Matouš seděl u stolu v knihovně na fakultě, před sebou rozložen otevřený notebook a na něm pootvírané články o soudobé filozofii muslimského světa, konkrétně o myšlenkách z oblasti postkolonialismu a vztahů mezi západní a muslimskou filozofií. Vedle notebooku se válelo i několik knih. Ne moc, protože zrovna o tom se jich v češině moc sehnat nedalo. Dnes se rozhodl věnovat celé odpoledne své bakalářské práci. V jeho mysli stále kroužila jedna otázka: Kdy zase zavolá matka? Dříve ani moc nevolala, zato poslední dobou to bylo téměř každý druhý den. Nebylo pochyb, že brzy zazvoní telefon. A opravdu, po několika minutách ticho přerušil známý tón příchozího hovoru. Věděl, že to bude ona. Teď ten hovor nemohl odložit.
Matouš s povzdechem zvedl telefon.
„Ahoj, mami,“ řekl tiše, aby na sobě nedal znát únavu z poslední konverzace.
Na druhé straně telefonu se ozval ostrý hlas Danuše. „Matouši, co to máš proboha za nápady s tou bakalářskou prací?“ její tón byl okamžitě kritický, jakmile zjistila, o čem se její syn rozhodl psát.
„Mami … No, víš… je to téma, které mě v současnosti nesmírně fascinuje,“ odpověděl Matouš, snažil se zůstat klidný. „Zkoumám současné filozofické směry v rámci muslimského světa a jejich vliv na současné sociální a politické dění. Studuju to, jak moderní muslimští myslitelé reagují na kolonialismus a globální dominanci Západu.“
„Cože? Muslimští co?“ Danušin hlas byl plný znechucení. „Matouši, já opravdu nechápu, co to děláš. Už několik týdnů čekám na nějaké normální slušné informace o tvé bakalářce a ty se pořád vrtáš v těchto… těchto… absurdních tématech!“
Matouš zavřel oči. Tohle už slyšel tolikrát. „Mami, já ti už říkal, že to není absurdní, že je to moje téma. Soudobá filozofie muslimského světa. Má to obrovskou váhu, dnes a tady. Navíc je to moje rozhodnutí,“ řekl pomalu a s klidem, který si budoval každý den, aby ustál její tlak.
„A tyhlety fanatické bláboly mají být jakože filozofie?“ její hlas nyní zněl jako zlostné smýkání nože o brusný kámen. „Ty ses měl radši držet něčeho normálního! Antika, to je přece základ všech filozofií! Jasný základ, na kterém spočívá celá naše civilizace! Nebo křesťanská filozofie! To je přece něco, co máme v krvi, co nás obklopuje, v čem žijeme. Osvícenství! To jsou hodnoty, na kterých stojí celá naše společnost. Ale ty ne, ty chceš být zase zajímavý a jdeš se vrtat do nějakých nesmyslů namísto skutečné, hodnotné tradice!“
„Mami, já chápu, že máš jiný názor,“ odpověděl Matouš s nepatrným povzdechem. „Ale tohle není o tom, co se tobě nebo mě líbí nebo nelíbí. To je téma, které je v současné filozofii naprosto relevantní a aktuální. A věř mi, že tohle je důležitý krok k pochopení současného světa. Tím, že porozumím těmto myšlenkám, neznamená, že se odkloním od své vlastní tradice. Mohu i přesto stále čerpat z antiky, z křesťanství a z osvícenství. Prostě současný filozof se musí umět podívat na to, jak dneska funguje svět, a jak se naše západní hodnoty propojují s jinými kulturami.“
„Proč neoslovíš třeba nějakého opravdového filozofa, který by ti poradil, co máš napsat, místo toho, aby ses sám přehraboval v tom nebezpečném odpadu?“ její hlas byl teď jakýsi přerývaný, zlostný, jak se snažila Matouše přimět k tomu, aby změnil směr své práce.
„Já nepotřebuju takového mentora, mami,“ odpověděl Matouš a jeho tón byl pevný. „A ne, rozhodně to není odpad. Zatímco ty pořád vidíš svět ve starých rámcích, já se koukám na to, jak se vyvíjí současnost. Jak jsme my, tady, na Západě, propojeni s těmi mimo naši komfortní zónu. Musíme pochopit, proč jsou dnes někteří lidé ochotni bojovat až do krajnosti za svoje ideály. A já na to chci hledat odpovědi v jejich filozofii.“
„A proč prostě nepíšeš o něčem, co dává smysl?“ Danuše byla téměř bez dechu, jak mluvila rychle a zoufale. „Proč ne o těch antických filozofech, kteří tvořili základy našeho světa? Platon, Aristotelés, Sokrates, to jsou všechno jména, která by ti měla být vzorem! Ty bys měl přemýšlet o tom, co znamená obrana naší civilizace!“
„Ale já to všechno vím, mami,“ odpověděl Matouš, tentokrát už trošku frustrovaný. „Platon a Aristotelés, to jsou základy. Ale já nemůžu jen zůstat stát v minulosti. Tím, že zohledním i jiný pohled na svět, ať už jde o muslimskou filozofii nebo jiné směry, se posouvám dál. A to je pro mě důležité.“
„Dobře,“ řekla Danuše nakonec, její hlas měl nádech absolutní rezignace. „Pokud to má být tvoje cesta. Ale nepočítej s tím, že ti budu donekonečna schvalovat každou pitomost, kterou si vymyslíš.“
„Já tě nepotřebuju k tomu, abys mi schvalovala moji práci, mami, ty moji bakalářku naštěstí nevedeš ani neoponuješ,“ Matouš se snažil uklidnit. „To, co dělám, dělám kvůli sobě. A pokud se to tobě nelíbí, tak je mi to líto, ale já s tím nic nenadělám.“
Nastalo napjaté ticho. „Přemýšlej nad tím,“ řekla nakonec, tentokrát klidnějším, ale stále odtažitým tónem. „A doufám, že jednou pochopíš, že všechno, co ti teď říkám, bylo jen pro tvoje dobro.“
„Mami, já si svůj názor utvořím sám. A děkuju, že se o mě staráš,“ odpověděl pevně rozhodnutý Matouš.
