Dopoledne bylo v Brně stále chladné, ale slunce se už od časného rána pokoušelo prorazit šedivý mrak nad městem. Matouš seděl ve své malé, trochu zanedbané, ale útulné jednopokojové buňce na koleji. Byl to jeho malý svět. Stěny plné knih a pár starých filmových plakátů byly vše, co z něj dělalo „domov“ během těch několika let, co zde studoval. Bylo to spíš místo k přenocování než k životu, ale vlastní soukromí a osobní klid pro něj znamenaly vše.
Když za ním dorazila Natálie, měl na sobě šedý svetr, který jí připomínal, jak moc umí být tichý a zamyšlený. Vypadal unaveně, jako by celou noc nespal, nebo snad už dlouho přemýšlel o něčem velmi tíživém. Jeho rysy byly napjaté, oči trochu zachmuřené, jako by nesl ve svém nitru nějaký těžký balvan.
„Ahoj, Natynko,“ řekl, když ji uviděl přicházet k jeho pokoji. Oslovil ji tím jejím jménem, které ji vždycky zahřálo. Jakoby v něm zůstával kousek něčeho příjemného, co pomalu zmírňovalo vážnost toho momentu. Ale dnes to bylo jiné.
„Ahoj, Maťulko,“ odpověděla mu, když vešla. Na sobě měla trochu delší černou bundu s kapucí nasazenou na hlavě. Z pod ní vykukovaly její vlasy, trochu rozcuchané od větru. Její tváře vyzařovaly pozitivní energii, ale dnes se na nich rýsovalo něco neobvyklého. Možná to byl její jemně znepokojený pohled, kterého si i Matouš okamžitě všiml.
„Maťo, co je? Co se děje?“ zeptala se, když ho pozorovala, jak se snaží najít slova. Její hlas byl klidný, ale měla v očích jistou zvědavost a opatrnost. „Něco se stalo?“
„Něco jo,“ řekl a přistoupil k ní blíž. Měl pocit, že je potřeba všechno hned vysvětlit. „Přes víkend jsem byl doma… u rodičů. A… došlo k tomu, co jsem věděl, že stejně jednou přijde. Měli jsme velkou hádku o tom, kdo jsem, kdo jsi… o nás.“
Cítila, jak se jí stáhlo srdce. Její ruka v automatickém pohybu zamířila k rameni, kde si trochu posunula zip bundy a tím na chvíli zakryla nervozitu. Pohlédla na něj, snažila se najít vhodná slova. „A … co ti řekli?“
Povzdechl si, sedl si na okraj postele a rukama si prohrábl vlasy. „Bylo to ještě horší, než jsem čekal,“ začal. „Věděl jsem, že to bude těžké, ale myslel jsem si, že to aspoň trochu pochopí. Ale… moje matka…“ Ztěžka vydechl. „Je taková, no… tvrdá. V jejím světě pro nás… pro mě a pro tebe … není místo.“
Natálie přistoupila o krok blíž a sedla si na židli vedle postele. Sklonila hlavu, zhluboka se nadechla a trochu znepokojeně se zeptala. „Co konkrétně řikala?“
„Že to pro mě bude těžké, že to, co mezi sebou máme, prostě nemůže fungovat. Mluvila o mně a o tobě, jako kdyby to mezi námi byla nějaká chyba. Říkala, že budu… že… že se s tím musím smířit, že se to nedá vydržet, že bys mě … stáhla dolů.“
„To je přece absurdní!“ vyhrkla Natálie naštvaně a její hlas zněl rozhořčeně. „Proč ti s tím vůbec otravují život?“
Na chvíli sklopil oči. „Nechápeš… prostě mě neberou takového, jaký jsem. Myslí, že bych měl mít… že bych měl mít normální život, stejný jak oni. A když já tebe … když vidí, co k tobě cítím, jak je mi s tebou dobře, že s tebou sdílím svůj svět, je to pro ně úplně nepochopitelné.“
Vzdychla a snažila se vstřebat to, co říkal. „Myslíš, že tě nikdy nepochopí? Nepochopí nás?“ zeptala se tiše, smutně, s očima sklopenýma k zemi. „Nebo je to jen jejich momentální problém?“
