Mstitel

IV. ÚTĚK ZA SPÁSOU ŽIVOTA.

Ráno po tomto hovoru s mormonským prorokem, Ferrier odebral se do Solného Města a naleznuv tam známou osobu, kteráž chystala se do Nevady, svěřil jí dopis pro Hopea.

Psal v něm mladému muži o nebezpečí, kteréž jim hrozilo a jak nutno jest, aby se brzy vrátil.

Učiniv tak, cítil, že se mu v mysli ulevilo, a vrátil se se srdcem lehčím.

Když se blížil k své farmě, byl překvapen, vida dva koně přivázané ke sloupům vrátek.

Ještě více překvapen byl, když, vstoupiv, nalezl dva mladíky v pokoji pro hosty.

Jeden dlouhé, bledé tváře, seděl v křesle, nohy maje položené na stole.

Druhý, muž s býčí šíjí, s hrubou, nadmutou tváří, stál v okně, s rukama v kapsách, a hvízdal si nějakou lidovou píseň.

Oba kynuli Ferrierovi, když vstoupil, na pozdrav, a muž, sedící v křesle, počal hovor.

Pravil:

„Možná, že nás ještě neznáte. Totoť jest syn Staršího Drebbera, a já jsem Josef Stangerson, kterýž cestoval jako hoch s vámi pouští, když Pán vztáhl ruku svoji a přibral vás k věrnému stádu.“

„Jako učiní se všemi národy, až uzná za dobré,“ pravil druhý mladík hlasem huhňavým. „Přemílá pomalu, ale přemílá neobyčejně dobře.“

Ferrier uklonil se chladně. Tušil již, kdo oba návštěvníci jeho jsou.

„Přišli jsme,“ pokračoval Stangerson, „na pokyn svých otců žádati za ruku dcery vaší, neboť každý z nás jistě jest dobrým dost pro vás i pro ni. Jelikož já mám pouze čtyři ženy, a bratr Drebber má jich sedm, zdá se mi, že nárok můj jest silnější.“

Druhý vzkřikl:

„Ne, ne, bratře Stangersone, neběží teď o to, kolik žen máme, nýbrž o to, kolik jich může každý míti. Otec můj předal mně nyní své mlýny a já jsem bohatší.“

Druhý pravil žlivě:

„Avšak vyhlídky moje jsou lepší. Až Pán odvolá otce mého, dostane se mi jeho továrny na zpracování koží – potom budu já vaším Starším a budu vyšším v církvi.“

Mladý Drebber zazubil se na svůj obraz v zrcadle a namítl:

„Bude na dívce, aby sama rozhodla. Ponechme všechno její volbě.“

Ferrier stál při hovoru tom pokuřuje ve dveřích a stěží se přemáhaje, aby nezkusil svého jezdeckého biče na zádech obou návštěvníků.

„Slyšte,“ pravil posléze, přistoupiv k nim. „Až moje dcera vás pozve, můžete přijít opět, ale dříve ať vás již nespatřím!“

Oba mladí Mormonové podívali se na něj s úžasem v očích. Zápas jejich o dívku byl nejvyšší ctí pro něj a pro jeho dceru.

Ferrier vzkřikl:

„Tuhle jsou dvě cesty z pokoje: dveře a okno. Čeho z nich hodláte použití?“

Snědá jeho tvář vypadala tak divoce a hubená jeho ruka tak hrozivě, že návštěvníci jeho vyskočili a rozhodli se pro rychlý ústup.

Starý farmář následoval je ke dveřím.

„Vzkažte mi, až se dohodnete, který z vás má to býti,“ volal za nimi posměšně.

Stangerson rozkřikl se zuřivě:

„Budete pykati za to. Opřel jste se proroku a Radě Čtyř. Budete toho litovati až do konce života.“

Mladý Drebber volal:

„Ruka Páně těžce dopadne na vás. On vyvstane a zasáhne vás ranou svou.“

„Počnu tedy raději já s ranami,“ zvolal Ferrier zuřivě a byl by vyběhl nahoru pro pušku, kdyby ho Lucie nebyla zachytla za ruku a zadržela ho.

Dříve, nežli mohl se jí vyvinouti, bylo slyšeti dupot kopyt koňských: oba mužové ocitli se mimo jeho dosah.

