Mstitel

VII. SVĚTLO V TEMNOTĚ.

Zpráva, kterou nám Lestrade přednesl na uvítanou, byla tak náhlá a tak neočekávaná, že jsme jí byli všichni tři ohromeni.

Gregson vyskočil ze své stolice a porazil skleničku, v níž byl zbytek whisky s vodou.

Díval jsem se mlčky na Holmesa, jehož rty byly stisknuty a víčka přivřena.

„Také Stangerson,“ zamumlal. „Osnova zapřádá se více a více.“

„Byla dost zapředena a zapletena již dříve,“ zahučel Lestrade, ohlížeje se po stolici. „Avšak zdá se mi, že jsem přišel k jakési válečné poradě.“

„Jste si jist touto zprávou?“ zamumlal Gregson. Lestrade odtušil:

„Přicházím právě z jeho pokoje, Já první objevil, co se stalo.“

„Slyšeli jsme Gregsonův názor na věc tu,“ podotkl Holmes. „Chtěl byste nám pověděti i vy, co jste viděl a vykonal?“

„Nemám nic proti tomu,“ odtušil Lestrade, usedaje. „Přiznávám se upřímně, že jsem soudil, že Stangerson byl zapředen do smrti Drebberovy. Tento nový obrat dokázal mi, že jsem se úplně zmýlil. Avšak jsa zcela zaujat myšlenkou onou, umínil jsem si vypátrati, co se stalo s tajemníkem. Oba viděni byli pospolu na stanici eustonské po půl deváté večer, dne 3. t. m. ráno. Ve dvě hodiny ráno Drebber nalezen byl mrtev v Brixtonské třídě. Hlavní otázkou pro mne bylo, co dělal Stangerson mezi půl devátou hodinou až do vraždy, a co se stalo s ním potom. Telegrafoval jsem do Liverpoolu popis člověka toho, a žádal jsem, aby měli na mušce lidi, vstupující do americké lodi. I jal jsem se hledati po všech hotelech a bytech, pronajímaných v okolí Eustonu. Jak vidíte, soudil jsem, že když Debber a společník jeho se odloučili, přirozeným činem posledního bude, hledati nocleh někde v okolí a zajeti na stanici zase hned příštího jitra.“

„Nepochybně dohodli se předem již o nějakém místě, kde se setkají,“ podotkl Holmes.

„Tak tomu také bylo. Strávil jsem celý včerejší večer hledáním, ale bez úspěchu. Dnes ráno počal jsem časně znovu a v osm hodin dojel jsem k hotelu Hallidayově, v ulici Little George. Na můj dotaz, bydlí-li tam pan Stangerson, přisvědčili mně ihned.

Řekli: „Jste nepochybně onen pán, jehož čeká. Ceká nějakého pána už po dva dny.“

„Kde jest teď?“ tázal jsem se.

„Nahoře ve své posteli. Chtěl, abychom ho vzbudili až v devět hodin.“

„Půjdu nahoru a vyhledám ho,“ řekl jsem.

Myslil jsem, že náhlé mé objevení otřese jím, a že svede ho k nějakému neprozřetelnému výroku.

Podomek nabídl se, že mi ukáže jeho komnatu. Byla v druhém poschodí a vedla k ní úzká chodba. Podomek ukázal mi dvéře a již sestupoval dolů, když tu spatřil jsem něco, co zachvělo mnou přes dvacetileté mé zkušenosti policejní.

Zpod dveří vytékal malý, rudý pramének krve, kterýž vinul se chodbou a utvořil na druhé straně na kraji chodby malou kaluž.

Vykřikl jsem a podomek se vrátil. Div neomdlel, když krev spatřil.

Dveře byly zavřeny na vnitřní straně, avšak opřeli jsme se rameny a vyrazili jsme je.

Okno v komnatě bylo otevřeno, a pod ním, celé skroucené, spočívalo tělo muže v nočním oděvu.

Byl mrtev nadobro, a to již delší dobu, neboť údy jeho byly ztuhlé a studené. Když jsme tělo jeho obrátili, podomek poznal v něm muže, který najal komnatu pode jménem Josef Stangerson. Příčinou smrti byla dlouhá dýka, která vězela v levé straně těla a pronikla nepochybně srdce. A nyní vyskytují se okolnosti nejpodivnější. Co myslíte, že napsáno bylo nad zavražděným mužem?“

Cítil jsem, jak mně zamrazilo po těle v jakési předtuše nastávající hrůzy a to ještě dříve, nežli Holmes odpověděl.

