Sluneční paprsky paprsky pronikaly skrz skleněná okna kavárny na dřevěné stoly a polstrované židle. Natálie přicházela v jednoduché bílé halence s delším rukávem a dlouhé tmavě modré sukni s jemným vzorem. Vypadala elegantně. Matouš, oblečený ve světlé lněné košili a kapsáčích, vedle ní působil více neformálně. Čerpali sílu jeden od druhého, avšak na obou bylo vidět, jak jsou unavení a smutní.
Místnost voněla čerstvě namletou kávou a sladkými dezerty. Eliška a Adam už seděli u stolu poblíž okna, vedle šálků kávy. Ona měla na sobě lehké letní šaty s jemným květinovým vzorem, její vlasy byly sepnuté do jednoduchého culíku. On byl v neformální světlé košili a béžových kalhotách, jeho postoj byl poněkud napjatý.
Přivítala je s úsměvem a Adam, opřený o židli jim pokývl na pozdrav. „Tak co, jak se máte?“ začala Eliška a hned se pochlubila: „My máme novinku! Adam dostal práci a já vlastně díky němu taky!“
„Fakt? Gratuluju!“ vyhrkla Natálie, její oči se rozzářily nadšením, i když v nich byla stále patrná únava z posledních dnů. „A kde?“
Eliška s nadšením vysvětlila, jak Adam uspěl v reklamní agentuře FutureWave a jak díky němu dostala nabídku na hereckou roli do reklam. „Je to tam skvělý. Už jsme začali pracovat na jednom projektu, a taky jsme dostali dárkové kupóny na večeři pro dva! Každý jeden, takže čtyři místa celkem.“
Natálie přikyvovala. „To zní úžasně! Fakt gratuluju!“
Matouš si se zájmem podepřel bradu, ale oči prozrazovaly, že přemýšlí o něčem jiném. „To zní super. Gratuluju oběma. Reklama … to je úplně jiný svět.“
„Jo, je,“ přikývl Adam s úsměvem. „A taky je to dost výzva. Týden ve FutureWave a už mám pocit, že tam pracuju roky. Ale baví mě to. Moc.“
„To zní skvěle,“ odpověděla Natálie s náznakem úsměvu, i když i její unavené oči naznačovaly, že myšlenkami je pryč i ona.
„A víte, co jsme si řekli?“ Eliška se předklonila a podívala se na oba. „Že bychom rádi vzali vás dva. Takže… co říkáte? Jedna večeře, čtyři místa. Všichni spolu.“
Matouš a Natálie na sebe překvapeně pohlédli.
„To myslíte vážně?“ zeptal se Matouš a v jeho hlase byla slyšet radost.
„Jo, myslíme,“ přikývl Adam.
Natálii se po tváři rozlil první skutečný úsměv za poslední dny. „To je od vás tak milé. My… já nevím, co říct.“
„Řekni, že půjdete,“ vložila se do toho Eliška a lehce se zasmála.
„Tak teda půjdeme,“ odpověděl Matouš pevně i za Natálii.
Když se rozhovor stočil k běžnějším tématům, atmosféra se ještě více uvolnila.
„Je fajn, že máme něco, na co se můžem těšit,“ řekla Natálie tiše Matoušovi, když se jejich pohledy setkaly.
„Ano,“ odpověděl jí, pohladil ji po ruce a dodal: „Za to musíme poděkovat Elišce a Adamovi.“
Eliška si vyměnila pohled s Adamem. Ten na ni povzbudivě kývl. „Rádi jsme to udělali. Jsme přece přátelé, ne?“
Na chvíli se všichni čtyři zasmáli a v kavárně zavládla příjemná atmosféra.
„To bude fajn,“ zopakoval Matouš vděčně. „Zvlášť teď by se hodilo trochu vydechnout.“
„Jak to myslíš?“ zeptala se Eliška, naklonila se blíž a v jejím pohledu byla znát starost.
