Mstitel

V. ANDĚLÉ MSTITELÉ.

Celou noc cesta jejich vedla spletitými soutěskami po klikatých, skalnatých stezkách.

Nejednou zbloudili, ale Hopeova dokonalá znalost hor umožnila jim nalézti opět pravý směr.

Když ráno zasvitlo, obraz neobyčejné, ač divoké krásy rozkládal se před nimi.

Na všech stranách obklopovaly je vysoké vrcholy pokryté sněhem, a vyzírající druh druhu přes rámě do, dalekých obzorů.

Tak příkry byly skalní útesy po každé straně jich, že modřín i smrk zdály se býti zavěšeny nad hlavami jejich, a že zdálo se, jakoby jediné zavanutí větru musilo je dolů na ně sraziti.

A strach ten nebyl úplně jen illusí, neboť neplodné údolí bylo hustě pokryto stromy, balvany, kteréž byly do něho spadaly.

Právě když údolím se ubírali, sjel balvan jak hrom po skalách dolů s třeskem, kterýž odrážel se ozvěnou v tichých roklích a poděsil znavené koně k novému cvalu.

Když slunce vyšlo zvolna nad obzor, východní sněhové vrcholky velikých hor rozžehly se postupně za sebou jako lampy při slavnosti, až všechny rděly se a hořely.

Velkolepé divadlo vzpružilo srdce uprchlíků a dodalo jim nové energie.

U divoké bystřiny, kteráž vytékala z temné rokle, zastavili a napojili konej sami pak na rychlo posnídali.

Lucie a otec její byli by rádi déle odpočinuli, avšak Hope byl neúprosný. Pravil:

„Jsou této chvíle jistě již na naší stopě. Všechno závisí od našeho spěchu.

Po celý ten den prodírali se soutěskami a z večera vypočítali, že byli přes 30 mil vzdáleni od svých nepřátel.

Za noci zvolili úpatí přečnívajícího útesu, kdež skály skýtaly poněkud ochrany před ostrým větrem, a tam, schoulivše se k sobě, aby se zahřáli, osvěžili se několikahodinným spánkem.

Dříve však, nežli den zasvitl, vstali a vydali se opět na pouť.

Nespatřili nijaké stopy pronásledovatelův, a Hope počal mysliti, že vyvázli již úplně z dosahu strašlivé organisace, kterouž si byli proti sobě popudili.

Znal však špatně, jak daleko železná pěst ta zasahuje, jak brzy dopadne na ně, aby je zdrtila.

V polovici druhého dne jejich útěku skromná zásoba potravin chýlila se jim ke konci.

Lovec netrápil se však tím příliš, neboť mohl loviti zvěř v horách, a často již před tím v příčině svých potřeb životních závisel od své pušky.

Vyvoliv si krytý kout, sebral několik uschlých větví a rozdělal oheň, aby se soudruzi jeho zahřáli, neboť byli nyní skorém pět tisíc stop nad mořem a vzduch byl ostrý, ano mrazivý.

Přivázav koně, a dav Lucii s Bohem, přehodil pušku přes rámě, i jal se hledati, co by mu padlo do rány.

Ohlédnuv se ještě zpět, spatřil starého muže a mladou dívku, schoulené nad plápolajícím ohněm, zatím co tré zvířat stálo bez hnutí v pozadí.

Potom vystupující skála zakryla mu pohled na ně.

Kráčel několik mil (anglických) roklí za roklí bez úspěchu, ačkoliv podle stop na kůře stromů a podle jiných známek soudil, že jsou četní medvědi v okolí.

Konečně po dvou neb třech hodinách marného hledání pomyslil, zoufaje si již, na návrat, když pohlédnuv vzhůru, spatřil něco, co radostně mu srdce rozechvělo.

Na vyčnívajícím cimbuří skalním, 300 neb 400 stop nad ním, stálo zvíře, podobné poněkud ovci, ale ozbrojené párem ohromných rohů. Kozorožec (blig-horn) – tak se zove zvíře to – stál nepochybně na stráži za stádo ostatní, neviditelné lovci, avšak na štěstí obrácen byl hlavou v opačný směr a neviděl ho.

Leže obličejem k zemi, s puškou o skalisko opřenou, Hope mířil dlouho a bedlivě, nežli spoušť stiskl.

