Mstitel

II. KRAJ SVATÝCH.

I. NA VELKÉ PLÁNI ALKALICKÉ.

Ve středu veliké severoamerické pevniny nalézá se vyprahlá, nevlídná poušť, kteráž po mnohá léta sloužila za hrázi proti postupu civilisace.

Od Sierry Nevady až k Nebrasce a od řeky Yellowstonské až na sever Kolorada na jihu rozkládá se jediný kraj smutku a ticha.

V pochmurném obvodu tom nemá však příroda jednotného rázu. V kraji tom jsou vysoké hory, sněhem na vrcholcích pokryté, i temná a zasmušilá údolí.

Bystré tu plynou řeky, jež řítí se rozeklanými roklemi; rozkládají se tu též obrovské pláně, kteréž v zimě pokryty jsou sněhem a v létě slaným, alkalickým prachem.

Celý kraj ten však podržuje svůj společný ráz neplodnosti, nehostinnosti a bídy.

Není obyvatelův v této zemi zoufalství.

Četa některého kmene tu a tam prorazí krajem tím, hledíc dosíci jiných míst pro lov svůj, avšak i nejsmělejší ze statečných jsou rádi, mají-li strašlivé pláně ty s očí, a ocitnou-li se opět na svých prériích.

Vlk skrývá se mezi keři, luňák vznáší se, třepotaje křídly, těžce ve vzduchu, a neohrabaný šedý medvěd plíží se temnými roklemi a shání se po potravě, jakouž vůbec jen mezi skalinami těmi může nalézti. To jsou jediní osamělí obyvatelé těchto divočin.

V celém světě není snad smutnějšího pohledu, nežli pohled se severního svahu Sierry Blancy. Pokud oko jen dohlédne, rozkládá se veliká, plochá pláň, celá pokrytá velkými skvrnami alkalickými a porostlá místy pouze skupinami zakrslých, vyprahlých k rovin.

Na samém kraji obzoru zvedá se dlouhý řetěz vrchů s rozeklanými, jakoby skvrnitými vrcholy, sněhem pokrytými.

V celé veliké rozloze onoho kraje není života, ba ani ničeho, co by život připomínalo.

Není ptáka v obloze kovově modré, není pohybu na kalné, šedé zemi – nade vším jest ticho, naprosté ticho. Napínej sluch jak můžeš, ani památky po zvuku neuslyšíš v celé širé té divočině, nic než ticho, úplné, srdce překonávající ticho.

Řekli jsme, že není na širé pláni ničeho, co by život připomínalo. Avšak doslova to přece pravda není.

Díváme-li se ze Sierry Blancy, vidíme stezku, proraženou pouští, stezku, vinoucí se do dáli, a ztrácející se v mlhavém obzoru.

Jest rozjeta kolejemi a rozšlapána nohami mnohých dobrodruhů. Tu a tam rozptýleny jsou bílé předměty, jež lesknou se ve slunci, a odrážejí se od temnějších vrstev alkalických.

Přibližte se jen a zkoumejte. Jsou to kosti: některé veliké a hrubé, jiné menší a jemnější. První náležely volům, druhé lidem. Na patnáct set anglických mil lze sledovati tuto příšernou, karavanní cestu, lze ji sledovati již dle ostatků po těch, kteří padli zde na své výpravě.

Čtvrtého května 1847 stál tam, osamělý cestující, rozhlížeje se po kraji vylíčeném. Zjev jeho byl takovým, že mohl býti nazván geniem anebo démonem kraje toho.

Pozorovatel byl by jistě nesnadno rozhodl, je-li bližší čtyřicítce neb šedesátce. Tvář jeho byla vyzáblá a divého rázu, snědá, jak pergamen tuhá kůže jeho napjata byla těsně přes jeho vyčnívající kosti.

Dlouhý, hnědý jeho vlas a vous byly místy probělalé; oči muže toho byly hluboce zapadlé a svítily nepřirozeným leskem, zatím co ruka jeho, svírající pušku, měla sotva více masa nežli pouhá kostra.

