Matouš se znovu sešel úplně se všemi – s Adamem, Jakubem, Eliškou i Nikolou. Svíral v rukou anonymní dopis, jako by v něm stále hledal chybějící odpovědi.
„Takže v zásadě víme, že to fakt byla moje matka, kdo poslal ten anonym. A dál se snaží Naty očernit. Jen pořád nemáme žádné důkazy o tom, že stojí i za kampaní proti Marwanovi,“ shrnul Matouš nespokojeně. „Já potřebuji skutečný důkaz. Nejen pro něho. Nejen pro Naty. Hlavně pro sebe.“
Adam se zamyšleně zamračil. Po chvíli jeho tvář rozjasnila inspirace. „Co kdybychom ji zkusili přimět, aby to přiznala sama? Máme tu přece dvě skvělé herečky.“ Ukázal gestem na Elišku a Nikolu. „Mohly by ji nějak konfrontovat. Třeba přes sociální sítě. Anebo i osobně.“
Matouš se zarazil: „To zní… trošku riskantně. Ale mohlo by to zafungovat. Jen se bojím … co až to odhalí?“
Jakub si zamyšleně mnul bradu. „No, ona mě oslovila a snažila se mě přimět, abych šel proti Natálii. Můžeme toho využít. Řeknu jí, že jsem si to rozmyslel a že s ní do toho půjdu. No a pokud by se něco dozvěděly i Eliška a Nikola, tím líp.“
Eliška si skousla ret: „A není to trochu jako vymítání čerta ďáblem? No, ale jestli to pomůže, jsem ochotná do toho jít.“
Nikola přikývla, i když z jejích očí bylo patrné, že má obavy. „Co přesně od ní máme vylákat? Máme jí třeba napsat?“
„Přes sociální sítě by to mohlo být bezpečnější,“ zamumlal Adam. „Mohly byste si vytvořit falešný účet a předstírat, že jste někdo z té ultrapravice. Nadhodit téma doktor a zjistit, jestli se třeba nepřizná vám.“
„To je risk,“ řekl Matouš, oči upřené na Elišku. „Jestli vás odhalí, bude to ještě horší. Ale nevím … co jiného dělat. Potřebujeme něco opravdu konkrétního.“
Eliška se zhluboka nadechla. „Uděláme to. Jen budeme muset být opatrné. Nikola a já to zkusíme přes sociální sítě. Jakube, ty budeš naše pojistka. Když to nevyjde online, zkusíš s ní mluvit osobně.“
„Fajn,“ přikývl Jakub. „Ale nemusí to zafungovat.“
Eliška a Nikola strávily večer vytvářením propracovaného falešného profilu na sociálních sítích. Předstíraly, že jsou další členka národovecké skupiny, která s Danuší sdílí její vyhrocené názory. Napsaly jí zprávu:
„Dobrý den, paní Vaculíková, doslechla jsem se o vašich obavách ohledně toho doktora Salameha. Máte nějaké nové informace? Viděla jsem ty články a říkám si, že možná víte něco víc. Mohlo by se to hodit.“
Danuše odpověděla až za několik hodin: „Dobrý den, zatím moc ne, ale mám spoustu informací o něm. Ničí mi život. Stejně jako jedna cikánka, se kterou se zapletl můj syn. A pročpak se ptáte?“
Eliška a Nikola pokračovaly v konverzaci, opatrně nadhazovaly otázky ohledně anonymních dopisů, internetové kampaně a Chalupova článku. Danuše však brzy začala být podezřívavá: „Proč vás to vše tolik moc zajímá? A kdo vlastně jste?“
Nikola zpanikařila, ale Eliška rychle odepsala: „Jen jedna z nás, slušných lidí, kteří vědí, co je pro tuto zemi správné. Myslím, že byste nám mohla pomoci, aby se o tomhle dozvědělo víc lidí. Pokud chcete, můžeme to probrat i osobně.“
Danuše dál neodpovídala. O den později se však objevila na konzervatoři a znovu konfrontovala Doležala mladšího: „Prosím, Jakube, tohle je pro naši rodinu životně důležité. Jestli mi nepomůžeš, možná budu muset být nepříjemná.“
Ten její tón vnímal jako hrozbu a okamžitě vše sdělil Matoušovi.