„Takže ty vážně budeš psát o těch … primitivech? O těch, co stále žijí v minulosti, o těch, kteří neuznávají rovnost, svobodu a lidská práva, tak jako my tady? To si snad ze mě děláš legraci!“
„Mami, tohle není o tom, co si myslíš o konkrétních lidech, ale o myšlenkách a filozofii. Snažím se pochopit, jak se autoři z muslimského světa dívají na současnou globální politiku a jakým způsobem formují svou vlastní identitu,“ začal Matouš vysvětlovat, cítit, jak se mu v hrudi zvyšuje tlak. „Není to nějaké ospravedlňování extremismu nebo něčeho podobného, je to o filozofii a idejích, které jsou součástí široké kulturní tradice.“
„A to si myslíš, že ti nějak pomůže, když budeš zkoumat jejich názory? Vždyť ještě dnes žijou ve středověku! Jak můžeš vůbec ztrácet čas něčím takovým?“ Danuše začala zvyšovat hlas. „Co to vlastně je za nápad? Vždyť jsi už úplně ztratil kontakt s realitou, Matouši. Mám pocit, že ti tahle tvoje hloupá škola úplně zatemnila mozek! Anebo ti ho vymyl ten Ančin Marwan. Ha? A úplně!“
Matouš zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Mami, není to tak, jak si myslíš. Já se nesnažím obhajovat žádné ideologie nebo náboženské extremismy. Já se soustředím na myšlení, na kritiku kolonialismu a na možnosti, jak se s tímto dědictvím vypořádat. Chci přinést jiný pohled na svět, než jaký tady běžně zaznívá.“
„To celé je šílenství!“ Danuše vykřikla. „Matouši, podívej se na sebe a probuď se, ty se měníš! Ztrácíš! Už nejsi jako kdysi. Jak můžeš stát za těmi, kteří… kteří nám přinášejí jenom samé problémy? Jak můžeš obhajovat takovou zrůdnost, jako je islám? Měli bychom se před nimi opevnit, ne je ještě i studovat, Kriste pane!“
„Nejde o obhajování islámu, mami. Jde o porozumění a respektování různých perspektiv. Možná bys to mohla vidět jako příležitost pochopit něco víc o světě kolem nás,“ odpověděl Matouš pevným hlasem, ale v jeho nitru vzplála další vlna frustrace.
„Příležitost pochopit co?“ zněla Danuše znechuceně. „Ty už ani nechápeš, co říkáš. Slyšíš se vůbec? Proč se pořád oháníš nějakým porozuměním? Ztrácejí snad mohamedáni čas tím, aby se pokoušeli chápat a respektovat nás? Ty snad chceš popřít všechny své hodnoty, svůj národ a svoje kořeny?“
„Nejde přece o to, že bych na to zapomněl, mami,“ odpověděl Matouš tiše. „Ale když jdeš víc do hloubky a začínáš chápat svět z jiných perspektiv, přirozeně to mění způsob, jakým věci vidíš. A já si chci utvořit vlastní názor. Nakonec, o tom je přece filozofie.“
„A co já? Jak mám na to reagovat?“ Danuše se stále neuklidnila. „Tvoje názory jsou prostě absurdní. Ty už mě vůbec neposloucháš! Chováš se, jako bys byl někde úplně jinde, ve světě, který nás nezná. A pak… ta tvoje … ?“
„Natálie mi na rozdíl od tebe rozumí. Ale nejde o to, co říká ona, nebo co říkám já. Jde o to, co je pravda. A já chci hledat pravdu, kriticky, nejenom pasivně nasávat to, co se nám říká,“ odpověděl Matouš klidně, i když už v něm byla úzkost.