„Těch mladých fňukavých lotrů!“ pravil, stíraje si pot s čela. „Viděl bych tebe raději ve hrobě, nežli abych tě dal, mé dítě, jednomu z nich.“

„Také já bych se raději ve hrobě viděla,“ odvětila dívka odhodlaně, „ostatně Jefferson bude zde již záhy.“

„Ano. Nebude to již dlouho trvati, nežli přijde. Čím dříve, tím lépe, neboť nevíme, jaký bude nejbližší jejich krok.“

Byl skutečně nejvyšší čas, aby přispěchal někdo na radu i ku pomoci, kdož by k nim způsobilým byl – aby přispěchal na pomoc mužnému starému farmáři i adoptované dceři jeho.

V celé historii osady nebylo takového příkladu přímé neposlušnosti vůči autoritě Starších. Byly-li menší chyby trestány tak přísně, jaký teprve byl by osud takového arcibuřiče!

Ferrier věděl, že jeho jmění a postavení nebude ho nijak chrániti. Jiní, stejně známí a stejně bohatí jako on byli odstraněni před ním, a statky jejich svěřeny církvi.

On byl mužem statečným, ale chvěl se před neurčitými, temnými hrůzami, jež vznášely se nad ním.

Každému známému nebezpečí byl by dovedl hleděti pevně do očí, avšak tato neurčitost jej rozechvívala.

Skrýval však obavy své před dcerou, a tvářil se, jakoby si z věci té nic nedělal, avšak ona bystrým okem lásky viděla jasně, že jest mu nevolno.

Očekával, že dostane nějaké výčitky neb pokárání od Younga pro své chování, a nemýlil se, ačkoliv přišlo neočekávaným způsobem.

Příštího rána nalezl k svému překvapení malý, čtverhranný lístek, připíchnutý k přikrývce ložní přímo nad svými prsy.

Na něm bylo napsáno smělými, okázalými písmeny:

„29 dnů jest dáno vám k pokání a potom – – –“

Pomlčky měly význam strašlivější, nežli jakákoli přímá hrozba.

Jak výstraha ta dostala se do jeho pokoje, to naplňovalo Ferriera zmatkem i strachem, neboť služebnictvo spalo ve vedlejším domku a dveře i okna byly dobře uzavřeny.

Smáčkl papír a neřekl nic dceři, avšak věc otřásla celým jeho srdcem. Těch 29 dní bylo zřejmě na účet měsíce, kterýž mu Young slíbil.

Jaká síla či odvaha mohla ho chrániti proti nepříteli, vyzbrojenému mocí tak tajuplnou?

Ruka, kteráž připíchla lístek ten, mohla mu probodnouti srdce, a nebyl by věděl ani, kdo ho usmrtil. Ještě více byl poděšen příštího dne. Seděli u snídaně, když Lucie s výkřikem překvapení ukázala vzhůru.

Ve středu stropu napsáno bylo, nepochybně ohořelou holí, číslo 28.

Dceři jeho bylo to nesrozumitelno a on jí toho neobjasnil.

V noci té posadil se s puškou na stráž a bděl.

Neviděl, neslyšel nic, a přece ráno veliká 27 vymalována byla na vnější straně dveří.

Tak den následoval po dnu, a když jitro přišlo, mohl býti jist, že ohlásí se nepřátelé jeho, a že na některém nápadném místě bude označeno, kolik dnů ještě zbývá mu z měsíce milosti.

Někdy osudné číslo objevilo se na stěnách, jindy na podlaze, někdy na malých lístcích, připevněných na zahradních dvířkách neb na plotu.

Při veškeré své bdělosti Ferrier nemohl objeviti, odkud denní výstrahy ty pocházejí.

Strach, který byl přímo pověrečného rázu, zachvátil jej při pohledu na ně.

Byl neustále celý vyděšen a nepokojný, oči jeho měly výraz štvané zvěře.

Měl ještě jen jednu naději pro život, a to byl příchod mladého lovce a pastýře z Nevady. 20 dní skleslo na 15, 15 na 10, avšak nebylo zpráv o nepřítomném.

Den po dni míjel, a posud nebylo o mladíku památky.

