Idyla z chudobince na Žižkově
Když si babička Pintová ze žižkovského chudobince na to všechno vzpomene, lituje co nejvíc, že nemá zuby, aby s nimi skřípala. Zvedne však oči k nebi, odplivne si a šourá se již pomalu její shrblá, seschlá postava do kouta, kde z kapsy u šedivé sukně vytáhne růženec. A pomalu, ale jistě modlí se za kaplana Tomana, aby mu pánbůh tu zradu jeho odpustil, které se dopustil na žižkovském chudobinci. Když ty ostatní babičky o témže případě hovoří, poznamenává babička Pintová, přičemž její šedivé oči nabývají i lesku, že už tenkrát, když kaplan Toman k nim ještě docházel, nelíbilo se jí, jak se choval tak nějak klackovitě, ne prý jako sluha boží, ale jako slouha.
Bývají ovšem spory mezi nimi, kterým se nelíbí ostrá řeč babičky Pintové.
Ostatně ty spory jsou velmi zábavné tím, že se jimi ubíjí ten dlouhý čas v chudobinci.
Předešle říkala babička Skuhrovská, že vlastně Pintová to sama všechno spískala. Myslím však, že věci se vyvinuly samy sebou a že okolnostmi došlo jen ku katastrofě. Jest to však katastrofa velmi obsáhlá svými následky, které zabíhají až k menší placaté lahvičce, kterou ve svém kufru má babička Pintová. Ta lahvička jest nyní prázdná. Když však se odzátkuje a přivoní se k ní, tu zkušený nos vnímá vůni sladké kmínky.
Lahvička ta může prohlásit, že bývala kdysi plná, a podivnou shodou okolností sladká kmínka a kaplan Toman i chudobinec doplňují se navzájem.
Ovšem že hraje v tom též úlohu umírání babičky Pintové, ale to už je dlouho.
Pintová nyní nadává zas na pana kaplana a neleží už na posteli.
Na celé historii nese ostatně vinu i měkké srdce pana kaplana. Kaplan Toman byl totiž před časem zavolán do chudobince, že tam babička Pintová leží na smrt nemocná a že se chce dát zaopatřit.
Byl to první případ, kdy ten mladý nový kaplan zaopatřoval, a tak šel s nadšením.
Okolí i situace působilo, že po celém úkonu náboženském sáhl do kapsy a umírající babičce vložil do ruky zlatník. To se stařenkám z chudobince ještě nestalo.
Po jeho odchodu prohlásila babička Mlíčková, že umí hezky zaopatřovat.
Na babičku Pintovou působil ten zlatník tak, že večer poslala si pro šunku a pro kmínku.
Když ráno přišel lékař, aby nějakou injekcí Pintové zmírnil smrtelný zápas, našel ji sedět u stolu velmi veselou a zpívající: „Ze všech znejmilejší mou milou já mám.“
Za týden nato došla kmínka, poněvadž došly peníze. U kaplana Tomana zaklepal kostelník a řekl, že Pintová už zas umírá a že si přeje, aby k ní šli s pánembohem.
Když uviděla kaplana, řekla radostně slabým hlasem: „Ach můj zlatej jemnostpane, nevím, nevím, jestli budu mít dnes tolik síly udržet ten zlatník v ruce.“
Udržela ho však přece a kaplan Toman řekl ke kostelníkovi, když vycházeli z chudobince: „Ta má tuhé živobytí.“ Babička Pintová měla opravdu. Ráno, když přišel lékař, slyšel, jak chodí po světnici a zpívá: „Nechodím tam za ní sám, chodí za ní jiných více, milenců má na tisíce, a ta moje znejmilejší…“
„Poslyšte, Pintová, co je s vámi?“
„Když von, milostpane pane doktore, umí moc hezky zaopatřovat.“
To bylo ve středu. Ve čtvrtek přiběhl ke kaplanovi Tomanovi kostelník a ještě ve dveřích volal: „Jemnostpane, zas musíme jít do chudobince, tentokrát musíme jít zaopatřit babku Skuhrovskou.“
Než tam ale došli, dostala se umírající do hádky s Mlíčkovou, která si chtěla také narychlo lehnout, aby to vzal pan kaplan najednou, jak se přimlouvala Pintová. Ostatní to ale Mlíčkové vymluvily, že přijde na ni řada v pondělí. Mlíčková sice křičela, že chce umírat hned dnes a že nebude čekat do pondělí, což kdyby se jí zatím něco stalo. Konečně však se uklidnila, ale když potom viděla, jak po duševní útěše dává pan kaplan Skuhrovské zlatník, nedalo jí to a řekla plačtivým hlasem: „Jemnostpane, já mám tušení, že to na mne také brzo přijde.“
Toho dne mladý kaplan, když si na to vzpomněl, zavrtěl hlavou a mráz mu šel po zádech.
V chudobinci se pamatují, jaký byl tenkrát rámus a povyk, když v sobotu babka Vaňková počala si stěžovat, že jí není dobře, že jdou na ni mdloby. Mlíčková říkala, že je to od Vaňkové sprosťáctví, že je přece řada napřed na ní, a když věci se mají takhle, že si raději to umírání odbude hned teď v sobotu, a v pondělí ať si pošle pro kaplana Vaňková.
Bylo z toho velké vzájemné dorozumívání, až konečně Vaňková ustoupila jako mladší, neboť jí bylo osmdesát devět a Mlíčkové osmdesát devět a tři měsíce.
Když přišli pro kaplana Tomana, aby šel zas do chudobince, zbledl a řekl, že dnes může jít starší kaplan Richter.
Kaplan Richter tedy šel a modlil se vroucně u lůžka Mlíčkové, požehnal všem a odcházel, aniž by dal Mlíčkové zlatník.
Babička Pintová to všechno, stejně jako ostatní, dobře pozorovala a chytla kaplana Richtra za sutanu.
„Jemnostpane, vodpustějí, ale to já se musím zas zastat Mlíčkové. My jsme vždy dostaly zlatník, když jsme se daly zaopatřovat. Je pravda, dýl se, jemnostpane, modlili, ale na ten zlatník ráčili zapomenout.“
A babička Vaňková zasyčela: „To si Mlíčková postavila dnes hlavu, že bude umírat, ačkoliv měla až v pondělí, aspoň by přišel ten dobrej pan kaplan.“
Zdrceně podíval se na stařenky kaplan Richter a pak sahal pro peněženku…
Zajímavé jest nyní rozhodnutí inspekce tady na Žižkově, která na nátlak kaplanů se usnesla, že bylo zakázáno babičkám svévolně umírat a dále že bylo ustanoveno, že poslední pomazání udíleti se bude babičkám v chudobinci vždy jednou za měsíc, a to všem najednou.
Příjem babiček z toho jest tedy velmi malý.
Lahvička vonící po sladké kmínce jest prázdná a nad chudobincem leží taková nálada velké pohromy. Vaňková se oběsila před čtrnácti dny, poněvadž jí nedovolila slavná inspekce žižkovská umírat.
Hlasité předčítání