„Ať už chceš, nebo ne, v tomto pravdu nenajdeš, Matouši,“ zaťala zuby Danuše. „Jsi na cestě, která tě jen zklame. A až se všechno zhroutí, věř, že už nebudeš mít nikoho, kdo by ti pomohl. Tohle není správná cesta.“
„Já se rozhodl,“ řekl Matouš tiše. „A tohle je moje volba.“
Na druhé straně telefonu nastalo ticho. Po chvíli Danuše ztichlým hlasem dodala: „Tak dobře. Ale nezapomeň, co všechno pro tebe děláme. Platíme ti koleje, dáváme ti kapesné, podporujeme tě. Ty svoje nesmysly můžeš studovat jen díky nám. Toto si sakra dobře uvědom.“
„Rozumím, ale teď musím jít psát bakalářku,“ odpověděl Matouš a cítil, že je připravený se postavit tomu, co mu život přinese. „Měj se, mami.“
Zavěsil. Pomalu vyšel z knihovny, ztěžka zavřel dveře a udělal krok ven do chladného březnového odpoledne. Jak procházel ulicí, připadal si spíš ztracený v myšlenkách, než ve skutečném světě kolem sebe. Bylo to, jako by každé slovo, které mu matka řekla, rezonovalo v jeho hlavě, jako ozvěna, která nechtěla zmizet. „Antika, křesťanství, osvícenství… to jsou kořeny. A ty je chceš opustit…“
Jeho matka byla úzkostlivý člověk, který vždy hledal jistotu ve stabilních, neochvějných základech. V jejím světě bylo místo jen pro to, co bylo ověřeno autoritami. A on… on se naopak pokoušel hledat nové cesty, spíše hledal souvislosti v současnosti. To bylo, co ho zajímalo.
A pak tu byl i Marwan, který ho v tom všem ještě více podněcoval, což matka brala jako hrozbu. Matouš si povzdechl, vytáhl mobil s úmyslem zavolat právě jemu. Potřeboval se někde vyventilovat.
„Ahoj, Marwane,“ začal, jeho hlas nebyl úplně klidný, ale také ne zcela frustrovaný. „Musím ti něco říct. Dneska nastala zase ta situace s mámou. Tentokrát o bakalářce. Víš, co jsem ti říkal o mé práci? O tom, že se zaměřuju na současnou filozofii v muslimském světě? Matka mě dneska úplně vytočila. Vůbec to nechápe. Místo toho, aby respektovala, že jsem si vybral téměř nezpracované téma, které mě upřímně zajímá a ve kterém vidím akademický potenciál, pořád mi vyčítá, že bych měl psát o antice, křesťanské filozofii nebo osvícenství. A to je profláknuté. Že prý bych měl dělat něco, co ‚dává smysl‘. Že prý nemám žádný směr. A že ty mě nějak manipuluješ, abych se vzdal všeho, co ona považuje za svaté. Jako že mě svádíš na nějakou bludnou cestu. Mám pocit, že jsem se zase ocitnul v nějaké bludné spirále.“
A co jsi jí na to řekl ty?“ Marwanův hlas byl tichý, ale zvědavý.
„Řekl jsem jí, že musím dělat to, co mě zajímá, ale ona neuznává, že tohle má pro mě smysl. A když jsem jí zmínil tebe, že spolu často mluvíme, doslova mi řekla, že mě manipuluješ. Že to je všechno tvoje vina, že jsi mi ‚vymyl mozek‘.“
Marwan se na druhé straně dlouho neozýval. Pak promluvil tónem, jaký měl, když věděl, že je třeba udržet rovnováhu a nespěchat s radami.
„Moc dobře vím, co myslíš,“ pravil klidně Marwan, „a taky vím, jak tě to musí štvát. Ale taky vím, jak moc to pro tebe znamená. Je to tvoje práce, tvoje hledání, tvoje cesta. Když ji teď změníš jenom proto, abys jí udělal radost, tak ti to nakonec nepomůže. Tohle je důležité pro tebe. Jestli ona nechápe, proč to děláš, je to její problém, ne tvůj. Nemůžeš žít podle očekávání druhých.“
Potom Marwan pomalu pokračoval: „Ale není to určitě poprvé, co to slyšíš, že? Tvoje máma tě chce chránit, to je přirozené. Každý rodič chce pro svoje dítě to nejlepší, ale někdy to může být prostoupené vlastními strachy. To, co teď děláš, je neznámé a nevidí to, co ty. Ona tě chce chránit, ale zároveň tě drží v něčem, co už není tvoje. Každý rodič se bojí, když se dítě vydá na cestu, kterou on sám nezná. A to tě od ní odděluje. Ale i já, jako muslim, vím, že někdy musíme jít vlastní cestou. A to nejen v akademickém světě, ale i v tom duchovním. Myslím, že i ty to teď vidíš trochu jinak, že?“
„Vidím, ale i tak… Mám pocit, že se na mě dívá jako na někoho, kdo se vzdaluje. A když jsem jí řekl o tobě, že spolu o těchto věcech mluvíme, tak mi rovnou řekla, že mě manipuluješ. A že jsem ztracený,“ odpověděl Matouš se směsicí frustrace a zmatku v hlase.
