ROZLUŠTĚNÍ
Odešel?“ zvolala Marta, která se objevila po zaskřípění přibouchnutých domovních dveří, což otřáslo celým domem.
Ano,“ odpověděl jsem. „Odešel pryč.“
„A co jeho oběd?“ ptala se stará hospodyně.
„Nebude obědvat.“
„A co večeře?“
„Nebude večeřet.“
„Cože?“ zvolala Marta a sepjala ruce.
„Opravdu, Marto, ani on, ani nikdo jiný v tomto domě nebude jíst! Můj strýc Liddenbrock nám všem uložil přísný půst až do chvíle, kdy rozluští zcela nerozluštitelný starý čarodějnický text.“
„Nebesa! To tedy zemřeme hlady!“
Neodvážil jsem se dodat, že s člověkem rázu mého strýce nás čeká tento osud zcela nevyhnutelně.
Stará hospodyně byla doopravdy zděšena a vrátila se s nářkem do kuchyně.
Když jsem osaměl, napadlo mi, že bych to měl říci Gretě. Ale jak se dostat z domu? Profesor se může každou chvíli vrátit. A bude-li mě volat? Bude-li chtít pokračovat v dešifrovací práci, kterou by se byl marně zabýval i sám Oidipus? Co by se stalo, kdybych neodpověděl na jeho zavolání? Nejmoudřejší bylo zůstat doma. Jeden mineralog z Besançonu nám právě poslal sbírku křemičitých geod, kterou bylo nutno roztřídit. Pustil jsem se tedy do práce. Třídil jsem, označoval a ukládal do skříní všechny ty duté kameny, v nichž jiskřily drobné krystalky.
Ale práce mě nemohla plně zaujmout. Starý dokument nedovolil, abych se zabýval něčím jiným. V hlavě mi hučelo. Zmocnil se mě zvláštní neklid. Vzrůstala ve mně předtucha blízké katastrofy.
Za hodinu byly všechny geody roztříděny. Sedl jsem á do velkého utrechtského křesla, spustil paže a zvrátil hlavu nazad. Zapálil jsem si dýmku s dlouhou zahnutou troubelí, jejíž vyřezávaná hlavička představovala nenucené ležící najádu. Pak jsem se bavil sledováním zakuřovacího procesu, který z mé najády udělal zvolna úplnou černošku. Občas jsem naslouchal, neozvou-li se na schodišti kroky. Nic. Kde může jen strýc být? Představoval jsem si ho, jak pobíhá stromořa-dím na altonské silnici, jak rozhazuje rukama, tluče holí do zdí, seká s ní silnou rukou do trávy, sráží květy bodláků a ruší klid osamělých čápů.
Vrátí se vítězně, nebo zničeně? Kdo vyhraje? Záhada, nebo on? Tak jsem uvažoval a přitom jsem vzal mechanicky do rukou papír s nepochopitelnou řadou písmen napsaných mou vlastní rukou. Opakoval jsem si: „Co to znamená?“ Snažil jsem se seřadit písmena tak, aby tvořila slova. Marně. Ať jsem je řadil po dvou, po třech, po pěti nebo po šesti, nevycházelo z toho pranic rozumného. Jen čtrnácté, patnácté a šestnácté písmeno tvořilo anglické slovo „ice“ a čtyřiaosmdesáté, pětaosmdesáté a šestaosmdesáté slovo „sir“. Konečně uprostřed nápisu na druhé a třetí řádce jsem zpozoroval latinská slova „rota“, „mutabile“, „ira“, „nec“ a „atra“.
K čertu! pomyslil jsem si, tahle poslední slova dávají zdánlivě za pravdu strýcově domněnce o jazyku dokumentu! A ve čtvrté řádce vidím dokonce ještě slovo „luco“, které v překladu znamená „posvátný les“. Je pravda, že na třetí řádce je slovo „tabiled“, tvaru vysloveně hebrejského, a na poslední řádce zase ryze francouzská slova „měře“, „are“ a „mer“.
