Byl jeden z těch chladných zimních večerů, kdy vzduch voněl po vlhku a sněhu. Venku už byla tma. Natálie seděla v kavárně na pohovce, její pravá ruka s ortézou odpočívala na polštáři vedle ní. Tlumené světlo vrhalo měkké stíny na stěny. Matouš zamířil za ní hned, jak se vrátil z brigády. Teď byl už tady. Jeho tvář byla unavená, ale v očích měl stále ten stejný spokojený výraz, který Natálii tolik uklidňoval.
„Ahoj, Natyko,“ pozdravil ji s úsměvem, když vešel do místnosti. Zastavil se na chvíli, aby si sundal kabát. Na sobě měl šedou bundu a tmavé džíny, jeho vlasy byly trochu rozcuchané, ale i tak působily přirozeně. Vypadal, jako by od včerejška snad ještě nespal, přesto byl stále v jeho očích ten laskavý pohled, kterým Natálii tak často rozveseloval. Protože dobře věděl co si dá, v ruce za chvíli držel i hrníček s bylinkovým čajem.
Natálie se na něj podívala a usmála se, ale její oči byly trochu zasněné, jak přemýšlela o tom, co dnes zažila. Rehabilitace, cvičení, každodenní pokusy o rozhýbání palce… Stále měla pocit, že se jí konečné uzdravení ztrácí pod rukama. Když Matouš přišel blíž, zvedla ruku v ortéze a podívala se na ni.
„Ahoj, jak to šlo?“ zeptala se tiše, když si všimla, že v jeho výrazu je i něco jiného.
„Fajn,“ odpověděl, jakoby nic, ale na okamžik se zarazil, když spatřil její pravou ruku. „Tak co, jak to vypadá?“
Natálie si povzdychla a sňala ortézu, aby mu ukázala svou ruku. Když ji položila na stůl, Matouš okamžitě ztuhl. Jeho pohled přešel k jejímu pravému palci. Viděl ho takto zblízka vůbec poprvé. V očích měl výraz, který prozrazoval, že se najednou ocitl v nějaké neznámé, dusivě těžké realitě.
Natálie cítila, jak se jí v krku usazuje křečovitý pocit nervozity. Když Matouš hleděl na její zmrzačený palec poprvé takto „naostro,“ v její hlavě okamžitě naskočily pochybnosti. Zraněný palec vypadal dost jinak než ten zdravý, levý – byl lehce nakřivo mimo svou osu, o několik milimetrů kratší a tlustší v kloubu, jakoby sám ještě bojoval s následky úrazu. Přes něj táhla ošklivá, světlá jizva, která se ostře rýsovala proti její snědé pleti. Byla stále hodně vystouplá, i když už začala trochu ztrácet. A pak těch šest malých důlků po drátech. Vzpomněla si na bolesti po operaci, na tahání stehů a potom vytrhávání drátů. A teď, když to měla ukázat Matoušovi, byla najednou citlivější a ostýchavější než kdy jindy.
Matouš se na chvíli odmlčel, oči se mu rozšířily, ale na jeho tváři se neobjevila ani známka odporu. Spíš to byla zvědavost, která se proměnila v něco podobného znepokojení. Opatrně natáhl svou ruku, jakoby chtěl ukázat, že chce přistoupit k palci, ale zároveň to dělal velmi opatrně, protože jí nechtěl ublížit.
„Můžu… ten paleček?“ zeptal se tiše, skoro neslyšně, a Natálie jen přikývla.
„Jasně…,“ odpověděla tiše a její hlas zněl téměř jemně. „Vím, že vypadá hrozně.“
Její odpověď ho trochu rozesmála, ale byl to úsměv, který nebyl úplně veselý. Matouš přistoupil ještě blíž a s jemností, která byla pro něj typická, položil prsty na její palec, aniž by na něj tlačil. Pomalu si ho prohlížel a jeho pohled se soustředil na detaily. Když prsty přejížděl po jizvě a důlcích, Natálie cítila jemné napětí v jeho doteku.
