Ó, veliký Orione, mocný lovče zvířat a spanilých Plejád!
Tvá hruď skrývá miliony sluncí a mlhy galaktických zahrad.
Tvůj pás září srdností a zrcadlí prastarých legend hlubiny,
z nichž čerpaly sílu duše těch, kdo bez pokory psali dějiny.
Tvá bojovná nesmírnost dotkla se Gaii, chtonické bohyně,
jež stromem života zve se a osou vesmíru, odkud vše plyne
do ztracena v nekonečné pláni prázdnoty – tam z písku štíra
vyzvedla, aby tě zabil, Orione, a tím zhynula i v mužnou sílu víra.
Tak matka Země, jíž v nohách duní Tartaros a v srdci řádí Erós,
o svém soběstačném organismu a nezávislé existenci živí epos
a svolává své syny Titány, aby pomohli nastolit počáteční chaos,
v němž propadne vláda Urana – boha hvězdných končin nebes,
jehož za hrob nenávidí – toho prý zbavil mužství hrozný Kronos
a z jeho krve Gaia zplodila Giganty, jež poštvala proti Diovi,
. leč marně – doufala snad ukončit řád kosmických těles?
Hlasité předčítání
