Matouš se znovu sešel se všemi – s Adamem, Jakubem, Eliškou i Nikolou. Svíral v rukou anonymní dopis, jako by v něm stále hledal odpovědi, které v něm chyběly.
„Takže v zásadě víme, že to fakt byla moje matka, kdo poslal ten anonym o Naty. A dál se snaží ji očernit. Ale pořád nemáme žádné důkazy o tom, že stojí i za kampaní proti Marwanovi,“ shrnul Matouš nespokojeně. „Já potřebuji skutečný důkaz. Nejen pro něj, nejen pro Naty, ale hlavně pro sebe.“
Adam se zamyšleně zamračil. Po chvíli jeho tvář rozjasnila inspirace. „Co kdybychom ji zkusili přimět, aby to přiznala sama? Máme tu přece dvě skvělé herečky.“ Ukázal gestem na Elišku a Nikolu. „Mohly by ji nějak konfrontovat. Třeba přes sociální sítě. Anebo dokonce osobně.“
Matouš se zarazil: „To zní… trošku riskantně. Ale mohlo by to zafungovat. Jen se bojím … co až to odhalí?“
Jakub si zamyšleně opřel. „No, ona mě oslovila a snažila se mě přimět, abych šel proti Natálii. Můžeme toho využít. Řeknu jí, že jsem si to rozmyslel a že s ní do toho půjdu. No a pokud by se něco dozvěděly i Eliška a Nikola, můžeme to použít.“
Eliška si skousla ret: „Není to trochu jako vymítání čerta ďáblem? Ale jestli to pomůže, jsem ochotná do toho jít.“
Nikola přikývla, i když z jejích očí bylo patrné, že má obavy. „Já taky, ale… co přesně od ní máme vylákat? Máme jí třeba napsat?“
„Přes sociální sítě by to mohlo být bezpečnější,“ zamumlal Adam. „Mohly byste si vytvořit falešný účet a předstírat, že jste někdo z té ultrapravice. Nadhodit téma doktor a zjistit, jestli se třeba nepřizná vám.“
„To je risk,“ řekl Matouš, oči upřené na Elišku. „Jestli vás odhalí, bude to ještě horší. Ale nevím … co jiného dělat. Potřebujeme něco opravdu konkrétního.“
Eliška se zhluboka nadechla. „Uděláme to. Jen budeme muset být opatrné. Nikola a já to zkusíme přes sociální sítě. Jakube, ty budeš naše pojistka. Když to nevyjde online, zkusíš s ní mluvit osobně.“
„Fajn,“ přikývl Jakub. „Ale nemusí to zafungovat.“
Eliška a Nikola strávily večer vytvářením propracovaného falešného profilu na sociálních sítích. Předstíraly, že jsou další členka národovecké skupiny, která s Danuší sdílí její vyhrocené názory. Napsaly jí zprávu:
„Dobrý den, paní Větrníková, doslechla jsem se o vašich obavách ohledně toho doktora Salameha. Máte nějaké nové informace? Viděla jsem ty články a říkám si, že jestli máte něco dalšího. Mohlo by se to hodit.“
Danuše odpověděla až za několik hodin: „Dobrý den, zatím ne, ale mám spoustu informací o něm. Ničí mi život. Stejně jako jedna cikánka, se kterou se zapletl můj syn. A pročpak se vůbec ptáte?“
Eliška a Nikola pokračovaly v konverzaci, opatrně nadhazovaly otázky ohledně anonymních dopisů a Chalupova článku. Danuše si však brzy začala být podezřívavá: „Proč vás tohle všechno tolik moc zajímá? A kdo vlastně jste?“
Nikola zpanikařila, ale Eliška rychle napsala: „Jen jedna z nás, slušných lidí, kteří ví, co je pro tuto zemi správné. Myslím, že byste nám mohla pomoci, aby se o tomhle dozvědělo víc lidí. Pokud byste chtěla, můžeme to probrat i osobně.“
Danuše dál neodpovídala. O den později se však objevila u Jakuba na konzervatoři a znovu ho konfrontovala: „Slyšela jsem, že se i ty motáš blízko té cikánky. Prosím, Jakube, tohle je pro naši rodinu životně důležité. Jestli mi nepomůžeš, možná budu muset vytáhnout něco nepříjemného.“
Jakub její tón vnímal jako hrozbu a okamžitě vše sdělil Matoušovi.
