V Natural History Museum
„Byl jste v British Museum?“
„Viděl jste Wallace Collection?“
„Byl jste už v Tate Gallery?“
„Viděl jste Madame Tussauďs?“
„Prohlédl jste si South Kensington Museum?“
„Byl jste v National Gallery?“
Ano, ano, ano, byl jsem všude; ale nyní mi dovolte, abych si sedl a povídal o něčem jiném. Co jsem chtěl říci? Ano, divná a velká je příroda; a já, neúnavný poutník k obrazům a sochám, se přiznám, že mi největší rozkoš způsobily mušle a krystaly v Natural History Museum. Ovšem i mamuti a praještěři jsou velmi krásní; rovněž ryby, motýli, antilopy a jiná zvěř polní; ale nejhezčí jsou mušle a škeble, neboť vypadají, jako by si je pro zábavu tvořil duch božsky hravý a okouzlený nesčíslnými možnostmi. Jsou růžové, masité jako dívčí ústa, nachové, jantarové, perleťové a černé, bílé a skvrnité, těžké jako kovadlina a filigránské jako pudřenka královny Mab, točené, rýhované, ostnaté, oblé, podobné ledvinám, očím, rtům, šípům, přilbicím a ničemu na světě; průsvitné, opalizující, něžné, strašné a nepopsatelné. Co jsem chtěl říci? Ano, když jsem pak probíhal poklady a klenotnicemi umění, sbírkami nábytku, zbraní, šatů, koberců, řezeb, porculánu, věcí tepaných, rytých, tkaných, hnětených, kovaných, vykládaných a malovaných, polévaných a vyšívaných a pletených, viděl jsem znovu: divná a velká je příroda. To vše jsou jiné mušle, vypocené jinou božskou a nutnou hravostí; to vše vydal ze sebe plž nahý a měkký, třesoucí se tvořivým šílenstvím. Nádherná věcičko, netsuké Japanu či východní tkanino, kdybych tě mohl mít doma, čím bys mi byla! Lidským tajemstvím, projevem člověka, řečí cizí a spanilou. Ale v tomto strašlivém a nezměrném nahromadění už není jednotlivců, ani osobních rukou, ani dějin; jest jenom šílená příroda, živočišná tvořivost, fantastická hojnost krásných a podivných mušlí vylovených z oceánu bez času. I buďtež jako příroda; tvořte, tvořte věci podivné, krásné, rýhované či točené, pestré i průsvitné; čím hojněji, divněji a čistotněji budete tvořiti, budete bližší přírodě nebo snad Bohu. Veliká jest příroda.
Ale nesmím zapomenouti na krystaly, formy, zákony a barvy. Jsou krystaly veliké jako sloupoví chrámu, něžné jako plíseň a ostré jako jehličky; čiré, modré, zelené jako nic na světě, barev ohnivých nebo černé; matematické, dokonalé, podobné konstrukcím podivínských a pomatených učenců; nebo připomínající játra, srdce, obrovská pohlaví a živočišné hleny. Jsou krystalové jeskyně nebo obludné bubliny minerálního těsta; je nerostné kvašení, škvaření, růst, architektura i inženýrství; přisámbůh, gotický kostel není nejsložitější z krystalů. I trvá v nás síla krystalinická; i krystalizoval Egypt v pyramidách a jehlanech, Řecko ve sloupefch, gotika ve fiálách a Londýn v kostkách černého bláta; nesčíslné zákony stavby a skladby probíhají hmotou jako tajemné matematické blesky. Musíme být přesní, matematičtí a geometričtí, abychom byli rovni přírodě. Číslo a fantazie, zákon a hojnost jsou horečnými silami přírody; nikoliv sedět pod zeleným stromem, nýbrž tvořit krystaly a ideje znamená stávat se přírodou; tvořit zákony a formy; pronikat hmotu žhavými blesky božského počtářství.
Ach, jak málo výstřední, jak málo odvážná a přesná je poezie!
Hlasité předčítání