Mstitel

V. NAŠE NÁVĚŠTÍ ZJEDNÁVÁ NÁM NÁVŠTĚVNÍKA.

Ranní naše výprava byla přespříliš pro moje slabé zdraví, i byl jsem odpoledne velmi unaven. Holmes odebral se sám na koncert, a já ulehl na pohovku a snažil jsem se usnouti na několik hodin. Marná však snaha! Mysl má byla příliš rozčilena onou příhodou, a nejpodivnější domysly a výmysly v ní klíčily.

Pokaždé, kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem před sebou křečovitě zkřivený, opičí zjev zavražděného muže.

Tak pochmurný byl dojem, kterým tvář ta na mne působila, že jsem shledával nesnadným, bych cítil něco jiného, než vděčnost k tomu, kdo muže toho odklidil se světa.

Jestliže tedy lidské rysy prozrazovaly neřesti nejhoršího druhu, byly to jistě rysy Enocha J. Drebbera z Clevelandu.

Nicméně uznával jsem, že spravedlnosti musí se státi zadost, a že nízkost a nemravnost oběti není omluvou v očích zákona.

Čím více myslil jsem na domněnku svého soudruha, že onen muž byl otráven, tím neobyčejnější se mi zdála. Pamatuji se, jak přičichl k jeho rtům i nepochyboval jsem, že objevil něco, co vedlo jej k jeho myšlence.

Krom toho, nebyl-li to jed, jenž způsobil smrt muže toho, co mohlo to být, když nebylo na něm ran, ni stop po rdoušení?

A na druhé straně čí krev to byla, kterou byla podlaha tak hustě zbrocena?

Nebylo známek zápasu, aniž oběť měla nějakou zbraň při sobě, jíž byla by mohla odpůrce svého zraniti.

Pokud veškeré otázky tyto byly nerozřešeny, cítil jsem, že spánek nepřimkne se tak snadno k našim vičkám, ani k mým, ani k Holmesovým. Jeho klidné, sebevědomé chování přesvědčovalo mne však, že utvořil si již výklad, kterýž vysvětloval všechna fakta, ačkoliv já nemohl se ani na okamžik domysliti, co by to mohlo býti.

Bylo velmi pozdě, když se vrátil – takže jsem pochopil, že koncert nemohl ho zadržeti tak dlouho.

Jídlo bylo již dávno na stole, než přišel.

Když usedl, pravil:

„Bylo to přímo velkolepé. Pamatujete se, co Darwin řekl o hudbě? Tvrdí, že schopnost hudbu produkovati i oceňovati byla v lidstvu dávno již před schopností mluvy. Snad jest to právě tím, že hudba působí na nás tak hluboce. Jsou to neurčité upomínky v našich duších na ona mlhavá století, kdy svět byl ještě ve svém dětství.“

„Toť trochu smělá myšlenka,“ podotkl jsem.

„Myšlenky naše musí býti tak smělé, jako příroda, mají-li býti v pravdě výkladem přírody,“ odpověděl Holmes.

A dodal:

„Co však vám jest? Nevypadáte dobře. Brixtonská afféra vás asi velice rozrušila.“ Děl jsem:

„Abych pravdu řekl, ano. Byl bych myslil, že jsem otužilejším po své afganistanské výpravě. Viděl jsem vlastní své soudruhy v bitvě Maiwaudské rozsekané na kusy, aniž to otřáslo mými nervy.“

„Pochopuji to. Jest tajemství v této afféře, kteréž rozněcuje obrazotvornost. Kde není obrazotvornosti, není hrůzy. Viděl jste večerní noviny?“

„Neviděl.“

„Podávají pěkný obraz o afféře. Nezmiňují se o faktu, že když muž byl zvedán, ženský snubní prsten padl na zem. Ale jest dobře, že noviny tak nečiní.“

„Proč?“

Holmes odpověděl:

„Podívejte se na toto návěští. Poslal jsem dnes ráno po afféře do každých novin toto návěští.“

Hodil mi noviny a já se podíval na označené místo.

