Jak dny plynuly, bolest ustoupila na přijatelnou úroveň a Natálie začínala pociťovat, že se její ruka konečně dostává do fáze, kdy už zvládne mnohem víc věcí. I když stále měla sádru, už to pro ni bylo o něco méně frustrující. Dokonce si začala všímat, že se jí obnovuje i předtím trochu ztracené sebevědomí.
Matouš, neustále zvědavý na její pokroky, jí pomalu vcházel do života nejen jako přítel, ale i jako podpora v těchto těžkých měsících. Vzpomínky na úraz, operaci, nemocnici, na to, jak měla ruku ve velké dlaze a jak jí bylo to zranění doslova na obtíž, najednou nebyly tak bolestné. Díky němu začínala vnímat život i z jiné perspektivy.
Jedno odpoledne, po pár týdnech, kdy trávili čím dál více času spolu, se rozhodli opět se sejít v té samé kavárně, kde se poprvé blíže poznali. Natálie sice přišla se sádrou, ale ruka už byla v jiném stadiu hojení. Byla oblečená v pohodlných, ale stylových džínách, bílém tričku a tmavé bundě.
Když přišla do kavárny, Matouš už seděl u stolu. Usmíval se, když ji spatřil. „Ahoj! Jak se dneska máš?“
Přisedla si a vděčně mu poděkovala za jeho trpělivost. „Moc lepší, fakt. Už skoro jako normální člověk. Už se můžu víc věnovat škole a… možná i tobě,“ dodala s úsměvem.
„To je skvělé. A jak jde škola?“
„Docela to zvládám, i když je to pořád trochu výzva. Ale víš, co?“ Pak se na chvíli zamyslela. „Díky tomu, že jsem měla nějaký čas o všem přemýšlet, myslím, že teď víc chápu, co chci. Něco se ve mně změnilo.“
Matouš se zamračil, zvědavý, co tím myslí. „A co to je?“
„Třeba to, že bych měla být víc v klidu. Přestat se tolik trápit. Předtím jsem se hodně stresovala. Teď mám čas se zastavit.“
„To je pravda. Často si neuvědomujeme, jak rychle žijeme, dokud něco nezastaví ten spěch,“ souhlasil Matouš. „A co tvé umění?“
„Snad zase začnu hrát. Mám to ráda. I když to třeba nebude tak jak dřív. Ale cítím, že to jednou zas bude můj život.“
Na další kontrole Natálie doufala, že už by mohla mít ruku téměř úplně v pořádku. Matouš ji opět doprovodil. Lékaři jí oznámili, že její ruka je téměř zahojená, jen stále s malými omezeními.
„Co myslíš, že bude dál?“ ptal se, když už stáli venku z nemocnice.
„Myslím, že je čas začít zase trochu víc žít. A hlavně – tebe bych chtěla poznat víc. Co ty na to?“
Usmál se na ni. „To by nebylo špatné. A třeba… třeba se spolu podíváme na nějaké zajímavé místo, co říkáš?“
„To zní skvěle,“ řekla a podívala se na něj s úsměvem.
Matouš byl trochu opatrný. Byl si vědom toho, že si k ní začíná vytvářet silný vztah, ale také že to možná začalo za jiných okolností, než by si oba představovali. Přesto si ji vážil pro její odhodlání, její sílu i křehkost zároveň. Vnímal, jak před ním sílí nejen její ruka, ale i ona sama.
„Možná mám víc rád lidi, kteří se nebojí ukázat svou slabost,“ přemýšlel. „A u ní jsem to viděl.“
Jeho vztah k ní byl jiný, než k ostatním. Něco mu dávala. Něco víc, než co obvykle hledal.
Pro Natálii byla jeho přítomnost tím, co jí pomohlo opět objevit samu sebe. Začala přemýšlet o věcech, na které dřív neměla čas. Ukázal jí, že není třeba spěchat. Když byla s ním, cítila se respektovaná a to jí hodně pomohlo v její cestě k uzdravení.
„I z těch nejhorších věcí může vzniknout něco dobrého,“ říkala si v duchu. „A možná, že mi Pánbožko poslal Matouše jako součást toho.“
O pár dní později se sešli na obvyklé procházce v parku. Dny se začínaly zkracovat na roční minimum a vzduch v sobě nesl zimní chlad.
Matouš seděl na lavičce, jeho obličej byl obklopen slabými prosincovými slunečními paprsky, které se skrývaly mezi stromy. Když ji uviděl přicházet, vstal a usmál se na ni. „Ahoj, Naty! Jak se dneska máš?“
„Ahoj,“ odpověděla Natálie s úsměvem, ale její tvář byla trochu napjatá. „Dobrý, trochu lepší než předtím… Ale furt to není úplně ono, zvlášť teď, jak mrzne,“ dodala, ukazujíc na svou ruku v sádře.