Eliška a Nikola se zatím nadále snažily udržet konverzaci s Danuší prostřednictvím falešného profilu. Při dalším pokusu o kontakt Danuše ve slabé chvíli po delším dopisování neprozřetelně napsala:
„Koudelka si zřejmě myslí, že ta jeho cikánská princezna je nedotknutelná. Ale já jsem ukázala, že když se chce, tak pravda vyjde vždycky najevo. Možná ani ten doktůrek už nemá problém. Ale ona teprve pocítí, co to znamená, když mi někdo sahá na rodinu.“
Eliška zatajila dech, když zprávu uviděla. „Tohle by se už dalo použít,“ zašeptala. „Není to úplně jasné doznání, ale jako nepřímý důkaz to rozhodně ujde.“
Nikola souhlasila, i když se jí v očích zračily obavy. „Musíme to hned říct Matoušovi.“
Matouš seděl na koleji a přemítal nad získanými informacemi. Dívky mu pravidelně přeposílaly úryvky, které se jim podařilo získat přes falešný profil. Nebylo to přímé přiznání, ale spojitost mezi jejími slovy a konkrétními událostmi už byla příliš zřejmá, než aby šlo jen o náhodu.
„Tohle by tě mohlo zajímat,“ řekla Nikola během jednoho telefonátu. „Je to sice nepřímé, ale už je toho dost. Není to jediná věc.“
„Vím,“ odpověděl Matouš, jeho hlas byl klidný, ale pevný. „Toto už jsou spojité indicie, které můžeme použít, pokud bude potřeba. Nechci to ale vytáhnout na veřejnost, dokud to nebude naprosto nezbytné.“
Jakub zastihl svého otce v pracovně rodinné vily, obložené tmavým dřevem a vyzdobené zarámovanými fotografiemi úspěšných okamžiků synova života. Roman seděl za velkým stolem a listoval účetními záznamy.
„Tati, musíme si promluvit,“ začal Jakub s vážným výrazem.
Roman si sundal brýle a povzdechl si: „Jestli je to o té holce, co ji zveš k nám na večeři, doufám, že nenastanou žádné hlouposti, Kubíku. Mám teď dost práce.“
„Ne, to není o Nikole. Je to o Polhošové,“ odpověděl Jakub pevně. „Víš, že ji v naší vinárně nepustili dovnitř?“
Roman pokrčil rameny. „Kubíku, chápeš ty vůbec, jak funguje byznys? Vinárna má svou klientelu. Nechtějí tam žádné skandály. Jo, je to drsné, nesouhlasím s tím, ale jsou to mí hodně dobří obchodní partneři.“
„Skandály? To jim fakt tak moc vadí? Nemáme se za to omluvit?“
Roman zavrtěl hlavou, zjevně podrážděný. „Kubo, ten podnik má svoje pravidla. Vědí, co dělají. Nechtěj po mně, abych kvůli tobě zasahoval do jejich interních záležitostí. A vůbec, proč ti to najednou tak vadí?“
Jakub stiskl čelisti. „Protože je to Nikolina kamarádka. Proto. A když už jsme u toho… Zastavila mě zase ta divná ženská z koncertu. Vaculíková. Byla tu zas. Připadá mi to vážně dost podezřelé.“
Roman se zarazil, ale brzy znovu nasadil lhostejný tón. „To není naše starost. Hele, ta ženská mi přišla vyšinutá už tam. Pokud máš rozum, prosím tě, Kubíku, drž se od takových magorů co nejdál!“
Jakub ztišil hlas. „A co s Niky? Líbí se mi. Přijala moje pozvání a nechci si to u ní pokazit.“
Roman se usmál. „To je dobře, že se na něco soustředíš. Jen nikdy nezapomeň, že vztahy nejsou jen o citech, ale i o tom, kolik ti můžou přinést.“
Jakub byl nervózní, když u oběda konečně sebral odvahu říct svému otci vše. Roman Doležal zrovna odložil noviny a popíjel archivní víno. Zvedl pohled přímo na syna.