Stoje tak, opíral se muž ten o svou zbraň a přece silná jeho postava a hranaté jeho kosti svědčily o mužné a silné konstrukci. Avšak jeho vyzáblá tvář a jeho šaty, jež visely tak volně se seschlých jeho údů, svědčily, proč muž ten měl zjev tak zestárlý a zchátralý.

Muž ten umíral – umíral hladem a žízní.

Sestoupil lopotně do rokle a znovu vzhůru v marné naději, že nalezne vody.

A nyní veliká solná pláň rozkládala se před očima jeho, a za ní daleké pásmo pustých hor bez jedinké rostliny neb stromu, kteréž by nasvědčovaly vlhkosti země.

V celém širokém kraji tom nebylo ani záblesku naděje.

Díval se na sever, na východ, na jih i na západ divým, zpytavým svým zrakem, a potom uvědomil si, že konec jest jeho pouti, a že zde, na této výspě vyprahlé, jest mu zemříti.

„Proč ne zde – právě tak dobře jako v měkkém loži před dvaceti lety,“ zamumlal, když usedal na balvany.

Dříve nežli se položil na zemi, odložil zbytečnou pušku i veliký ranec, svázaný šedým šátkem, kterýž, nesl zavěšený přes pravé své rameno.

Zdál se býti poněkud těžkým na jeho sílu, neboř když jej spouštěl, balík dopadl trochu prudce na zem.

Ihned ozvalo se ze šedého balíku lehounké zaúpění a prodrala se z něho drobná bytost s jasnýma, hnědýma očima a s dvěma malýma ručkama.

„Uhodil jste mne,“ pravil dětský hlas vyčítavě.

„Opravdu?“ odvětil muž lítostivě. „Jistě však nerad.“

Řka to, muž rozbalil hnědý shawl a vytáhl z něho děvčátko asi pětileté, jehož něžné střevíčky a hezká růžová sukénka s malou plátěnou zástěrkou svědčily o péči matčině.

Dítě bylo bledé a utrmácené, ale zdravé jeho paže a nožky svědčily, že trpělo méně, nežli jeho druh.

„Jak jest ti nyní?“ tázal se muž úzkostlivě, neboť děvčátko mnulo si dosud rozcuchané zlaté kadeře, které pokrývaly zadní část hlavy jeho.

„Polibte mne sem, ať se to zahojí,“ pravilo s dokonalou vážností, ukazujíc mu na místo, kde bylo udeřeno. „Tak to dělávala i mamička. Kde jest mamička?“

„Mamička odešla! Ale spatříš ji, myslím, záhy opět.“

„Odešla!“ hněvalo se děvčátko. „To jest pěkné, když nedala ani ‚s Bohem‘ – vždycky to říkala, i když šla k tetičce, a nyní jest už pryč tři dny. Ale to jest strašné sucho v ústech! Není vám také tak? Co pak tu není ani vody, ani ničeho k snědku?“

„Není, není, drahoušku! Buď jen trpělivá ještě chvilenku a potom bude vše dobře. Opři si hlavu o mne, takhle, a budeš se cítiti silnější. Není snadno mluviti, když rty jsou vyprahlé jako kůže, ale myslím, že jest lépe pověděti, jak se věci mají. Co jsi to sebrala s sebou?“

„Krásné věci, hezoučké věci!“ zvolalo děvče nadšeně, zvedajíc dva lesklé úlomky osinku. „Až se vrátíme domů, dám je bratru Bobešovi.“

„Uvidíš záhy krásnější věci,“ pravil muž s výrazem důvěry. „Počkej jen chvilenku. Chtěl jsem ti vyprávěti ještě – pamatuješ se, jak jsme opustili řeku?“

„Oh, ano!“

„Nuže, spoléhali jsme, že dojedeme záhy k jiné řece, avšak byla nějaká chyba buď v kompase buď v mapě, aneb Bůh ví v čem. Řeka se neobjevuje, anebo voda odtekla, všechna odtekla, kromě pár krůpějí pro tebe, které zůstaly jen k vůli tobě a – a – –“

„Ano, ano, a vy nemohl jste se ani umýti,“ přerušila hovořícího vážně družka jeho, zírajíc na zachmuřený jeho obličej.

