Mstitel

III. JAN FERRIER HOVOŘÍ S PROROKEM.

Tři týdny minuly od té doby, kdy Hope a soudruzi jeho odjeli ze Solného města. Ferrierovo srdce zasmušilo se vždy, kdykoliv pomyslil na návrat jinochův a na hrozící ztrátu adoptovaného dítěte.

Jasná a šťastná její tvář smiřovala ho však s tím více, nežli by mohl to učiniti jakýkoliv důvod. Již dříve se rozhodl celým svým odhodlaným srdcem, že nic by ho nepřimělo, aby svolil, by dcera jeho provdala se za některého Mormona.

Sňatek takový nepokládal za sňatek, nýbrž za hanbu a klesnutí.

Nechť soudil cokoliv o učení mormonském, v této věci byl neoblomným.

Musil si však dáti pozor na ústa, neboť vysloviti nepravověrný názor bylo v oněch dnech v zemi Svatých nebezpečno.

Ano, nebezpečno. Tak nebezpečno, že i nejsvětější troufali si náboženské názory své pouze šeptati s dechem zatajeným, bojíce se, aby něco, co vyklouzlo rtům jejich, nebylo křivě vykládáno, a aby neuvalilo na ně náhlé tresty.

Pronásledovaní stali se nyní sami pronásledovateli, a to pronásledovateli nejstrašnějšími.

Ani inkvisice v Seville, ani německý „wehmgericht“ ani tajné společnosti italské nebyly s to, by uvedly v pohyb tak mocný stroj, jakýž vrhal stín na stát Utahský.

Jeho neviditelnost a tajuplnost, s jakou byl spojen, činila organisaci tu dvojnásob strašlivou. Zdála se býti vševědoucí a všemohoucí a přece nic nebylo viděti ani slyšeti.

Člověk, kterýž vystoupil proti církvi, zmizel, a nikdo nevěděl již, zdaž se někam odebral, aneb co ho stihlo.

Žena jeho a děti čekaly ho doma, avšak otec nevrátil se již nikdy, aby jim pověděl, jak pochodil v rukou tajných svých soudců.

Ukvapené slovo, ukvapený čin následovány byly zničením a přece nikdo nevěděl, jaké povahy byla strašlivá moc, jež se vznášela nad nimi.

Jaký div, že muži odcházeli v samém strachu a úzkosti a že v samém středu poušti neodvážili se zašeptati pochybnosti, jež je tísnily.

Nejprve neznámá, strašlivá ta moc obrátila se proti vzdorujícím, kteří, přijavše mormonskou víru, přáli si potom zvrátiti ji.

Počet dospělých žen řidl a mnohoženství bez ženských osadnic, jež by se mohly přivábiti, bylo skutečně planou doktrinou.

Podivné pověsti počaly kolovati, pověsti o zavražděných přistěhovalcích a o přepadených, oloupených táborech v krajích, kdež Indiánů nebylo nikdy viděti.

Nové ženy objevily se v harémech Starších, ženy, které chřadly a plakávaly, a v jichž tvářích tkvěly stopy nesmazatelných hrůz.

Opoždění poutníci na horách mluvili o četách ozbrojených mužů, maskovaných, tajuplných, mlčenlivých, kteří míhali se kol nich v temnotách.

Tyto slechy a pověsti nabývaly podstaty a určitých tvarů, a byly potvrzovány a znovu potvrzovány, až vyhranily se v určité jméno.

Podnes v dalekých zákoutích Západu i jméno „Danite Band“ čili „Andělů Mstitelů“ jest jménem příšerného, zlověstného zvuku.

Lepší poznání organisace, kteráž měla tak strašlivé důsledky, zvýšilo spíše, nežli zmírnilo hrůzy, kteréž budila v myslích lidu.

Nikdo nevěděl, kdo náležel k této nemilosrdné společnosti.

Jména pachatelův těchto skutkův krvavých a násilných, vykonaných jménem náboženství, udržována byla v hlubokém tajemství.