Zvíře se vzepjalo, zapotácelo se na kraji propasti a shroutilo se do údolí.

Kořist byla příliš těžká, než aby ji mohl nésti, i spokojil se tím, že uřízl jedno stehno a část boku.

S touto trofejí na rameni lovec pospíchal aby se vrátil po svých stopách, neboť večer se již blížil.

Sotva že však vydal se na cestu, již uvědomil si novou, velikou nesnáz.

V dychtivosti své minul daleko rokliny, které mu byly známy, i nebylo snadno vypátrati znovu cestu, kterou se byl bral.

Údolí, v kterém se nalézal, dělilo se a opět dělilo v mnohé rokliny, kteréž byly tolik navzájem si podobny, že bylo nemožno rozeznati je od sebe.

Šel údolím celou míli neb více, až přišel k horské bystřině, o níž byl jist, že jí neviděl nikdy před tím.

Jsa přesvědčen, že dal se nepravou cestou, pokusil se jiti jinudy, ale s tímtéž výsledkem.

Noc blížila se rychle, a byla již skorém tma, když ocitl se v soutěsce mu povědomé.

Ani tu nebylo snadno držeti se na pravé stopě, neboť měsíc nevyšel ještě a vysoké útesy na každé straně zatemňovaly rokle víc a více.

Tížen břemenem a znaven námahou, ploužil se, avšak vzpružovalo jej pomyšlení, že každý krok přivádí ho blíž k Lucii, a že přináší s sebou dosti, aby zabezpečil pro ni potraviny na zbytek jejich cesty.

Přišel nyní k ústí soutěsky, ve kteréž je byl zanechal.

I v temnotě mohl rozeznati krajní obrysy útesův, které ji obkličovaly.

Přátelé, tak si pomyslil, očekávají jej asi úzkostlivě, neboť byl nepřítomen již skoro pět hodin.

Ve své radosti přiložil ruce k ústům a znaje hojné ozvěny údolí, zavolal hlasité „haló“ jako signál, že přichází.

Zmlkl potom a čekal odpověď.

Neozvala se žádná mimo vlastní jeho výkřik, kterýž odrážel se od chmurných, tichých roklin, a donášen byl zpět k jeho sluchu v bezčetném opakování.

Vykřikl opět hlasitěji nežli dříve, a opět ani šepot nedošel zpět od přátel, jež byl opustil před tak krátkým časem.

Neurčitý, nevýslovný strach zmocnil se ho, i kvapil vpřed jako šílený, upustiv vzácnou kořist ve svém rozechvění.

Když se zahnul za skálu, spatřil zplna místo, kdež byl oheň rozdělán.

Zbyla tam nyní již jen doutnající hromádka popelu, jež zřejmě od jeho odchodu nebyla rozdmychována.

Totéž mrtvé ticho vládlo ještě kolem dokola. Se strachem, jenž měnil se v skutečnou hrůzu, letěl Hope vpřed.

Nebylo živého tvora kolem zbytků ohně; zvířata, muž, dívka – vše zmizelo.

Bylo až příliš jasno, že přihodilo se nějaké náhlé a strašlivé neštěstí za jeho nepřítomnosti, neštěstí, jež stihlo je všechny, a nenechalo za sebou nijaké stopy.

Ohromen ranou tou a téměř jsa beze smyslů, Hope cítil, jak se mu hlava točí a opřel se o pušku, aby nepadl.

Byl však mužem činu, a vzpamatoval se rychle z dočasné své malomocnosti.

Vzav poloshořelý kus dřeva z doutnajícího ohně, rozdmýchal jej v plamen a jal se obhlížeti malý tábor.

Půda kolkolem byla rozšlapána kopyty koní; veliká četa jezdců zřejmě dostihla uprchlíků, a směr stop jejich dokazoval, že vrátili se po té opět k Solnému Městu.

Odvezli s sebou oba jeho přátele? Hope byl skorém již přesvědčen, že tak učinili, když tu oko jeho padlo na jistý předmět, a každý nerv zachvěl se v něm při pohledu tom.

Poněkud stranou od tábora byla malá hromádka zarudlé země, která jistě nebyla tam dříve.

