Mstitel

II. ZÁVĚREK.

Byli jsme všichni vyzváni, abychom se ve čtvrtek dostavili před soud, ale když čtvrtek nadešel, nebylo již nijaké příležitosti ke svědectví.

Nejvyšší soudce přejal onu věc, a Jefferson Hope povolán byl před soud, kdež mělo se mu dostati naprosté spravedlnosti.

V noci po jeho polapení praskla výduť cévní, i byl nalezen ráno na posteli své cely s tichým úsměvem na tváři, jakoby ve chvíli svého umírání byl se mohl dívati nazpět na život užitečný a na dobře vykonané dílo.

„Gregson a Lestrade budou celí zoufalí nad jeho smrtí,“ pravil Holmes, když jsme hovořili příštího rána o věci té.

„Nevidím, že by se byli přičinili příliš o jeho zatčení,“ odpověděl jsem.

Soudruh můj opáčil hořce:

„Co činíte na tomto světě, neznamená mnoho. Hlavní jest, co dovedete namluviti světu, že jste vykonal.“

A po chvíli pokračoval veseleji:

„Ale na tom nesejde. Nebyl bych chtěl postrádati za nic případu toho. V mém souboru nebylo dosud případu lepšího. Bylo v něm několik nanejvýš zajímavých okolností, ač byl jinak jednoduchý.“

„Jednoduchý!“ zvolal jsem.

„Ano, lze ho stěží jinak označiti,“ děl Holmes, usmívaje se mému údivu. „Důkazem vnitřní jednoduchosti jeho jest, že jsem mohl vztáhnouti ruku na zločince ve třech dnech bez všeliké jiné pomoci.“

„Toť pravda,“ děl jsem.

„Vysvětlil jsem vám již jednou, že co jest neobyčejné, bývá spíše vodítkem nežli překážkou. Má-li se luštiti nějaký problém druhu toho, hlavní věcí při tom jest, aby člověk dovedl zpětně odvozovati. Toť velmi užitečno, ale lidé obyčejně to nedělají. Ve všedních afferách života jest obvyklejším vyvozovati směrem ku předu, a tu obyčejně zanedbává se ono zpětné odvozování. Těch, kteří vyvozují syntheticky, jest padesát na jednoho, kterýž odvozuje analyticky.“ Děl jsem:

„Přiznávám se, že nedovedu dobře sledovati vaši myšlenku.“

„Očekával jsem to. Pokusím se, dovedu-li ji vyjasniti. Většina lidí, vylíčíte-li jí řetěz událostí, řekne vám, jaký bude asi následek. Dovedou události ty uspořádati si ve své mysli, a usouditi z nich, že něco se musí státi. Jest však málo lidí, kteří, když byli vám pověděli výsledek, byli by schopni vyvolati z vlastního vnitřního uvědomění, jaké kroky vedly k výsledku tomu. Tato schopnost to byla, kterou jsem mínil, když jsem mluvil o zpětném čili analytickém odvozování.“

„Rozumím,“ děl jsem.

„Nuže, toto byl případ, v němž vám byl dán výsledek a v němž vše ostatní musil jste hledati sám. Dovoltež mi ukázati nyní různé stupně v mém vyvozování. Počnu od počátku. Přiblížil jsem se, jak víte k domu pěšky a s myslí úplně prostou všech dojmů. Počal jsem přirozeně prohlížením cesty. Tam, jak jsem vám již vyložil, viděl jsem jasně koleje vozu, kterýž, jak jsem zjistil dalším vyšetřováním, musil tam přijeti za noci.

Přesvědčil jsem se podle nepatrné šíře kol, že to byla drožka a nikoliv soukromý povoz. Obyčejná londýnská drožka jest mnohem méně prostorná nežli brougham gentlemanův. To bylo mně první oporou.

Potom kráčel jsem pomalu zahradní stezkou, kteráž na štěstí byla z jílové půdy, hodící se zvláště pro otisk stop. Vám jistě jevila se pouhou rozšlapanou směsicí mokrého bláta, „ale pro moje vycvičené oko každá stopa na jejím povrchu něco znamenala. Není žádného odvětví detektivní vědy, kteréž bylo by tak důležito a zanedbáváno jako umění vykládati stopy. Na štěstí kladl jsem vždycky velkou váhu na to, a častým cvikem jsem si umění, to úplně osvojil.

