AXELŮV OSTROV
Středa 19. srpna. – Prudce vanoucí vítr nám naštěstí umožňuje prchnout rychle z bojiště. Hans je stále u kormidla. Strýc, zahloubán do úvah nad bitevní scénou oddává se opět netrpělivému pozorování moře.
Cesta nabývá zase nudné jednotvárnosti, kterou bych však nechtěl rušit za cenu včerejšího nebezpečí.
Čtvrtek 20. srpna. – Vítr od severoseverovýchodu dost nestálý. Plujeme rychlostí půlčtvrté míle za hodinu.
K poledni se ozývá vzdálený hluk. Zaznamenávám tento fakt, aniž jej mohu vysvětlit. Je to jakýsi neustálý hukot.
Upozorňuji na to strýce, který kroutí hlavou. Jsem přesto přesvědčen, že se nemýlím. Neblížíme se k nějakému vodopádu, který nás strhne do propasti? Je možné, že takový způsob sestupu by svou kolmostí strýci vyhovoval, ale já…
Několik mil po větru musí být rozhodně nějaký hlučný úkaz, protože teď slyšíme už velmi silný hukot. Přichází z oblohy nebo z moře?
Zdvihám oči k mrakům v ovzduší a snažím se proniknout jejich hloubkou.
Nebe je klidné; mraky se vznášejí až nahoře u klenby. Zdá se, že jsou bez pohybu a ztrácejí se ve světelném záření. Příčinu jevu nutno tedy hledat jinde.
Zkoumám proto čistý obzor, zbavený vší mlhy. Jeho vzhled se nemění. Pochází-li však ten hukot z vodopádu, vrhá-li se toto moře do nějakého spodního prostoru, vydává-li onen hukot padající spousta vod, musí se zrychlit proud a jeho vzrůstající rychlost nám může dát představu o nebezpečí, jež nás ohrožuje.
Pozoruji proud. Není žádný. Prázdná láhev, kterou vrhám do moře, zůstává za námi.
Ke čtvrté hodině Hans vstává, zavěšuje se na stožár a šplhá nahoru. Jeho zrak obhlíží celý kruh oceánu kolem prámu. Pak utkvívá na jednom místě. Jeho tvář nejeví žádné překvapení, ale jeho pohled se zostřuje.
„Něco uviděl,“ říká strýc.
„Taky si myslím.“
Hans slézá, ukazuje rukou k jihu a říká:
„Der nere!“
„Tam dole?“ opakuje strýc.
Bere si svůj dalekohled a dívá se pozorně asi minutu, která mi připadá jako celé století.
„Ano, ano!“ volá.
„Co vidíte?“
„Veliký sloup vody, stoupající nad hladinu.“
„Zas nějaký mořský tvor?“
„Asi.“
„Otočme tedy příď víc k západu, protože už víme, jak se chovat před těmito nebezpečnými předpotopními netvory.“
„Plujme dál,“ říká strýc.
Obracím se k Hansovi. Ten svírá kormidlo s neměnnou pevností.
Ač nás od zvířete dělí ještě vzdálenost, kterou odhadujeme nejméně na dvanáct mil, můžeme pozorovat vodní sloup, vyrážený z jeho dýchacích otvorů.
Musí to být tedy zvíře obrovského těla. Utéci by znamenalo podřídit se nejzákladnějšímu zákonu opatrnosti. Ale my jsme sem nepřišli proto, abychom byli opatrní.
Plujeme vpřed. Čím víc se blížíme, tím výš sloup roste. Jaký netvor může nabrat takové množství vody a vyvrhovat ji pak takhle bez přerušení?
V osm hodin večer nejsme už ani dvě míle daleko. Tmavé nestvůrné tělo příšery leží na hladině jako ostrov. Jaký to jev! Jaká hrůza! Zdá se, že délka netvora překračuje tisíc sáhů. Co je to za kytovce, jakého ani Cuvier, ani Blumenbach nemohli předvídat? Je zcela nehybný, jako by spal. Zdá se, že moře jej nemůže unést a že se voda na jeho bocích vlní. Vodní sloup vrhaný do výše pěti set stop padá zpět s ohlušujícím hukotem. Plujeme jako šílení k ohromné hmotě, které by ani sto velryb denně nestačilo k nasycení.