Dávný přítel, jemuž jste projevili své pochybnosti o proroku a jeho poslání, byl jedním z těch, kteří přišli v noci ohněm a mečem vykonati trest.

Bál se proto každý i svého souseda, a nikdo nemluvil o těchto věcech, třeba je měl na srdci.

Jednoho krásného jitra Ferrier chystal se vybrati se na svá pšeničná pole, když tu slyšel cvaknouti kliku ve vrátkách, a podívav se oknem, spatřil otylého muže prostředního věku a s vlasem ryšavým, přicházejícího po stezce.

Srdce jeho div nezastavilo svůj tlukot, neboť nebyl to nikdo jiný, nežli veliký Brigham Young sám.

Chvěje se – neboť věděl, že návštěva taká věští pro něj málo dobrého – Ferrier kvapil ke dveřím pozdraviti mormonského náčelníka.

Tento přijal však chladně jeho pozdrav a následoval ho s přísnou tváří do pokoje pro hosty.

„Bratře Fernere,“ pravil usedaje, a hledě ostře na farmáře z pod svých světlých řas, „věrní naši věřící osvědčili vám skutečné přátelství. Ujali jsme se vás, když jste hynul v poušti, sdíleli jsme potraviny s vámi, dovedli jsme vás zdráva do Vyvoleného Údolí, poskytli jsme vám pěknou část půdy, a umožnili jsme vám, byste bohatl pod ochranou naší. Jest tomu tak?“

Ferrier odtušil:

„Jest tomu tak.“

„Za to vše kladli jsme vám jen jednu podmínku: abyste přijal pravou víru, a abyste se podřídil v každém směru úkonům jejím! To jste slíbil učiniti, ale toho, jak praví všeobecná zvěst, nedbáte.“

„Jakže toho nedbám?“ tázal se Ferrier, zvednuv ruce své, jakoby se chtěl hádati. „Nepřispíval jsem k společnému fondu, nechodil jsem do chrámu, nepracoval jsem – – –?“

Ohlédnuv se kol sebe, Young se tázal:

„A kde jsou vaše ženy? Zavolejte je, rád bych je pozdravil!“

Ferrier odtušil:

„Jest pravda, že jsem se neoženil. Avšak žen jest málo, a jsou mnozí, kteří mají na ně větší nárok, nežli já. Nežil jsem však osaměle, měl jsem dceru, která mně obstarávala moje potřeby.“

Vůdce Mormonů odvětil:

„O vaší dceři chci právě mluviti. Vyrostla ve skutečný květ Utahu a nalezla zalíbení v očích mnohého, který stojí vysoko v naší zemi.“ Ferrier v duchu zahořekoval.

„Vypravují se historie o ní, kterým bych nechtěl raději ani věřiti – historie, že jest zasnoubena jakémusi pohanu. To jest nepochybně jen klep zlých jazykův. Jak zní třinácté přikázání v zákonníku Josefa Smitha?“

„Provdej každou dívku pravé víry za jednoho z vyvolených, neboť, kdyby provdána byla za pohana, spáchala by těžký hřích.“

„Tomu-li tak, jest nemožno, abyste vy, kterýž vyznáváte svatou víru, dovolil své dceři, by ji porušila.“

Ferrier neodpověděl, ale pohrával si nervosně s jízdeckým svým bičíkem.

„Tato jediná věc. musí býti zkouškou celé vaší víry – tak bylo rozhodnuto ve Svaté radě Čtyř. Dívka jest mladá i nechceme, aby se provdala za šedivce, aniž ji zbaviti chceme veškeré volby. My Starší máme mnohé heifer, avšak musí býti postaráno také o naše děti. Stangerson má syna a Drebber má syna a každý z nich by rád uvítal dceru vaši ve svém domě. Nechť volí mezi nimi. Jsou mladí, bohatí a pravé víry. Co tomu říkáte?“

Ferrier mlčel chvíli s obočím svraštěným.