V rubrice „Nálezy“ byl insert ten na prvním místě, a zněl takto:

NALEZEN

byl na Brixtonské třídě dnes ráno mezi pivnicí „u bílého jelena“ a mezi Hollandskými sady snubní prsten z ryzího zlata. Možno si jej vyžádati u doktora Watsona v Bakerské ulici č. 221. B. a to mezi osmou a devátou hodinou večerní.“ Holmes dodal:

„Odpusťte mi, že jsem užil vašeho jména. Kdybych byl užil jména svého, některý z oněch hlupáků poznal by, oč jde, a přál by si býti přibrán do záležitosti té.“

Odtušil jsem:

„Toť správné. Avšak přijde-li někdo na základě tohoto insertu, já prstenu nemám.“

Soudruh podávaje mi prsten, pravil:

„Ó ano, máte. Tento prokáže mi stejnou službu, jest věrně napodoben.“

„A kdo myslíte, že přijde na základě vašeho insertu?“

„Kdo jiný, než muž v hnědém kabátě, přítel náš s kvetoucí tváří, a botami se širokými špičkami? Nepřijde-li on sám, pošle jistě svého spoluvinníka.“

„Nebude to pokládati příliš za nebezpečné?“

„Nikterak. Je-li můj názor na případ ten správný, a mám všechnu příčinu věřiti, že tomu tak, muž ten odváží se raději všeho, než aby ztratil onen prsten. Podle mého názoru ztratil jej, když překročil Drebberovo tělo, ale nepostrádal ho v době té. Když opustil dům, objevil ztrátu a kvapil nazpět, avšak shledal, že policie dům už obsadila, díky vlastní jeho chybě – že totiž nechal svíci rozsvícenou. Musil se tudíž tvářiti opilým, aby odvrátil podezření, vyvolané tím, že se objevil u vrátek osudného domu. Vmyslete se nyní do postavení muže toho. Přemýšlel-li o věci, zajisté mu napadlo, že mohl ztratiti prsten také na cestě, když byl opustil dům. Co potom učiní? Podívá se zajisté dychtivě do večerních listů, neshledá-li svůj prsten mezi věcmi nalezenými. Oko jeho jistě padne na insert. Bude celý rozradostněn. Proč by se obával léčky? V jeho očích nebude důvodu, proč by prsten měl být uváděn v souvislost s vraždou. Muž ten přijde jistě. Uvidíte ho za hodinu.“

„A potom?“ tázal jsem se.

„Ó, můžete mně ponechati, bych si to vyřídil s ním. Máte nějaké zbraně?“

„Mám svůj starý vojenský revolver a několik patron.“

„Muž ten bude zajisté všeho zoufalství schopen. Učinil byste lépe, kdybyste zbraň vyčistil a nabil. Ačkoliv já chopím se člověka toho zcela nenadále, jest dobře býti na všecko připraven.“

Šel jsem do své ložnice, a řídil jsem se podle rady jeho.

Když jsem se vrátil s pistolí, stůl byl již poklizen a Holmes zabýval se již zamilovaným svým pobrnkáváním na housle.

„Osnova se zauzluje,“ pravil, když jsem vstoupil. „Obdržel jsem právě odpověď na svůj americký telegram. Názor můj na věc byl správný.“

„A jaký to byl názor?“ tázal jsem se dychtivě.

„Housle moje budou hráti tím lépe, budou-li mít nové struny,“ podotkl Holmes. „Vložte si svou zbraň do kapsy. Přijde-li chlapík ten, mluvte naň jako obyčejně. Ostatek ponechte mně. Nepolekejte ho pohledem příliš ostrým.“

„Jest teď osm hodin,“ děl jsem, podívav se na hodinky.

„Ano, bude tu nepochybně v několika minutách. Otevřte dveře lehounce. Tak to bude dobře! Vstrčte klíč zevnitř! Děkuji vám! Zde jest neobyčejně stará kniha, kterou jsem nalezl na jedné přihrádce včera – ‚De Jure inter Gentes‘ – kteráž uveřejněna byla v Lutychu v Nizozemí r. 1642. Karel měl hlavu ještě na ramenou, když tento malý svazek s hnědým hřbetem vyšel.“

„Kdo byl tiskařem?“

„Filip de Croy, tak stojí v knize, ať už to byl kdokoli. Na prvním listu napsáno jest inkoustem hodně vybledlým „Ex libris Guliolmi Whyte“. Přál bych si věděti, kdo byl tento Vilém Whyte. Nepochybně nějaký právník XVII. století. Jeho písmo má takový ráz. Tuto však, myslím, přichází už náš muž!“

Někdo totiž prudce zazvonil, an Holmes mluvil.