„Ano, ani napíti. A pan Bender byl nejprve schvácen a nemohl dále, a potom klesl Indián Pete, a potom pan Mack Gregor, a potom Johny Hones, a potom, drahoušku, i tvoje mamička.“

„Mamička mně tedy také zemřela!“ vzkřiklo děvčátko, a skrylo tváře ve své zástěrce, plačíc usedavě.

„Ano, všichni odešli na onen svět, a já pomyslil potom, že by mohla býti voda v tomto směru, i zvedl jsem tě na rameno a klusali jsme sem pospolu. Nezdá se, že by se naděje ta splnila. Zbývá pro nás sotva jaká naděje.“

„Myslíte, že umřeme taky?“ tázalo se dítě, zdrževši vzlyk svůj a pozvedajíc zaslzenou tvář.

„Myslím, že nám nic jiného nekyne.“

„Proč jste to neřekl dříve?“ pravilo dítě smějíc se vesele. „Tolik jste mne polekal. Ale nyní když zemřeme, budeme zase s mamičkou pospolu.“

„Budeš, drahoušku, budeš!“

„A vy také! Povím jí, jak jste byl ke mně tuze dobrým. Vsadila bych se, že bude čekati na nás u brány nebes s velikým džbánem vody a s hromádkou pohankových koláčů, opečených po obou stranách a ještě teplých, jak Bobeš i já rádi jsme je jídávali. Jak dlouho to ještě bude trvat?“

„Nevím – opravdu nevím.“ Oči muže upřeny byly na severní obzor. Na modré klenbě nebes objevily se tři skvrny, kteréž vzrůstaly co do velikosti každým okamžikem tím více, čím více se blížily.

Brzy nabyly tvaru tří velikých hnědých ptáků, kteří kroužili nad hlavami obou poutníků a potom posadili se na skalisko nad nimi.

Byli to luňáci, dravci západu, jichž let jest předzvěstí smrti.

„Kohoutkové a slepičky!“ zvolala mladá dívka vesele, ukazujíc na zlověstné ptáky, zatleskavši rukama, aby se zvedli. „Udělal Pán Bůh i tuto krajinu?“

„Ovšem, že udělal,“ děl průvodce její překvapen poněkud její neočekávanou otázkou.

„Pán Bůh udělal kraj tam dole v Illinois a udělal i Missouri,“ pokračovalo děvčátko. „Myslila bych, že udělal kraj tento někdo jiný. Není udělán nikterak tak pěkně. Zapomněli na vodu a stromy.“

„Co bys řekla tomu, kdybych ti řekl, abys se pomodlila?“ tázal se muž ostýchavě.

„Vždyť není noc,“ odtušilo děvčátko.

„To nevadí. Není to pravidelné, avšak Pán nebude na to hleděti. A bude to, jakobys se chystala na lože. Budeš říkati modlitbičku, jakou jsi se modlívala každé noci ve voze, když jsme byli na pláni.“

„Proč neříkáte sám nějakou modlitbičku?“ tázalo se dítě s udivenýma očima.

Muž odtušil:

„Zapomněl jsem ji. Neříkal jsem modlitbičky od té doby, kdy jsem byl jen zpola tak velký jako jest tato ručnice. Ale myslím, že na modlitbu není nikdy pozdě. Ty budeš ji předříkávati, já budu s tebou se modliti a budu tě doprovázeti.“

„Kleknete si tedy i vy, a já taky,“ pravilo děvčátko, i položilo k účelu tomu shawl na zemi.

