Mstitel

VI. TOBIÁŠ GREGSON DOKAZUJE, CO DOVEDE.

Noviny druhého dne byly plny zpráv o „Tajuplné afféře Brixtonské“, jak ji přezvaly. Všechny měly dlouhé zprávy o ní, a některé dokonce i celé úvodní články.

Některé informace v nich byly pro mne nové. Mám ještě ve svém portefeuillu četné výstřižky a výňatky o případu tom.

Podávám zde tresť z nich:

„Dayly Telegraph“ poznamenal, že v historii zločinu zřídka kdy naskytla se tragedie, která by jevila podivnější okolnosti. Německé jméno oběti, nedostatek všeliké jiné pohnutky a příšerný nápis na stěně, vše to ukazovalo prý k tomu, že zločin spáchán byl politickými uprchlíky a revolucionáři.

Socialisté mají mnohá odvětví v Americe, a muž ubitý nepochybně porušil jich nepsané zákony a byl jimi stopován a skolen.

Když ještě časopis učinil narážky na Vehmgericht, na aqua tofanu, na karbonáře, na markýzku de Brinvilliers, na theorii Darwinovu, na učení Malthusovo a na Ratcliff-Highwayské vraždy, zakončil článek důtklivým napomenutím vlády, aby lépe bděla nad cizinci v Anglii.

Standart přičinil poznámky o faktu, že výstřelky a přehmaty proti zákonu dějí se hlavně za liberální vlády.

Usmrcený byl americký gentleman, kterýž bydlil po několik týdnů ve hlavním městě.

Ubytován byl v pensionátu paní Charpentierové na terase Torquayské ve čtvrti Camberwellské.

Doprovázen byl na cestách svých sekretářem svým, panem Josefem Stangersonem.

Oba rozloučili se s majitelkou pensionátu ve čtvrtek, dne 4. a odjeli na eustonskou stanici, aby zastihli rychlík liverpoolský. Byli viděni potom pospolu na perronu.

Nic více neví se o nich, až tělo Drebberovo nalezeno bylo, jak vzpomenuto, v prázdném domě na Brixtonské ulici, několik mil od Eustonu.

Jak Drebber dostal se tam a jak dokonal, to jsou otázky, zahalené prý v úplné tajemství.

Není pranic známo o tom, kde Stangerson prodlévá.

„Těší nás,“ psal list dále, „že pan Lestrade a Gregson z policejního ředitelství jsou pověřeni vyšetřováním případu toho i lze očekávati s důvěrou, že tito chvalně známí policejní úředníci rychle zjednají světlo v této záležitosti.“

„Daily News“ podotkly, že není pochybnosti o tom, že zločin byl politického rázu.

Despotism i nenávist vůči všem svobodám, jimiž prodchnuty jsou vlády na kontinentu, měly za následek, že zapudily na břehy naše značný počet mužů, kteří byli by bývali výbornými občany, kdyby nebyli roztrpčeni vzpomínkou na vše, co musili podstoupiti.

Mezi muži těmito jest velmi přísný zákonník cti, jehož každé porušení trestáno jest smrtí.

Děje se vše, aby vypátrán byl tajemník Stangerson, aby zjistily se některé zvláštnosti ve zvycích a v životě zesnulého.

Veliký krok byl učiněn, že objeven byl dům, ve kterém Drebber bydlil – a objev ten děkovati sluší zcela ostrovtipu a energii pana Gregsona z policejního ředitelství.

Holmes i já četli jsme při snídani tyto zprávy, jež jej pobavily.

„Řekl jsem vám již, cokoliv se stane, že to bude připočteno za zásluhu Lestradovi a Gregsonovi.“

„To závisí na tom, jak se věc ještě obrátí.“

„Ó, vy naivní, od toho to nijak nezávisí. Bude-li muž polapen, bude to přičteno za zásluhu jich výkonů. Unikne-li, bude to na vzdor jich výkonům. Cokoliv se stane – oni budou míti vždy své stoupence. „Un sot trouve toujours un plus sot qui l’admit“, praví francouzské přísloví.“

„Co po čertech se to děje?“ zvolal jsem, neboť v okamžiku tom bylo slyšeti mnoho kroků v chodbě a na schodech, jež provázeny byly hlasitými výrazy nevole, pronášenými naší hospodyní.