Matouš a Natálie se na sebe podívali. „Je toho teď až nad hlavu,“ začal Matouš a krátce vysvětlil situaci s Marwanem. „Vyšetřují ho kvůli naprosto nepodloženým obviněním. Tajná služba je v tom taky, je to úmorné. A navíc do toho vtáhli i Aničku. Byla z toho v nemocnici.“
Eliška si položila ruku na ústa. „To je hrozné! A co dál?“
„Nevíme,“ odpověděl a zamračil se. „Všichni víme, že to není pravda, ale když se jednou něco takového spustí, je hrozně těžké to zastavit.“
Natálie dodala tiše: „A já… musím na další operaci. Palec. Pořád bolí, je slabý a zle s ním hýbu, padají mi věci z ruky. Inač to bude pořád stejné a pro hraní nic moc. Snad to bude lepší pak, nevím.“
Adam mlčel, načež si povzdechl. „To zní jako pořádná smůla. Mrzí mě, čím si musíte procházet.“
„Mě taky,“ přidala se Eliška a stiskla jí ruku. „Naty, jsi silná. Ať už se stane cokoli, máš nás. A hlavně Matouše.“
Natálie se slabě usmála. „Děkuju. Moc pro mě znamená.“
Slunce se mezitím sklánělo k obzoru a jeho teplé květnové světlo zalévalo park. Jakub seděl na jedné z laviček a nervózně si pohrával s popruhem svého batohu. O chvíli později tudy procházela i Nikola v lehkých letních šatech, které se pohupovaly v jemném větru. Jakmile ho spatřila, okamžitě si všimla, jak je zamlklý a napjatý.
„Ahoj,“ pozdravila s jemným úsměvem a posadila se vedle něj. „Co je? Vypadáš, jako by tě něco pořád strašně trápilo.“
Jakub si povzdechl. Chvíli mlčel, než konečně promluvil. „Víš… chtěl jsem ti něco říct. Něco, co mě už delší dobu tíží.“ Zvedl k ní pohled a oči měl plné rozpaků. „Ten koncert… To, že jsem hrál místo Natálie… nebyla to úplně jen moje zásluha.“
Nikola ztuhla. Přestože něco podobného tušila, slyšet to nahlas přímo od zdroje ji překvapilo. „Jak to myslíš?“ zeptala se a snažila se nedat na sobě nic znát.
Jakub sklopil pohled: „Můj táta… on mluvil s ředitelem a se zástupkyní. Nevím přesně, co jim navykládal, ale vím, že jim slíbil pokračování sponzorství. A když to nezabralo, tak pohrozil, že z toho udělá mediální aféru. Ona měla hrát. Koudelka to říkal jasně. Ale oni… oni to prostě změnili kvůli tátovi. A já myslel, že mě vybrali, protože hraju líp, když ona teď některé věci nedává.“
Nikola se zamračila. „A tys to věděl?“
„Ne. Aspoň ne před koncertem,“ přiznal. „A potom… táta byl úplně v euforii. Prořekl se, že je to jeho zásluha. Myslel, že mi udělá radost, když to zařídí. Ale místo toho mě tím úplně dorazil.“
„A co ty na to?“ zeptala se přímo. Viděla v jeho výrazu rozpolcenost a touhu po tom, aby ho někdo pochopil.
„Bylo to jak rána pod pás,“ pokračoval Jakub. „Celý život jsem se snažil… opravdu snažil. Hrál jsem, cvičil jsem … A pak zjistím, že můj největší úspěch není vlastně můj. Já… já už nevím, kdo vlastně jsem. Co umím. Co má na mně vůbec nějakou cenu.“
Nikola se opřela o lavičku a chvíli přemýšlela. „Víš, Jakube,“ začala pomalu, „to, co provedl tvůj táta, bylo hnusné. Ale na druhou stranu… to tě nemusí definovat. Jestli chceš dokázat něco sám, musíš začít znova. Věřit sobě a nespoléhat na to, co zařídí druzí.“
Jakub ji poslouchal a v jeho výrazu se mísil smutek s nadějí. „A jak? Když všichni vidí jen mladého Doležala?“
Nikola se na něj podívala přímo. „Že jim ukážeš, kdo je Jakub. Bez příjmení. Jen ty. Ale musíš na sobě pracovat. Poctivě a bez výmluv.“
Jakub se poprvé za celou dobu usmál, i když trochu nejistě. „Niky… děkuju. Tohle jsem asi potřeboval slyšet. A… já…“ zarazil se a hledal správná slova, „jsem rád, že tu jsi. Nevím, co bych dělal, kdybys mě teď poslala do háje. Ale pochopil bych to. Choval jsem se jako namyšlený blbeček.“
Nikola se usmála, ale v očích měla vážnost. „Nebudu ti lhát. To, co se stalo, bylo vážně vrchol. Ale zároveň tě teď nehodím přes palubu, když se snažíš být lepší. Ukaž, že na to máš a třeba jednou… budeš na sebe opravdu hrdý.“
Jakub přikývl a v jeho očích se objevila nová jiskra. „Pokusím se. Slibuju.“
Seděli na lavičce ještě chvíli, povídali si o škole i o tom, jak si oba připadají ztracení ve světě plném těžko splnitelných očekávání. Když se rozloučili, Nikola si uvědomila, že najednou vidí Jakuba docela jinak – už ne jako tatínkova mazánka, ale jako někoho, kdo teď možná hledá svou vlastní cestu.