„Musíte ruce takhle sepnouti. Pocítíte, že je vám blaze při tom.“

Byl by to býval zvláštní pohled, kdyby tam byl býval někdo jiný přítomen nežli jen luňáci; těsně vedle sebe na úzkém shawlu klečeli dva poutníci: malé, žvatlavé dítě a bezstarostný, otužilý dobrodruh.

Buclatá tvářička a jeho divoký, hranatý obličej obrátily se společně k nebi bez mráčku v prosbě ze srdce vycházející, v prosbě k oné bytosti uctívané a obávané, jíž stáli teď oba tváří v tvář, zatím co oba hlasy jejich, jeden tenký a jasný, druhý hluboký a drsný, pojily se v modlitbě za milost a odpuštění.

Modlitba jejich byla ukončena, i usedli opět ve stínu balvanu a dítě usnulo, ustlavši hlavince své na širokých prsou svého ochránce.

On bděl nad ní, nad spánkem jejím po nějaký čas, ale přírodní zákon zvítězil i nad ním.

Po tři dny a po tři noci nebyl si dopřál klidu ani odpočinku. Zvolna víčka zavřela se nad znavenýma očima, hlava klesala níže a níže na prsa, až šedý vous mužův smísil se se zlatými kadeřemi, družky, a oba spali týž spánek hluboký a beze snů.

Kdyby byl poutník bděl jen půl hodiny ještě, zvláštní pohled byl by se naskytl jeho očím.

Daleko na krajním pruhu pláně alkalické zvedl se jakoby malý kotouč prachu, velmi lehounký nejprve a sotva rozeznatelný od mlh vzdálených, avšak pomalu zvedaje se výš a výše, šířil se, až nabyl tvaru určitě ohraničeného mraku.

Mrak ten rostl stále, až bylo zřejmo, že mohl býti způsoben toliko velkým množstvím pohybujících se tvorů.

V úrodnějších místech byl by pozorovatel soudil, že blíží se jedno z oněch velikých stád bisonů, kteří pasou se na prériích. To bylo však zřejmě nemožno v této neplodné divočině.

Když vír prachu přihnal se blíže k osamělé výspě, na níž oba ztracenci odpočívali, vozy pokryté plátnem a postavy ozbrojených mužů počínaly vystupovati z mlhy a celý zjev ukázal se býti velikou karavanou, ubírající se k západu.

Ale jakou karavanou!

Když předek její dostihl úpatí hor, konec její nebylo viděti ještě na obzoru.

Přímo přes nesmírnou pláň táhla se bludná řada vozů a kar, jezdců i pěšáků.

Nesčetné byly ženy, jež potácely se pod břemeny, a děti, jež cupaly podél vozů aneb vyhlížely zpod bílé krytby jejich.

To zřejmě nebyla žádná tlupa přistěhovalců, nýbrž spíše nějaký kočovný kmen, kterýž byl puzen tísní okolností, aby si vyhledal novou zemi.

Jasným vzduchem ozýval se neurčitý hukot a šumot z veliké této massy lidí, skřípot kol a řehot koní.

Ač hlasitý byl hukot ten, nestačil probuditi dva znavené poutníky, nahoře odpočívající.

V čele karavany jelo asi dvacet neb více vážných mužův, tváře jakoby kovové, oděných ve hrubý šat a ozbrojených puškami.

Když dostihli úpatí výspy, stanuli ke krátké úradě.

„Prameny jsou jistě v právo, bratří,“ pravil jeden muž se zaječím pyskem, hladce oholený a se šedým vlasem.

„V právo od Sierry Blancy dostihneme tedy brzy Rio Grande,“ pravil druhý muž.

Třetí zvolal:

„Nebojte se o vodu. Ten, jenž vytrysknouti kázal vodě ze skály, neopustí svůj vyvolený národ!“

„Amen, amen,“ odpověděli všichni.

Chystali se nastoupiti znovu cestu svou, když nejmladší z nich, a se zrakem nejbystřejším, vykřikl a ukázal k rozeklané výspě nad nimi.

S vrcholu zasvítil jim vstříc malý růžový šat, odrážeje se jasně a určitě od šedých skal za nimi.

