy nic nepočuli o jeho mame a tatovi, ani tu ked byl on u nás? To je dívny, že nám nic nechceš řict. A proč se chcel s nama seznámit teda? Ked on nás ku svojim zatím nikdy nepřivedl ukázat, ani tebe?“ Marika se na chvíli odmlčela. Její tvář byla znepokojená.
„Jo, to je fakt divný. A co když se toho bojí, nebo… myslí si, že bysme jeho rodinu nějak špatně posoudili?“ zeptal se David s ne zcela spokojeným úsměvem, přičemž zíral na sestru.
„Nechápu, proč o něm tak mluvíte. Maťo nikdy neříkal, že by nás měl představit svojí rodině. Může to byt i jinak, než myslíte… nebo prostě o tom ještě nechce mluvit, to se přímo netýká nás dvou. On… je jiný než já, než my … a já ho chápu. A možná pro něj není snadné o něčem mluvit. Teď je Maťo s náma … je to tak, jak to je – a to je všecko.“ Natálie cítila, jak jí v hrudi buší srdce. Chtěla být upřímná, ale zároveň i bránit Matouše. V jejích slovech zněla určitá obava z toho, co si o něm její rodiče myslí.
František po chvíli mlčení, s lehkým znepokojením v hlase dodal: „Jasne, Natálko. Ked se rozhodneš, že to cele chceš mět takto, my ti nebudem zasahovat do toho. Ale, prosím tě, rozmysli to. Něco tu fakt smrdi. Co ked je něco, co nechceš, aby sis pozdějc vyčitála?“
„Tak dobre, ak chceš, aby to ostalo takto, berem to, ale přemýšlej eště, než bude pozdě. Nechceme tě zraňovat, ale musíme vědět, že pro tebe bude všicko v pořadku, ked ti Maťo nepovi vubec nic ani o svojich…“ dodala Marika.
Všichni se podívali na Natálii, její úsměv byl vyčerpaný, ale přesto pevný, jak si vybírala slova, která by nebyla bolestivá.
Další mrazivý večer seděli Natálie i Matouš v intimním tichu čajovny, která se stala jejich oblíbeným místem. Za okny už byla tma, ale uvnitř bylo teplo a útulno. Vzduch byl nasáklý vůní bylin, černého čaje a kořeněného závanu zázvoru. Světla na stolech byla tlumená a pohled na zamlžené okno ještě umocňoval ten pocit pohody. Matouš seděl naproti Natálii, kterou halil jemný, šedý kabát. Měla na sobě bílou šálu a černé rukavice, které si právě sundávala, než se usadila.
Na chvíli zůstala mlčky sedět, než si vzala šálek čaje, jemně si přivoněla a pak se podívala na Matouše. Její ruka, stále s ortézou na palci, se trochu třásla, ale nebylo to od zimy, spíš od té zvláštní směsi nervozity a odhodlání.
„Tak co bude s tím hraním, Natynko?“ Matouš se naklonil trochu dopředu, jeho pohled byl pečlivý, ale plný zájmu.
Natálie si povzdechla a s malým úsměvem přikývla. „Začala jsem zas trošinku cvičit,“ řekla a její tón zněl téměř překvapivě klidně, i když pod tím klidem byla cítit určitá dávka napětí. „I když… není to vážně jednoduché. To víš.“
„Hmm, to bych i čekal,“ řekl s jemným úsměvem, který naznačoval, že to, co říká, chápe. „A už se cítíš trošku líp?“
„Ne úplně,“ odpověděla pomalu, jako by si v duchu vybavovala každý detail. „Palec pořád není v pořádku. Bolí, když na něj zatlačím. A když teď začínám znovu hrát, je to… těžší. Bolí to, když mačkám klávesy. Mám pocit, že už nedokážu, co dřív.“
Matouš se na ni podíval s jemným soucitem, ale zároveň s respektem. Věděl, že to pro ni není snadné, že každý pohyb, který kdysi zvládala bez přemýšlení, je pro ni teď velkou výzvou.
„Ale zkoušíš to, že?“ zeptal se, přičemž v jeho hlase zazníval jakýsi klidný obdiv.