Soudruh můj povstal zlehounka, a postrčil stolici svou směrem ke dveřím.

Slyšeli jsme služku přejíti chodbou i ostré zaskřípnutí závory, když otvírala dvéře domovní.

„Bydlí zde doktor Watson?“ tázal se hlas jasný, ale skorém ostrý.

Nezaslechli jsme odpovědi služčiny, avšak dveře se uzavřely a někdo počal vystupovati po schodech. Kroky byly nejisté a potácivé. Výraz překvapení mihl se tváří mého soudruha, když naslouchal krokům těm.

Kroky blížily se zvolna chodbou a někdo zaklepal slabě na dvéře.

Na moje vyzvání „Dále“, místo vášnivého muže, kterého jsme čekali, stařičká, vrásčitá žena přibelhala se do komnaty.

Zdála se býti oslepena náhlou září světla, před ní se zakmitnuvší, a když se nám poklonila, stanula, mžikajíc na nás kalnýma očima a hledajíc v kapse své nervosními, třesoucími se prsty.

Podíval jsem se na svého soudruha, ale tvář jeho obestřela se výrazem tak uboze zklamaným, že musil jsem se všemožně přemoci, abych zachoval svoji vážnost.

Bába vytáhla večerní list a ukázala na insert. Uklonivši se znovu, pravila potom: „Toto mne sem přivedlo, dobří pánové! Zlatý snubní prsten, nalezený v Brixtonské třídě, patří mé dceři Sáře; Šárka provdána jest teprve dvanáct měsíců. Manžel její jest stewardem na lodi Spojených Států. Co by řekl on, kdyby přišel domů, a nalezl ji bez prstenu, sám Pán Bůh ví. Jest prudký dost, když jest v nejlepší náladě, což teprv, kdyby byl mnoho pil! Prosím, pánové, ona šla dnes v noci do cirkusu s– – –“

„Jest to tento prsten?“ tázal jsem se.

Stařena vykřikla:

„Bohu budiž děkováno! To bude mít Sára dnes v noci radost. Ano, toť její prsten!“ Vzav tužku, otázal jsem se: „Jakou máte adressu?“

„Číslo 13 v Dunkanově ulici, ve čtvrti Houndsditch. Jest to hezký kousek cesty odtud.“

„Brixtonská třída neleží mezi Houndsditchem a cirkusem,“ pravil Holmes ostře.

Stará žena otočila se a podívala se bystře na Holmesa svýma zarudlýma očima.

„Pán tázal se mne na moji adressu. Sára bydlí v čísle 3 na Mayfieldově náměstí v Peckhamu.“

„A vaše jméno? – – –“

„Moje jméno jest Sawyerova – její jméno Dennisova, neboť provdala se za Tomáše Dennisa, čilého, střízlivého hocha, pokud je na moři, a žádný steward ve společnosti nevyrovná se jemu. Ale je-li na břehu a naskytnou-li se mu ženy a pálenka –“

„Zde jest prsten, paní Sawyerova,“ přerušil jsem stařenu na pokyn svého soudruha. „Jest jasno, že prsten patří dceři vaší, a jsem rád, že jej mohu vrátiti pravé majitelce.“

Mumlajíc mnohý dík, a ujišťujíc svou vděčností, stařena vsunula prsten do kapsy a šoupala se opět se schodů dolů.

Sotva odešla, Sherlock Holmes vyskočil a vběhl do své komnaty.

Vrátil se v několika vteřinách, oblečen jsa v ulstr a ve vysoký nákrčník.

„Půjdu za ní,“ pravil. „Jest nepochybně jeho spoluvinnicí, a dovede mne k němu. Počkejte na mne.“

Sotva dvéře domovní zapadly, Holmes byl již se schodů. Podívav se oknem, viděl jsem ji kráčeti pomalu po druhé straně, kdežto pronásledovatel její stopoval ji v nevelké dálce.

Pomyslil jsem si:

„Buď celý jeho výklad byl nesprávný, aneb bude teď doveden do samotného středu tajemství.“

Nepotřeboval ani mne žádati, abych čekal na něj, neboť jsem cítil, že bylo by mi nemožno usnouti, dokud bych nezvěděl výsledek jeho dobrodružství.