A Jakub? Poprvé po dlouhé době se cítil, že má šanci ukázat, kým opravdu je – a ne kým ho chtějí mít.
Fakultní aula byla slavnostně připravená, na stolech se leskly sklenice s vodou a před členy komise ležely kopie Matoušovy práce. Matouš stál před porotou v jednoduchém, ale dobře padnoucím tmavošedém obleku. Byl nervózní, ale zároveň odhodlaný. Jeho školitel, profesor Hájek, seděl v čele stolu a začínal úvodní řeč.
„Pane Vaculíku, vaše práce je skutečně výjimečná svou hloubkou a odvahou. Spojení postkoloniální a mimoevropské filozofie s aktuálními sociálními problémy je nejen odvážné, ale i velmi přínosné. Nicméně bych měl jedinou poznámku – v některých pasážích cítím až příliš emotivní tón, který by mohl být v akademické sféře trošilinku problematický,“ řekl Hájek s mírným úsměvem. Jeho oči však prozrazovaly obdiv.
Matouš přikývl. „Děkuji za zpětnou vazbu, pane profesore. Chtěl jsem jen ukázat, že filozofie není jen abstraktní disciplína, ale může být nástrojem k pochopení skutečných problémů. A možná jsem do toho vložil trochu víc osobních zkušeností, než je obvyklé.“
Další člen komise, docent Dvořák, se zamračil. „Tak s tím bych více než souhlasil. Některé části mi přišly téměř jako laciný aktivismus. Váš jazyk, kolego, místy připomíná spíše kýčovitý manifest než akademický text.“
Matoušův dech se zrychlil, ale udržel klid. „Rozumím i vašemu pohledu, ale dovolte mi poukázat na kontext. Jedna z pasáží, kterou například zmiňujete, vychází z konkrétních zkušeností lidí přímo v mém okolí, jejichž životy jsou ovlivněny právě těmi strukturami moci, o nichž píšu. Pokud má filozofie jen odtažitě a nezúčastněně popisovat svět, bez jeho hlubší reflexe, pak si myslím, že přicházíme o její podstatu.“
Profesor Hájek přikývl. „To je bezpochyby validní argument.“
Na druhém konci stolu však doktor Benda, o generaci mladší než oba zbývající akademici, tak trochu provokatér známý svou otevřeností i vášní pro nová a kontroverzní témata, zvedl ruku. „Chci říct, že právě tato osobní angažovanost dává práci její sílu. Pane Vaculíku, obdivuji vaši odvahu jít do tak ožehavých témat a spojit je se svým vlastním životem. Myslím, že je to příklad díla, které přináší skutečnou hodnotu.“
Diskuse se rozproudila bouřlivá, ale na jejím konci komise jednohlasně uznala mimořádný přínos Matoušovy práce. Když mu byl titul oficiálně přiznán, pocítil obrovskou úlevu a hrdost.
Po obhajobě se ani nestihl zastavit u kavárny poblíž fakulty, když zavolala Milada, nedočkavá a zvědavá, jak dopadl.
„Teti, mám to!“ řekl do telefonu nadšeně.
„To je skvělá zpráva, Matúšku,“ odpověděla Milada radostně. „Věděla jsem, že to zvládneš. A nezapomeň sa pochlubit aj mamce.“
Pokoušel se dovolat i Marwanovi a Anně, ale bez úspěchu. Nakonec zkusil zavolat i matce, jak teta připomenula.
„Ano?“ ozvala se Danuše chladně.
„Mami, obhájil jsem bakalářku. Získal jsem titul.“ začal opatrně.
„Aha. To má být jako důvod k oslavě?“ odpověděla beze špetky emocí. „Matouši, ta tvá bakalářka je jen další ukázkou toho, kam dnešní vzdělání spěje. Žádný reálný přínos. Jen zbytečné teorie a neplodné plácání o uměle vytvořených problémech. To je celá ta vaše filozofie.“
Matouš ucítil, jak mu v hrudi narůstá tlak: „Mami, to není fér. Vložil jsem do toho spoustu úsilí. To, co píšu, má přece smysl.“
„Smysl? A pro koho? Pro tu tvou cikánečku? Pro tvého islamistického kamaráda? Ty opravdu nevidíš, kam tě to všechno zavádí?“
„Mami, přestaň,“ řekl a jeho hlas byl pevný, ale roztřesený.