Kdykoliv ozval se na silnici klusot koně, neb kdykoliv honec volal na stádo svoje, starý farmář spěchal k vrátkům, mysle, že pomoc konečně přichází.

Posléze, když z 5 dnů zbyly 4, a ze 4 zbyly 3, srdce jeho pozbylo vší naděje na útěk.

Sám a s obmezenou svojí znalostí hor, kteréž obklopovaly osadu, věděl, že jest bezmocným.

Nejčastěji navštěvované silnice byly přísně střeženy a chráněny, a nikdo nemohl projiti jimi bez rozkazu od Rady Čtyř.

Ať se obracel kam chtěl, neviděl cesty, kterou by unikl hrozící ráně. Avšak starý muž neochabl ani na okamžik ve svém rozhodnutí, pykati raději životem, nežli by svolil k tomu, v čem viděl zneuctění své dcery.

Seděl sám jednoho večera zahloubán nad svými starostmi a hledaje marně východiště z nich.

Ráno dne toho bylo se objevilo číslo 2 na stěně domu, příští den měl být poslední z povolené lhůty.

Co se stane? Všeliké neurčité a strašlivé domysly naplňovaly jeho mysl.

A dcera jeho – co se stane s ní, až on odejde na onen svět?

Což nebylo nijakého východu z neviditelné osnovy, kteráž se kol něho stahovala?

Klesl hlavou na stůl a zaplakal při myšlence na vlastní svou malomocnost.

Co to bylo?

V tichu noci slyšel lehounké škrábání, velmi tiché, ale přece jasně rozeznatelné v tiché noci.

Přicházelo ode dveří domu.

Ferrier připlížil se do chodby a naslouchal napjatě.

Na několik okamžiků bylo ticho, a potom opatrný zvuk se opakoval.

Kdosi zřejmě klepal zlehounka, na jednu z desek dveří.

Byl to půlnoční vrah, kterýž přišel provésti vražedné příkazy tajného soudce?

Aneb byl to agent nějaký, aby ohlásil, že nadešel poslední den milosti?

Ferrier cítil, že okamžitá smrt byla by lepší, nežli nejistota věčná, která drásala jeho nervy i jeho srdce.

Vyskočiv v před, otočil závoru a otevřel dveře. Venku bylo vše ticho a pokojno. Noc byla krásná a hvězdy zářily jasně nad jeho hlavou.

Malá zahrádka rozkládala se před očima farmářovýma, zahrazená plotem a vrátky, avšak ani tam ani na cestě nebylo viděti lidské bytosti.

Oddechnuv si, Ferrier podíval se v pravo v levo, až když náhodou zrak jeho padl k nohám, i viděl k úžasu svému muže, ležícího na zemi s nohama a rukama úplně roztaženýma.

Byl tak rozčilen pohledem tím, že opřel se rychle o stěnu, a že chytl se rukou za hrdlo, aby potlačil výkřik, který již již dral se mu z něho.

První myšlenkou jeho bylo, že ležící muž jest nějaký zraněný neb zmírající člověk, avšak, když se podíval lépe, viděl, že se tento plazí dál, po zemi do chodby s rychlostí a tichostí hada.

Jakmile se však ocitl v domě, vyskočil, zavřel dveře, i ukázal užaslému farmáři smělou tvář, odhodlaný výraz Jeffersona Hopea.

„Můj ty Bože,“ zvolal Ferrier. „Jak jste mne poděsil! Proč přicházíte takým způsobem?“

„Dejte mi potravy,“ pravil druhý chraplavě. „Neměl jsem po osmačtyřicet hodin času jediného sousta pojísti.“

Vrhl se na studené maso a na chléb, kteréž ležely ještě od večeře na stole, a snědl je hltavě.

„Daří se Lucii dobře?“ tázal se, když ukojil svůj hlad.

„Ano, ona neví ničeho o bezprostředním nebezpečí.“

„Toť dobře. Dům jest střežen na všech stranách. Proto jsem k němu pouze plazil. Byť byli sebe bystřejší, nejsou bystří dost, aby přistihli lovce washoeského.“

Ferrier cítil se býti jiným mužem, když uvědomil si, že má oddaného spojence.

