STAVBA PRÁMU
Nazítří jsem se probudil zcela zdráv. Napadlo mi, že by mi velmi posloužila lázeň, a tak jsem se šel na několik minut ponořit do tohoto „Středozemního moře“. Takového jména si rozhodně zasluhovalo.
Vrátil jsem se vyhladovělý k snídani. Hans se dokonale vyznal v přípravě jídel. Měl tu nyní po ruce vodu i oheň, takže mohl vnést do jednotvárného jídelníčku trochu změny. Po jídle nám nabídl několik číšek kávy. Nikdy mi ten jemný nápoj nepřipadal příjemnější a chutnější.
„A teď,“ řekl strýc, „když nastal čas přílivu, nesmíme zanedbat příležitost ten jev prostudovat.“
„Jakže, přílivu?“ zvolal jsem.
„Jistě.“
„Což se vliv Měsíce a Slunce projevuje i zde?“
„A proč ne? Nepodléhají snad všechna tělesa jako celek všeobecné přitažlivosti? Ani tato vodní spousta nemůže uniknout zákonům. Přes atmosférický tlak působící na její hladinu uvidíš, že se dme jako Atlantik.“ V té chvíli jsme už kráčeli po pobřežním písku. Vlny opravdu začaly po bře-hu postupovat.
„Skutečně začíná příliv!“ zvolal jsem.
„Ano, Axele. A podle pěnové čáry můžeš vidět, že moře stoupá asi o desetinu stopy.“
„To je úžasné.“
„Ne, je to přirozené.“
„Říkejte si, co chcete, ale mně to připadá zvláštní Sotva věřím svým očím.
Kdo by si mohl pomyslit, že v zemské kůře je skutečný oceán s přílivem a odlivem s vichřicí a s bouřemi!“
„A proč ne? Mluví snad nějaký fyzikální zákon proti tomu?“
„To si nemyslím od chvíle, kdy bylo nutno zavrhnout učení o vnitřním teple.“
„Davyho teorie je tedy až dosud potvrzována, ne?“
„Určitě. A napříště nemůže nikdo popřít existenci moří a krajů uvnitř zeměkoule.“
„Patrně neobydlených ovšem.“
„Dobrá. Ale proč by tohle moře nemohlo poskytovat útulek nějakým rybám neznámého druhu?“
„Až dosud jsme však žádnou neviděli.“
„Nu, můžeme si zhotovit udice a uvidíme, bude-li mít háček takový úspěch jako v oceánech nahoře pod Měsícem.“
„Pokusíme se o to, Axele, protože musíme odhalit všechna tajemství těchto krajů.“
„Ale kde vlastně jsme, strýčku? Dosud jsem vám nepoložil tuto otázku, na niž už vám vaše přístroje musily odpovědět.“
„Vodorovně jsme tři sta padesát mil od Islandu.“
„Tolik?“
„Určitě se nemýlím o víc než o pět set sáhů.“
„A kompas ukazuje stále jihovýchodní směr?“
„Ano, jen s deklinací devatenácti stupňů a dvaačtyřiceti minut na východ.
Stejně jako nahoře na Zemi. Co se inklinace týče, dochází tu k zajímavému jevu, který jsem pečlivě studoval.“
„K jakému?“
„Střelka místo výchylky k pólu, jak to dělá na severní polokouli, stáčí se opačným směrem.“
„Z toho musíme usoudit, že magnetický pól je někde mezi zemským povrchem a místem, na něž jsme se dostali.“
„Přesně tak. A je pravděpodobné, že dostaneme-li se pod polární oblast k sedmdesátému stupni, kde James Ross objevil magnetický pól, vychýlí se magnetka do svislé polohy. Tento tajemný střed přitažlivosti není tedy příliš hluboko.“
„Opravdu! To je fakt, o němž neměla věda ani tušení.“
„Věda, chlapče, je plná omylů; ovšem omylů, kterých se máme dopouštět, protože nás přivádějí postupně k pravdě.“
„A v jaké hloubce jsme?“
„V hloubce pětatřiceti mil.“
„Nad námi je tedy hornatá část Skotska,“ řekl jsem po nahlédnutí do mapy.