„Jo, to je těžké, brácho,“ odpověděl Marwan s typicky arabskou hrdelní výslovností hlásky ch ve slově „brácho“, načež dodal „ale víš, co bych ti k tomu řekl? Nemělo by to být o tom, jestli mě má tvoje máma ráda, nebo ne. Ty si musíš jít svou cestou. Věřím, že jsi na správné cestě, a že ji nakonec i ona pochopí. Ale musíš být hodně moc trpělivý.“
Matouš si povzdechl. „Já vím. Ale jak se s tím mám vyrovnat, když mi říká, že mě jenom svádíš k nějakým nesmyslům?“
„Tohle je teprve začátek cesty, brácho,“ pokračoval Marwan s jemnou vážností v hlase. „Ale víš co? Neztrácej trpělivost. Buď na ni slušný. Nikdy se do ní nenavážej, je to tvoje máma! Cti ji a važ si jí. Nenuť ji, aby se na to dívala tvýma očima. Má svůj vlastní pohled na svět. Ještě není připravená na to, co děláš. Nesmíš na ni tlačit. Nebuď na ni příliš tvrdý. Je tvá matka, má tě ráda, jen chce pro tebe dobro. A i když to teď nevidí, víš, že tě miluje. Zkus jí to připomenout, aniž bys musel obhajovat každé své rozhodnutí. Dej jí čas.“
Matouš chvíli mlčel. Marwanova slova na něj působila, ale přesto měl pocit, že je to všechno víc o něm než o matce. „Máš pravdu. Možná jí budu muset dát čas. A nechat ji, ať to sama pochopí.“
„Jasně. A dej pozor, aby ses do toho nevrhl zbytečně příliš. To, že hledáš pravdu, neznamená, že musíš na všechny kolem sebe vyvíjet nátlak. Buď trpělivý, ale buď taky vděčný za to, že tě má a ty máš ji. I když tě nepochopí, neznamená to, že tě přestala mít ráda.“
„Nejprve je třeba pochopit i ji, brácho,“ pokračoval Marwan dále věcně a klidně. „Jsem muslim, a vím, jak je důležité, abychom neustále hledali pravdu, ale v souladu s tím, co nás učí Bůh. Ale zároveň vím, že víra není jen o neustálém hledání odpovědí v dávné historii. Je to o tom, jak se ty odpovědi propojují s naším životem dnes. Ty hledáš cestu, která pro tebe bude dávat smysl, a není na tobě, abys obhajoval každé svoje rozhodnutí před někým, kdo není eochotný vidět širší obrázek. Ale musíš vůči ní zachovat respekt a ohledy. Jinou mámu nemáš.“
„Díky, Marwane,“ řekl Matouš s vděkem. „Já vím, že mám být trpělivý. Ale někdy mi to přijde jako pořád dokola. Cítím se, jako bych utíkal před něčím, co nechci vidět. Ale asi je to jen její strach, že?“
„Ano, její strach. A tvůj růst. Obě věci se teď musí někde potkat. A až to přijde, bude to pro vás oba lepší. Ale nezapomeň na trpělivost a vlídnost. To je ten klíč. Věř tomu, že všechno se časem vyjasní. Pokud ti skutečně jde o pravdu, Bůh ti pomůže.“
„Myslíš, že moje matka mě opravdu vidí jen jako někoho, kdo se vzdaluje?“ Matouš se zamyslel ještě jednou. „Ale jak s tím mám vlastně pracovat ve vztahu k ní? Chápu její obavy, ale…“
„Vidíš, to je přesně ono,“ řekl Marwan. „Ona tě vidí ve vztahu k něčemu, co sama chápe. A i když se to nezdá, ty se musíš od ní osvobodit, abys mohl být tím, kdo jsi. Musíš se naučit, že je to tvé hledání a tvá cesta. A v tom, co děláš, najdeš i odpovědi pro ostatní. Třeba i pro ni, nakonec.“
„Třeba,“ odpověděl Matouš, ale jeho hlas byl stále napjatý. „Když mi říkala, že mě manipuluješ, mám pocit, že se vlastně nikdy nebude schopná smířit s tím, že jdu jinou cestou.“
„Musíš být trpělivý, brácho,“ řekl Marwan s jistotou, kterou Matouš ne vždy dokázal mít. „Nech ji, aby se postupně seznámila s tím, co děláš. Pokud ji tvá práce opravdu osloví, začne tě chápat. Pokud ne, alespoň ses rozhodl sám. Tvá svoboda rozhodnutí je to, co dělá tvou cestu skutečně hodnotnou. Protože je tvoje. Nemusí ji každý chápat, bohatě stačí, když ty tou cestou půjdeš dál. Jednoduché to určitě není a taky se to nestane ze dne na den, ale všechno, co má hodnotu, vyžaduje práci. A hlavně odvahu.“
Matouš se zhluboka nadechl a přitom se mu trochu ulevilo. „Tak jo. Budu na to myslet. Díky, Marwane. Příště pozvu na čaj a na večeři zase já tebe, až budu mít víc klidu.“
„Těším se. Díky moc. Drž se, brácho.“
Matouš ještě chvíli stál na ulici, zahleděný do nočního nebe. Jeho mysl se pomalu uklidňovala. Marwan měl pravdu. Teď musel nechat čas a slušnost, aby udělaly své. Možná to všechno nebylo tak strašné, jak to vypadalo na první pohled. Cesta, kterou si vybral, nebyla jednoduchá, ale byla jeho vlastní. Důležité bylo nechat věci dýchat a vyzrávat.
Byl konec března a Brno se halilo do jemného oparu chladného večera. Ulice byly vlhké po čerstvém dešti a dlažební kostky na Zelném trhu odrážely světla pouličních lamp. Ve vzduchu se mísil jemný závan jara s posledními záchvěvy zimy – vůně vlhké země a dřeva se střídala s občasným závanem kouře z komínů.