„To je… to bylo asi hodně zlý, co?“ řekl nakonec, když zvedl oči a podíval se na ni. Jeho tón byl soucitný, ale ne lítostivý. „Ale vypadá, že je to na dobré cestě. Ještě to bude chvíli trvat, že jo?“
„Jo, bude,“ odpověděla Natálie a pokusila se o úsměv. „Cvičím… je to těžké, ale pomalu to jde.“
Matouš ji pohladil po ruce, v očích měl ten svůj zklidňující pohled. „Každý malý krok je důležitý. Nikdy nezapomeň, že na to nejsi sama.“
Natálie se na něj podívala, v očích měla malý náznak vděčnosti, ale zároveň i obavy. „Nevím, jestli se to někdy vrátí úplně zpátky. Nemůžu říct, že se nebojím…“
„Nezáleží na tom, jestli se ti to vrátí úplně zpátky,“ řekl s úsměvem, který na ni měl v těch chvílích až terapeutický účinek. „Jde o to, že se z toho dostaneš. A já budu u toho. To je všechno, co teď potřebuješ vědět.“
Natálie se zhluboka nadechla a pocítila úlevu. „Děkuju,“ zašeptala.
S každým dnem Natálie pociťovala, že se jí ruka skutečně vrací zpět. Ačkoliv to trvalo o dost déle, než si představovala, byla vděčná za každý malý posun. Tohle období ji změnilo – nejen fyzicky, ale i emocionálně. Už nebyla tou dívkou, která si myslela, že se všechno dá vyřešit za jediný den. Naučila se trpělivosti. A pokud šlo o její vztah s Matoušem, viděla, že to nebyl jen náhodný flirt. Z pomalých a nenápadných setkání se dávno stalo něco mnohem silnějšího.
„Je to zábavné, jak se můj svět trochu změnil,“ pomyslela si, když seděla naproti Matoušovi na lavičce. „Ale teď je můj svět mnohem širší a já si ho chci užít naplno. A chci v něm i tebe. Jenom tebe. Už napořád,“ šeptala mu a pak mu položila hlavu na rameno.
Venku sníh pomalu padal na chodníky, pokrýval střechy domů a vytvářel kouzelnou zimní krajinu. Zima se už pevně usadila, a když Natálie a Matouš vstoupili do malé čajovny, zima zůstala za dveřmi a uvnitř je obklopila teplá, útulná atmosféra. Vzduchem se nesla vůně skořice a čerstvých bylinek a zamlžená okna skrytá za závojem šedivých stínů nabízela výhled na sněhem pokryté ulice.
Natálie, oblečená v tlusté bundě světle šedé barvy, která ladila s její tmavě modrou šálou, seděla naproti Matoušovi. Na hlavě měla teplou pletenou čepici v barvě měkkého lila, která jí ladila k jejím dlouhým, havraním vlasům, volně rozpuštěným a splývajícím přes ramena. Její černé kožené rukavice, které držela v klíně, kontrastovaly s její jemnou hřejivou pletí a s ortézou, která ji stále chránila pravou ruku.
Matouš seděl naproti ní, byl oblečený v dlouhém, tmavém kabátu, který mu krásně ladil k jeho bledé pleti a světlým vlasům. Jeho obličej, s několikadenním strništěm, měl výraz klidné pozornosti, jakoby každé slovo, které řekl, bylo pečlivě promyšlené. Pod kabátem měl tmavý svetr, který se k jeho postavě hodil a podtrhoval jeho filozofický, ale zároveň uvolněný vzhled. Na rukou měl kožené rukavice v tmavé hnědé barvě, a když uchopil Natáliinu drobnou ruku, jeho dotek byl hřejivý a pevný.
Oba seděli u malého stolku vedle okna, kde se kousek jejich siluet objevoval v zamlženém skle. Matoušova ruka byla přirozeně natažená k její, její pravý palec v ortéze se dotýkal jeho dlaně. Vzpomínala, jak ji poprvé takto přímo a cíleně dlouho držel za ruku. Natálie pokaždé cítila zvláštní napětí, ale zároveň teplo, které se jí rozlévalo po celém těle.
„Natynko, …“
Vzpomínala, jak ji poprvé oslovil zdrobněle „Natynko“, jak její srdce na chvíli vynechalo, ale její rty se roztáhly do úsměvu.
„… Teď už ti opravdu mohu držet palce … i doslova“ řekl Matouš a v jeho očích bylo jasně vidět, jak moc ji miluje.