„Toť bakerská divise detektivní moci policejní,“ děl můj soudruh vážně, a sotva to dořekl, vrazilo do pokoje půl tuctu nejšpinavějších a nejotrhanějších uličníkův, jaké kdy jsem v životě zahlédl.

„Pozor!“ zvolal Holmes ostrým tonem, a šest malých, špinavých lotříků postavilo se do jedné řady jako šest umazaných soch. „Příště pošlete ke mně jedině Wigginsa se zprávou a ostatní nechť čekají na ulici. Nalezl jste, Wigginsi?“

„Ne, nic jsme nenalezli, pane,“ děl jeden z hochů.

„Nečekal jsem, že byste tak brzy nalezli. Musíte déle vytrvati. Zde vaše odměna.“

Podal každému shilling.

„Nyní jděte, a přijďte brzy s lepší zprávou.“

Kynul rukou, a oni odběhli po schodech již jako stádo krys, a v nejbližším okamžiku slyšeli jsme již hlasy jejich na ulici.

„Jediný takový chuďas vykoná více, nežli tucet skutečných policistů,“ podotkl Holmes. „Pouhý pohled na úřední osobu zavírá lidem ústa. Tito kluci vniknou však všude a slyší všechno. Jsou jako jehly, a co jim schází, jest jenom organisace.“

Tázal jsem se:

„Používáte jich v Brixtonském případě?“

„Ano, běží o jednu věc, kterou chci zjistiti. Jest to pouhá otázka času. Haló, teď uslyšíme něco nového s přídavkem ukojené pomstychtivosti. Tamhle přichází Gregson s výrazem škodolibé blaženosti v každém rysu své tváře. A jistě pro nás, to vím. Ano, stanul už před domem. A vešel již dovnitř!.“

Zvonec prudce zazvonil, a v několika vteřinách detektiv s krásným vlasem stoupal již po schodech, bera tři schody najednou, a vrazil do našeho pokoje.

„Můj drahý,“ volal, tiskna lhostejnou ruku Holmesovu, „gratulujte mi! Objasnil jsem celý případ, jest jasný jako den.“

Stín úzkosti, jak se mi zdálo, mihl se výraznou tváří mého soudruha.

Holmes se tázal:

„Myslíte, že jste na pravé stopě?“

„Na pravé stopě! Máme muže už pod závorou!“

„A jeho jméno?“

„Artur Charpentier, poddůstojník v loďstvu Jejího Veličenstva,“ zvolal Gregson slavnostně, mna si ruce, a nadýmaje tváře.

Sherlock Holmes si oddechl, a napětí jeho ulevilo si úsměvem.

„Usedněte a okuste jeden z těchto doutníkův,“ pravil. „Rádi bychom věděli, jak jste toho docílil. Chcete whisky a vodu?“

„Jak vám libo,“ odvětil detektiv. „Rozčilující zkoušky za minulých dvou dnů znavily mne úplně. Ne tak ani tělesná námaha, nýbrž – rozumíte zajisté – napětí duševní. Oceníte to zajisté, pane Sherlocku Holmese, neboť pracujeme oba mozkem.“

„Prokazujete mně příliš mnoho cti,“ děl Holmes vážně. „Povězte mi však především, jak jste dospěl k tomuto převzácnému výsledku.“

Detektiv usedl do křesla a jal se s rozkoší kouřiti doutník.

Po té pleskl se náhle do stehna v krajním rozradostnění.

Zároveň zvolal:

„Šprým největší jest v tom, že Lestrade, kterýž pokládá se vždy za tak bystrého, hnal se pořád ještě za falešnou stopou. Honí se za tajemníkem Stangersonem, kterýž však nemá se zločinem nic více činiti, nežli narozené robě. Nepochybuji ostatně, že ho již polapil.“

Pomýšlení toto lehtalo Gregsona tak, že smál se, div že se smíchy nekuckal.

„A jak vy jste objevil klíč záhady?“

„Ó, povím vám to vše. Ovšem, doktore Watsone, jest to jen mezi námi. První nesnáze byla, jak zjistili předchozí život onoho Američana. Leckdo byl by snad čekal, až by dotazy a návěští byla zodpověděna, aneb až by též účastníci afféry sami vystoupili vpřed a informace dobrovolně poskytli. To však není způsob Tobiáše Gregsona. Pamatujete se na klobouk, ležící podle mrtvoly?“ Holmes odtušil:

„Ano, byl koupený od Johna Unterwooda a synů v č. 129 v třídě Combewellské.“

Gregson podíval se na Holmesa, jakoby byl spadl s nebe.