„Jo, zkouším. Ale musím hledat úplně jiný způsob, jak držet harmoniku, jak ovládat měch, jak vůbec hrát. Učitel mi ukazuje nové techniky. Musím úplně změnit způsob, jak ju uchopím, a jak prsty mačkám klávesy. Snažím se to udělat s co nejmenší námahou, abych hrála plynule jak dřív, ale je to jako učit se všecko odznova. Každý tón je… jiný. Těžší.“
„To musí být frustrující,“ podotkl a jeho slova zněla něžně a s porozuměním. „Když jsi to uměla tak dobře a teď… se musíš znovu učit všechny ty drobnosti.“
„Je to tak,“ řekla. „Ale víš, co je zajímavé? Jak si na to zvykám, jak… jak to teď víc vnímám. Nejen technicky, ale i pocitově. Když to dřív šlo samo, teď… se na to musím soustředit jinak. Všecko mám pod kontrolou, ale je to jako znova objevovat nástroj, co mi byl vždycky tak blízký.“
Matouš ji tiše sledoval, pak se usmál a trochu se naklonil. „Jsem na tebe opravdu pyšný,“ řekl tiše. „Myslím, že se mi ještě víc líbí i ten způsob, jak o tom mluvíš. Nejen jako o zkoušce, ale i o novém začátku.“
Natálie se podívala na něj, oči měla teď plné něčeho, co bylo těžké vyjádřit slovy, ale co se projevilo v jejím úsměvu. „Moc si vážím, že to říkáš,“ odpověděla, její hlas zněl trochu tišeji, ale s hlubokým respektem k tomu, co mezi nimi bylo. „Třeba… mě to posílí. A znovu dokážu hrát … jak dřív. Třeba ne úplně stejně, ale… nějak určitě jo.“
„Třeba právě takhle, jo?“ řekl, přičemž se trochu usmál, jako by právě rozklíčoval její slova. „Život nás mění, i když to zní jako klišé. A v tomhle je něco krásného. Ty na to máš, Natynko… máš tu sílu to zvládnout. A já tady budu s tebou.“
Podívala se na něj a její úsměv se prohloubil. „Děkuju,“ řekla tiše a znovu si vzala šálek čaje, který už trochu vychladl. „Jsem tak ráda, že tě mám.“
On se na ni usmál a vzal její levou ruku, tu, která stále držela šálek. Jeho pohled byl naprosto klidný, s jemnou vážností, která jako by vyjadřovala všechno, co nemusel říct nahlas. Pro oba to byl moment, kdy slova nebyla potřeba.
Byla už hluboká noc a jak se pomalu přibližovala zavírací hodina, čajovna se stala ještě tišší než obvykle a město se nořilo do mrazivé zimní temnoty. Dál seděli u jednoho z malých, dřevěných stolků, kde zůstávali jen oni dva a něžné světlo svíček. Kromě několika dalších tichých návštěvníků to tu bylo skoro prázdné.
Natálii se v hlavě mísily pocity zvědavosti a nervozity. Po celou dobu jejich vztahu cítila, že se mezi ní a Matoušem ukrývá něco nevyřčeného, jakýsi prostor, o němž si nebyla jistá, jestli ho s ní vůbec chce sdílet. Byla tolik zvědavá na jeho rodinu, na všechny lidi, které on považuje ve svém životě za důležité. Nejednou si představovala, jak by to mohlo vypadat, kdyby jejich světy skutečně splynuly. A zároveň měla obavy, zda její obrovská touha po bližším poznání jeho soukromí nemůže být pro něj až příliš velké sousto. Měla pocit, že je na čase, aby to téma otevřeli. Její srdce bilo rychle, protože nevěděla, jak bude reagovat na věci, o kterých se zatím nikdy nemluvilo.
I Matoušova mysl byla v předtuše rozhovoru plná rozporuplných pocitů. Cítil v sobě vděk, že má Natálii, ale zároveň i strach z toho, jak by mohla zareagovat na skutečnosti, které o své rodině odhalí. Nechtěl ji zklamat ani vyděsit, ale zároveň se bál, že by ji jeho rodinné problémy mohly odradit. V jeho mysli se vynořovaly obrazy konfliktů, ticha, nepochopení a neochoty ke změně. Chtěl k ní být otevřený, ale bál se poškodit to nádherné, co mezi nimi rostlo.