„Je to jejich problém, ale asi ne jenom momentální,“ odpověděl, ale v jeho hlase byl slyšet stín nejistoty. „Ale víš, co je na tom ještě horší?“ Podíval se na ni najednou s vážným výrazem, jako kdyby se mu chtělo něco říct, co mu viselo na jazyku. „Moje matka to vzala tak osobně, že mi až vynadala i za to, že si vůbec dovolím mít rád někoho, kdo je… kdo je jiný. A pak… otec… otec se na mě podíval a řekl, že mi věří, že je to jen úlet a mladická nerozvážnost.“
„Maťulko,“ řekla a vzala ho za ruku. „Vím, jak moc to bolí. Ale je to něco, co musíme zvládnout. Ne jenom ty, ale i já. A věř mi, že nás to posílí.“
„Já vím,“ hlesl a jeho hlas byl nyní trochu měkčí. „Jen… jsem ti nechtěl přidělávat další problémy. Právě proto jsem tě celou dobu nechtěl našim představit. Ale nemyslel jsem si, že to bude až tolik těžké…“
„Vždyť je to jich problém, ne náš,“ odpověděla mu Natálie a usmála se jemně. „Jsem tady s tebou. A víš, že jsem tu pro tebe pořád. To, co spolu máme, to si nenecháme vzít, i když nás nikdo nepochopí.“
On se na ni podíval, jeho oči se zaleskly, když jí stiskl ruku zpět. „Děkuju ti, Natynko. Fakt díky. Dáváš mi víc, než jsem si kdy přál.“
„To je přece to důležité, Maťulko,“ řekla a usmála se. „Toto je náš příběh. A teď už je na nás, jak ho budem psát dál.“ Ale zklamání z reakce jeho matky a nenaplněná touha zapadnout do jeho rodiny v ní dál přetrvávala jako tíživé břemeno, kterého se nešlo zbavit.
Ono chladné únorové odpoledne se Natálie opět po delší době sešla s Eliškou a Nikolou v jejich oblíbené kavárně na kraji města. Potřebovala to. Místnost byla útulná, s měkkým, teplým světlem vycházejícím z malých stolních lampiček, které měkce osvětlovaly dřevěné stoly. Za okny se venku pomalu stmívalo, a šedé mraky zakrývaly modrou oblohu. Ulice byly tiché a zahalené v zimní mlze. Vzduch v kavárně voněl po čerstvé kávě a skořici a kdesi v pozadí hrála jemná jazzová hudba.
Natálie si sedla ke stolu, kde už Eliška a Nikola seděly. U jejich šálků byla patrná tenká vrstva zbylé kávy, ale ve vzduchu stále byla příjemná vůně, jak si dívky užívaly poslední hlty. Natálie se znepokojeně upravila a pak si sedla. Na pravé ruce měla ještě pořád ortézu, která jí obepínala zápěstí i palec. Občas ji uměl ještě zabolet, zvlášť, když ho namáhala zkoušením, když mrzlo nebo se měnilo počasí. Ruka v ortéze jí ležela na stole, přičemž nervózně poklepávala prsty.
„Bylas vlastně už u Matouše doma?“ zeptala se Eliška a její hlas zněl zvědavě.
Natálie odvrátila pohled, chvíli se dívala do stolu, pak si objednala černý čaj, když jí číšník přinesl menu. Její tmavé vlasy, volně v culíku, se jí při pohybu lehce pohupovaly. Měla na sobě šedý svetr s jemným vzorem a džínové kalhoty, v nichž se cítila pohodlně, ale přitom stále stylově. Z jejího obličeje však zračil náznak únavy. „Ne. Byl doma sám. Pak mi o tom vyprávěl všecko,“ začala tiše, když číšník odešel. „A bylo to úplně horor.“
Nikola, která měla na sobě koženou bundu a tmavé kalhoty, se na kamarádku podívala s laskavým, ale znepokojeným výrazem. „Co se stalo?“ řekla jemně, přičemž si hrábla do světle hnědých vlasů.
