Lidská ješitnost
Jako lokální referent měl jsem příležitost obdivovat se tomu, jak jsou lidé ješitní… Jednoho dne se stalo, že jsem napsal, jak jistý pan Václav Stránský ze Smíchova opil se ve výčepu lihovin na Kinského třídě tou měrou, že byl vyhozen za velkého sběhu z kořalny, přičemž mu byl naražen klobouk. Druhého dne dostavil se pan Václav Stránský do redakce a žádal mne velice rozčileně, abych opravil onu lokálku o něm v ten smysl, že mu byl naražen cylindr, a ne nějaký prachobyčejný klobouk. Jiný případ udál se za několik dní a příčinou toho byla moje zpráva z listu, ve kterém jsem popisoval vypuknutí ohně v uzenářském krámě pana Slabého. Napsal jsem, že nebezpečí ohně bylo vskutku veliké, neboť mouka v uzenkách chytla elementární silou. Napsal jsem to v dobrém úmyslu, abych čtenáře pobavil, neboť pokládal jsem to za svatou povinnost, aby lokální referent nebyl suchý. Druhého dne přišli do redakce tři páni: uzenář pan Slabý, jeho otec a jeho dědeček. Nejvýbojněji počínal si starý pán, který pobízel svého syna a vnuka, aby mně bez milosti pár vrazili, zatímco vnuk sentimentálně křičel: „Jen ochutnejte naše buřty!“, kdežto jeho otec hulákal, že jsem mu zkazil živnost. Když se situace stávala kritickou, přišel šéfredaktor a já z taktických důvodů uznal za vhodné se ztratit, když jsem vykoktal, aby si to vyjednali se zodpovědným redaktorem. Jakmile jsem vyslovil ono slovo zodpovědný, zalíbilo se návštěvníkům tou měrou, že mého šéfredaktora tahali jako děti štěně, a když jim konečně utekl, chytali ho po všech místnostech redakčních, běželi za ním do tiskárny, a když konečně se uzavřel v nejmenší místnosti, bouchali na něho a chtěli se vlámat dovnitř, jak se to dělá za časů cholery, přičemž dědeček počínal si opět nejzuřivěji, kopal do dveří a řval: „My ti osolíme tu mouku v těch buřtech!“, zatímco šéfredaktor volal svým tenkým hlasem: „Pánové, já za nic nemohu, to se dostalo z policejního ředitelství a bez mého vědomí do listu!“
Zajisté každý ze čtenářů ví, jak často pro nedostatek povinné péče redaktorské soudcové z lidu odsuzují zodpovědné redaktory, a tito tři mužové počínali si hůř než porotci v Mexiku. Teprve když sluhové redakční se sběhli, byla násilím ona uzenářská rodina odstraněna a šla si to vyjednat na policii. Když pak jsem přišel později na policejní ředitelství pro zlámané nohy, sebevraždy a surové kočí a pro nějakou tu srážku s elektrickou tramvají a pro nějakou krádež, prosil mne vrchní komisař, abych mu příště neposílal na krk uzenáře, kterým chytla v uzenkách mouka. Věc měla konečně svou dohru v deníku protivné politické strany, kam uzenářská rodina obrátila se o pomoc, a na náš časopis vyjeli si protivníci pěkným článkem o úpadku živnostenské politiky v naší straně a celý článek nesl se ušlechtilou tendencí, že jsme zaprodanci velkokapitalismu a že šlapeme po maloživnostnících. Článek skončil tím, že přijde doba, kdy naše strana bude smetena z povrchu zemského i s botami. Pak jsem si umínil, že nebudu psát více lokálky takovým poutavým způsobem, nýbrž jasně a suše. Napsal jsem: „Včera o páté hodině odpolední pohádal se truhlář Jan Kysela ve své dílně na Žižkově čís. 612 se svou manželkou Marií, rozenou Fochtovou, a udeřil ji železnou tyčí do hlavy, takže byla dopravena vozem ochranné stanice do nemocnice. Případ měl za následek velký sběh lidu.“ Když jsem druhého dne přišel do redakce, hlásil mně již na schodech sluha se starostlivou tváří, že na mne čekají v redakci dva mužové. Seděli již na židli a jeden z nich držel v ruce velkou, tlustou dřevěnou lať. Beze všeho úvodu řekl rozčileně: „Pane redaktore, je tohle železná tyč?“ Nemohl jsem nic proti tomu namítat, prohlásil jsem, že se opravdu nemýlí a že to není železná tyč. „Tak vidíte,“ řekl s uspokojením, „já ji praštil jen touhle lajsnou,“ a počal s citem mluvit o tom, že by přece nikdy nemohl se dopustit takové surovosti a praštit svou manželku nějakou železnou tyčí. A kde by také hned měl po ruce, když je truhlář, takovou železnou tyč? Než by ji našel, tak by ho zlost přešla. Konal jsem tehdy jen milou povinnost, když jsem v zájmu spravedlnosti opravil onu lokálku. Napsal jsem: „Není pravdou, jako by truhlář Jan Kysela ze Žižkova svou manželku udeřil železnou tyčí. Pan Jan Kysela dostavil se včera do naší redakce s velkou latí, dlouhou dva metry čtyřicet centimetrů, a upozornil nás, že jedině touto latí, a nikoliv železnou tyčí rozbil své manželce hlavu.“ Netušil jsem, že tento muž, kterého jsem tak skvěle chtěl obhájit před veřejností, přijde opět do redakce s onou latí a praští mne jí také přes hlavu s tím vysvětlením, že to činí jedině proto, že jsem tu celou aféru zbytečně rozmazával v listě. Ano, tak jsou lidé ješitní!
Jednou dostali jsme návštěvu trpaslíka Alfonse, který přišel v průvodu svého impresária Massariniho, protože se dal právě ukazovat v Praze za čtyřicet haléřů za osobu. O něm jsem napsal úchvatný článek, ve kterém jsem ho vylíčil jako nejohyzdnější potvoru na světě, na kterou se jest rozkoš jít podívat. Jeho impresário dal si to od někoho přeložit a dobře tomu nerozuměl a domníval se, že je on sám míněn tou ošklivou potvorou. A střelil na mne třikrát z revolveru s neobyčejnou radostí, že může tak bryskním způsobem obhájit sebe jako krasavce. Od té doby, poněvadž mně jedna kulka uvázla v rameně, nemohu psát delší články, což i v tomto případě zajisté každý čtenář uvítá s radostí.
Hlasité předčítání