Chopil se ruky mladého muže, ruky osmahlé do hnědá, a stiskl ji srdčeně. „Jste člověk, na nějž možno býti hrdým. Není jich mnoho, kteří by přišli sdíleti s námi nebezpečí a úzkosti naše.“

„Dobře jste to řekl,“ odtušil mladý muž. „Mám úctu k vám, ale kdybyste byl sám zapleten do věci té, myslím, že bych si to dvakrát rozmyslil dříve, nežli bych vstrčil hlavu do takového vosího hnízda.

Vede mne k tomu osud Lucie, a dříve, nežli jí by někdo ublížil, musilo by býti o jednoho Hopea v Utahu méně.“

„Co učiníme tedy?“

„Zítra jest poslední váš den, a nebudete-li jednati ještě dnes v noci, jste ztraceni. Mezek a dva koně moji čekají v Orlí roklině. Jak mnoho peněz máte?“

„Dva tisíce tolarů ve zlatě a pět tisíc v bankovkách.“

„To stačí. Mám také tolik. Musíme proraziti do města Carson horami. Vzbuďte raději ihned Lucii. Jest dobře, že sluhové v domě nespí.“

Zatím co Ferrier se vzdálil a připravoval dceru svou na cestu, Hope sebral veškerá jídla, jež mohl nalézti, do malého vaku a naplnil kamenný džbánek vodou, neboť věděl dobře z vlastní zkušenosti, že pramenů v horách jest nemnoho, a že jsou daleko od sebe vzdáleny.

Sotva že byl hotov s přípravami, vrátil se farmář s dcerou, již úplně oblečenou a připravenou na cestu.

Milenci pozdravili se vřele ale krátce, neboť minutky byly drahé, a mnoho musilo se ještě vykonati.

Hope mluvil klidně, ale rozhodně jako někdo, kdo jest si vědom velikosti nebezpečí, ale má srdce z ocele, aby dovedl jim čelit. Pravil:

„Musíme vyraziti ihned. Čelní a zadní východ jsou střeženy, ale při náležité opatrnosti dovedeme uniknouti postranním oknem přes pole. Za úsvitu budeme míti již polovici pohoří za sebou.“

„A což, budeme-li zadrženi?“ tázal se Ferrier.

Hope klepl na pažbu revolveru, kteráž vyčnívala v předu z jeho šatů.

„Bude-li jich mnoho proti nám, vezmeme dva neb tři s sebou,“ pravil s příšerným úsměvem.

Shasli všechna světla uvnitř domu, a z okna setmělého Ferrier díval se přes pole, jež mu náležela kdysi a kteráž měl opustiti nyní na vždy.

Dlouho trvalo to, než se probojoval k této oběti, ale pomyšlení na čest a štěstí dcery jeho vyvážilo všelikou lítost nad zničeným jměním.

Vše vypadalo tak klidně a blaze, i stromy tiše ševelící i široký, mlčelivý pruh obilí, i bylo nesnadno uvěří ti, že duch vraždy vznáší se kolem.

Avšak bledá, ač odhodlaná tvář mladého lovce dokazovala, že za svého příchodu k domu viděl dosti, aby byl o tom přesvědčen.

Ferrier nesl vak se zlatem a bankovkami, Hope skrovnou zásobu potravin a vody, kdežto Lucie nesla malý raneček, obsahující několik vlastních jejích maličkostí.

Pootevřevše okno velmi lehounce a bedlivě, čekali, až tmavý mrak zatemní ještě více noc, a potom druh po druhu vstoupili do zahrádky. S dechem ztajeným a schouleni ploužili se na příč, až dostihli stínu plotu, kterým plížili se až k otvoru plotu, jenž otvíral se na žitné pole.

Sotva dostihli místa toho, mladý muž chopil oba soudruhy a stáhl je opět do stínu, kdež zůstali ležeti, chvějíce se.

Dobře bylo, že stálý cvik očí na prérii dodal Hopeovým očím bystrosti rysí.

On i přátelé jeho zaslechli, sotva se schoulili, jen několik yardů od sebe cosi jakoby melancholické houknutí horské sovy, nač bezprostředně z veliké blízkosti odpověděla jiná sova.

V tomtéž okamžiku temná postava neurčitých rysů vynořila se z otvoru, do něhož chtěli vstoupiti, a pronesla opětně žalostné houknutí, signál to, na kterýž druhý muž vystoupil rovněž z temnoty.