Když mladý lovec se přiblížil, spatřil, že vražena byla do hromádky tyč, na níž připevněn byl kus papíru, zasazený do vidlicovitého jejího rozštěpení. Nápis na papíru byl krátký, ale pověděl vše:

JAN FERRIER

dříve

osadník Solného Jezerního Města,

zemřel 4. srpna 1860.

Starý, avšak statný muž, jejž byl viděl ještě krátce před tím, odešel tudíž na věčnost, a toto byl celý jeho náhrobní nápis.

Jefferson Hope rozhlédl se divoce kolem, není-liž tam i druhého hrobu, ale neviděl ničeho.

Lucie byla unesena zpět těmito strašlivými pronásledovateli, aby naplnila osud jí určený, aby uvězněna byla v harému syna některého staršího.

Když jinoch nabyl jistoty o jejím osudu a o vlastní malomoci zabrániti mu, pojal přání, aby také on odpočíval se starým farmářem na jeho posledním, věčném lůžku.

Avšak i tu jeho duch činný a živý vybavil se z omrzelosti života, jež plyne ze zoufalství.

Nezbylo-li mu nic jiného, mohl aspoň zasvětiti život svůj pomstě.

S nezkrotnou trpělivostí a vytrvalostí Hope měl i houževnatou pomstychtivost, kterouž snad si osvojil od Indiánův, mezi nimiž byl žil.

Když stál u ohně smutně dohořívajícího, pocítil, že žal jeho ukojiti by mohla jen úplná a stejná odveta, zjednaná vlastní rukou na jeho nepřátelích. Rozhodl se, že silnou svou vůli a svou neúnavnou energii věnuje tomuto účelu.

Zachmuřen a bled vrátil se k místu, kde upustil kořist, a rozdmychav doutnající oheň, upekl si z ní dosti, aby stačilo mu to na několik dní.

Svázal krmi tu do ranečku, a přes svou únavu rozhodl se, ubírati se horami nazpět po stopách Andělů Mstitelů.

Po pět dnů trmácel se pěšky a znaven soutěskami, kteréž byl projel již na koni.

V noci ukryl se vždy ve skalách a dopřál si jen několik hodin spánku.

Avšak před úsvitem byl opět na nohou.

Šestého dne dostihl Orlího Kaňonu, z něhož počala neblahá pouť jejich.

Odtud mohl viděti sídlo Svatých.

Znaven a skorém vysílen opíral se o pušku a směle pohrozil vyzáblou rukou tichému městu, široce pod ním rozloženému.

Když se tak díval, povšiml si, že vlají tam prapory v hlavních ulicích, a viděl i jiné známky slavnostní.

Přemýšlel ještě, co by to mohlo býti, když tu zaslechl klusot koně a viděl jezdce, k němu se blížícího.

Když se přiblížil, poznal v něm Mormona, jménem Coupera, jemuž byl prokázal různé služby.

Když jezdec dojel k němu, oslovil ho tudíž za účelem, aby zvěděl, co se stalo s Lucií.

„Jsem Jefferson Hope,“ pravil. „Pamatujete se na mne přece?“

Mormon podíval se naň s netajeným překvapením – byloť skutečně nesnadno poznati v tomto roztrhaném, rozcuchaném poutníku s tváří příšerně bledou a s divokýma, hněvivýma očima švarného, mladého lovce z dřívějších dnů.

Když se však přesvědčil o jeho totožnosti, překvapení muže změnilo se v úžas.

„Jste šíleným, že jste přišel sem,“ pravil. „I mne může to státi život, uvidí-li mne někdo hovořiti s vámi. Vydán byl zatykač proti vám, a to Radou Čtyř, protože jste podporoval Ferriera v jeho útěku.“

„Nebojím se jich, ani jejich zatykače,“ pravil Hope vážně. „Vy jistě něco víte o věcech těch, Coupere. Zapřísahám vás vším, co jest vám drahé, abyste mně odpověděl na některé otázky. Byli jsme vždy dobrými přáteli. Pro Bůh, neodpírejte mi odpověď!“

„Oč běží?“ tázal se Mormon, ale nebylo mu valně volno. „Mluvte však rychle. I skály mají uši a stromy mají oči.“

„Co se stalo s Lucií Ferrierovou?“

„Byla provdána včera za mladého Drebbera. Opřete se muži rychle, opřete se. Není ve vás života.“

„Nedbejte toho,“ děl Hope slabým hlasem. Zbledl jako stěna a sklesl podél kamene, o nějž se byl opíral.