Natálie se na něj podívala, doširoka se usmála a na chvíli zůstala tichá. Nechala jeho slova v sobě doznívat. Jeho přítomnost ji ukolébala, ale zároveň ji to dovedlo k otázkám, které si po celou dobu kladla. Co bude, až se přijde na to, že její rodina je na takový vztah sotva připravena? A co teprve jeho rodina?
„Děkuju, že jsi tu,“ odpověděla, její hlas byl tichý, ale silný. „I v těch chvílích, kdy jsem si myslela, že už to nedám…“
Matouš se jen jemně usmál a pak ji vzal za obě ruce. Oči měl stále soustředěné na ni, jakoby vše ostatní kolem nich ztratilo význam. „Pro mě to byla ta nejjednodušší věc na světě. Byl jsem tu pro tebe, protože tě miluju.“
Natálie se podívala na jeho ruku, která stále držela tu její. Její pravý palec, i když stále trochu ztuhlý a v ortéze, se v jeho dlaních cítil tak bezpečně. „I já tebe, Matoušku,“ odpověděla a na chvíli ztichla. „Ale… víš, že moje rodina je pro mě hodně důležitá. A nevím, jak jim tě představím…“
Matouš měl v očích porozumění, že tohle téma je pro ni hodně moc důležité. Jemně se na ni usmál a jeho hlas, i když filozofický, zněl klidně a s jistotou. „To není jednoduché, že? Ale já to vidím trochu jinak… Místo abychom se poddali těm všem normám a stereotypům, které nám okolní svět nasazuje, můžeme to vzít jako příležitost. Příležitost, jak se i já můžu dostat mimo ten bílý svět, který nás oba obklopuje a někdy i obkličuje.“
Natálie se na něj podívala, trochu zamračená a zamyšlená. „Co tím myslíš?“
„To já… jako bílý Čech, to mám těžší,“ začal Matouš, jeho pohled se na chvíli ztratil v zamyšlení. „Ale ty, tvoje rodina, máte jiný pohled na svět. Já se inspiruju myšlenkami, které nalézám v Orientu, v domorodých kulturách … Nejsme jen produkty západního myšlení, které nám vládne. A právě tohle by mohlo být něco, co nás oba může posunout.“
Natálie se pousmála, když viděla, jak vážně to Matouš myslí. „To je… fascinující,“ řekla po chvíli, pak se na něj podívala s úsměvem. „Mám ráda, že se snažíš … že se dokážeš dívat na svět i jinak. Ale moje rodina je hodně tradiční. Obávám se, že pro ně to nebude tak snadné. Mám strach, že nás nepodpoří, že…“
Matouš na chvíli ztišil hlas, pak dodal s vážným tónem: „To bude těžké, to si uvědomuju. Ale věř mi, Natynko, nezáleží na tom, co si o nás myslí ostatní. Jde přece o nás dva, samas to jednou říkala. A pokud mezi námi vidíš to, co vidím já… nebudu mít problém stát si za tím, co cítím. A ty taky ne.“
Natálie se na něj podívala a v očích měla něco, co ji vyzývalo, aby dala šanci i tomuto novému začátku. A i když věděla, že to nebude snadné, v tuto chvíli to bylo pro ni to nejdůležitější.
„Máš pravdu,“ řekla s úsměvem, přitahujíc jeho ruku zpět k sobě. „Taky si myslím, že když v tobě vidím to, co já, nebude to problém. Ale jak to přijme moje rodina?“
„Uvidíme. Možná to bude těžké. Ale věř mi – stojí to za to. Ať už teď, nebo později. Vždycky tu pro tebe budu.“ Matouš jí pohladil ruku a zůstal tiše, jeho oči byly upřeny do jejích.
Zůstali tam ještě chvíli, v objetí ticha, které plynulo jak venkovní sníh. A Natálie si uvědomila, že teď, s ním vedle sebe, je na to už připravená.