Eliška a Nikola se zatím nadále snažily udržet konverzaci s Danuší prostřednictvím svého falešného profilu. Při dalším pokusu o komunikaci Danuše po delším dopisování ve slabé chvíli neprozřetelně napsala:
„Koudelka si zřejmě myslí, že ta jeho cikánská princezna je nedotknutelná. Ale já jsem ukázala, že když se chce, tak pravda vyjde vždycky najevo. Možná ani ten doktůrek už nemá problém Ale ona – teprve pocítí, co to znamená, když si se mnou někdo zahrává a sahá mi na rodinu.“
Eliška zatajila dech, když zprávu uviděla. „Tohle by se dalo použít,“ zašeptala směrem k Nikole. „Není to úplně jasné doznání, ale jako nepřímý důkaz to rozhodně ujde.“
Nikola souhlasila, i když se jí v očích zračila obava. „Musíme to hned říct Matoušovi.“
Matouš seděl na koleji a přemítal nad získanými informacemi. Eliška a Nikola mu pravidelně přeposílaly úryvky Danušiných zpráv, které se jim podařilo získat přes falešný profil. Nebylo to přímé přiznání, ale spojitost mezi jejími slovy a konkrétními událostmi už byla příliš zřejmá, než aby šlo jen o náhodu.
„Matouši, tohle by tě mohlo zajímat,“ řekla Nikola během jednoho z jejich telefonátů. „Je to sice nepřímé, ale už je toho dost na to, aby to ukázalo, co je zač.“
„Já vím,“ odpověděl Matouš, jeho hlas byl klidný, ale pevný. „Tohle jsou spojité indicie, které můžeme použít, pokud bude potřeba. Nechci to ale vytáhnout na veřejnost, pokud to nebude naprosto nezbytné.“
Jakub zastihl svého otce v pracovně rodinné vily, obložené tmavým dřevem a vyzdobené zarámovanými fotografiemi úspěšných okamžiků synova života. Roman seděl za velkým stolem, listoval účetními záznamy.
„Tati, musíme si promluvit,“ začal Jakub s vážným výrazem.
Roman si sundal brýle a povzdechl si: „Jestli je to o té holce, co jsi ji pozval na večeři, doufám, že to nejsou žádné hlouposti. Mám teď dost práce.“
„Ne, to není o Nikole. Je to o Polhošové,“ odpověděl Jakub pevně. „Víš, že ji v naší vinárně nepustili dovnitř?“
Roman pokrčil rameny. „Kubíku, chápeš ty vůbec, jak funguje byznys? Vinárna má svou klientelu. Nechtějí tam žádné skandály.“
„Skandály? To fakt tak moc vadí, že je není bílá? To není správné! Nemáme se za to omluvit, nebo aspoň něco udělat?“
Roman zavrtěl hlavou, zjevně podrážděný. „Kubo, ten podnik má svoje pravidla. Vědí, co dělají. Nechtěj po mně, abych kvůli tobě zasahoval do jejich interních záležitostí. A vůbec, proč tě ta holka najednou tak zajímá?“
Jakub stiskl čelisti. „Protože je to Nikolina kamarádka. Protože jsem se vůči ní zachoval špatně, když jsme ji připravili o příležitost na koncertě. Chtěl bych to napravit. A když už jsme u toho… Zastavila mě zase ta divná ženská z koncertu. Matoušova matka. Byla tu zas. Vyptávala se na Natálii. Připadalo mi to vážně dost podezřelé.“
Roman se zarazil, ale brzy znovu nasadil lhostejný tón. „To není naše starost. Ta ženská mi přišla vyšinutá už tam. Pokud máš rozum, prosím tě, drž se od takových magorů co nejdál.“
Jakub ztišil hlas. „A co Nikola? Líbí se mi. Přijala moje pozvání, ale nechci si to u ní pokazit.“
Roman se usmál. „To je dobře, že se na něco soustředíš. Jen nikdy nezapomeň, že vztahy nejsou jen o citech, ale i o tom, co ti můžou přinést.“
Jakub byl nervózní, když u oběda konečně sebral odvahu říct svému otci vše, čeho byl svědkem. Roman Doležal zrovna odložil noviny a popíjel víno. Zvedl pohled přímo na syna.