Natálie si ho opatrně prohlížela, zatímco si hrál s hrnkem čaje. V palci ji občas stále lehce píchalo. „Maťo,“ začala, když se zadívala do svého odrazu v šálku, s prsty na okraji hrnku. „Chtěla bych tě poznat ještě blíž. Teda … nejen tebe, ale aj tvoju rodinu. Mám pocit, že už jsme spolu dost dlouho a pořád o tobě vím jen… útržky. A o tvojich vlastně vůbec nic. Tys moji rodinu už poznal. Znáš moju mamku i taťku mojeho. I já bych teď ráda ty tvoje. Teď je řada na tobě. Nermyslíš? Doufám, že se nestydíš za nás … Za mě.“
Matouš na chvíli ztuhl, než se pomalu nahnul k okraji svého hrnku, jako by zvažoval, co říct. Nasměroval pohled na okno a jeho rty se na okamžik stáhly do lehkého úšklebku. Když promluvil, jeho hlas měl v sobě zvláštní směs nervozity a ostražitosti.
„Ale ne, to ani náhodou! Jen… můj vztah s rodinou není tak úplně jednoduchý,“ začal tiše. „Jsem jedináček. Moje matka je… řekněme, hodně dominantní. Učí češtinu na základce, je přísná, chladná a má svůj pohled na svět, který je dost… rigidní a zkostnatělý. A její politické názory jsou tvrdě pravicové. Mám pocit, že nikdy nepochopí, co mi je vlastně blízké.“
Natálie přimhouřila oči, vnímala jeho opatrnost. Bylo zřejmé, že tohle pro něj nebylo jednoduché téma, ale rozhodla se ho povzbudit. „A táta?“ zeptala se a i když se její tón jevil klidný, ve skutečnosti byla stále zvědavá a také hodně zklamaná, že Matouš na její touhu seznámit se s jeho rodinou neodpověděl rovnou a napřímo.
„Můj otec…“ na chvíli se odmlčel, jako by hledal ta správná slova. „On je vyučený obráběč kovů. Pracuje rukama. Mamka má pajďák a hledí na něj z patra, jelikož táta nemá ani maturitu. S mámou se k sobě dost… nehodí. Táta se ve vztahu k mamce v podstatě jenom podřizuje. Když s ní mluví o politice, pohledu na život, názorech na svět, o čemkoli, vždy nakonec souhlasí s ní, protože si jinak neumí pomoct. Nemá žádnou intelektuální kapacitu, aby si na cokoli vytvořil svůj vlastní názor. A pak má taky… nějaké „zájmy,“ které mu pomáhají vypořádat se s tím vším. Pití a fandění. Vždycky si našel nějakou výmluvu, jak se vyhnout skutečnému kontaktu s realitou. A namísto toho, aby si prosazoval svou, v konfrontaci s ní se raději stáhne a uteče.“
Na chvíli zmlkl, očima se vrátil k ní. Ona ho tiše pozorovala a v jejích očích bylo znát zklamání. Mlčela, protože ji to mrzelo a zůstávalo to v ní. Pochopila teď poprvé v životě, že rodinná dynamika může být i takto komplikovaná. Bála se, že mezi nimi vzniká propast, kterou nepůjde překlenout.