Viděl jsem stopy těžkých nohou strážníků, a viděl jsem také stopy dvou lidí, kteří prošli první zahradou. Bylo snadno říci, že oni byli první, neboť místy jejich stopy byly úplně smazány kroky jiných lidí, po nich kráčejích.

Pak podán byl druhý článek mého řetězu, kterýž mně pověděl, že noční návštěvníci byli dva co do počtu, jeden pozoruhodný výškou svou (jak jsem usoudil podle délky kroků) a druhý elegantně oděn, jak jsem mohl souditi podle malého, elegantního otisku, zanechaného jeho botkami.

Když jsem vstoupil do domu, poslední tento můj úsudek byl potvrzen. Muž s pěknými botkami ležel přede mnou. Vraždu, ač-li spáchána byla vražda, vykonal tedy muž vysoké postavy.

Na mrtvole nebylo rány, ale výraz rozčilení v její tváři přesvědčil mne, že muž ten předvídal svůj osud dříve, nežli tento ho zdrtil.

Muži, kteří mrou srdeční vadou neb náhlou, přirozenou příčinou, nejeví nikterak rozčilení ve své tváři.

Přičichnuv ke rtům mrtvého muže, objevil jsem lehkou, zakyslou vůni na nich a připadl jsem na myšlenku, že mu byl vnucen jed. Že mu byl vnucen, usoudil jsem opět z nenávistného a polekaného výrazu jeho tváře.

Methodou výlučnou dospěl jsem k tomuto výsledku, neboť jiná hypothesa nebyla by dovedla vysvětliti fakta. Nemyslete si, že jest to myšlenka neslýchaná. Vnucení jedu není nijak novinkou v letopisech zločinů. Každý toxikolog ví dobře o případech Dolského v Oděse a Leturiera v Montpelieru.

A nyní přišla na řadu veliká otázka pohnutek. Loupež nebyla účelem vraždy, neboť nic nebylo odneseno. Běželo tedy o politiku nebo o ženu?

Otázka ta se mi naskytla. Chýlil jsem se od první k druhé. Političtí útočníci jsou zpravidla rádi, že dílo vykonali na ráz a prchají. Tato vražda vykonána byla naopak s velkým rozmyslem a přípravami a pachatel zanechal stopy po celé komnatě, což dokazovalo, že byl tam dosti dlouho.

Byla to zajisté zášť soukromá a nikoliv politická, kteráž dala podnět k pomstě tak methodicky vykonané. Když objeven na stěně nápis, byl jsem utvrzen ještě více ve svém mínění. Věc ta byla zřejmě léčkou.

Když byl nalezen prsten, otázka byla rozhodnuta. Vrah užil ho zřejmě, aby připomněl své oběti ženu mrtvou nebo nepřítomnou.

Proto tázal jsem se pana Gregsona, přeptal-li se ve svém telegramu, zaslaném do Clevelandu, po nějaké zvláštní události v dřívějším životě Drebbérově.

Odpověděl, jak se pamatujete, záporně. Potom prohlédl jsem pokoj velmi bedlivě, i byl jsem utvrzen tím ve svém mínění ohledně výšky vrahovy, při čemž dodatečně zvěděl jsem i podrobnosti o trichinopolském doutníku a o délce vrahových nehtů.

Dospěl jsem také již k závěru, jelikož nebylo žádných stop zápasu, že krev na podlaze nepochybně se vyřinula z vrahova nosu při jeho rozčilení. Povšiml jsem si, že krvavé stopy souhlasily se stopami jeho noh. Bývá zřídka, že by člověk počal takto rozčilením krváceli, leda, je-li příliš krevnatým, i troufal jsem si z toho souditi, že zločinec byl nepochybné mužem silným s krevnatou, kvetoucí tváří.

Události ukázaly, že jsem soudil správně. Opustiv dům, přikročil jsem k tomu, co Gregson zanedbal. Telegrafoval jsem policejnímu náčelníku v Clevelandu, omezuje dotazy své na okolnosti, jež by se snad byly pojily k sňatku Enocha Drebbera.

Odpověď byla rozhodující. Pověděla mi, že Drebber dovolal se jíž jedenkráte ochrany zákona proti svému starému soupeři v lásce, jménem Jeffersonovi Hopeovi, a že týž Hope jest nyní v Evropě.

Věděl jsem nyní, že mám klíč k tajemství ve své ruce, a zbýval jen úkol, polapiti vraha. Byl jsem si již dříve jist, že muž, kterýž vešel do domu s Drebberem, byl zároveň mužem, který řídil drožku.