„Nepřestanu! Ty si vybíráš lidi, kteří tě jen táhnou ke dnu. A já tě připravuju – buď já, nebo oni. Rozhodni se sám.“
„To nemyslíš vážně?“ odpověděl Matouš, cítící, jak se mu svírá hrdlo.
„Smrtelně vážně,“ zavrčela Danuše a zavěsila.
Zůstal sedět u stolu v pokoji na kolejích, hleděl na telefon a cítil, jak se jeho svět znovu otřásá. Nervózně točil telefonem v ruce. Když obrazovka zavibrovala a ukázalo se Annino jméno, okamžitě hovor přijal.
„Ahoj, Aničko,“ pozdravil, jeho hlas byl plný úlevy, ale zároveň opatrnosti.
„Ahoj, Matouši,“ ozval se její jemný vřelý hlas. Bylo v něm slyšet únavu. „Promiň, že jsme se neozvali dřív. Máme toho teď… no, prostě nevíme co dřív.“
„To je v pohodě, chápu to,“ odpověděl rychle. „Jen jsem chtěl vědět, jak jste na tom. Vše v pořádku?“
Anna si povzdechla. „Jak se to vezme. Marwan teď chodí do nemocnice jako na trní, pořád cítíme ten tlak. Tajná služba už sice dává ruce pryč, policajti taky, ale ten článek… Ten článek pořád víří vody. Lidi na nás blbě civí, šeptají si.“
V tu chvíli se do hovoru přidal Marwanův hluboký hlas. „Brácho, Anička i dítě jsou naštěstí v pohodě, což je teď to hlavní. Ale obávám se, že boj s tím vším ještě zdaleka neskončil.“
„To je mi líto,“ odpověděl Matouš. „Kdybyste potřebovali cokoliv, jsem tady. Můžu něco udělat?“
„Ty se jenom drž, brácho,“ řekl Marwan pevně, ale s podtónem vděku. „My to zvládneme. Děkuju, že se staráš. Ale teď se zaměř na svůj život. My se zas ozveme, až bude líp.“
„Dobře,“ přikývl Matouš. „Hodně na vás myslím. Opatrujte se.“
„Ty taky,“ zakončila Anna a její hlas zněl vlídně, i když byla zjevně vyčerpaná.
Matouš ten večer zaklepal na dveře domu Polhošových v Oslavanech, kam přijel hledat útěchu a sdílet svůj úspěch. Uslyšel lehké rychlé kroky přicházející ke dveřím. Když mu Natálie otevřela, její oči okamžitě zachytily jeho skleslý výraz.
„Maťo,“ zašeptala, a než stačil cokoliv říct, objala ho pevně.
„Ahoj, Natynko,“ vydechl. Cítil, jak jeho napětí povoluje v jejím náručí. „Musel jsem tě vidět.“
„Poď dál,“ řekla, pustila ho do předsíně a zavřela za ním dveře. Matouš se rozhlédl po útulném obývacím pokoji, kde byla atmosféra rodinného klidu. Z kuchyně voněla čerstvá káva.
„Můžem si sednout u mně do pokoje?“ zeptala se a on jen přikývl.
Sedl si na postel, zatímco ona si přitáhla židli blíž k němu.
„Co se děje?“ zeptala se tiše.
Matouš si promnul obličej a zhluboka se nadechl. „Chtěl jsem ti nejdřív říct něco hezkého. Obhájil jsem bakalářku. S velkým úspěchem.“
Natálii se rozjasnila tvář a v očích se jí objevila radost: „Maťulko, to je úžasné! Jsem na tebe tak pyšná!“
„Děkuju,“ pousmál se, ale v jeho úsměvu byla znatelná trpkost.
„Aj tě trápí něco,“ řekla a natáhla se, aby ho vzala za ruku. „Co je?“
Chvíli se díval do země, než konečně promluvil. „Zkoušel jsem o tom říct i mámě. Myslel jsem, že by to mohlo prolomit ty ledy mezi námi. Ale…“ zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou. „Bez šance. Zůstala chladná jak led. A místo toho mě postavila před ultimátum. Buď ona, nebo ty.“
Natáliin pohled změkl a zračila se v něm i bolest. „To mi je tak líto,“ řekla tiše.
„Já…“ Matoušův hlas se zlomil. „Já už nevím. Cítím, že jsem ji ztratil. Že jsem přišel o svou mámu.“
Natálie se zvedla ze svého místa, posadila se vedle něj a pevně ho objala. „Neztratils všecko, Maťulko. Máš mě. A máš nás. Moju rodinu. Nikdy už nebudeš sám.“
Opřel se o její rameno a cítil, jak mu slzy stékají po tvářích. „Děkuju,“ zašeptal. „Nevím, co bych já bez tebe.“
„To už nemusíš nikdy řešit,“ řekla pevně. „Já vždycky budu s tebou, my všici budem,“ usmála se.