„Je mi líto, co musíš prožívat,“ řekla tiše, než smutně a toužebně dodala: „Ale myslím, že bych i přesto ráda poznala tvoje. Co bude s tím, co je mezi námi? S našimi sny? Jaks říkal, že si mě vezmeš, že budeme mít děti? To se budeme furt skovávat? To nebudou naše děti ani moct za dědou a babičkou?“
Matouš se zhluboka nadechl a v jeho očích se zjevila jakási vděčnost, že o tom může mluvit. „To je sice všechno moc hezké, Natynko. Ale upřímně… nemyslím si, že by to byl fakt dobrý nápad. Nejen kvůli jejich názorům nebo způsobu, jak se ke mně chovají. Je to prostě… napjatý vztah. Po smrti mých prarodičů z Uherského Hradiště se teta Milada, mámina sestra, zle pohádala s mojí mámou. Jo … jejich vztah, to už je spíš kapitola pro psychiatra. Ty dvě se nesnášejí už fakt dlouho. Nevídají se vůbec. A poslední kapka byla matčina rozepře s tetou kvůli mojí sestřenici Aničce. Vdávala se tehdy za jednoho syrského lékaře… a teď k tomu všechny ty máminy předsudky, celé to skončilo ještě větším odcizením. Teta Milada mi je hodně blízká, tu mám moc rád. I její dceru, mou sestřenici Annu. I když je to už dýl, co jsme se naposledy viděli. Ale vlastní rodiče? Po pravdě, ani moc ne.“
Natálie ho pozorovala, jak o tom mluví. Jeho tón byl smíšený, smutný, ale zároveň vyzařoval určitou úlevu, že jí to už mohl říct nahlas. „Miluju tě, Maťulko,“ řekla jemně, aby ujistila i jeho i sebe. „A taky mám pocit, že tvoje rodina mě nikdy nepřestane zajímat.“ odpověděla ohleduplně vůči Matoušovi, ale vevnitř jí to bylo opravdu hodně moc líto.
Matouš si na chvíli odfrkl a pak se usmál, i když s dávkou zklamání. „To je to, co mám na tobě rád, Natynko,“ řekl, aniž úplně pochopil, co cítí ona. „Ty mě chápeš. Kdybych měl na výběr, rád bych tě vzal do Hradiště k tetě. Ona pracuje pro charitu jako pečovatelka v hospicu a má neskutečně dobré srdce. Tam u ní bychom se aspoň cítili víc jako doma. Ale moji rodiče… u nich těžko.“
Natálie si povzdechla, ale cítila, že mezi nimi už není žádné tajemství, žádná bariera. „No nejsem přece z cukru, však? Nějak jsem si i říkala, že to nebude tak jednoduché všecko. A ty jsi první, kdo mi to vysvětlil takto otevřeně.“
Matouš jí stiskl ruku, očima děkoval, že to probrali, i když to nebylo vůbec příjemné. „Máš pravdu. Ale tohle všechno je prostě složitější. No… teď už to víš. A teď… už se toho nemusím bát. A ty to zvládneš taky.“
Jejich pohledy se setkaly. Dál seděli v tiché čajovně, kde se teplý vzduch mísil s vůní čerstvého čaje a jemné vůně dřeva. Už nějakou dobu nebylo potřeba mluvit, oběma bylo jasné, že je tu ještě jeden rozhovor. Důležitý, ale zároveň velmi citlivý.
Byl to pro něj trochu zvláštní pocit, sdílet s někým tak osobní informace, zejména když se týkaly jeho rodiny. Věděl, že mu to Natálie nevyčítá, ale nějak si pořád připadal rozpolcený mezi tím, co by chtěl, a tím, co měl a mohl dát. Něco mu napovídalo, že otevřít tuhle kapitolu může mít různé důsledky. A přece to udělal.
„Znáš to… někdy si člověk myslí, že v rodině je všechno v pořádku, a pak přijde nějaký zlom. Vlastně jsem nikdy rodinu netlačil do nějakého kontaktu s někým jinakým, kdo by měl jiný pohled na svět. Moji rodiče mi dost direktivně určovali, co si mám myslet, nebo co mám cítit, teda hlavně mamka – ale já se tomu odjakživa vzpíral a rozporoval to. Nikdy mne neučila opravdu samostatně přemýšlet. Všechno jsem si musel uvědomovat sám,“ řekl tiše, přičemž přejížděl pohledem po místnosti, jako by hledal slova, která by byla dost silná na to, aby v jeho srdci vzbudila alespoň trochu klidu.
