Mstitel

III. DALŠÍ PAMĚTI MUDRA JANA H. WATSONA.

I. VĚZEŇ.

Zuřivý odpor našeho vězně zřejmě neznamenal jeho nenávist k nám, neboť když shledal se přemoženým, usmál se na nás přívětivě a projevil naději, že v zápase nikomu z náš neublížil.

Podotkl k Holmesovi:

„Myslím, že mne chcete dovézti na policejní stanici. Povoz můj jest přede dveřmi. Uvolníte-li mé nohy, sejdu dolů sám. Nemohuť se tak snadno nadzvednouti, jak tomu bývalo druhdy.“

Gregson a Lestrade vyměnili pohledy, jakoby poznámku tu pokládali přímo za drzou, ale Holmes dal na slovo vězně a rozvázal utěrák, kterýmž byl mu svázal nohy kol kotníků.

Vězeň povstav natáhl nohy, jakoby se chtěl přesvědčiti, že jsou skutečně volny.

Vzpomínám si, že když jsem se naň díval, napadla mne myšlenka, že jsem zřídka kdy viděl silnějšího muže; tmavá, sluncem ožehlá tvář jeho měla výraz odhodlanosti a energie, jež zdály se býti stejně mohutný jako síla jeho osobní.

Podívav se na mého spolubydlícího, s nelíčeným obdivem vězeň pravil:

„Je-li uprázdněno místo pro policejního náčelníka, uznávám, že vy jste pro ně způsobilým. Způsob, jakým jste mne stopoval, byl by nejlepším doporučením.“

Holmes děl oběma detektivům:

„Bude dobře, půjdete-li se mnou.“

„Já mohu povoz říditi.“

„Dobrá a Gregson může se posaditi se mnou dovnitř. A vy též, doktore. Zajímal jste se o případ, i můžete se k nám připojiti.“

Souhlasil jsem rád, i sestoupili jsme všichni pospolu.

Vězeň neučinil pokusu o útěk, nýbrž vstoupil klidně do povozu, jenž býval jeho, a my vstoupili za ním.

Lestrade vyskočil na kozlík, šlehl koně bičem a dovezl nás velmi rychle k cíli.

Vstoupili jsme do malé komnaty, kdež policejní inspektor zaznamenal jméno našeho vězně a jména mužův, z jichž zavraždění byl obviněn.

Úředník ten byl mužem již bílých vlasů, neschopen pohnutí, mužem, jenž konal své povinnosti mechanicky a otupěle.

Pravil:

„Tento vězeň bude postaven před soudce během tohoto téhodne. Přejete si, pane Jeffersone Hope, již před tím něco říci? Musím vás však upozorniti, že vaše slova budou zaznamenána a že jich bude po případě užito proti vám.“

„Mám toho dosti na srdci,“ odtušil vězeň zvolna. „Přeji si pánům všechno pověděti.“

Inspektor tázal se:

„Neponechal byste si to raději pro líčení?“

„Nedojde na líčení se mnou!“ odtušil vězeň. „Netřeba vám dívati se tak udiveně. Nepomýšlím na sebevraždu.“

„Jste doktorem?“ obrátil tmavé své oči s tímto dotazem ke mně.

Odvětil jsem:

„Ano, jsem!“

„Položte tedy ruku svou sem!“ pravil, usmáv se a ukazuje spoutanýma rukama k prsoum.

Učinil jsem tak a ucítil jsem ihned neobyčejně silné bušení a hnutí uvnitř.

Stěny prsou zdály se chvěti a třásti jako chatrná budova, pracuje-li uvnitř mocný stroj.

V tichu komnaty mohl jsem slyšeti mocné bušení a hučení, jež zdálo se vycházeti z téhož zdroje.

