Mstitel

II. KVĚT Z UTAHU.

Není tuto na místě zaznamenávati zkoušky a strádání, jež snášeti musili vystěhovalí Mormonové, než dospěli ke konečnému svému cíli.

Od břehů Mississippi k západním svahům Skalních hor probíjeli se s houževnatostí, jež nemá rovna v dějinách. Divoši a dravá zvěř, hlad, žízeň, únava a nemoc – překážka každá, jakou příroda jim klásti dovedla – vše to překonáváno bylo s anglosaskou vytrvalostí.

Avšak dlouhá cesta a hrůzy se hromadící otřásly srdcem i nejsilnějších mužů z nich. Nebylo jednoho, který by nebyl klesl na kolena u vroucí modlitbě, když konečně spatřili pod sebou široké údolí Utahské, zalité sluneční září, a když zvěděli ze rtů svého vůdce, že toto jest země zaslíbená, a že tato panenská půda na vždy má býti jejich.

Young záhy ukázal, že jest obratným správcem i zároveň rázným náčelníkem.

Mapy nakresleny, i připraveny nárysy, jimiž načrtnuto příští město.

Všechny farmy kolem byly vyměřeny a přikázány v poměru ke stavu a schopnostem každého jednotlivce.

Obchodník uveden ve svůj obchod a umělec ve své povolání.

Ulice a náměstí města vyvstávaly jako kouzlem.

Kraj kolem odvodňován, rozdělován mezníky, zaséváno obilí, vymýťovány lesy, tak že celý kraj v příštím létě zazářil zlatem pšeničných klasův.

Dařilo se všem v podivné této osadě. A nade vším veliký chrám, který zřídili ve středu města, zvedal se vysoko a široko.

Od prvního úsvitu až po konec soumraku klepot kladiv a skřípot pily neustaly nikdy ozývati se kol velebné budovy, kterouž vystěhovalci zřídili Tomu, jenž zdrávy je provedl mnohým nebezpečím.

Oba ztracenci, Jan Ferrier a malé děvčátko, jež sdílelo s ním osud jeho a přijato bylo za dceru jeho, provázeli Mormony až na konec veliké pouti jejich.

Malá Lucie byla vezena dost příjemně ve voze staršího Stangersona, v útulku to, kterýž sdílela se třemi ženami onoho Mormona a s jeho synem, tvrdošíjným dvanáctiletým hochem, prudké mysli.

Vzpamatovavši se s lehkostí dětství z rány, způsobené jí smrtí matčinou, stala se brzy miláčkem žen a smířila se s novým životem ve svém pohyblivém, plátnem pokrytém domově.

Mezitím Ferrier, zotaviv se z útrap svých, vynikl jako užitečný vůdce a neúnavný lovec.

Tak nabyl rychle vážnosti svých nových soudruhů, že když dosáhli konce své pouti, bylo jednohlasně uznáno, že má býti opatřen kusem země nanejméně stejně velikým a stejně úrodným jako každý jiný osadník, kromě Younga sama, a kromě Stangersona, Kemballa, Johnstona a Drebbera, kteří byli čtyřmi hlavními staršími.

Na pozemku takto nabytém Ferrier vystavěl si veliké stavení, k němuž přistavoval léty tolik, že změnilo se časem v prostorný letohrad.

Byl mužem praktickým, bystrých činů a obratných rukou. Železná konstituce jeho dovolovala mu od rána do večera orati a obdělávati pozemky. Takto farma a všechen jeho majetek rostly neobyčejně.

Po třech letech vedlo se mu lépe, nežli jeho sousedům, v šesti letech byl zámožným, v devíti letech bohatým, a v dvanácti letech nebylo ani půl tuctu mužů v celém Solném Jezerním Městě, kteří by se byli mohli mu vyrovnati.

Od velikého vnitrozemního jezera až ku vzdáleným horám Wahsatchským nebylo jména známějšího nad jméno jeho.

Jedna jediná věc však byla, kterouž dráždil nedůtklivost svých souvěrců.