„Bylo to těžké,“ pokračovala Natálie, a její oči se na chvíli vzdálily k oknu, jak si snažila vybavit všechny detaily, které jí Matouš vyprávěl. „On by původně už možná chtěl mě doma představit. Ale… no, mamka a taťka mu to vlastně vůbec neumožnili. Když přišli na to, že se se mnou stýká, prostě… to nechtěli přijmout. Jeho matka to vůbec nezvládla. Začala mu vyčítat, že se stýká s někým jako já. A otec… ten nemá zájem vůbec o nic.“
Eliška se naklonila o trochu víc dopředu, její jedna ruka si pohrávala s rukávem druhé. „Počkej, to je nějaká šílenost… A co na to Matouš?“
Natálie si povzdechla, a její prsty na ruce v ortéze se opět začaly nervózně pohybovat. „On je v tom celém hodně ztracený. Moc se stydí za svoju rodinu. Ale… nikdy to před nimi neukázal. Snažil se zachovat klid. Prý se s nima i pohádal, ale pořád něco zůstalo ve vzduchu. A navíc… víte, co je na tom nejtěžší? Oni mě vlastně obvinili, že jsem jakýsi problém a on ho způsobil.“
Nikola se zamyslela, přičemž si opřela hlavu o ruku a prsty si přejížděla po okraji svého šálku. „To je fakt psycho,“ řekla a její tón byl plný vzteku a zároveň soucitu. „A co on na to?“
„Maťo? Říkal, že je jak v pasti,“ pokračovala Natálie, „snaží se jim to vysvětlit, ale podle něj to nikdy nepochopí. V mnoha věcech s nimi vždycky nesouhlasil, ale nikdy si neuvědomil, jak moc by to mohlo bolet.“
Eliška ztuhla: „Takže cítíš, že mezi ním a tebou vzniká jakási propast, jo?“
„Asi,“ přikývla Natálie a její oči se stáhly do smutného pohledu. „A to je pro mě tak těžké. Mám strach, že… oni nakonec nějak zničijou to nádherné, co mezi sebou máme. Co když se to nakonec… všecko zhroutí?“
„A co Matouš? Jak to vnímá?“ zeptala se Eliška a její hlas byl tichý a plný starosti.
„On … prostě si pořád není jistý jak dál. Má strach, že ta věc doma nějak přeroste v něco, co už nejde vzít zpět. A já to taky tak nějak cítím. Cítím, že je to těžší a těžší. A teď vůbec nevím, co si o tom všem myslet.“
Nikola si otřela tvář, jak se snažila najít odpověď. „Věřím, že pokud máte opravdu silný vztah, pokud si rozumíte, tak se to dá zvládnout. Ale… opravdu to nebude snadné.“
Natálie se podívala na kamarádky, její pohled byl smíšený. Smutný, ale stále v něm byla nějaká naděje. „Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v takové situaci. A teď vůbec nevím, jak dál.“
Eliška jí položila ruku na rameno. „Ale ty máš Matouše pořád ráda, že? A to je to nejdůležitější. Rodina je důležitá, ale co si budujete vy dva, to je klíčové.“
„Ano mám. A máš pravdu,“ souhlasila Natálie a smutně se usmála. „Ale je to těžké. Opravdu to není jednoduché.“
„Zvládneš to,“ řekla Nikola s jistotou v hlase. „Nejsi v tom sama. A můžeš se na nás spolehnout. Kdykoli.“
„Díky, holky,“ řekla Natálie a znovu usrkla svůj čaj. „Vážně mi pomáháte víc, než tušíte.“
Venku už se úplně setmělo, zimní mráz prosakoval každou škvírou ve zdech a na oknech zůstávaly orosené kapky. Když se Natálie vrátila domů, okamžitě pocítila tu tíživou atmosféru nenaplněných očekávání, která v posledních dnech vládla v jejich domě. V kuchyni seděli rodiče u stolu, jakoby čekali na její příchod. Na stole zbyly talíře po večeři a na pánvi zbytky ještě teplého jídla. Marika se dívala zamračeně a František měl na tváři svůj obvyklý vážný výraz.
Natálie si sundala kabát a chvíli stála u dveří. Cítila, jak jí tlak v hrudi roste. Když usedla ke stolu za rodiči, Marika seděla naproti ní, její ruce volně spočívaly na stole, ale rysy tváře byly napjaté. František neskrýval žádné nadšení. Sama cítila, že se v místnosti něco změnilo. Je to tady.
„Ahoj, miláčik,“ usmála se Marika, ale její tón nebyl úplně radostný. „Tak jak u Maťa? Už tě konečně dovedl dom ku svojim? A jak to probihálo? Už jste se viděli?“ Její oči se upřely na dceru, ale byla v nich spíš jakási obava.
Natálie nervózně seděla u stolu. Srdce jí bilo rychleji, když se připravovala na to, co jim bude muset říct. „No, právě… jsem to nechtěla říct takto, ale… Maťo mě vlastně se svou rodinou seznámit nechtěl,“ začala pomalu, když si zhluboka povzdechla.