Byla zima a Brno se stále halilo do studeného šedivého oparu. Na ulicích se snášely vločky sněhu, ale ve vzduchu byla cítit změna. Natálie se právě chystala k poslední fázi rehabilitace – už to bylo jen o malých krocích. Její palec se sice nevrátil do původního stavu, ale téměř denně trénovala, a každý den cítila, jak je silnější. Když si včera zkoušela, jak dlouho vydrží držet tužku nebo držet zápisník, zjistila, že už to jde téměř bez potíží. Bylo to stále někdy bolavé, ale už by se s tím dalo žít.
V posledních týdnech se také hodně změnilo v jejím vztahu s Matoušem. Po několika měsících, kdy se mezi nimi vyvinul silný citový vztah, si začali být ještě více blízcí. Čím dál tím víc. Ten trochu zasněný student filozofie, se stal pro Natálii víc než jen zajímavým kamarádem, s kým si občas vyměnila myšlenky o umělé inteligenci a filozofii života. Stal se jejím milovaným partnerem, někým, na koho se mohla spolehnout nejen v těžkých chvílích, ale i v těch, které byly radostné. Přesto, že se nikdy neukvaplili, oba věděli, že to, co mezi nimi je, má do budoucna potenciál. Spojovalo je to, co nikdy nesdílela s nikým jiným.
Lidé v kabátech a šálách spěchali ulicemi, jejich kroky dunily o mramorové chodníky. Natálie stála před velkým oknem, s pohledem upřeným na zasněžené ulice. Palec stále nebyl zcela v pořádku. Nebyl to, co býval. Občas ještě i cítila bolest, občas přetížený kloub, ale při cvičeních už jasně vnímala, že je na správné cestě.
Večer se rozhodli sednout si do své oblíbené čajovny, kde se poprvé setkali. Dnes to bylo jiné, měla pocit, že ten okamžik jejich společného začátku by mohl být ideální pro něco důležitého – pro další krok. Matouš sice nebyl první chlapec, se kterým si vyšla, ale takto daleko se nikdy předtím s nikým nedostala. Ten další krok mu měl dokázat, jak moc to s ním myslí vážně. Když vstoupili do čajovny, okamžitě je zahalil teplý vzduch, který zjemnil mrazivý venkovní vzduch. Stoly byly obsypané světýlky, a malý krb v rohu místnosti praskal a hřál.
Natálie byla oblečená v šedém zimním kabátu s velkým kožešinovým límcem, který jí dodával elegantní vzhled. Její tmavé vlasy, z části stažené do měkkého drdolu, jí spadaly volně kolem obličeje. Na krku měla pletený šál v béžovo-krémových odstínech, který jí dodával pocit pohodlí. Rukavice, které držela v klíně, byly kožené a hnědé. Ortéza na její pravé ruce, s níž stále cvičila, se k jejímu oblečení nijak nehodila, ale byla součástí jejího života.
Matouš, oblečený v tmavém kabátu, na němž se rýsovaly jemné, téměř neviditelné stopy po sněhu, seděl naproti ní. Pod kabátem měl šedý svetr a tmavé džíny, které se hodily k jeho štíhlé postavě. Tvář měl odpočatou, ale v očích mu stále zářilo to filozofické zamyšlení, které nikdy nezmizelo, a přesto byl v tuto chvíli soustředěný na ni. Jeho světlé vlasy se přirozeně třpytily v měkkém světle čajovny, a jeho rty se lehce usmívaly, když se na ni podíval.
Když si sedli, Matouš zůstal chvíli ticho, jako by sbíral myšlenky, a pak se podíval přímo na Natálii.
„Takže… máš už nějaký plán, jak mě představíš? Tvojí rodině, myslím,“ řekl nakonec, s klidným tónem, ale s jemně znejistělým pohledem.
Natálie si povzdechla a pohladila si pravou ruku v ortéze. „Myslím, že bys měl chápat, že pro ně to fakt nebude jednoduché. Moje rodina… víš, jak jsou ochranářští, hlavně táta. A celkově je pro ně složité přijmout něco, co není tak tradičně jejich. A ty víš, jak moc je pro nás tradice důležitá.“
Matouš se na ni podíval s pochopením. „Rozumím tomu. A taky rozumím, že to není jen o tom, co si myslí tvoje rodina. Můžu je pochopit… i když budu muset být hodně trpělivý. Ale vím, že když tě mám rád, musím to zvládnout. Takže… jak to chceme zařídit?“
Natálie se zamyslela a ztišila hlas, jakoby to byla věc, o které ještě úplně rozhodnutá nebyla. „Nevím. Možná bych to měla udělat postupně. Nejprve nějaké malé setkání. Možná budeš jen jedním z mých přátel… než… než jako přijde něco víc.“ Cítila, jak se v ní zvedl strach, i když to nechtěla přiznat.