Zvolal jsem:

„Jakže, vždyť máte výduť cévní!“ Klidně děl vězeň:

„Tak tomu říkají. Byl jsem minulého týdne u doktora a on řekl mi, že praskne to v několika dnech. Po létu prý se to horšilo. Zjednal jsem si to prý přílišnou námahou a nedostatečnou výživou v horách Solného jezera. Vykonal jsem dílo své, i nezáleží mi na tom, kdy odejdu na onen svět, ale zanechal bych rád nějakou zprávu o tom, co jsem vykonal, by nebylo mne vzpomínáno jako sprostého vraha.“

Inspektor a oba detektivové měli mezi sebou trapný rozhovor, je-li vhodno muži tomu dovoliti, by vyprávěl svou historii.

Prvý se tázal:

„Soudíte, doktore, že kyne bezprostřední nebezpečí?“

Odvětil jsem: „Zajisté!“ Inspektor děl:

„V tomto případě jest jasnou naší povinností, bychom přijali jeho výpovědi. Jest vám libo, pane, podati nám sdělení své, ale musím upozorniti vás znovu, že bude protokolováno.“

„Usednu si s vaším dovolením,“ děl vězeň, a uskutečnil hned slovo své.

„Ona tělesná vada znavuje mne velmi, a půtka před půl hodinou zhoršila můj stav. Jsem na pokraji hrobu a tudíž nejsem v náladě, vás obelhávati. Každé mé slovo bude pravdou naprostou, a nebude pro mne míti již žádných následků, jak použijete mých slov.“

Řka to, Hope opřel se o stolici a počal následující zajímavé vyprávění.

Mluvil klidně a methodicky, jakoby soudil, že události, jež vypravuje, jsou zcela všední.

Mohu ručiti za přesnost níže uvedeného vyprávění, neboť byl mi přístupen Lestradův zápisník, do něhož slova vězňova byla zanášena přesně tak, jak byla pronášena.

„Nezáleží vám jistě na tom, proč jsem nenáviděl ony dva muže,“ pravil. „Stačí, že zavinili smrt dvou lidských bytostí – otce a dcery – a že tím propadli vlastním svým životem. Po čase, kterýž uplynul od jejich zločinu, bylo nemožno docíliti potrestání jejich před kterýmkoliv soudem. Já však věděl o vině jejich, i rozhodl jsem se, býti soudcem, porotcem i popravčím – vším zároveň. Vy byste tak sami učinili, kdyby bylo jen trochu mužnosti ve vás, a kdybyste byli na mém místě.

Dívka, o níž jsem se zmínil, měla se provdati za mne již před 20 lety. Byla nucena provdati se za téhož Drebbera, a srdce její nad tím puklo. Sňal jsem snubní prsten s jejího prstu, když zemřela, i přisahal jsem si, že zmírající oči jeho musí utkvěti na prstenu tom, a že poslední jeho myšlenky musí platiti zločinu, za nějž byl potrestán. Nosil jsem prsten s sebou a stopoval jsem Drebbera i jeho spoluvinníka dvěma kontinenty, až jsem je dostihl.

Myslili, že mne znaví, ale nedocílili toho. Zemru-li však zítra, jak jest pravděpodobno, zemru u vědomí, že dílo moje jest vykonáno, a to dobře vykonáno. Zahynuli mou rukou. Nezbývá mi již nic, v co bych doufal, a nic, po čem bych toužil.

Byli bohati a já chud, i nebylo pro mne snadno stopovati je. Když jsem dojel do Londýna, kapsa moje byla skoro prázdna. Doznal jsem si, že se musím něčím živiti. Jezditi a říditi koně jest pro mne tak zcela přirozeným jako choditi – a proto obrátil jsem se na sprostředkovatele povozníků, i obdržel jsem v brzku místo. Odváděl jsem majiteli povozu každý týden určitý obnos, a vše, co bylo přes, mohl jsem podržeti pro sebe. Bývalo zřídka kdy něco přes, ale dovedl jsem vždy něco uspořiti. Nejlepším úkolem pro mne bylo vyznati se v městě, neboť uznávám, že ze všech bludišť, jež kdy byla vymyšlena, toto město jest nejvíce s to, by člověka zmátlo. Měl jsem však mapu s sebou, a když jsem jednou zjistil místa hlavních hotelů a nádraží, vyznal jsem se už dobře.