„Táto,“ začal Jakub opatrně, „potřebuju s tebou fakt nutně mluvit podrobněji. Týká se to ještě té divné ženské, co mě kontaktovala na konzervatoři.“
Roman zvedl obočí. „Co je s ní pořád?“
Jakub se nadechl. „Řekla mi, že pokud nebudu spolupracovat, může něco vytáhnout. Nevím přesně co, ale asi chce pokračovat v ničení Polhošové. Nevím, ale myslím, že bychom měli zasáhnout.“
Roman se na něj zamračil a jeho tón se stal ostrým. „Proč vůbec? Říkal jsem ti, abys zůstal stranou těchhle věcí. To není tvoje starost. Ta ženská je praštěná do palice a může být nebezpečná.“
Jakub se však nedal. „Není to moje starost? Táto, chápeš, co jsme udělali? Že jsme někoho odsunuli z koncertu? Že se teď cítím jako idiot. Chtěl jsem to napravit, získat si důvěru ostatních. Hlavně Nikoly. Nemůžu to jen tak nechat být.“
Roman vstal, jeho pohled se zatvrdil. „Kubíku, poslouchej mě dobře. Tyhle riskantní hry nás všechny mohou hodně stát. Tohle není jenom o nějakém kamarádství nebo o vině. Je to o rodině, o jménu Doležalů. Máme byznys, máme pověst … Už to, prosím tě, dál nerozmazávej a nestrkej nos, kam nemáš.“
Jakub cítil, jak v něm vzkypěl hněv. „Táto! Tys nikdy neměl problém manipulovat lidmi, aby ti šli na ruku. Teď jde jen o to, abychom zasáhli a zastavili křivdu, která se momentálně děje.“
Romanova tvář se zachmuřila. „Děláš to kvůli sobě, ne kvůli nim. Nemysli si, že tímhle se očistíš. A dokud žiješ v tomhle domě, budeš dělat to, co ti řeknu. Od teď už nic o tvé cikánské spolužačce a ani o Matoušovi a jeho rodinných problémech. To jde mimo nás. Jasné?“
Jakub se postavil a sevřel ruce v pěst, snažíc se zadržet emoce. „Já nejsem jako ty! Tohle prostě nehodím za hlavu.“
Jakub opustil místnost a nechal otce v rozčileném tichu. Hněval se nejen na Romana, ale i na sebe, že se vůbec zapletl do otcových manipulací. Ale teď už věděl, že se z toho musí vyvázat sám.
Eliška seděla s Nikolou v kavárně, kde se poslední dobou často scházely. Obě přemýšlely jak napravit vztah s Natálií. I když se situace už zdála klidnější, cítily, že jejich přátelství stále visí na vlásku.
„Musíme jí nějak dokázat, že nám na ní záleží,“ řekla Eliška nad cappuccinem. „Ale jak? Naty teď skoro nikoho nepouští k sobě blíž.“
Nikola se zamyslela. „Má ráda hudbu. Celý život má s ní spojený. Teď sice nemůže hrát, ale… zpívat?“
Eliška zvedla hlavu. „Myslíš její folklorní soubor?“
Nikola přikývla. „Proč ne? Třeba by byli ochotní jí udělat radost. Naty je na pódium jako stvořená. Nemusí vůbec hrát, stačí když zazpívá. Má tak nádherný hlas.“
Eliška se usmála. „To je vlastně skvělý nápad! Když by si zazpívala, třeba by jí to aspoň na chvíli udělalo radost. Zkusíme je kontaktovat.“
Nikola vytáhla telefon a začala listovat ve svých kontaktech. Brzy našla jméno jednoho z vedoucích, který soubor vedl už řadu let.
„Zkusím mu zavolat,“ řekla Nikola a zvedla telefon. Eliška ji pozorovala se směsí naděje a napětí.
„Dobrý den, pane Balogu, tady Nikola Hrubá,“ začala trochu nejistě. „Nevím, jestli si na mě pamatujete, ale jsem kamarádka Natálie Polhošové. Volám vám, protože bychom jí chtěly udělat radost. Víte, ona teď nemůže hrát na akordeon kvůli té operaci, pořád ta ruka, ale říkaly jsme si, jestli by s vámi nemohla aspoň na něčem spolupracovat… třeba si zazpívat na nějakém vystoupení.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho, ale pak se ozval teplý hlas pana Baloga: „Jasně, na tebe si pamatuju, Nikolo. Natálka byla naše hvězda. A pořád je. Rádi bysme pomohli. Máme teď po delší době jedno větší vystoupení, kde by se mohla zapojit.“
Nikola zazářila. „To by bylo úžasné! Myslím, že by jí to opravdu pomohlo.“
Balog souhlasil a slíbil, že se pokusí domluvit, aby Natálie zazpívala nějaké oblíbené písně. Nikola a Eliška se cítily, jako by konečně našly cestu, jak ukázat svou loajalitu a pomoci kamarádce.
