Pepíček Nový vypravuje o zasnoubení své sestry
Můj otec jest vyšším státním úředníkem a jmenuje se Nový. Má sestra se jmenuje Matylda. Vzala si také státního úředníka. Ten se jmenuje Handšlág.
Nejdříve chodila má sestra s jedním pánem od místodržitelství. Tatínek se postaral, aby toho pána povýšili. Když ho povýšili, maminka s Matyldou plakaly, poněvadž ten pán přestal chodit s Matyldou.
Nato k nám chodil jeden profesor. Ten dělal pořád rukama: Takhle, takhle, a za každým druhým slovem říkal: „Přísně vzato.“ Jednou mně přinesl glóbus, a když k nám potom přestal chodit, zase si pro něj poslal.
Po profesorovi chodil s Matyldou jeden inženýr od zemského výboru. Ten měl ve zvyku, že se neustále přel a říkal: „Zájem země tomu chce.“ Matylda ho měla moc ráda a plakala celý týden, když ho tatínek od nás vyhodil, poněvadž chtěl, aby peníze zůstaly v zemi a neposílaly se do Vídně.
Nato přivedl k nám otec jednoho úředníka ze svého odboru. To byl takový tichý člověk. S tím si povídali dlouho do noci o státních záležitostech.
Matylda vyšívala a tatínek s tím pánem mluvili o politice a pili vodu.
Matylda měla toho tichého pána moc ráda. Pak vyšlo najevo, že ten tichý pán má tři děti na Moravě. Víckrát nepřišel a tatínek řekl, že ho přeložili.
Půl roku nechodil k nám nikdo. Matylda chodila, aby to doma nevěděli, s jedním důstojníkem.
Potom na to tatínek přišel a mluvil k ní, až se rděla. Pak jsme všichni plakali, poněvadž tatínek říkal: „Ta hanba, ta hanba!“
Hned druhého dne přivedl tatínek jednoho hubeného člověka, a to je právě ten Handšlág. Tatínek pravil po jeho odchodu, že je to velmi nadaný člověk. Za každým slovem říkal: „Ruce líbám, milostivá paní radová!“ a tatínkovi řekl: „Vašnosti, pane rado!“ Tatínek je jeho představeným. Třetího dne přišel zase a byl pořád takový uctivý, neustále říkal „s dovolením“ a „milostivá paní“ a líbal ruce. Byl u nás na večeři, ke všemu, co řekl tatínek, kýval hlavou, každé sousto polykal uctivě a tiše žvýkal, říkaje: „Je to, s dovolením, výtečné!“ Také říkal: „Jak račte poroučet, pane šéf!“
Po jeho odchodu řekli mně, abych šel spát, a radili se v jídelně. Poslouchal jsem za dveřmi, jako dělám vždy, a slyšel jsem, jak tatínek povídá: „Ty si ho vezmeš z mého otcovského rozkazu a on tebe z povinnosti úřední!“ Pak jsem slyšel, jak Matylda říká, že je blbec.
Maminka vzdychala a říkala, že ho napřed nemusí mít ráda, ona že také neměla za svobodna tatínka ráda, až teprve po svatbě za pět let, ale že tomu trojkovi nesmí dát znát, že je blbec a že ho nemiluje.
Matylda naříkala, že raději půjde do porodnice, než by si vzala někoho, koho nemá ráda. Maminka jí to ale rozmluvila, poněvadž dnes už není tajné oddělení.
Potom slíbil tatínek Matyldě náramek, briliantovou brož a ještě jiné věci.
Matylda řekla, že si ho tedy vezme, aby nebyla hanba v rodině.
Pak ji tatínek s maminkou líbali a říkali: „To je naše hodná Matylda.“
Nato jsem slyšel, jak mluvili o Handšlágovi. Tatínek povídal, že toho blbce povýší, ale až po svatbě, aby nemohl utéci nebo se vymknout. Je blbý, ale jinak řádný úředník, kterému je úřední povinnost svatou. „Jen jestli si ji vezme,“ řekla maminka. „Nařídím mu to jako jeho šéf,“ pravil tatínek, „a řeknu mu všecko.“
Když příštího dne pan Handšlág přišel, choval se velmi nesměle a prohlížel si pořád Matyldu. Matyldě předtím řekli, aby se hodně na něho smála a povídala si s ním. Poslechla a on pořád tiše odpovídal: „Ano, milostivá slečno.“ Pak přinesli víno, on si srkl a řekl: „S dovolením, pane šéf!“ a počal mluvit o úředních výkazech. Toho dne si o něm nic nepovídali, když odešel.
Nazítří řekl tatínek v pokoji, abych to neslyšel:
„Dnes přijde můj úředník požádat o tvou ruku. Matyldo, vezmi si růžičku do blůzy!“ Služka šla koupit růžičku a maminka se zlobila, že nemusela kupovat růži za třicet krejcarů, že stačila také za patnáct. Pak Matyldu navoněli. Zbytkem voňavky namazal jsem našeho psa.
Pan Handšlág přišel v černém oděvu a v bílých rukavicích. Byl ještě bledší a hubenější než včera. Když se posadil, mluvil opět o výkazech. Maminka přinesla likérku a nalila mu tři skleničky. Když mu nalévala čtvrtou, řekl: „Již stačí, milostivá paní,“ a tatínkovi povídal: „Prosil bych, pane šéf, o soukromou rozmluvu!“
Tatínek ukázal mně prstem na dveře, pak odešla maminka k Matyldě, která zívala vedle v pokoji a povídala: „Ten vrták dlouho nadělá s tím ženěním!“ Maminka ještě přetřela Matyldu pudrem a vtom bylo slyšet tatínkovo volání: „Matyldo!“
Stoupl jsem si ke dveřím a slyšel jsem, jak tatínek říká: „Drahá Matyldo, zde pan Handšlág požádal mne o tvou ruku. Nemám nic proti tomu, ale hlavním činitelem jsi ty. Co tomu říkáš?“
Slyšel jsem, jak Matylda pláče a říká: „Ano, ano!“ Pak jsem slyšel: „Maminko!“ Maminka přiběhla a řekla: „Děti, já jsem to hned na vás zpozorovala. Jak vám to pěkně sluší!“ Potom křičeli: „Pepíčku!“ Přišel jsem, a tu mně řekli, že pan Handšlág vezme si Matyldu. Maminka se mě ptala, zdali ho budu mít rád. Nemohl jsem říci, že ne, a on mě chytil, líbal a křičel: „Pepíčku pana šéfa!“ Od té doby říkal tatínkovi: „Račte poroučet, pane šéfe a otče,“ a matce: „Rukulíbám, milostivá paní a matinko!“
Když odcházel, dal v předsíni služce zlatník a mně dal korunu a povídal: „Tumal, Pepíčku pana šéfa!“
Následující den přinesl pan Handšlág prstýnky, a když přišlo víno, pozvedl sklenku a řekl: „Na naše šťastné manželství, s dovolením, pane šéfe a otče a milostivá paní a matinko!“
„Buďte šťastni, děti,“ pravila matinka a plakala.
Když ho šla později Matylda doprovodit do předsíně, tu mě vyhnali z pokoje a maminka povídala k tatínkovi: „Matylda slehne v listopadu, to je za dva měsíce.“
„Za měsíc bude svatba,“ řekl na to tatínek, „a pak mu teprve dáme dekret, že povýšil…“
Pak přišla Matylda a řekla, že ten blbec chtěl na ní hubičku.
„To je opovážlivost,“ povídala maminka.
„Ale je řádný úředník,“ řekl tatínek.
Karikatury – 5. 1. 1910
Hlasité předčítání