DALŠÍ PRONIKÁNÍ DO ZEMSKÉ KŮRY
Probudil jsem se v neděli ráno, tentokrát bez obvyklého spěchu a příprav na okamžitý odchod. Ač jsme byli v hluboké propasti, bylo nám docela příjemně.
Na život troglodytů jsme si ostatně už zvykli. Já jsem už nemyslel na slunce, na hvězdy, na měsíc, na stromy, na domy, na města a na všechny ty pozemské zbytečnosti, z nichž si pozemšťané udělali nezbytnosti. Teď jsme byli pravěcí lidé a dívali jsme se na tyto zázraky s pohrdáním. Jeskyně tvořila velký sál. Po žulovém podkladu tekl tiše náš věrný potok. V této vzdálenosti od pramene neměla už jeho voda původní teplotu a dala se bez obtíží pít.
Po snídani chtěl profesor věnovat několik hodin uspořádávání svých každodenních poznámek.
„Především si přesně propočítám naši polohu,“ řekl. „Chci po návratu nakreslit mapu naší cesty, jakýsi svislý průřez zeměkoulí, který ukáže celý průběh našeho postupu.“
„To bude velmi zajímavé, strýčku. Ale budou vaše pozorování dostatečně přesná?“
„Ano. Zapsal jsem si pečlivě všechny úhly a sklony. Jsem si jist, že jsem se nezmýlil. Napřed zjistíme, kde jsme. Vezmi si busolu a podívej se, jaký směr ukazuje.“
Pohlédl jsem pozorně na přístroj a po pečlivém zkoumání jsem odpověděl:
„Východojihovýchod.“
„Dobrá,“ řekl profesor, poznamenal si mé pozorování a rychle něco počítal.
„Usuzuji z toho,“ řekl pak, „že jsme od výchozího místa ušli pětaosmdesát mil.“
„Teď tedy cestujeme pod Atlantikem.“
„Zajisté.“
„V této chvíli se na něm třeba právě rozpoutala bouře a nad našimi hlavami zmítají vlny a vichřice mnoha loďmi.“
„To je možné.“
„A velryby narážejí ocasy na stěny našeho vězení.“
„Buď klidný, Axele. Nedokážou je rozbít. Vraťme se však k našim výpočtům! Jsme pětaosmdesát mil jihovýchodně od paty Sneffelsu. A podle svých dřívějších poznámek předpokládám, že v hloubce šestnácti mil,
„Šestnáct mil!“ zvolal jsem.
„Určitě.“
„Věda však říká, že to je spodní hranice zemské kůry.“
„Neříkám, že ne.“
„Ale pak podle zákona o zvyšování teploty mělo by tu být tisíc pět set stupňů!“
„To by mělo, chlapče.“
„Pak by se všechna tahle žula nemohla udržet v pevném stavu a roztavila by se.“
„Vidíš však, že tomu tak není a že fakta jako obvykle vyvracejí všechny teorie.“
„Jsem nucen s tím souhlasit, ale udivuje mě to.“
„Kolik ukazuje teploměr?“
„Dvacet sedm stupňů a šest desetin.“
„Chybí tedy ještě tisíc čtyři sta dvaasedmdesát stupňů a čtyři desetiny, aby měli vědci pravdu. Bud je tedy pravidelné stoupání teploty omyl, nebo se Humphry Davy nemýlil, nebo jsem mu neměl věřit. Co tomu říkáš?“
„Nic.“
Ve skutečnosti jsem měl na mysli mnoho věcí. Rozhodně jsem neuznával Davyho teorii a trval jsem na vnitřním teple, ač jsem jeho účinky nemohl pocítit.
Raději bych byl opravdu připustil, že tato chodba ve vyhaslé sopce, potažená izolačním lávovým povlakem, nedovolí teplu proniknout stěnami dovnitř.
Aniž jsem hledal nové důvody, spokojil jsem se s tím, že jsem vzal naši situaci prostě na vědomí.