Marika se na ni trochu podrážděně podívala: „A to proč? Stydí se snad za teba? Za nás?“
Natálie zavrtěla hlavou a její ruka v ortéze zůstala opřená o stůl. „Bylo by to… moc těžké,“ začala opatrně, když se podívala na stůl. Její prsty nervózně přejížděly po okraji ubrusu. „Maťo mi všechno řekl. Ať radši ani nikam nechodíme. Jeho mamka a taťka na nás totiž přišli. A matka… jeho matka je… příšerna rasistka, navíc aj strašně panovačná … a otec nemá názor na nic a enom pije … S nima prostě není šance. Když matka zjistila, že je zrovna se mnou, prostě… prostě mě nechtěla vůbec poznat enom proto, že su, co su … nechtěla věřit, že bychom s Maťem dokázali byt spolu a nemyslí, že je to správné. A otec… s ním by to šlo, možná, kdyby nebyl pod jejím vlivem tak.“
František, který až dosud poslouchal tiše, teď zvedl hlavu a jeho pohled zhrubl. „Si robíš srandu,“ odsekl hrubě s náznakem skepticizmu v hlase. „A co na to Maťo?!“ Pak se napřímil a jeho pohled byl jako ledový příboj. „Jsem to čekal! Od začátku!“ řekl nakonec, jeho hlas zněl jako mrazivý vichr. „Nemal jsem nikdy o nikom z nich žádné ilúzie. Jak može ten kluk zvládnout toto? Dyť je to úplně iný svět, než co my žijem. Matka dirigent … a slaboch otec pod ňou. Jak može někdo z tak poblblé famíľie byt normálni?“ Pak si otřel rukou čelo a v jeho pohybu bylo cítit únavu a rozčarování. „Jój, Bože, ti ľudi maju tak ujete uchylne názory… Co si jako myslijou? Jak to Maťo zvládne nervama, až ho odkopnou úplně? A ty co teprv? Teba to nebudze bolet?“ Jeho pohled byl tvrdý, ale z jeho očí se dalo vyčíst, že pochybnosti jsou ještě mnohem hlubší.
Natálie se posadila zpříma a zhluboka se nadechla. „Maťo chce být se mnou. Věří, že to mezi námi má smysl. Ale… je mu z toho všeho s mámou a tátou hrozně moc smutno. Moc se na ně zlobí. Jeho to trápí, ničí, furt má pocit, že mě musí chránit před nima, že s něma něco není v pořádku.“
Marika tiše přikývla, ale její oči byly plné napětí: „Toto znám, čhajori. My všici to známe. Ale víš, Natálko,“ začala tiše, její hlas byl teď přísný, ale zároveň soucitný, „já ti to řikála. Bude to hodně ťažke. Maťo asi podlehne mamce. Taka silna ženska mu nikdy nedovoli byt iný. A tata… Bože, to je úplně ztrateny případ. Dyť to ani néni chlap! To oživla pípa! A Maťo, ten se skor aľebo neskor sesype nervama. Na psychiatra toto.“
Natálie zavrtěla hlavou: „Ale Maťo není jak oni! Ani trochu! On to zvládne, je silný, věřím mu. A já… já to pro ňho chcu. Oba tolik chceme. Já nechcu vzdát to, mami,“ řekla. Její hlas měl něco, co znělo jako výzva. „Má aj další rodinu, tetu Miladu v Uherském Hradišti. Ona a její dcera Anička je iná, lepší. Prý.“
František zůstal zticha, pozorně poslouchal a pak se podíval na svou ženu, jako by zvažoval, co všechno to znamená. Pak se naklonil dopředu k Natálii, jeho ústa se zkřivila do chladného úsměvu. „Ty akože mysliš, že to ten chalan fakt dá? To tě teda čeka ťažka realita,“ řekl, ale v jeho smíchu nebylo ani zrnko radosti. „Nejde len o nějaky city aľebo vztah. Sama brzo zjistíš až spadnete na hubu.“ V jeho očích byla směs hněvu a zklamání. „Mama a tata robijou člověka a len ťažko se tomu dá vzdorovat. Jak vůbec vydrží, že nezcvokne?!“
Marika se otočila zpátky k plotně a pak na manžela. „Já tomu rozumim, Ferko. Ale… aj my jsme taky čelili týmto vecám. A uvidíme, co s tym Maťo urobi. Ak má Natála pravdu, že je fakt taky múdry a hodny chalan, móžno to eště nebude úplně ztratene. Móžno.“
Natálie se otočila na svého otce a pak i na matku. „Nechcu, aby to skončilo enom na jeho rodině! Ani mně to není jedno! Mně na něm záleží!“ Její slova byla plná odhodlání, jakoby každé slovo bylo dalším útokem proti jejímu vlastnímu strachu.