Posléze pravil:

„Dopřejte nám času. Moje dcera jest velmi mladá – dosáhla teprve sotva věku, způsobilého k oddavkám.“

Young povstávaje zvolal:

„Mějž si tedy měsíc na rozmyšlenou. Po lhůtě té nechť nám odpoví.“

Procházel již dveřmi, když se náhle obrátil s tváří zardělou a s očima blýskajícíma.

Při tom zahřměl:

„Bylo by lépe pro vás, Johne Ferriere, i pro ni, aby kostry vaše bělaly se nyní na Sierře Blance, než abyste stavěli slabou vůli svoji proti rozkazům Svaté rady Čtyř!“

S hrozivým posunkem své ruky vyšel ze dveří a Ferrier slyšel těžké kroky jeho skřípati po kamennité stezce.

Farmář seděl ještě s hlavou opřenou o loket, přemýšleje, jak by měl věc tu vyjeviti své dceři, když tu jemná ruka položila se na ruku jeho.

Vzhlédnuv, viděl Lucii státi vedle sebe.

Jediný pohled na bledou, postrašenou tvář její přesvědčil jej, že byla slyšela vše.

Odpovídajíc na pohled jeho, děla:

„Nemohu za to. Hlas jeho zazníval celým domem. Ach, otče, otče, co máme učiniti?“

Přitáhnuv ji k sobě a pohladiv ji těžkou, hrubou rukou svou po kaštanových vlasech Ferrier děl:

„Nelekej se sama přespříliš. Nějak se již rozhodneme. Necítíš, že by oslábla tvá náklonnost pro onoho mladíka?“

Vzlykot a stisk ruky byly jedinou její odpovědí.

„Ovšem, že necítíš. A nebyl bych ani rád slyšel, kdybys řekla, že ano. Jest to hoch k pomilování a křesťan, kterýž víc platí, než tito lidé přes veškeré jich kázání a modlení. Zítra ubírá se jedna výprava do Nevady, i pošlu mu obratně zprávu, aby zvěděl, v jaké svízeli jsme se ocitli. Musil bych znáti špatně muže toho, kdyby nebyl zde s rychlostí blesku.“

Lucie zasmála se přes slzy své otcově výrazu.

Pravila:

„Přijde-li, dá nám sám nejlepší radu. Bojím se jen o vás, otče drahý. Jest slyšeti – jest slyšeti takové strašlivé historky o osudu těch, kteří se opřeli proroku. Stihlo je vždy něco hrozného.“

Otec odpověděl:

„Avšak my jsme se mu neopřeli. Bude dost času chystati se na bouři, až tak učiníme. Máme měsíc před sebou. Ku konci jeho, myslím, bude nejlépe, když zmizíme z Utahu.“

„Opustiti Utah?“

„Jiného nic nezbude. Budeme hledět zpeněžiti z farmy co nejvíce a ostatní necháme býti. Abych pravdu řekl, Lucie, není to poprvé, co na to myslím. Nehodlám plaziti se před žádným člověkem, jako činí tito lidé před svým nadutým prorokem. Jsem Američanem svobodným, a tohle vše jest pro mne něco nového. Jsem tuze starý, než abych se učil něčemu jinému. Přijde-li zuřiti proti této farmě, nalezne cestující, ustupující v opačném směru.“

„Avšak nedovolí nám odejiti.“

„Počkej, až Hope přijde, uvidíme, jak to zařídíme. Zatím netrap se, miláčku, a nechoď s očima uplakanýma, nebo bude Young více naléhati na mne, uvidí-li to. Není tu čeho se báti, ani jakéhokoliv nebezpečí.“

Ferrier pronesl útěšná slova ta tonem plným důvěry, nicméně dívka povšimla si toho, že věnoval nezvyklou péči pevnému zavírání dveří v noci, a že pečlivě vyčistil a nabil starou pušku, kteráž visela na stěně jeho ložnice.