Trvalo to nějakou dobu, nežli jsem zvěděl, kde bydlí oba muži, ale pátral jsem a pátral, až jsem je konečně dopadl.

Bydlili v pensionátu Cambervillu na druhém břehu řeky. Když jsem je nalezl, byl jsem si ovšem jist, že jsou mně vydáni na milost a nemilost. Nechal jsem si narůsti vous, i nebylo obavy, že by mne poznali. Chtěl jsem je stopovati a sledovati, až by se mi naskytla vhodná příležitost k činu. Byl jsem odhodlán, nenechati jich už uniknouti. Přes to však měli opět tento úmysl. Ale nechť zamířili kamkoliv, byl jsem jim vždy v patách. Někdy sledoval jsem je v povoze svém, někdy pěšky – ale první způsob byl nejlepší, neboť – tak nemohli mně aspoň zmizeti z dohledu. Takto však mohl jsem něco si vydělati jen pouze časně ráno nebo pozdě večer, takže jsem počal zůstávati dlužen svému pánu. Avšak nedbal jsem toho, jen když jsem mohl ruku vztáhnouti na ony muže, po čemž jsem tolik dychtil.

Byli však dosti zchytralí. Nejspíše měli nějaké tušení, že jsou stopováni, neboť nevycházeli nikdy sami a nikdy v noci. Po dva týdny jezdil jsem za nimi a nikdy jsem neviděl od sebe odloučené.

Drebber sám byl vždy půl dne opilým, ale Stangersona nebylo možno uspati v jistotu. Střehl jsem je časně i pozdě, ale nikdy nenaskytl se mi ani stín příležitosti. Nepozbyl jsem však odvahy, neboť cosi mi pravilo, že hodina pro ně již udeřila. Bál jsem se pouze, že ta žilka v mých prsou mohla by prasknouti dříve, a že by dílo mé zůstalo nevykonáno.

Posléze jistého večera projížděl jsem se před Taparskou terasou, kdež bydlili, když viděl jsem přijeti drožku k jejich dveřím.

Rychle byla do ní snesena zavazadla, a po chvilce vstoupili do ní Drebber a Stangerson a odejeli.

Šlehl jsem koně svého a udržoval jsem je v dohledu svém, jsa rozmrzelý, neboť bál jsem se, že změní svoje obydlí. Na eustonské stanici vylezli. I požádal jsem jistého hocha, by mi koně podržel, a následoval jsem je na perron.

Slyšel jsem, jak táží se na liverpoolský vlak; vrátný odpověděl, že jeden právě odjel, a že jiný pojede až za několik hodin. Stangerson zdál se býti tím velice rozčilen, ale Drebbera zdálo se to spíše těšiti.

Dostal jsem se ve směsici lidu tak blízko k nim, že mohl jsem slyšeti každé slovo mezi nimi.

Drebber pravil, že má vyříditi jakousi maličkou, soukromou záležitost a – že chce-li soudruh jeho naň čekati, záhy zase k němu se vrátí. Soudruh jeho činil mu výčitky a připomenul mu, že si slíbili, dlíti vždy pospolu.

Drebber odpověděl, že běží o věc delikátní, a že musí při ní býti sám.

Nezaslechl jsem, co Stangerson řekl, ale druhý propukl v klení a připomenul soudruhovi, že není ničím víc, nežli placeným sluhou, a že nesmí si dovoliti něco mu diktovati.

Tajemník nechal tedy věci té, a vyjednal si s ním pouze, že kdyby zmeškal poslední vlak, musil by ho vyhledati v Holydeově pensionátu, načež Drebber odpověděl, že bude na perroně opět před jedenáctou, i vyšel ze stanice. Okamžik, na kterýž čekal jsem tak dlouho, konečně nadešel! Měl jsem nepřátele své ve své moci.

Pospolu mohli se navzájem, brániti, avšak jednotlivě byli mi dáni na pospas.