Toho teplého květnového večera Matouš, Natálie, Eliška a Adam dorazili k luxusní vinárně Château D’or v elegantní budově na okraji historického centra Brna. Vítaly je zdobené dveře a decentní osvětlení, které vytvářelo atmosféru okázalého přepychu. Adam kráčel sebevědomě v čele, na sobě měl tmavomodré sako a košili s jemným vzorem. Eliška vedle něj zářila v lehkých letních šatech pod kolena.
Matouš šel trochu stranou od nich. Držel Natálii za ruku. Oba měli na sobě něco trochu méně formálního, ale stále hodně elegantního – on tmavé kalhoty a bílou košili, ona decentní, jemnou vyšívanou halenku a sukni pastelové barvy dlouhou až ke kotníkům. Vlasy měla volně rozpuštěné.
U vchodu je vítal číšník s profesionálním úsměvem, dokud jeho pohled nespočinul na Natálii. Jeho výraz se na vteřinu změnil, sotva postřehnutelně, ale pro ni dostatečně výmluvně.
„Dobrý večer,“ řekl Adam s úsměvem. „Máme rezervaci na jméno Král. Stůl se čtyřmi židlemi.“
Číšník přikývl. Jeho pohled stále směřoval k Natálii. „Promiňte,“ řekl po krátké pauze. „Ale slečna… Slečna není vhodně oblečená.“
Natálie se zarazila. „Co prosím?“ Její hlas zněl překvapeně i dotčeně.
„Omlouvám se, ale dodržujeme tady určitý dress code,“ vysvětlil číšník, jeho tón byl teď o něco tvrdší.
„Co tím chcete říct? Vždyť je její oblečení naprosto v pořádku!“ Matouš sevřel její ruku pevněji.
Číšník se zjevně cítil nepříjemně, ale neustoupil ani o píď. „Je mi líto, pane, ale slečna dovnitř nemůže. Taková jsou pravidla.“
Natálii zaplavila vlna hněvu. Cítila, jak jí vztekem hoří tváře. „To asi nemá nic společného s mým oblečením! Hej! Není to proto, kdo jsem a jak vypadám, že?!“ vykřikla, aniž by čekala na odpověď.
„Prosím vás, neječte tady na mě,“ odsekl číšník.
„Nenechám se ponižovat,“ vyhrkla Natálie a sáhla do kabelky. Vytáhla dárkový kupón, který dostali od Adama, roztrhala ho na kusy a hodila ho číšníkovi přímo pod nohy. „Narvi si to do zadku!“
Matouš se otočil na patě. „Bez ní nikam nejdu,“ řekl bez váhání pevně a objal ji kolem ramen.
Eliška stála zaraženě vedle Adama. „Já…“ začala váhavě, ale potom rozhodně dodala: „taky ne.“
Adam ztuhl. Hleděl na ostatní. Na jeho tváři se objevila směs zklamání a frustrace. Chtěl tu oslavu. Moc se na ni těšil a byl tak hrdý, že ji zařídil. S tímto absolutně nepočítal.
„To musí být celé nějaký omyl,“ pokoušel se zachránit situaci. „Mám promluvit s manažerem?“
„Ne, Adame,“ přerušila ho Natálie ostře. „Nech to být. Už toho mám dost! Zachází se mnou jako s hadrem! To si nenechám!“
Eliška se postavila blíž k Natálii. „Jdem. Ať si vytřou oko.“
Adam na okamžik zaváhal. Podíval se na Elišku, která ho propichovala pohledem. Nakonec si povzdechl a přikývl. „Dobře. Jdeme teda,“ řekl sklesle.
Když odcházeli, atmosféra byla těžká a napjatá. Matouš se snažil utěšit stále otřesenou plačící Natálii. Eliška mlčela, ale z jejího výrazu bylo jasné, jak je na Adama naštvaná. Adam šel o krok pozadu, poražený a očividně nespokojený.
„Co teď?“ zeptala se Eliška, která se snažila prolomit dusné ticho. Stála vedle Natálie, která si otírala slzy z tváře, zatímco Matouš ji stále podpíral a ochranitelsky držel kolem ramen.
„Dom chcu,“ řekla tiše.
