Největší vzorkový veletrh
čili British Empire Exhibition
I.
Mám-li vám hned předem říci, čeho je nejvíc na výstavě ve Wembley, tedy rozhodně lidí; a školních výprav. Jsem sice přítelem populace, pohlavního rozmnožování, dětí, škol a názorné výchovy, ale přiznám se, že chvílemi jsem si přál mít s sebou strojní pušku, abych si proklestil cestu splašeným, tlačícím se, běžícím, dupajícím stádem kluků s kulatými čepičkami na kokosech nebo řetězem holek, jež se drží za ruce, aby se neztratily. Časem se mi s nekonečnou trpělivostí povedlo dostat se až ke stánku; prodávala se tam novozélandská jablka nebo tam byla vystavena rýžová košťata z Austrálie či kulečník vyrobený na Bermudách; poštěstilo se mi dokonce spatřit sochu prince z Walesu udělanou z kanadského másla, což mne naplnilo lítostí, proč většina londýnských pomníků není také vyrobena z másla. Načež opět jsem byl posunován proudem lidí, oddávaje se výhledu na krk tlustého gentlemana nebo na ucho staré dámy přede mnou. Ostatně jsem nic nenamítal; co lidí by se tlačilo, kdyby v oddělení australských chladíren byly vystaveny ruměné krky tlustých gentlemanů nebo v hliněném paláci Nigérie koše se sušenýma ušima starých dam.
Bezmocně se vzdávám úmyslu podat ilustrovaného průvodce výstavou ve Wembley. Jak mám vylíčit tento roh komerciální hojnosti? Jsou tam vycpané ovce, sušené švestky, klubovky vyrobené na Fidži, hory damaru[2] nebo cínové rudy, girlandy skopových kýt, sušená kopra podobná ohromným kuřím okům, pyramidy konzerv, gumová stínítka, staroanglický nábytek z jihoafrických továren, syrské hrozinky, cukrová třtina, hole a sýr. A novozélandské kartáče, cukroví z Hongkongu, nějaké malajské oleje, australské voňavky, model jakýchsi cínových dolů, gramofony z Jamaiky a pohoří másla z Kanady. Jak vidíte, je to cesta kolem světa, nebo spíše putování příliš velikým bazarem. Jakživ jsem nebyl v tak gigantickém jarmarku.
Krásný je palác strojnictví; a nejkrásnější díla britského výtvarného umění jsou lokomotivy, lodi, kotle, turbíny, transformátory, takové divné mašiny se dvěma rohy na čele, stroje na všeliké točení, třesení a bouchání, obludy daleko fantastičtější a nekonečně elegantnější než praještěři v Natural History Museum; nevím, jak se jmenují a co se s nimi dělá, ale je to krásné, a někdy pouhá šroubová matička (sto liber těžká) je vrchol formální dokonalosti. Některé stroje jsou červené jako paprika, jiné masivní a šedé, některé žíhané mosazí a jiné černé a velkolepé jako náhrobek; a je to divné, že věk, který vymyslil dva sloupy a sedm stupňů před každým domkem, vybásnil v kovu takovou nevyčerpatelnou podivnost i krásu forem a funkcí. A nyní si představte, že toho je natěsnáno na ploše větší než Václavské náměstí, že je to větší než Uffizie a Vatikánské sbírky dohromady, že se to většinou točí, syčí, mele naolejovanými šoupátky, cvaká ocelovými čelistmi, tučně se potí a leskne mosazí; je to mýtus kovového věku. Jediná dokonalost, které moderní civilizace dosahuje, je mechanická; stroje jsou nádherné a bezvadné, ale život, který jim slouží nebo je jimi obsluhován, není nádherný, ani lesklý, ani dokonalejší, ani sličnější; ani dílo strojů není dokonalé, jen Ony, Stroje, jsou jako bohové. A abyste věděli, našel jsem skutečnou modlu v Paláci průmyslu. Je to kroužící nedobytná pokladna, lesklá pancéřová koule, která se tiše točí a točí na černém oltáři. Je to divné a trochu příšerné.
Odnes mne domů, Letící Skote, skvělá stopadesátitunová lokomotivo, přenes mne přes moře, lodi bílá a svítící; sednu si tam na drsné mezi mateřídouškové a zavru oči, neboť jsem selské krve a trochu mne znepokojilo, co jsem viděl. Tato dokonalost hmoty, z níž neplyne dokonalost člověka, tyto skvoucí nástroje těžkého a nevykoupeného života mne matou. Jak by vypadal vedle tebe, Letící Skote, slepý žebrák, který mi dnes prodal sirky? Byl slepý a sžírán prašivinou; byl to velmi špatný a porouchaný stroj; byl to právě jenom člověk.
Hlasité předčítání