Matouš si ji prohlédl a zjevně si všiml jejího neklidu. „Bolí?“ zeptal se opatrně.
Natálie kývla. „Trošku, ale je to lepší. Musím se třeba obléct jinak, než bych normálně chtěla, a dost věci sama nedám…“
„Vím, že to musí být těžké,“ řekl a přistoupil blíž. „Ale nezapomeň, že to je jen dočasné. A ty máš sílu to zvládnout.“
Natálie se na něj podívala s lehkým smíchem. „Možná, ale někdy to není snadné si to připustit. A někdy mám pocit, že jsem prostě… slabší.“
Matouš ji zamyšleně sledoval. „Slabost není chyba, Naty. Možná je to právě to, co tě činí silnější. Umět se přiznat k tomu, co nemůžeš a požádat o pomoc, je určitě něco, co si zaslouží obdiv.“ Na okamžik v její tváři zahlédl záblesk něčeho, co připomínalo úlevu.
„Třeba máš pravdu. Ale někdy je těžké přijmout to. Hlavně když zvykneš dělat všecko sama.“
„Vím, že to není jednoduché,“ řekl s klidným úsměvem. „Ale není nic špatného na tom, že si teď necháš trochu pomoci.“
Natálie se podívala dolů na svou ruku, pak zvedla oči k němu. „Myslím, že asi máš pravdu. A je to celkem… osvobozující, říct to nahlas.“
„Jsem rád, že to vidíš takhle,“ odpověděl. „A pokud budeš chtít, můžu tě doprovodit při jakékoli další výzvě.“
Zasmála se a přikývla. „Dobře, budu si to pamatovat. Děkuju.“
Bylo ráno a Natálie právě zamýšlela posnídat. Stála u kuchyňské linky ještě v noční košili a svetříku. Její pravá ruka, stále v sádře, ji opravdu omezovala více, než by si přála. Všechno bylo pomalé, rozvážné, a některé činnosti ji frustrovaly víc, než chtěla přiznat.
S obtížemi se pokusila uchopit nůž na máslo levou rukou, protože stisk pravé nebyl dostatečně silný. „Ne, ještě ne,“ pomyslela si a rozhodila rukama. „Prostě to nějak udělej.“
Zamračila se, když máslo sklouzlo z nože a skončilo na okraji talíře. S povzdechem si povzdechla a pokusila se ještě jednou, ale bylo to stále obtížné.
„Potřebuju pomoc,“ řekla nahlas, i když v místnosti nebyl nikdo, kdo by ji slyšel. Jen si chtěla uvědomit, že i v téhle situaci může přijmout podporu.
Ve dveřích se objevila její matka Marika v pohodlných kalhotách a volném tričku, s vlasy už několik dní v jednoduchém drdolu, měla úsměv na tváři, ale v očích, rámovaných jemnými vráskami, které vyprávěly o letech péče a lásky, měla starost. „Raňajky robiš?“ řekla s nadhledem. „A nechceš trocha pomoct?“
Natálie se zasmála, ale spíš usilovala o rovnováhu mezi frustrací a vděčností. „Jo, to je asi nejlepší nápad,“ přiznala, když Marika přistoupila a vzala nůž, aby dokončila přípravu snídaně.
„Všicko ide lepši, keď nejsi sama,“ řekla, když si sedla na stoličku naproti ní. „Nehanbi se poprosit o pomoc.“
Dcera přikývla, vzala talíř a snažila se být vděčná, i když v jejích očích bylo vidět zklamání. „Dík, mami,“ řekla tiše, když si sedla ke stolu. „Určitě to brzo dám… ale teďka je to eště těžké.“
„Ty to zvládneš, čhajori, si moja statečná holčička,“ řekla matka s úsměvem. „A pamatuj, že aj silnym ľuďom potreba podpora. Až toto přejde, budeš eště silnějša.“
Natálie si povzdechla a podívala se na svou ruku v sádře. „Doufám, že jo. Ale zatím to není tak lehké.“
„Všicko má svoj čas,“ usmála se Marika. „Aj ten chlebik, znáš?“
Natálie se zasmála a už si vychutnávala první sousto, přičemž věděla, že to, co jí dává její matka, není jen pomoc, ale i láska a trpělivost. I když to byla maličkost, byl to zase krok směrem k normálu.
Bylo to jedno z těch odpolední, kdy zubaté slunce pronikalo skrz okna do obývacího pokoje a rodina seděla u stolu. Marika právě dopíjela kávu, František chlebem vymazával zbytky na talíři a Vanesa právě přišla domů ze školy.
David, který ten den ve škole vůbec nebyl, si nepřítomně pohrával s telefonem.
