DALŠÍ SESTUP
V osm hodin ráno nás probudil paprsek denního světla. Tisíce lávových plošek na stěnách jej cestou odráželo a rozptylovalo v déšť jisker. Byl to svit tak silný, že jsem v něm mohl rozeznávat okolní předměty.
„Nu, Axeli, co tomu říkáš?“ zeptal se strýc a zamnul si ruce. „Strávil jsi někdy v našem domě na Královské třídě klidnější noc? Žádný hluk vozů, žádný křik prodavačů, žádné klení lodníků!“
„Snad je na dně této chodby opravdu ticho, ale v něm je něco opravdu děsivého.“
„Jdi!“ zvolal strýc. „Jestliže se bojíš už teď, co budeš dělat později? Až dosud jsme nevnikli do nitra Země ani o palec.“
„Co tím myslíte?“
„Myslím, že jsme zatím dosáhli jen úrovně ostrovní půdy. Ta dlouhá svislá šachta, končící v kráteru Sneffelsu, sahá sotva k výši vodní hladiny. „
„Jste si tím jist?“
„Samozřejmě. Podívej se na tlakoměr a uvidíš!“ Opravdu. Rtuť, která za našeho sestupu trochu vystoupila, zastavila se na výšce šesti set třiceti šesti milimetrů.
„Tak vidíš,“ pokračoval strýc. „Máme tu tlak pouze jedné atmosféry. Nesmíme váhat a musíme nahradit tento barometr manometrem.“ Barometr teď byl opravdu zbytečný, protože tlak vzduchu tu byl větší než tlak přepočtený na mořskou hladinu.
„Nemáte však obavy, že stále stoupající tlak bude velmi obtížný?“ ptal jsem se.
„Ne. Sestupujeme pomalu a naše plíce si zvykají na dýchání hustšího vzduchu. Když vzduchoplavci stoupají vzhůru, vzduch jim nakonec chybí. My ho však 94
budeme mít až moc. Ale to je lepší. Neztrácejme čas! Kdepak je asi balík, který nás do nitra hory předešel?“
Připomněl jsem si, že jsme ho včera večer hledali marně. Strýc se ptal Hanse, který se svýma loveckýma očima pozorně rozhlédl a řekl:
„Der huppe.“
„Nahoře.“
Opravdu. Balík se zachytil na skalním výstupku, asi třicet metrů nad našimi hlavami. Čilý Islanďan se tam ihned vydrápal jako kočka a balík za několik minut spadl k nám.
„Teď posnídáme,“ řekl strýc. „Ale posnídáme jako lidé, kteří mají před sebou dlouhou cestu.“
Suchary a sušené maso jsme zavlažili několika doušky vody s jalovcovou kořalkou.
Po snídani vytáhl strýc z kapsy zápisník určený k vědeckým poznámkám.
Prohlédl si postupně všechny přístroje a zapsal si tyto údaje: Pondělí 29. června
Chronometr: 8 hod. 27 min. ráno
Barometr: 637 mm
Teploměr: 6° C
Směr: Východojihovýchod
Poslední údaj získal v temné chodbě s pomocí busoly. A nyní, Axele, se opravdu vnoříme do zemského nitra!“ zvolal pak nadšeně. „Tohle je přesně chvíle, ve které naše cesta začíná.“
Po těchto slovech vzal strýc do ruky Ruhmkorffův přístroj, jenž měl kolem krku. Druhou rukou zapojil proud do spirály v lampě. Tmou chodby proniklo jasné světlo.
Hans nesl druhý přístroj a taky jej zapojil. Toto důmyslné využití elektřiny by nám umožnilo jít dlouho za umělého dne i nejhořlavějším plynem.
„Na cestu!“ zvolal strýc.
Každý z nás vzal svůj balík. Hans dostal na starost postrkování balíku lan a oděvů. Já jsem vstoupil do chodby jako třetí.
Ve chvíli, kdy jsem vstupoval do temného prostoru, zdvihl jsem hlavu a podíval jsem se naposled do ústí obrovského dalekohledu na islandské nebe, které jsem už nikdy neměl spatřit.
Láva si za posledního výbuchu roku 1229 prorazila cestu tímto tunelem.
Opatřila jeho vnitřek hustým a jiskřivým povlakem. Elektrické světlo tam odrazem zmnohonásobovalo svůj jas.
Největší obtíž nám způsobovala snaha neklouzat příliš rychle po svahu s pětačtyřicetistupňovým sklonem. Naštěstí vymletá a vyčnívající místa nám sloužila jako schody, takže jsme po nich mohli jen sestupovat a zavazadla spouštět na dlouhých lanech.
To, co nám pod nohama sloužilo jako schody, vystupovalo ze stěn jako krápníky. Porézní láva vytvářela místy malé oblé puchýře a odkrývala matné krystaly křemene, zavěšené pod stropem jako lustry, které se při našem příchodu rozsvěcovaly. Zdálo se, že jeskynní duchové osvětlují svůj palác na uvítanou hostům.
