ZTRACEN V PODZEMÍ
Musím přiznat, že až dosud šlo všecko dobře a že jsem si nemohl na nic stěžovat. Jestliže průměr obtíží nevzroste, nebudeme se moci minout s cílem.
Jaká sláva potom! Uvažoval jsem už skoro jako profesor Liddenbrock. Docela vážně. Nebylo to tím podivným prostředím, v němž jsme teď žili? Snad.
Dalších několik dní nás zavedlo hluboko do zemského masívu prudšími svahy, z nichž některé byly až děsivě strmé. V některých dnech jsme ušli půldruhé až dvě míle ke středu Země. Za nebezpečných sestupů nám byl velmi užitečný Hans se svou úžasnou chladnokrevností. Netečný Islanďan nám sloužil s nepochopitelnou samozřejmostí. Jen díky jemu jsme zdolali nejednu překážku, přes niž bychom se byli sami nedostali.
Jeho mlčenlivost se dokonce den ze dne zvětšovala. Myslím dokonce, že přešla i na nás. Vnější podněty mají skutečně vliv na mozek. Kdo je uzavřen mezi čtyřmi stěnami, ztrácí nakonec schopnost spojovat představy se slovy. Mnoho vězňů bylo už oslabeno na duchu nebo zešílelo jen proto, že nemělo možnost procvičovat tyto schopnosti.
Po dva týdny od naší poslední rozmluvy nedošlo k žádné příhodě, která by stála za zmínku. Vzpomínám si však právem na jednu nesmírně vážnou událost.
Nemohu z ní zapomenout ani na nejmenší podrobnost.
Dne 7. srpna nás stálý sestup přivedl do hloubky třiceti mil. To znamená, že jsme měli nad hlavami třicet mil skal, oceánů, pevnin a měst. Musili jsme být tehdy asi sto mil od Islandu.
Toho dne nás vedl tunel celkem mírným svahem.
Kráčel jsem vpředu. Strýc nesl jeden z Ruhmkorffových přístrojů, já druhý.
Cestou jsem si prohlížel žulové stěny.
Náhle jsem se otočil a zjistil jsem, že jsem sám.
Dobrá, pomyslil jsem si, šel jsem asi moc rychle a Hans se strýcem se cestou zdrželi. Musím jít za nimi. Cesta není naštěstí příliš strmá.
Vrátil jsem se. Šel jsem asi čtvrt hodiny. Rozhlížel jsem se. Nikde nikdo. Volal jsem. Žádná odpověď. Můj hlas se ztrácel v hlubinných ozvěnách, které vyvolával.
Počal jsem být znepokojen. Po těle mi přejelo zamrazení.
„Jen klid!“ řekl jsem si hlasitě. „Vždyť své společníky určitě najdu. Nejsou tu přece dvě cesty! A protože jsem byl vpředu, vrátím se zpět.“ Stoupal jsem asi půl hodiny. Naslouchal jsem, zdali mě někdo nevolá. Ve vzduchu tak hustém bych to slyšel na velkou dálku. V obrovské chodbě však vládlo úplné ticho.
Zastavil jsem se. Nemohl jsem věřit, že jsem sám. Mohl jsem snad zabloudit, ale nemohl jsem se ztratit. A zbloudilého lze vždycky najít.
„Jen klid!“ opakoval jsem si. „Je tu přece jen jediná cesta, a protože po ní jdu, musím je najít. Stačí ještě o kousek vystoupit. Jestli ovšem nezapomněli, že jdu vpředu a nenapadlo je taky vrátit se zpět, když mě neviděli! Nu, i v tomto případě je dohoním, pospíším-li si!“
Opakoval jsem poslední větu nepříliš přesvědčivým tónem. Abych si vybavil představy tak prosté, trvalo mi to velmi dlouho.
Náhle jsem zapochyboval. Šel jsem opravdu vpředu?
Jistě! Hans předešel přece strýce a šel za mnou. Dokonce se na chvíli zastavil, aby si upravil náklad na zádech. I tato podrobnost mi vyvstala v paměti. Právě v oné chvíli jsem přece musel pokračovat v cestě.
Pak mi napadlo, že jsem určitě nemohl zabloudit. Měl jsem přece tímto bludištěm průvodce, který nemohl zklamat: svůj věrný potok! Stačí mi jít vzhůru proti toku a musím nutně své společníky najít!
Tato úvaha mě povzbudila. Rozhodl jsem se neztrácet čas a vydat se znovu na cestu.
Jak jsem tehdy žehnal strýcově prozíravosti, že nedovolil lovci ucpat otvor proražený v žulové stěně! Blahodárný pramen nás napřed během cesty napájel a nyní mě povede křivolakou cestou v zemské kůře.
Než jsem začal znovu stoupat, napadlo mi, že by bylo dobré trochu se omýt. Sklonil jsem se proto, abych si svlažil čelo v Hansově potoku.
Ale kdo popíše mé překvapení!
Narazil jsem na suchou, hrbolatou skálu. Pod nohama už žádný potok netekl!
Hlasité předčítání