František se na něj upřeně díval: „Tak co, už sis to promyslel? Škola ťa nebaví, tak co s tebou?“
David pokrčil rameny: „Co já vim…“
„Tak počuj, dilino,“ povzdechl si František. „Buď učňák, aľebo idzeš na stavbu se mnou. Iná možnosť neni.“
David odvrátil pohled: „A co když nechcu ani jedno?“
„Jój, Bože!“ zahučel na něj otec, „si nájdi inú robotu. Aľe zevlovat doma mi nebudzeš.“
„Fajn… Asi ta stavba,“ utrousil David.
„Dobre. Ráno vstaváme o piatej,“ poručil František.
David sevřel rty a namítl: „Uff. Tak to radši ta škola.“
František dojedl, praštil vztekle talířem a vstal kvapně od stolu. Ticho v místnosti viselo mezi nimi jako nevyřčené očekávání.
Vanesa spěšným krokem přiběhla, hodila aktovku na sedačku a přistoupila k obědu.
„Kde je Natálka?“ zeptala se zvědavě, když si všimla, že starší sestra není u stolu.
„Zas vonku,“ odpověděl František bez zvednutí pohledu a dodal: „No… teraz ňák často.“
„Fákt?“ Vanesa na něj zvědavě pohlédla. „A proč je furt venku? Dyť předtím nechodila tak moc…“
„No, znáš jak, děti vyrastáju a potřeba im prostor,“ odpověděla Marika, ale její hlas zněl trochu nejistě. „Ale teraz se mi to zdá divné. Včera byla vonku skoro hodinu a nám ani nepovedála, že někde ide.“
„Trebars jej len potreba trocha projit,“ řekl František, ale stále si nebyl úplně jistý. „Ale začína mi to připádat divne. Neřikala trebars, že ide s nekým? Aľebo za nekým?“
„Né, nic také,“ odpověděla Marika a zkoumavě se podívala směrem ke dveřím. Natálie právě přišla do kuchyně. „Ahoj, Natálko. Zas vonku?“
„Ahoj,“ odpověděla Natálie rychle, jako by nechtěla být příliš zkoumána. „Jo, jen jsem se trochu prošla.“
„A co sa děje? Nějak víc teraz chodíš ven, než byvaválo,“ řekla Marika, když se natáhla po talíři s polévkou. „Co tak naraz?“
„Nic zvláštní, mami,“ odpověděla Natálie, ale její tón nebyl úplně přesvědčivý. Snažila se to nějak přehlédnout, ale i ona cítila, že rodina je víc zvědavá, než by chtěla. „Jen mi je potřeba trochu vzduch, no. Ráda se teď chodím vyvětrat.“
„Ale pravda že jsi venku čím dál víc,“ podotkl David, který už nezvedl hlavu od telefonu, ale jeho hlas měl jakýsi vyšetřující podtón. „A nechodíš ven s někým? S nějakým klukem třeba?“
„Cože?“ Natálie se zarazila. „Ne, opravdu né.“
„A proč bys nám neřekla s kým chodíš?“ pokračoval David, tentokrát s vděčným škodolibým smíchem. „Myslíš, že to nezjistím?“
„Ty mlč! Se tě nikdo nepýta. Se starej o svoju školu!“ okřikl ho otec.
„Davide!“ varovala ho Marika a zprudka se podívala na syna. „Nechaj to. Nepleť se do toho.“
„No co,“ řekl David, ale už se nepokoušel vypadat vážně. „Možná nějaký nový kluk, kdo ví.“
„Davide, přestáň!“ řekla Vanesa, která si přitáhla židli, opřela se o ni a pak zvědavě vykulila oči: „Ale když chodíš venku tak často… je teda někdo?“
Natálie se na chvíli odmlčela, na okamžik zadrhla dech. I když nic neřekla, začínaly se v ní kumulovat pocity, které nedokázala úplně popsat. V jejím životě se něco změnilo. Ale pořád to bylo její tajemství.
„Ne, nic takové,“ odpověděla pevně, ale už to znělo o něco méně přesvědčivě.
„Hmm,“ řekla Vanesa, jako by se snažila věřit, ale její oči se třpytily zvědavostí. „To je škoda, že nám nic neřekneš. Já bych ráda věděla, co tě tam tak baví. Jako že nechodíš ven enom tak.“
„Nic, Vanes,“ řekla Natálie a přemýšlela, jak by mohla zastavit tu lavinu otázek. „Prostě… prostě je to moja věc, jo?“
Marika ji chvíli pozorovala, ale nakonec jen souhlasně přikývla. „Tak dobre, Natálko. Ked to říkáš, tak tomu věřím. Ale ak něco budeš chcet probrat, víš, kde mě nájdeš.“
Byl to jeden z těch zřídkavých prosincových dní, kdy slunce ještě dokáže prohřát vzduch, ale první sníh by už co nevidět měl začít padat k zemi. Matouš a Natálie se potkali v parku, jak měli naplánováno. Natálie přišla tentokrát bez té zjevné bolesti, která ji ještě před pár týdny trápila, a její ruka v sádře už nevyzařovala tolik zranitelnosti jako dřív. Místo toho teď byla součástí jejího každodenního života, který se postupně začínal vracet do normálu.