Děl:

„Neměl jsem ani potuchy, že jste si to poznamenal. Byl jste tam?“

„Nikoliv.“

„Aj,“ vykřikl Gregson, a bylo viděti, že se mu ihned ulevilo, „nemáte nikdy opomenouti žádné příležitosti, byť zdála se býti sebe podřízenější.“

„Velikému duchu není nikdy nic maličkým,“ odtušil Holmes zamyšleně.

„Nuže, šel jsem k Unterwoodu a tázal jsem se ho, prodal-li klobouk takové velikosti a podoby. Našel to ihned v knihách. Poslal klobouk panu Drebberovi, bydlícímu v pensionátu paní Charpentierové na Torquayské terase. Tak jsem zvěděl jeho adresu.“

Holmes zamumlal:

„To bylo čiperné, velmi čiperné!“

Detektiv pokračoval:

„Navštívil jsem paní Charpentierovou. Shledal jsem ji velmi bledou a zarmoucenou. Dcera její byla v komnatě – neobyčejně hezké to děvčátko; měla zarudlé oči a rty její se chvěly, když jsem s ní mluvil. Neuniklo mi to. Počal jsem cítiti, že tu něco vázne. Znáte ten pocit, pane Holmese, přijde-li člověk na pravou stopu – jakési ono chvěni v nervech?“

‚Slyšela jste o tajuplné smrti vašeho posledního hosta, pana Drebbera z Clevelandu?‘ tázal jsem se paní.

Matka přikývla, zdála se býti neschopna slova. Dceři vytryskly slzy z očí. Cítil jsem nyní více ještě než dříve, že tito lidé vědí něco o věci té.

Ptal jsem se dále:

‚V kolik hodin odjel pan Drebber z vašeho domu ke vlaku?‘

Odpověděla, ale hlas dusil se jí v hrdle rozčilením:

‚V osm hodin. Tajemník jeho pan Stangerson pravil, že odjíždějí dva vlaky, jeden v 9 hod. 15 min. a druhý v 11 hodin. On chtěl stihnouti vlak první.‘

‚A tehdy viděly jste ho naposled?‘

Strašlivá změna udála se se ženinou tváří, když jsem vyslovil tuto otázku. Obličej její zesinal úplně. Trvalo to několik vteřin, dříve než mohla pronésti jediné slovo: ‚Ano‘. Když tak učinila, slovo to znělo chraplavě a nepřirozeně. Nastalo na okamžik ticho, a potom promluvila dcera klidným, jasným hlasem:

‚Nikdy, matičko, nemůže z nepravdy vzejiti nic dobrého.‘

Děla: ‚Buďme upřímný k pánu tomu. Viděly jsme pana Drebbera ještě jednou.‘

Paní Charpentierova vzkřikla:

‚Odpusť ti milosrdný Bůh!‘

Zalomila rukama nad hlavou, a sklesla nazpět na stolici. A dodala:

‚Zabila jsi svého bratra!‘

Dívka odtušila pevně:

‚Artur sám bude raději, řekneme-li pravdu.‘

Prohlásil jsem na to:

‚Učiníte nyní nejlépe, povíte-li mi všecko. Nejhorší jsou věci zpola napovězené. Nevíte, co všechno již víme.‘

Matka zvolala poznovu:

‚Zodpovědnost padne na hlavu vaši, Alice!‘

Obrátivši se pak ke mně, dodala:

‚Řeknu vám všechno, pane. Nemyslete si, že rozčilení mé plyne ze strachu, že by syn můj skutečně měl vinu ve strašlivé té afféře. Jest naprosto nevinen. Strach můj plyne z toho, že ve vašich očích, neb jiných mohlo by se zdáti, že jest kompromitován. To jest však jistě nemožné. Jeho ušlechtilá povaha, jeho povolání, jeho předchozí život – vše to vylučuje takovou domněnku.‘

Odpověděl jsem: ‚Ulevte srdci svému vyznáním všech okolností. Od toho závisí vše, a je-li syn váš nevinen, nestane se mu nic zlého.‘

‚Snad Alice učinila bys lépe, kdybys nás nechala o samotě,‘ děla matka.

Dcera se vzdálila.