„Provdána, pravíte?“

„Provdána včera – to znamenají prapory na svatebním domě. Byla hádka mezi mladým Drebberem a Stangersonem, kdo ji má dostati. Oba byli v četě, kteráž je pronásledovala, a Stangerson zastřelil jejího otce, což, myslilo se, zjednává mu větší nárok na ni. Avšak když přednesli spor před radu, Drebberova strana byla tam silnější, a Prorok odevzdal dívku jemu. Neměl by ji však nikdo dlouho, neboť četl jsem včera smrt z její tváře. Vypadá spíše jako duch, a ne jako žena. A nyní odjedete?“

„Ano, odjedu,“ děl Hope, zvedaje se svého sedátka.

Tvář jeho byla jakoby vytesána z mramoru, tak ostrý a tvrdý byl výraz jeho, kdežto oči jeho svítily neblahým ohněm.

„Kam pojedete?“

Hope odtušil:

„Na tom nesejde.“

A přehodiv zbraň přes rámě, zašel zpět do rokliny a dále do nitra hor, k doupatům dravců.

Nebylo mezi nimi od nynějška dravce tak nebezpečného jako byl on.

Předpověď Mormonova naplnila se až příliš.

Zdaliž byla to strašlivá smrt otce jejího, aneb účinek sňatku s nenáviděným, k němuž byla donucena – slovem Lucie nepovznesla již hlavy, nýbrž chřadla a zemřela do měsíce.

Její otupělý manžel, který oženil se s ní hlavně, aby nabyl majetku Ferrierova, nejevil velikého žalu nad svou ztrátou, avšak ostatní jeho ženy oplakávaly ji a dlely u mrtvoly její v noci před pohřbem, jak jest u Mormonů zvykem.

Byly seskupeny kol mar v prvních hodinách ranních, když tu k nevýslovnému zděšení a úžasu dveře se náhle otevřely – a muž divokého vzhledu a do sněda ožehlý, v roztrhaných šatech vrazil do komnaty.

Bez jedinkého slova neb pohledu na sedící ženy přikročil k němé, bělostné postavě, kteráž halila kdysi čistotnou duši Lucie Ferrierovy.

Skloniv se nad ní, přitiskl rty své s pietou na chladné její čelo a potom, chopiv se její ruky, sňal snubní prsten s jejího prstu.

„Nesmí býti pohřbena s ním!“ zvolal s hněvivým rykem a dříve, než ženy mohly učiniti poplach, seběhl se schodů a zmizel.

Tak neobyčejná a tak rychlá byla episoda ta, že strážcové sami nebyli by ji skorém ani uvěřili, ani jiné o ní přesvědčili, kdyby nebyla bývala zbyla nepopiratelná skutečnost, že zlatý kroužek, kterým byla označena za nevěstu; zmizel!

Po několik měsíců Hope toulal se mezi horami, veda podivný, divoký život a rozplameňuje svou vášnivou touhu po pomstě.

Celé historie vyprávěly se v městě o muži, který potuluje se za loupeží v okolí města, a kterýž byl postrachem i odlehlých horských roklí.

Kdysi prolétla kule oknem Stangersonovým, a roztřeskla se o zeď jen asi stopu od něho.

Při jiné příležitosti, když Drebber ubíral se pod jakýmsi skalním útesem, veliký balvan shroutil se mu nad hlavou, a on unikl strašlivé smrti jen tím, že sehnul se rychle k zemi, takže balvan přes něj přeletěl.

Oba mladí Mormonové posléze objevili příčinu stálých těch útoků na svůj život a vedli opětné výpravy do hor v naději, že zajmou aneb usmrtí svého nepřítele – avšak vždycky bez úspěchu.

I rozhodli se potom z opatrnosti nevycházeti nikdy sami aneb po soumraku, a dávali stříci své domy.

Po nějaké době mohli zanechati těchto opatření, neboť nic nebylo již viděti, ani slyšeti o jejich nepříteli, i doufali, že čas ochladil jeho pomstychtivost.

Ale tomu nebylo tak, naopak čas ji ještě rozdmýchal. Povaha lovcova byla tuhá a nepovolná, a nade vším vítězící myšlenka pomsty ovládla ji tak, že nebylo v ní místa pro jiné city.