Matouš ji přivítal širokým úsměvem, který se zdál jako vždy klidný a přirozený. Společně se procházeli mezi stromy, v jejichž korunách vítr pohrával s holými větvičkami.
„Víš, jaks to říkala?“ začal, když procházeli kolem fontánky. „Myslím, že máš pravdu. Někdy to opravdu vypadá, že když člověk čelí nějaké změně – i negativní – tak se najednou začnou objevovat nové pohledy na svět. A to, co předtím vypadalo jako konec, je vlastně začátek.“
„To je zvláštní,“ řekla, když se zastavila a podívala se na dno prázdné nádrže. „Vlastně jsem začala cítit, že když jsem na chvíli ‚vypadla z provozu‘, mám čas na to, abych se zamyslela nad tím, co skutečně chci. Možná to zní směšně, ale… víš, co mě napadlo? Že bych mohla konečně začít třeba i něco studovat… třeba opravdu i tu filozofii. Nikdy jsem to nezkusila. Jsem se vždycky bála, že na to nemám.“
Matouš na ni pohlédl a jeho výraz se změnil. „To zní skvěle. Může to být úžasný způsob, jak se dostat do kontaktu s vlastními zkušenostmi. Co tě k tomu přivedlo?“
Natálie se na něj podívala, zamyšlená. „Asi ten úraz… najednou mám tolik čas a nevím co s ním. Zatímco dřív jsem se hodně soustředila na školu a na harmoniku, co se musím naučit, kolik moc musím cvičit, teď … Víš, nikdy jsem nečetla žádné velké a tlusté knihy, vlastně pořádně nikdy nedočetla ani časopis… ale možná je právě teď ten správný čas prostě začít.“
Matouš se na ni podíval s tichým uznáním. „Jo. Někdy stačí prostě začít.“
„Pravda,“ řekla Natálie s úsměvem, který byl tentokrát sebevědomější.
Matouš se zasmál. I když to nebylo nic, co by bylo otevřeně romantické, nějaký druh přitažlivosti v tom okamžiku byl.
O kousek dál narazili na lavičku. Oba se posadili. Matouš se na chvíli odmlčel. Když se otočil k ní, jeho tvář byla najednou vážnější. „Mám ti ale ještě něco říct. Něco, co mě dost trápí… Cítím, že bych ti to měl říct.“
Natálie na něj zůstala zírat: „Co se děje?“
„Jsem si čím dál víc vědom toho, jak se svět mění. Víš, co všechno se děje kolem umělé inteligence? Už to dávno není jen pracovní nástroj – teď se bavíme o strojích, které mají schopnost tvořit, psát, malovat, možná i cítit. A… je to strašně vzrušující, ale taky trochu děsivé,“ řekl Matouš, když se trochu ohlédl za obzor. „Je to, jako bychom se pomalu blížili k nějaké nové fázi lidské existence. A já… mám strach. Co když v nás ta technologie nakonec převálcuje to všechno, co je na nás lidské a my začneme sloužit strojům, místo aby stroje sloužily nám?“
Matouš se na chvíli odmlčel, ztracený v myšlenkách. Pak pokračoval, jeho hlas nabral najednou ještě temnější tón: „A víš, co mě ještě trápí? To, jak se svět zmenšuje, jak se lidé stále více potkávají, i když se nikdy nepoznali. A to, co nás spojuje, je najednou ne vždycky to nejlepší. Lidé jsou víc propojení než kdy dřív, ale zároveň vznášíme čím dál tím víc předsudků, stereotypů, falešných obvinění jeden na druhého. Můžeme se spojit přes internet, ale ve skutečnosti se čím dál tím víc míjíme. A co hůř, ta blízkost nás začíná jen zraňovat. Jak se dostáváme do konfliktů, tak ve světě, který je stále menší, se na nás sypou všechny ty staré nenávisti a nepřekonatelné rozdíly. Ty, které nám byly vštěpovány po tisíciletí. A teď se všechno tlačí do našich bezprostředních sousedství. Lidé už nejsou jen lidé – jsme jako kmeny v nějaké hořící vypálené globální vesnici, co zešílela uprostřed brutální kmenové války všech proti všem, kde se každý bojí každého a všichni všechny podezřívají a nenávidí. Co když nás tyhle rozdíly nakonec semelou úplně, až ztratíme i to málo lidského, co nás dříve spojovalo?“
Natálie ho pozorně poslouchala, v očích jí vibrovala směsice pochopení a znepokojení. Bylo to, jako by Matoušova slova našla nějaký temný, nevyřčený koutek v jejích vlastních myšlenkách.
