VÁŽNÉ ROZHODNUTÍ
Měl jsem jen čas položit nešťastný dokument zase na stůl.
Profesor Liddenbrock se zdál velmi zamyšlený. Jeho utkvělá myšlenka mu nedopřála ani chvíli klidu. Určitě promýšlel a zkoumal celou tu záležitost, zmobilizoval na procházce všechny prameny své obrazivosti a vrátil se teď, aby vyzkoušel nějaký nový postup.
Sedl si opravdu do křesla s perem v ruce a počal psát jakési vzorce, které se podobaly algebraickým výpočtům.
Sledoval jsem zrakem jeho rozechvělou ruku. Neušel mi ani jediný jeho pohyb. Jaké nečekané výsledky tím bezděčně navodí? Třásl jsem se, ovšem zbytečně, protože pravá a jediná cesta byla už nalezena a každé další zkoumání bylo nutně marné.
Po tři dlouhé hodiny strýc mlčky pracoval. Aniž zdvihl hlavu, mazal, znova psal, škrtal a po tisící začínal znovu.
Věděl jsem dobře, že podaří-li se mu seřadit všechna písmena všemi možnými způsoby, latinská věta se objeví. Věděl jsem však taky, že pouhých dvacet písmen umožňuje dva kvintiliony, čtyři sta dvaatřicet kvadrilionů, devět set dva triliony, osm miliard, sto šestasedmdesát miliónů, šest set čtyřicet tisíc kombinací. Ale v dokumentu bylo sto dvaatřicet písmen a tento počet dává takové množství různých – byť nesmyslných vět, že se dá vyjádřit číslem o třiatřiceti místech, tedy počet nepředstavitelný a unikající každému přesnému stanovení.
O tento hrdinský způsob řešení problému jsem tedy strach neměl.
Ale čas plynul a přišla noc. Hluk na ulici ztichl. Strýc byl stále skloněn nad svými výpočty a neviděl nic, ani dobráckou Martu, která pootevřela dveře.
Neslyšeli ani hlas oddané hospodyně, když se zeptala:
„Bude pan profesor dnes večeřet?“
Marta musela odejít bez odpovědi. Já jsem nějaký čas ještě vzdoroval, ale pak mě přepadla taková ospalost, že jsem usnul v křesle, zatímco strýc Liddenbrock stále počítal a škrtal.
Když jsem se ráno probudil, neúnavný dříč seděl ještě u své práce. Rudé oči, zbledlý obličej, vlasy rozcuchané horečnou rukou a purpurové skvrny na tvářích svědčily o jeho strašném boji s nemožností, o duševní únavě a o mozkovém napětí, za jakého musily uplynout poslední hodiny jeho práce.
Bylo mi ho opravdu líto. Přes výčitky, kterými jsem ho mohl právem zahrnout, ovládlo mě jisté dojetí. Ten ubožák byl svou myšlenkou tak posedlý, že se zapomněla i rozzuřit. Všechny jeho životní síly se soustředily k jednomu bodu, a protože nenacházely obvyklý ventil, bál jsem se, že jejich tlakem dojde co nevidět ke strašnému výbuchu.
Mohl jsem naráz jediným slovem přetnout železnou obruč, která mu svírala hlavu. A já jsem neudělal nic!
A přece mi ho bylo líto. Jak mohu v takové situaci zůstat němý? Už v zájmu mého strýce! Ne, ne! říkal jsem si. Neřeknu nic. Chtěl by tam jít, vím to. Nic by ho nezadrželo. Jde o vulkanologický problém, a aby strýc dokázal, co nedokázal dosud žádný geolog, je ochoten nasadit i život. Budu mlčet. Uchovám tajemství, které mi odhalila náhoda. Prozradit je znamenalo by zabít profesora Liddenbrocka. Ať si na to přijde sám, může-li. Nechci si jednou vyčítat, že jsem zavinil jeho záhubu.
Když jsem se tak rozhodl, založil jsem ruce a čekal. Nepočítal jsem však s událostí, ke které došlo po několika hodinách.
Když se chtěla Marta vydat z domu na nákupy, našla dveře zamčené. A v zámku chyběl klíč. Kdo ho vzal? Zřejmě můj strýc, když se včera vracel ze své potrhlé procházky.
Byl v tom nějaký úmysl? Nebo to bylo pouhé nedopatření? Chtěl nás snad vystavit mukám hladu? To by bylo přílišné. Já a Marta bychom se měli stát oběťmi, ačkoli se nás ta věc ani v nejmenším netýkala? Vzpomněl jsem si na příhodu, která nás jednou vyděsila. Bylo to před několika lety, v době, kdy strýc pracoval na velkém třídění nerostů a zůstal osmačtyřicet hodin bez jídla. Celý dům se musel připojit k jeho vědeckému půstu. Já jsem to tehdy odnesl žaludečními křečemi, které u chlapce s tak žravou náturou nebyly příliš zábavné.
Bylo mi zřejmé, že s dnešní snídaní to dopadne stejně jako s včerejší večeří.