Lidé spěchali domů, zabaleni do kabátů, šál a čepic, a jejich kroky se odrážely od fasád historických domů. Z protějšího podchodu bylo slyšet tlumené tóny pouličního kytaristy a jeho melancholické písně.
Na rohu ulice stála čajovna, jejíž vývěsní štít s orientálními vzory přitahoval pohledy. Za výlohou plápolalo měkké světlo lampionů, které zvaly dovnitř do světa exotických chutí.
Natálie a Matouš procházeli městem. Matouš měl na sobě svůj oblíbený dlouhý šedý kabát, který mu vlál kolem nohou, zatímco Natálie měla na sobě černý zimní kabát s barevným šátkem omotaným kolem krku. V její chůzi bylo něco zamyšleného, jakoby její mysl stále ulpívala na tónech, které zkoušela hrát předchozí den.
„Miluju tenhle čas,“ prohodil Matouš, když se zastavili na přechodu. „To ticho, když večer začíná… a ten pach města po dešti.“
Natálie se na něj usmála, i když její úsměv byl slabší, než by si přál. „Je to hezké,“ odpověděla tiše, „ale na mě působí trochu smutně.“
„Ale i smutek je někdy hezký, ne?“ zeptal se Matouš a špičkou boty šťouchl do malé kaluže, která se třpytila pod pouliční lampou.
Matouš otevřel těžké dřevěné dveře čajovny a podržel je Natálii. Uvnitř je uvítalo teplo a jemná vůně čajových lístků s kořením. Malé místnosti byly odděleny závěsy, které poskytovaly návštěvníkům soukromí.
Zamířili k jejich oblíbenému koutu, kde byly pohodlné sedací polštáře a malý nízký stolek zdobený ornamenty. Matouš se posadil s obvyklou elegancí, zatímco Natálie se trochu unaveně sesunula na polštář vedle něj.
„Černý čaj se skořicí?“ zeptal se Matouš, když listoval čajovým menu.
Natálie přikývla. „Ano, jako vždy.“
Chvíli mlčeli, oba ponoření do svých myšlenek, zatímco jim obsluha přinesla čaj v tradiční konvici. Jakmile Matouš nalil první šálky, jejich oči se setkaly a Matouš se usmál: „Tak co, Natynko? Co tě trápí?“
Neodpověděla.
Matouš v jednoduché světle šedé košili a džínách, se najednou nadšeně rozhovořil, jeho šedomodré oči se rozzářily, když popisoval svou bakalářskou práci. „Je fascinující sledovat, jak soudobí myslitelé z muslimského světa reinterpretují tradiční filozofii a přizpůsobují ji moderním otázkám,“ říkal. „Například Amadou Hampâté Bâ nebo Muhammad Iqbal. Všichni hledají způsoby, jak spojit duchovno s moderní vědou. Je to úplně jiný přístup, než jaký najdeš v Evropě – žádný ostrý protiklad, ale harmonie mezi nimi.“
Natálie se na něj usmála, ale její pohled byl stále zasmušilý. Přestože se snažila soustředit na jeho slova, její myšlenky se stále vracely k předchozímu dni.
„Co je, Natynko? Vypadáš nějak zamyšleně,“ všiml si Matouš.
Natálie zvedla šálek čaje a chvíli jen přejížděla prstem po jeho okraji. „Včera jsem měla hodinu zkoušení s Koudelkou. Mluvil se mnou o mém hraní,“ začala tiše.
„A co říkal?“ zeptal se Matouš a jeho hlas byl plný zájmu.
„Řekl mi, že už možná nikdy nebudu schopná hrát technicky náročné skladby. Chopina, Piazzollu… všechny ty věci, na kterých jsem tak tvrdě dřela celé studium, všechno je to pryč …“ odpověděla a povzdechla si. „Navrhl, abych se zaměřila na romskou muziku, protože je emotivní a nepotřebuje tolik techniky. Já ty písničky miluju, Matouši, vážně. Ale nechci být jen další holka, od které všichni čekají, že bude hrát romské písničky jenom proto, že jsem, co jsem. Chtěla jsem světu dokázat, že mám na víc.“
Matouš se na ni podíval a na okamžik mlčel. Jeho pohled sklouzl k jejím rukám. Byly teď složené na stole. Vybavila se mu vzpomínka na chvíli, kdy ji poprvé spatřil. Po úrazu, tehdy v autobuse. Jak křehká a zranitelná vypadala, jak na něj působila dojmem rozbité porcelánové panenky a přesto v sobě pořád měla sílu.
„Natynko,“ začal Matouš zamyšleně, „já sice hudbě vůbec nerozumím … ale víš, co mě na tom všem nejvíc fascinuje? Že někdo vůbec určil, co je víc. Proč se lidé dívají na Chopina nebo jinou klasiku jako na vrchol hudby, zatímco romské nebo jakékoli jiné lidovky jsou považovány za něco méně hodnotného? Kdo to rozhodl? Podle čeho?“
„Nevím,“ odpověděla Natálie a pokrčila rameny. „Asi je to tím, že jsou ty skladby na zahrání náročnější. Vyžadujou techniku.“
Matouš se opřel, překřížil ruce na prsou a jeho hlas zněl s filozofickým zaujetím. „Ok. A co když je to celé špatně? Co když technická náročnost není to, co by mělo určovat hodnotu hudby? Podívej se na to z jiné perspektivy. Techniku se můžeš naučit. Můžeš si vzít jakéhokoliv virtuóza a pokud má dost času a talentu, zvládne zahrát cokoliv. Ale něco procítit – do toho vložit svoje srdce – to se nenaučíš. A co je hodnotnější než autenticita?“
Natálie se zamyslela, její pohled zjemněl. „Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela,“ přiznala.