„Táto,“ začal Jakub opatrně, „potřebuju s tebou fakt nutně mluvit podrobněji. O té divné ženské.“
Roman zvedl obočí. „Co je s ní pořád?!“
Jakub se nadechl. „Řekla mi, že pokud nebudu spolupracovat, může něco vytáhnout. Nevím přesně co, ale asi chce pokračovat v ničení Polhošové. Nevím, ale asi bychom měli zasáhnout.“
Roman se na něj zamračil a jeho tón se stal ostrým. „Proč vůbec? Říkal jsem ti přece, abys zůstal stranou těchhle věcí. To není naše starost. Ta ženská je praštěná do palice a může být i nebezpečná.“
Jakub se však nedal. „Není to moje starost? Chtěl jsem to napravit a získat si důvěru Nikoly. Táto, chápeš, že se teď před ní cítím jako idiot? Nemůžu to jen tak nechat být.“
Roman vstal, jeho pohled se zatvrdil. „Kubíku, poslouchej mě dobře. Tyhle riskantní hry nás všechny mohou hodně stát. To není jenom o nějaké lásce a vině. Je to o rodině, o jménu Doležalů. Máme byznys, máme pověst … Už to, prosím tě, dál nerozmazávej a nestrkej nos, kam nemáš. Jasný?!“
Jakub cítil, jak v něm vzkypěl hněv. „Táto! Tys nikdy neměl problém manipulovat lidmi, aby ti šli na ruku. Teď jde jen o to, abychom zasáhli a zastavili křivdu, co se momentálně někomu děje.“
Romanova tvář se zachmuřila. „Hele, Kubo, upřímně, vždyť to děláš jenom kvůli sobě. Nemysli si, že se tím očistíš. A dokud žiješ v tomhle domě, budeš dělat to, co ti řeknu. Od teď už nic o číchkoli rodinných problémech. To jde všechno mimo nás. Jasný?!“
Jakub se postavil a sevřel ruce v pěst, snažíc se zadržet emoce. „Prostě to nemůžu hodit za hlavu!“
Jakub opustil místnost a nechal otce v rozčileném tichu. Hněval se nejen na Romana, ale i na sebe, že se vůbec zapletl do otcových manipulací. Ale teď už věděl, že se z toho musí vyvázat sám.
Eliška seděla s Nikolou v kavárně, kde se poslední dobou často scházely. Obě přemýšlely jak napravit vztah s Natálií. I když se situace už zdála klidnější, cítily, že jejich přátelství stále visí na vlásku.
„Musíme jí nějak dokázat, že nám na ní záleží,“ řekla Eliška nad kapučínem. „Ale jak? Naty teď skoro nikoho nepouští k sobě blíž.“
Nikola se zamyslela. „Má ráda hudbu. Celý život má s ní spojený. Teď sice nemůže hrát, ale… zpívat?“
Eliška zvedla hlavu. „Myslíš její folklorní soubor?“
Nikola přikývla. „Proč ne? Třeba by byli ochotní jí udělat radost. Naty je na pódium jako stvořená. Nemusí vůbec hrát, stačí když zazpívá. Má tak nádherný hlas.“
Eliška se usmála. „To je skvělý nápad! Když by si zazpívala, třeba by jí to aspoň na chvíli udělalo radost. Zkusme je kontaktovat.“
Pak vytáhla telefon a začala listovat ve svých kontaktech. Brzy našla jméno jednoho z vedoucích, který soubor vedl už řadu let.
„Zavoláme mu,“ řekla Eliška a zvedla telefon. Nikola ji pozorovala se směsí naděje a napětí.
„Dobrý den, pane Balogu, tady Eliška Neumannová,“ začala trochu nejistě. „Nevím, jestli si na mě pamatujete, ale jsem kamarádka Natálie Polhošové. Volám vám, že bychom jí chtěly udělat radost. Víte, ona teď nemůže hrát kvůli té operaci, pořád ta ruka, ale říkaly jsme si, jestli by s vámi nemohla aspoň na něčem spolupracovat… třeba jen zazpívat na nějakém vystoupení.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho, ale pak se ozval teplý hlas pana Baloga: „Jasně, na tebe si pamatuju, Eliško. Natálka byla naše hvězda. A pořád je. Rádi pomůžem. Máme teď po delší době jedno větší vystoupení, kde by se mohla zapojit.“
Eliška zazářila. „To by bylo úžasné! Myslím, že by jí to opravdu udělalo radost.“
Balog souhlasil a slíbil, že domluví, aby Natálie zazpívala nějaké oblíbené písně. Kamarádky cítily, jako by konečně našly cestu, jak jí dokázat svou loajalitu.
V nemocniční ordinaci přerušovalo ticho jen šustění gumových rukavic a jemné cvakání nůžek. Dr. Pavlíček stál vedle Natálie a soustředil se na svou práci. Jeho prsty opatrně vyvlékaly stehy z jejího operovaného palce. Natálie ležela na lehátku, s pohledem upřeným ke stropu. Měla napjatý výraz, jak zatínala zuby a zadržovala dech při každém dotyku.