„Slovo ‚Rache‘, napsané písmeny krvavými,“ pravil.

„Ano, totéž slovo,“ děl Lestrade hlasem, který chvěl se děsem.

Na chvíli jsme všichni zmlkli.

Bylo cosi tak methodického, nepochopitelného ve skutcích neznámého vraha a to dodávalo nové příšernosti jeho zločinu.

Nervy mé, ač dosti otužilé na poli válečném, chvěly se, když jsem na to pomyslil.

Lestrade pokračoval:

„Vrah byl viděn. Roznašeč mléka ubíraje se tudy za úsvitu k mlékárně, musil kráčeti uličkou, kteráž vede od chlévů na zadní straně hotelu. Povšiml si, že žebřík, který obyčejně tam ležíval, přistaven byl k jistému dokořán otevřenému oknu v poschodí.

„Když mlékař dále popošel, ohlédl se a viděl nějakého muže sestupovati po žebříku. Sestupoval tak klidně a tak beze všeho skrývání, že roznašeč pomyslil si, že jest to nějaký tesař neb truhlář, zaměstnaný v hotelu. Nepovšiml si ho valně, nýbrž v prosté své mysli pomyslil si, že člověk ten trochu časně dal se do práce. Pokud se člověk ten pamatuje, vrah byl vysoké postavy, měl zarudlou tvář, a byl oblečen v dlouhý, hnědý kabát. Zůstal v komnatě kratinkou dobu, neboť nalezli jsme krvavou vodu v umyvadle a stopy na ručníku, kde otíral nepochybně svůj nůž neb dýku.“

Podíval jsem se na Holmesa slyše popis vraha, který souhlasil tak přesně s popisem, jejž on sám byl podal. Nebylo však ani známky rozradostnění neb uspokojení na jeho tváři.

„Nenalezli jste nic v pokoji, co by mohlo vésti na stopu vraha?“ otázal se.

„Nic. Stangerson měl Drebberovu tobolku u sebe v kapse, ale zdá se, že to bylo obvyklo mezi nimi, jelikož on obyčejně všechno platíval. Bylo v ní osmdesát liber, ale ničeho nebylo vzato. Nechť jakékoliv byly pohnutky těchto neobyčejných zločinů, loupež to jistě nebyla. V kapse zavražděného muže nebylo žádných papírů ni zápisníků, kromě jednoho telegramu z Clevelandu, zaslaného před měsícem a obsahující slova: ‚J. H. jest v Evropě.‘ Žádné jméno nebylo připojeno k telegramu.“ Holmes se tázal:

„A nebylo tam již ničeho jiného?“

„Nikoliv, nic důležitého. Román, který muž ten četl před spaním, ležel na stolici a dýmka ležela vedle něho. Na stolku stála sklenice vody, a na římse okna malá škatulka od masti, obsahující několik pilulek.“

Holmes vyskočil se stolice s radostným výkřikem.

„Poslední článek mého řetězu objeven!“ zvolal nadšeně. „Případ můj jest úplný!“

Oba detektivové pohlédli naň s úžasem.

Soudruh můj děl potom důvěrně:

„Mám nyní v rukou svých všechny nitky, kteréž tvořily osnovu tu. Jest třeba jen doplniti ještě několik podrobností, ale jsem si jist všemi hlavními okolnostmi od té doby, kdy Drebber odloučil se od Stangersona na stanici, až po nalezení mrtvoly Stangersonovy, jako bych je byl viděl sám na vlastní oči.

Podám vám důkaz těchto svých vědomostí o případu. Vzal jste ony pilulky?“

Lestrade vyňav malou, bílou škatulku, odtušil:

„Mám je s sebou. Vzal jsem je, i tobolku i telegram. Mám v úmyslu, uložiti je bezpečně na policejní stanici. Vzal jsem je zcela nahodile, neboť musím říci, že pilulkám těm nepřikládám nijaké důležitosti.“

„Dejte je sem,“ děl Holmes. „A nyní, doktore, jsou toto obyčejné pilulky?“

Zajisté že nebyly. Byly šedé perleťové barvy, malé, kulaté, a proti světlu průhledné.