Marika se podívala na svou dceru s láskou i obavami: „Chápu, že máš… svoje představy. No někdy život není len jak si ho představuješ ty aľebo on. Je to aj srážka s realitou. Pad na dno. Žívot neni pohádka, čhaje.“
František zhluboka vydechl. „Dikh, co jsem říkal. Take vztahy maji víc překážky, než myslíš. A myslim to vážně. Natálo! Dyť rodina je základ! Nebereš si enom jeho! Bereš si aj celou tu jeho trefenou famíľiu. Mamu rasistku, co ťa bude furt enom buzerovat … a ožrateho tatu, co…“ zhluboka se nadechl, „co vždycky se vším smíři, bo musí. A jedine, co zna, je zápit to!“
Natálie se postavila a pevně se podívala do očí rodičům. „To není pravda,“ řekla, její hlas se třásl, ale nebyl slabý. „Já to nechcu vzdát. Byt s ním! To chcu! A nechcu mět pocit, že jsem něco vzdala jen proto, že to někdo jiný nevidí jako správné.“
Maričin pohled byl stále tvrdý. „Uvidime, co dá čas. No ja tomu fakt moc nedávam.“
František mlčel, jeho oči byly plné hněvu, a pak jen řekl: „Ať už bude, co bude, pamatuj, že to není jednoduche. Aľe aj ked bude konec, my tu furt budem pro tebe.“
David, který do té chvíle mlčel, se objevil v kuchyni a zvedl obočí. „Takže Maťo není jen ňáký filozof, co myslí, že to s nama přežije?“ zasmál se trochu ironicky a přitom si sedl na volnou židli. „Ale co, já bych ho eště neodepisoval, třeba to nebude úplně špatné, když už se dostal až k nám.“
Vanesa, která seděla poblíž, najednou nadšeně zvedla ruku. „A já ho chci zase vidět! Je fajn! Mám ráda, že má Natálka kámoše!“
Natálie se zasmála, když viděla její nadšení, ale brzy se její úsměv ztratil. „Já bych radši, kdybychom se všici na to podívali jinak,“ řekla klidně. „Maťo je fajn kluk. A nezáleží přece na tom, jaký jsou ti jeho. On mi rozumí. A je silný.“
František chvíli mlčel. „Fakt a od srdca nechcu, abys skončila zklamána a nešťástna,“ řekl nakonec, jeho výraz byl ustaraný a tvrdý, jak obvykle býval, když šlo o jeho děti. „Mamu a tatu ťažko proměniš. A pokud toto Maťo neunese – a říkam, že neunese, to je celkom jásne – pak to mezi vama nebude fungovat nikdy. Skor aľebo neskor mu rupne v paľici. Aľebo nevydrží ten tlak a zdrhne ti. A teba pak odkopnou jak špinavu fuseklu.“
Natálie si vzdychla. „Já ho neopustím. Vím, co k němu cítím. A vím, že to je opravdové a nafurt.“ Podívala se na oba rodiče, v jejích očích se zračil odhodlaný pohled. „A pokud to nevyjde, tak… aspoň jsem do toho dala všecko. Aj on.“
František na ni chvíli smutně hleděl. Pak přikývl. „Rob jak mysliš, moja, len pozor davaj!“
Marika ji objala. „Ked budeš šťastna, Natálko, aj my budem. Ak se rozhodneš, že je to ten právy, pak ho podpoříme. Len nech ťa má furt rád a považuje ťa.“
David se s úšklebkem podíval na Natálii a pak na rodiče. „Dejme mu teda eště šancu. Uvidíme, či bude ten pravý.“
Vanesa k nim přistoupila a smířlivě se na Natálii podívala. „A já ho pozvu sem za náma!“ dodala nadšeně.
Natálie si povzdechla, ale tentokrát to byl povzdech úlevy. Cítila se teď o něco silnější.
Další den po tom těžkém večeru seděly Natálie, Eliška a Nikola v kavárně na rohu ulice. Objednaly si horkou čokoládu, která pomalu roztápěla jejich zkřehlé prsty. I přes teplý nápoj Natálie cítila, jak jí těžká atmosféra posledních dní visí na srdci. Potřebovala se vypovídat.
