Poutník probírá další muzea
Poklady celého světa shrnula bohatá Anglie ve svých sbírkách; sama nepříliš tvořivá, svezla metopy akropolské a egyptské kolosy z porfyru nebo žuly, reliéfní balvany asyrské, uzlovité plastiky starého Yucatánu, usměvavé Buddhy, řezbičky a laky japonské, výkvět umění z kontinentu a změť koloniálních památek: železná kování, tkaniny, skla, vázy, dózičky šňupáků, knižní vazby, sochy, obrazy, email, vykládané sekretáře, saracénské šavle a Bůh mi pomoz, já nevím co ještě; snad všecko, co na světě má nějakou cenu.
Měl bych být nyní zajisté velmi poučen o různých stylech a kulturách; měl bych něco povídat o vývojových etapách v umění; měl bych si v hlavě roztřídit a rozdělit všechen ten materiál, který tu je vystaven pro podiv a poučení. Avšak místo toho jsem roztrhl roucho své a ptám se: Kde je dokonalost člověka? Vždyť je to strašné, že je všude; vždyť je to příšerný objev, nalézt dokonalost člověka i na počátku bytí; nalézt ji v utváření prvního kamenného šípu; nalézt ji v kresbě křovákově; nalézt ji v Číně, na Fidži a ve starém Ninive a všude, kde člověk nechal památku svého tvořivého života. Viděl jsem tolik věcí, mohl bych volit; dobře, říkám vám tedy, že nevím, je-li člověk dokonalejší, vyšší a poutavější utvářeje první popelnici nebo vyzdobuje slavnou vázu portlandskou; nevím, je-li dokonalejší být člověkem jeskynním nebo Britem z West Endu; nevím, je-li vyšším a božštějším uměním malovati portrét královny Viktorie na plátně nebo portrét pingvína prsty ve vzduchu, jako činí domorodci Ohňové země. Říkám vám, je to strašné; strašný je relativismus času a prostoru, ale strašnější je relativismus kultury a dějin; nikde za námi ani před námi není bodu klidu, ideálu, hotovosti a dokonalosti člověka; neboť je všude a nikde, a každé místo v prostoru a v čase, kde člověk postavil své dílo, je nepřekročitelné. A já už ani nevím, je-li portrét od Rembrandta dokonalejší než taneční maska ze Zlatého pobřeží; viděl jsem příliš mnoho. I my se musíme vyrovnati Rembrandtovi nebo masce ze Zlatého či Slonového pobřeží; není pokroku, není „nahoru“ ani „dolů“; je jen nekonečně nová tvořivost. Toto je jediný příklad, který dávají dějiny, kultury, sbírky a poklady celého světa: tvořte jako diví, tvořte ustavičně; na tomto místě, v tomto okamžiku se má vytvořit vrchol a dokonalost lidského díla; musí se vystoupiti tak vysoko jako před padesáti tisíci lety nebo jako v gotické madoně nebo jako v tamté bouřlivé krajině Constablově. Je-li deset tisíc tradicí, není vůbec žádná tradice; nelze si něco vybrat z všehojnosti; lze k ní jen přidat něco nebývalého.
Hledáte-li v londýnských sbírkách řezby ze sloni či vyšívané pytlíky na tabák, najdete je; hledáte-li dokonalost lidského díla, najdete ji v Indickém muzeu i galerii Babylonské, v Daumierech, Turnerech a Watteauech i mramorech Elginových. Ale pak vyjdete z tohoto nakupení všech pokladů světa a můžete jezdit hodiny a míle po střeše busu, od Ealingu po East Ham a od Claphamu až po Bethnal Green; a nenajdete skoro, kde by se vaše oko potěšilo krásou a bujností lidského díla. Umění je, co je uloženo za sklem v galeriích, muzeích a v pokojích bohatých lidí; ale neběhá tady po ulicích, nemrká pěknými římsami oken, nepostaví se na rohu jako pomník, nepozdraví tě řečí důvěrnou nebo monumentální. Já nevím: snad je to přece jen protestantismus, co umělecky vysálo tuto zemi.
Hlasité předčítání