Matka pokračovala:

‚Neměla jsem, pane, v úmyslu, říci vám vše, avšak, když nebohá moje dcera to prozradila, nezbývá mi nic jiného. Když jsem se však rozhodla mluviti, řeknu vše a ničeho neopomenu.‘

‚Jest to nejmoudřejší od vás,‘ děl jsem.

‚Pan Drebber byl u nás skorém tři týdny. On a jeho tajemník pan Stangerson cestovali po kontinentu. Povšimla jsem si nápisu „Kodaň“ na lístcích nalepených na jejich vacích, jež dokazovaly, že oba tam dleli naposled. Stangerson byl klidný, zdrželivý člověk, ale jeho zaměstnavatel – smutno dost – byl zcela jiného chování. Byl hrubých mravů a divý po svém způsobu. Hned v noci po svém příjezdu, opil se až běda a opravdu nelze říci, že by po dvanácté hodině ve dne byl kdy střízliv.‘

‚Jeho chování k služkám bylo až příliš volné a důvěrné. Nejhorší bylo, že brzy osvojil si stejné chování i k mé dceři Alici a mluvil s ní nejednou způsobem, kterémuž na štěstí nevinnost její bránila rozuměti. Tu a tam chytl ji a objal – urážlivé to chování, kteréž vlastní tajemník jeho vytkl mu jakožto nedůstojné.‘ Tázal jsem se:

‚Proč jste však to vše trpěla? Myslím, že jste se mohla zbaviti svých hostů, kdybyste chtěla.‘

Paní Charpentierová zarděla se při mé zcela pochopitelné otázce.

‚Kéž bych ho byla odbyla hned v den, kdy přišel,‘ pravila. ‚Bylo to však silné pokušení. Platili po libře každý den – čtrnáct liber v týdnu, a toto jest nejhorší sezona. Jsem vdova, a hoch můj při námořnictvu stál mne mnoho. Bála jsem se, bych neztratila oněch peněz. Jednala jsem dle nejlepší své vůle. Poslední jeho čin byl však přespřílišný i dala jsem mu následkem toho pokyn, aby nás opustil. Proto také se vzdálil.‘

‚A dále?‘

‚Srdci mému se ulevilo, když viděla jsem ho odjížděti. Můj syn jest nyní právě na dovolené, avšak neřekla jsem mu nic z toho všeho, neboť povaha jeho jest vášnivá a jest neobyčejně oddán své sestře. Když jsem uzavřela dveře za Drebberem, zdálo se mi, že břímě spadlo s mé mysli. Bohužel dříve, než hodina minula, zacinkal zvonec a pan Drebber se vrátil. Byl velice rozčilen a zřejmé až běda zpit.‘

‚Vnikl do komnaty, kde jsem seděla se svou dcerou, a učinil jakousi zmatenou poznámku o tom, že zmeškal vlak. Obrátil se potom k Alici a přede mnou jí navrhl, aby uprchla s ním.‘

‚Jste plnoletá,‘ pravil, ‚a žádný zákon nemůže vám v tom zabrániti. Mám peněz dost a jsem štědrý. Nedbejte zde této staré ženy, ale prchněte ihned se mnou. Budete živa jako princezna.‘

‚Nebohá Alice byla tak polekána, že odskočila od něho, ale on chytil ji za ruku a snažil se táhnouti ji ke dveřím.‘

‚Vykřikla jsem, a v okamžiku tom Artur vešel do pokoje. Co se stalo potom, nevím již dobře. Slyšela jsem klení a neurčitou vřavu rvačky. Byla jsem příliš poděšena, než abych byla pozdvihla hlavu. Když konečně jsem vzhlédla, stál Artur ve dveřích, směje se, a držel hůl v ruce.‘

‚Chlap ten jistě nás už nebude znepokojovati,‘ pravil. ‚Půjdu za ním a uvidím, co dělá dále.‘

‚S těmi slovy vzal klobouk a kvapil ulicí dolů.‘

‚Druhého dne slyšeli jsme o tajuplné smrti Drebberově.‘

„Paní Charpentierová,“ dodal Gregson, „vyprávěla vše to, mnohdy umlkajíc, mnohdy vzdychajíc. Někdy mluvila tak tiše, že jsem sotva porozuměl jejím slovům. Zaznamenal jsem si krátce vše, co řekla, aby nebylo možné žádné nedorozumění.“

„Jest to skutečně rozechvívající,“ děl Holmes a zívl. „Co se stalo potom?“ Detektiv pokračoval:

„Když paní Charpentierová zmlkla, pochopil jsem, že celý případ závisí na jediném bodu. Utkvěv na ni pronikavě očima, čímž já dociluji vždycky u žen náležitého účinku, tázal jsem se jí, v kterou hodinu syn její se vrátil. Odpověděla: ‚Nevím.‘ ‚Jakže, nevíte?‘

‚Nikoliv. Měl vlastní klíč, a otevřel si tedy sám.‘

‚Už jste spaly?‘

‚Ano.‘

‚Kdy jste šly spát?‘ ‚Kol jedenácti hodin.‘

‚Syn váš byl tedy venku aspoň dvě hodiny?‘ ‚Ano.‘

‚Je možno, že také čtyři nebo pět?‘ ‚Ano.‘

‚Co dělal po celou tu dobu?‘

‚Nevím,‘ odpověděla, ale zbledla jako stěna.

Po tomto přiznání matčině nebylo třeba mnoho už vykonati. Vyzvěděl jsem, kde jest poručík Charpentier, vzal jsem s sebou dva policejní úředníky a zatkl jsem ho.

Když jsem se dotkl ramene jeho a radil mu, aby šel klidně s námi, odvětil nestoudně:

‚Jsem si jist, že mne zatýkáte k vůli skonu ničemy Drebbera.‘

Neřekl jsem mu o tom ani slova, takže jeho prohlášení jest co nejpodezřelejší.“

„Opravdu?“ pravil Holmes,

„Poručík měl u sebe ještě těžkou hůl, kterouž měl dle tvrzení matky své, když následoval Drebbera. Byl to silný dubový klacek.“

„Jaký jest závěr váš z toho všeho?“

„Nuže, můj úsudek jest, že poručík Artur sledoval Drebbera až do Brixtonské třídy; když ocitl se tam, došlo mezi nimi k nové hádce, za níž Drebber udeřen byl holí, snad do části těla, kde se nalézá žaludek, a rána ta usmrtila jej, aniž zanechala stop. Pršelo v noci tolik, že nikdo nebyl na ulici, a tu poručík zatáhl tělo své oběti do prázdného domu. Pokud se týče svíčky, krve, nápisu na stěně a prstenu, jsou to všechno nepochybně léčky, aby policie byla uvedena na nepravou stopu.“

„Výborně!“ děl Holmes povzbuzujícím hlasem. „Skutečně, Gregsone, stoupáte stále víc a více. Musíme z vás něco udělati.“

„Musím sám sobě dáti chválu, že jsem to dobře provedl,“ odpověděl detektiv hrdě. „Mladý muž chtěl se pokusiti o prokázání své neviny řka, že když sledoval Drebbera nějaký čas, tento si ho povšiml a najal si drožku, aby mu unikl. Za své cesty domů setkal prý se s jedním soudruhem z lodi a dlouho se s ním procházel. Byv tázán, kde soudruh ten bydlí, nebyl s to, by dal uspokojivou odpověď. Soudím, že všechny okolnosti případu výborně se k sobě hodí. Div mne nepopadne smích, pomyslím-li na Lestrada, kterýž honí se po nepravé cestě. Bojím se, že mnoho nepořídí. Pro Boha, vždyť přichází on sám.“

Byl to skutečně Lestrade, který stoupal po schodech, zatím co jsme spolu mluvili, a kterýž vstoupil nyní do komnaty.

Jistota a křepkost, kteréž jevívaly se jindy v jeho zjevu, vymizely.

Tvář jeho jevila vzrušení a nepokoj a šat jeho byl v nepořádku a poblácen.

Přišel zřejmě nakvap, by se poradil s Holmesem. Spatřiv však svého kollegu, zdál se býti na rozpacích a zamračil se.

Stál uprostřed komnaty, nervosně pohrávaje svým kloboukem a nevěda, co má činiti.

„Jest to zcela neobyčejný případ,“ pravil posléze, „jest to afféra zcela nepochopitelná.“

„Ach, uznáváte to konečně, pane Lestrade!“ zvolal Gregson vítězoslavně. „Myslil jsem, že dospějete i vy k tomu názoru. Podařilo se vám vypátrati tajemníka Stangersona?“

„Tajemník, Josef Stangerson,“ odvětil vážně Lestrade, „byl v Hallidayově soukromém hotelu dnes ráno kol šesté hodiny zavražděn.“