Pozorně ho poslouchala, ale teď už jí to nepřišlo jako tajemství, spíš jako součást něčeho, co ji přitahovalo ještě víc. Ticho, které mezi nimi vládlo, nebylo prázdné, ale naplněné porozuměním a respektem k tomu, co prožil. A přestože jí bylo líto, jak těžké to pro něj musí být. Bylo pro ni naprosto cizí a nepochopitelné, jak někdo může mít tak nezdravý vztah k vlastním rodičům a hovořit o nich tak těžce kritickým způsobem.
„Víš, Maťo,“ začala, její hlas byl tichý, ale jasný, „já tě asi chápu. Asi je lepší mít kolem sebe lidi, co tě opravdu podporujou, když se ti to nedostává od nejbližší rodiny.“ Usmála se, lehce se naklonila ke stolu a pokusila se vyvážit náročnou atmosféru, která mezi nimi visela. „Tvoje teta … ta by asi byla skvělá. Chci poznat tebe i všecko, co je pro tebe důležité. I když, no, přiznám se, hodně mě zajímá, co by řekli a jak by reagovali tvoja mamka a taťka, kdyby se třeba tváří v tvář setkali s někým jako já.“
Zasmál se, trochu suše, ale jeho úsměv měl v sobě i jemnou dávku nadhledu. „Jo, představ si to… myslím, že moje máma by každého hned začala přesvědčovat, jak je tou nejlepší češtinářkou, která své žáky vede i k vlastenectví a hrdosti na to, že jsou Češi. A teta … ta by si asi cynicky rýpla do toho jejího nacionalizmu. No, bylo by to … zajímavé … a hodně napjaté.“
„To si dokážu představit,“ usmála se Natálie. V očích jí svítilo něco mezi pobavením a pochopením. „Ale aspoň bys měl za sebou někoho, kdo by tě podpořil. A není přece na škodu zažít i trochu rozmanitosti, ne?“
Povzdechl si a odložil hrnek. Na chvíli ztichl, jak se mu v hlavě mihly vzpomínky na rozhovory s rodiči, na jejich pohledy, které byly tolik odlišné od jeho vlastního. „Byla by to divočina … A víš co, Natynko?“ Otočil se k ní, jeho oči byly vážné, ale přesto v nich bylo něco jemného, něco, co jí dávalo pocit, že je pochopena. „Vím, že moje rodina… a vlastně i já, se v určitých věcech musíme dost změnit. Nechci, aby ti první setkání s mýma rodičema způsobilo nějaký šok. Proto bych byl radši, kdybychom nejdřív trávili čas raději jen s tvojí rodinou… ti se mi zdají být… o dost otevřenější.“
Natálie pocítila zvláštní teplo, když uslyšela, co jí říká. Byla ráda, že se cítí takto uvolněně, že mohl mluvit o své i o její rodině, aniž by už cokoli musel skrývat, ale zároveň bylo jasné, že to pro něj nebylo vůbec jednoduché. „Dám ti čas, Maťo. Můžeme si to zatím zařídit po svém. Záleží mi na tobě. A také vím, že ty mě vždycky přijmeš takovou, jaká jsem. Vím, že to mezi námi není žádná hra. To je asi to nejdůležitější teď,“ řekla s klidem a zaměřila se na jeho ruku, která se dotýkala té její.
Usmál se a když jí stiskl ruku, cítila, jak se mezi nimi něco hlubokého zpevňuje. Nejenže se odhodlal mluvit o své rodině, ale také ji nechal nahlédnout do svého světa, který mohl být jinak tabu.
„Děkuju ti, Natynko,“ řekl tiše, jeho hlas byl jakýmsi přerývaným vděkem. „Za to, že to všechno chápeš. A víš, co… myslím, že s tebou po boku, všechno zvládnu.“
Podívala se na něj a její pohled byl plný tepla a soucitu. „A já s tebou, Maťulko,“ řekla tiše, téměř jako slib. „I když jsou naše rodiny různé, toto pro nás může znamenat víc, než si dokážeme představit.“
Pak se oba zhluboka nadechli, jako by ten rozhovor byl o něčem mnohem větším – o tom, co všechno se může změnit, když dva lidé vzájemně pochopí a přijmou své rozdíly.
Hlasité předčítání