Přes to nejednal jsem ukvapeně. Plán můj byl již hotov. Není žádného ukojení pomsty, nemá-li ubližovatel času uvědomiti si, kdo jest, jenž ho skolil, a proč ho stihla odveta.

Zařídil jsem si plány svoje tak, abych měl příležitost vyrozuměti muže, který mně ublížil, že starý hřích jeho vydal mně ho v ruce.

Náhoda chtěla tomu, že několik dní před tím jistý pán, kterýž prohlížel si několik domů v Brixtonské třídě, ztratil klíč od jednoho z nich v mém voze. Klíč ten byl požadován nazpět ještě téhož večera, a také byl vrácen. Avšak zatím zjednal jsem si otisk jeho a dal jsem si zhotoviti duplikát.

S klíčem tím měl jsem přístup alespoň na jedno místo ve velkém tom městě, kde jsem mohl si býti jist, že nebudu vyrušen.

Jak dostati Drebbera do domu toho, bylo však nesnadným problémem, kterýž měl jsem nyní rozřešiti. On kráčel ulicí a vešel do dvou nebo tří prodejen pálenky, a v poslední z nich déle prodlel.

Když vyšel z ní, potácel se, a byl zřejmě velice zpit.

Přímo proti mně stála drožka, i najmul ji.

Následoval jsem ho pak v patách, takže hlava mého koně byla po celou cestu jenom na yard od jeho koně.

Projeli jsme po Waterlooském mostě, a cele míle ulic, – až k mému údivu ocitli jsme se opět před pensionátem, kdež bydlíval.

Nemohl jsem se domysliti, za kterým účelem se vrací, ale stanul jsem rovněž asi 100 yardů od domu.

On vešel dovnitř, a drožka jeho odejela.

Podejte mi sklenici vody, libo-li. Rty moje hovorem vyschly.“

Podal jsem mu vodu a on ji vypil. I pravil:

„Teď jest mi lépe. Nuže, čekal jsem asi čtvrt hodiny neb déle, když tu uvnitř ozval se lomoz, jakoby tam lidé spolu zápasili.

Náhle otevřely se dvéře a objevili se dva mužové.

Jeden byl Drebber a druhý byl mladík, jehož neviděl jsem nikdy před tím. Tento držel Drebbera za límec, a když se ocitli na prahu, strčil jím a kopl ho tak, že odletěl do středu ulice.

„Pse!“ volal, hroze mu ještě holí. „Já vás naučím, urážeti poctivé děvče!“

Byl tak rozlícen, že jsem myslil, že zbije Drebbera i svým kyjem, avšak šibal potácel se a vrávoral ulicí tak rychle, jak jen nohy mu stačily.

Drebber pospíchal až k nároží, a potom, spatřiv můj vůz, najal jej a vsedl dovnitř.

„Dovezte mne k Holydeově pensionátu!“ pravil.

Když jsem ho měl tak hezky ve svém kočáře, srdce mi poskočilo radostí, takže jsem se obával, že mně chorá céva praskne.

Jel jsem pomalu, přemýšleje, co by bylo nejlépe učiniti.

Mohl jsem ho zavézti daleko za město, a potom na opuštěné některé cestě si s ním vše vyříditi. Byl jsem o tom skorém už rozhodnut, když on rozřešil sám problém ten.

Touha po pití zachvátila ho opět, i nařídil mně, abych zastavil před prodejnou gina.

Vešel dovnitř řka mně, abych čekal na něj. Zůstal tam, až zavírali, a když se vrátil, byl zpit již tak nadobro, že jsem věděl, že mám ho úplně ve své moci.

Nemyslete si, že jsem ho mínil zabiti chladnokrevně. Bylo by i tak stalo se spravedlnosti zadost, ale nedovedl jsem se tak dalece překonati.

Mezi četnými povoláními, které jsem měl na potulném svém životě v Americe, byl jsem jednou vrátným a poklizečem v laboratoři v kolleji v Yorku.