Žádný důvod, žádné přesvědčování nepohnuly jej, aby si zřídil ženskou domácnost po způsobu svých soudruhů. Neuváděl nikdy důvodův pro trvalý ten odpor, nýbrž spokojil se rozhodným a neoblomným trváním při svém předsevzetí.

Někteří vinili ho proto z vlažnosti k přijatému náboženství, a jiní z chtivosti nahromaditi jmění a z odporu proti výdajům.

Jiní opět mluvili o nějaké bývalé lásce a o dívce krásných kadeří, kteráž prý utrápila se na březích Atlantického oceánu.

Ať byl důvod jakýkoliv, Ferrier zůstal přísným mládencem.

V každém jiném ohledu podřizoval se náboženství nové osady, a získal si jména pravověrného a přímého muže.

Lucie vyrůstala v domě jeho, a podporovala adoptivního otce svého ve všech jeho podnicích.

Svěží vzduch horský a blahodějná vůně smrkův nahradily děvčátku chůvu i matku.

Rok za rokem vyrůstala a sílila, tváře její růžověly víc a více a krok stával se pružnějším.

Mnozí poutníci na cestě, jež táhla se podél farmy Ferrierovy, cítili ožívati v mysli své mnohé myšlenky zapomenuté, když viděli štíhlou dívčí postavu její cupati pšeničnými poli, aneb když potkali ji sedící na otcově divokém koni, a počínající si při tom všem s lehkostí a půvabem pravého děvčete Západu.

Tak poupě rozkvetlo v květ a toho roku, kdy otec její stal se nejbohatším z farmářů, rozkvetla i ona jako krásný vzor ženství amerického, tak krásný, jaký s těží bylo lze nalézti na celém tichomořském svahu.

Nebyl to však otec, kterýž poprvé objevil, že dítě rozvinulo se v ženu. Bývá tak zřídka v takových případech. Tajuplná změna ta jest příliš jemná a příliš postupná, než aby mohla býti měřena určitými daty. A na nejméně dívka sama ví o ní, až zvuk hlasu nějakého neb dotyk něčí ruky zachvěje srdcem jejím a až pozná ve směsi hrdosti a bázně, že probuzena jest v ní nová a bohatší povaha.

Málo jest těch, které nemohou si připomínati taký den a drobný taký příběh, kterýž zvěstoval jim zoru nového života.

V případu Lucie Ferrierovy okamžik ten byl vážný dost, nehledě i k dalšímu vlivu na její osud a na osud mnohých jiných.

Bylo teplé červnové jitro a „Svatí posledního soudu“ byli čile při práci jako včely, jichž oul byli přijali za svůj odznak.

V polích a na ulicích ozýval se týž ruch lidského přičinění.

Po zaprášené silnici defilovala dlouhá řada mezků s těžkými břemeny, směřujíc veskrz k západu, neboť zlatá horečka byla vypukla v Kalifornii a cesta tam po souši vedla městem „Vyvolených“.

Tu a tam hnána stáda ovcí i volů, přicházející s okolních pastvin a ubírala se proudy přistěhovalců na nekonečné jich cestě, jež znavila stejně lidi i koně.

Veškerým pestrým tímto davem projížděla tryskem a s obratností dokonalého jezdce Lucie Ferrierova; tvář její zarděla se jízdou a dlouhý kaštanový vlas vlál za ní.

Měla od svého otce nějaké poslání v městě, i kvapila tam jako mnohdy již před tím. s celou nebojácností mládí, myslíc pouze na úkol svůj, a na to, jak jej vykoná.

Dobrodruhové cestou zašpinění dívali se na ni s údivem, ano i necitní Indiánové, cestující se svými kožešinami, slevili ve svém obvyklém stoicismu, aby se obdivovali kráse bledé dívky.

Dostihla již vnějších částí města, když shledala cestu uzavřenu velkým stádem skotu, hnaným s pastvin as půl tuctem divoce vyhlížejících pastýřů.

Ve své netrpělivosti snažila se překonati překážku tím, že vehnala koně do zdánlivé mezery mezi stádem.