Nikola si usrkla čokolády a pak se na Natálii podívala s mírně zvednutým obočím: „Jací jsou vlastně Matoušovi rodiče?“
Natálie si povzdechla a podívala se na Elišku, která ji pozorně sledovala. Pak se pomalu nadechla. „Jeho matka… je nejen rasistka, ale úplně nesnesitelná. Chová se, jako by měla pod kontrolou všecko, jako by na světě neexistovalo nic jiného, než její názory. A ten jeho otec … je to chlap, co se pořád něčemu vyhýbá, je divný, jen pije, čumí na fotbal a nic neřeší. Matouš mi říkal, že ho tím strašně rozčiluje. Cítí se jak v pasti.“
Eliška se naklonila k Natálii a její tón zněl vážně. „A co Matouš? Zvládá to? Vždyť to musí být těžké, když se od něj celá rodina odvrací.“
„Já… já věřím, že snad jo,“ odpověděla Natálie a nervózně si pohrávala s hrníčkem. „Ale… bojím se, že to pro něj bude těžší, než si myslí. A víte, co mi řekli moji? Že bych měla být opatrná. Táta, hlavně táta, ten… ten je hodně skeptický. Nevěří mu. A mamka, ta… ta si taky myslí svoje.“
Nikola chvíli přemýšlela, pak pokrčila rameny. „Teda, ten má ale rodiče…“
Natálie si odhrnula vlasy z obličeje, aby si lépe prohlédla svůj hrníček: „On má o Matoušovi špatné mínění kvůli té rodině, která… která je úplně mimo.“
Eliška se na Natálii podívala s pochopením. „Já ti rozumím, Naty. Víš co, když jdeš do něčeho, co už na začátku nevypadá moc dobře, je těžké se přes to přenést. Zajímalo by mě, co si vlastně Matouš o tom všem myslí. Jak to vůbec vidí on?“
„Matouš?“ řekla Natálie zamyšleně, zatímco v ní probíhaly vzpomínky na jejich poslední rozhovor. „On… je trochu ztracený, to jo. Ale pro mě on znamená všecko. Vím, že to nebude jednoduché, ale já s ním chcu být.“
Eliška a Nikola se na ni podívaly, přičemž Nikola pokrčila rameny a usmála se. „Taky bychom ti to přáli, holka,“ řekla.
Natálie chvíli zůstala v tichu, její pohled byl soustředěný a přemýšlivý. Po chvíli se zhluboka nadechla a tiše řekla: „Uvidíme, jak to dopadne. Ale tohle není konec. Je to teprv začátek.“
Bylo chladné odpoledne na začátku března, a brněnské koleje byly zahalené v tichu zimního podvečera. Matouš se poslední dobou stále častěji vracel k těm nepříjemným rozhovorům se svou matkou, seděl na své posteli a upřeně se díval na stůl, kde měl otevřenou knihu. Ale místo toho, aby se soustředil na studium, jeho mysl bloudila. Celý ten víkend v Lednici ho přivedl k myšlenkám, které už nějaký čas potlačoval. Měl v sobě zmatek, frustraci a taky vnitřní hněv, kterého se nešlo zbavit.
Dveře pokoje se otevřely, a Natálie, teď už oblečená v tmavém kabátku, vešla dovnitř. Než stihla říct cokoli, Matouš ji pozval, aby si sedla. Bylo to tiché a odtažité setkání, bez jinak obvyklých projevů lásky nebo úsměvů. Cítil se od ní trochu distancovaný, ačkoliv věděl, že to není její vina.
„Ahoj, Natynko,“ řekl, ale jeho hlas zněl dnes jinak. Trochu chladně, skoro formálně. „Pojď, prosím. Potřebuju si to celé probrat.“
Hleděla na něj s opatrností. „Co se děje? Něco tě furt trápí… poznám na tobě hned všecko!“
„Je toho víc, než si myslíš,“ odpověděl a jeho pohled byl tvrdý a neústupný. „Včera jsem zase přemýšlel o tom, co bylo doma. Pořád se mi to vrací. To s mamkou. Jak to všechno vůbec berou. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, jak moc je to všechno prolezlé předsudky, bigotností a… a tou bílou nadvládou.“
Posadila se na židli naproti němu a pozorně ho poslouchala. Věděla, že to není jen o jeho rodičích, ale o něčem mnohem hlubším, co v něm už dlouho vřelo a od toho setkání to jen eskalovalo.
„Moc tomu nerozumím,“ řekla opatrně. „Myslíš, že je všechno kolem tebe tak … černobílé?“
Zhluboka se nadechl a jeho oči se zúžily. „Ne,“ řekl tvrdě. „Ale když žiješ v rodině, která je prolezlá těmihle svinstvy, je těžké nevidět, jak se na to všechno dívají. Jak na tebe pohlížejí. Matka mě pořád poučuje o tom, jaký mám být ‚hrdý Čech‘, jak mám respektovat národní tradice. A já? Já jsem se začal probírat těma teoriema, začal číst… věci, které jsem zatím až tolik číst nechtěl, neboť jsem byl mladý a ty věci pro mě nebyly tak úplně priorita.“
Vzpomněla si na všechny jejich dřívější rozhovory o postkolonialismu, o historii, o filozofii. „Takže teď se teď více zajímáš o bílou nadvládu?“
„Ano, taky o Fanona, o poskolonializmus, o Saida …“ odpověděl. Jeho hlas byl ještě tvrdší než předtím. „Fanon mluví o násilí, o kolonialismu a o tom, jak bílí nikdy nepochopí, co tohle všechno znamená pro barevné, co byli podrobeni. O tom, jak zůstáváš ve stínu. A Said o orientalismu, o tom, jak jsou v nás zakořeněné představy o tom, co je normální a co je divné, kdo jsme ‚my‘ a kdo jsou ‚oni‘.“ Pohlédl na ni a jeho oči byly téměř intenzivní. „Je to celé o moci. O dominanci. O tom, že lidé jako moje máma si vůbec neuvědomují, jak nás všechny deformují a jak nás tím ničí. A že to není o tom, co jsme, ale co si ti ‚bílí‘ myslí o nás – o tobě, o mě, o všech, co nejsou ‚jako oni.‘“
Zůstala ticho. Byla překvapená jeho radikalitou, ale zároveň to nějak zasáhlo i ji. Viděla, že jí tak nějak mluví z hloubi duše. Cítila, že ho to opravdu pálí. Nehrál to.