Jednoho dne professor přednášel o jedech, a ukazoval studentům jakýsi alkaloid, jak ho on nazval, kterýž vyloučil z jistého jihoamerického jedu šípového, a který byl tak silný, že nejmenší dávka jeho okamžitě usmrtila.

Ukládal jsem láhev, v níž byla tato přípravka uzavřena, a když všichni odešli, vzal jsem si trochu z něho.

Byl jsem dosti dobrý lučebník, a tak alkaloid ten vtělil jsem do malých rozpustitelných pilulek, každou pilulku vložil jsem do škatulky s podobnou pilulku ze škatulek těch, kdežto já požil bych zbý-kdy přistihnu své chlapíky, každý musí si vzíti jednu pilulku ze škatulek těch, kdežto já snědl bych zbývající. Tak musila býti přípravka má smrtonosná, ale veliká část méně škodlivá, nežli střelba skrze šátek.

Od toho dne měl jsem svoje pilulky vždycky u sebe, a teď nadešel čas, kdy jsem jich měl užíti.

Byla skorem jedna hodina, a bouřlivá, smutná noc; vítr vál prudce a lilo se v proudech. Jako bylo chmurno venku, tak veselo bylo mně v nitru, ano tak veselo, že bych byl vykřikl samou radostí.

Jestliže někdo z vás, pánové, toužil a trápil se něčím po dlouhých dvacet let, a potom náhle toho dosáhl, potom, jen potom pochopíte mé city.

Zapálil jsem si doutník a kouřil, abych posílil své nervy, avšak ruce mé se chvěly, a v spáncích bouřila mi krev rozčilením.

Když jsem tak jel, viděl jsem starého Ferriera a rozkošnou Lucii dívati se na mne z temnoty, a usmívati se na mne, a to tak jasně, jako vidím vše v tomto pokoji.

Po celou jízdu tkvěli mi před očima, každý po jedné straně koně, až jsem zastavil u domu v Brixtonské třídě.

Nebylo viděti človíčka a neslyšeti jediného zvuku, kromě šelestění deště.

Když jsem se podíval do kočáru, viděl jsem Drebbera, celého schouleného a spícího spánkem opilých.

Zatřásl jsem jím za rameno.

Pravil jsem:

„Jest čas, abyste vystoupil.“

„Dobrá, drožkáři,“ odvětil.

Myslím, že se domníval, že jsme dojeli k pensionátu, jakž si přál, neboť vystoupil bez dalšího slova a následoval mne zahrádkou.

Musil jsem kráčeti vedle něho a podpírati ho chvílemi, neboť byl ještě trochu opilý.

Když jsme přišli ke dveřím, otevřel jsem je a uviděl jsem ho do přední síně.

Dávám své slovo, že po celou cestu otec a dcera kráčeli před námi.

„Jest tu pekelná tma,“ pravil, tápaje kol sebe.

„Bude hned světlo,“ pravil jsem, rozžehnuv sirku a s ní i svíčku voskovou, kterou jsem s sebou přinesl.

„A nyní, Enochu Drebbere,“ pokračoval jsem, obrátiv se k němu, a přidržev světlo k vlastní tváři své, „kdo jsem já?“

Podíval se na mne na okamžik kalnýma očima opilce, a potom viděl jsem, jak v nich kmitlo se zděšení, a jak zkřivilo ocelovou jeho tvář – důkaz to, že mne poznal.

Zapotácel se zpět s tváří zesinalou, viděl jsem, že pot vystoupil na jeho čele, zatím co zuby jeho cvakaly.

Při pohledu tom opřel jsem se o dveře, a smál jsem se dlouze a hlasitě.

Slýchal jsem vždycky, že pomsta je sladká, ale nevěřil jsem nikdy v takovou rozkoš duše, jaká se mne nyní zmocnila.

„Vy pse,“ pravil jsem mu, „honil jsem vás od Solného Města až do Petrohradu a vždycky jste mi unikl. Nyní bude aspoň vašemu putování konec,‘ neboť buď vy a nebo já nespatříme zítra slunce vycházeti.“

Poděsil se ještě více, když jsem tak mluvil, i četl jsem s jeho tváře, že myslí, že jsem šílený.