Sotva však tak učinila, zvířata semknula opět za ní svůj kruh, a ona byla tak uzavřena úplně v pohyblivý proud divokých volů s dlouhými rohy.

Uvyklá zacházeti se skotem, nebyla polekána, nýbrž užila každé příležitosti popohnati koně v naději, že prorazí přece stádem.

Na neštěstí rohy jednoho ze zvířat zavadily ať náhodou či úmyslně prudce o bok koně, a poplašily jej až k potrhlosti.

Vzepjal se okamžitě na zadních nohou, zařičev zuřivě, vzpínaje se a kopaje, že byl by shodil i cvičeného jezdce.

Situace byla nanejvýše nebezpečná. Každým sklesnutím zpět rozčilené zvíře dopadalo na rohy, a ty pobádaly ho k novému šílenému zmítání.

Děvče snažilo se jen, aby udrželo se aspoň v sedle, neboť sesmeknutí bylo by znamenalo strašlivou smrt pod kopyty těžkopádných a polekaných zvířat.

Jsouc nezvyklá náhlým nehodám, počala pociťovati závrať a ruka její, držící uzdu, počala ochabovati.

Oslepena i mrakem prachu a množstvím zmítajících se zvířat byla by snad již zoufale zanechala všech dalších pokusů o záchranu, když tu vlídný hlas po boku jejím ohlásil jí pomoc.

V tomtéž okamžiku pevná, snědá ruka zachytla koně za uzdu, a vynutivši si cestu stádem, vyvedla záhy dívku z něho ven.

„Neublížila jste si, slečno, doufám?“ pravil uctivě její ochránce.

Podívala se na tmavou, snědou jeho tvář, a zasmála se vesele.

Pravila však nevinně:

„Jsem strašlivě polekána. Kdo by si byl pomyslil, že Poncho tolik se poplaší pouhým stádem volů?“

„Děkujte Bohu, že jste se udržela v sedle,“ pravil muž vážně.

Byl to jinoch vysoké postavy vzhledu dost divokého; seděl na silném, plavém koni, i oblečen byl v hrubý oděv lovce, a přes rámě měl přehozenou dlouhou pušku.

Potom pokračoval:

„Myslím, že jste dcera Jana Ferriera. Viděl jsem vás vyjížděti z jeho domu. Až ho uvidíte, otažte se, pamatuje-li se na Jeffersona Hopea ze Saint Louis. Je-li to týž Ferrier, otec můj a on bývali spolu velmi za dobře!“

„Neučinil byste lépe, kdybyste přišel otázat se ho sám?“ pravila dívka rozmarně.

Jinoch zdál se býti potěšen výzvou tou a tmavé oči jeho zazářily radostí.

Pravil:

„Učiním tak, ale byli jsme dva měsíce v horách, a nejsme nikterak vystrojeni na návštěvy. Musí nás tedy přijmouti tak, jak jsme.“

Dívka odtušila:

„Má všechnu příčinu býti vám vděčen, zvláště když mne má tolik rád. Nebyl by toho nikdy přežil, kdyby byla zvířata mne udupala.“

Soudruh její děl:

„Ani já bych to nebyl snad přežil.“

„Vy? Nevidím, jak by se to mohlo vás dotknouti. Vždyť nejste ani naším přítelem!“

Mladá tvář mladého lovce zasmušila se tak nad slovy těmi, že Lucie dala se hlasitě do smíchu.

Dívka děla:

„Nemyslila jsem to tak. Nyní ovšem jste již naším přítelem. Musíte nás navštíviti. Nyní však musím odjeti rychle, nebo by mně otec nesvěřil již žádnou záležitost. S Bohem!“

„S Bohem!“ odtušil jinoch, nadzvednuv svůj klobouk a skloniv se nad malou její ručkou.

Dívka otočila koně a šlehnuvši ho bičíkem, odcválala po široké silnici, mizejíc ve zvednuvším se prachu.

Mladý Jefferson Hope jel dále se svými soudruhy – zasmušilý a mlčelivý. On a druzi jeho dleli v horách Nevadských, hledajíce stříbro, i vrátili se do Solného města v naději, že opatří si dosti kapitálu, aby těžiti mohli z ložisek, která objevili.