„To je ono,“ řekl Dr. Pavlíček tiše a vložil steh do malé nerezové misky. „Máme to. Všechny stehy jsou venku. Všech osm.“
Natálie jen kývla. Její pravá ruka byla pořád velmi opuchlá, zejména kloub palce, který teď odhalil svou nepřirozenou barvu – směs žluté, fialové a modrozelené, připomínající hojící se modřinu. Prst byl úplně ztuhlý a ani se nepohnul, když lékař kontroloval pohyblivost.
„Hojení jde docela podle plánu,“ pokračoval lékař. „Ale bude to ještě dlouhá cesta. Ten kloub je stále velmi zranitelný. Tlustá bandáž a dlaha zůstanou ještě několik týdnů.“
Sestřička přinesla novou dlahu a začala obvazovat její ruku. Natálie sledovala, jak ji opět pohřbívají pod vrstvami bílého materiálu. Bylo to těžké, fyzicky i psychicky. Věděla, že cesta k uzdravení rozhodně nebude rychlá.
„Hlavně trpělivost,“ dodal lékař, když se loučil. „Vaše ruka potřebuje moře času.“
Natálie kývla, ale v jejích očích byl stín zklamání. Věděla, že teď nemůže hrát. Ale vzdát se? To nikdy.
O několik dní později se obě kamarádky rozhodly Natálii oslovit. Zastavily se u ní doma, přinesly jí malou kytku a zaklepaly na dveře.
„Co tady děláte?“ zeptala se unaveně a trochu nevrle, než je opatrně pustila dovnitř. Bylo cítit, že mezi nimi to ještě není v pořádku a že ji ruka po operaci a vytažení stehů stále bolí.
Eliška se pousmála. „Přišly jsme ti něco říct. Vzpomněly jsme si, jak moc ti chybí hraní. A tak jsme mluvily s panem Balogem. Říkal, že tě rád přivítá zpátky v souboru. Nemusíš hrát, ale můžeš zpívat.“
„Vážně?“ řekla Natálie tiše a překvapeně, jakoby tomu nemohla uvěřit. „A co ostatní? Nebude problém, že jsem tak dlouho chyběla?“
„Vůbec ne,“ odpověděla Nikola rychle. „Říkal, že tě rádi uvidí. Jsi pro ně pořád důležitá.“
Natálie se na chvíli odmlčela. Oči se jí zaleskly dojetím. „To jste udělaly pro mě?“
„Ano,“ řekla Eliška a chytila ji za zdravou ruku. „Moc nám na tobě záleží. A chtěly jsme ti to ukázat.“
Natálie se rozplakala. Tentokrát slzami radosti. Poprvé po dlouhé době cítila, že je pořád součástí něčeho většího. Že na ní někomu záleží.
„Děkuju,“ zašeptala. I když jí chvíli trvalo, než se kamarádkám znovu otevřela, cítila, že se mezi nimi opět buduje zárodek důvěry.
Bylo pozdní odpoledne, když Matouš zvedl telefon. Na druhém konci se ozval známý hlas.
„Ahoj, Matouši. Neruším tě?“ zeptala se Anna opatrně, ale přátelsky.
„Ahoj, Aničko, vůbec ne,“ odpověděl s úsměvem. „Co se děje?“
„Chtěli jsme vám něco nabídnout. Vím, že to teď nemáte jednoduché. Já budu během prázdnin většinu času sama doma. Marwan bude hodně cestovat, zvažuje nabídky v zahraničí. Napadlo mě, že byste, jak budete s Naty v Teplicích na rehabilitaci, mohli bydlet u nás. Marwan souhlasí. Vlastně vás zve. Máme byt pro sebe a můžeme si navzájem pomáhat. Co říkáš?“
Překvapením na chvíli ztichl. Nabídka přišla jako blesk z čistého nebe, ale hned se na jeho tváři objevil nadšený úsměv. „Ani, to by bylo skvělé! Natynce by to určitě pomohlo. Lázně jsou přesně to, co potřebuje, aby se dala dohromady. A moc nám ulehčíte, že nebudeme muset platit ubytování.“
„Ráda vás uvidím. A nebude to jen o rehabilitaci. Budete mít čas i na odpočinek. Navíc si vás i trochu užiju. Tohle těhotenství je někdy tak osamělé,“ posteskla si.