„A co ty?“ zeptala se tiše. „Co to má s tebou? Se mnou? A s náma?“
„Co to má se mnou?“ zopakoval Matouš s ironickým úsměvem. „Nejsem si jistý, co si o tom myslíš ty. Já ti přece nikdy neříkal, jak moc tě to všechno zraňuje. A teď mi přijde, že to vše mezi námi začíná být složitější. Přijdu k tobě, sám ve svém srdci zraněný, vyprávím ti, jak mi doma dávají najevo, že jsem špatný syn a ty se mě ptáš, jak to vlastně mám já se sebou. Jenže… je to pořád o tom samém. O tom, že já jsem Čech a ty … nejsi. To já se tě vlastně nikdy ani nezeptal, jak to prožíváš ty. To já nebral na tebe žádné ohledy. Jak toto vše prožíváš ty. Jako mladá žena v tomto světě, kde vás tolik lidí pořád vidí jako… něco podřadného.“
Věnovala mu dlouhý upřený pohled, až si uvědomil, že možná přešel tu hranici, za níž už není možné se jen tak vrátit k jejich předchozímu způsobu myšlení.
„Já…,“ začala, ale nebyla si úplně jistá, co říct. „… tě chápu, Maťo. A je mi jasné, že to není jednoduché. Ani pro tebe, ani pro mě. Ale… pokud ses o tom se mnou nikdy nebavil, jak mám mít názor na to? Jsem v tom stejně jak ty. Ale nemyslím, že bychom se měli neustále ztotožňovat s tím, jak nás vidí ostatní. Jsme to my, kdo rozhoduje, kdo vlastně jsme.“
Zůstal na chvíli ticho, díval se na stůl a jeho rysy se uvolnily. „Máš pravdu,“ řekl nakonec. „Ale někdy mi přijde, že tahle válka uvnitř nás, nás jenom rozděluje. Že nám to nedovolí být spolu tak, jak bychom chtěli. Ať už to je s mou matkou, nebo třeba i s tvojí rodinou. A možná si to neuvědomujeme, ale ono to tam vždycky je.“
„Já vím,“ řekla stále klidně, ale jejím hlasem procházela i určitá síla. „Ale to neznamená, že bychom to nemohli zvládnout. I když to je těžké. Je to naše bitva. Jenom naše.“
„Ty to vidíš jinak než já,“ řekl a jeho tón byl o něco mírnější. „Ale bavíme se o tom a to je dobře. Jinak bychom se asi nepochopili.“
Seděli chvíli v tichu, každý ponořený do svých myšlenek.
Po chvíli se Matouš zhluboka nadechl a začal mluvit tiše, ale o to víc přesvědčivě: „Víš, když jsem začal číst Fanona a Saida, bylo to, jako bych se najednou podíval na svět jinýma očima. Fanon mluví o násilí kolonialismu, ale ne jen o tom, co se dělo v minulosti. Mluví o tom, jak tento násilný proces formoval naši identitu, jak Evropané, jak ta bílá nadvláda, nevidí ty ostatní jako plnohodnotné lidi. Vždycky to byli ti ‘jiní’. A Said, ten mluví o tom, jak je celý západní pohled na svět založený na podřízení všech, kdo nejsou bílí Zápaďané, na všech těch stereotypech, co se do nás vtloukají už od dětství. A teď, když si to uvědomuju, je to jako bych viděl, jak mě matka udržuje v těch stejných stereotypech, které si bílí v Evropě vytvořili o lidech, co nejsou ‘takoví jako oni’.“
Natálie ho poslouchala, její oči byly soucitné, ale zračilo se v nich i znepokojení.