Byl jako ostatní zcela zaujat věcí tou, až náhlý onen případ přivedl myšlenky jeho do zcela jiných kolejí. Pohled na krásnou, mladou dívku, upřímnou, cele svěží jako vánky ze Sierry vanoucí, rozechvěl výbušné, nezkrotné jeho srdce až do jeho hloubi.

Když zmizela z jeho dohledu, uvědomil si, že nastala krise v jeho životě, a že ani spekulace se stříbrem ani cokoliv jiného nebude pro něj tak důležito, jako toto nové kouzlo v životě, zajímající všechnu jeho mysl.

Láska, jež vzklíčila v jeho srdci, nebyla náhlým, mizivým rozmarem chlapeckým, nýbrž divokou, a prudkou vášní muže silné vůle a nezkrotné povahy.

Byl uvyklým míti úspěch ve všem, co podnikal. Přísahal si v duchu, že nepovolí v této věci, ač-li lidská vůle a lidská vytrvalost může tu míti úspěchu.

Navštívil Ferriera ještě večer a potom opět a opět, až byla tvář jeho na farmě nejznámější.

Ferrier, uzavíraje se ve svém údolí a zaujat zcela prací, nemohl zvěděti mnoho o světě okolním za posledních dvanáct let.

Jefferson dovedl mu povídati o něm, a to způsobem, kterýž zajímal Lucii stejně jako jejího otce.

Býval zlatokopem v Kalifornii a mohl vyprávěti mnoho podivných historií, o bohatství získaném i ztraceném v oněch divokých, a přece jen blahých dnech. Býval i zálesákem, harcovníkem, dolovatelem stříbra i obdělavatelem půdy; kdekoliv bouřná dobrodružství kynula, Jefferson honil se za nimi.

Brzy stal se miláčkem starého farmáře, kterýž dovedl výmluvně hovořiti o jeho ctnostech.

Za takových příležitostí Lucie mlčívala, avšak zardělá její tvář a její jasný, blažený zrak ukazoval jasně, že není již vládkyní svého srdce.

Počestný její otec snad nepozoroval příznaků těch, avšak nezůstaly jistě nepovšimnuty mužem, který si získal její lásky.

Jednou letního večera cválal Hope cestou a stanul u vrátek.

Lucie stála ve dveřích a vyšla jemu vstříc. Jinoch přehodil uzdu přes plot a vstoupil na stezku. Pojav obě její ruce do svých a dívaje se něžně do jejích očí, pravil:

„Musím pryč, Lucie; nepožádám vás nyní, abyste šla se mnou, avšak budete ochotna jiti se mnou až se vrátím?“

„A kdy to bude?“ tázala se rdíc se a smějíc se.

„Za dva měsíce nejdéle. Přijdu a požádám o ruku tvou, drahoušku. Nikdo nemůže se již postaviti mezi nás.“

„A otec?“ tázala se.

„Otec již svolil s podmínkou, že se nám v dolech dobře dařiti bude. V této příčině však nemám nejmenších obav.“

„Ach, ovšem, když otec a vy vše jste ujednali, netřeba nic již říci,“ zašeptala Lucie, a skryla tvář svou na širokých jeho prsou.

„Buď s Bohem, díky, jest tedy rozhodnuto!“ pravil drsně, skloniv se a políbil ji. „Čím déle bych zůstal, tím krutější bylo by loučení. Čekají na mne v roklině. S Bohem, drahoušku můj, s Bohem. Ve dvou měsících mne uvidíš!“

Promluviv to, odtrhl se od ní, a vyšvihnuv se na koně, odcválal rychle, neohlížeje se ani zpět, jakoby se bál, že by ochabl ve svém rozhodnutí, kdyby se ohlédl po té, již opouštěl. Lucie stála u vrátek, dívajíc se za ním, až zmizel jí z dohleda.

Potom vracela se zpět do domu, jsouc té chvíle nejšťastnější dívkou v celém Utahu.