Logické a nelogické hlavy
Když profesor Antonín Tlamicha zemřel, zbyl mezi jinými věcmi a spisy, které zůstavil světu z oboru chemie, fyziky a matematiky, i malý sešitek poznámek s podivným nápisem Lanl H. Zápisník tento byl pln jmen a komise, která zabývala se zkoumáním jeho pozůstalosti, seznala, že zápisník ten není ničím jiným než knihou prospěchů jeho bývalých žáků.
Pozůstalost profesora Tlamichy připadla muzeu a stkví se dnes v literárně-pedagogicko-historickém oddělení, i zápisník profesora Tlamichy s nepochopeným a neprozkoumaným názvem Lanl H.
Na první straně poznámek například stálo: „Hovora 6, n l H.“ Komise učené společnosti pedagogicko-literárně-historické rozluštila rychle, co znamená „Hovora 6“. 6 znamená strašlivý zjev, číslicí, pojem pro úplného ignoranta: „Hovora zcela nedostatečně.“ Další rozluštil jednoho dne návštěvník onoho oddělení, který zastaviv se před zápisníkem ve skříni, povzdechl: „Ano, ano, kdo jsou ty časy, kdy Hovora dostával šestky a byl nelogickou hlavou. Logické a nelogické hlavy, milý profesore Tlamicho!“
Tím byla záhada tajemných písmen rozluštěna jeho bývalým žákem a nezbývá nic jiného než na tomto místě ocenit stručně vychovatelskou činnost profesora Antonína Tlamichy.
Profesor Tlamicha nenáviděl k smrti nelogických hlav, kdežto vážil si hlav logických. Dle toho zařídil také svá jednání. Záludnými otázkami hleděl vyzkoumat, zdali jeho žáci jsou logickými hlavami, či nikoliv.
Nelogické hlavy přísně trestal, neboť dle něho nelogické hlavy nemají práva na život.
„Ano,“ říkal po obdržené odpovědi. „Kazuba má šestku a píši n, nelogická hlava. Kazubo, Kazubo, nebojíte se boha? Říci ‚molekule‘! Neříká se ryba, rybe, neříká se molekula, molekule. Říká se ryba, ryby, molekula, molekuly, Kazubo. Jste slabý pro život a při příležitosti nejbližší podrazím vám nohy. Ano, logické uvažování, hoši, je tedy čímsi mohutným, tedy, studenti, zdalipak je správné rčení: Na trhu bylo laciné víno? Co myslíte, Hovoro?“
Ozval se Hovora: „Řekne-li někdo: Na trhu bylo laciné víno, není to rčení správné.“
„Výborně, Hovoro, píši: Hovora h l, hlava logická, a dále, Hovoro, vysvětlete blíže tento pojem nesprávnosti. Proč není správné říci: Na trhu bylo laciné víno. Vy mlčíte, dobře, Hovoro! Píši Hovora 6, n l, nelogická hlava. Tedy když není koláč navrchu mazaný, tedy je mazaný vespod. Ozbrojí-li chemik oko své brýlemi chemickými, jaké rčení je správné? Nikdo se nehlásí, jak vidím. Se slzou v oku, se srdcem zarmouceným, lavici po lavici musím dát napsati šestky. Zodpovím otázku sám. Chemik, ozbrojí-li své oko brýlemi chemickými, řekne: Na trhu byly laciné vinné hrozny. Zdalipak jest to totožné, víno a vinné hrozny, samo sebou se rozumí, že se nikdo nehlásí. Se srdcem probodeným píši lavici po lavici nových šestek řadu. Zodpovím otázku sám. Není totožné víno a vinné hrozny. Víno jest produkt a poznamenejte si, že víno vyrábí se z vinných hroznů. Přemýšlejte o tom!“
A jak logickým byl profesor Tlamicha ve škole, tak logickým byl i v životě soukromém.