V nemocniční ordinaci přerušovalo ticho jen šustění gumových rukavic a jemné cvakání nůžek. Dr. Pavlíček stál vedle Natálie a soustředil se na svou práci. Jeho prsty opatrně vyvlékaly stehy z jejího operovaného palce. Natálie ležela na lehátku, s pohledem upřeným ke stropu. Měla napjatý výraz, jak zatínala zuby a zadržovala dech při každém dotyku.
„To je ono,“ řekl Dr. Pavlíček tiše a dal steh do malé nerezové misky. „Máme to. Všechny stehy jsou venku. Všech sedm.“
Natálie jen kývla. Její pravá ruka byla pořád velmi opuchlá, zejména kloub palce, který teď odhalil svou nepřirozenou barvu – směs žluté, fialové a modrozelené, připomínající hojící se modřinu. Prst byl ztuhlý a ani se nepohnul, když lékař kontroloval pohyblivost.
„Hojení jde docela podle plánu,“ pokračoval lékař. „Ale bude to ještě dlouhá cesta. Ten kloub je stále velmi zranitelný. Tlustý obvaz a dlaha zůstanou ještě po několik týdnů.“
Sestřička přinesla novou dlahu a začala obvazovat její ruku. Natálie sledovala, jak ji opět pohřbívají pod vrstvami bílého materiálu. Bylo to těžké, jak fyzicky, tak psychicky. Věděla, že cesta k uzdravení rozhodně nebude rychlá.
„Hlavně trpělivost,“ dodal lékař, když se loučil. „Vaše ruka potřebuje čas.“
Natálie kývla, ale v jejích očích byl stín zklamání. Věděla, že teď nemůže hrát. Ale vzdát se? To nikdy.
O několik dní později se Nikola s Eliškou rozhodly Natálii oslovit. Zastavily se u ní doma, přinesly jí malou květinu a zaklepaly na dveře.
„Co tady děláte?“ zeptala se Natálie unaveně a trochu nevrle, když je opatrně pustila dovnitř. Bylo cítit, že mezi nimi to ještě není vpořádku a že ji ruka po operaci a vytažení stehů pořád dost bolí.
Eliška se pousmála. „Přišly jsme ti něco říct. Vzpomněly jsme si, jak moc ti chybí hraní. A tak jsme mluvily s panem Balogem. Říkal, že tě rád přivítá zpátky v souboru. Nemusíš hrát, ale můžeš zpívat.“
„Vážně?“ řekla Natálie tiše a překvapeně, jakoby tomu nemohla uvěřit. „A co ostatní? Nebude problém, že jsem tak dlouho chyběla?“
„Vůbec ne,“ odpověděla Nikola rychle. „Říkal, že tě rádi uvidí. Jsi pro ně pořád důležitá.“
Natálie se na chvíli odmlčela. Oči se jí zaleskly dojetím. „To jste udělaly pro mě?“
„Ano,“ řekla Eliška a chytila ji za ruku. „Moc nám na tobě záleží, Naty. A chtěly jsme ti to ukázat.“
Natálie se rozplakala, ale tentokrát to byly slzy radosti. Poprvé po dlouhé době cítila, že je pořád součástí něčeho většího. Že někomu na ní záleží.
„Děkuju,“ zašeptala. I když jí chvíli trvalo, než se kamarádkám znovu otevřela, cítila, že se mezi nimi opět buduje zárodek důvěry.
Bylo pozdní odpoledne, když Matouš zvedl telefon. Na druhém konci se ozval známý hlas.
„Ahoj, Matouši. Neruším tě?“ zeptala se Anna opatrně, ale přátelsky.
„Ahoj, Aničko, vůbec ne,“ odpověděl s úsměvem. „Co se děje?“
„Chtěli jsme ti něco nabídnout. Vím, že to teď s Natálií nemáte jednoduché. Já budu během prázdnin většinu času sama doma. Marwan bude hodně cestovat, zvažuje nabídky v zahraničí. Napadlo mě, že byste mohli, jak budete s Naty v Teplicích na rehabilitaci, bydlet u nás. Marwan souhlasí. Vlastně vás zve. Máme byt pro sebe a můžeme si navzájem pomáhat. Co říkáš?“
Matouš překvapením na chvíli ztichl. Nabídka přišla jako blesk z čistého nebe, ale hned se na jeho tváři objevil nadšený úsměv. „Ani, to by bylo skvělé. Naty by to určitě pomohlo. Lázně jsou přesně to, co potřebuje, aby se dala dohromady. A moc nám ulehčíte, že nebudeme muset platit ubytování.“
„Ráda vás tam uvidím. A nebude to jen o rehabilitaci. Budete mít čas i na odpočinek. Navíc si trochu užiju vaší společnosti. Tohle těhotenství je někdy tak osamělé,“ dodala Anna.