„Není přece důvod, aby náš večer skončil takto,“ namítla Eliška jemně. „Můžeme si najít nějaké jiné místo. Něco uvolněnějšího.“
„Souhlas,“ přikývl Matouš. „Třeba nějakou příjemnou čajovnu. Kde si můžeme všichni v klidu sednout.“
Adam stál zamračený opodál, ruce v kapsách. „Vždyť tam chodíte pořád! Toto měla být speciální příležitost,“ zamumlal.
Eliška se na něj ostře podívala. „Speciální? To měl být večer pro nás všechny. Ne pro nějaké idioty, co nevědí, jak se chovat! Takže pokud se chceš užírat, běž klidně dom sám. Já zůstanu s něma.“
Adam si povzdechl. „Dobře, jak chceš,“ připustil zdráhavě. „Pojďme teda něco najít.“
Nakonec se všichni shodli na malé útulné čajovně, kterou Matouš s Natálií dobře znali. Byla jen pár ulic od vinárny a nabízela klidnou atmosféru, měkké polštáře a vůni čajových lístků. Byla z poloviny prázdná, což jen přispělo k uvolnění, které teď zoufale potřebovali.
Objednali si čaje a nějaké drobné občerstvení. Natálie se postupně uklidnila, Matouš vedle ní ji stále držel v obětí. Eliška se živě bavila s oběma, snažila se je rozesmát, i když se občas zamračila na Adama, který zůstával zamyšlený trochu stranou dění.
„Víš, co?“ řekla Eliška po chvíli a podívala se na Natálii. „Připijeme si na vás dva. Na Matoušův úspěch a na tebe, že to všechno tak zvládáš. Jste oba úžasní.“
„Na nás všechny,“ dodal Matouš s úsměvem. Natálie mlčky přikývla.
Adam zvedl šálek čaje, ale zůstával zaražený. „Promiňte za ten začátek večera,“ řekl tiše. „Myslel jsem, že to bude jinak.“
„Jo, to jsme mysleli všichni,“ utrousila chladně Eliška.
Když čajovna zavírala, čtveřice se rozloučila. Natálie s Matoušem zamířili domů. Drželi se za ruce.
„Chovali se ke mně jak ke zvířeti, ale on, on se tak rozhodně postavil za mě! Tak hrdině a odvážně! Konečně už jen neteoretizuje a skutečně jedná jak chlap!“ přemítala Natálie a usmívala se na Matouše. Pocítila to už při incidentu v elektru, ale teď viděla i nezpochybnitelný důkaz jeho proměny.
Eliška odcházela mlčky vedle Adama.
„Promiň,“ zkusil Adam navázat konverzaci. „Chtěl jsem nám jen udělat hezký večer.“
Podívala se na něj trochu smířlivěji, ale stále ledově: „Omlouvat se nemusíš. Místo toho se chovej správně.“
Přikývl, ale v jeho očích byla cítit jakási nejistota. Ve vzduchu zůstalo mnoho otázek.
Po nevydařeném večeru se dárkový kupón stal jablkem sváru mezi nimi. Zatímco Adam stále toužil využít ho k oslavě a vykompenzovat si předchozí fiasko, Eliška už na večeři v luxusní vinárně ztratila chuť.
„Víš, pořád si myslím, že bychom tam měli jít, přeci jenom,“ začal opatrně, když jednou odpoledne položil v garsonce na stůl dva hrnky kávy. „Tentokrát jen my dva. Spolu. Bez komplikací.“
Ona se zamračila a opřela se lokty o stůl. „Adame, opravdu si myslíš, že se mi po tom všem chce vidět ty samé ksichty?“
„Tentokrát tam třeba nebudou,“ namítl Adam. „Bylo to nepříjemné, o tom potom, ale to neznamená, že se vzdáme. Proč bychom měli nechat jedním špatným večerem zničit to, na co jsme se tolik těšili?“
Eliška si povzdechla a upřeně se na něho podívala: „Myslíš, že by Naty udělalo radost, kdyby věděla, že jsme tam nakonec šli? Protože já ne. A upřímně, už ten kupón ani nechci. Klidně ho použij sám.“
Odmlčel se. Byl zaražený, ale zároveň cítil, že pokud by šel sám, posílilo by to její vztek. „Dobře,“ řekl po chvíli a zamíchal kávu. „Tak co navrhuješ? Nechat to propadnout?“
„Ne,“ odpověděla zamyšleně. „Můžeme to dát někomu jinému. Někdo jiný to využije a my nebudeme mít pocit, že jsme to promarnili.“
Chvíli přemýšlel, než přikývl. „Možná máš pravdu. Mohl bych to dát třeba někomu v práci. Nebo co kdybychom to dali někomu, kdo by si to opravdu užil? Možná někomu, kdo na takové místo běžně nechodí.“
Eliška se usmála. „To je dobrý nápad. Třeba by to mohli dostat Matouš a Naty … I když si nejsem jistá, jestli by ho po tom všem ještě vůbec chtěli …“
„Asi by stejně odmítli,“ ušklíbl se. „Ale najdem někoho. Hlavně ať je to už pryč.“
Nakonec se rozhodli kupón věnovat jednomu z Adamových kolegů, který zrovna slavil výročí svatby.
