Z jara když duben se končí
Na kopcích hraničky zaplanou
Děvčata kolem nich tančí
Lecjakého chlapce uhranou
Nejsou v tom pražádné čáry,
Že se dva do sebe zahledí
Jarní láska láme skály
Nalevo, napravo nehledí
A tak jednou mladá dívka
Přes velkou hranici skákala
A chlapce svýma černýma
Očima nakrátko zajala
Tančila jak jarní víla
Blizoučko k němu se dostala
Spoutala ho velká síla
Do ucha slaďounce šeptala
„Čekám Tě prvního máje
Na kopci pod třešní rozkvetlou,
Cesta tam kamenitá je,
Snad se jí tvé nohy neleknou.
Ráno, když začalo svítat
Vydal se pod vršek zelený,
Ptáci jej zpěvem šli vítat,
Šel cestou jako omámený
Kopec však nechtěl se krátit,
Překážky na cestu padaly,
Hoch se jal k domovu vrátit
Černé oči se rozplakaly
Jak už to s ohněm tak bývá,
Způsobuje lidem příkoří,
I láska konec svůj mívá,
Co rychle vzplane, rychle shoří.