Matouš si povzdechl, jako by ho tížila ještě další myšlenka, která mu neustále vířila v hlavě. „A je tu ještě jedna věc, která mě hrozně děsí. Jak moc mohou mocní manipulovat s tím, co víme, třeba o těch druhých. Vždyť už to dělají po staletí. Když si uvědomíš, jak moc ovlivňuje vědění, které nám je předkládáno, jak je možné manipulovat s tím, jak vnímáme právě třeba cizí kultury, jiné národy, jiné lidi… Ty konstrukce, jak se o nich mluví, to jsou v podstatě obrazy, které někdo vytvořil, aby nás zastrašil nebo přiměl k předsudkům. A co je nejhorší – lidé to berou jako automatickou pravdu, aniž by to kriticky zhodnocovali. Když mocní státníci nebo velké korporace začnou konstruovat vědění o tom, kdo jsou ti druzí, jaká je jejich mentalita, že jsou nebezpeční, nebo méněcenní, tak se to stane nástrojem pro udržení jejich moci. A pak – jak říká Foucault – vědění se stává mocí. Co když se to všechno začne posouvat ještě dál? Když se všechny tyto obavy spojí dohromady? Co když se stane, že někdo s takovou ideologií a prostředky vymyslí třeba nějaký nový algoritmus, robotický počítačový systém, umělou inteligenci postavenou na takovýchto konstrukcích … a začne určovat, kdo je „nebezpečný“ a kdo ne, kdo si zaslouží existovat a kdo má být zlikvidován? A to všechno pod pláštíkem objektivní pravdy?“
Cítila, jak se ji ta slova bytostně dotýkají, ač to bylo něco, co nikdy nezažila osobně. Nikdy nikdo před ní tak otevřeně nehovořil o svých nejistotách. On byl tak inteligentní a přesvědčivý, ale teď vypadal neskutečně zranitelný. Předtím se křehkou zdála ona. A nyní on.
„To je… hodně těžké,“ řekla Natálie tiše, její ruka automaticky sevřela Matoušovu, jako by mu chtěla nějakým způsobem nabídnout útěchu. „Ale víš co? Možná není všecko ztraceno. Možná… je to prostě jen nové území, co musíme prozkoumat. Lidi mají stále něco, co stroje nemají. Mají city. A možná to, co teď procházíme, nás může nakonec naučit, jak být víc lidi.“
Matouš se na ni podíval, a v jeho očích se objevil záblesk vděčnosti. „Děkuju, že jsi to řekla. Někdy to potřebuji slyšet od někoho jiného. Právě děláš to, co já ve filozofii nejvíc obdivuji… hledáš odpovědi i v nejistotě.“
Natálie se usmála, i když její srdce bilo trochu rychleji. „No, já se snažím,“ řekla a pocítila vděk za tu chvíli, kdy byla součástí něčeho většího.
On se na ni chvíli díval, jako by si vážil každého jejího slova. „Víš, možná je to právě ta nejistota, co nás spojuje. Já… cítím, že to, co se děje ve společnosti a v technologiích, mi možná způsobuje více strachu, než bych měl dovolit. Ale s tebou je to jinak. Možná bychom se měli víc soustředit na to, co děláme teď, tady. A ne na to, co nás děsí na budoucnosti…“
Pocítila, jak se v ní něco pohnulo, jakýsi jemný, ale silný náznak vděčnosti. „Vždyť právě! A co bys chtěl jinýho. Lepší dnes enom vajíčko, než zítra celá slépka. Bůhví, či nějaké zítra vůbec je. Stejně nikdy nemůžeš všecko úplně kontrolovat. I chaos je někdy dobrý.“
Něco mezi nimi začínalo růst. Bez velkých gest, ale hluboko v jejich rozhovorech, v těchto drobných momentkách, které si vyměňovali, se najednou stali více než jen přáteli. Byli dvěma lidmi, kteří si pomalu začínali otevírat cesty k sobě navzájem.
Matouš k ní naklonil hlavu a s jemným úsměvem řekl: „Víš, že bych ti možná i pomohl s tím studiem? Mám nějaké nápady, čím začít…“
Natálie se zasmála a zase zklidnila. „Uvidíme. Možná už budu na přijímačkách bez tebe,“ řekla se smíchem, ale s nádechem něčeho, co bylo víc než jen vtip.
A tím se zase posunuli. Opět o krůček blíže k sobě.