Nikola v těch dnech dlouho váhala, když jí Jakub Doležal na chodbě konzervatoře ve volné chvíli mezi hodinami navrhl, aby s ním šla na večeři do téže luxusní vinárny. Jak se záhy dozvěděla, jeho otec byl spolumajitel.
„Víš, Niky,“ řekl Jakub s lehkým nádechem nervozity v hlase, když stáli u automatu na kávu. „Napadlo mě, že bychom mohli zajít na večeři. Do tátovy vinárny. Byl bych rád, kdyby sis udělala čas.“
Nikola se na něj zkoumavě podívala. Věděla, že mu na ní záleží. Neměla úplně jasno ve svých pocitech, ale pozornost movitého hezouna jí velmi lichotila, obzvlášť po vlastním nevydařeném vztahu.
„To je hezká nabídka, Jakube,“ začala opatrně. „Jen, víš, že já si na takové věci moc nepotrpím. A jestli to má být nějaké gesto, aby ses mi zavděčil, tak to nepotřebuju.“
Usmál se, ale v jeho pohledu bylo vidět odhodlání. „To není o tom. Chci, abychom si prostě mohli popovídat. V klidu. Jen ty a já.“
Na chvíli zaváhala. Připadalo jí, že by mu mohla dát šanci ukázat, kdo opravdu je, když nejsou pod dohledem spolužáků nebo jeho rodičů. Nebyla si však jistá, zda ho podporovat ve snaze zapůsobit luxusem.
„Tak dobře,“ svolila nakonec. „Ale žádná okázalost. Jen jednoduchá večeře. A slib mi, že mě nebudeš přemlouvat, abych si dala pětichodové menu.“
Rozesmál se a zvedl ruce na znamení kapitulace. „Slibuju. Jen příjemný večer, slibuju.“
Nikola dorazila na večeři ve svých oblíbených džínách a jednoduchém sáčku, zatímco Jakub měl na sobě elegantní košili s motýlkem a společenské kalhoty. Na první pohled to mohlo vypadat jako střet dvou světů – její nenucenost a jeho snaha o uhlazený dojem.
U stolu si povídali a on se ze všech sil pokoušel být co nejméně egocentrický. Když však téma znovu stočilo na ročníkový koncert, neodolala a zeptala se: „Jakube, proč jsi mi tak dlouho neřekl, co se stalo předtím? Co tě k tomu vedlo?“
Jakub se zarazil. Po chvíli si povzdechl a upřímně odpověděl: „Domníval jsem se, že rozhodl jenom můj výkon. Ostatní jsem zjistil až potom. A byla to studená sprcha…“ Ztišil hlas a zadíval se na stůl. „Bylo to, jako kdyby mi někdo vzal všechnu radost z toho úspěchu.“
Nikola přikývla, ale její pohled byl spíše soucitný. „Víš, Jakube, možná to zní tvrdě, ale tohle je něco, co sis musel uvědomit sám. Možná teď máš šanci ukázat, kdo opravdu jsi. To, co se stalo, tě může posunout dál, ale jen když to pochopíš a budeš chtít něco změnit.“
„Máš pravdu,“ řekl tiše. „A právě proto jsem chtěl, abys přišla. Pomáháš mi vidět věci jinak.“
„To je fajn,“ usmála se. „Ale nezapomeň, že změna musí přijít od tebe. Já ti můžu jen nastavit zrcadlo.“
Následující odpoledne si Nikola s Eliškou vyrazily do fastfoodu poblíž konzervatoře. Nikola už nějakou dobu váhala, zda se má Elišce svěřit, co se dozvěděla od Jakuba.