Zmocňuje se mě hrůza. Nechci plout tak daleko! Bude-li třeba, přeříznu lano plachty. Bouřím se proti profesorovi, který na mne nedbá.
Hans náhle vstává a ukazuje na nebezpečné místo.
„Holme!“ říká.
„Ostrov!“ opakuje strýc.
„Ostrov?“ divím se a krčím rameny.
„Opravdu,“ říká profesor a dává se do hrozného smíchu.
„Ale co ten vodní sloup?“
„Geyser,“ říká Hans.
„Samozřejmě, gejzír,“ chechtá se strýc. „Gejzír podobný gejzírům islandským.“
Nechce se mi zprvu věřit, že jsem se tak hrubě mýlil. Pokládat ostrůvek za mořského tvora! Teď je to však jasné a já se musím přiznat k omylu. Je to jev docela přirozený.
Jak se blížíme, vzrůstají rozměry vodního sloupu do úžasné velikosti. Ostrůvek se skutečně k nerozeznání podobá obrovskému kytovci s hlavou na deset sáhů vyčnívající nad hladinu. Na jejím konci vznešeně tryská onen gejzír. Občas se ozývají tlumené výbuchy, a obrovský proud, vyrážený se zuřivou prudkostí, rozhazuje svůj chochol z par, stoupajících až k prvním mrakům. Je to jediný gejzír, neobklopují jej ani fumaroly, ani teplá vřídla. Všechna vulkanická síla se soustřeďuje v něm.
Zář elektrického světla vniká do oslnivého sloupu, jehož každá kapka se zbarvuje všemi duhovými barvami.
„Přistaneme!“ říká strýc.
Musíme se však pečlivě vyhnout vodnímu víru, který by prám naráz potopil.
Hans obratně manévruje a zavádí nás na konec ostrůvku.
Vyskakuji na skalisko. Strýc mě pružně následuje, zatímco Hans zůstává na svém místě jako člověk povznesený nad každé udivení.
Kráčíme po žule promísené tufem. Zem se nám pod nohama chvěje jako stěny parního kotle, v němž bouří přehřátá pára. Je horká. Přicházíme na dohled k malé nádrži uvnitř ostrůvku, z níž stoupá onen gejzír. Vnořuji do bublající vody teploměr s větší stupnicí. Ukazuje teplotu vody sto třiašedesát stupňů.
Tato voda tedy vyráží ze žhavého hnízda. To ovšem hovoří zcela proti teoriím profesora Liddenbrocka.Nemohu si v žádném případě odpustit, abych ho na to neupozornil.
„Nu co tu ostatně mluví proti mé doktríně?“ odpovídá.
„Nic,“ říkám suše, když vidím, že narážím na naprostou tvrdohlavost.
Nicméně jsem nucen přiznat, že máme až dosud neobyčejné štěstí. Z důvodů, které mi unikají, probíhá naše cesta v neobyčejně příznivých tepelných podmínkách. Ale pokládám za jisté, že jednoho dne přijdeme určitě na místa, kde vnitřní zemská teplota dosáhne nejvyšších hodnot a překročí i výšku měřitelnou teploměrem.
Uvidíme! To je slovo profesora, který pokřtil tento ostrůvek jménem svého synovce a dal znamení k odjezdu.
Zůstávám tam ještě několik minut, abych pozoroval gejzír. Zjišťuji, že tryská nepravidelně, že někdy slábne a pak zas nabývá nové síly. Přisuzuji to změnám tlaku par nahromaděných v jeho nádrži.
Konečně odplouváme kolem strmých jižních skal. Hans využil zastávky k tomu, aby dal prám do pořádku.
Ale před naloděním jsem udělal ještě některá pozorování, abych si mohl vypočítat ujetou vzdálenost, kterou zapisuji do svého deníku. Ujeli jsme od Gre
tina přístavu dvě stě sedmdesát mil a jsme šest set dvacet mil od Islandu, pod Anglií.
Hlasité předčítání