Matouš k ní natáhl ruku, a když jí vzal za tu zdravou, lehce ji stiskl. „Tak to udělejme. A uvidíme, jak to půjde. Jsem připravený. A pokud to bude těžké… vím, že to spolu můžeme zvládnout. Protože pokud nás to spojí, tak to přece bude stát za to.“
Natálie se na něj podívala s vážným výrazem, ale s pocitem úlevy. „To mi dává smysl,“ řekla tiše, „ale pořád mám trochu obavy. Nechci, aby mezi námi vznikala nějaká… nepochopení. A taky se obávám, že to nemusí hned… vyjít.“
Matouš se na ni usmál a zlehka se k ní sklonil. „Život je komplikovaný. Ale láska není. Pokud je mezi námi něco skutečného, pak to bude znamenat i něco pro ně. Jen se jim musíme ukázat takoví, jací jsme, a věřit tomu, že naše vztahy se budou přizpůsobovat tomu, co bude pro nás všechny to nejlepší.“
Natálie se podívala na jeho ruku, která držela tu její. Její palec v ortéze zůstal klidně v jeho dlani. „Máš pravdu. Musím být trpělivá. A musíme být trpěliví oba.“
Matouš se naklonil a jemně ji pohladil po vlasech. „Vždycky tu budu pro tebe, Natynko. Ať už s tvou rodinou nebo bez. Jsem tu pro tebe.“
Večer, kdy Natálie přivedla Matouše domů, byla zima, vzduch byl chladný a foukal jemný vítr, který se prodíral mezi stromy. Ulice byly tiché, pokryté sněhem a světla města v dálce vytvářela jemně teplý lesk. Byla to chvíle, kdy se Natálie rozhodla, že už je čas představit Matouše své rodině – přestože si stále nebyla jistá, jak to všechno dopadne a jak ho oni přijmou.
Když přišli k tomu malému skromnému rodinnému domku Polhošových v Oslavanech, Matouš se na chvíli zastavil a podíval na Natálii. Jeho pohled byl klidný, ale v očích měl stále ten mírný náznak zvědavosti, jak vše probíhne. Natálie na chvíli zůstala stát, než se rozhodla a otevřela dveře.
Doma to bylo pohodové, jako ostatně vždy. V kuchyni seděla Marika s vlasy staženými do drdolu, v šedé pletené vestičce a pohodlných kalhotách, soustředěná na přípravu nějakého pokrmu. František seděl v obýváku u televize. Sourozenci Vanesa a David už byli po večeři a odpočívali u stolu.
Natálie vešla do obýváku, zhluboka se nadechla a s nervozitou v očích řekla: „Ahoj, tati, mami, tohle je Matouš.“ Ukázala na něj s lehce rozpačitým úsměvem. „Matouši, to jsou mí rodiče.“
Matouš se usmál, podíval se na Františka a nabídl mu ruku. „Dobrý večer, paní Polhošová, pane Polhoši. Jsem Matouš Větrník.“
Marika pozorně vzhlédla od kuchyňské linky, její pohled byl laskavý, ale soustředěný. Zhodnotila Matouše v jediné vteřině a přikývla. „Těší ma, Marika Polhošová. Rádi vas poznávame,“ řekla klidně, její tón byl přátelský, ale Matouš vycítil, že je trochu přísná.
František, který se na ně teď zadíval, byl o poznání zdrženlivější. „Zdravim, Matouši, Fero Polhoš. Natálka nám o vás řikála. Pozveme vás někdy na skleničku, ale dneska to radšej nechame na indy,“ řekl se zvědavým úsměvem a přátelským pokývnutím hlavou.