Rozhodl jsem se však být hrdinou a nepodlehnout požadavkům hladu. Marta to brala všechno strašně vážně a byla z toho, chudák, zoufalá. Mne právem trápilo spíš to, že nemohu opustit dům. Je to pochopitelné.
Strýc stále pracoval. Jeho fantazie se nořila do pomyslného světa kombinací. Žil daleko od Země a mimo dosah pozemských potřeb.
K polednímu mě počal vážně sužovat hlad. Marta z čiré nevinnosti spotřebovala včera všechny zásoby ze spíže. V domě nezbylo vůbec nic. Já se však držel statečně. Udělal jsem z toho záležitost cti.
Odbila druhá hodina. Situace se stávala směšnou, a dokonce nesnesitelnou. Otvíral jsem doširoka oči! Počal jsem si říkat, že důležitost dokumentu přeháním, že mu strýc nebude věřit, že v tom bude vidět prostou mystifikaci. Že ho v nejhorším případě bude možno zadržet, kdyby se tam chtěl odvážit. A konečně, že může klíč k záhadě objevit sám a já že za to zaplatím zbytečným odříkáním.
Tyto důvody, které bych byl včera s opovržením zavrhl, zdály se mi dnes zcela správné. Dokonce jsem začínal být přesvědčen, že je úplně směšné čekat tak dlouho, a proto jsem se rozhodl, že vše prozradím.
Hledal jsem už nenápadný důvod k hovoru, když tu profesor nepříliš prudce vstal, vzal klobouk a chystal se k odchodu.
Cože, odejde si a nás tu nechá zamčené? Nikdy!
„Strýčku!“ ozval jsem se.
Nezdálo se, že by byl slyšel.
„Strýčku!“ opakoval jsem hlasitěji.
,Co je?“ ozval se jakoby náhle probuzen ze spánku.
„Tak co je s klíčem?“
„S jakým klíčem? Od dveří?“
„Ale ne,“ zvolal jsem. „S klíčem k té záhadě!“ Profesor na mne pohlédl přes brýle. Snad si v mé tváři všiml podezřelého výrazu, protože mě chytil prudce za ruku a beze slova na mne upřel tázavý pohled. A přece nikdy žádná otázka nebyla vyslovena jasněji.
Přikývl jsem.
On jen zavrtěl hlavou v soucitném gestu, jako by měl co dělat se šílencem.
Přikývl jsem ještě důrazněji.
Oči mu zajiskřily prudkým zábleskem. Jeho ruka mě hrozivě sevřela.
Náš němý rozhovor by za takových okolností musil zaujmout i nejlhostejnějšího diváka. Já se opravdu bál promluvit ze strachu, že mě strýc v prvních radostných objetích udusí. Ale jeho pohled byl tak naléhavý, že jsem musel odpovědět.
„Ano, ten klíč jsem… náhodou…“
„Co říkáš?“ vykřikl strýc v nepopsatelném vzrušení.
„Hleďte,“ řekl jsem a ukázal mu list papíru, na který jsem psal. „Čtěte!“
„Vždyť to nemá smysl!“ odpověděl strýc a papír zmačkal.
„Neznamená to nic, čtete-li to zpředu. Odzadu však…“ Nedořekl jsem. Profesor vykřikl, vlastně spíš zařval. V hlavě se mu náhle rozbřesklo. Celý se změnil.
„Ach, ten důmyslný Saknussemm!“ zvolal. „Napsal tedy tu větu pozpátku!“ Vrhl se na list papíru a kalným zrakem přečetl dojatým hlasem celý text dokumentu od posledního písmene k prvnímu.
Text zněl: In Sneffels Yoculis craterem kem delibat umbra Scartaris Julii intra calendas descende, audas viator, et terrestre centrum attinges. Kod feci. Arne Saknussemm.
Tato špatná latina mohla být přeložena takto: Sestup, odvážný cestovateli, do kráteru Yocula na Sneffelsu, když stín Cartarisu jej přichází před prvním červencem pohladit, a podaří se ti sestoupit do středu Země. Což jsem učinil. Arne Saknussemm.
Strýc po přečtení vyskočil, jako by se byl náhle dotkl leydenské láhve nabité elektřinou. Byl nádherný ve své radosti, odvaze a odhodlání. Přecházel místností, chytal se rukama za hlavu, přemísťoval židle, přeházel všechny knihy, pohazoval si – což bylo k neuvěřeni – svými vzácnými geodami, tady udeřil pěstí, tam plácl dlaní. Konečně se jeho nervy uklidnily a strýc, jako by byl vydal příliš mnoho energie, zhroutil se do svého křesla.
„Kolik je hodin?“ zeptal se po několika minutách mlčení.
„Tři,“ odpověděl jsem.
„I hleďme! Nějak rychle jsem strávil oběd. Umírám hlady. Ke stolu! A pak.“
„Co pak?“
„Připravíš mi zavazadla!“
„Cože?“ vykřikl jsem.
„A svá taky,“ dodal neúprosný profesor, odcházeje do jídelny.
Hlasité předčítání