Při pohledu tom všichni seskakovali s koní a chápali se pušek, kdežto záloha jezdců přikvačila, aby posílila před voj.

Slovo „rudokožci“ bylo na všech rtech.

„Zde nemůže býti valný počet Indiánů,“ pravil obstárlý muž, který zdál se veleti předvoji. „Minuli jsme sídla kmene Pavího Oka, a není kmenů jiných zde, dokud nepřekročíme velehor.“

Jeden z čety se tázal:

„Mám se podívati ku předu, bratře Stangersone?“

„A já, a já?“ křičelo tucet jiných hlasů.

„Nechte svých koní dole a my počkáme zde,“ odpověděl starší muž.

V okamžiku mladší muži sestoupili, uvázali své koně a vystupovali po srázném svahu, kterýž vedl k cíli, jenž vzbudil jejich zvědavost.

Kráčeli rychle a tiše s důvěrou a prozřetelností vycvičených hlídek.

Stráže na pláni dole mohly je viděti spěchati od skály ke skále, až jejich postavy jasně proti obloze se objevily.

Vedl je mladý muž, kterýž nejprve byl způsobil poplach.

Náhle sledovatelé jeho viděli jej prudce zvednouti ruce, jakoby byl překonán úžasem, a dostihnuvše ho, byli dojati stejně pohledem, který se jim naskytl.

Na malé prostoře, která zakončovala neplodný pahrbek, byl osamělý obrovský balvan a pod ním spočíval muž vysoké postavy, dlouhého vousu, rysů otužilých, ale neobyčejně vyzáblý.

Klidná jeho tvář a pravidelný dech dokazovaly, že pevně spí.

Vedle něho spočívalo děcko, objímající bílými, buclatými ručkami pevnou šíji mužovu, a zlatovlasá hlavinka opírala se o sametový kabátec na jeho prsou.

Růžové rty děcka byly pootevřeny, odhalujíce řadu zoubků jak sníh bílých, a roztomilý úsměv pohrával jejími dětskými rysy.

Neohrabané malé nožky její, skryté v bílých punčoškách, a jemné střevíčky s lesklými přeskami skýtaly zvláštní kontrast oproti dlouhým, vyzáblým údům jejího společníka.

Na kraji skály, nad zvláštní touto dvojicí stáli pořád ještě tři luňáci ve slavnostním očekávání své oběti, ale při pohledu na příchozí vznesli se náhle do vzduchu za pronikavého skřeku zklamání.

Křik dravců těch vzbudil oba spáče, kteří zírali v úžasu kol sebe.

Muž zapotácel se na nohou a podívali se dolů na pláň, kteráž byla tak bezútěšná, když spánek ho přemohl, a kterouž nyní procházela obrovská skupina lidí a zvířat.

Tvář jeho nabyla výrazu nedůvěry, když se tak díval, i přetřel si oči kostnatou rukou.

Zamumlal:

„Toť asi to, čemu říkají delirium!“

Dítě stálo vedle něho, držíc se lemu jeho kabátu a neříkajíc ničeho, ale dívalo se kolkolem udivenýma očima.

Četa vysvoboditelův přesvědčila záhy oba zbloudilé, že objevení její nebylo žádnou illusí.

Jeden z mužů zvedl malou dívku na svá ramena kdežto druzí dva podpírali vyzáblého jejího sou druha, aby mohl sestoupiti k vozům.