Za pár dní ji pozval na další setkání – tentokrát do čajovny, kterou objevili společně. Byla to malá, útulná místnost s pohledy na městské střechy, teplým světlem a příjemnou atmosférou, která nabízela klid a čas na dlouhé rozmluvy.
Natálie se rozhodla, že tentokrát se na setkání trochu více upraví. Nechtěla se už omezovat v tom, jak se cítí a jak vypadá. Vzpomněla si na svou oblíbenou dlouhou, splývavou sukni v jemné tmavě modré barvě, která ji opticky prodlužovala a působila ženským dojmem, aniž by byla až příliš formální. K tomu si vzala hnědý pletený svetr, který byl pohodlný, ale zároveň mu nechyběla elegance. Svetr měl mírně širší rukávy, což zakrývalo její zraněnou ruku a přitom byl vcelku jednoduchý, s jemným vzorem, který přidával texturu, ale nebyl ani příliš nápadný.
Vlasy měla lehce vlnité a volně rozpuštěné, což jí dodávalo trochu bohémský vzhled. Jemné prameny jí padaly kolem obličeje a i když věděla, že nejsou dokonale upravené, vypadaly přirozeně, což bylo přesně to, co jí vyhovovalo. Jakoby si dala záležet na tom, aby působila přirozeně, ale zároveň upraveně.
Na nohou měla pohodlné hnědé kožené boty, které se hodily k jejímu celkovému vzhledu a její pohyb byl lehký, byť ji ruka v sádře stále poněkud omezovala. Dávala pozor, aby ji nepřetížila, ale když se podívala do zrcadla, cítila se přesto dobře. Ta změna, ta snaha být na chvíli „někdo jiný“ – trochu více ženská, trochu jemná, ale stále sama sebou – to jí dávalo pocit, že znovu nachází samu sebe.
Když vešla do čajovny, okamžitě jí do očí padl Matouš. Byl už tam, čekal na ni u stolu v rohu a když ji uviděl přicházet, na moment se zastavil. Vypadal tak, jak ho znala – trochu zamyšlený, ale v očích měl něco jiného. Očekávání. Když ji spatřil, jak přichází, jeho tvář se rozjasnila tím zvláštním, tichým úsměvem. Možná to bylo tím, jak vypadala, možná tím, že se objevila v téhle nové podobě, ale jemu to rozhodně neuniklo.
„Ahoj, Natynko,“ pozdravil ji s tím svým klidným, ale zároveň vřelým tónem. „Vypadáš… skvěle.“
Usmála, trochu se zarazila, ale pak to přijala jako kompliment, co ji potěšil. „Ahoj,“ řekla stydlivě. „Díky! Ty taky vypadáš fajn.“
Oba se na sebe podívali a bylo cítit, že tohle není jen obyčejné setkání. Něco v tom tichu mezi nimi, v jejich pohledech, v těšení se na společný čas, dávalo tušení, že už jde o něco víc.
Trochu se naklonil ke stolu. „Tak co… jak se cítíš?“ zeptal se. „Je to už lepší s tou ručkou?“
„Jo, už to jde,“ odpověděla. „Bolí to občas, ale už to není tak špatné. Co ty?“
„Fajn,“ řekl jednoduše, ale jeho oči ji neustále sledovaly, jako by se v nich zrcadlil i ten její nový vzhled. „Byl jsem trochu… zaneprázdněný, ale tolik jsem se těšil na … naše setkání.“
Na okamžik zvedla obočí. „Setkání?“ zeptala se trochu pobaveně. „Tys fakt naplánoval, že půjdem někam spolu?“
„No… vlastně jo,“ odpověděl s úsměvem, který se mu zjevil na rtech, když ji uviděl. „Přemýšlel jsem o tom, že bys mohla chtít trochu změnu prostředí. Něco klidného…“
„A zrovna čajovna?“ usmála se. „Zní to dobře.“
Oba se usmáli a chvíli byli ticho. Matouš měl v očích klid, ale zároveň se na ni díval s nějakým tichým zájmem. Jakoby oba cítili jemný pohyb k něčemu, co zůstávalo nevyřčené. Oba se bavili, popíjeli čaj a povídali si o všem možném. Nic dramatického, ale něco se rozvíjelo. Přirozeně a pomalu to přerůstalo v něco hodně osobního.
Povídali si o všem možném – o kultuře, o jejich plánech, o tom, co by si přáli dělat. Natálie si začala všímat, co ho na ní přitahovalo. Bylo to „to něco jiného“ v jejím výrazu, v té klidné pohodě, která mezi nimi rostla.