Aby se z toho člověk pomátl! Čtyři různé jazyky v nesmyslné větě! Jaký vztah mohl být mezi slovy led, pán, zlost, krutý, posvátný les, změna, matka, oblouk a moře? Jedině první a poslední se dala lehce spojit. Nic divného, že v rukopise psaném na Islandu jde o „ledové moře“. Pochopit však zbytek záhadného nápisu bylo něco jiného.
Narážel jsem na neřešitelné obtíže. Hlava mi hořela. Oči mi těkaly po kusu papíru. Sto dvaatřicet písmen létalo kolem mne jako stříbrné mžitky, které nám létají před očima při náhlém návalu krve do hlavy.
Stal jsem se obětí jakési halucinace. Dusil jsem se. Musel jsem na vzduch.
Mechanicky jsem se ovíval listem papíru, jehož přední i zadní strana se objevo-vala střídavě před mýma očima.
Jaké bylo mé překvapení, když při jednom z těch rychlých pohybů jsem za-hlédl zadní stranu papíru a všiml si několika dokonale čitelných slov, mezi jinými i výrazů „craterem“ a ,,terrestre“!
Náhle mi v hlavě svitlo. Pouhý náznak mě přivedl k pravdě! Objevil jsem šifrovací klíč. K přečtení dokumentu nebylo ani nutné číst jej skrze obrácený pa-pír! Ne! Tak, jak byl napsán, jak mi byl nadiktován, tak mohl být plynule přečten.
Všechny důmyslné strýcovy kombinace se osvědčily. Měl pravdu o uspořádání písmen, měl pravdu i o jazyku dokumentu! Bylo zapotřebí jen nicotné náhody, abych mohl přečíst od začátku až do konce latinskou větu a onu nicotnou náho-du mi osud právě navodil.
Jistě pochopíte, jak jsem byl vzrušen! Oči se mi zamžily. Neviděl jsem nic.
Rozložil jsem papír na stole. Stačilo se na něj jen podívat a stát se tak majitelem tajemství.
Konečně se mi podařilo uklidnit své vzrušení. Přinutil jsem se k dvojí ob-chůzce celé místnosti, abych uklidnil nervy. Pak jsem se zas posadil do širokého křesla.
„Čtěme!“ zvolal jsem, když jsem vdechl do plic dvojitou dávku vzduchu.
Sklonil jsem se nad stůl; posunoval jsem prst postupně po všech literách a bez zastávky, bez zaváhání jsem odzadu, pozpátku přečetl nahlas celou větu.
Jaké překvapení, jaká hrůza mě zavalila! Zůstal jsem jako bleskem zasažen.
To, co jsem se právě dověděl, někdo už provedl! Nějaký člověk měl tolik odvahy, aby vnikl…
„Ach!“ vykřikl jsem a odskočil. „Ne! Ne! Tohle se strýc nesmí dovědět! To by tak scházelo, aby poznal možnost takové cesty! Určitě by to chtěl taky zkusit!
Nic by ho nemohlo zadržet. Na to je příliš zanícený geolog. Okamžitě by odjel, navzdory všemu a všem. Vzal by mě tam s sebou a už nikdy bychom se nevrátili.
Nikdy, nikdy!“
Byl jsem nepopsatelně vzrušen.
„Ne, ne! To se nestane!“ zvolal jsem rozhodně. „A protože mohu zabránit vzniku podobného nápadu v hlavě toho starého tyrana, udělám to! Ale bude-li strýc dokumentem taky otáčet před očima, mohl by klíč náhodou objevit. Proto dokument zničím!“
V krbu ještě dohoříval oheň. Popadl jsem nejen papír, ale i Saknussemmův pergamen. Horečnou rukou jsem už chtěl vše hodit na uhlí a zničit tak nebezpečné tajemství, když se dveře pracovny náhle otevřely a v nich se objevil strýc.
Hlasité předčítání