Matouš pokračoval, jeho hlas zněl stále více zklamaně, ale i vzrušeně zároveň: „A víš co? Mě fascinuje, jak moc mi teď připadají smysluplné myšlenky lidí, kteří přišli z úplně jiných světů, než je ten evropský. Třeba z arabského světa, z Afriky nebo původních kultur Ameriky a Austrálie. Těch myslitelů, co nikdy nežili v té naší kolonizované realitě, ale naopak museli přežívat pod útlakem. Takové myšlenky jsou hluboké a autentické. Oni vědí, co je to být psancem ve vlastní zemi, co je to být odstrčený, podřízený a přesto si udržet vlastní identitu. Jako třeba v islámu, který mě fascinuje, neboť se nesnaží utlačovat druhé, ale spíše hledá rovnováhu a soucítí s každým, kdo je outsiderem. Nebo v afrických kmenových filozofiích, kde místo toho, aby se člověk definoval podle vnějších pravidel, je součástí kolektivní komunity, která se neustále rozvíjí a přizpůsobuje se spolu s ním.“
Pak se na chvíli odmlčel, jako by se potřeboval zorientovat ve všech těch myšlenkách, které se mu neustále honily hlavou. „A víš, co mě opravdu překvapuje? Že čím víc čtu tyto myslitele, tím víc rozumím a cítím, že já, i když jsem Čech, vlastně vnímám třeba Romy… vaši historii a kulturu… mnohem více než jiní bílí lidi, jako třeba moje matka. Proč? Protože jsem začal vidět, jak moc jsme si podobní, jak moc jsme se všichni – já v mé rodinné situaci, vy v naší české společnosti i – na globální úrovni – všichni ti, co nejsou bílí – museli přizpůsobit tomu, co nám bylo vnuceno. Chápu to teď mnohem víc. Chápu už, co znamená muset žít s někým, kdo tě ani trochu neakceptuje a nutí tě do svých šablon. Když tě nejsou ochotni přijímat takovou, jaká jsi. A zároveň se snažíš udržet svůj vlastní pohled na svět, svoji identitu.“
Natálie zůstala zticha. Matouš se stále víc rozpovídával, jakoby přemýšlel nahlas a sám pro sebe hledal odpovědi, které ještě nenašel.
„Myslím, že mě tohle všechno začalo fascinovat hlavně proto, že když se podíváš třeba právě na Afriku, na její historii … Po celá staletí byla pohlcena kolonialismem, ale dneska se tam znovu rodí síla. Tamní filozofové a intelektuálové mluví o tom, jak se vypořádat s tímto dědictvím. O tom, jak je důležité nejen překonat minulost, ale také jak ji správně pochopit a využít k tomu, abys mohla být svobodná. A ty myšlenky jsou pro mě tak jiné, tak autenticky silné a tolik osvobozující, že to vůbec a v ničem nelze srovnat s tím, jak se na to celé dívají moji rodiče, jak se na to dívá moje matka. A ani s tím, jak se na to dívá celá západní filozofie.“
Tiše přikývla, v jejím pohledu bylo něco, co ho zastavilo. Něco, co v něm vyvolalo ještě silnější vnitřní konflikt.
„A co ty?“ zeptala se tiše. „Jak to všechno vnímáš? Jsem i já pro tebe opravdu tak ‘jiný svět’, jak říkáš?“
„Ano,“ odpověděl Matouš, jeho hlas byl o něco tišší, jakoby přemýšlel. „Ale víš co? Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že ty jsi pro mě zároveň ten nejautentičtější hlas, co slyším. Ty víš, jaké to je být součástí té historie. Ty ji žiješ. A možná právě proto, že žiješ v té realitě, kterou já nikdy úplně nepoznal, cítím k tobě a tvé rodině daleko větší empatii než ke svým vlastním rodičům. Mám pocit, že ty, ať už to chceš nebo ne, jsi schopná chápat, co znamená být pořád v ústraní. A já se ti začínám otevírat víc, než bych si kdy dokázal představit. Ačkoliv… to vše je pořád tak složité. A všechno to ohavné pořád visí ve vzduchu.“
Natálie se na něj podívala s hlubokým, rozvážným pohledem. „Možná právě teď začínáš chápat, co je to skutečná síla – že si uvědomíš, že máš hodnotu, i když tě ostatní tlačí dolů. A až toto pochopíš, možná tě to i osvobodí.“
Matouš na ni pohlédl, a v jeho očích se něco změnilo. Uvědomil si, že to, co prožívají, není jen osobní boj, ale součást něčeho mnohem většího. A že ta síla, o které mluví, spočívá v tom, že si člověk dokáže udržet svou důstojnost i když proti němu stojí celý svět.
Hlasité předčítání