Matouš se opřel o stůl, jeho oči byly upřené na Natálii, ale zřetelně ji nehodnotil podle vzhledu nebo dojmů, které si vytvořil o jejím zevnějšku. Byl to pohled, který ji pozorně zkoumal. Způsob, jakým člověk pozoruje něco fascinujícího, co nelze úplně pochopit, ale co neustále přitahuje jeho pozornost.
„Víš, poslední dobou hodně přemýšlím o filozofii, která není v Evropě tak známá. O myšlenkách z arabského světa, Afriky nebo původních kultur Austrálie, Oceánie a obou Amerik. Vždycky mě fascinovalo, jak mají jiné části světa své vlastní způsoby, jak nahlížet na svět a na člověka, někdy diametrálně odlišné od našich evropských paradigmat,“ začal, jeho tón byl klidný, ale v jeho hlase zněl zápal pro věc, která ho opravdu zajímala. „Přemýšlím o postkolonialismu, o tom, jak moc nám bílí Zápaďané vnucovali a vlastně stále diktují, co je to to správné a normální…“
Chvíli se na něj tiše dívala, než odpověděla. Samozřejmě věděla, že pro něj to bylo důležité téma. Ať už to znělo jakkoli, bylo to součástí jeho hledání, jeho cesty za hlubšími pravdami přesahujícími běžné rámce.
„To musí být tak zajímavé,“ řekla tiše a její hlas zněl, jako by uvažovala nad každým slovem. „Přemýšlet o těch věcech jinak než jen podle toho, co nám říká historie vítězů…“ Cítila, že je to téma, které určitým způsobem zasahuje i ji, ale zároveň se z něj stáhla. „Ale jak to souvisí s námi, s tím, jak to vnímáme tady a teď?“
Podíval se na ni s hlubším zájmem. „No, právě že si myslím, že každý z nás nese nějakou část té historie v sobě samém. Že to není jen otázka knih a teorií. Je to o tom, jak si uvědomujeme, že i my jsme součástí tohoto širšího obrazu. Jak nás formují naše kořeny, naše historie, naše identita. A v tom je ta obrovská síla.“
Na okamžik zapřemýšlela. Cítila, jak ta slova rezonují v jejím nitru. Byla to trochu jiná myšlenka, než by od něj asi čekala. On ji pozoroval, ale ona se teď soustředila na vlastní pocity. „Vlastně…“ začala opatrně, „možná je to pravda. Každý má svoje kořeny, svou historii. Možná naše síla není v tom, že se od toho distancuješ. Možná ti právě to dává ten pohon.“
Matouš si ji s překvapením prohlédl. „Takže… ty říkáš, že naše síla není v tom, že bychom se snažili zapomenout, kdo jsme, ale v tom, že to přijmeme a nosíme s sebou?“ Jeho hlas měl nádech údivu, ale zároveň i porozumění. „To je zajímavé. Možná v tom je víc pravdy, než jsem si myslel.“
„No… možná to taky není jen o tom, co čteš v knížkách,“ pokračovala Natálie a její slova se zdála být stále klidnější a jistější. „Možná je to o tom, co cítíš, co zažíváš každý den. O tom, že se tomu postavíš čelem. Někdy čím víc se snažíš zbavit minulosti, tím víc tě to táhne zpátky. Myslím, že je důležité to vzít jako část sebe.“
Na chvíli ztichl. Jeho pohled se zaměřil na její oči, ale něco v něm se změnilo, jako by něco začínal chápat. „Máš pravdu,“ řekl po chvíli, když se nad tím zamyslel. „Tvá slova mě nějak zasáhla. Mám pocit, že… že někdy hledáme odpovědi ve filozofii nebo v historii, ale to, co opravdu hledáme, je něco mnohem jednoduššího. Síla, odolnost, to všechno je v nás, v tom, co prožíváme, v tom, jak se postavíme k životu. A to, co sis ty odžila a co prožíváš, i když se ti to nezdá, je pro mě možná ta největší inspirace.“
Natálie se na něj podívala, trochu překvapená, jak moc ji jeho slova zasáhla. Cítila, jak se v jejím nitru něco otřáslo. „Fakt myslíš, že… zrovna já můžu inspirovat tebe?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl s tichým smíchem, ale jeho oči neuhýbaly. „Možná tvoje síla není v tom, co říkáš nebo co děláš. Možná je to právě v tom, jak se postavíš tomu všemu, co tě zasáhne. Někdy to vypadá, že je to jen obyčejný život, ale ve skutečnosti je v něm něco víc. Něco, co nedokážeme pojmenovat, ale co nám dává sílu jít dál.“
Mlčela. Cítila, že v Matoušových slovech je něco víc, než jen ta intelektuální diskuze. Možná to bylo něco, co on právě teď hledal. Něco, co se nevejde do filozofických knih, ale co v reálném životě dává skutečný smysl.