„Díky, Ani. Hned jí to řeknu. Myslím, že ji to moc potěší,“ slíbil Matouš.
Když se ten večer zastavil u Polhošových, našel Natálii v pokoji, jak si opatrně masíruje pravou ruku. Její palec, stále tlustě obvázaný a v dlaze, ji pořád silně bolel.
„Mám pro tebe skvělou zprávu,“ oznámil, když si sedl vedle ní na postel.
„Jakou?“ zeptala se a zvědavě vzhlédla k němu.
„Anička s Marwanem nám nabídli, že můžeme přes prázdniny v Teplicích zůstat v jejich bytě. Marwan bude hodně pryč, takže tam budeme mít klid a ty můžeš chodit do lázní na rehabilitace.“
Na tváři se jí na chvíli objevil úsměv, i když tlumený únavou. „Lázně a pobyt u Aničky… To je přesně to, co potřebuju! Ale seš jistý, že jim fakt nebudem vadit?“
Matouš zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. Anička mi sama říkala, že se na nás těší. Navíc si trochu odpočineme od všeho, co se tu děje.“
Přikývla a na chvíli zavládlo ticho. „Víš,“ začala po chvíli, „jsem tak ráda, že jí budu zase blíž! Je to úžasná ženská a … myslím, že to zvládnem.“
„Zvládneme to určitě,“ řekl a jemně ji pohladil po vlasech. „A mimochodem, prý se můžeme těšit na to, že Anča bude i vařit. Má prý spoustu receptů od Marwana.“
Tiše se zasmála. „Tak to se těším! Konečně zas ochutnám něco arabské!“
O pár dní později už Natálie stála na improvizovaném pódiu malého kulturního domu, kde se konal koncert jejího folklórního souboru. Na sobě měla nádherný kroj – jasně červenou sukni s barevnými květinovými vzory, halenku s jemně vyšívaným límcem, třpytivý zdobený šátek okolo hlavy a zlatou stuhu provléknutou ve svých havraních vlasech spletených do dvou copů. Levou ruku měla volně spuštěnou podél těla, zatímco pravá v dlaze, tlustě obvázaná a zavěšená na šátku, byla důmyslně skrytá pod bílou širokou halenkou kroje.
Vedoucí souboru Balog vystoupil na pódium v tmavém obleku, s mikrofonem v ruce a širokým úsměvem na tváři. „Dámy a pánové,“ začal, „dnes večer máme výjimečnou příležitost po více než půl roce uvítat zpátky neodmyslitelnou součást naší rodiny. Natálie Polhošová, dívka, které hlas a harmonika jsou duše našeho souboru, prošla těžkým obdobím, ale je zase s námi! Její odhodlání inspiruje. Je pro nás čest, že se rozhodla vystoupit právě dnes, i když kvůli těžkému zranění ruky a dvou operacích stále nemůže hrát a nezahraje ani dnes. Přivítejme ji potleskem!“ Publikum explodovalo v bouři potlesku, zatímco vystoupila na scénu s jemným, ale statečným úsměvem.
Postavila se před mikrofon, trochu si ho stáhla levou rukou, aby ho přizpůsobila své výšce. Když ji oslnila světla reflektorů, publikum se ztišilo. Přes bolest a indispozici znovu zářila. V očích jí jiskřilo odhodlání a na rtech měla lehký úsměv. Vypadala jako zosobnění elegance. Její přítomnost přitahovala pozornost každého v sále.
Kapela začala hrát jemné tóny na cimbál a housle. Natálie zavřela oči, jako by se ponořila do hudby. A pak to přišlo. Její hlas se rozlil prostorem – jasný, silný a plný emocí.
„Veša, veša, churde veša …“ začala zpívat starou táhlou romskou baladu. Její hlas se nesl sálem jako proud řeky, hladil a přitahoval, každé slovo znělo, jako by neslo část její duše.
Lidé v publiku byli uneseni. Někteří se jen usmívali, další jásali a tleskali a jiní měli dokonce v očích slzy. Nezpívala jen slova, ale vyprávěla příběh. Její hlas byl plný melancholie, naděje i síly.
Kapela zahrála přechod k rychlejší písní „Daje, daje,“ další tradiční romské skladbě plné energie. Otevřela oči a její úsměv se rozšířil. Začala zpívat s radostí a lehkostí, která všechny přítomné roztančila, byť jen na židlích. Přidala ještě několik dalších svižnějších písní. Jakoby každá nota byla oslavou života, navzdory všem ranám osudu.