„Díky, Ani. Hned jí to řeknu. Myslím, že ji to potěší,“ slíbil Matouš.
Když se Matouš ten večer zastavil u Polhošových, našel Natálii v pokoji, jak si opatrně masíruje rameno pravé ruky. Přestože už jí vytáhli stehy, její palec, stále obvázaný a v dlaze, bolel a dělal jí potíže.
„Mám pro tebe dobrou zprávu,“ oznámil Matouš, když si sedl vedle ní na postel.
„Co se děje?“ zeptala se a zvědavě vzhlédla k němu.
„Anička s Marwanem nám nabídli, že můžeme přes prázdniny v Teplicích zůstat v jejich bytě. Marwan bude hodně pryč, takže tam budeme mít klid a ty můžeš chodit do lázní na ty rehabilitace.“
Natálii se na tváři na chvíli objevil úsměv, i když byl ztlumený únavou. „Lázně a pobyt u Aničky… To by mohlo být přesně to, co potřebuju! Ale seš jistý, že jim fakt nebudeme na obtíž?“
Matouš zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. Anička mi sama říkala, že se na nás těší. Navíc si trochu odpočineme od všeho, co se tu děje.“
Natálie přikývla a na chvíli zavládlo ticho. „Víš,“ začala po chvíli, „jsem ráda, že jí budu blíž. Je to úžasná ženská a… myslím, že to zvládneme.“
„Zvládneme to určitě,“ řekl Matouš a jemně ji pohladil po vlasech. „A mimochodem, prý se můžeme těšit na to, že Anča bude i vařit. Má prý spoustu receptů od Marwana.“
Natálie se tiše zasmála. „Tak to se těším. Konečně zas ochutnám něco arabské.“
O pár dní později už Natálie stála na improvizovaném pódiu malého kulturního domu, kde se konal koncert jejího folklórního souboru. Na sobě měla nádherný kroj – jasně červenou sukni s barevnými květinovými vzory, bílou širokou halenku s jemně vyšívaným límcem, třpytivý zdobený šátek okolo hlavy a zlatou stuhu provléknutou ve svých havraních vlasech spletených do dvou copů. Levou ruku měla volně spuštěnou podél těla, zatímco pravá, tlustě obvázaná a zavěšená na šátku, byla důmyslně skrytá pod halenkou kroje.
Vedoucí souboru Balog vystoupil na pódium v tmavém obleku, s mikrofonem v ruce a širokým úsměvem na tváři. „Dámy a pánové,“ začal, „dnes večer máme výjimečnou příležitost po více než půl roce uvítat zpátky neodmyslitelnou součást naší rodiny. Natálie Polhošová, dívka, které hlas a harmonika je duše našeho souboru, prošla těžkými zkouškami. Dnes tu zase stojí s námi – zpěvačka a harmonikářka srdcem i duší, její odhodlání nás všechny inspiruje. Je pro nás čest, že se rozhodla vystoupit právě dnes, i když kvůli těžkému zranění ruky a operaci stále nemůže hrát a ani dnes nezahraje. Přivítejme ji potleskem!“ Publikum explodovalo v bouři potlesku, zatímco Natálie vystoupila na scénu s jemným, ale statečným úsměvem.
Postavila se před mikrofon, trochu si ho stáhla levou rukou, aby ho přizpůsobila své výšce. Když ji oslnila světla reflektorů, publikum se ztišilo. Přes bolest a indispozici znovu zářila. V očích jí jiskřilo odhodlání a na rtech měla lehký, uklidňující úsměv. Vypadala jako zosobnění elegance a síly, její přítomnost přitahovala pozornost každého v sále.
Kapela začala hrát jemné tóny na cimbál a housle. Natálie zavřela oči, jako by se ponořila do hudby. A pak to přišlo. Její hlas se rozlil prostorem – jasný, silný a plný emocí.
„Veša, veša, churde veša …“ začala zpívat starou romskou baladu. Její hlas se nesl sálem jako proud řeky, hladil a přitahoval, každé slovo znělo, jako by neslo část její duše.
Lidé v publiku byli unešeni. Někteří se jen usmívali, další jásali a tleskali a jiní měli dokonce v očích slzy. Natálie nezpívala jen slova, ale vyprávěla příběh. Její hlas byl plný melancholie, naděje i síly.
