Jak vypadají ženy
Přiznávám se, že jsem měl vždy obtíže s dámskou společností. A to značně veliké obtíže, neboť jsem se bál velice žen. Předpokládal jsem, že ženy jsou tvorové, kteří vlídností a půvabným vzezřením chtějí se mít dobře a omámit muže, aby si je vzali za manželky.
Milióny zkušeností, které kdy měli mužové všech věků se ženami, jasně mluvily dle mého zdání o tom, že stav manželský jest něčím hrozným. Muž bývá polknut ženou jako indický zajíc krokodýlem, když se jde napít k vodě, umačkán, roztlučen, rozbit, rozstřílen! A když se to tomu potměšilému tvoru nepodaří, umučí ho hrnci, špatnými polévkami a různými jinými pomalými mučicími nástroji.
Neobyčejná laskavost žen před svatbou mění se po svatbě v pravé zuření pro dost malou neshodu, v ukrutné hýření s kuchyňským nádobím, v strašné pronásledování manžela, který trpí muka prvních křesťanů…
Ale zprvu tváří se ti potměšilí tvorové velice láskyplně, něžně, rozumně. Jich hlas jest měkký vnitřním pohnutím, objímají vás a líbají, kdekoliv mají k tomu příležitost, které vyhledávají, a vy se na tu laskavost, na ty polibky a rozkošné, důvěrné stisknutí ruky, v ten jejich jemný pohled plný zrádné důvěry přilípnete jako moucha na lepkavý otravný papír. A pak je s vámi již zle. Přilepeného odvezou vás do kostela a pronásledování prvních křesťanů není ničím proti onomu, co zkusíte pak.
Pohledy rozkošné mění se ve zlobivé, místo polibků vyháněn jste z kuchyně, když kouříte. Ono stvoření jemné počne rozkazovat, jak se máte strojit, dupe nohou a skřípe zuby, dělá na vás obličeje, jako když chce vás spolknout, třese se vzteky při pohledu na vás, mlátí vším, co přijde do ruky. Ono něžné stvoření spílá vám hrubě a myslí přitom, že učinilo vám tu výhodu, když vás svou malou nožkou nezašlápne ihned na místě. Slibuje vám a přísahá, že vás určitě dřív či později zabije, poněvadž se jí připálila jíška a vy tvrdíte, že se ta jíška nesmí dát do polévky.
Dělá rámus, když je venku bláto, a pláče a zuří, poněvadž máte zablácené boty. Nechá vás půl hodiny čekat venku a čistit si boty na rohožce, abyste nezablátil podlahu v kuchyni, a když vám otevře, uvidíte na podlaze samé saze a hlínu, poněvadž hodinu před vaším příchodem byl tam kamnář opravovat kamna. Vás to barbarské jednání mrzí a nevíte, co máte na to říci, a tu na vás spustí, proč nemluvíte s ní o tom, co je nového v úřadě, na ulici, ve světě.
Poněvadž vám předtím právě vynadala, říkáte sice: „Miláčku, vždyť já nevím nic.“
Tu začne zas dupat, skákat, prskat jako kočka, zuby cvakat, skřípat, tlouci hlavou do stolu, ovšem tak, aby si neublížila, a otevře dvéře a dělá rámus hlasitě, aby se o tom dozvěděl celý dům, a přitom vás vyličuje jako lotra, který nemá ani kouska srdce a nezaslouží, že ho země nosí.
Pak vám říká, že ji nemáte ani trochu rád, a čeká, že ji budete prosit za odpuštění, a pláče a rve si vlasy, roztrhne na sobě blůzu a chce tři nové a spustí nový rámus a křičí, že je to cikánský život za takových poměrů, které se změní, teprv až skočí z okna.
Jde k oknu, a vy se nehýbáte. Vrátí se k vám a křičí, že jste surovec a že chcete její smrt a že čekáte, abyste si mohl vzít tu potvoru.
„Jakou potvoru, miláčku?“
Neřekne ovšem jméno té, o které neví, jak se jmenuje, a která existuje jen v její fantazii, a dělá ze sebe najednou manželku opuštěnou, zhrzenou a křičí, že jsou všichni mužové lotři a darebáci, kteří neznají nic jiného než hledět utrápit své ženy, které jim věnovaly všechno, co mohly a směly.
Nato začne se oblékat a hulákat, že jde k rodičům a že nábytek prodá, že ten nábytek patří jí, a začne vás kopat, kousat, políčkovat, plivat vám do obličeje, nakonec hodí na vás hrnec se sazemi a spustí strašný povyk, že takhle nemůžete jít mezi lidi, že si nehledíte zevnějšku, a opakuje: „Ach, že jsem neumřela!“ Lituje, že se vůbec narodila, a vy jí říkáte, tomu krokodýlovi, tomu tygrovi „miláčku“!
A když pak je po rámusu, mučí vás po tři dny s rajskou omáčkou nebo s jinou, kterou nerad jíte, uvaří vám vždy, na co se netěšíte a na co nemáte pomyšlení. A jedná s vámi jako se psem, který se nějak provinil, a přitom si hvízdá jako uličník a každou chvíli se dá do pláče.
Když se vracíte domů z kanceláře či z jiné povinnosti, tváří se smutně, chodí jako utrápených deset let. Mluví s nadšením o hřbitově, o umírajících nadějích ve štěstí, hovoří o jednom pánovi, který ji pozdravil, když šla nakoupit, a září jí oči, když vykládá, že to byl blondýn nebo brunet. Vždy mluví o opačné barvě vlasů a vousů, než máte vy, a nakonec se na vás zadívá a zvolá: „Fuj, ty plešatíš, ty se mně hnusíš!“ a praští vás talířem.
Takový byl můj názor o ženách.
Hlasité předčítání