A snad byl jsem jím na okamžik. Tepny ve spáncích mých bily jak perlíky, i myslím, že byl by mne stihl nějaký záchvat, kdyby mně nebyla vytryskla z nosu krev, čímž se mi ulevilo.

„Co myslíte nyní o Lucii Ferrierové?“ tázal jsem se, uzavřev dveře, a mávaje mu klíčem před tváří. „Dlouho čekal na vás trest, ale konečně vás stihl.“

Viděl jsem, jak rty jeho chvějí se zbaběle při mých slovech. Byl by jistě škemral o svůj život, ale věděl dobře, že jest to marné.

„Chcete mne zavražditi?“ vykoktal.

„Tuto neběží o vraždu,“ odpověděl jsem. „Kdo mluví o vraždě, vzteklý pse? Měl jste smilování s miláčkem mým, když jste ji odvlékli od ubitého otce a zavlékl ji do svého nestoudného a kletého harému?“

„Já nezabil jejího otce!“ vykřikl on.

„Byl jste to však vy, který jste zlomil její nevinné srdce!“ zvolal jsem, vsunuv mu krabičku před oči. „Nechť Nejvyšší soudí mezi námi! Volte a jezte! Smrt jest v pilulce jedné a život v druhé. Vezmu tu, kterou vy necháte. Uvidíme, je-li spravedlnost na zemi, či vládne-li námi pouhá náhoda.“

Choulil se a uhýbal se, křiče divoce, a prose o milost, avšak vytáhl jsem svůj nůž a přidržel jsem mu ho k hrdlu, až poslechl.

Potom spolkl jsem pilulku druhou, a stáli jsme pak mlčky minutu či více tváří v tvář, bychom viděli, který má žíti a který zemříti.

Zapomenu-liž někdy pohledu, který rozestřel se tváří jeho, když první bolesti prozradily mu, že jed jest v jeho útrobách?

Zasmál jsem se, když jsem to viděl a přidržel jsem mu Luciin snubní prsten před očima.

Jen na okamžik však, neboť účinek alkaloidu jest velmi rychlý.

Křečovitá bolest zkřivila jeho rysy i vzepjal ruce prudce před svou hlavou, zapotácel se a potom se skřekem svalil se celou tíhou na zemi.

Převrátil jsem ho svou nohou a položil jsem mu ruku na srdce.

Nehýbalo se, byl mrtev.

Krev řinula se mi z nosu, avšak nevšímal jsem si toho.

Nevím, čím to bylo, že mne najednou napadlo, abych psal krví tou na zeď. Snad to byla nějaká škodolibá myšlenka, abych uvedl policii na nepravou stopu, neboť byl jsem té chvíle veselé a rozmarné mysli.

Vzpomněl jsem si, že v New Yorku nalezen byl jakýsi Němec mrtev s nápisem „Rache“ nad sebou, a že noviny soudily tehdy, že vraždu spáchaly asi tajné společnosti. Myslil jsem si: co zmátlo New Yorčany, zmate i Londýňany, i smočil jsem prst ve vlastní krvi své a napsal jsem slovo ono na vhodném místě na stěně.

Potom vrátil jsem se k vozu, i shledal jsem, že noc jest ještě velmi bouřlivou.

Popojel jsem kousek dále, když vsunul jsem ruku do kapsy, kde obyčejně jsem nosíval Luciin prstýnek, i pohřešil jsem jej.

Byl jsem tím ohromen, neboť byla to jediná památka, kterou jsem měl po ní.

Pomysliv si, že jsem jej ztratil, když jsem se shýbal nad tělem Drebberovým, zajel jsem zpátky, a zanechav svůj vůz v příční ulici, šel jsem směrem k domu.

Chtěl jsem se raději odvážiti všeho, nežli ztratiti prstýnek.

Když jsem přibyl tam, padl jsem přímo do náruče policejního strážníka, který z domu vyšel, a zhostil jsem se podezření jeho jen tím, že jsem se tvářil býti úplně zpitým.