„Asi to tak bude,“ řekla tiše. „A možná… možná jsem to ještě nikdy tak necítila. Ale je v tom něco, co mi dává pocit, že všechno má svůj důvod.“
Oba seděli u malého stolu, obklopení jemným šuměním čajovny, vůní bylinek a teplým světlem svíček, které vrhaly příjemné stíny na jejich tváře. Matouš pomalu zvedal svůj šálek čaje, jemně ho přiložil k rtům a pozoroval Natálii, jak ladně míchá svůj čaj.
„Víš,“ začal, „mám pocit, že spousta lidí dnes žije v kleci dominujícího západního myšlení. Nejenom toho filozofického, ale ve všem – v politice, ve výchově, ve společnosti. A přitom, když se podíváš do historie, do jiných kultur, zjistíš, že existují i jiné způsoby, jak se dívat na svět. Postkolonialismus, jak říkám, je jen začátek. Mě fascinuje právě i ta moudrost z jiných koutů světa, moudrost všech těch, co mají něco, o co Západ ve své dominanci a rychlém rozvoji jednoduše přišel.“
Tiše přikývla, její prsty se klouzaly po okraji šálku, když ho držela. „Je to asi pravda,“ řekla po chvíli. „Lidi se soustředí na to, co máme dneska – ten pokrok, rychlost … Ale tím tolik moc ztrácíš. Možná jsou až příliš soustředění na sebe, co můžou přivlastnit a ovládnout. Ale svět má mnohem širší rozměr. To, jak přemýšlíš o vztahu k přírodě, k ostatním lidem, k sobě samotnýmu… to všechno by se mohlo změnit, kdyby ses podíval i jinam.“
Zamyslel se a pohledem sklouzl k jejímu šálku. „A to je právě to, co na tobě obdivuji,“ řekl s vážným tónem, ale v očích měl náznak něčeho jemného, co se skrývalo pod povrchem. „Tvoje schopnost vidět věci z jiného úhlu. Působíš jako někdo, kdo má v sobě nečekanou moudrost. Možná to i vychází z tvého pozadí, z toho, kde jsi vyrostla, jak jsi musela bojovat s věcmi, které my, narození v pohodlí a privilegiích, nikdy nepochopíme.“
Podívala se na něj, její pohled byl překvapený, ale zároveň klidný a hluboký. Jakoby se v něm zrcadlil celý její svět. „Ty … myslíš to vážně?“ otázala se, její hlas byl tichý, ale pevný. „Já ti nevím. Možná. Nikdy jsem tak o sobě nepřemýšlela. Ale musela jsem se naučit vydržet. Život sám o sobě někdy není vůbec jednoduchý. I tak, jak se podíváš kolem sebe, všude je něco, co tě pokouší. Ale když se naučíš být silný, ne jako přeprat někoho, ale jako odolat, v tom, že se prostě nezastavíš, ať už se děje cokoliv – pak to nějak půjde.“
„A tohle je právě to, co mi na tobě přijde fascinující,“ pokračoval Matouš, jeho pohled byl stále soustředěný na její tvář, na každý její pohyb. „My, filozofové, často řešíme, co je správné, co je správná cesta, jak být moudrý… ale ty se na to díváš jinak. Nepotřebuješ intelektuální pojmy, abys to vše pochopila. Máš jiný, svůj vlastní druh moudrosti, který je stejně důležitý, možná dokonce ještě důležitější.“
Natálie se zamyslela a pohledem sklouzla po čajovém lístku, který zůstal na hladině jejího šálku. „Možná filozofové můžou mluvit o tom, co je pravda, co je spravedlnost… ale já si myslím, že pravá moudrost vychází z toho kolem nás. Když si uvědomíš, že i v nejmenší věci, jak se rozhodneš reagovat na něco, to všecko může ovlivnit něco mnohem větší. Možná je to ta odolnost, o které mluvíš. Možná je to něco, co si neuvědomuješ, ale co tě dělá silného.“
Matouš se usmál, ale v jeho očích zářilo něco jako obdiv. „Možná máš pravdu. Myslím, že se toho musím ještě hodně naučit.“
Natálie se na něj podívala a krátce se zasmála. „Možná každý máme něco, co můžeme dát jeden druhému,“ řekla s jemným úsměvem, který se pomalu šířil po její tváři.
Matouš si povzdechl a na okamžik se podíval do svého šálku. „Někdy si říkám, že to, co hledám v těch filozofických knihách, už mám tady před sebou. Možná není potřeba hledat odpovědi jen v mysli. Možná už jsou všechny kolem nás, nebo v nás.“
Pak se na ni podíval, usmál se a pak zvolna dodal: „Bylo fajn se zase vidět. A myslím, že to není naposledy, co si spolu užijeme krásné chvíle.“
Hlasité předčítání