Lovec však byl především rozvážným. Uvědomil si brzy, že i železná konstituce jeho nemohla by odolati neustálému napínání sil.

Sterá nebezpečí a nedostatek vydatné potravy jej oslabovaly.

Kdyby zemřel jako pes někde v horách, co by bylo z jeho pomsty?

A přece smrt taká jistě by ho stihla, kdyby žil takto dále.

Cítil, že by tak hnal vodu na mlýn svých nepřátel, a protož, ač nerad, vrátil se do starých dolů Nevadských, aby posílil své zdraví a aby nashromáždil dosti peněz, kteréž by dovolily mu sledovati cíl jeho bez všelikého odříkání.

Úmyslem jeho bylo žiti tak nejdéle rok, ale kombinace nepředvídaných okolností zabránila mu opustiti doly skorém po pět let.

Na konec doby té však vzpomínka na křivdy a touha po pomstě byly v mysli jeho stejně živy, jako za oné památné noci, když stál u hrobu Ferrierova.

Přestrojen a pod cizím jménem vrátil se do Solného Města, nedbaje, co hrozí vlastnímu jeho životu, a pátraje, zda by mohl dosíci toho, co pokládal za spravedlivé.

Tam ho čekaly zlé zprávy.

Ve „vyvoleném národě“ několik měsíců před tím udála se roztržka, neboť někteří mladší členové církve vzbouřili se proti autoritě Starších.

A výsledkem bylo odtržení se jistého počtu nespokojenců, kteří opustili Utah a stali se pohany.

Mezi nimi byl i Drebber a Stangerson, ale nikdo nevěděl, kam se odebrali. Tvrdilo se, že Drebber zpeněžil velikou část svého majetku a že odjel jako zámožný muž, kdežto soudruh jeho, Stangerson, byl mužem poměrně chudým.

Avšak nebylo nic známo o jejich pobytu.

Mnohý muž, ač mstivý, zanechal by vší myšlenky na pomstu vůči takým nesnázím, ale Jefferson neochabl ani na okamžik.

S malým jměním, jež měl, a jež rozmnožoval všemožným zaměstnáním, jakéž jen mohl najíti, cestoval od města k městu po Unii, hledaje svých nepřátel.

Rok za rokem míjel, černý vlas jeho prošedivěl, avšak on putoval ještě zemí jako lidský chrt, s myslí upřenou na jediný cíl, jemuž zasvětil život.

Konečně jeho vytrvalost byla odměněna.

Byl to jen jeden pohled na jednu tvář v okně, ale jediný ten pohled pověděl mu, že Cleveland v Ohiu přechovává muže, kteréž pronásledoval.

Vrátil se do svého bídného obydlí s dopodrobna promyšleným plánem na provedení pomsty.

Ale náhodou Drebber dívaje se z okna, vyčetl vraždu z jeho očí.

Kvapil k soudci, provázen Stangersonem, který byl se stal jeho soukromým tajemníkem, a dovodil tam, že životu jejich hrozí nebezpečí ze žárlivosti a zášti starého soupeře.

Ještě téhož večera byl Hope uvězněn, a nejsa s to, by složil záruky, byl vězněn po několik týdnů.

Když konečně byl osvobozen, shledal dům Drebberův prázdným: Drebber a tajemník jeho odejeli do Evropy.

Opět byla pomsta zmařena a opět nahromaděná nenávist podněcovala Hopea, aby pokračoval v pronásledování.

Nebylo však peněz, i musil se po nějakou dobu vrátiti do práce, střádaje každý dollar na příští cestu.

Na konec nastřádav dosti, aby život obhájil, odejel do Evropy a stopoval nepřátele své od města k městu, umožňuje cestu svou všemi možnými prostředky, ale uprchlíků nikde nedostihl.

Když dojel Petrohradu, oni odjeli do Paříže; a když dojel tam za nimi, zvěděl, že se vydali právě do Kodaně.

Do dánského hlavního města přibyl opět o několik dní později, neboť odebrali se již do Londýna, kdež konečně jich dostihl ve své štvanici.

O tom, co se tam stalo, bude nejlépe citovati vlastní vyprávění starého lovce, věcně zaznamenané v zápiscích doktora Watsona, jimž za tolik již děkujeme.