Prohodil jsem:

„Z jejich světlosti a průhlednosti měl bych souditi, že jsou rozpustitelny ve vodě.“

Holmes podotkl: „Zajisté jsou. Dojděte nyní laskavě dolů, a přineste malého jezevčíka, kterýž tak dlouho již jest nemocen. Víte, že včera naše hospodyně vás žádala, abyste učinil konec jeho utrpení.“

Zašel jsem dolů a přinesl jsem psa nahoru v náručí.

Těžký jeho dech a skleněné jeho oči dokazovaly, že není dalek svého konce.

Čenich jeho, bílý již jako sníh, svědčil ostatně, že už dávno minul obvyklou lhůtu věku psího.

Položil jsem psa na polštářek na koberec.

„Rozříznu nyní pilulku na dvé,“ děl Holmes, a vytáhnuv nožík, učinil tak. „Jednu polovičku dáme opět do schránky pro budoucí účely. Druhou polovici chci dáti do této sklenice, v níž jest vody na kávovou lžičku. Vidíte, že náš přítel doktor má pravdu, a že se rozpouští okamžitě.

„To může býti velmi zajímavo,“ pravil Lestrade uraženým tonem muže, kterýž pochopuje, že mu kyne výsměch. „Nevidím však, co to má činiti se smrtí Stangersonovou.“

„Jen trpělivost, příteli, jen trpělivost! Uvidíte včas, že to má něco s ní činiti. Přidám nyní trochu mléka, aby míchanice byla chutnější, a podáme-li toho psu, poznáme, že to požije ihned.“

Řka to, nalil tekutinu ze sklenice na mističku, již postavil před jezevčíka, který ji rychle požil.

Holmesovo vážné počínání přesvědčilo nás tak dalece, že jsme všichni mlčky tu seděli, sledujíce napínavě psa a očekávajíce nějaký ohromující účinek.

Avšak, jak se zdálo, žádný se nedostavoval. Pes ležel dále natažen na polštáři, dýchaje namáhavě, avšak po svém napití patrně ne lépe a ne hůře.

Holmes, když minuta za minutou následovaly; jevil ve tváři své nejhroznější rozmrzelost a zklamání. Hryzl své rty, bubnoval prsty o stůl a jevil všechny známky nejkrajnější netrpělivosti. Tak veliké bylo jeho pohnutí, že jsem měl upřímně starost o něj, zatím co oba detektivové posměšně se usmívali, nejsouce nijak rozmrzelí nad nezdarem mého přítele.

Posléze vyskočiv prudce se stolice, a přecházeje pokojem sem a tam, Holmes zvolal:

„Nemůže to býti nijak pouhá náhoda. Jest nemožno, aby to byla pouhá náhoda! Pilulky, proti nimž obracelo se moje podezření v případě Drebberově, byly nalezeny skutečně po smrti Stangersonově. A přece neúčinkují. Co to znamená? Celý řetěz mých úsudků nemůže býti klamným. Toť nemožno! A přece nebohému psu není hůře. Ah, konečně jsem na to připadl, konečně!“

Vykřiknuv radostí, Holmes spěchal ke škatulce, vyňal jinou pilulku, rozřízl ji na dvé, jednu polovici dal do vody, přidal mléka a podal to jezevčíku.

Sotva že jazyk nešťastného zvířete smočil se v tekutině, celé tělo psa zachvělo se křečovitě, a již spočívalo zde ztuhlé a bez života, jakoby bylo usmrceno bleskem.

Holmes oddechl si z hluboka a otřel si pot s čela. „Měl jsem míti více víry,“ pravil. „Měl jsem věděti, že, jestliže fakt nějaký zdá se příčiti dlouhé řadě vývodů, dokazuje jen, že třeba hledati pro něj jiný výklad nežli ten, jenž by pevnému řetězu dedukcí odporoval. Ze dvou pilulek v této škatulce jedna byla jedem krajně smrtícím, a druhá zcela nezávadná. Měl jsem to věděti dříve ještě, nežli jsem škatulku spatřil.“

Toto tvrzení bylo tak překvapující, že jindy byl bych nevěřil, že jest Holmes střízliv. Avšak tuto spočíval mrtvý pes, důkaz to, že domněnka Holmesova byla správnou.