Matouš se nadšeně předklonil. „Dívej, představ si, že bys měla robota, co hraje na harmoniku,“ začal. „Naprogramovat ho, aby zahrál technicky náročnou skladbu, třeba od Chopina, nebude až tak těžké. Algoritmy už zvládnou reprodukovat jakoukoliv notovou partituru. Ale nikdy bys ho nenaučila hrát procítěně. Srdcem. Emoce nemůžeš naprogramovat. Navíc by to zahrál pokaždé stejně. Ale ten romský muzikant, ten ti to zahraje pokaždé jinak. A víš proč?“
„Proč?“ zeptala se Natálie, v jejím hlase zazněla skutečná zvědavost.
„Protože emoce přicházejí z toho, kdo jsi. Z toho, co jsi zažila. Z tvé identity, tvých vzpomínek, tvých kořenů. To je něco, co žádný robot nikdy nemůže mít, protože je to jenom stroj …“ odpověděl Matouš.
Natálie se pousmála a na chvíli se podívala na šálek čaje před sebou. „Takže říkáš, že když hraju romské písničky, je to cennější, protože je hraju srdcem?“
„Přesně tak,“ odpověděl Matouš a natáhl se, aby jí stiskl ruku. „A víš co? Já myslím, že když v sobě dokážeš spojit to, kým jsi a to, co chceš, můžeš vytvořit něco, co bude stát mimo a nad jakoukoliv hierarchií. Něco, co bude jen a jen tvoje.“
Natálie uvažovala nad jeho slovy. Možná měl pravdu. Možná skutečně nemusela nikomu nic dokazovat, jen najít způsob, jak být sama sebou.
Matouš se na chvíli odmlčel, upil čaje a jeho pohled zabloudil k ornamentům na stole. Zdálo se, že sbírá myšlenky, než znovu promluví. Když jeho oči opět spočinuly na Natálii, měl v nich ten klidný, ale intenzivní výraz, který naznačoval, že přichází něco hlubokého.
„Víš, Natynko,“ začal pomalu, „možná je na čase přestat se snažit těm lidem něco dokazovat. Těm nahoře, co určují, co je hodnotné, co je vrcholné, co má a co nemá smysl.“
Natálie se na něj zvědavě podívala, přitahoval ji tón jeho hlasu. „Co tím vlastně myslíš?“ zeptala se.
„Myslím to tak, že celá ta hierarchie v nejobecnějším smyslu slova – ať už Chopin nad romskou hudbou, nebo technika nad emocemi – není nic jiného než nástroj moci. Kdo o tom rozhodl? Ti, kdo měli tu moc to prosadit. A my,“ ukázal na ni prstem, „jsme tu teď, abychom se jim pokoušeli zalíbit? Snažit se získat jejich uznání? Jako by se naše hodnota odvíjela jen od toho, jestli nás oni schválí a přijmou.“
Matouš chvíli mlčel, pohled upřený do ornamentů na stolku, jakoby se tam snažil najít správná slova. Pak se narovnal, upil čaje a jemně položil šálek zpátky na talířek.
„Víš, Natynko,“ pokračoval zamyšleně, „když přemýšlím o téhle hierarchii, nemůžu si pomoct, ale vidím v tom strukturu moci, jak ji popisuje Foucault.“
„Foucault?“ zeptala se Natálie. „To je ten filozof, o kterém jsi mi už jednou vyprávěl?“
„Přesně tak,“ odpověděl Matouš. „Podle něj moc není jen něco, co je nahoře, co si můžeš vzít a držet. Moc je všude kolem nás. Je v tom, co považujeme za pravdivé, za normální, za hodnotné. Když někdo řekne, že Chopin je vrchol hudební techniky a romská hudba jen folklór, není to náhoda. To je výsledek moci, která to utváří.“
„A víš, co je ještě zajímavé?“ pokračoval Matouš. „V tom, jak se na to dívají postkoloniální autoři, jako Fanon nebo Said. Oni mluví o tom, jak byly určité kultury a jejich hodnoty potlačeny, marginalizovány. Fanon třeba říká, že kolonizovaný člověk byl donucen věřit, že jeho kultura je méněcenná. Že jediná cesta, jak být ‚hodnotný‘, je přizpůsobit se tomu, co kolonizátor považuje za vrchol.“
Natálie se zamračila a opřela si bradu o ruku. „To je přesně ono,“ zamumlala. „Někdy si připadám, jako bych neustále musela něco někomu dokazovat. Že musím být pořád víc, abych měla nějakou hodnotu sama o sobě.“
Matouš přikývl. „A víš, co je na tom nejhorší? Že to není jenom tvůj pocit. Said ve své knize ‚Orientalismus‘ mluví o tom, jak Západ po staletí vytvářel obrazy o jiných kulturách – o Východě, o Africe, klidně můžeme říci, že nakonec třeba i o Romech – které měly posílit jeho vlastní moc. Takové ty představy, že to, co pochází odjinud, je exotické, primitivní, nebo méněcenné.“
„Ale romská muzika není primitivní!“ vyhrkla Natálie, v jejím hlase bylo cítit uražené rozhořčení.
