Z praktického života
Kupec Václav Pazourek přecházel rozčileně ve svém skladišti mezi sudy kávy, koření a balíky papírů. Chvílemi hrábl zuřivě do otevřeného sudu, nabral několik zrnek kávy, které opět zlostně mrštil nazpět.
Jeho žena mu řekla: „Hlupáku!“
Není to sice nic zvláštního v jeho domácnosti, ale dnes se stalo za zvláštních okolností, které ho mohou zostudit navždy.
Dnes v poledne sedí v bytě u oběda, a náhle služka hlásí nějaké pány. Šli ho zvát na ples obchodního grémia. Před pány výbory nemohl se rozhodně ukázat bez kabátu, s vyhrnutými rukávy u košile, i odešel do vedlejšího pokoje, aby doplnil svou toaletu. Nějakým způsobem převrhl přitom vázu.
Jeho žena se ulekla a vykřikla: „Hlupáku!“ Kdyby byla jenom to řekla! Páni výboři si mohli pomyslet, že on to řekl své ženě, bylo by dobře, ale ona opakovala toto hanlivé slovo s dodatkem: „Ano, jsi hlupák, Václave Pazourku!“
Ta slova křičela, a ve vedlejším pokoji páni výboři! Jak mu soucitně při rozchodu tiskli ruku. Nyní se to rozhlásí! Že se jen nešťastnou náhodou oženil!
Kupec došel na konec skladiště a zakopl o láhve s minerální vodou, stojící na zemi.
„Tak tohle je pořádek! Nedbalci, já vás naučím, Josefe, pojďte sem!“ křičel do krámu na příručího.
Za chvíli přiběhl zavolaný bezvousý mladík.
„Nedbalče, kdo sem postavil ty láhve, zakopl jsem o ně, nemůžete je přece postaviti jinam? Skladiště je dosti velké, je vidět, že se sem nehodíte.“
„Vašnosti, vy jste je ráčil sem sám postavit, včera večer.“
„Tak? Podívejme se, vy holobrádku, vy byste snad chtěl mne kárat? Já že jsem je sem postavil? To jste mohl říci tam, kde jste se vyučil, vy nedbalý chlape!“
„Vašnosti, račte odpustit, já jsem se vyučil u vás…“
„Tak u mě? Hm, tím hůře pro vás. Čtyři roky jste se učil, ale nenaučil jste se, že se máte vůči svému šéfu slušně chovat a drze neodpovídat.“
„Račte odpustit, vašnosti, já ty láhve postavím jinam.“
„Co jste řek? Že chcete ty láhve přestavit. Kdo je tam postavil, co?“
„Vy, vašnosti.“
„Nu tak, holobrádku, vy tedy byste chtěl jednat proti vůli svého šéfa, vy jeden…!“
„Když jste ráčil před chvílí říct…“
„Co, že já něco říkal? Vy jste hrozně drzý, jděte pryč, sice vás vyhodím. Kdo vás sem vlastně poslal?“
„Vy, vašnosti. Ráčil jste zavolat.“
„Já že jsem vás zavolal? Hleďte, ať jste pryč, nebo…,“ křičel rozčileně kupec za bledým příručím, který spěšně utekl do krámu.
Václav Pazourek dále se procházel skladištěm. Jeho žena mu před výbory řekla: „Hlupáku!“ Náhle upřel svůj zrak na prázdné místo v koutě. Včera tam ještě viděl sud se sušenými švestkami. Kam to ti lidé jen dali? Jednají proti jeho rozkazům. Vzpouzejí se, odmlouvají.
Odmlouvá každý příručí, učedníci i sluha odmlouvá. Zejména učedníci jsou v poslední době nějak bujní. Snad že je dobře živí, ale ode dneška bude jim dávat menší porce. Takhle by mu přerostli přes hlavu. Dále to nejde. Josefovi sníží plat, že byl před chvílí hrubý. Nyní se však zeptá, kam dali ten sud.
„Frantíku, Ondřeji, Josefe, pojďte sem,“ volal kupec na příručí.
Objevili se však jen dva.
„Kde jest Ondřej?“
„Vašnosti, prosím, v krámě jest mnoho lidí, i musil tam zůstat, aby je obsloužil.“
„Vida, ten ví, co se patří, ale vy ne! V krámě je mnoho lidí, a vy, místo abyste hleděli obsloužit obecenstvo, necháte všeho a jdete sem jak na procházku. Takhle dál to nejde. Přivedli byste mne na mizinu, rozumíte! Kliďte se.“
„Vašnosti, vy jste nás ráčil zavolat…“
„I zavolal nezavolal, jděte a neodmlouvejte! Pročpak jste neposlali sem učedníky?“
„My prosím nevěděli.“
„Co nevěděli, vy nevíte vůbec nic, jenom plat přijímat a o ostatní ať se starají pánbůh a já. Ať sem jdou učedníci.“
Zanedlouho přišli tři učedníci, třesouce se strachem. Kupec si je prohlédl od hlavy k patě.
„Je vidět, že jste něco provedli, máte strach, vy darmojedi. Pročpak jste nepřišli, když jste viděli, že příručí mají v krámě mnoho práce?“
„Prosím, my nevěděli.“
„Chlapci, to říká každý. Vy jste nějak bujní.“
„Nejsme, prosím.“
„Neodmlouvejte! Jste bujní, nebo ne?“
„Jsme, prosím,“ zašeptali učedníci.
„To bych také řekl. Ode dneška budete chodit k obědu až ve dvě hodiny a dostanete menší porci. Táhněte!“
Když zbledlí učedníci zmizeli, vzpomněl si kupec, že poručil ráno sluhovi, aby ten sud odnesl do krámu.
„Ať jde sem sluha!“
Sluha přišel.
„Poslouchejte, Kobzo, jestli se mně podruhé ještě stane, že když se na něco ptám a vy, když to víte, neřeknete to, dostanete výpověď! Rozumíte!“
„Prosím, já o ničem nevím.“
„Jděte, už jděte, to říká každý.“
Když sluha odešel, pravil k sobě kupec:
„Půjdeš domů, zde bys se uzlobil. Neposlouchají tě, dělají, co sami chtějí, odmlouvají, jsou drzí, je to s nimi kříž!“ Za půl hodiny byl Václav Pazourek ve svém bytě a pravil ke své ženě:
„Drahoušku, nezlobíš se už na mne pro tu vázu? Já budu podruhé opatrnější.“
„Nezlobím se, Václave Pazourku, ale přiznej se, že jsi přece jen hlupáček, takový malý hlupáček, viď?“ pronesla něžně paní kupcová.
Z úst pana Pazourka vydrala se nesměle slova: „Jsem, ženuško,“ a manželé objali se srdečně.
Národní listy – 21. 8. 1902
Hlasité předčítání