„Ona část, kde čnějí do závratné výšky zasněžené vrcholy Grampian.“
„Ano,“ odpověděl profesor se smíchem. „Je to trochu těžké k unesení, ale klenba nad námi je pevná. Je postavena z dobrého materiálu a žádný člověk by jí nikdy nemohl dát takovou pevnost! Co jsou mostní oblouky a klenutí katedrál vedle této chrámové lodi o průměru dobrých třinácti kilometrů, kde se může oceán a vichr chovat podle libosti?“
„Ach, nebojím se, že mi spadne na hlavu. A co máte teď v plánu, strýčku?
Nechcete se už vrátit na zemský povrch?“
„No tohle! Vrátit se! Chci naopak pokračovat v cestě, protože až dosud se nám vše daří.“
„Já však nevidím nikde možnost, jak vniknout pod tuhle tekutou pláň.“
„Já se taky nechci vrhat do ní po hlavě. Ale protože oceány jsou po pravdě řečeno jen jezera obklopená zemí, mám o důvod víc k víře, že i toto podzemní moře je obklopeno žulovým masívem.“
„O tom nelze pochybovat.“
„Nuže, na protějších březích najdu určitě nějakou novou cestu.“
„Jak dlouhý může být podle vašeho odhadu tenhle oceán?“
„Třicet nebo čtyřicet mil.“
„Ach,“ řekl jsem při představě, že tento odhad může být velmi nepřesný.
„Nesmíme ztrácet čas. Ráno se vydáme na moře.“ Hledal jsem bezděky loď, která nás má převézt.
„Ach, nalodíme se! Dobrá! Ale jaké lodi k té cestě použijeme?“
„Nebude to loď, chlapče, ale dobrý a pevný prám.
„Prám!“ zvolal jsem. „Prám se však musí postavit stejně jako loď a já opravdu nevidím…“
„Nevidíš, Axele, ale kdybys naslouchal, slyšel bys…“
„Slyšel?“
„Ano, slyšel bys rány kladivem, které by ti prozradily, že Hans je už v plné práci.“
„Staví snad prám?“
„Ano.“
„Cože? Porazil snad svou sekerou tyhle stromy?“
„Ach, stromy už jsou poraženy. Pojď, uvidíš ho při práci!“ Po čtvrthodinové chůzi na druhou stranu výběžku, který tvořil přirozený přístav, spatřil jsem Hanse při práci. Ještě několik kroků a byli jsme u něho. K
mému velkému překvapení ležel už napolo hotový prám na písku. Byl sestaven z kmenů zvláštních stromů. Okolní zem byla doslova poseta množstvím trámů, ohnutých dřev a různých spojek. Bylo toho tolik, že by se z toho dalo postavit celé loďstvo.
„Co je to za dřevo, strýčku?“ zvolal jsem.
„Jsou to smrky, jedle, břízy a všechny ostatní druhy severských dřevin, zkamenělé působením mořské vody.“
„Je to možné?“
„Je to dřevo, kterému se říká zkamenělé nebo fosilní dřevo.“
„Ale pak to je lignit, který má tvrdost kamene a nemůže proto plavat.“
„Stává se často, že se z takového dřeva tvoří přímo antracit. Ale v jiných případech, jako v tomto, prodělalo teprve počátek zuhelňovacího procesu. Podívej se!“ dodal strýc a hodil jeden ze vzácných kusů do moře.
Dřevo zmizelo pod hladinou, ale pak se vyhouplo nad vodu a kolébalo se na vlnách.
„Už jsi přesvědčen?“ ptal se strýc.
„Přesvědčen, i když to je neuvěřitelné!“
Nazítří večer byl prám díky lovcově obratnosti hotov. Byl deset stop dlouhý a pět stop široký. Trámy byly spojeny silnými lany a vytvořily tak pevný celek.
Když bylo naše improvizované plavidlo spuštěno na vodu, plulo klidně po hladině Liddenbrockova moře.
Hlasité předčítání