Když dozpívala, sál se otřásl potleskem, který nebral konce. Ona se lehce uklonila a její třpytivý šátek se zaleskl ve světlech reflektorů. Byla to chvíle triumfu. Navzdory všem překážkám dokázala opět zazářit. A byť nemohla hrát, její hlas byl silnější než kdy dřív.
Sklonila hlavu v hluboké pokloně, stále dojatá bouřlivým potleskem, který naplnil malý sál. Oči jí zářily, tváře měla lehce zčervenalé a i přes bolesti v ruce cítila nával euforie. Hudba, zpěv, a především láska k lidem, kteří ji přišli podpořit, ji naplňovaly nesmírnou energií.
Když vzhlédla, její pohled spočinul na první řadě. Tam seděla její rodina. Matka měla v očích slzy, zatímco otec urputně tleskal a usmíval se široce jako slunce. Bratr ukázal palce nahoru a sestra plácala ručičkama tak horlivě, až jí vlály copánky.
Kousek od nich zahlédla Matouše. Jeho pohled jí říkal vše. Seděl tam vzpřímeně, oči plné pýchy a obdivu. A vedle něj se široce usmívala i jeho teta.
Za nimi seděli Eliška, Adam, Nikola a dokonce i Jakub. Eliška vypadala nadšeně a tleskala jako o život. Adam vedle ní byl o poznání rezervovanější, ale úsměv na tváři prozrazoval, že mu vystoupení učarovalo také. Nikola seděla vedle Jakuba, který si očividně nebyl jistý, jak reagovat, ale i on tleskal spolu s ní. Upřímně? Kdo ví.
Natálie se na okamžik nadechla a pohled jí utkvěl na Matoušovi. Poslala mu jemný cudný úsměv. Jen jemu. On jí ho opětoval a položil ruku na hruď, jako by chtěl říct: „Tady jsi a tady zůstaneš.“
Učitel Koudelka seděl v zadní řadě, jak míval ve zvyku, v obnošeném svetru. Soustředěně sledoval Natáliin výkon. Když zpívala první tóny, jeho tvář se rozjasnila. Nemohl uvěřit, kolik emocí dokázala do svého projevu vložit.
Když píseň dozněla a sál se naplnil nadšeným potleskem, Koudelka ještě chvíli seděl a upíral pohled na ni. Byl hrdý, i když ji zatím nemohl představit i jako akordeonistku. Ale vidět ji navzdory všemu zase zářit na pódiu mu připomnělo, proč učí. „To je ta výjimečnost, co se objeví jen jednou či dvakrát za život,“ zašeptal pro sebe.
Sál se postupně vyprazdňoval, jen Natálie zůstala na pódiu, obklopena svou rodinou a přáteli.
„Bylas užásna, zlatko,“ řekl František a pevně ji objal.
„Ať už zpívaš smutně aľebo veselo, bylo to jak hlas andílka,“ dodala Marika.
„Natálko, bylas fakt skvělá!“ vypískla Vanesa a skákala kolem ní.
„Já bych nevydržel sedět tu tak dlouho, kdybys nebyla fakt dobrá,“ přidal se i David. Jeho úsměv naznačoval, že se mu koncert líbil víc, než přiznával.
„Děkuju vám,“ zašeptala Natálie a pohladila všechny pohledem.
Matouš přišel k ní a podal jí velkou kytici rudých růží a drobného plyšového medvídka. „Pro tebe, ptáčku zpěváčku. Nemám slov,“ řekl jemně. „Jsem na tebe tak pyšný.“
Natálie si vzala květiny, medvídka ihned pevně objala a široce se rozesmála. „A co teprve já? Bez vás bych tu dneska ani nebyla!“
Milada k ní přistoupila a objala ji. „Natálko, zpívalas nádherně. Musím říct, že tě byla radost poslúchat. Jsi opravdu výjimečná.“
„Takže, co teď?“ zeptala se Eliška s úsměvem, když ji objala i ona.
Natálie se podívala na Matouše, pak na ostatní. „Teď?“ zeptala se a pak nadšeně zajásala: „Teď se prostě žije!“
Potom se všichni rozjeli domů.