„Strýčku,“ pokračoval jsem, „pokládám vaše výpočty za přesné, ale dovolte mi vyvodit z nich závěr.“
„Posluž si, chlapče, podle libosti.“
„Na místě, kam jsme se dostali, v zeměpisné šířce Islandu, měří zemský poloměr téměř tisíc pět set třiaosmdesát mil.“
„Přesně tisíc pět set třiaosmdesát a jednu třetinu míle.“
„Zaokrouhleme to na tisíc šest set mil! Z tisíce šesti set mil jsme jich už urazili dvanáct.“
„Jak říkáš.“
„A to za cenu šikmého sestupu v délce pětaosmdesáti mil.“
„Správně.“
„A asi za dvacet dní.“
„Ano, za dvacet dní.“
„Ale šestnáct mil je setina zemského poloměru. Půjde-li to tak dál, budeme k sestupu potřebovat dva tisíce dní, tedy skoro pět a půl roku!“ Profesor neodpověděl.
„A to nepočítám s tím, že je-li svislý sestup šestnáct mil dlouhý podmíněn vodorovným postupem o osmdesát mil, bude to znamenat postup o osm tisíc mil k jihovýchodu, přičemž za velmi dlouhou dobu vyjdeme na některém bodu zemského povrchu, aniž jsme dosáhli středu Země!
„Jdi k čertu se svými výpočty!“ odpověděl mi strýc se zlostným gestem. „K
čertu s tvými domněnkami! Oč se opírají? Kdo ti řekl, že tato chodba nevede přímo k našemu cíli? Máme už ostatně předchůdce. Co tu dělám já, dělal už jiný přede mnou, a kde měl úspěch on, budu úspěšný i já!“
„To doufám. Ale je mi snad dovoleno…“
„Je ti dovoleno mlčet, Axele, chceš-li uvažovat takto.“ Viděl jsem, že pod kůží strýčka mi hrozí strašný profesor a vzal jsem si jeho výstrahu k srdci.
„A nyní se podívej na tlakoměr!“ pokračoval strýc. „Kolik ukazuje?“
„Pozoruhodný tlak.“
„Dobře. Vidíš, že pozvolným klesáním jsme si postupně zvykli na hustotu zdejšího vzduchu a nijak tím netrpíme.
„Opravdu ne, až na trochu bolesti v uších.“
„To nic není. A můžeme tuhle nevolnost zahnat tím, že budeme rychleji dýchat.“
„Opravdu,“ řekl jsem, rozhodnut neprotivit se strýci v ničem. „Ostatně pocit ponoření do hustšího prostředí je opravdu příjemný. Všiml jste si, s jakou silou se v něm nese zvuk?“
„Zajisté. I hluchý by tady nakonec báječně slyšel.“
„Ale hustota vzduchu bude určitě ještě stoupat.“
„Ano, podle dosud přesně neurčeného zákona. Je totiž pravda, že velikost tíže se s naším sestupem zmenšuje. Víš přece, že její vliv je největší na zemském povrchu a že předměty ve středu Země už neváží nic.“
„To vím, ale řekněte mi, zda vzduch nenabude nakonec hustoty vody.“
„Jistě. A sice pod tlakem sedmi set deseti atmosfér.“
„A co ještě níž?“
„Níž tlak ještě vzroste.“
„Jak budeme potom sestupovat?“
„Naplníme si kapsy kamením.“
„Vy máte, strýčku, odpověď na všecko.“
Dál jsem se už na pole domněnek neodvažoval, protože bych byl mohl narazit znovu na nějakou nemožnost, která by přivedla profesora k hněvivému výbuchu. Bylo přece jasné, že vzduch pod tlakem, který může dosáhnout až několika tisíc atmosfér, přejde nakonec do skupenství pevného. I když při-pustím, že by takovému tlaku mohla naše těla vzdorovat, musili bychom se bez ohledu na všechny možné úvahy zastavit.
Tento argument jsem však neuplatnil. Strýc by byl proti němu postavil své-
ho věčného Saknussemma, ač to byl důkaz bezcenný. I kdybychom pokládali Islanďanovu cestu za prokázanou, dala se proti tomu namítnout docela prostá věc.
V šestnáctém století nebyl dosud vynalezen ani barometr, ani tlakoměr.
Jak tedy mohl Saknussemm určit dosažení zemského středu?
Nechal jsem si však tuto námitku pro sebe a čekal jsem na vývoj událostí.
Zbytek dne uplynul ve výpočtech a v hovorech. Neustále jsem souhlasil s profesorem Liddenbrockem a záviděl jsem Hansovi jeho dokonalou lhostejnost.
Nepátral po příčinách a následcích a šel slepě tam, kam ho osud vedl.
Hlasité předčítání