Kapela zahrála přechod k veselejší písní „Mamo dado, cinen o gadoro,“ další tradiční romské skladbě plné energie. Natálie otevřela oči a její úsměv se rozšířil. Začala zpívat s radostí a lehkostí, která všechny přítomné roztančila, byť jen na židlích. Jakoby každá nota byla oslavou života, navzdory všem ranám osudu.
Když dozpívala, sál se otřásl potleskem, který nebral konce. Natálie se lehce uklonila a její třpytivý šátek se zaleskl ve světlech reflektorů. Byla to chvíle triumfu. Navzdory všem překážkám dokázala opět zazářit. A byť nemohla hrát, její hlas byl silnější než kdy dřív.
Sklonila hlavu v hluboké pokloně, stále dojatá bouřlivým potleskem, který naplnil malý sál. Oči jí zářily, tváře měla lehce zrůžovělé a i přes bolest v ruce cítila nával euforie. Hudba, zpěv, a především láska k lidem, kteří ji přišli podpořit, ji naplňovaly nesmírnou energií.
Když vzhlédla, její pohled spočinul na první řadě. Tam seděla její rodina – rodiče František a Marika a sourozenci David a Vanesa. Maminka měla v očích slzy, zatímco otec urputně tleskal a usmíval se široce jako slunce. David ukázal palce nahoru a Vanesa tleskala tak horlivě, až jí vlály copánky.
Jen pár míst od nich zahlédla Matouše, jeho pohled jí říkal všechno. Seděl tam vzpřímeně, oči plné pýchy a obdivu. A vedle něj jeho teta Milada, která se lehce usmívala.
Za nimi seděli Eliška, Adam, Nikola a dokonce i Jakub. Eliška vypadala nadšeně a tleskala jako o život. Adam vedle ní byl o poznání rezervovanější, ale úsměv na tváři prozrazoval, že mu vystoupení učarovalo také. Nikola seděla vedle Jakuba, který si očividně nebyl jistý, jak reagovat, ale i on tleskal spolu s ní – možná poprvé v životě upřímně.
Natálie se na okamžik nadechla a pohled jí utkvěl na Matoušovi. Poslala mu jemný úsměv, který patřil jen jemu. Matouš jí úsměv opětoval a položil ruku na hruď, jako by jí chtěl říct: „Tady jsi a tady zůstaneš.“
Učitel Koudelka seděl v zadní řadě, elegantně oblečený, jak míval ve zvyku. Soustředěně sledoval Natáliin výkon. Když Natálie zpívala první tóny, jeho tvář se rozjasnila. Nemohl uvěřit, kolik emocí dokázala do svého projevu vložit.
Když píseň dozněla a sál se naplnil nadšeným potleskem, Koudelka ještě chvíli seděl a upíral pohled na Natálii. Byl hrdý, i když ji teď zatím nemohl představit i jako akordeonistku. Ale vidět ji zářit na pódiu i přes všechny její těžkosti, mu připomnělo, proč učí. „Tohle je ta výjimečnost, která se objeví jen jednou či dvakrát za život,“ zašeptal pro sebe.
Sál se postupně vyprazdňoval, ale Natálie zůstala na pódiu, obklopena svou rodinou a přáteli.
„Bylas úžasna, zlatko,“ řekl František a pevně ji objal. „Ať už zpívaš smutně alebo vesele, bylo to jak hlas andílka.“
„Natálko, bylas fakt skvělá!“ vypískla Vanesa a skákala kolem ní.
„Já bych tu nevydržel sedět tak dlouho, kdybys nebyla fakt dobrá,“ přidal se David, ale jeho úsměv naznačoval, že se mu koncert líbil víc, než přiznával.
„Děkuju vám,“ zašeptala Natálie a pohladila všechny pohledem.
Matouš přišel k ní a podal jí velkou kytici rudých růží a drobného plyšového medvídka. „Pro tebe, ptáčku zpěváčku. Nemám slov,“ řekl jemně. „Jsem na tebe tak pyšný.“
Natálie si vzala květiny, medvídka objala a rozesmála se. „A co teprve já? Bez vás bych tu dneska nebyla.“
Milada k ní přistoupila a objala ji. „Natálie, zpívala jsi nádherně. Musím říct, že to byla radost poslouchat. Jsi opravdu výjimečná.“
„Takže, co teď?“ zeptala se Eliška s úsměvem, když ji objala i ona.
Natálie se podívala na Matouše, pak na ostatní. „Teď?“ zeptala se a pak nadšeně zajásala: „Teď se prostě žije!“
Potom se všichni rozjeli domů.