Tak dokonal Enoch Drebber.

Vše, co jsem s ním učinil, musil jsem ještě učiniti se Stangersonem, abych splatil celý dluh.

Věděl jsem, že bydlí v Hollydeyském pensionátu, i číhal jsem naň celý den, ale on nevycházel.

Myslím, že tušil něco, když se mu Drebber neobjevoval; byltě Stangerson zchytralý a stále na stráži.

Myslil-li však, že mne tak odvrátí od číhání u dveří, mýlil se velice.

Brzy jsem vypátral, které bylo okno jeho ložnice, a časně z rána využil jsem toho, že složeny byly žebříky v uličce za hotelem a vnikl jsem tak před

Vzbudil jsem ho, i řekl jsem mu, že udeřila hodina, kdy se má zodpovídati za život, kterýž odejmul tak dlouho před tím.

Vylíčil jsem mu, jak Drebber zemřel a ponechal jsem mu tutéž volbu mezi otrávenou a nezávadnou pilulkou.

Místo aby použil možnosti záchrany, která mu tu byla dána, seskočil s lože a chytl mne za hrdlo.

V sebeobraně probodl jsem mu srdce. Bylo by to bývalo v každém případě stejné, neboť Prozřetelnost nebyla by jistě dovolila, by zločinecká jeho ruka vyvolila něco jiného, než jed.

Zbývá mi již málo, co mám ještě říci, a jest to dobře, neboť chystám se již k odchodu.

Jezdil jsem s drožkou nějaký den, hodlaje se přidržeti jíž povolání toho, dokud bych neuhospodařil si tolik, abych se mohl vrátiti do Ameriky.

Stál jsem na dvoře, když tu jakýsi otrhaný chlapec ptal se, je-li tam drožkář jménem Jefferson Hope, a pravil, že jakýsi pán v Bakerské ulici přeje si jeho drožky.

Šel jsem k němu, netuše nic zlého, a první, co jsem zvěděl, bylo, že mi tento mladý muž nasadil na ráz na ruce náramky, jež se tak rychle zavřely, jako žádné jiné.“

„To jest celá moje historie, pánové. Můžete pokládati mne za vraha, avšak já soudím, že jsem jen vykonavatelem spravedlnosti zrovna tak, jako vy.“

Tak rozechvívající bylo vyprávění mužovo a počínání jeho činilo takový dojem, že zůstali jsme seděti mlčky a pohrouženi v myšlenky.

Dokonce i detektivové z povolání, ač otupělí již vůči všem detailům zločinu, zdáli se zajímati se živě o historii člověka toho.

Když skončil, seděli jsme po několik minut pohříženi v mlčení a ticho, kteréž bylo rušeno jenom škrábáním tužky Lestradovy, jenž dokončoval poslední těsnopisné věty onoho líčení.

Sherlock Holmes posléze pravil:

„Jen v jedné věci přál bych si ještě vysvětlení. Kdo byla vaše spoluvinnice, kteráž přišla si pro prsten inserovaný?“

Vězeň kývl na mého přítele se žertovným úsměvem.

Pravil:

„Mohu prozraditi vlastní svá tajemství, ale nemohu strhnouti jiné lidi do neštěstí. Četl jsem insert váš, i pomyslil jsem si, buď že to bude léčka, anebo že to bude skutečně prsten, po kterém jsem toužil. Přítel můj odvážil se dobrovolně přesvědčiti se. Myslím, že vykonal to velmi čiperně.“

„O tom není pochyby,“ děl Holmes upřímně.

„A nyní, pánové,“ prohlásil inspektor vážně, „formě zákona musí býti vyhověno. Ve čtvrtek bude vězeň postaven před soud, i budete požádáni za svědectví. Zatím budu já za něj zodpovídati.“

Řka to, zazvonil a Jefferson Hope byl odveden dvěma strážníky, kdežto můj přítel a já vyšli jsme z policejní stanice a odejeli jsme drožkou do Bakerské ulice.