František přiběhl do kuchyně a kontroloval velký pekáč s vonící pečenou husou. Marika se otáčela u sporáku, dokončovala přípravu bramborových lokší a občas pohlédla ke stolu, kde Vanesa se zápalem skládala ubrousky do tvaru růží. David, ač na první pohled působil lhostejně, se ochotně nabídl, že donese do obýváku pití. Atmosféra v domě byla plná radostného očekávání.
„Už jsou tu!“ vykřikla Vanesa a vyběhla ke dveřím, když se ozval zvonek.
Matouš vešel první, v náručí nesl kytici pro Mariku a láhev červeného pro Františka. Za ním vstoupila dokonce i Anna, v šátku a dlouhé abáji, vysoká a elegantní i přes viditelné známky postupujícího těhotenství. Vedle ní kráčela Milada. Nesla krabičku s napečenými domácími zákusky.
„Vitaj!“ zvolal František a potřásl Matoušovi rukou, zatímco Marika už objímala Annu s Miladou.
„Chtěla bych se omluvit, že jdu se zpožděním a že Marwan dnes nemohl přijet,“ začala Anna rozpačitě. „Má toho hodně – je na důležité schůzce ve Vídni. Hledá práci v zahraničí.“
Marika se usmála a konejšivě položila Anně ruku na rameno. „Dyť to nevadi, Aničko. Máme radosť, že ses mohla ukázat aspoň ty. Dyť víš, že si u nás vždycky jak doma.“
„Dík, žes přišla,“ přidal se František, „a vyřiď Marwanovi, že ho radi uvidíme někdy pak. Je fajn, že hľada robotu von. Má recht.“
„Vyřídím. Všechny vás pozdravuje,“ přikývla Anna, trochu uvolněnější díky jejich vlídným slovům.
Po chvilce přátelského povídání a rozptýlení u kávy se všichni usadili kolem velkého jídelního stolu. Vanesa nadšeně předváděla své ubrousky, zatímco David s vážným výrazem rozléval džus.
„Na našu Natálku,“ řekl František a zvedl sklenku. „A na vás všických, co ste ju podpořili.“
„Na Natálku,“ přidali se ostatní a sklenky cinkly o sebe.
„Můžu něco říct?“ zeptala se Anna, když se všichni pustili do jídla. „Naty, nevím, jestli si to uvědomuješ, ale máš kolem sebe neskutečnou podporu. Matouš mi pořád vypráví, jaká jsi. Jsi vážně inspirující.“
Natálie, která seděla vedle Matouše, sklopila oči. „Dík. Ale bez vás všech bych to nikdy nedokázala.“
Marika se usmála a položila dceři ruku na rameno. „Natálko, tvoja sila nás všickych dostáva. Ale musím řict, že Maťo se o teba stara fakt dobre.“
František si odkašlal a pohledem zkoumal Matouše. „Víš, ked sem slyšel, cos všicko udělal pro našu Natálu, říkam si, že seš chlap, kerého by měla vážit. A ja tě jako otec rád poznávam takého.“
Jak večer plynul, nálada se uvolňovala. František s Davidem se pustili do živé debaty o fotbalu, zatímco Vanesa nadšeně ukazovala Anně své panenky a obdivovala její šátek na vlasech: „Jsi jak princezna!“
Natálie se opírala o Matouše a usmívala se na svou matku, která si s Miladou vyprávěla staré rodinné historky.
„Je to zvláštní,“ přiznala Milada, když se k ní Marika naklonila. „Myslím, že Natálka a Matúšek budú muset čelit ještě mnoha výzvám. No když jich vidím spolu, věřím, že to zvládnou.“
Marika přikývla. „Též si myslim. Maťo je moc hodny chlapec. A Anička s Marwanem… to je už též rodina. A o tým to je.“
Když se večer nachýlil ke konci, František doprovázel hosty ke dveřím. „Snad to nebylo posledny raz,“ řekl a potřásal Matoušovi rukou.
„Určitě ne,“ odpověděl Matouš s úsměvem. „A děkuju za skvělý večer. Bylo to krásné.“
„Radi vás tu kedykoli pohostíme,“ přidala se Marika, která se slzami objímala Miladu i Annu.
Natálie, už trochu unavená, se otočila k rodičům. „Díky, mami, tati. Jste nejlepší,“ zašeptala a objala je oba.
František, Marika i jejich děti sledovali, jak hosté odcházejí do nočního ticha. Už si byli jistí, že jejich dcera bude s Matoušem a jeho rodinou šťastná. A to pro ně znamenalo vše.