„Moc rád,“ odpověděl Matouš s úsměvem a poté, co si všiml nějaké jiskry v Natáliiných očích, dodal: „Třeba někdy příště.“
David mezitím vešel z kuchyně, zamířil ke stolu, aniž by si situace zcela uvědomil. Podíval se na Natálii a pak na Matouše. „Čau, Matouši,“ řekl, s očima stále zírajícími na svůj telefon. „Já su David, brácha.“ Pak se zasmál a obrátil se na Natálii: „Tak teď už ho asi opravdu nevyženem, co?“ a smíchem si sedl k jídlu.
Vanesin pohled byl trochu odlišný. Vždy rozuměla pocitům a v tuto chvíli to na ní bylo patrné. „Tak to je ten Matouš, co ti psal tu esej, co?“ zeptala se, když se objevila v místnosti a pohled upřela na Matouše. „Tak co, je to pravda?“
Matouš se zasmál a trochu se uvolnil. „Možná jsem měl trochu větší ambice, ale teď, když to vím, asi bychom si o tom mohli popovídat víc.“
Atmosféra se uvolnila, jak začínala vznikat první skutečná interakce mezi Matoušem a její rodinou. I když Natálie cítila, jak jsou všichni ještě trochu z toho všeho mimo, vše pomalu začínalo tak nějak nenuceně plynout.
Po večeři, která probíhala napjatě a opatrně, ale bez větších incidentů, si Matouš a Natálie spolu sedli na balkon. Oslavany byly zahaleny do temnoty a jen světla z oken ostatních domů a bytů je obklopovala. Vzduch byl studený, ale svěží. Matouš si navlékl kabát, zatímco Natálie se opřela o zábradlí a pohled upírala na vesnici.
„Chtěl jsem ti říct, že… to byla skvělá příležitost,“ řekl Matouš. Jeho hlas měl jemnou, klidnou hloubku. „Nejen, že jsem je poznal, ale bylo to pro mě, jako kdybych odhalil i něco nového o tobě,“ dodal, když se k ní přiblížil.
Natálie se na něj usmála a trochu si promnula ruku v kapse kabátu. „Cítím se pořád trochu nervózní, víš?“ řekla, její hlas měl jemný nádech úzkosti. „Jak se ti teda líbili?“
„Jo, líbili se mi,“ odpověděl Matouš, pohled stále klidný, ale s náznakem pochopení. „Dají se pochopit. A myslím, že teď jsem ti trochu víc i porozuměl.“
Natálie se zasmála. „Cítím se jinak. Nějak uvolněněji…“
Matouš se usmál, vzal ji jemně za ruku a pohled na ni měl teď ještě soucitnější. „Jsem rád, že to tak vidíš. A co ta harmonika?“ Zeptal se s jemným nádechem zvědavosti.
„Už brzy začnu zkoušet znovu,“ řekla Natálie. „Nejprv jen malé kousíčky. Ale mám radost. Snad už to bude brzo.“
„Věřím ti. Ty to zvládneš. A vůbec…“ Matouš na chvíli ztichl, než pokračoval: „Myslím, že už jsme na začátku něčeho nového.“
Natálie na chvíli zůstala tichá. „Myslíš, že to tak je?“ zeptala se opatrně.
„Myslím, že to tak cítíme. A to je důležité.“
Když se Matouš a Natálie později rozloučili a on se vracel domů, ona cítila zvláštní vděčnost. To, co prožila, ji změnilo – nejen fyzicky, ale i vnitřně.
„Třeba to, co jsem prožila, mě posílilo víc, než jsem si vůbec dokázala představit,“ pomyslela si, když zamykala dveře. „A taky jsem našla někoho, kdo mi bude stát po boku, vždy, když bude potřeba.“ Věděla, že už má někoho, kdo ji nenechá padnout. A to pro ni znamenalo víc než cokoliv jiného.
Po tom, co Matouš odešel a Natálie se vrátila zpátky domů, bylo už pozdě. Z kuchyně se ozýval zvuk mytí talířů, František si sedl zpátky k televizi, ale v místnosti bylo cítit změnu. Marika, i když byla příliš jemná na to, aby otevřeně vyjádřila své pocity, pozorně vnímala vše, co se dnes večer událo. Vanesa a David, ti, co měli obvykle nejvíc co říct, teď zaraženě mlčeli.