Poutník vysvětloval:

„Moje jméno jest Jan Ferrier. Já a maličká zbyli jsme jediní z jedenadvaceti cestovatelů. Všichni ostatní zemřeli žízní a hladem tam na jihu.“

Někteří se tázali:

„Jest to vaše dítě?“

„To si myslím, že jest teď mou!“ zvolal tázaný rozhodně. „Jest mou, protože jsem ji zachránil. Žádný muž mi ji neodejme. Jest ode dneška Lucií Ferrierovou. Kdo jste vy,“ pokračoval, dívaje se zvědavě na své statné, sluncem ožehlé zachránce, „jeť vás tak mnoho!“

Jeden z mladíků děl:

„Skorem deset tisíc. Jsme pronásledované děti boží – vyvolenci anděla Meroni.“

„O něm jsem nikdy neslyšel,“ děl poutník. „Zdá se, že vyvolil si vás pěknou hromadu.“

Jeden muž ozval se vážně:

„Nežertujte o tom, co jest svato. Jsme z těch, kteří věří v ono svaté poselství, jež psáno bylo egyptským písmem na desky tepaného zlata, kteréž byly vydány v Palmyře Josefu Smithovi. Přišli jsme z Nauvoa ve státu Illinois, kde jsme založili svůj chrám. Hledáme útulek před násilnými muži a před bezbožností, třeba v samém srdci pouště.“

Jméno Nauvoo vzbudilo zřejmě určité vzpomínky ve Fernierovi.

Pravil:

„Vidím, že jste Mormoni.“

Soudruzi odpověděli jako jediným hlasem: „Ano, jsme Mormoni.“

„A kam jdete?“

„Nevíme, Ruka boží vede nás v osobě našeho Proroka. Musíte k němu. Řekne, co se má stati s vámi.“

Došli zatím k úpatí hory a byli obklopeni celým zástupem poutníků – bledými ženami měkkého výrazu – silnými, smějícími se dětmi a starostlivě, vážně hledícími muži.

Mnohý ozval se mezi těmito výkřik úžasu i soucitu když viděli útlé mládí cizinky a schátralé tělo cizincovo.

Průvod obou nestanul však, nýbrž ubíral se dále v před, následován velikým zástupem Mormonů, až dosáhli vozu, který vynikal svou velikostí, nádherou i úpravností svého vzhledu.

Šest koní bylo k němu připřaženo, kdežto k druhým pouze dva neb čtyři koně. Vedle kočího seděl muž, jemuž nemohlo býti více, než třicet let, ale jejž mohutná hlava a rozhodný výraz označoval jako vůdce.

Četl v tlusté knize, vázané v hnědém hřbetu, avšak když se zástup blížil, odložil ji stranou a naslouchal pozorně líčení episody.

Potom obrátil se k oběma zbloudilým.

Pravil jim tonem slavnostním:

„Můžeme vás vzíti s sebou jen tenkráte, přijmete-li vyznáni naše za své. Nechceme míti vlků ve svém stádu. Lépe by bylo, kdyby vaše kosti bělely se v této divočině, než abyste stali se malou skvrnou hnilobnou, kteráž časem zkazí celé ovoce. Chcete s námi za těchto podmínek?“

„Půjdu s vámi za každých podmínek,“ děl Ferrier s takovým zanícením, že ani vážní, starší lidé nemohli potlačiti úsměvu.“

Pouze vůdce zachoval svůj přísný, vážný výraz.

Pravil:

„Vezměte jej k sobě, bratře Stangersone. Dejte mu jísti a píti, a dítěti rovněž. Úkolem vaším budiž, naučiti jej všem článkům naší víry. Zdrželi jsme se však dost dlouho již! Ku předu, na Sión, na Sión!“

„Na Sión, na Sión!“ volal zástup Mormonů, a slova ta nesla se podél celé karavany, přecházejíce z úst do úst, až odumírala s temným hukotem ve veliké dálavě.

Za praskotu bičů a za skřípotu kol veliké vozy hnuly se, a celá karavana vinula se opět ku předu.

Starší, jemuž oba „poběhlíci“ byli svěřeni, dovedl je k svému vozu, kdež bylo jídlo pro ně připravenou

„Zůstanete zde,“ pravil. „V několika dnech vzpamatujete se ze svých únav. Zatím pamatujte si, že nyní a na vždycky náležíte našemu náboženství. Brigham Young tak pravil, a on mluvil hlasem Josefa Smitha, kterýž mluví hlasem božím.“