Hodina pravopisu
„Můj hoch trochu kulhá v češtině,“ pravila ke mně paní Kohanová, když měl jsem jejího syna Tomáše vyučovat první hodinu. „Tomáš je hlava myslivá, zamyslí se, přemítá a babyka napíše s měkkým i. To mu vadí na postupu. Takový nadaný chlapec, je mu třináct let a je doposud ve čtvrté obecné. Musíte mít s ním trpělivost a vysvětlit mu, co je to ženský, co střední a co mužský rod. On je hloubavá hlava. Třebas se vás optá, proč se slunce nepíše s tvrdým y. Takové věci třeba mu vymluvit.“
Pak mně přála mnoho štěstí a odešla do schůze pokrokových žen.
Tomáš, který po celý hovor psal prstem po okně, po jejím odchodu podíval se na mne nepřátelsky a pohodlně posadil se na židli.
Byl to docela slušný klacek. „Vašnosti,“ řekl, „proč se má psát ‚Bílá sobota byla bílá‘ všude s tvrdým y?“
„To jste na omylu, Tomáši.“
„Na omylu s měkkým i, vašnosti?“
„S tvrdým y, Tomáši.“
„Proč tedy, vašnosti, nepíše se všude tvrdé y, proč někde píšou měkké, jako na příklad lysý, a proč zase v tom samém slově, jako je na příklad líska, píšou všude tvrdé y?“
„Milý hochu,“ pravil jsem.
„Milý hochu,“ vpadl rozšafně Tomáš, „mohu napsat buď s tvrdým, nebo s měkkým i, není-liž pravda? Předešlý můj domácí učitel povídal za čtrnáct dní: ‚Teď si dělejte, Tomáši, co chcete.‘ A když přijdu do školy a napíšu to takhle: ‚Přýjdu do školi‘, pan učitel chytá se katedry, a když to opravím a napíšu: ‚Přýjdu do školy‘ a dám všude tvrdé y, tak se pořád drží katedry a koulí očima a vyvolá někoho, aby mně to opravil, a pak celá třída vstane a řekne najednou: ‚Po ř píše se vždy měkké i.‘ A já si to pamatuju a pan učitel druhý den mě zavolá a chce, abych napsal: ‚Řeky tekly.‘ Já tedy napíšu ‚řeki tekli‘ a zas to není dobře, a přece se píše po ř měkké i. A každý můj domácí učitel dává mně úkoly, abych doplnil nějakým i všelicos. Tak na příklad poslední pan učitel, ten vzal papír a napsal: ‚Ryb- plaval- ve vodě‘ a povídal: ‚Tomáši, do rána uděláte z toho množné číslo a odůvodníte, proč napíšete tvrdé y.‘ Tak jsem si sedl a přemýšlel jsem a nemohl jsem si na nic vzpomenouti, proč bych měl napsat: ‚Ryby plavaly ve vodě‘. Když jsem tedy to nemoh rozluštit, tak jsem napsal: ‚Ribi neplavali ve vodě‘, poněvadž když plavaly, mělo být tvrdé y, nevím proč, a když neplavaly, tak jistě měkké. Domácímu učiteli to nebylo vhod. Zavolal tatínka a tatínek vzal rákosku a řekl: ‚Napiš Dostanu výprask, napíšeš-li to správně, nebudeš bit.‘ Tak jsem přemýšlel a napsal: ‚Dostanu víprask‘ a také jsem ho dostal a tak bylo přeci správné, co jsem napsal, a tatínek říkal, že jsem měl napsat y, a pan učitel povídal, že všude vy se píše s tvrdým y. Tak jsem začal psát: ‚Nejsem vynen na tom výně, co bilo vypito na Vynohradech.‘ Pak přišel tatínek a byl jsem bit znovu, že prý jen ‚vypito‘ jest správně napsáno, a já přece dělal, co jsem moh. Já třebas v noci si sednu ke stolku a cvičím se v pravopise. Vezmu noviny a všude, kde je tvrdé y, tam napíšu měkké, a všude, kde je měkké, tam napíšu tvrdé, aby se to vyrovnalo, pak se s tím ráno pochlubím a maminka říká, že jsem zvíře, zvíře s tvrdým y. Víte, vašnosti, že jest to těžké, chtít se každému zavděčit. Já nejsem líný chlapec, já se učím pravopisu od šesti let a umím pravidla, že mužský rod má přednost před ženským a středním, a když napíšu takhle: ‚Dubi a olše stáli na hrázi rybníka‘, tu není to prý zase správné, a přece dub jest rodu mužského a má přednost před olší, poněvadž ta je rodu ženského a jest za dubem. Když člověk přijde na hráz, tu napřed tam stojí dub a za ním teprv olše a za olší třebas dítě si hraje v písku a je rodu středního. Já to neumím tak říct, jak si to myslím. Pan učitel říkal, že dub jest neživotný a že se musí psát ‚duby stály‘, a přeci stojí v čítance, že i stromy cítí bolest a že žijí. A když napíšu: ‚Ženy nesli oběd mužům na pole‘, zas to není správné, ačkoliv ženy jsou životné a kromě toho nosí oběd mužům, kteří mají před nimi přednost. Já už si nevím rady. Bylinu mám psát takhle: ‚Bylina‘, a když napíšu ‚býlý‘, pak je to prý hrubá chyba, ačkoli byliny jsou bílé, jako například sedmikrása, ale tu nesmím také psát takhle: ‚sedmykrása‘, nýbrž ‚sedmikrása‘ ačkoliv vím, že se říká a píše ‚my jdeme‘, a nikdy ‚mi‘, jedině ve slově ‚midliny‘.“
Více jsem neslyšel. Před očima vystouply mně náhle fialové kruhy, svalil jsem se ze židle, a když mne vzkřísili, nemohl jsem promluvit. Slyšel jsem, že se mne pan Kohan táže, kde bydlím, aby mne tam odvezli. Napsal jsem třesoucí se rukou: „Bidlým ve Veleslavýnově ulycy…“
Besedy lidu – 1. 4. 1911
Hlasité předčítání