Zdálo se mi, že mlha ve vlastní mysli mé zvolna se rozptyluje, i počal jsem nabývati byť ještě matného a nejasného názoru o pravdě.

„To vše zdá se vám býti podivné, poněvadž jste opomenuli při počátku vyšetřování případu postihnouti důležitost jediného, skutečného klíče tajemství, kteréž se vám naskytlo. Mně přálo štěstí, že jsem jej postihl, a všechno co se událo od té doby potvrdilo moji původní domněnku a bylo v pravdě logickým jejím důsledkem. Od té chvíle věci, které vás překvapovaly a případ pro vás tím více zatemňovaly, mně rozjasňovaly mysl víc a více a upevňovaly mé záměry. Jest to klam, zaměňovati neobyčejnost s tajemstvím.

Nejobyčejnější zločin jest často nejtajemnějším, poněvadž neskýtá žádných nových známek, z něhož by dedukce mohly býti učiněny. Vraždu tuto bylo by neskonale nesnadněji rozřešiti, kdyby tělo oběti bylo spočívalo prostě na cestě bez oněch nezvyklých a sensačních okolností, kteréž ji učinily pozoruhodnou. Neobyčejné ony podrobnosti daleky toho, aby učinily případ nesnadnějším, usnadnily spíše jeho řešení.“

Pan Gregson, kterýž naslouchal proslovu tomu se značnou netrpělivostí, nemohl se déle přemoci.

„Slyšte, pane Holmese,“ pravil, „jsme hotovi přiznati vám, že jste čiperný muž a že máte své vlastní methody. Ale nyní jest nám třeba více, než pouhé theorie a pouhých výkladů a rozkladů. Běží o to, zmocnitit se pachatele. Já šel cestou svou, a zdá se nepravou. Mladý Charpentier nemohl býti zapředen do druhé této afféry. Lestrade honil se za svým mužem – a jak se zdá, také neprávem. Dělal jste narážky zde, dělal jste narážky tam. A zdá se, že víte více nežli my, avšak nadešel čas, kdy, jak cítíme, máme právo již tázati se vás přímo, co o afféře té víte. Můžete nám pověděti jméno pachatele?“

Lestrade dodal:

„I já musím říci, pane, že Gregson má pravdu. My oba se snažili, a oba bez úspěchu. Podotkl jste nejednou již od té doby, kdy jsem nalezl druhého zavražděného, že nyní známy jsou vám všechny okolnosti. Nebudete nám jich tedy zajisté již zamlčovati.“

I já poznamenal:

„Odkládati ještě déle zatčení vraha znamenalo by umožniti mu, by spáchal nějaký nový zločin.“

Tak doléhali jsme všichni, an Holmes jevil známky nerozhodnosti.

Přecházel dále po pokoji s hlavou svěšenou a s víčky polopřivřenými, jak bývalo zvykem jeho, byl-li zabrán do myšlenek.

Náhle stanuv a podívav se na nás, pravil:

„Vrahů není několik. Věc tu můžete pokládati za vyloučenou. Tázali jste se mne, znám-li jméno vraha. Ano, znám. Pouhé jméno jest však málo u porovnání s možností vztáhnouti ruku na něj. Doufám učiniti tak velmi záhy. Mám dobrou naději, že dosáhnu toho vlastními opatřeními, avšak jest to věc, kteráž vyžaduje velmi opatrného postupu, neboř máme co činiti s mužem velmi zchytralým a troufalým, kterýž podporován jest, jak jsem měl příležitost se přesvědčiti, jiným, stejně chytrým.

Pokud muž ten nemá potuchy, že jest podezření proti němu, jest možno zmocniti se ho. Avšak jakmile nabude nejmenšího podezření, změní svoje jméno, a zmizí okamžitě mezi čtyřmi milliony obyvatelův velikého tohoto města.

Aniž bych se chtěl dotknouti vašich citů, musím říci, že pokládám muže toho za cíl vymykající se moci úřední policie, a proto nežádal jsem vás za podporu. Nebudu-li míti úspěch, padne ovšem za to všechna hana na mne. Ale na to jsem připraven. Nyní jsem však hotov slíbiti vám, že v tom okamžiku, kdy budu vám moci učiniti sdělení, aniž bych ohrozil svoje kombinace, učiním tak.“

Gregson a Lestrade nebyli ani za mák uspokojeni tímto prohlášením, tím méně pohrdlivou narážkou o policejních detektivech.