Když ponejprv seznámil se prostřednictvím ředitele ústavu se slečnou Varšovou, napsal pečlivě do svých poznámek: „Slečna Varšová, n l, nelogická hlava.“ Později častěji s ní chodil a studoval blíže její logické úvahy, jako za onoho památného dne, kdy začal jí vykládat význam kysličníku vodičitého v přírodě, vliv chlorovodíku na dýchací ústroje a skončil tím: „Po všech odpovědech, které dostávám, vidím se nucena obrátiti se k vám otázkou, zdali ke mně cítíte náklonnost v míře sebenepatrnější. Odpovězte logicky, ctěná slečno. Že nevíte? Tedy když není koláč navrchu mazaný, je mazaný vespod. Buď vás miluji, či nemiluji. Se srdcem zarmouceným vidím se nucena pro dnešek ukončiti tuto rozmluvu a napsati: Slečna Varšová, n l, hlava nelogická. Buďte sbohem!“
Druhého dne dostal od ní psaní následujícího obsahu: „Ctěný pane! Prosím, odpusťte mé divné včerejší chování, které Vás zarmoutilo. Ačkoliv vím, že ve Vašich očích budu považována za příliš smělou, odpovídám na včerejší Vaši otázku, že cítím k Vám neobyčejné sympatie. Jsem vychována bez všech předsudků, a proto prosím, abyste snad nepovažoval tento krok za nějaké neskonale smělé podnikání. Ke kroku tomu mne nutí má povaha, které jste opravdu nejbližším. Jsem vychována…“
Profesor Tlamicha ani dál nečetl a do svého zápisníku napsal: „Sl. Varšová, H l, hlava logická,“ a zároveň obdržela od něho zálepku s logickým obsahem:
„Ctěná slečno! Ptejme se: Cítíte ke mně náklonnost vroucí, či náklonnost přátelskou? Škrtneme-li v této rovnici a i b, zbude pouze náklonnost. Násobíme-li posledního činitele navzájem, shledáme, že ku společnému soužití zbývá ještě svolení Vaších pp. rodičů. Otázku tu zodpovím sám v nejbližší době. Ptejme se: Kdy mohu předstoupiti před Vaše pány rodiče?“
Obdržev přesné datum, předstoupil profesor Tlamicha před její pány rodiče po logické úvaze.
„Mám-li,“ řekl jejímu otci, „osmnáct set zlatých čili třicet šest set korun ročního příjmu, tedy obnos, který kdybychom proměnili na desetihaléře a jeden položili vedle druhého, pokryli bychom tím 82 čtvereční metry, dovoluji si požádati o ruku vaší slečny dcery. Prosím o rychlou odpověď, poněvadž jsem dosud neposnídal.“
„Pane profesore,“ řekl otec nadšeně, „jsem prostý muž a nikdy jsem nemluvil do větru. Když ji chcete, vezměte si ji. Výbavu má a peníze také dostane.“
„Ach, peníze,“ řekl profesor Tlamicha, „nejedná se mně v prvé řadě o peníze. Není-li však koláč na povrchu mazaný, je mazaný vespod. Kolik vlastně dostane peněz měny rakouské?“
Byl odveden do jídelny, kde při snídaní vysvětlili mu hypotéky na domě a ukázali spořitelní knížku. Když přišlo víno na stůl, promluvil profesor Tlamicha v přípitku na pány rodiče: „Ptejte se mne, jsem-li spokojen. Odpovídám: Optán jsa, zdali jsem spokojen, hlavou kývám a dím: Plnou měrou. Vynasnažím se, abych vaši slečnu dceru miloval, což nebude mně činit žádných obtíží, poněvadž jsem již požádal o její ruku, kterou jsem obdržel. Více nemám ničeho již říci a připíjím toliko, konče přípitek slovy: Jsem blažen, spokojen a důvěry té hoden.“
Za šest neděl byla svatba a po svatbě za čtvrt roku zmizela mu náhle manželka s nějakým přítelem z mládí. Dověděl se to právě v přestávce, vyňal zápisník a klidně napsal: „Profesor Tlamicha, h n, hlava nelogická,“ a vešel do třídy pravě: „Vidím se nucena dnes nadobyčej přísně zkoumati.“
A to bylo vše, co učinil v této záležitosti.
Hlasité předčítání