Adam po skončení koncertu odemkl dveře své malé garsonky a pustil Elišku dovnitř první. Byt byl skromný, ale útulný, s malým kuchyňským koutem a výhledem na okolní paneláky. Eliška si odložila kabelku na židli, přejela prsty přes hranu stolu a otočila se k Adamovi. Ten se mezitím zouval.
„To bylo neuvěřitelné,“ pronesla s úsměvem. „Naty byla nádherná. Nejen jak zpívala, ale i jak vypadala… Tolik jí to slušelo.“
Adam přikývl, ale z jeho tváře bylo poznat, že ho něco trápí. „Jo, zpívala krásně. Má talent. A je pěkná, o tom žádná.“
Eliška si jeho tónu všimla. „Co je? Nelíbilo se ti to?“
„Jo, líbilo,“ odpověděl rychle a posadil se na pohovku. „Jen jsem celou dobu přemýšlel, jak jsme ji zklamali. Já ji zklamal. A tebe tím víc.“
Sedla si vedle něj a vzala ho za ruku. „Adame, už se k tomu nevracejme. Udělali jsme chyby, ale snažíme se to napravit.“
Podíval se na ni a povzdychl si. „Doufám, že máš pravdu. Když jsem tam dneska seděl, uvědomil jsem si, jak strašně jsem byl povrchní. Ty i Nikola jste to pochopily dřív. Já pořád řešil jen sebe a práci…“
„A teď už to vidíš jinak, ne?“ přerušila ho jemně Eliška. „A to je hlavní.“
Přikývl. Měli nadějí, že jejich přátelství s Natálií ještě není úplně ztracené. A ani jeho vztah s Eliškou.
Jakub s Nikolou mezitím dorazili do velkolepé vily Doležalových. Působila spíš jako luxusní palác než domov. Uvítala je s přívětivým úsměvem Jakubova matka Klára. Nabídla každému sklenku vína. Roman Doležal se zdržel na chodbě. V rukou pevně svíral svůj chytrý telefon. Jeho tvář byla chladná, téměř kamenná.
Během večeře se Klára snažila konverzaci odlehčit, mluvila o rodinných záležitostech, Jakubových úspěších a plánech do budoucna. Roman většinou mlčel, občas odpověděl jednoslovně, ale Nikolinu přítomnost okázale ignoroval.
Nikola se snažila být zdvořilá, ale napětí v místnosti bylo hmatatelné. Roman ji zcela očividně nepřijal. Nebyla z okruhu rodin, které považoval za dostatečně nóbl.
Když večeře skončila, Klára ji na chodbě zdvořile vyprovázela a ujišťovala ji, že ji ráda znovu uvidí. Nikola přemýšlela, zda její laskavost byla opravdu upřímná, ale s jistotou věděla, že Roman je jiný příběh.
Jakmile se za ní dveře zavřely, otec si syna změřil tvrdým pohledem. „Toto má být jakože tvoje budoucnost, Kubo?“
„A co jako?“ odpověděl Jakub ostře.
„Jako … jo, celkem fajn holka, jen… docela unylá vesnická nanynka. Ty ses nikdy ani nezeptal, kdo se k naší rodině hodí a kdo ne. Kubi, mám pocit, že si teď snažíš něco dokazovat …“ odfrkl si Roman.
„Proč pořád soudíš lidi podle toho, kolik mají na kontě?“ neudržel se Jakub. „Nikča je skvělá. Je problém, že není vaše liga?“
„Chci pro tebe jen to nejlepší. To je vše,“ odpověděl Roman s chladnou sebekontrolou. „Ti tví noví přátelé … Nevidím na nich nic, čím by ti měli prospět.“
Jakub se nadechl, ale pak jen zavrtěl hlavou. „Celý život jsi mi říkal, co mám dělat. Já už ale nejsem malý kluk, tati. Nechápeš, že mi na ní fakt záleží?“
Roman na syna vrhl pohled, který by dokázal mrazit. „Dělej si, co chceš. Ale netahej do toho naše jméno!“
Jakub vstal, otočil se a zamířil do svého pokoje. Byl naštvaný na otce a zklamaný, že večeře neproběhla, jak plánoval. Nechtěl o Nikolu přijít, ale netušil, jak to teď mezi nimi bude. Všechny možnosti zůstaly otevřené.
Roman stál v chodbě a díval se za ním. Jeho pohled byl nehybný, ale v hrudi mu vřelo.
Hlasité předčítání
