Duchovní cvičení s překážkami
V tercii dostali jsme nového katechetu Antonína Heřmana. Předcházející katecheta Müller příliš se o naše duše nestaral a patrně nabyl přesvědčení, že je vše marno.
Páter Heřman chtěl však ďáblu vyrvat naše zpustlé duše a počal zkoušet liturgii a katechismus s větší přísností. Když viděl, že kromě dvou neb tří všichni klopýtáme o uznané pravdy náboženské, zavedl se svolením ředitele ve středu a v sobotu opakovací hodiny, v nichž zjemňoval duši tercie obratnými frázemi. Jmenoval nás přitom lotry a padouchy uprostřed nejkrásnějších vět, které začínaly poeticky a v nichž přirovnáváním snažil se vzbudit v nás ušlechtilejší city.
Přišel do třídy a spustil: „Velebný a překrásný je pohled na večerní jiskrné nebe, vy lotři. Zářné slunce, ukládajíc jasnou tvář svou, znavenou celodenní poutí, poslalo, Mahulo, poslední světelný pozdrav v nachových červáncích, které, Fišere, zprvu rudnou, později blednou a konečně se ztrácejí z obzoru – jste to ale padouchové! Obzor se úží, Mayere, šedavé průhledné mlhy obetkávají hebkým závojem zemi… venku nic nevykoukáš, Bošíku. A hle, tu na tmícím se blankytném nebi vyskočí první hvězda, ta se chvěje. Zimo, jiskrné očko její se třese… už toho mám dost! Postav se, Zimo, a pomodli se třikrát otčenáš! Vtom se ukáže druhá hvězda, třetí a za chvíli se leskne celé nebe. Jak milý to obraz! Tiché večerní nebe, Vaňku, s nesčetnými míhajícími se hvězdami a dole klidná země, odpočívající po denní lopotě. Ale daleko lepší pohled skýtá duchovní nebe, Bernášku. Tam skví se slunce spravedlnosti, tam lesknou se nesčetné hvězdy září nadzemskou, jsou to svatí a světice boží. Tyto lesknou se bělostí neviny, radostí mučednictví, moudrostí pokání, což platí i pro tebe, Čeňku. Vězte, že dvěma křídly člověk nad věci pozemské se povznáší, upřímností a čistotou.“
Vtom školní místností ozval se trapný zvuk. Ať věda lékařská definuje tyto zvuky jakkoli, nesl se tento zvuk posvěcenou místností příliš vyzývavě. Zvuk ten vpadl do duchovního cvičení, do krásné exhorty páterovy jako dragouni do klidné vesnice.
Dali jsme se všichni do smíchu, když ten zvuk umřel pod lavicí. Z nadzemských výšin nevinnosti duchovního života, z říše nadzemských divů a svatých tajemství vytrhl nás všechny tento zvuk svou upřímnou neomaleností.
Páter Heřman stál chvíli zaraženě, a pak sprásknuv ruce, vyrazil: „Kdo se tak mrzky nezachoval?“
Bylo ticho. Páter Heřman vytáhl třídní knihu a napsal velkými písmeny dovnitř: „Při náboženském cvičení se třída nezachovala,“ a pak spustil: „Ničemové, kdyby z vás někdo uvnitř dobrý byl a čistý, pak by bez překážky vše nahlížel a všemu dobře porozuměl. Čisté srdce proniká i nebe a peklo, ale srdce tohoto hovada kalhoty. Jaký jest kdo uvnitř, takový jest i zevnitř. Stává-li jaké radosti na světě tomto, jistě ji má člověk čistého srdce.“
Ale tu opět mezi námi promluvilo srdce nějakého nešlechetníka a opakoval se onen trapný zvuk, tentokráte však byl protáhlejší, tázavý a radostný, jako když čistá duše opustí tělesnou schránku.
„Prasata,“ rozkřikl se páter Heřman, vytahuje podruhé třídní knihu, „jste tam všichni podruhé!“
Pak bylo zajímavé dívat se na jeho počínání. Sepjal ruce, poklekl na katedře, a dívaje se ke stropu, volal roztouženě: „Pohleďte, ničemové, okem ducha svého v ony propasti, kde hoří oheň věčný a trápí navěky duše zavržených. (Kdo jsou ti zavržení? To jste vy, terciáni!) Ó bídní, pošetilí hříšníci, co odpovíte Bohu, znajícímu všecky vaše nepravosti, když již teď hrozíte se tváře člověka rozhněvaného, totiž mojí. Proč nepamatujete na den soudný, kdež žádný nebude moci od druhého býti vymlouván aneb obhájen, nýbrž kde jeden každý sám se sebou dosti velkou tíži míti bude.“
Říká se: Všeho dobrého do třetice.
Ale tentokráte to ve svém nadšení provedl sám páter Heřman. Mužně, jako slova patriarchy, zaznělo to k nám od katedry a páter Heřman, červený v obličeji, šel, vytáhl třídní knihu a řekl: „Pro tentokrát vám to odpouštím,“ a vymazal gumou obě poznámky.
Od té doby měli jsme ho rádi a celá tercie počala prospívat v uznaných pravdách křesťanských.
Hlasité předčítání