František přiběhl do kuchyně a kontroloval velký pekáč s vonící pečenou husou. Marika se otáčela u sporáku, dokončovala přípravu bramborových lokší a občas pohlédla ke stolu, kde Vanesa se zápalem skládala ubrousky do tvaru růží. David, přestože na první pohled působil lhostejně, se ochotně nabídl, že donese do obýváku pití. Atmosféra v domě byla plná radostného očekávání.
„Už jsou tady!“ vykřikla Vanesa a vyběhla ke dveřím, když se ozval zvonek.
Matouš vešel první, v náručí nesl další kytici pro Mariku a láhev dobrého červeného vína pro Františka. Za ním vstoupila dokonce i Anna, vysoká a elegantní i přes viditelné známky těhotenství. Vedle ní kráčela Milada, která nesla krabičku s napečenými domácími zákusky.
„Vítaj!“ zvolal František a potřásl Matoušovi rukou, zatímco Marika už vítala Annu s Miladou.
„Chtěla bych se omluvit, že jdu se zpožděním a že Marwan dnes nemohl přijet,“ začala Anna rozpačitě. „Má toho hodně – byl na důležité schůzce ve Vídni. Snaží se najít práci v zahraničí.“
Po chvilce přátelského povídání a rozptýlení u kávy se všichni usadili kolem velkého jídelního stolu. Vanesa nadšeně předváděla své ubrousky, zatímco David s vážným výrazem naléval džus.
„Na našu Natálku,“ řekl František a zvedl sklenku. „A na vás všických, co jste ju podpořili.“
„Na Natálku,“ přidali se ostatní a sklenky cinkly o sebe.
„Můžu něco říct?“ zeptala se Anička, když se všichni pustili do jídla. „Naty, nevím, jestli si to uvědomuješ, ale máš kolem sebe neskutečnou podporu. Matouš mi pořád vypráví, jaká jsi. Jsi vážně inspirující osobnost.“
Natálie, která seděla vedle Matouše s dlahou na ruce v šátku, sklopila oči. „Děkuju. Bez vás všech bych to nikdy nedokázala.“
Marika se usmála a položila dceři ruku na rameno. „Natálko, tvoja sila nás všeckých inspiruje. Ale musím řict, že Matouš se o tebe stara fakt dobře.“
František si odkašlal a pohledem zkoumal Matouše. „Víš, ked jsem slyšel, co všickos udělal pro našu Natálu, říkam si, že seš chlap, kerého by si měla vážit. A já tě jako otec rád poznávam takého.“
Jak večer plynul, nálada se uvolňovala. František s Davidem se pustili do živé debaty o fotbalu, zatímco Vanesa nadšeně ukazovala Anně své panenky. Natálie se opírala o Matouše a usmívala se na svou matku, která si s Miladou vyprávěla staré rodinné historky.
„Je to zvláštní,“ přiznala Milada, když se k ní Marika naklonila. „Myslím, že Natálie a Matouš budou muset čelit ještě mnoha výzvám. Ale když je vidím spolu, věřím, že to zvládnou.“
Marika přikývla. „Též si myslim. Matouš je moc hodny chlapec. A Anička s Marwanem… to je už taky rodina. O tom to je.“
Marika se usmála a konejšivě položila Anně ruku na rameno. „Dyť to nevadi, Aničko. Máme radost, že ses mohla ukázat aspoň ty. Dyť víš, že jsi u nás vždycky vítana.“
„Dík, žes přišla,“ přidal se František, „a vyřiď Marwanovi, že ho rádi uvidíme příště. Je fajn slyšet, že se snaži něco hledat vonku. Má recht.“
Anna přikývla, trochu uvolněnější díky jejich vlídným slovům. „Vyřídím. Ale všechny vás pozdravuje.“
Když se večer nachýlil ke konci, František doprovázel hosty ke dveřím. „Tak snad to nebylo naposled,“ řekl a potřásl Matoušovi rukou.
„Určitě ne,“ odpověděl Matouš s úsměvem. „A děkuju za skvělý večer. Bylo to krásné.“
„Rádi vás tu kedykoli pohostíme,“ přidala se Marika, která objala Miladu i Annu.
Natálie, už trochu unavená, se otočila k rodičům. „Díky, mami, tati. Jste nejlepší,“ zašeptala a objala je oba.
František, Marika i jejich děti sledovali, jak hosté odcházejí do nočního ticha. Bylo jim jasné, že jejich dcera bude s Matoušem a jeho rodinou šťastná a to pro ně znamenalo všechno.