Seděla u svého talíře, když k ní přisedla Eliška, v obličeji směsici vzrušení a rozhořčení. Posadila se naproti ní a rychle začala: „Musím ti něco říct. Stalo se něco vážně šílené!“
Nikola překvapeně vzhlédla. „A co?“
Zhluboka se nadechla a pustila se do vyprávění. „Představ si, šli jsme s Adamem, Matoušem a Naty do vinárny. A víš, co udělali? Nepustili ji dovnitř. Jen proto, že není bílá!“
Nikola odložila lžičku a zírala na Elišku. „To si děláš legraci! A co jste udělali pak?“
„Naty byla šíleně naštvaná. Roztrhala kupón a hodila ho číšníkovi pod nohy. Matouš okamžitě řekl, že bez ní nikam nejde. Já jsem šla taky pryč, ale Adam… no, ten chvíli váhal. Nakonec šel s námi, ale bylo vidět, že je z toho všeho úplně mimo.“
Nikola si povzdechla a sklopila oči. „To je vážně hnusný.“
Eliška se zarazila. „Ale víš, co mě na tom nejvíc mrzí? Už to není jen o nějakých předsudcích. Tohle bylo prostě otevřeně.“
Nikola kývla, ale v její tváři byl stín pochybností. „Taky jsem ti chtěla říct, že jsem se viděla s Jakubem. Doležalem. Má s otcem teďka dost složitý vztah. A… začali jsme spolu mluvit. Jenže tohle je… sakra, nevím, jak to brát.“
Eliška si ji podezřívavě prohlédla. „Niky, ty a Jakub? Po tom všem?“
Nikola se začervenala. „Není to tak, jak si myslíš. Prostě… on se snaží. Jen … já si pořád nejsem jistá.“
Eliška se zamračila. „Tak si to dobře promysli.“
„Eli,“ začala Nikola s tím, co měla na srdci ona, „chtěla bych ti něco říct. Ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš. Hlavně ne Naty.“
Eliška zvedla obočí a naklonila se blíž. „Nikčo, už jen to, jak to říkáš, zní strašně dramaticky. Tak ven s tím!“
„Víš, Jakub Doležal mě pozval na večeři…“ začala opatrně Nikola. „A povídali jsme si. Řekl mi, jak to vlastně bylo s tím koncertem. Celé. Všechno.“
Eliška se okamžitě napjala. „Cože? Co ti řekl?“
„Doležal prý tlačil na vedení školy, na Fuchse a Říhovou, aby Jakuba vybrali místo Naty. Použil svůj vliv a sponzorství konzervatoře. Jakub o tom nevěděl. Strašně moc chtěl uspět. Myslel si, že to zvládl vlastními silami a že to, že jí dali zahrát něco, co s tou rukou nedokáže, nijak nesouviselo… Když pak zjistil, co jeho otec udělal, strašně ho to zasáhlo.“
Eliška se zamračila a skoro upustila jídlo, které držela. „To si děláš legraci! Takže to vůbec nebylo o tom, že by byla Naty nepřipravená nebo neschopná? Tak to je hnus!“
Nikola přikývla. „Je to složité. Jakub je teď trochu jiný, hodně přemýšlí o tom, co se stalo. Nevím, jak to vzít. Zní to jako podraz … a přitom…“ Zavrtěla hlavou. „Každopádně, představ si, že i ta vinárna, kde jste byli, taky patří z části jeho otci.“
Eliška překvapeně zvedla hlavu. „Počkej, jako ta vinárna, kam Naty nechtěli pustit? Ta stejná?“
Nikola přikývla. „Jo, ta.“
Eliška se zarazila, pak si skousla ret. „Nikolo, musím o tom mluvit s Adamem. Myslím, že nevíme o Doležalových dost.“
Později ten večer seděli Adam s Eliškou u něj doma. Vyprávěla mu vše, co jí Nikola řekla. Poslouchal pozorně a zpočátku nic neříkal.
„Eliško,“ začal potom pomalu. Jeho hlas zněl vážně. „To možná není až taková náhoda, jak to vypadá. Víš, kdo vlastní FutureWave?“
Eliška se zamračila. „Ne. Kdo?“
„No přece Doležal,“ odpověděl Adam tiše. „Ten samý chlap, co podle vás ovlivnil výběr účinkujících. A co spoluvlastní i tu vinárnu. To je asi i důvod, proč jsme dostali ty dárkové kupóny právě tam.“
Elišce se zatajil dech. „To si děláš legraci. Adame… tohle je příliš.“
Pokrčil rameny, ale v očích měl podivnou směs rozhořčení a nejistoty. „Možná je to jen shoda okolností. Jen mi začíná připadat, že Doležal tahá za víc nití, než chci vědět.“
Prohrábla si vlasy a zamyšleně se opřela o gauč. „To musíme nějak vyřešit. Nemůžeme se tvářit, že o tom nevíme.“
Adam si povzdechl. „Opatrně. Nechci přijít o práci jen proto, že se snažíme hledat možná neexistující spojitosti.“
Eliška přikývla, ale v hlavě jí vířily tisíce myšlenek.
Hlasité předčítání
