Clubs
Jakpak to mám skromně říci? Nu ano, dostalo se mi té nezasloužené cti, že jsem byl uveden do některých z nejuzavřenějších klubů londýnských, což se každému pocestnému nestane; i pokusím se vylíčit, jak to tam vypadá. Jméno jednoho jsem zapomněl a nevím ani, ve které je ulici; ale vedli mne takovým středověkým průchodem, potom nalevo a napravo a ještě jinudy až k jednomu domu s dočista slepými okny, a pak dovnitř, bylo to jako kůlna, a odtud se šlo do sklepa a tam byl ten klub; byli tam boxeři a literáti a krásné dívky, dubové stoly a hliněná podlaha, místnost jako dlaň, díra fantastická a hrozná; myslel jsem, že mne tam zabijí, ale dali mi jíst na hliněných talířích a byli milí a hezcí; potom mne odvezl šampion jižní Afriky v běhu a skoku, a já podnes se pamatuji na hezkou dívku, která se tam ode mne učila česky.
Ten druhý klub je slavný, stoletý a nesmírně ctihodný; v něm sedával Dickens a Herbert Spencer a mnozí jiní, které mi tamní vrchní číšník, majordom či vrátný (nebo kdo to byl) vesměs jmenoval; snad je také všechny četl, neboť zdál se být velmi ušlechtilý a důstojný, jako bývají archiváři. Provedl mne celým tím historickým palácem; ukázal mi knihovnu, čítárnu, staré rytiny, vytápěné klozety, koupelny, jakési historické lenošky, sály, kde gentlemani kouří, jiné sály, kde píší a kouří, a jiné, kde kouří a čtou; všude vane dech slávy a starých kožených křesel. Jářku, kdybychom měli takové staré kožené židle, měli bychom také tradici; představte si, jaká by se zrodila historická kontinuita, kdyby si František Götz mohl sednout na židli po Zákrejsovi, Šrámek po Šmilovském a profesor Rádl, dejme tomu, po nebožtíku Hattalovi. Naše tradice není podložena tak starými a zejména tak komfortními lenoškami; jelikož nemá na čem sedět, visí ve vzduchu. Na to jsem myslel, když jsem se uvelebil v jedné z těch historických lenošek; bylo mně trochu dějinně, ale jinak docela pohodlně, a okukoval jsem historické osobnosti, které dílem visely na stěnách, dílem seděly v klubovkách a četly Punch[1] nebo Who is Who. Nikdo nemluvil, což působí opravdu důstojně; měli bychom mít u nás taková místa, kde se mlčí. Starý pán se šourá o dvou holích sálem, a nikdo mu zlomyslně neřekne, že výborně vypadá; jiný se hrabe v novinách (nevidím mu do tváře), aniž by pocítil náruživou potřebu mluvit s někým o politice. Člověk z pevniny si dodává důležitosti tím, že povídá; Angličan tím, že mlčí. Zdálo se mi, že všichni, kdo tam jsou, jsou Členové Královské Akademie, slavní mrtví nebo bývalí ministři, neboť nikdo z nich nemluvil; nikdo se na mne nepodíval, když jsem přišel, a nikdo, když jsem odešel. Chtěl jsem být jako oni, ale nevěděl jsem kam s očima; když nemluvím, dívám se, a když se nedívám, myslím na divné nebo šprýmovné věci; i stalo se mi, že jsem se nahlas zasmál. Nikdo se po mně neohlédl; bylo to drtivé. Pochopil jsem, že se koná jakýsi obřad, k němuž patří kouření z lulky, listování ve Who is Who a zejména mlčení. Toto mlčení není mlčení člověka o samotě, ani mlčení pythagorejského filozofa, ani mlčení před Bohem, ani mlčení smrti, ani němé hloubání; je to mlčení zvláštní, společenské a vytříbené, mlčení gentlemana mezi gentlemany.
Přišel jsem ještě do jiných klubů; je jich tu mnoho set, různého chlupu a poslání, ale ty lepší jsou vesměs na Piccadilly nebo v sousedství a mají staré kožené lenošky, obřad mlčení, dokonalé sklepníky a klauzuru vůči ženským; jak vidíte, jsou to veliké přednosti. Mimoto jsou stavěny v klasickém slohu z kamene, který je černý kouřem a bílý deštěm; uvnitř je dobrá kuchyně, ohromné sály, ticho, tradice, teplá a studená voda, nějaké portréty a kulečníky a mnoho jiných památných věcí. Jsou také politické kluby a ženské kluby a noční kluby, ale tam jsem nebyl.
Na toto místo by se hodilo rozjímání o společenském životě, mužském řeholnictví, dobré kuchyni, starých podobiznách, anglické povaze a některých jiných otázkách s tím souvisejících, ale jakožto člověk pocestný musím se ubírat dále, k novým a novým poznatkům.
Hlasité předčítání