„Tak co, Mariko,“ podíval se František na svou ženu přes okraj svého šálku s kávou, když típnul cigaretu: „Co o ňom mysliš?“
Marika si ztěžka povzdechla, ale ne v nespokojenosti – spíše v zamyšlení. Podívala se na Františka a odpověděla klidně: „Je … inačí než chlapci, co sem zvyknou chodit. Ale v dobrém.“ Její hlas byl stále klidný, ale v jejích očích byla tatáž jemná opatrnost, jako i během setkání. Přesně ta, které si předtím ani Matouš nemohl nevšimnout. „Vypáda citlivo. Má dačo v sebe, co by mohlo byt dobré aj pro Natálku. Ale zase… není to úplně náš svet. Asi na něj budu muset eště chvílu zvykat. Není jak naši chalani.“
František, který si nikdy v ničem nebral servítky, na ni pohlédl a kývl: „Jasné. Všimla sis ale, jak je trocha odtažitý? Co? Ale bylo to celkom fajn. Že je filozof, no… to je nakonec na tebe, či ťa to serie aľebo … Já by som do toho zas až tak nevrtal. Natála ho má ráda, to mi teraz stačí.“
„Ale, Fero, on bude dobrý, uvidíš,“ přerušila ho Marika. „Má taký pekný tón v hlase. A rozhodně to není žádný diľino. Uvidíme. Nechcem ho súdit na prvný dojem. Možno se eště ukáže, až spolu budeme povídat víc.“
David, který seděl u stolu a poslouchal, se náhle přidal do rozhovoru. „A co ta esej? Dobrý, že jo?“ Zamířil pohledem na Vanesu, která se od chvíle, co Matouš odešel, tvářila trochu zamyšleně. „Moc se mi nelíbí jak píše, upřímně. Je to jak nějaká hra na chytrolíny. Možná je víc, než jen ‚ten kluk z Brna‘, jak ho Natka občas popisuje, ale taky mi připadá, že se trochu schováva za velké slova,“ přemítal David.
I Vanesina odpověď byla překvapivě vyvážená. „Jo, je iný, ale není špatný. Jako že ví, co chce. A to není zas tak běžné.“ Pak se podívala na Natálii a zeptala se s mírným úsměvem: „A co ty, Naty? Myslíš, že je to ten pravý?“
Natálie postávala u okna a dívala se na sníh venku. Odpověděla tiše, ale s určitou pevností v hlase: „Nevím, ale cítím to tak. A mě to, co mezi sebou máme, dává smysl. Matouš mi hodně pomohl během posledních měsíců – nejen s rukou, ale i s tím, co se děje kolem mě. A já mu věřím.“
David se zasmál a pohodlně se opřel na židli. „Tak to vypada, že už s ním myslíš vážně, že jo?“ Jeho tón byl sice vtipný, ale v očích měl přece jen špetku zájmu.
„Není to o tom, jestli s ním myslím vážně,“ odpověděla Natálie a otočila se na něj. „Je to o tom, jak se cítím, když jsem s ním. Jak mě podporuje, jak je trpělivý, jak se chová, když něco nevyjde. To mi stačí.“
František přikývl. „To je duležite,“ řekl zamyšleně. „Chlapec má veliké šťasti, že se o teba stara. Ale bude to pro něho skúška, to je jasné. A to, že je iný, to može byt aj pro nás všecky nova zkušenost. Len nesmí tebe zklamat. To si nesmí dovolit. Druhou šanci už nikdy nedostáne.“
Marika se podívala na Natálii pohledem, který v sobě měl určitý smířlivý souhlas. „Neboj,“ řekla tiše. „Všicko ukáže čas. A ty maš v sebě tu sílu. Dycky to tak bylo.“
Natálie cítila, že všechno začíná zapadat do skládačky. Matouš byl součástí jejího života a i když stále cítila v rodině jakési tiché očekávání, věděla, že to bude pomalý proces. Její rodina byla zvyklá na jiný typ kluků, možná na ty, kteří se projevovali více otevřeně, kteří hned věděli, jak se zachovat v každé situaci. Matouš byl tolik jiný. I pro ně to byla nová zkušenost.