Adam po skončení koncertu odemkl dveře své malé garsonky a pustil Elišku dovnitř první. Byt byl skromný, ale útulný, s malým kuchyňským koutem, pohovkou, která sloužila i jako postel, a s výhledem na okolní paneláky. Eliška si odložila kabelku na židli, přejela prsty přes hranu stolu a otočila se k Adamovi, který si mezitím zouval boty.
„To bylo neuvěřitelné,“ pronesla s úsměvem. „Naty byla nádherná. Nejen jak zpívala, ale i jak vypadala… Tolik jí to slušelo.“
Adam přikývl, ale z jeho tváře bylo poznat, že ho něco trápí. „Jo, zpívala krásně. Má talent. A je pěkná, o tom žádná.“
Eliška si jeho tónu všimla. „Co se děje? Nelíbilo se ti to?“
„Ale líbilo,“ odpověděl rychle a posadil se na pohovku. „Jen jsem celou dobu přemýšlel o tom, jak jsme ji zklamali. Já ji zklamal. A tebe o to víc.“
Eliška si sedla vedle něj a vzala ho za ruku. „Adame, už se k tomu nevracejme. Udělali jsme chyby, ale snažíme se to napravit. A víš co? Věřím, že i Naty to nakonec pochopí.“
Adam se na ni podíval a povzdychl si. „Doufám, že máš pravdu. Jenže když jsem tam dneska seděl, uvědomil jsem si, jak moc jsem byl povrchní. Ty i Nikola jste to pochopily dřív. Já pořád řešil jen sebe a práci…“
„A teď už to vidíš jinak, ne?“ přerušila ho jemně Eliška. „To je to hlavní.“
Adam přikývl. Měli nadějí, že jejich přátelství s Natálií ještě není ztracené.
Jakub s Nikolou mezitím dorazili do velkolepého domu Doležalových, který působil spíš jako luxusní vila než domov. Uvítala je Jakubova matka Klára s přívětivým úsměvem a nabídkou sklenky vína. Roman Doležal se zdržel na chodbě, v rukou pevně svíral svůj chytrý telefon a jeho tvář byla chladná, téměř kamenná.
Během večeře se Klára snažila konverzaci odlehčit, mluvila o rodinných záležitostech a Jakubových plánech do budoucna. Roman občas odpovídal jednoslovně, ale většinou mlčel a Nikolinu přítomnost okázale ignoroval.
Nikola se snažila chovat zdvořile, ale napětí v místnosti bylo hmatatelné. Bylo jasné, že Roman ji nepřijal – možná kvůli tomu, že nebyla z okruhu rodin, které Doležalovi považovali za dostatečně nóbl.
Když večeře skončila, Klára Nikolu na chodbě vyprovázela s úsměvem a ujišťovala ji, že ji ráda znovu uvidí. Nikola cítila, že Klářina laskavost snad byla upřímná, ale věděla, že Roman je jiný příběh.
Jakmile se dveře za Nikolou zavřely, Roman si Jakuba změřil tvrdým pohledem. „Tak tohle má být jakože tvoje budoucnost, Kubo?“
„A co jako?“ odpověděl Jakub ostře.
„Ta Nikola… Jako … jo, je to celkem slušná a pěkná holka, ale… Ty ses nikdy ani nezeptal, kdo se k naší rodině hodí a kdo ne. Kubi, mám pocit, že si teď snažíš něco dokazovat. Ta tvoje nová přátelství …“ odfrkl si Roman.
„Proč pořád soudíš lidi podle toho, kolik mají na kontě?“ neudržel se Jakub . „Nikola je moc fajn holka. A moji přátelé? Je problém, že nejsou vaše liga?“
„Chci pro tebe jen to nejlepší. To je vše,“ odpověděl Roman s chladnou sebekontrolou. „Ale tví noví přátelé, ta… Nikola. Navíc se kamarádí i s tou Polhošovou. Nevidím v tom nic, co by ti mělo prospět.“
Jakub se nadechl, ale pak jen zavrtěl hlavou. „Celý život jsi mi říkal, co mám dělat. Já už ale nejsem malý kluk, tati. Nechápeš, že chci napravit, co jsem pokazil? Víš ty vůbec, co je to uznat chybu a snažit se být lepší?“
Roman na syna vrhl pohled, který by dokázal mrazit. „Dělej si, co chceš. Ale do těch svých experimentů netahej naše jméno!“
Jakub vstal, otočil se a zamířil do svého pokoje. Roman stál v chodbě a díval se za ním, jeho pohled byl nehybný, ale v hrudi mu vřelo. Mezi mladším a starším Doležalem teď doutnal konflikt.
Hlasité předčítání