První začervenal se až po kořínky svých lněných vlasů, kdežto oči druhého zasvítily zvědavostí i pomstychtivostí. Ale neměli času promluviti, neboť kdosi zaklepal na dvéře a mluvčí mladých uličníkův, Wiggins, vsunul do pokoje bezvýznamnou a nečistou postavu svou.

„Libo-li, pane,“ pravil, vjev si rukou do vlasů nad čelem, „mám dole povoz.“

„Jsi dobrý hoch,“ pravil Holmes lichotivě. A bera pár ocelových pout z jedné zásuvky, obrátil se k detektivům a dodal:

„Proč nezavedete tento vzorek u vás na policii? Podívejte se, jak krásně se zavírají. Téměř v jediném okamžiku!“ –

Lestrade odtušil:

„Starý vzorek jest dosti dobrý. Jen kdybychom měli muže, kterémuž bychom pouta mohli nasaditi!“

„Výborně, výborně,“ děl Holmes, usmívaje se. „Nechť drožkář pomůže mi snésti zavazadla. Jdi pro něj, Wigginse!“

Překvapilo mne, že soudruh můj mluvil, jakoby se chystal na cestu, ačkoliv mi neřekl ani slova o tom.

V pokoji byl veliký vak i vytáhl jej a počal svazovati jej řemeny. Byl horlivě tím zaměstnán, když drožkář vstoupil do komnaty.

„Pomozte mi, drožkáři, stáhnouti tyto řemínky,“ děl Holmes, kleče na zavazadlech svazovaných a neobraceje ani hlavy.

Muž přistoupil s výrazem poněkud nedůvěřivým a potměšilým, a sklonil své ruce, aby pomohl.

V okamžiku tom ozvalo se ostré třesknutí, zařinčení kovu, a Sherlock Holmes vztyčil se opět na ráz.

Zároveň zvolal se zářícíma očima:

„Pánové, dovolte mně, bych vám představil pana Jeffersona Hopea, vraha Enocha Drebbera a Josefa Stangersona!“

Celá věc přihodila se v okamžiku a tak rychle, že neměl jsem ani času dobře si ji uvědomiti.

Pamatuji se podnes dobře na scénu tu, na vítězoslavný pohled Holmesův, na znění povýšeného jeho hlasu, na drožkářovu užaslou, divokou tvář, když se díval na lesklé okovy, jež jako kouzlem objevily se na jeho rukou.

Vteřinu neb dvě tvořili jsme skupinu nehybných soch. Potom se zuřivým, nečlánkovaným rykem vězeň vyškubl se z pevné ruky Holmesovy a vrhl se do okna.

Dřevěné pažení i sklo povolilo, avšak dříve, nežli mohl proskočiti oknem, Gregson, Lestrade i Holmes vrhli se naň jako chrti.

Strhli jej zpět do komnaty, a nyní počal strašlivý zápas.

Tak silný a zuřivý byl muž ten, že opět a opět setřásl nás všechny čtyři se sebe.

Zdál se míti křečovitou sílu muže v epileptickém záchvatu. Tvář a ruce jeho byly strašlivě rozdrásány střepinami skla, ale ztráta krve nezmenšila jeho odpor. Teprve, když podařilo se Lestradovi, dostati se mu rukou pod šátek, jímž měl krk ovázán, a zpola jej zardousiti, přesvědčili jsme jej, že všechen zápas jest marný, avšak necítili jsme se bezpečnými, dokud jsme nespoutali i nohy jeho stejně pevně jako jeho ruce.

Učinivše tak, povstali jsme celí zmořeni a udýcháni.

Sherlock Holmes děl:

„Máme jeho povoz po ruce, poslouží nám, abychom ho dovezli na policejní ředitelství.“

„A nyní, pánové,“ pokračoval s roztomilým úsměvem, „kdy dospěli jsme tajemství na kloub, bude mi jen vítáno, budete-li mi klásti jakékoliv otázky, i nemusíte se obávati, že bych odpíral na ně odpověď.“