„Je to zvláštní,“ pomyslela si, když seděla v kuchyni, sama se svými myšlenkami. „Možná to není o tom, že bych je musela přesvědčit. Možná je to prostě jen o tom, jak se cítím a co cítím, že je pro mě správné.“
Matoušova mysl po setkání s Polhošovými byla v trochu jiném stavu než předtím. Cítil se uvolněně, ale zároveň v něm bylo něco, co se nedalo úplně vyjádřit slovy. Něco mezi úlevou a lehkým napětím. Uvědomoval si, že to, co se právě odehrálo, bylo pro něj důležitým krokem, nejen v jeho vztahu s Natálií, ale také v tom, jak vnímal sám sebe v širší společnosti, v jiné rodinné dynamice.
Procházel zasněženými ulicemi, vločky sněhu se usazovaly na jeho vlasech a černé, trochu pomačkané zimní bundě. Pod ní měl šedý svetr, z něhož trčely zbytečně dlouhé rukávy, a na nohou rozšlapané boty, které obvykle nosil na zimní procházky. Když se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, uvědomil si, jak moc se všude cítil cizincem, ale zároveň, jak si začínal zvykat na to, že se pomalu zapojuje do trochu jiného světa vedle sebe. Do světa své dívky.
„Byla to jen večeře,“ opakoval si v duchu, ale přesto měl pocit, že nešlo jen to. Bylo to o tom, že začíná tvořit součást jejího života. S tím přicházela určitě i jistá zodpovědnost, ale to ho nijak nezneklidňovalo. Vlastně se v něm začalo vynořovat jakési zvláštní vzrušení.
„Šlo to líp, než jsem čekal,“ pomyslel si, když si vzpomněl na všechny reakce její rodiny. Marika byla klidná, ale zdálo se mu, že skrývala určitou opatrnost, jakýsi distanc. František byl sice stručný a přímý, ale uvolněnější – připadalo mu, že s ním to nebude zas až tak těžké. Dokonce i David, který nikdy nebral nic vážně, měl v očích nějaký nečekaný druh zvědavosti. A Vanesa, která vždycky rozuměla pocitům druhých, byla rozhodně pozitivní. A pak, samozřejmě, Natálie. Tvářila se trochu nervózně, ale její úsměv, když ho potom vyprovázela, byl pro něj dostatečným potvrzením, že podnikli ten správný krok.
„Taková malá rodinná zkouška,“ usmál se pro sebe. „Ale nějak vím, že jsem ji u ní úspěšně složil. A taky, že chci touhle zkouškou procházet dál.“
Když měl vedle sebe Natálii, svět kolem něj byl najednou živější. A přestože v jejím světě byly věci, které pro něj byly nové, jako její svorná rodina, jejich zvyky a způsob života, nikdy se mezi nimi necítil zcela vyčleněný. Bylo to jako propojení světů, které předtím neexistovalo. Natálie byla pro něj jakýmsi mostem k něčemu realističtějšímu. Vždy viděla víc než jen slova a myšlenky a cokoli, co řekl, dokázala zjednodušit. Zlidštit.
Když ale Matouš přemýšlel o tom, jak by představoval Natálii své rodině, jistota byla tatam. To by nebylo úplně stejně jednoduché. Jeho rodiče se od něj tolik lišili v názorech skoro na vše. Proto si mezi nimi vždycky připadal trochu mimo – v tom smyslu, že je jiný než všichni kolem něj. Jako student filozofie rád řešil složité problémy, zpochybňoval normy a ptal se na všechno, co ostatní brali jako samozřejmost. „I když se snažím odpoutat od všeho, co je… mainstreamové, vím, že někdy není snadné být jiný,“ říkal si v duchu, když procházel zimní ulicí. „Ale pro ni… myslím, že to má smysl.“
Natálie mu hodně otevřela oči. Zpočátku si myslel, že jeho cesta bude vždycky jen filozofická – nějakým způsobem oddělená od běžného života. Ale díky ní zjistil, že všechno je propojené, že to, co děláme, co cítíme a jak přemýšlíme, má dalekosáhlé důsledky na nás a na lidi kolem nás.
Byl to večer, který pro něj byl významný, ale ne kvůli jediné události. Bylo to pro něj všechno – způsob, jakým se cítí v jejím světě, jak mu ukázala, že život je složitý, ale i krásný, pokud máme vedle sebe tu správnou osobu.
Hlasité předčítání