„Ale samozřejmě, že není, to je přece jasné,“ odpověděl Matouš s klidným smíchem. „Ale kolik ne-Romů to tak třeba vnímá? Když jim řekneš, že hraješ romskou hudbu, co si představí? Něco barevného, vesnického, jednoduchého, triviálního. Neuvědomují si, kolik emocí, historie a zkušeností je v každé písni. A víš proč? Protože moc – ta foucaultovská moc – pro ně už dávno rozhodla, co má být to ‚hodnotné‘.“
Matouš se opřel do polštářů a pokračoval, jeho hlas byl teď o něco naléhavější: „Ale co když je toto všechno celé špatně? Co když naše hodnota nespočívá v tom, že se těmto určovačům přizpůsobíme, že budeme hrát podle jejich pravidel? Co když naše největší síla spočívá v tom, že se prostě rozhodneš být? Hrát, co tě baví, co tě naplňuje a neřešit, jestli to někomu zapadá do jeho hloupé hierarchie.“
„A ty si jako vážně myslíš, že je to tak jednoduché?“ zeptala se Natálie skepticky.
„Ne,“ přiznal. „Jednoduché to určitě není. Celý svět tě tlačí k tomu, aby ses mu přizpůsobila. Aby ses vešla do škatulek, které ti oni přidělili. Ale když se nad tím zamyslíš, co z toho máš ty osobně? Uznání těch, kterým na tobě vlastně vůbec nezáleží? Možná je čas hrát jim na truc. Na truc všem konvencím, na truc těm určovačům, co drží tu moc. Hrát, protože chceš a tak, jak chceš. A ne proto, abys někomu pořád něco dokazovala.“
Natálie zvedla šálek čaje a napila se. Jeho slova jí rezonovala v hlavě, i když ještě nevěděla, jak se s nimi vypořádat. „A co když mi nejde o ně?“ zeptala se tiše. „Co když jen chci sama sobě dokázat, že mám na víc?“
Matouš se pousmál, jeho výraz byl teď mírnější. „A co když už to víš? Co když už teď víš, že na to máš?“
„Co tím myslíš?“ zeptala se znejistěně.
„Podívej se na sebe,“ jemně se naklonil přes stůl a jeho pohled se do ní zabodl. „Podívej se, čím sis prošla. Kde jsi byla. Kde jsi teď. Už to, že jsi tady, že pořád hraješ, i když máš pocit, že všechno ztrácíš, je důkaz toho, že jsi daleko silnější, než si myslíš. Tvoje hodnota přece nespočívá v tom, jestli bezchybně zahraješ nějakého Chopina tak, aby tě uznal kdejaký hudební kritik. Tvoje hodnota je přece už jenom v tom, že existuješ. Že do toho, co děláš, dáváš celé své srdce.“
„Možná máš pravdu,“ řekla nakonec. „Možná bych měla přestat hledat uznání a prostě… jenom tak být.“
Matouš se spokojeně usmál. „Marwan mě naučil, že si tě ostatní nezačnou vážit, dokud si ty nezačneš vážit sama sebe. A víš co? Až toto uděláš, budou tě najednou chtít uznat všichni dookola. Ale tobě už to pak, v tom momentu, bude stejně jedno. Už to jejich uznání nebudeš vůbec k ničemu potřebovat.“
Natálie se na něj podívala a poprvé po dlouhé době pocítila, že má sílu najít svou vlastní cestu – ne proto, aby někoho přesvědčila, ale proto, aby byla sama sebou.
„A právě tady vidím ten prostor pro odpor,“ pokračoval najednou znovu Matouš. „Asad, další postkoloniální myslitel, píše o tom, jak důležité je hledat autenticitu. Ale ne tu falešnou autenticitu, kterou nám oni diktují zvenčí – jako třeba, ve tvém případě, že romská hudba musí být přesně to, co si pod ní lidé představují. Ale tu skutečnou, vnitřní. Tu, která vychází z tebe, z tvých autentických zkušeností.“
Natálie se zamyslela, její oči se pomalu rozjasňovaly. „Takže říkáš, že bych neměla jen hrát to, co ode mě očekávají. Ale že bych měla hrát tak, jak to cítím já?“
„Přesně tak,“ přikývl Matouš. „Nemusíš dokazovat hodnotu něčeho, co už samo o sobě hodnotné je. Nemusíš se pokoušet dosáhnout na jejich standardy. Možná je na čase říct jim dost. Moje hudba, moje pravidla.“
„To je ale tak těžké,“ povzdechla si Natálie. „Celý život jsem se snažila hrát tak, aby mě uznali. Takhle nás to učili na konzervatoři. A teď mám najednou přestat?“
Matouš se usmál, jeho šedomodré oči se na okamžik rozzářily. „Těžké? Určitě. Ale není právě tohle skutečná svoboda? Nehrát proto, aby tě uznali ti, kdo drží moc. Ale hrát na truc. Na truc všem hierarchiím, všem normám, které nás svazují. Hrát, protože to jsi ty. A protože to chceš ty a chceš to tak.“
Natálie si přejela rukou po čele a pomalu kývla. „Víš co? Možná máš pravdu. Možná už mám dost dokazování. Možná je čas být jen sama sebou.“
Matouš ji pozoroval s jemným úsměvem. „To je ono, Natynko. A věř mi – to, že se rozhodneš být sama sebou, je ten největší odpor proti všem těm, kdo ti chtějí určovat, co je správné.“
Místností se rozhostilo ticho, jen zvuky tlumené hudby a vůně čaje je obklopovaly jako neviditelná opona. Natálie se zhluboka nadechla, jakoby poprvé po dlouhé době cítila, že její cesta nemusí vést tam, kam ji tlačí ostatní, ale tam, kam ji táhne její vlastní srdce.