První, který zdál se býti velitelem, děl druhému:

„Zítra o půlnoci, až Whippor-Will zavolá třikrát.“

„Dobrá!“ odtušil druhý. „Mám to říci bratru Drebberovo?“

„Pověz to jemu a po něm jiným. Devět k sedmi!“

„Sedm k pěti!“ opakoval druhý, a obě postavy odkvapily různým směrem.

Závěrečná slova jich byla zřejmě nějakým signálem a odpovědí na něj.

V okamžiku, kdy kročeje jich v dálce dozněly, Hope vyskočil, pomohl soudruhům otvorem, vedl je poli kvapem co největším, podpíraje dívku a zpola ji i nesa, kdykoliv síla její zdála se ochabovati.

„Rychle, rychle,“ vyrazil chvílemi ze sebe. „Procházíme právě řadou stráží. Všechno závisí od spěchu. Rychle v před!“

Jakmile ocitli se na silnici, postupovali rychle.

Jen jednou potkali někoho, a proto vklouzli naschvál do pole, aby vyhnuli se poznání.

Dříve než dostihli města, lovec odbočil na špatnou a úzkou stezku, kteráž vedla k horám.

Dva temné a rozeklané vrcholy leskly se nad nimi v temnotě a soutěska, která táhla se mezi nimi, přezvána byla Orlím Kanónem, kdež čekali na ně koně.

S neomylným pudem Hope razil si cestu mezi velikými balvany a řečištěm vyschlé bystřiny, až došli k odlehlému zákoutí, zakrytému skalami, kdež věrná zvířata byla uvázána.

Dívka posazena na mezka, a starý Ferrier se svým peněžním vakem na jednoho z koní, kdežto Hope vedl druhého koně po srázné a nebezpečné stezce.

Na to rozevřela se před nimi cesta, děsivá pro ty, kdož nebyli zvyklí viděti přírodu v nejdivočejších útvarech jejích.

Na jedné straně veliký hřeben horský, vystupující věžovitě nad nimi 1000 neb více stop, černý, příšerný a hrozivý, s dlouhými čedičovými sloupy na svém rozeklaném povrchu, podobajícím se žebrům nějaké zkamenělé příšery.

Na druhé straně znemožňovala divoká směsice balvanů a trosek skalních všechen postup; mezi oběma táhla se nepravidelná stezka, místy tak úzká, že musili postupovati po indiánském způsobu jeden za druhým, stezka tak bídná, že jenom jezdci vycvičení mohli po ní proniknouti.

Nicméně přes všechna nebezpečí a nesnáze srdcím uprchlíků bylo volněji v nich, neboť každým krokem vzrůstala vzdálenost mezi nimi a mezi strašlivým despotismem, před nímž prchali.

Brzy měli však zvěděti, že nalézali se ještě v pravomoci Svatých.

Dostihli nejdivočejší a nejsmutnější části soutěsky, když tu dívka vzkřikla zděšena a ukázala vzhůru.

Na skále visící nad stezkou stála, odrážejíc se tmavě a jasně od nebe, osamělá stráž.

Spatřila je ihned, jako oni spatřili ji, a její vojenská výzva „Stůj, kdo to?“ houkla tichou roklinou.

„Cestující do Nevady,“ děl Hope s rukou svou na pušce, jež visela na jeho sedle.

Viděli, jak vzdálená stráž přikládá prst ke spouštce pušky své, a jak dívá se pronikavě dolů, nespokojena jich odpovědí.

„S čím dovolením cestujete?“

Ferrier odpověděl:

„S dovolením Svaté čtyřky.“

Mormonské zkušenosti jeho naučily jej, že jest to nejvyšší autorita, na niž se může odvolati.

„Devět k sedmi!“ zvolala stráž.

„Sedm k pěti!“ odpověděl Hope rychle, vzpomenuv si na signálovou odpověď, kterou byl zaslechl v zahradě.

„Jdětež dále a Pán buď s vámi!“ odpověděl hlas s hořejška.

Za stráží stezka se rozšířila, a koně mohli cválati tu klusem.

Když se uprchlíci ohlédli zpět, spatřili osamělou stráž opírající se o pušku, a poznali, že přešli krajní mez vyvoleného národa, a že svoboda ležela před nimi.