Stopy na ulici mně dokazovaly, že kůň zajel k domu způsobem, kterýž byl by býval nemožným, kdyby někdo byl ho měl na starosti. Kde mohl tedy býti kočí, nežli uvnitř domu? A bylo také nesmyslno předpokládali, že člověk zdravých smyslů byl by mohl provésti zločin dobře rozvážený před očima třetí osoby, kteráž byla by ho jistě zradila. Nad to, když musil jsem přepokládati, že jistý člověk chtěl druhého stopovali Londýnem, bylo na snadě, že nemůže voliti k účelu tomu lepšího prostředku, nežli aby stal se drožkářským kočím.

Všechny tyto úvahy dovedly mne k nezdolnému přesvědčení, že Jeffersona Hopea nutno hledati mezi kočími metropole.

Byl-li jím, nebylo příčiny souditi, že přestal jím býti. Naopak, s jeho stanoviska soudě, náhlá změna zajisté by upoutala naň pozornost. Byl by nepochybně ještě aspoň po nějaký čas vykonával dále svoji službu. Nebylo také příčiny souditi, že by si byl osvojil cizí jméno. Proč byl by tudíž změnil své jméno v zemi, kde nikdo neznal jeho předchozí život?

Organisoval jsem tudíž svůj detektivní sbor pouličních hochův, a vysílal jsem jej soustavně ke každému majiteli drožek v Londýně, až vyslídili muže, po němž jsem dychtil. Jak se jim to zdařilo a jak jsem toho rychle vykořistil, jest ještě v živé vaší paměti.

Zavraždění Stangersona byl případ zcela neočekávaný, jemuž však stěží bylo by se dalo zabrániti. Vraždou tou nabyl jsem pilulek, jejichž existenci jsem již dříve předpokládal.

Jak vidíte, celá věc jest řetězem logických důsledkův bez přerušení a bez závady.“

„Toť podivuhodné,“ zvolal jsem. „Zásluhy vaše měly by býti veřejně uznány. Měl byste uveřejniti zprávu o případu tom. Nechcete-li, učiním tak já

„Učiňte, co vám libo, doktore,“ pravil Holmes, i pokračoval: „Podívejte se sem.“

A podal mi noviny. Bylo to „Echo“ z téhož dne, a zpráva v něm, na kterouž mi ukázal, byla věnována případu, o nějž nám běželo.

Zněla:

„Obecenstvo ztratilo sensační látku náhlou smrti muže, jménem Hopea, kterýž byl v podezření, že zavraždil pány Enocha Drebbera a Josefa Stangersona.

Podrobnosti o případu tom nepochybně nebudou nikdy známy, ačkoliv jsme informováni z pramene velmi dobrého, že zločin byl výsledkem dávného, romantického sporu, v němž láska a mormonism měly úlohu.

Zdá se; že obě oběti náležely ke „Svatým posledního dne“, a Hope, zemřelý vězeň, pocházel taktéž ze Solného jezerního města. Neměl-li však případ jiných výsledkův, ukázal nám aspoň způsobem velmi jasným obratnost našeho policejního sboru detektivního, a bude poučením cizincům, že učiní lépe, budou-li vyřizovati spory svoje doma, a nebudou jich přenášeti na britskou půdu. Jest veřejným tajemstvím, že zásluha za čiperné toto zatčení náleží zúplna chvalně známým úředníkům policejního ředitelství, pánům Lestradovi a Gregsonovi. Muž polapen byl, jak se proslýchá, v bytu jistého pana Sherlocka Holmesa, kterýž sám jako amateur projevil jistý talent pro umění detektivní, a kterýž, maje takové učitele, může doufati, že časem dosáhne i jistého stupně jejich dovednosti.

Doufáme, že oběma úředníkům dostane se nějakého vyznamenání jakožto zaslouženého uznání jejich služeb.“

Sherlock Holmes zvolal, směje se:

„Neřekl-li jsem vám to ihned, když jsme počali případ vyšetřovati? Toť výsledek celé naší studie o barvách šarlatových: abychom zjednali lidem vyznamenání.“

„Nic nedělá,“ odpověděl jsem. „Já zaznamenal všecka fakta ve svých zápiscích a obecenstvo se o nich doví. Zatím musíte se spokojiti s vědomím úspěchu, jako onen římský skrblík: „Populus me sibilat, at mihi plaudo Ipse domi simul ac mimmos contemplar in arca.“