Matouš se na chvíli odmlčel, jeho pohled sklouzl od Natálie na prázdný šálek před sebou. Prsty si pohrával s ouškem šálku, jako by tím gestem sbíral odvahu k tomu, co chtěl říct.
„Víš,“ začal tiše, „když tě tak poslouchám, když tak uvažuji nad myšlenkami těch autorů, které jsem tu vzpomínal, připomíná mi to celé i můj vlastní boj s matkou.“
Natálie na něj překvapeně pohlédla. „Myslela jsem celý čas, že ty konflikty jsou spíš kvůli mně.“
Matouš se smutně pousmál. „To zdaleka není jen kvůli tobě. Vždyť ty na tom neneseš žádnou vinu, Natynko. Mám s ní tyhle konflikty už dlouho. Ještě daleko před tebou. Celý život se mě snaží formovat do podoby, kterou by schválila společnost, kterou by schválili ‚ti nahoře‘. Vždycky chtěla, abych byl ten dokonalý synáček, co se hodí do jejího světa absurdních pravidel a pitomých předsudků. Abych byl úspěšný přesně podle její definice. Ale víš co? Nikdy mě nechtěla doopravdy pochopit takového, jaký ve skutečnosti jsem.“
Matouš se na chvíli odmlčel, oči se mu zaleskly, ale hned to potlačil. „Když jsem jí řekl, že budu psát bakalářku o mimoevropských filozofiích, skoro vybuchla. Pro ni jsou to všechno jen ‚exotické kecy‘, něco podřadného. Podle ní to ani není filozofie. Řekla mi, že to nikdy nikoho nemůže zaujmout. Že pokud nechci skončit jako loser, měl bych psát o něčem pořádném – o něčem evropském, tradičním. O antice, dějinách církevní filozofie nebo o osvícenství.“
Natálie zůstala chvíli ticho, její výraz byl soucitný. „A cos jí na to řekl?“ zeptala se.
„Nejdřív jsem se snažil jí to vysvětlit,“ přiznal Matouš. „Ukázat jí, proč je důležité studovat filozofie z jiných částí světa, zvlášť dneska. Že to není žádná ‚exotická mytologie‘, ale že tam jsou myšlenky, které nám můžou něco dát. Ale pak mi došlo, že to stejně nemá smysl. Že její schválení ke svojí bakalářce nepotřebuju. Však ona mě na státnicích zkoušet nebude,“ zasmál se.
Natálie pozvedla obočí. „Takže ses fakt rozhodl napsat to, co chceš?“
Matouš přikývl, jeho úsměv teď byl o něco širší. „Přesně tak. Přestal jsem se snažit mamce dokazovat, že to, co píšu, má objektivní hodnotu. Protože opravdovou hodnotu to má – ale ne proto, že by to jako hodnotu uznala ona, nebo někdo jiný, ale protože to tak je. A víš co? Ve chvíli, kdy jsem přestal hledat její uznání, jsem se najednou cítil svobodnější, než kdy dřív.“
„A tohle, Natynko,“ pokračoval Matouš a natáhl se, aby položil ruku na tu její, „je přesně to, co cítím u tebe. Nemusíš dokazovat dokonce ani Koudelkovi a tím míň nějakým nabubřelým kritikům, nebo komukoliv jinému, že máš hodnotu. Že to, co hraješ, má hodnotu. Nemusíš se přizpůsobovat jejich hierarchiím. Tvoje hudba má hodnotu, protože jsi to ty. Teprve až tohle pochopíš, budeš doopravdy svobodná.“
Natálie se na něj chvíli dívala, její oči byly plné emocí. „Myslíš, že to dokážu? Přestat se snažit svému okolí dokázat, že na něco mám?“
Matouš stiskl její ruku ještě pevněji. „Já vím, že ty to dokážeš. Jsi mnohem silnější, než si myslíš. A víš co? Možná tím nakonec změníš i ty jejich hloupé hierarchie. Protože lidé jako ty mají tu moc ukázat, že hodnota není v tom, co si myslí ‚ti nahoře‘, ale v tom, co cítíme my.“
Oba se odmlčeli, obklopeni měkkým světlem lampionů a vůní koření. Natálie si poprvé uvědomila, že její hodnotu nemusí určit nikdo zvenčí. A Matouš cítil zvláštní pocit klidu – protože věděl, že možná poprvé začíná věřit sama v sebe.
Hlasité předčítání