Bylo skorém devět hodin, když odešel.

Neměl jsem ani potuchy o tom, jak dlouho asi bude pryč, avšak zůstal jsem seděti umíněně, pokuřuje z dýmky a listuje ve stránkách Murgerova „Života Bohémů“.

Deset hodin minulo, když slyšel jsem kroky služčiny, ubírající se do své ložnice. Jedenáct odbíjelo, když zaslechl jsem silnější kroky hospodyně, směřující k témuž cíli.

Bylo skorém již dvanáct, když jsem uslyšel ostrý zvuk Holmesova klíče.

Okamžik na to vstoupil; poznal jsem ihned podle tváře jeho, že neměl úspěchu.

Ostatně veselý rozmar a rozmrzelost zdály se mezi sebou zápasiti o převahu, až první náhle zvítězilo, i vypukl v srdečný smích.

Sklesnuv do stolice, zvolal:

„Nechtěl bych za celý svět, aby na policejním ředitelství o tom zvěděli. Nadrobil jsem jim toho tak, že by mne nenechali nikdy ani vyslechnouti konec. Mohu si však dovoliti smáti se, neboť vím, že až se konec s koncem sejde, bude to s nimi stejně dopadati.“

„Co se stalo?“ tázal jsem se.

„Ó, nedělám si z toho nic, že musím pověděti sám něco proti sobě. Ona babizna nešla dlouho, když tu počala kulhati a jeviti každým hnutím, že má nohy rozbolavěné.

Náhle zastavila se a zavolala si drožku, jež jela právě kolem. Hleděl jsem dostati se k ní na blízko, abych zaslechl její adressu, ale nemusil jsem býti ani tak starostliv, neboť křičela ji dost hlasitě, aby ji bylo slyšeti až na druhém konci ulice: „Jeďte k číslu 13., Duncanova ulice, čtvrt Houndsditch!“

„To začíná jíti doopravdy,“ pomyslil jsem si a zachytl jsem se vzadu drožky. Toť umění, v kterém se každý detektiv musí vyznati. Odjeli jsme, a nikde jsme se nezastavili, až jsme dojeli do zmíněné ulice.

Seskočil jsem dříve, nežli jsme dojeli ke dveřím domu, a ploužil jsem se ledabyle pomalu, ulicí. Viděl jsem, jak drožka zastavila. Kočí seskočil, viděl jsem, jak otevřel dvířka, a jak stojí tam pln očekávání.

Nikdo nevylezl!

Když jsem ho dostihl, hmatal jako divý uvnitř po sedátku v drožce a ulevoval si nejjemnějším výběrem klení, jakéž jsem kdy slyšel.

Nebylo ani stopy po jeho pasažéru, ale bojím se, že bude to trvati hezkou ještě dobu, nežli dostane své cestovné!

Přeptavše se v čísle 13. shledali jsme, že dům patří poctivému čalouníku, Keswickovi, a že ani jméno Sawyerova ani Dennisova jaktěživ tam nikdo neslyšel.“

Zvolal jsem, užasnuv:

„Nemyslíte snad přece, že ona potácivá, slabá baba byla s to, vyskočiti z vozu, když se pohyboval, aniž jste to viděl vy nebo kočí?“

„Čert vem babu!“ zvolal Holmes rozlícen. „Baby byli jsme my, když jsme se tak dali tahati za nos. Byl to zajisté mladý muž, a jak čilý, a jaký nevyrovnatelný herec! Byl přímo nedostižitelný ve svém vystoupení. Viděl zajisté, že byl sledován i užil onoho prostředku, aby nám vypálil rybník.

To dokazuje, že muž, za nímž se honíme, není tak osamocen, jak jsem si myslil, nýbrž že má přátele, kteří jsou hotovi, něco pro něj riskovati. A nyní, doktore, vypadáte hodně ztrmáceně. Radím vám, jděte spát.“

Cítil jsem se skutečně nanejvýš unaven, i poslechl jsem výzvy jeho.

Zanechal jsem Holmesa sedícího před dohořívajícím ohněm, a dlouho ještě za svého bdění v noci slyšel jsem stlumené, melancholické steny jeho houslí, an hloubal stále ještě nad neobyčejným problémem, kterýž si umínil rozřešiti.