„To je nádherné!“ vykřikoval jsem bezděčně. „To je podívaná, strýčku! Vidíte ty obdivuhodné odstíny lávy, přecházející postupně od hnědočervené až k jiskřivě žluté? A co ty krystaly, které vypadají jako světelné koule?“
„Ach, přišels tomu na chuť, Axele?“ odpověděl strýc. „Je to nádherné, co, chlapče? Doufám však, že toho uvidíš ještě víc. Teď pojďme!“ Mohl spíš říci „klouzejme“, protože jsme sjížděli bez námahy po skloněném svahu. Díval jsem se často na kompas, který ukazoval s neměnnou stálostí jihovýchodní směr. Tento lávový proud se nevychyloval ani do jedné, ani do druhé strany. Vedl nás neústupně přímým směrem.
Teplo však nijak znatelně nestoupalo. To jen potvrzovalo Davyho teorii.
Mnohokrát jsem se s údivem díval na teploměr. Dvě hodiny po začátku cesty neukazoval ani deset stupňů. Znamenalo to přírůstek pouhých čtyř stupňů. To mě opravňovalo k domněnce, že sestupujeme spíš vodorovně než svisle. Nebylo však nic snadnějšího než zjistit přesnou hloubku. Profesor pečlivě měřil úhly stranových i svislých odchylek cesty, ale zjištěné výsledky si nechával pro sebe.
K osmé hodině večerní dal znamení k oddechu. Hans se ihned zastavil.
Lampy jsme zavěsili na lávový výstupek. Byli jsme v jakési jeskyni, kde nebyl žádný nedostatek vzduchu. Naopak. Závany větru pronikaly až k nám. Co je způsobilo? Jakému vzdušnému proudění jsme měli přiřknout jejich vznik? To byla otázka, kterou jsem se teď nesnažil rozřešit. Hlad a únava mi bránily v jakémkoli uvažování. Sedmihodinový neustálý sestup nelze provést bez značného vysílení.
Byl jsem vyčerpán. Jaká rozkoš, slyšet slovo oddech!
Hans rozložil trochu jídla na lávový balvan. Všichni jsme jedli s chutí. Jedna věc mě však znepokojovala. Naše zásoby vody byly už z poloviny vyčerpány.
Strýc počítal, že je doplníme u podzemních pramenů, ale ty tu až dosud nikde nebyly. Nemohl jsem si odpustit, abych ho na to neupozornil.
„A tebe nedostatek pramenů překvapuje?“ řekl.
„Jistě. A dokonce i znepokojuje. Máme vody už jenom na pět dní.“
„Buď klidný, Axele. Ručím ti za to, že vodu najdeme, a dokonce víc, než nám bude milé.“
„A kdy?“
„Až projdeme touhle lávovou pokrývkou. Jak by mohla proniknout těmito stěnami?“
„Ale co když se lávový pokryv protáhne do velkých hloubek? Zdá se mi, že jsme se ve svislém směru ještě daleko nedostali.“
„Z čeho tak soudíš?“
„Kdybychom vnikli hluboko do nitra zemské kůry, musila by tu být větší teplota.“
„Podle tvého způsobu uvažování,“ řekl strýc. „A kolik teploměr ukazuje?“
„Sotva patnáct stupňů, což znamená zvýšení od začátku cesty jen o deset stupňů.“
„A co z toho?“
„Mám svůj závěr. Podle nejpřesnějších pozorování stoupá teplota uvnitř zeměkoule na každých sto stop o jeden stupeň. Některé místní podmínky mohou ovšem tento jev pozměnit. Tak v Jakutsku na Sibiři bylo zjištěno stoupnutí o jeden stupeň už na šestatřicet stop. Jistě to závisí na tepelné vodivosti skal. Dodal bych ještě, že v sousedství vyhaslých sopek a v rule bylo naměřeno stoupnutí o jeden stupeň na každých sto pětadvacet stop. Držme se posledního, pro nás nejpříznivějšího zjištění a počítejme!“.
„Jen počítej, chlapče!“
„Nic snadnějšího,“ řekl jsem a počal jsem psát čísla do svého zápisníku.
„Devětkrát sto pětadvacet stop je tisíc sto pětadvacet stop hloubky.“
„Docela správně.“
„Nuže…“
„Nuže, podle mých pozorování jsme dosáhli hloubky deseti tisíc stop pod hladinou moře.“
Je to možné?“
,Ano. Jinak už čísla nejsou čísla.“
Profesorův výpočet byl přesný. Překonali jsme o šest tisíc stop největší hloubku dosaženou člověkem v tyrolských dolech u Kitzbühelu a v Příbrami v Čechách.
Ale teplota, která tu měla dosáhnout jedenaosmdesáti stupňů, byla sotva patnáct stupňů. To byl důvod ke zvláštnímu zamyšlení.
Hlasité předčítání